Vault šílené brahmíny - největší stránka o sérii Fallout v češtině i slovenčine | Fallout 1, Fallout 2, Fallout Tactics, Fallout 3, Fallout New Vegas, FOnline, Fallout 4
.. vstup do vaultu .. orientace .. vaultmasteři .. kontakt .. poslat novinku .. kniha hostí .. fórum .. archiv ..

Fallout: New Vegas

novinky
recenze
hráčské recenze
návod
spolubojovníci
screenshoty
videa
zbraně
download
wiki
fórum

FOnline

novinky
faq
fórum
FOnline: 2238
status
server-boy 2238
manuál
mapy
instalace
screenshoty
gang VŠB
wiki-boy 2000
download
The Life After
status
manuál

Fallout

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
vault-boyové
holodisky
konce
texty ze hry
vychytávky
archiv zvuků
screenshoty
demo
wiki
fórum
download

Fallout 2

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
předměty
zbraně
brnění
automobil
holodisky
karmické tituly
konce
texty ze hry
kulturní odkazy
zajímavé sejvy
vychytávky
screenshoty
archiv zvuků
mapper
modifikace
wiki
fórum
download

Fallout Tactics

novinky
recenze
návod
charakter
mise
náhodné lokace
zbraně
brnění
vozidla
holodisky
drogy
screenshoty
multiplayer
hrajeme po netu
tipy a triky
editing
obličeje
modifikace
wiki
fórum
download

Společné

bible
časová osa
bestiář
pitevna
traity
perky
technologie
zbraně vs. realita
bugy
tajemná tajemství
technické problémy
licence

Fallout projekty

Fallout Online (V13)
Fallout 4
Fallout 3: Van Buren

Příbuzné hry

Arcanum
AshWorld
Fallout: BOS
Fallout 3
Fallout: PNP
Fallout: Warfare
Fallout Tycoon
Lionheart
STALKER
Borderlands

Hry naživo

Fallout LARP
Fallout RP
download

Soutěže

O brahmíní vemeno
screenshot měsíce
žebříček charakterů
žebříček kr. zásahů
masový hrob
rychlonožka

Zábava

povídky
poezie
knihy
komiksy
filmy
hudba
kvízy
humor

Různé

články
rozhovory
jak přežít
wallpapery
bannery
průzkum
srazy a setkání
IRC channel
odkazy

Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.


Harley - Svět je mizerný místo pro smrt...




Daleko na východě pomalu začínal svojí rutinní pouť žhavý kotouč spalujícího slunce. Za vrcholovými skalisky stovky mil vzdáleného pohoří se objevily první paprsky, aby svým žhavým bičem znovu šlehly přímo do tváře zdánlivě nekonečné, nepřirozeně rovné pláně táhnoucí se na západ, kam až oko dohlédlo. Věky vyprahlá pustina svou zvrácenou dokonalostí nedovolovala téměř ničemu živému narušit svou majestátnou podobu. Téměř ničemu… Dravec, který se doposud skláněl nad zbytky kořisti, odvrátil zrak od slunečního kotouče a zaostřil kamsi do dáli. Několikrát rychle mrknul, jakoby ho cosi zaujalo, a pak v momentě roztáhl křídla, vznesl se, s lehkostí sobě vlastní přelétl nad pahýlem vzrostlého stromu, širokým obloukem vystoupal do výšky a mrtvolný klid pustiny prořízl jeho pronikavý hlas. Nebyl však sám…

Dlouhý a nízký stroj osamělého jezdce se rychle a hlučně pohyboval pustinou. Vysoké přední kolo sevřené dlouhými vidlicemi vrývalo do prašného povrchu tenkou, téměř neznatelnou stopu, kterou za pár okamžiků rozmazávala do podoby prašného oblaku široká zadní pneumatika ženoucí stroj zběsile vpřed. Nahrbený jezdec přimhouřil oči zasažené vycházejícím paprskem, přejel si obličej hrubou popraskanou dlaní, jakoby se právě probudil, a nasadil si úzké sluneční brýle. Rozhlédl se mrtvou krajinou a dlouze zamžoural proti světlu na jedinou známku života plachtící daleko před ním, vysoko na obloze tak tiše a klidně, snad aby příliš nenarušovala ráz zdejšího nehybného kousku světa.

Dravec v oblacích zaostřil na narušitele svého teritoria a pozoroval jeho hlučný spěšný pohyb, aniž by tušil, že právě na burácejícím motoru je s velkým uměleckým cítěním do lesklého kovu vybroušena jeho stylizovaná podobizna. Kované písty v rozžhavených válcích velkooběmového agregátu neúnavně roztáčely klikovou hřídel spalováním směsi nuceně vháněného vzduchu a pravidelně vstřikovaného alkoholem páchnoucího paliva. Právě z onoho speciálně páleného roztoku ovšem v široké kapkovitě tvarované nádrži povážlivě ubývaly poslední zbytky. Jezdec si už ani nevšímal jediné žlutě mžourající kontrolky na přístrojovém panelu, jež realisticky olizovaly plasticky vyvedené oranžovo žlutě lakované plamenné motivy, pokrývající celý tmavý povrch nádrže. Ta tak svým provedením jako jediná zářila na jinak celém černě lakovaném stroji.

Motor poprvé vynechal. Rytmické dunění válců narušilo ticho. Jen na malou chvilku, jen jednou nedokázala žhavá jiskra předat svou energii dál. Jezdec sjel pohledem z oblohy přímo na nádrž. "Končíme…," stačil si ještě pro sebe říci, než motor zaduněl naposledy. Zadní pneumatika se zaryla do prašné pláně, jak tlaky suchého vzduchu ve válcích nedovolovaly její hladké otáčení. Dlouhý stroj se párkrát nejistě zavlnil, zanechávaje za sebou širokou stopu, než jezdec zareagoval a definitivně zastavil. Kožená bota s několika blyštivými ozdobami se opřela o zem. Snad minutu muž v zaprášené kožené bundě jen tak dál seděl na rozložitém sedle s rukama na široce rozeklaných vysokých řídítkách a přes plamennou nádrž sledoval obrovskou rozlohu pláně před sebou.

Do prachu vedle pneumatiky dopadly rukavice bez prstů. Od několika stříbrných hrotů, které je zdobily, se odrazilo sotva pár slunečních paprsků, než je pokryl prach rozvířený šouravými kroky těžkých jezdeckých bot. Muž ušel sotva pár yardů a na zem dopadla i těžká kožená bunda. Teprve pár kroků od osamělého pahýlu stromu se muž zastavil. Před žárem slunce ho chránilo už jen vybledlé a špinavé, kdysi čistě oranžové tričko s vyšitým symbolem lebky a čtyř karet rozprostřených do vějíře. Opět se rozhlédl po obloze. Pak prohledal všechny kapsy potrhaných vyšisovaných džínových kalhot až za koženou šňůrku vytáhl malou kovovou trubičku. Pozorně si jí prohlédl, jakoby si sám nebyl jist k čemu slouží, přiložil jí k popraskaným rtům a foukl. Do dáli se rozletěl hvizd vysokého, sotva slyšitelného tónu. Znovu hledíc na oblohu se muž poprvé trochu usmál…

Uchopil malý, léty používání ošoupaný přístroj. Několik stisků červených tlačítek rozzářilo nazelenalý displej a chraplavý reproduktor cosi signalizoval dvojím pípnutím. Pak muž konečně promluvil…


* * * * *



Mohutný džíp se vysokou rychlostí řítil místy, kde pravá poušť přechází v novodobou pustinu obývanou lidmi. Nepravidelně roztroušené kameny a nepoužitelné zbytky trosek odlétávaly od balónových pneumatik a rozhoupávaly auto na hranici ovladatelnosti. Člověk za volantem ale ani na chvíli nesundal nohu z pedálu plynu a snažil se co nejrychleji přiblížit k tmavé siluetě na obzoru. Znovu několikrát na chvilku mrknul vedle na rozloženou mapu, snad aby se ještě jednou přesvědčil, že před ním je skutečně město, jež má na pomačkaném archu označené křížkem, a s lehkým kývnutím, utvrzujícím sám sebe ve správném směru, pokračoval v divoké jízdě…


* * * * *



"…Měl patřit Sandy. Ona byla snad první skvělá věc v mým životě. Už když sem se probudil a poprvé uviděl ten krásnej jemnej obličej…, bylo mi jasný, že ten pohled už nezapomenu. Jo, vim že to zní jako trapně obehranej příběh, ale když se tohle sám zažiješ, začneš znovu věřit na lásku. A možná že i na ten - jak se někdy řiká - lepší svět…"
Na chvíli se odmlčel a film vzpomínek odehrávající se někde hluboko v jeho paměti mu podvědomě roztáhl koutky do lehkého blaženého úsměvu.

"Než sem se tehdy uzdravil, strávili sme spolu dost času na to, abych se do ní zbláznil úplně. Nebylo to už jen pro ty její černý oči s divokym pohledem, nádherný, jemně zvlněný dlouhý a lesklý havraní vlasy a svůdně tvarovanou pevnou postavu… Takovou jí chtěl každej! Ale já jí propad mnohem víc. Jejím příběhům, úsměvům, roztomilejm chybám… Víš, že se nikdy nenaučila pořádně řídit? Vlastně třeba ani složit obyčejnou pistoli, nebo ohnat se nožem. To od něj měla vlastně tu malinkou jizvu na bříšku, co tak pěkně doplňovala jemné sexy tetování… Neměla zbraně ráda. Stačil jí její odzbrojující úsměv… Chtěl sem za ní třeba i umřít…"

Spustil oči ze zlatého prstenu, s nimž si celou dobu pohrávaly jeho suchem popraskané prsty. Sotva by ho navlékl byť na malíček, ale v odlescích slunce dlouho pozoroval jemně vyryté symboly po celém vnitřním obvodu, tvořící až dojemně romantické vyznání lásky.
"Ať radši zůstane na věky schovanej v prachu, když ho nemohla mít ona!"
rozhodl se a odhodil blyštící se zlatý kroužek do prachu na několik yardů daleko. Za pár hodin už ho tu nikdo nenajde…


* * * * *



Hluk džípu projíždějícího hlavní ulicí vzbudil pozornost většiny přítomných. Někteří sice nerušeně pokračovali ve své každodenní rutině, ale jiní se zastavovali a otáčeli za výjimečným strojem s jistou dávkou zvědavosti a strachu. Většina prostých lidí se bojí čehokoli co je pro ně jen málo známé i když na problémy v tomhle ospalém jižanském městečku nejsou zvyklí. Auto zahalené v patřičném oblaku prachu od ostře brzdících pneumatik zastavilo až u místního tržiště. Vystoupila postava zahalená v dlouhém světlém kabátu. V pohledu do obličeje bránil desítkám zvědavě přihlížejících očí vysoký límec kabátu a hluboko do čela naražený klobouk. Kdo je ten tajemný cizinec? Co tu chce? Co když pod kabátem ukrývá zbraně? Je třeba se bát? Chvíli se nejistě rozhlížel a pak zamířil k jednomu z obchodů…


* * * * *



"… Proč mi to udělali? Proč? … Člověk by se neměl vracet a nacházet jenom spáleniště… Trosky… Popel…" Jeho obličej se zkroutil do zoufalé grimasy. Po tváři pokryté krátkým strništěm sjela slza. "Nezbylo po ní nic… Vůbec nic… Zůstala někde tam… Někde pod tím vším… Na popel… Na popel!" Zadržel dech, snad aby se znovu nerozbrečel. Dlouze pak mlčky zíral do neurčita nebo spíše kamsi do své paměti…

"Snažil sem se zapomenout… Jo, snažil. Za pár dní sem za chlast rozprodal úplně všechno. Pušku, náboje, i všechno co sem kdy vyhrabal z jeskyní plnejch zmutovanejch potvor a zavalenejch krytů... Vždycky se bála, když sem odcházel. Prej slib mi, že budeš opatrnej... Chtěl sem vydělat, abysme si mohli žít... A pak tohle... Nebejt tý mý podělaný chamtivosti, moh sem tam bejt s ní..." Zničeně svěsil hlavu a chvíli tak zůstal.

Když se uklidnil a opět vystavil svůj obličej s lesklou kapkou na tváři rannímu slunci, zašátral znovu v kapse. Poslední nalezenou pomačkanou cigaretu zběžně urovnal a vložil mezi suché rty. "Každý další probuzení mezi prázdnejma flaškama bylo o něco horší. Ani vlastně nevim co mě tenkrát drželo dál od toho svinstva Jetu..." Letitá kovbojská zápalka se ve stoupajícím žáru vzduchu vzňala téměř okamžitě po kontaktu s drsnou kůží pistolového pouzdra.

"Každopádně...," připálil si a dlouze potáhl, "trvalo mi to celkem dlouho, ale nakonec sem místo lítání na Jetu, sejmul svýho prvního dýlera. S tou sekerou vypadal mnohem snesitelnějc... A mě zas celkem padly jeho drahý kalhoty..." S těmi slovy opatrně zdvihl rozříznutou nohavici a krátce pohlédl na obvaz, ze kterého ve dvou místech stále prosakovala krev. "Parchanti... Těch kalhot je škoda..."

Chvíli jen tak seděl s lokty opřenými o kolena, kouřil a sledoval vzduch. Horký vzduch, tetelící se nad povrchem pustiny z nějakého důvodu jakoby rozkmitával věci za sebou. Proč? Z horizontu daleko před ním se tak hříčkou přírody stával neklidný rychle se vlnící had, nebo snad rozvlněný oceán? Natáhl před sebe ruku s cigaretou a pozoroval pomalu stoupající sloupek kouře, jen občas narušený lehkým poryvem větru. Jeho ruka se ale ani nehnula. Nikdy tohle nepochopil. Fyzika ho vlastně nijak nezajímala, nepotřeboval ji. Proč taky. Když si konečně uvědomil, jak přihlouplým problémem se tu právě zabývá, mávl nad celou věcí lehce rukou a vzduchem se na malou chvilku vznášela kouřová číslice sedm. Všiml si jí. "Dneska ne...," rozehnal kouř rukou, "štěstí skončilo..."

"Byl první, koho sem zabil. Nic moc pocit... Ale pomohlo mi to vodrazit se vode dna. Svědomí sem nalhal, že sem vlastně jenom vyčistil trochu svinstva... Možná. Každopádně se to hned s tim dalším se to ukázalo jako dobrej byznys. Měl u sebe dost prachů, za který sem se moh dát trochu dohromady. Dokonce sem nějaký i investoval... Sekera nebyla zrovna lehký nářadí..."


* * * * *



Prásk! Prásk! Zazněly dvě rány téměř současně. Netlumený charakteristický zvuk se šířil městem, prostupoval ulicemi, rozléhal se v místnostech a halách probouzejícího se centra až se nakonec zcela ztratil někde daleko v širé pustině. Jen několik lidí vyrušil hluk z toho co právě dělali.

Don Sartini dopíjel ranní kávu, když vzdálený hluk proťal dlouhý a nudný monolog jednoho z jeho nejbližších lidí. "... potřeba asi pět tisíc dola..."
"Ticho!" Zarazil výčet dalších položek z dlouhého seznamu v rukách hubeného čahouna Molieriho sedícího naproti.
Molieriho razantnost výroku viditelně polekala a nervózně si upravil kulaté brýle. Vždycky si upravoval drátky svých historických brýlí zatočené za ušima, když znervózněl.
"Neslyšeli jste výstřely?" Položil Don Sartini otázku do fóra.
Molieri si lehce oddechl, že nejde o nesrovnalosti v jeho přednesu cifer.
Trojice urostlých gangsterů, jež doposud znuděně lelkovali za jeho zády, ihned zbystřela. Pár vteřin se koukali jeden po druhém.
"Znělo to jako výstřely nemyslíte?"
"Dost možná," odpověděl jeden z gangsterů.
"Tak na co čekáte, zkontrolujte to…"
Trojice bez dalších řečí popadla automaty a v mžiku zmizela v chodbě Sartiniho rezidence.
Molieri zaklapl desky s lejstry. "Myslíte… že by to byl…"
Don Sartini si připálil tlustý doutník. "Nestrašte příteli…"
"Vždyť vy víte, že pořád ještě žije… Víte, ty jeho vzkazy mě docela děsí…"
"Nebojte se příteli…," rozhlédl se po své přepychové pracovně. "I kdyby, sem se neodváží…"

K tělu, ležícímu v protáhlém stínu polorozpadlého domu, pomalu přistoupil muž. Okovaná špička těžké kožené boty spočinula na nehybné ruce dosud svírající starou pistoli. V zápětí těsně vedle ní dopadly na betonový chodník s lehkým cinkotem dvě prázdné, ještě kouřící patrony velké ráže. Zarostlý dobrodruh klidně stojící nad celou tou spouští rozvážně nabil zalomenou brokovnici, pečlivě zajistil a zkontroloval uzávěr a zbraň zasunul do pouzdra. Z kapsy džínových kalhot vytáhl jednu z pomačkaných cigaret, připálil si a sledoval tělo, na mnoha místech provrtané smrtícími projektily. Chvíli mu trvalo, než se odhodlal prošacovat oblečení, stále ještě vsakující teplou krev.

Nakonec mrtvému vytrhl z ruky i pistoli připravenou k výstřelu. Do kaluže krve ještě dopadla dohořívající cigareta a muž s brokovnicí, zakrývající obrazec na zádech obnošené kožené bundy, odcházel středem liduprázdné ulice. Za pár minut z opačné strany dorazila trojice gangsterů...


* * * * *



"Tak co se děje v našem krásném městě?" Otázal se rozmrzele Don Sartini a nadále se rozhlížel z balkónu své rezidence. A rozhled to byl vskutku úchvatný. Tisíce mil čtverečních naprosto pusté, neobydlené a smrtelné pustiny, lemované až kdesi úplně v dálce nicotně vypadajícími vrcholky hor, nad nimiž před pár hodinami vyšlo slunce. Na celé scenérii byl vlastně zajímavý jen jediný, ale zato obrovský kráter, vykrojený s překvapivou pravidelností do desky pustiny pár desítek mil od města.
"Střílelo se na Západní," povídá první z právě vstoupivší trojice.
"Jo, buď tu máme další škodnou, nebo si Sekerák zase polepšil," doplnil druhý a položil šéfovi na stůl dvě prázdné patrony.
"A kde ho máte?"
"Bylo to fakt hnusný, určitě by vám tu zasral celej koberec..." zavtipkoval třetí, ale raději se ujistil, jestli si náhodou cestou nenašlápl na botu nějaké svinstvo. Don Sartini je totiž ohromě nepříjemný, pokud jde o nepořádek v jeho domě. "Ehm… Chci říct, že kromě tý mrtvoly nikde nic… Úplně mrtvo, jestli mi rozumíte," znovu se zasmál.
Don Sartini mu oplatil naštvaným výrazem.
"Znáte to, nikdo nic neviděl, ani neslyšel…," šťouchl do vtipálka kolega. "Lidi se začínaj bát Done."

Don Sartini odklepl popel vanilkou vonícího doutníku přes umělecky vyvedené kované zábradlí balkónu a klidně se otočil.
"Hmm... Takže ten parchant si myslí, že nám bude zabíjet lidi před nosem…," uvažoval.
Gangsteři si zatím potichu cosi vyčítali mezi sebou.
"Hej!" Sartini se teď střídavě díval na všechny tři své gorily. "Jak je možný, že už nám zabil tolik lidí? Vždyť tohle už je snad pátej dýler…"

"Obávám se že již šestý," poznamenal mezi dveřmi Molieri, který s sebou jako vždy nesl též jakési lejstro.
"Tohle už je moc… Budete šmejdit po městě, dokud mi toho hajzla nepřivedete… Se sekerou, brokovnicí nebo gatlingem… To mě nezajímá… Jednou musí vystrčit hlavu na světlo… Jděte!"
"Jistě," potvrdil jen neformální šéf gangsterů a s kumpány zmizel z pracovny.

Don se otočil ve svém křesle a uklidňoval se pohledem přes zábradlí balkónu. "To neni dobrý… Zrovna teď... Zrovna teď když si nemůžeme dovolit škodnou! Kolik už mě ten parchant stál..."
Molieri zalovil ve své aktovce, aby vytáhl další čísly popsaný papír. "Pokud to chcete vědět přesně..."
"Ne, nechci to vědět radši vůbec, příteli... Dneska už nechci žádný špatný zprávy. Stres mi nedělá dobře, no ne?"
Molieri jen pokrčil rameny. "Patrně ne."
"Potřebuju teď chvíli klidu..."
"Dobrá, mám tu ještě zprávy o další Velké dodávce, ale to počká," odporoučel se Molieri.

Don Sartini si založil ruce za hlavou, zhoupl se v křesle a dál se rozhlížel po sluncem zalitých pláních.


* * * * *



Muž se ještě jednou ohlédl a uklidněn prázdnotou temné uličky odsunul pár prken zakrývajících vchod do skrýše. Vstoupil do staré rozlehlé od války nepoužívané haly. Potemnělý prostor nevypadal ani trochu útulně. Světlo sem pronikalo jen škvírami mezi pokroucenými plechy a traverzami v místě, kde se celá polovina původní haly zhroutila do sebe, nahlodána zubem času. Těžký, už tak nezdravý vzduch ještě prosycoval zvláštní pach čehosi na bázi alkoholu.

Přistoupil ke stolu, brokovnici i s pouzdrem odložil stranou a přes židli přehodil zaprášenou koženou bundu. Ještě než se posadil naproti, oprášil iniciály vyšité spolu s drobným nápisem na kůži červenou nití. P a H patřilo ke jménu nositele bundy - Patrik Hayes... Drobný nápis pod umělecky vyvedenými iniciály už byl léty znehodnocen. Byla tak šikovná... Povzdech si v mysli a zabýval se raději prohlídkou nově ukořistěné zbraně...

Slunce už vrhalo dlouhé stíny opačným směrem, když znovu oblékal bundu. Sešlapaná podrážka rozdrtila zbytky ampulek roztříštěných i s obsahem všude po podlaze a Hayes opouštěl svou skrýš s kanystrem v ruce...


* * * * *



Trojice gangsterů se zdánlivě bezcílně poflakovala v centru města. Do ulic se po parném dni vracel večerní život, i pár spoře oblečených holek už zaujalo své stanoviště. Tři od pohledu nepříjemní patroni pomalu kráčeli ulicí, nahlíželi do kdejakého podniku a každého, kdo se jim raději z daleka nevyhnul, se důrazně vyptávali na podezřelého bastarda s brokovnicí. Rozladěni dosavadním neúspěchem a špatnou náladou Dona Sartiniho se nakonec rozhodli na chvíli zapadnout do blízké hospody...

Hayes nehybně seděl na rozvrzané židli a zahleděn do větrajícího piva přemýšlel. Nohu měl neustále opřenou o oprýskaný kanystr položený na podlaze, čímž neprozřetelně dával všem najevo strach o jeho obsah. Mnohé osazenstvo okolních stolů diskuzí o podivínovi s kanystrem zpestřilo svá večerní klišé, ale jinak se nikdo k ničemu neodhodlal. Seděl tam tak zamyšleně, ve tváři nepřátelský výraz, na židli za sebou přehozenou frajerskou bundu... Určitě bude i dobře ozbrojen…

Dneska sem nestih víc než dva galony... Zněla mu v hlavě neustále slova Kouzelníka, místního novodobého alchymisty, jenž ve svém pokročilém věku žije již jen neustále zavřený ve svých sklepeních mezi stovkami zkumavek, baněk a podobných věciček. Dva galony... To je zatraceně málo... Počítal v mysli a pohledem mimoděk přejel právě vstoupivší chlapy. A sakra... Aby poznal Sartiniho gangstery, nepotřeboval ani dlouho přemýšlet. Dobře oblečení urostlí pistolníci s automatickými puškami běžně po městě nechodí. Ne po Sartiniho městě.

Vypadnout? Ne, určitě ne hned. Příliš nápadný. Necháme vás pěkně chvilku usadit... Hayes tedy naprosto klidně upil trochu piva a vyčkával. Tušil, že ho hledají, ale zatím mohl spoléhat na to, že nikdo vlastně neví, kdo je v jejich revíru škodná. Ruka bezděčně zkontrolovala připravenost nové pistole v pouzdře pod nohavicí. Brokovnice zůstala ve skrýši. Je teď příliš nápadná. Gangsteři se usadili na barové stoličky, pár yardů od něj, a dali se do přihlouplé debaty o ničem. Než se ale Hayes rozhodl odejít, stačili se zmínit i o pár velmi zajímavých skutečnostech...

"Ještě jedno?" Utrousil otráveně barman, když sbíral z okolních stolů prázdné sklenice.
"Ne ne, už půjdu," rozhodl se Hayes a vstal, aby po kapsách našel nějaké drobné. Kapsy kalhot ukrývaly pouze dva dolary. "Hned, momentík," uklidňoval již nervózně přešlapujícího barmana. Zvedl přes židli přehozenou bundu a pátral po dalších mincích.
Trojice gangsterů dál nerušeně popíjela u baru.
"Mám to," zajela Hayesova ruka konečně do správné kapsy.
Barman s vidinou peněz malinko změnil výraz k přívětivějšímu a odkládal tác se sklem na stůl. Pro zaujetí cinkajícími mincemi ale opomněl poslední na stole stojící prázdnou sklenici, jež narušila hladký průběh léty naučeného grifu barmanovy ruky a způsobila nevyhnutelný pád celého systému ruka-tác-sklo.
V následujícím zlomku vteřiny si Hayes všiml padajících sklenic, instinktivně se vyhnul jistému polití zbytky piva a pokusil se aspoň jednu ze sklenic chytit. V důsledku toho jednu ze sklenic opravdu chytil, ale osm dalších se jich stejně s náležitým břinkotem roztříštilo po podlaze.
Za hlukem se otočila celá hospoda. Gangsteři zpozorněli.

"Do hajzlu!" ulevil si za pár vteřin barman, když si uvědomil celou tu spoušť.
Hayes položil zpět na stůl zachráněnou sklenici. Bravo, děsně nenápadný... Pomyslel si a rozhlédl se po lokále. Většinu štamgastů celá situace přestala zajímat jakmile doznělo tříštící se sklo, nebo už byli prostě zvyklí. Dobrý... Uklidňoval se Hayes dokud se jeho oči nesetkaly s pohledem trojice u baru. Klid hoši, klid, snažil se telepaticky odvrátit jejich pozornost. Tak co je? Vyslal další myšlenku, když z něj stále nespouštěli oči. Prostřední se lehce nahnul ke kumpánovi a cosi potichu špitnul. Pak oči všech třech sjely Hayese od hlavy až k patě a zastavili se až na podlaze.

Hayese zamrazila v zádech první pochybnost. Sám se podíval na místo, kde před momentem upustil svou bundu. Bunda se zdála v pořádku... Až na ty tři patrony, co se vykutálely z kapes! Znovu se podíval do tváří gangsterů. Váhali. Velice pomalu se sehnul pro bundu a snažil se co nejméně nápadně shrábnout i patrony. Mezi gangstery opět proběhla tichá komunikace, rozvážně vstali z barových stoliček a sledujíce Hayese šmátrali za sebou po odložených puškách.

Nic se neděje hoši, klid... Snažil se Hayes v mysli přesvědčit spíš už sám sebe. Gangsteři téměř synchronně konečně nahmátli své zbraně a Hayes jak ve zpomaleném filmu viděl, jak se trojice hlavní otáčí jeho směrem. No dobře, tak sem to já! Proběhl mu ještě hlavou komentář k nastalé scéně. V následujícím momentu se ze shybu překulil, sebral kanystr a převrátil stůl, za nímž se hodlal krýt. První projektily zachytilo tělo zmateného barmana, dříve něž se stačil zeptat o co tu sakra jde... V následujících třech vteřinách se Hayes snažil za převráceným stolem stát co nejmenším, k čemuž ho motivovaly štípající se kusy poctivého tlustého dřeva. Na pistoli v nohavici ani nepomyslel. Z vnitřní kapsy bundy bez přemýšlení vylovil něco daleko lepšího, a než stačila z druhé strany bojiště doznít první dávka, letěla přes improvizovaný štípající se kryt odpověď. Překvapeným gangsterům jen na chvilku přišel na mysl granát! V zápětí však svou úvahu rychle opravili. Slzný granát jim sám vyrval zbraně z rukou a jediné, co je teď společně s ostatními u baru zajímalo, bylo jak si vyškrábat oči, aby to tak zasraně nepálilo!


* * * * *



"Cože?! To myslíte vážně?!" rozčílil se Don Sartini.
Trojice opuchlých obličejů se dívala jeden po druhém.
Don Sartini se zaťatými zuby a pěsti a rázně pochodoval po místnosti sem a tam, jako by ho snad těch pár kroků mělo uklidnit.
"Tři hodiny sme po něm šli..." spustil znovu jeden z gangsterů, "ale jako by se vypařil," doplnil ho druhý. "V tý tmě se ve městě lehce ztratil, nikdo ho..."
"Dost! Nechte toho… Řeči nám tenhle problém nevyřeší."
Molieri mlčky souhlasil.
"Je dobrej… Je fakt dobrej…" uznale pokyvoval Sartini.
Gangsteři také přikývli.
"Řekl si o to… Je na čase tomu parchantovi ukázat s kým si zahrává," pronesl rozhodně. Molieri, příteli, kolik zabijáků pro nás už dělalo?"


* * * * *



Hayes už pár hodin jen tak seděl s nohama na stole a tupě zíral skrz prázdnou láhev od chlastu balancující na hraně stolu. Seděl a uvažoval, za jak dlouho se tímhle tempem znovu dostane na dno, od kterého se tak těžce odrazil. Znovu si promítal, jak blízko byl už zase jisté smrti a jak zázračně se mu znovu podařilo uniknout. Proč? Jakto, že mi všechno tak pitomě vychází? Copak nemá ten velkej šéf na mě dost špíny, aby už se mnou skončil? Rozezleně kopl do lahve a ta se konečně přidala mezi všechny ty ostatní střepy na podlaze. Ty to víš, žejo... Ten parchant ví, že už chci skončit a chce mě pořádně potrápit... Tou myšlenkou opět uzavřel svou niterní debatu o životě a vůbec, sundal nohy ze stolu a protáhl si záda. Jednou ti ukážu... Sebral ze stolu odjištěnou pistoli a palec vrátil kohoutek do neškodné polohy. Ale teď je čas vypadnout. Vstal a chopil se kanystru...

Hladina těkavé látky odrážející mihotavé světlo baterky uvnitř nádrže utvářela další vrásky na už tak zdeprimovaném obličeji. Svou míru na nich měly jistě i stoupající páry, nepříjemně dráždící oči. I přes ně Hayes do nádrže hleděl dlouho. Bude to... akorát... Musí... Prázdný kanystr ledabyle odhodil do potemnělého prostoru, nádrž uzavřel chromovaným víčkem a vrátil se ke stolu pro bundu.

Tisíckrát zopakovaným pohybem paží a ramen nechal obnošenou kůži přesně dosednout na záda. Dotáhl opasek kalhot, zkontroloval peníze v kapsách a odhodil nedokouřenou cigaretu. Pak rozhodně vykročil ke stroji, zahalenému temnotou hluboké noci a alkoholovým oparem...

Městem se rozlehlo dávno zapomenuté hlasité burácení spalovacího agregátu, jež hravě překrylo i praskání na kusy se štípající dřevěné stěny skladiště. Během pár vteřin tu po Hayesovi zůstala jen spousta střepů, hromada čerstvě rozlámaných prken a hluboká stopa vyrytá do vyprahlé zeminy pokryté pískem a prachem. Po nočním jezdci na hrůzu budícím stroji se s mizejícím rachotem slehla zem...


* * * * *



O co tak může cizinci jít? Přece nepřijel pro pár bezcenných cetek až sem? Podezíravě sledovaný cizinec naznačil mezi řečí cosi několika pohyby rukou a stařičký majitel obchodu na kraji tržiště výměnou za pár dolarů konečně ukázal kamsi na východ. Zahalená postava se lehkým kývnutím hlavy a letmým dotekem pravé ruky na krempu klobouku spěšně rozloučila a nastoupila zpět do auta. Téměř okamžitě se všechna kola na nestabilním prašném podkladu protočila a hlučné auto v prašném oparu vystřelilo z města zanechavše za sebou hluboké rýhy v půdě.


* * * * *



"Jo, bylo to v tý hospodě, kdy sem se něco zaslech vo tom velkym kšeftu. Spousta takovejch těch vnitřních hlasů co se honěj do zblbnutí dokola hlavou, trvala na tom, že je to blbej nápad, ale těm prachům nešlo odolat... A že je to nebezpečný? No a kurva co?"
Sáhl do kapsy pro pár bankovek vysoké nominální hodnoty.
"A tak je mám!" rozhodil je do vzduchu, "spoustu prachů..." sáhl pro další a opět sledoval jak se líně propadají horkým vzduchem, otáčejí se a převalují než spočinou na zemi.
"Nech si je... klidně... Je to všechno co tu mám," nasadil trpký úsměv.

"Je mi jasný, že to byl Sartini, kdo tebe…, vás všechny na mě najal." Na chvíli se otočil a pohlédl na motorku zanechanou v prachu. "Tahle kráska mě mockrát vytáhla z nejhoršího," zběžně přehlédl západní obzor "ale teď už mě z průseru nevytáhne ani ona... A prachy?" zasmál se "Většinu sem si ulil, takže nepomůžou už ani tobě..."

"Ale dost keců...," zahodil doutnající zbytek cigarety. "Dyť můj život vlastně ani za tolik keců nestál," zakašlal a v ústech ucítil krev. "Možná že sem se zas jednou na chvíli cejtil dobře... Než mě při tý šílený bolesti napadlo, že mě štěstí začíná pomalu vopouštět," přejel prsty po obvazu na noze. "Pěkně sis mě vychutnával... Sledovals' jak se belhám k motorce? Pozorovals' mě? Jen ať se ten hajzl ještě chvilku cuká, co? Sice nevim z jaký to šlo dálky, ale zvuk se za tou zkurvenou kulkou prohnal až za hezky dlouho."

Poprvé se odvážil vyhrnout tričko. Pohlédl na stále krvácející chabě ošetřenou střelnou ránu s několika stopami po jehlách v okolí. Zas o něco těžčeji se nadechl, znovu se rozkašlal a odplivl do prachu krev. "Přestává to působit," sykl a zběžně se ohlédl po odhozených věcech s marným záchvěvem naděje na poslední Stim... Vteřinu na to se nad svým počínáním pousmál a nechal triko nasáklé krví aby se znovu přilepilo na chvějící se tělo. "Dobrá puška," pokračoval v myšlence, "Musel sem už ujet aspoň půl míle, než mě tahle druhá svině dohnala..."


* * * * *



Džíp se přehoupl přes kamenitou hranu osamělého návrší, vypínajícího se mezi léty vyhlazenými obludně širokými krátery jako němý svědek dávné proměny světa. Zahalená postava spěšně vyšplhala na střechu vozu a k obličeji přitiskla ošoupaný dalekohled. Dlouhý, kdysi snad leskle zlatý teleskopický tubus zdánlivě staticky visící v prostoru pomalu kopíroval obzor, až odlesk vycházejícího slunce v široké čočce poškrábané optiky zarazil pozorovatelovu pevnou ruku.
"Konečně..."


* * * * *



"Tak jo, necháme toho... Asi sis to představoval jinak, ale dneska to skončí bez vítěze... Tys mě nedostal a já nedokázal utéct... Teď už víš, proč mě to ani netrápí... chtěl sem abys to věděl... Doufám, že sem ti zkazil radost," chtěl se zasmát, ale místo toho vychrchlal další srážející se krev.
Malý, stále fungující ošoupaný přístroj odložil do prachu před sebe.
"Radost a štěstí jsou jenom chvilkovej přelud... Neexistujou... Tenhle svět je totiž mizerný místo..."
Klidnou rukou sáhl po pistolovém pouzdru v nohavici.
"Mizerný místo i pro smrt..."
Vzpomínky ať zůstanou... Ale srdce už mám stejně dávno zlomený... bylo to poslední, na co pomyslel než přiložil chladnou hlaveň k hrudi...

...Pustinou zazněl výstřel a jediný, kdo slyšel tenhle smutný příběh, majestátně roztáhl široká křídla, několika silnými máchnutími opustil pahýl stromu a rychle se ztrácel v tetelícím se vzduchu…



* * * * *



Čtveřice brzd znovu zablokovala kola džípu a jejich smýkání rozvířilo miliony jemných zrníček prachu a písku. Motor zhasl a jedovatý namodralý dým z výfuku se pomalu rozplýval v utichlé scéně. Dveře řidiče lehce zaskřípěly, až hlasitě dorazily do krajní polohy. Země se nesměle dotkla špičatá bota ze zlatavé kůže, upravená drobná ruka uchopila pokroucený rám dveří a postava v dlouhém světlém kabátu se pomalu vyhoupla z vozu. Několik dlouhých vteřin bez jediného slova naprosto strnule sledovala pár metrů vzdálené bezvládně ležící tělo, pomalu zasychající kaluž krve a malou zbraň křečovitě sevřenou mrtvými prsty. Zvířený prašný oblak se zatím pomalu usazoval a všude kolem vytvářel další tenkou vrstvičku pustiny. Na kapotě džípu, mrtvém těle, trčícím pahýlu stromu, odhozené bundě i na plamenné nádrži utichlého stroje, jež stále stejně hrdě stál opodál s řídítky vypínajícími se k nebi. Jen světla stále svítila. Postava opřená o dveře džípu si zdrceně posunula klobouk přes čelo, jeho tvrdá hrana setřela slzy padající z hlubokých černých očí, zkopírovala profil jemného obličeje a sevřen mezi rozklepanými prsty se zastavil až přitisknutý na prsou. Nádherné jemně zvlněné dlouhé a lesklé havraní vlasy vysvobozené ze sevření pokrývky hlavy na chvilku nepravidelně zavlály v poryvu větru a pak zakryly stojící dívce četné šrámy na rozepnutém kabátu. Odkudsi z dálky se ozval pronikavý hlas vracejícího se dravce, který se v zápětí smísil se srdcervoucím zoufalým výkřikem. "Patriku…"


* * * * *



Mnohdy sníme o lepším světě, o světě bez násilí, závisti a zrádců, o travnatých pláních s průzračnou rosou blyštící se v ranním slunci, o modré planetě jež bude navždy historií. Sníme a ve skrytu duše doufáme, vědomi si absurdnosti této představy. Mnozí už se přesvědčili, že ani jakékoli množství peněz nedokáže změnit svět. A přece se to někdy podaří a nestojí za tím peníze, sláva ani moc. Jakkoli zničené místo na tomhle světě dokáže v nádherné změnit věc tak prostá a nehmotná, jako trocha pravé lásky. Kdo tohle poznal, mohl být i na tomhle světě šťastný, byť třeba jen na chvíli…

"Sbohem Patriku…"

Osamocená kráska usedla za vysoká řídítka a stiskem tlačítka znovu oživila temný stroj. Ještě jednou se ohlédla, setřela slzu z tváře, smutné černé oči zakryla úzkými slunečními brýlemi a o trochu výš zapnula obnošenou koženou bundu. Rukojeti široce rozeklaných řídítek uchopily jemné prsty, přesně padnoucí zlatý prsten se zablýskl v poledním slunci a široká pneumatika se znovu zakousla do vyprahlé pustiny…

Dravec kroužící na obloze ještě chvíli hleděl na hlučný stroj vzdalující se od čerstvě navršeného hrobu a dohořívajících zbytků džípu pár yardů opodál. Několikrát mrknul zasažen stoupajícím štiplavým dýmem a pohlédl na opačnou stranu, kde se pustinou zatím na míli daleko přiblížil někdo další. Netušil, že právě on přes výkonnou optiku ostřelovačky sleduje jeho bezstarostný let…

…Prásk…



© Harley 2005


Miniaplikace


Staň se pomocníkem při tvorbě, nakrm Šílenou brahmínu!:)




Fallout Bible


Vývojářské memoáry

Fallout 3: Van Buren


Rychlé odkazy
České stránky
Templáři VŠB
ABCgames



Zahraniční stránky
No Mutants Allowed
Duck and Cover
Planet Fallout
Fo3 ofic.stránky
Bethblog
The Vault
Trzynasty Schron
Falloup Online

Modifikace
Vault-Tec Labs
Killap.net
Last Hope
Fallout:Resurrection
Fallout:BGE
Mutants Rising
Fallout:Yurop

Pro autorizaci
pište na e-mail


Sponzoři VŠB

TOPlist