JOHN WYNDHAM

DEN TRIFIDŮ

 

---

O tři týdny později jsem odjel to Tynshamu, abych navštívil Cokera a připravil vše potřebné k našemu přestěhování. Vzal jsem si osobní auto, abych urazil cestu tam i zpět v jediném dni. Když jsem se vrátil, Josella na mne již čekala v hale. Jediný pohled do mého obličeje jí stačil.
„Co se stalo?“ zeptala se.
„Nic než to, že se přece jen nepostěhujeme,“ odpověděl jsem. „S Tynshamem je konec.“
Nespouštěla ze mne oči. „Co se tam stalo?“
„Přesně to nevím. Ale zdá se, že tam vypukl mor.“
Stručně jsem jí vylíčil, jak se věci mají. Dlouho jsem po tom pátrat nemusel. Když jsem dojel k Tynshamu, byla brána otevřena a pohled na trifidy volně se pohybující parkem mi napověděl, co mohu očekávat. Vystoupil jsem z vozu a známý zápach mi to potvrdil. Přiměl jsem se ke vstupu do domu. Pokud jsem mohl odhadnout, byl dům opuštěn asi tak před dvěma týdny. Strčil jsem hlavu do dvou pokojů. To zcela stačilo. Zavolal jsem a můj hlas hluše prolétl prázdnotou domu. Dále jsem už nešel. Na hlavní dveře připíchl kdosi jakousi zprávu, ale zbýval z ní pouze jediný nepopsaný růžek. Notnou dobu jsem pak hledal zbytek papíru, který právě odnesl vítr. Nenašel jsem ho. Na zadním dvoře nebylo ani jedno nákladní auto nebo osobní auto a spolu s nimi zmizela také většina zásob, ale kam, to jsem netušil. Nezbývalo mi nic jiného, než vsednou opět do vozu a vrátit se domů.
„Tak co – co teď?“ zeptala se Josella, když jsem skončil.
„Zůstaneme tady, má drahá. Učíme se už, jak stát na vlastních nohou. A budeme na nich i nadále – ledaže by přišla nějaká pomoc. Někde možná existuje nějaká organizace…“
Josella zavrtěla hlavou.
„Na pomoc abychom snad raději zapomněli. Milióny a milióny lidí čekaly a doufaly v pomoc, která pak stejně nepřišla.“
„Jednou něco přijde,“ řekl jsem. „Takových skupinek, jako je tahle naše, musí být po celé Evropě roztroušeno na tisíce – a všude po světě. Některé se časem spojí. Začnou se vším znova.“
„Za jak dlouho?“ zeptala se Josella. „Za několik generací? Možná se toho ani nedožijeme. Kdepak – starý svět je tentam, a my tu zbyli… Musíme žit svůj vlastní život. Musíme si ho plánovat tak, jako kdyby žádná pomoc neměla nikdy přijít…“
Odmlčela se. V obličeji měla podivný, prázdný výraz, jaký jsem u ní ještě neviděl. Pak se jí stáhl do plačtivých vrásek.
„Ale miláčku…“ konejšil jsem ji.
„Ach, Bille, když tohle není žádný život pro mě. Kdybys tu nebyl ty…“
„Ale kuš, medulko,“ řekl jsem chlácholivě. „Kuš.“ Hladil jsem ji po vlasech.
Po chvíli se opět vzpamatovala.
„Promiň, Bille. Musím být odporná… litovat sama sebe. Víckrát to už neudělám.“
Osušila si oči kapesníkem a trochu popotáhla.
„Tož tedy ze mě bude selka. A stejně jsem ráda, že tě mám za muže, Bille – i když jsme nebyli pořádně, tedy opravdovsky oddáni.“
Znenadání se krátce uchichtla, jak jsem to už dlouho neslyšel.
„Copak?“
„Jen jsem si tak vzpomněla, jakou jsem vždycky měla hrůzu před svatbou.“
„Tak se to také na nevinnou dívku sluší – i když mě to trochu překvapuje,“ poznamenal jsem.
„No, v tomhle to zrovna nebylo. Bylo to spíš kvůli mým nakladatelům a novinářům a filmařům a tak. Jak ti by se na tom byli vyřádili. Vyšlo by nové vydání té mé hloupoučké knížky – patrně by šel do kin znovu i film – a moje fotky ve všech novinách. Pochybuju, že bys tím byl moc nadšený.“
„Vzpomínám si na jinou věc, kterou bych nebyl moc nadšený,“ řekl jsem. „Pamatuješ se – na tu měsíčnou noc, kdy sis kladla jistou podmínku?“
Pohlédla mi do očí.
„No, snad přece jen všechno nedopadlo tak zle,“ usmála se.

Od té doby jsem si vedl deník. Je to směsice kroniky, katalogu zásob a poznámkového bloku. Jsou tam záznamy o místech, kam mě zavedly mé výpravy, podrobný výčet svezených zásob, vyčíslení jejich množství, zápisy o stavu domu a pozemků, a spousta poznámek o věcech, které měly být vyřízeny přednostně, abychom v tom či onom směru nepocítili náhlou nouzi. Stálými objekty mého zájmu byly potraviny, pohonné hmoty a osivo, ale ani zdaleka nebyly jedinými. Našli byste tam podrobné zápisy o nákladech šatstva, nářadí, lůžkovin a prádla, postrojů, kuchyňského nádobí, nákladech sloupů, drátu a zase drátu, a také knih.
Vidím tu například, že již necelý týden po mém návratu z Tynshamu jsem začal vztyčovat drátěný plot proti trifidům. Až doposud jsme je udržovali od zahrady a nejbližšího okolí domu dřevěnými ohradami. Nyní jsem se pustil do úkolu mnohem náročnějšího: vypudit je z několika set akrů půdy. Znamenalo to postavit pevný drátěný plot využívající všech předností terénu a dosud postavených ohrad, a uvnitř pak ještě jeden lehčí, který měl zajistit, abychom se my nebo dobytek neprozřetelně nepřiblížili na dosah žahadla k hlavnímu ploty. Byla to těžká, jednotvárná práce a trvalo mi několik měsíců, než jsem ji zdárně dokončil. Současně s tím jsem se snažil zvládnou abecedu polního hospodaření. Takovéhle věci se z knih neučí nijak snadno. Především proto, že žádného autora zemědělských příruček v životě nenapadlo, že by nějaký potenciální sedlák mohl začínat od absolutní nuly. Zjistil jsem tudíž, že v knihách se začíná všechno odprostředka a zcela samozřejmě že se počítá se základy a slovníkem, které mi scházely. Moje úzce specializované biologické znalosti se tváří v tvář praktickým otázkám ukázaly naprosto k ničemu. Většina teorie vyžadovala látky a prostředky mně buď nedostupné, anebo takové, jaké bych nepoznal, i kdybych je byl našel. Brzy jsem si začal uvědomovat, že až mi dojde všechno, co bude zakrátko nenahraditelné, jako například chemická hnojiva, dovážená krmiva a v podstatě vše krom těch jednodušších strojů, budu muset prolít hojnost potu oplátkou za dost problematické výsledky.
Rovněž tak nejsou knižní vědomosti spolehlivým základem pro chov koní, mlékárenství, jateční řemeslo a ostatní umění. Jako na potvoru se nejvíc problémů vyskytne právě tam, kde si nemůžete odskočit a poradit se s příslušnou kapitolou. A nadto vám skutečnost ustavičně předkládá nějaké záhady, jež jsou v rozporu s prostotou tištěného slova.
Na štěstí bylo dost a dost času na dělání chyb i na to, abychom se z nich poučili. Zoufalství nad neúspěchy nás uchraňovalo vědomí, že uplyne ještě hodná řádka let, než budeme zcela odkázáni na vlastní produkci. Utěšovalo nás také pomyšlení, že pokud žijeme z uchovaných zásob, dbáme vlastně o to, aby nepřišly nazmar.
Svou první cestu do Londýna jsem odkládal z bezpečnostních důvodů celý rok. Pro mé výpravy za zásobami to byla ta nejvýnosnější oblast, ale také nejdepresivnější. Městu se stále dařilo působit dojmem, jako by k jeho oživení bylo zapotřebí jen lehkého dotyku čarovným proutkem, přestože většina vozidel na ulicích už začínala rezivět. O rok později byla změna ještě patrnější. Chodníky začala pokrývat vrstva omítky, která opadávala z domovních průčelí v celých velkých plackách. Ulice byly posety spadanými taškami a stříškami komínů. Ve stružkách podél chodníků se pevně uchytila tráva a všemožné býlí, které ucpávalo i kanálové mříže. Okapy byly zaneseny listím, tráva a dokonce i menší keře rostly také v puklinách a náplavu na střechách. Takřka každý dům si již počal nasazovat zelenou paruku, pod jejímž vlhkým kořáním hnily střechy. Mnoha okny bylo vidět zborcené stropy, hadovité křivky loupajících se tapet a lesklé plochy provlhlých zdí. Parky a náměstí se staly divočinou rychle se rozrůstající do přilehlých ulic. Zdálo se, že rostlinstvo proráží doslova všude; kořenilo ve spárách mezi dlažebními kostkami, rašilo z puklin v betonu, nacházelo útočiště dokonce na sedadlech opuštěných automobilů. Rozpínalo se do všech stran, aby znovu opanovalo ta neplodné prostory, uzmuté mu kdysi dávno člověkem. A kupodivu, čím více se tento živoucí svět ujímal vlády nad městem, tím méně skličujícím pocitem působilo. A jak tak postupoval čas za hranici, kdy už žádný kouzelný proutek nemohl pomoci, odcházela spolu s ním i většina přízraků města, aby se zvolna vnořily do historie.
Jednou – nikoli toho prvního, ani následujícího roku, ale ještě později – jsem stanul opět na Piccadilly Circu, rozhlížel jsem se po té spoušti kolem a snažil jsem se vyvolat svým vnitřním zrakem davy, jež tu kdysi proudily. Už se mi to nepodařilo. Dokonce i paměť jim ubírala na realitě. Nezbývala tu po nich sebemenší připomínka. Staly se právě takovou kulisou dějin jako obecenstvo římského Kolosea nebo davy Asyřanů, a připadaly mi pojednou takřka stejně vzdálené. Nostalgie, která se mi někdy v dlouhých hodinách ticha vkrádala do srdce, mě dokázala pohnout k lítosti daleko větší, než tato bortící se scenérie před mýma očima. Sám se sebou v širé krajině, dokázal jsem si příjemnosti byvšího života vyvolat docela snadno; mezi chátrajícími zvolna pomíjejícími budovami jsem si nedokázal připamatovat víc než kocovinu, pocit marnosti, bezcílné pachtění, ustavičné mlácení prázdné slámy, a přestával jsem si být jist, zda jsme ztratili opravdu tolik…
První zkusmou cestu do Londýna jsem podnikl sám a vrátil jsem se s plnými bednami trifidích nábojů, papíru a motorových součástek, s knihami v Braillově písmu a slepeckým psacím strojem, po němž tak toužil Dennis, luxusním výběrem nápojů, sladkostí a gramofonových desek a dalšími knihami pro ostatní. O týden později mě doprovázela Josella, abychom se poohlédli po trochu praktičtějších věcech, zejména po oblečení, ale nejen či dokonce především pro dospělé, jako spíš pro Maryino dítko a to, které očekávala sama. Pohled na Londýn ji značně rozrušil a raději už tam pak nikdy nejezdila.
Já jsem se tam čas od času vydával za různými vzácnými nezbytnostmi nadále a zvykl jsem si využívat této příležitosti k obstarání trochy zbytečností pro zpříjemnění života. S výjimkou několika vrabců a občasného trifida jsem nezahlédl ve městě jediného živého tvora. Na venkově bylo možno spatřit kočky a psy, divočejší s každou generací, ale tady ne. Tu a tam jsem sice našel důkazy, že nejsem sám, kdo si zvykl doplňovat v Londýně zásoby, ale nikdy jsem nikoho neviděl.
Naposledy jsem tam zajel koncem čtvrtého roku, kdy jsem tam shledal nová rizika, která jsem neměl právo podstupovat. Poprvé na sebe upozornila burácivým rachotem za mými zády, kdesi na jednom z vnitřních předměstí. Zastavil jsem náklaďák a ohlédl jsem se, abych spatřil, jak z hromady zborceného zdiva uprostřed ulice stoupá mračno prachu. Kodrcání mého vozu po vykotlané dlažbě roztřáslo zřejmě vetché průčelí domu naposledy. Toho dne jsem už víc domů nepobořil, ale strach z přívalu padajících cihel a omítky ve mně zůstal. Od té doby jsem soustředil svoji pozornost na menší města a obvykle jsem se jejich ulicemi pohyboval pěšky.
Brightonu, který mohl být naším největším příhodným zdrojem zásob, jsem se vyhýbal. Než jsem se odhodlal k jeho návštěvě, měli jej už ve své moci jiní. Kdo to byl či kolik jich bylo, to jsem se nedověděl. Kousek před městem se prostě táhla hrubá hradba z navršeného kamení a na ní byla bílou barvou napsána výstraha:

VSTUP ZAKÁZÁN

Toto doporučení bylo navíc podpořeno prásknutím opakovačky a obláčkem prachu těsně přede mnou. Nikdo, s kým bych se mohl pohádat, na dohled nebyl. Ostatně, při takovémhle gambitu se toho moc uhádat nedá.
Obrátil jsem náklaďák a zamyšleně jsem odjížděl. Uvažoval jsem, zda skutečně nepřijde čas, který dá Stephenovým přípravám k obraně přece jen za pravdu. Pro všechny případy jsem ve skladišti, které nás zásobovalo plamenomety proti trifidům, naložil několik kulometů a minometů včetně střeliva.
V listopadu druhého roku porodila Josella naše první dítě. Dali jsme mu jméno David. Moji radost ze synka kalily občas pochybnosti nad životními podmínkami, které jsme mu dali do vínku. Ale s tímhle si Josella hlavu nelámala. Zbožňovala ho. Stal se jí náhradou za mnohé z toho, o co přišla, a dokonce, třebaže se to zdá paradoxní, budoucnost před námi jí působila daleko méně starostí než dřív. Živost, s jakou se měl David k světu, však mluvila ve prospěch jeho příští schopnosti postarat se sám o sebe, a tak jsem své pochybnosti potlačil a ještě znásobil úsilí vkládané do půdy, která nás všechny měla jednoho dne živit.

Od Davidova narození nemohlo ještě uplynout příliš času, když mě Josella upozornila, abych si více všímal trifidů. Tak jsem si za léta práce s trifidy přivykl mít se před nimi na pozoru, že se mi stali přirozenou součástí krajiny a na rozdíl od ostatních jsem je takřka nevnímal. Byl jsem také zvyklý nosit ve styku s nimi drátěnou kuklu a rukavice, takže navlékat se do těchto věcí, kdykoli jsem opouštěl pozemky statku, nebylo pro mne ničím neobvyklým. Nevšímal jsem si jich prakticky víc, než si člověk ve vyhlášené maláriové oblastí všímá moskytů. Josella se o nich zmínila jednoho večera, když jsme už leželi v posteli a jediným zvukem bylo přerušované, vzdálené chřestění jejich tvrdých proutků o stonky.
„V poslední době dělají mnohem větší rámus,“ poznamenala.
V první chvíli mi nedošlo, o čem mluví. Byla to běžná zvuková kulisa míst, kde jsem tak dlouho žil a pracoval, a pokud jsem jí úmyslně nenaslouchal, nemohl jsem ani říct, zda se ozývá nebo ne. Teď jsem se zaposlouchal.
„Neslyším v tom žádný rozdíl,“ namítl jsem.
„Rozdíl v tom taky není. Dělají jen větší rámus – protože je jich tu mnohem víc než kdy předtím.“
„Ani jsem si nevšiml,“ řekl jsem lhostejně.
Jakmile jsem měl plot postavený, upjal se můj zájem k půdě pod jeho ochranou a co se dálo za ním mi mohlo být ukradeno. Na svých výpravách jsem nabyl dojmu, žen a většině míst se trididi vyskytují v přibližně stejném počtu jako dřív. Nyní jsem si připomněl, že někde mě jejich množství při první cestě zarazilo, ale přičítal jsem to hustotě velkých trifidích farem v tom či onom okrese.
„Určitě je jich víc. Schválně se ráno podívej,“ uzavřela.
Ráno jsem si na to vzpomněl a při oblékání jsem vyhlédl z okna. Okamžitě jsem viděl, že Josella má pravdu. Jen za malým úsekem plout viditelným z okna se jich dala napočítat dobrá stovka. Zmínil jsem se o tom u snídaně. Susan se zatvářila překvapeně.
„Ale vždyť je jich čím dál víc,“ řekla. „Copak sis toho nevšiml?“
„Já mám svých starostí dost a dost,“ odpověděl jsem, mírně podrážděn jejím tónem. „Ostatně za plotem nám nevadí. Dokud budem pořádně vytrhávat všechna semena, co se nám tu uchytí, můžou si venku dělat, co se jim zlíbí.“
„Ale stejně,“ vložila se trochu znepokojeně do řeči Josella, „nemyslíš, že asi mají nějaký zvláštní důvod, aby se sem scházeli takové síle? Já mám za to, že ho mají – a moc ráda bych věděla jaký.“
Susanin obličej se opět protáhl tím vyzývavě drzým výrazem překvapení.
„Protože on je sem láká,“ vyhrkla.
„Neukazuj prstem,“ napomenula ji automaticky Josella. „Co tím chceš říci? Nevěřím, že by je sem Bill lákal.“
„Ale ano, láká. Scházejí se za tím vším rámusem, co dělá.“
„Tak pomalu, o čem to vlastně mluvíš?“ zasáhl jsem. „Myslíš si snad, že na ně hvízdám ze spaní nebo něco takového?“
Susan se urazila.
„No prosím. Když mi nevěříš, po snídani ti to ukážu,“ prohlásila a stáhla se do pohrdlivého mlčení.
Když jsme dojedli, vyklouzla od stolu a po chvíli se opět vrátila s mojí brokovnicí a triedrem. Vyšli jsme ven na trávník před domem. Přiložila si triedr k očím a pátrala tak dlouho, až našla trifida kolébajícího se daleko od našeho plotu, a potom mi triedr předala. Zadíval jsem se na trifida, jak se pomalu batolí přes pole. Byl od nás vzdálen více než míli a směřoval k východu.
„A teď dávej bacha,“ řekla.
Vystřelila do vzduchu.
O pár vteřin později trifid viditelně změnil svůj kurs k jihu.
„Vidíš,“ zeptala se, zatímco si třela rameno.
„No, to skoro vypadalo – jseš si tím jistá? Zkus to ještě jednou,“ vybídl jsem ji.
Zavrtěla hlavou.
„To nemá cenu. Všichni trifidi, co tu ránu slyšeli, jdou teď směrem k nám. Asi tak za deset minut se zastaví a zaposlouchají. Budou-li dost blízko, aby uslyšeli chřestění těch za plotem, půjdou dál. Budou-li pořád ještě daleko, aby uslyšeli ty naše, a my tady ztropíme nějaký jiný hluk, přijdou taky. Když ale neuslyší vůbec nic, chvilku ještě počkají a potom půjdou zase tam, kam měli namířeno předtím.“
Přiznávám, že mi toto odhalení vyrazilo dech.
„Hmm – ehm,“ začal jsem. „Vidím, že si jich všímáš sakramentsky důkladně, Susan.“
„Všímám si jich od rána do večera. Nenávidím je,“ řekla, jako by to bylo zcela dostačující vysvětlení.
V tu chvíli se k nám připojil Dennis.
„Souhlasím s tebou, Susan,“ řekl. „Nelíbí se mi to. Už hodně dlouho se mi to nelíbí. Ty potvory si na nás brousí zuby.“
„Nepřeháněj –“
„Povídám ti, že je v nich víc, než si myslíme. Jak se vlastně o všem dověděli? Začali se osvobozovat ve chvíli, kdy jim v tom nikdo nemohl zabránit. Na druhý dne už byli kolem celého domu. Můžeš to nějak vysvětlit?“
„To u nich není žádná novinka,“ namítl jsem. „V džungli například číhali podél vyšlapaných stezek. Velmi často taky obklíčili a potom i napadli některou menší vesnici, když je domorodci zavčas nezahnali. V některých končinách to byla hotová metla.“
„Ale tady ne – v tom je ten vtip. Tady to nedělali, dokud jim to neumožnily okolnosti. Dokonce se o nic takového ani nepokoušeli. Ale když mohli, začali s tím okamžitě – skoro jako by věděli, že si to můžou dovolit.“
„Ale Dennisi, to snad ne. Uvaž, co vlastně naznačuješ,“ snažil jsem se ho umoudřit.
„Vím moc dobře, co naznačuju – alespoň něco z toho rozhodně. Žádná vyčerpávající teorie to není, ale říkám ti tohle: využili naší nevýhody s podivuhodnou rychlostí. A ještě něco – v jejich nynějším počínání je každopádně něco jako metoda. Ty jsi tak zabrán do práce, že sis ani nevšiml, jak se sem stahují a vyčkávají za plotem, ale Susan to neušlo – slyšel jsem ji o tom mluvit už dříve. A na co si myslíš, že asi čekají?“
Nezkoušel jsem na to v onu chvíli hledat odpověď. Řekl jsem: „Myslíte, že by bylo moudřejší používat místo brokovnice, která je sem přitahuje, trifidí pušky?“
„Tady nejde o střelbu, ale o rámus, vůbec, o každý hluk,“ prohlásila Susan. „Nejhorší je traktor, poněvadž ten nadělá kravál největší a navíc nepřetržitý, takže snadno zjistí, odkud přichází. Z pěkné dálky slyší i motor naší elektrárny. Viděla jsem, jak se sem obrací, když ho spustíš.“
„Byl bych ti vděčný, kdybys pořád neříkala, že ‚slyší‘,“ vyjel jsem na ni podrážděně. „Nejsou to žádná zvířata. A ‚neslyší‘. Jsou to prostě rostliny.“
„To je mi fuk, nějak slyšet musí,“ odsekla zatvrzele Susan.
„No – však my s nima zatočíme,“ slíbil jsem.
Svému slibu jsem dostál. První pastí bylo těžkopádné zařízení na způsob větrného mlýna, vydávající bez ustání dunivé rány. Postavili jsme je asi na půl míle od statku. Fungovalo skvěle. Přilákalo všechny trifidy od našeho plotu i odjinud.
Když jich bylo pohromadě několik set, zajeli jsme tam spolu se Susan a obrátili proti nim plamenomety. Vyšlo nám to i napodruhé – ale potom už projevila zájem jen slabá hrstka. V další fázi boje jsme vytvořili uvnitř oplocení jakousi kapsu a část hlavního plotu jsme nahradili provizorními vraty. Zvolili jsme si místo na doslech motoru elektrárny a nechali vrata otevřená. Po několika dnech jsme je zase zavřeli a trifidy, který se do kapsy namačkalo na dvě stovky jsem zničili. Také tato metoda byla napoprvé velice úspěšná, ale nikdy nezabrala dvakrát na stejném místě, a i tak počet polapených trifidů postupně klesal. Mohli jsme sice jejich počet zdárně oslabovat pravidelnou objížďkou hranic pozemků s plamenometem, ale to by nás připravilo o spoustu čau a zakrátko i o palivo. Plamenomet má vysokou spotřebu a zásoby hořlavých látek pro tyto účely v armádních skladech nebyla nijak velké. Uvědomoval jsem si, že až je vyčerpáme, budou naše cenné plamenomety dobré tak do starého železa, neboť jsme neznali ani složení hořlaviny, ani její výrobní postup.
Dvakrát nebo třikrát jsme zkusily použít minometů, ale výsledek byl žalostný. Trifidi, podobně jako stromy, snesou i značné poškození, aniž by jim to smrtelně ublížilo.
Navzdory našim pastím a občasným masakrům počet trifidů hromadících se kolem plotu s postupem času neustále vzrůstal. Nijak se přitom neprojevovali, o nic se proti nám nepokoušeli. Prostě se tam usadili, zavrtali kořeny do země a zůstali dřepět. Z dálky vypadali právě tak nehybně jako obyčejný živý plot a nebýt virblování některých jedinců, nebyli by ani o nic pozoruhodnější. Všechny pochyby o jejich ostražitosti však stačila rozptýlit jediná cesta autem skrze alej. Znamenalo to projet uličkou tak divoce šlehajících žahadel, že jsme pak na silnici byli nuceni zastavit a setřít z předního skla jed.
Tu a tam přišel někdo z nás s novým nápadem na jejich zapuzení, jako třeba postříkat půdu za plotem silný roztokem arzeniku, ale naše vítězství bylo pokaždé jen dočasné.
Zkoušeli jsme všechno možné snad déle než rok, až jednoho dne vběhla do našeho pokoje časně ráno Susan, aby nám oznámila, že ty kytky prolomily plot a obklopují celý dům. Vstala hned zrána a šla jako obvykle podojit krávy. Obloha za oknem jejího pokojíku byla ještě temně šedá, ale když sešla dolů, našla tam vše ponořeno do naprosté tmy. Uvědomila si, že něco neklape, a rozsvítila. V okamžiku, kdy spatřila kožnaté zelené listy přitisknuté na okna, věděla, kolik uhodilo.
Přešel jsem po špičkách ložnici a prudce jsem stáhl okno. Sotva se zavřelo, vystřelilo zdola žahadlo a plesklo do okna. Hleděli jsme dolů na houštinu trifidů, stojících snad v deseti nebo dvanáctistupu kolem celého domu. Plamenomety byly uloženy v jedné z venkovních kůlen. Nemínil jsem riskovat ani v nejmenším, když jsem se pro ně vydal. Nabalený jako pumpa, na rukou vysoké, silné rukavice a pod drátěnou kuklou ještě koženou přilbu a pevně přiléhající brýle, prosekal jsem si cestu davem trifidů tím největším nožem, jaký jsem v kuchyni našel. Žahadla svištěla vzduchem a dopadala na moji drátěnou kuklu tak hustě, že byla vzápětí naskrz mokrá a jed jí začal a v jemné spršce pronikat. Zamžil mi brýle a první, co jsem v kůlně udělal, bylo, že jsem si omyl obličej. Netroufal jsem si pustit plamenomet naplno ze strachu, abych snad nepodpálil dveře nebo okenní rámy, a tak jsem proti nim obrátil jen přiškrcený, nízko zamířený proud ohně, ale rozčeřilo je to a rozehnalo natolik, že jsem se zpátky do domu dostal bez nejmenších potíží.
Josella a Susan stály připraveny u hasicích přístrojů, zatímco já, vypadaje dosud jako kříženec mezi potápěčem a Marťanem, jsem se vykláněl z horních oken kolem dokola celého domu a skrápěl obléhající dav těch bestií plamenometem. Zakrátko jich byla spousta sežehnuta na popel a zbytek se dal na ústup. Susan, teď již také příslušně oděná, uchopila druhý plamenomet a ujala se pro ni navýsost milého úkolu, uštvat zbývající trifidy, kdežto já jsem vykročil přes pole, abych vyhledal pramen všeho zla. Nebylo to nijak obtížné. Hned z první vyvýšeniny jsem spatřil průrvu, kudy se na naši půdu kolébali další a další trifidi v jednolitém proudu rozkomíhaných stvolů a rozvlněných listů. Přední voj se rozestupoval do mírného vějíře, ale všichni měli namířeno k domu. Zapudit je zpátky bylo prosté. Proud ohně zepředu je zastavil a další dva ze strany je otočily čelem vzad. Krátké dávky vypalované vzhůru a dopadající mezi ně jako ohnivá sprška je pak popoháněly a obracely na útěk pozdní příchozí. Asi o dvacet metrů dále ležela na zemi část plotu s vyrvanými sloupky. Dal jsem plot na několika místech jakž takž do pořádku a ještě naposledy přejel plamenometem sem a tam pro trifidech, abych měl jistotu, že od nich alespoň na pár hodin bude pokoj.
Většinu dne jsem pak s Josellou a Susan ztratil opravou průrvy. Teprve dva dny nato jsme si však já a Susan mohli být jisti, že jsme prohledali každý kout pozemků a zúčtovali s posledním vetřelcem. Potom jsme prohlédli oplocení v celé délce a zesílili všechny jeho podezřelé části. O čtyři měsíce později prolomili trifidi plot znovu…
Tentokrát zůstala v průrvě ležet řada těžce pošramocených trifidů. Usoudili jsme z toho, že se napřeli proti plotu takovou silou, že byli umačkáni ještě dříve než povolil, a když potom padli spolu s ním, jejich druhové se převalili přes ně.
Bylo nabíledni, že bychom měli podniknout nějaká nová obranná opatření. Část plotu, která povolila, nebyla o nic slabší než kterákoli jiná. Nejvhodnějším prostředkem, který je mohl udržet v bezpečné vzdálenosti, se zdála být elektrifikace plotu. Abych jej měl z čeho napájet, vyhledal jsem vojenský generátor opatřený podvozkem a odtáhl jsem ho domů. Pak jsem se Susan začali rozvádět vedení. Než jsme s tím byli hotovi, pronikly ty bestie za plot potřetí.
Věřím, že kdybychom náš elektrosystém udržovali v chodu po celý týden, nebo alespoň po jeho většinu, mohl být naprosto spolehlivý. Proti tomu ovšem mluvila spotřeba paliva. Co se potravin týče, byla zde stále naděje, že se nám podaří nějaké vypěstovat, ale až jednou nebude, kde vzít benzín a naftu, ztratíme daleko víc než pouhé pohodlí. Pak bude po výpravách a spolu s nimi i po dalším doplňování zásob. Pak teprve poznáme, jak chutná primitivní život. A tak, z důvodů čistě sebezáchovných, byl elektrický ohradník pod proudem pouze dvakrát třikrát denně, a to vždy jen na několik minut. Stačilo to, aby trifidi couvli o několik metrů a přestali se do plotu napírat. Dodatečně jsme se ještě zabezpečili poplašným vedením podél vnitřního plotu, které nás pak vždycky varovalo dřív, než průlom nabyl vážných rozměrů.
Slabina této obrany ležela v očividné trifidí schopnosti rychle se učit, třeba jen v omezeném rozsahu, ze zkušenosti. Zjistili jsme například, že se časem přizpůsobili naší zavedené praxi zapínat proud v krátkých intervalech ráno a večer. V době, kdy jsme spouštěli generátor, se pravidelně stahovali na několik metrů od plotu, a jakmile doběhl, začali se opět přibližovat. Zpočátku bylo ještě sporné, zda skutečně spojují hluk motoru s oživením elektrického napěti v ohradníku, nicméně později už o tom nebylo pochyb.
Nejjednodušší, co jsme mohli proti tomu udělat, bylo zapínat proud v nepravidelných intervalech, ale Susan, pro kterou byli trifidi nevysychajícím zdrojem nepřátelsky zaujatého studia, začala brzy tvrdit, že doba trvání šoku odrazujícího je od plotu se neustále krátí. Zelektrifikovaný plot a občasné nájezdy na místa nejhustšího soustředění trifidů nás přesto uchránily od jejich vpádů na dobu delší jednoho roku, a o jejich pozdějších útocích jsme byli zavčas varování, takže nám již nadále větší potíže nepůsobili.
V bezpečí našeho okolí jsme se pak dále vzdělávali v rolnickém umění a náš život se pozvolna zabíhal do pravidelných kolejí.

Jednoho letního dne našeho šestého roku jsme si s Josellou udělali výlet k mořskému pobřeží. Cestovali jsme polopásovým tahačem, který byl nyní, při stále se zhoršujícím stavu silnic, mým běžným dopravním prostředkem. Pro Josellu to byl hotový svátek. Nepřekročila hranice oplocení už dlouhé měsíce. Svázána starostmi o dům a o děti, nedostala se ven vyjma těch nejnutnějších cest, ale nyní konečně nadešel čas, kdy jsme již mohli tu a tam bez obav svěřit dům do rukou Susan, a když jsme teď šplhali do kopců a zdolávali jejich hřbety, naplňoval nás pocit sladké úlevy. Na jižních svazích, nedaleko od moře, jsme na chvíli zastavili.
Byl krásný červnový den a jasně modrou oblohou plulo jen pár lehkých obláčků. Pobřeží i moře za ním bylo ozářeno sluncem a skvělo se stejně jako ve dnech, kdy byly pláže plné naháčů a moře poseté lodičkami. Několik minut jsme se jen mlčky dívali. Potom Josella řekla:
„Nemáš ještě někdy ten starý pocit, že kdybys třeba na kratičkou chvilku zavřel oči a pak je zas otevřel, mohlo by být všechno znovu tak, jak to bývalo, Bille? – Já ano.“
„Mně se to už moc často nestává,“ odpověděl jsem. „Ale já jsem toho asi viděl víc než ty. A přesto, někdy…“
„Podívej se na ty racky – jsou pořád stejní.“
„Letos ptáků hodně přibylo,“ přisvědčil jsem. „Mám z toho radost.“
Impresionistický pohled z dálky ukazoval městečko pod námi jako neproměnnou spletenici domků a chatek s červenými střechami, zabydlenými větším dílem mohovitými příslušníky střední třídy na odpočinku – ale déle než několik málo minut tento dojem neobstál. Přestože střechy bylo stále dobře vidět, zdi již takřka zmizely. Úhledné zahrádky pohltil nepěstěný zelený porost, místy přizdobený barevnou skvrnou potomstva úzkostlivě šlechtěných květin. Dokonce i cesty vypadaly z této vzdálenosti jako pruhy zeleného běhounu. Až na ně přijedeme, přesvědčíme se, že hebká zeleň jejich povrchu byla jen iluzí; budou porostlé spletí drsného, houževnatého býlí.
„Ještě před několika roky,“ řekla zamyšleně Josella, „někteří lidé bědovali, jak tyhle chaty znešvařují krajinu. A podívej se na ně dneska.“
„Krajina se dočkala své pomsty, to je fakt,“ přisvědčil jsem. „Tehdy se už zdálo, že má příroda odzvoněno – kdopak by byl řekl, že ta bába bude mít tak tuhý kořínek?“
„Nahání mi trochu hrůzu. Jako by se najednou všechno utrhlo ze řetězu. Z radosti, že je s námi konec a že může jít svou vlastní cestou. Zajímalo by mě…? Opravdu se od té doby, co se to stalo, jenom nebalamutíme? Nemyslíš, že je s námi skutečně konec, Bille?“
Měl jsem na svých výpravách daleko víc času nežli ona, abych o tom uvažoval.
„Kdybys to nebyla ty, drahoušku, odpověděl bych ti, jak se sluší a patří na hrdinu – víceméně přáním, které tak často zaměňujeme za víru a odhodlání.“
„Ale že jsem to já?“
„Dám ti tu nejpoctivější odpověď – ještě ne. A dokud trvá život, trvá i naděje.“
Zahleděli jsme se na scenérii před námi.
„Řekl bych, ale ber to jen jako můj osobní názor,“ rozšiřoval jsem svoji myšlenku, „že jistou šanci máme – i když tak nepatrnou, že ještě uběhne hodně vody, než se vrátíme tak, kde jsme byli. Nebýt trifidů, považoval bych tuto šanci dokonce za skvělou – přestože by to i tak trvalo dost dlouho. Ale trifidi jsou reálný faktor. Je to hrozba, jaké zatím nemusela čelit žádná vzcházející civilizace. Připraví nás o náš svět vezdejší, nebo se nám podaří je zastavit?
Hlavním naším problémem je nalézt nějaký prostý způsob, jak se jich zbavit. My na tom pořád tak špatně nejsme – dokážeme si je stále udržet od těla. Ale co naši vnuci – jak ti si s nimi poradí? Budou snad muset strávit celý život v lidských rezervacích, bezpečných jedině za cenu věčného boje s trifidy?
Já osobně jsem přesvědčen, že nějaký prostý způsob existuje. Potíž je v tom, že ty nejprostší věci bývají výsledkem složitého výzkumu. A k tomu nemáme prostředky.“
„Máme přece všechny prostředky, které tu byly, jen jich použít,“ namítla Josella.
„Materiální jistě. Ale duševní ne. K tomu, abychom se s trifidy vypořádali jednou provždy, je zapotřebí celého týmu skutečných odborníků. Věřím, že něco by se dalo vymyslet. Snad nějaký selektivní hubitel. Kdyby se nám podařilo vypěstovat ty pravé auxiny, které v růstu trifidů vyvolaly nerovnováhu, avšak ostatním rostlinám neublížily.. Mělo by to jít – jen kdyby si s tím člověk potýral trochu mozek…“
„Proč to tedy nezkusíš?“ zeptala se.
„Z příliš mnoha důvodů. Za prvé na to nestačím – jsem jen průměrný biochemik a jsem sám. Potřeboval bych taky dobře vybavenou laboratoř. A co víc, musel bych na to mít čas, a toho se mi nedostává ani na jiné věci. Ale i kdybych to zvládl, bylo by ještě třeba zařízení pro velkovýrobu syntetických auxinů. A to by byla práce pro celou továrnu. Ale především zde musí být výzkumný tým.“
„Mohl by se vyškolit z laiků.“
„Jistě – až bude možné uvolnit tolik lidí z každodenního zápasu o holou existenci. Shromáždil jsem hromadu biochemické literatury, v naději, že snad přijde doba, kdy ji lidé budou potřebovat – naučím Davida všemu, co znám sám, a on pak musí moje vědomosti předat dále. Ale dokud se nenajde dost volného času pro výzkum, nevidím před námi nic než ty rezervace.“
Josella se zlobně zamračila na skupinku čtyř trifidů ploužících se přes pole pod námi.
„Vždycky se říkalo, že jediným vážným nepřítelem člověka je hmyz. Připadá mi, jako by trifidi měli s některými druhy hmyzu něco společného. Ach ano, já vím, že z biologického hlediska jsou to rostliny. Ale mám na mysli, že nedbají o své jedince a jedinci zas nedbají sami o sebe. Každý z nich je sice obdařen něčím, co připomíná tak trochu inteligenci, ale v kolektivu je to už něco víc. Sdružují se za nějakým podobným účelem jako mravenci a včely – a přesto se dá říct, že ani jeden z nich si není vědom pražádného účelu nebo plánu, i když je jeho součástí. Je to všechno tak podivné – a my tomu asi nikdy neporozumíme. Jsou tak odlišní. Připadá mi, že to odporuje všem našim teoriím o dědičných vlastnostech. Nebo má snad včela či trifid nějaký gen společenské organizace, nebo existuje architektonický gen u mravence? A jestliže ano, proč jsme si za celý ten čas nevyvinuli gen pro jazyk nebo vaření? Ale trifidi zřejmě něco takového mají. Žádný jedinec asi neví, proč tak vytrvale okouní za naším plotem, ale všichni dohromady vědí, že smyslem toho je dostat nás – a že nás dřív nebo později dostanou.“
„Pořád se ještě může stát něco, co jim v tom zabrání,“ řekl jsem. „Byla bych nerad, kdybys z těch mých řečí propadala malomyslnosti.“
„Ne, to se mi nestává – snad jen někdy, když jsem unavená. Obvykle jsem ale tak zapřažená, že mi starosti na léta dopředu ani nepřijdou. Ne, zpravidla jsem z toho jen trochu smutná – přepadá mě takový ten zádumčivý stesk, co byl tak vysoce oceňován v osmnáctém století. A stávám se sentimentální, když si přehráváš desky – nahání mi někdy až hrůzu, když pomyslím, že ten velký orchestr, po kterém je už dávno veta, stále ještě hraje pro malou hrstku lidí odsouzených k zajetí a postupně upadajících do primitivismu. Vrhá mě to zpátky a padá na mne smutek, když pomyslím na všechno, co už nikdy nebudeme dělat – ať to dopadne tak nebo tak. Necítíš někdy taky něco takového?“
„Hmm,“ připustil jsem. „Ale současně zjišťuju, že stále snadněji přivykám přítomnosti. Počítám, že kdybych si mohl přát splnění nějakého přání, chtěl bych být opět v tom starém světě – ale jenom za jistých podmínek. Víš, cítím se navzdory tomu všemu daleko šťastnější, než jsem byl kdy dřív. Vždyť to přece víš, Josie.“
Položila mi ruku na zápěstí.
„Já to cítím také. Ne, mě nerozesmutňuje to, o co jsme přišli, jako spíš to, co naše děti nikdy nepoznají.“
„Bude to problém vypěstovat v nich naději a ctižádost,“ potvrdil jsem. „My se už vzpomínek na minulost nezbavíme. Oni se ale nikdy nesmějí ohlížet zpátky. Tradice ztraceného zlatého věku a předků kouzelníků by pro ně byla tou nejproklatější přítěží. Tímhle komplexem méněcennosti trpěly celé rasy, aby nakonec pod dojmem slavné minulosti upadly do otupělé nečinnosti. Jak ale něčemu takovému zabránit?“
„Být teď malé dítě,“ řekla přemítavě, „chtěla bych asi slyšet nějaký pádný důvod. A dokud by se mi ho nedostalo – to je, kdybych byla ponechána v domnění, že jsem se narodila do světa, který byl zcela nesmyslně zničen, zdál by se mi nesmyslným i celý život. A právě proto je to tak strašně složité, neboť tohle se podle všeho stalo…“
Odmlčela se, ztracena v myšlenkách, a potom dodala:
„Myslíš, že můžem – myslíš, že máme právo vymyslet si nějaký mýtus, abychom jim pomohli? Nějaký příběh o báječně chytrém, ale tak zkaženém světě, že musel být zničen – anebo nešťastnou náhodou zničil sám sebe? Něco na způsob nové potopy světa. Pak by snad nebyli drceni méněcenností – naopak, mohlo by je to povzbudit, aby začali budovat znovu a něco lepšího.“
„Ano…“ řekl jsem, zatímco jsem uvažoval o jejích slovech. „No. Mnohdy bývá nejlepší, povědět dětem pravdu. Může to později spoustu věcí usnadnit – ale proč to zrovna vydávat na mýtus?“
Josella se pohotově ohradila:
„Jak to myslíš? Trifidi byli – no prosím, trifidi byli něčím omylem, nebo chybou, to připouštím. Ale ostatní…?“
„Pochybuji, že bychom mohli někomu přičítat moc velkou vinu za trifidy. Za daných okolností měly pro nás jejich extráty značnou cenu. A nikdo přece nemůže vědět, k čemu mimořádný objev povede – jestli k novému typu motoru nebo k trifidům, a za normálních podmínek jsme si s nimi věděli rady. Dokud stály okolnosti proti nim, měli jsme z nich my jenom užitek.“
„Dobrá, ale nemůžeme za to, že se tyto okolnosti změnily. Byla to – byla to prostě stejná pohroma jako zemětřesení nebo hurikány – pojišťovna by to mohli klidně nazvat božím dopuštěním. A možná, že to bylo právě tohle – zásah shůry. Ale rozhodně jsme na sebe neseslali kometu.“
„Opravdu ne, Josello? Jsi si tím tak jista?“
Obrátila se ke mně a zahleděla se mi do očí.
„Jak to myslíš, Bille? Copak by to šlo?“
„Myslím tím, drahoušku, že je otázka, zda to vůbec byla kometa. Pověrečná nedůvěra ke kometám je v lidech zakořeněna odjakživa. Pravda, byli jsme natolik pokrokoví, abychom na ulicích nepadali na kolena a nemodlili se k nim – ale ta staletá fobie v nás přetrvávala. Komety byly zlá znamení, symboly nebeského hněvu a varování, že konec je na dosah, kteroužto roli jim přisoudily nesčíslné báje a proroctví. Co potom bylo přirozenější, když se naskytl úžasný a nevídaný nebeský jev, než jej okamžitě připsat na vrub kometě? Účinné popření by vyžadovalo svůj čas – a právě času se nedostávalo. A když pak následovala naprostá zkáza, každému to jen potvrdilo, že ji zavinila kometa.“
Josella mi hleděla upřeně do tváře.
„Bille, chceš mi snad tvrdit, že to žádná kometa nebyla?“
„Přesně tak,“ přisvědčil jsem.
„Ale – nerozumím ti. Musela –. Co jiného to mohlo být?“
Otevřel jsem vzduchoprázdně balenou plechovku cigaret a zapálil pro každého jednu.
„Vzpomínáš si, co říkal Michael Beadley o napjatém laně, po němž jsme kráčeli dlouhá léta?“
„Ano, ale –“
„Víš, já si myslím, že jsme z něho konečně spadli – a jen několik málo z nás tento pád přežilo.“
Potáhl jsem ze své cigarety a díval jsem se přitom na moře a nekonečně modrou oblohu nad ním.
„Tam nahoře,“ pokračoval jsem, „kroužil kolem Země – a snad stále ještě krouží neznámý počet válečných družic. Nic než hromada spící hrůzy, čekající na někoho, nebo na něco, co by ji probudilo k životu. Co v nich bylo? To ty nevíš; já také ne. Přísně tajný materiál. Vše, co o tom víme, jsou pouhé dohady – štěpné látky, radioaktivní prach, bakterie, viry… A teď dejme tomu, že jeden typ byl speciálně zkonstruován pro uvolňování radiace se zhoubnými účinky na náš zrak – radiace, která by sežehla, nebo aspoň poškodila optický nerv…?“
Josella mi sevřela ruku.
„Ach ne, Bille! Ne, to nemohli… To by bylo – ďábelské… Ach, tomu nemůžu věřit… Ne, ne, Bille!“
„Všechny ty věci tam nahoře byly ďábelské, má drahá… A dále dejme tomu, že došlo k nějakému omylu, snad k nešťastné náhodě – snad i k takové, že se ty družice skutečně střetly s meteorickým rojem nějaké komety – a najednou začnou některé z nich vybuchovat…
Někdo hned spustí o kometách. Popírat něco takového by asi nebylo politicky moudré – ostatně na to ani nebyl čas.
Původně se jistě počítalo s tím, že tyto zbraně budou operovat nízko nad zemí, kde by zasahovaly přesně vymezená území. Ony však začnou vybuchovat vysoko ve vesmíru, anebo snad při vstupu do atmosféry – zkrátka tak vysoko, že jejich záření může zasáhnout obyvatelstvo celé zeměkoule…
Co se opravdu stalo, si můžeme jenom domýšlet. Ale o jednom jsem přesvědčen – že jsme si tenhle osud tak či onak přivodili sami. A navíc tu byl ten mor; to přece nebyl tyfus, však to víš… Nemůžu prostě uvěřit v tak nešťastnou shodu okolností, že by nějaká zkázonosná kometa, která by k nám musela letět celá tisíciletí, přiletěla právě několik let poté, co jsme vyslali do vesmíru vojenské družice – nebo ty snad ano? Kdepak, myslím, že vzhledem k tomu, co všechno se mohlo stát, jsme se na tom napjatém laně udrželi dost dlouho – ale dřív nebo později nám musela noha uklouznout.“
„Hmm, když si to vykládáš takhle –“ zamumlala Josella.
Odmlčela se a hodnou dobu zůstala zticha. Potom řekla:
„Mám takový dojem, že by to mělo být ještě strašnější, než kdyby na nás slepě útočila sama příroda. A přesto mi to nepřipadá tak hrozné. Jako by to ze mne snímalo část té beznaděje, poněvadž takhle to aspoň dokážu pochopit. Jestli se to skutečně stalo tak, jak říkáš, potom je to přinejmenším něco, čemu se dá pro příště zabránit – nic než další z chyb, kterých se naši pravnuci budou muset vystříhat. Ach bože, nadělali jsme tolik, tolik chyb! Ale můžeme je varovat.“
„Mno – to jistě –“ řekl jsem. „Ale až jednou porazí trifidy a vyhrabou se z téhle bryndy, budou mít pořád dost široký prostor pro dělání svých vlastních a zbrusu nových chyb.“
„Chudinky,“ povzdychla si, jako by přehlížela šiky rozrůstajícího se potomstva, „moc jim toho nabídnout nemůžeme, viď?“
„Říkávalo se, že život je takový, jaký si ho uděláme.“
„Milý Bille, takovéhle moudrosti jsou až na pár výjimek dobré – ale ne, nechci být sprostá. Jsem přesvědčena, že tohle říkal i strejda Ted – dokud někdo nesvrhl bombu, která mu utrhla obě nohy. Potom svůj názor změnil. A rozhodně nic z toho, co jsem kdy udělala, nemůže zato, že stále žiju.“
Odhodila nedopalek cigarety. „Co jsme vlastně udělali, Bille, že patříme k těm šťastným, co vyvázli? Někdy – alespoň tenkrát, když přestanu sobecky myslet na sebe a litovat se, jak jsem přepracovaná – tak si říkám, jaké jsme měli úžasné štěstí a chtěla bych za to poděkovat. Ale pokaždé se mě zmocní pocit, že kdyby bylo komu, nebo čemu děkovat, jistě by si to bylo vybralo někoho, kdo si takový osud zasloužil víc než já. Na obyčejnou holku je to nějak moc zamotané.“
„Já mám zase pocit,“ navázal jsem, „že kdyby doopravdy někdo seděl za volantem, spousta věcí v dějinách by se nikdy neudála. Ale příliš si tím hlavu nelámu. Měli jsme prostě kliku, má drahá. Když se zítra všechno obrátí, nu, pak se to obrátí. Ať je za tím cokoliv, o společně prožitá léta nás to nepřipraví. A to je daleko víc než jsem si kdy zasloužil, a víc než většina mužských dostane za celý život.“
Zůstali jsme ještě chvíli sedět a hleděli na pusté moře, a potom jsme sjeli do městečka pod námi.
Po kratší obchůzce, která nám vynesla většinu z věcí na našem seznamu potřeb, jsme sešli k mořskému břehu, abychom si uspořádali piknik – zajištěni širokým pásem kamenitého pobřeží, přes nějž se nemohl žádný trifid neslyšně přiblížit.
„Musíme si takhle vyjet častěji,“ řekla Josella. „Teď, když Susan dospívá, nebudu už ani zdaleka tak uvázaná k domácnosti.“
„Jestli si někdo zaslouží trochu vysadit, pak jsi to ty,“ přisvědčil jsem.
Pronesl jsem to s pocitem, že bych byl rád, dokud to ještě bude možné, kdybychom se společně rozloučili se všemi známými místy a věcmi. Vyhlídky na trvalé uvěznění se zvyšovaly každým rokem. Už nyní jsme se nedostali ze Shirningu na sever jinak než mnohamílovou zajížďkou kolem rozlehlého území, které se přeměnilo v blata.
Všechny silnice se rychle zhoršovaly erozními vlivy dešťů a záplav, nemluvě už o kořenech prodírajících se na jejich povrch. Doba, po níž bude ještě možno dopravit do domu cisternový vůz s benzínem, se dala pomalu vypočítat na prstech. Jednoho dne s ním uvíznu v aleji a pravděpodobně ji tím zablokuji nadobro. Polopásák bude moci jezdit po sušší půdě i nadále, ale s postupem času bude stále těžší najít příhodnou cestu i pro ten.
„A musíme si naposledy vyrazit na pořádný flám,“ řekl jsem. „Znovu se vystrojíš a půjdeme do –“
„Pššt!“ zarazila mne Josella vztyčeným prstem a nastavila ucho po větru.
Zatajil jsem dech a nastražil uši. Byl to spíš pocit nežli zvuk, co se zdálo vířit vzduch. Pak to však začalo zvolna nabývat na síle.
„Ale to – to je letadlo!“ zvolala Josella.
Stínili jsme si oči rukama a upírali je směrem k západu. Vrnění, jež se odtud ozývalo, znělo jen o málo hlasitěji než bzukot hmyzu kolem. Zvuk sílil tak poznenáhlu, že mohl pocházet jedině od helikoptéry; každé jiné letadlo by za tu dobu už dávno nad námi přeletělo, nebo by již nebylo zase slyšet.
Josella ji spatřila první. Drobnou tečku, letící nedaleko od pobřeží a směřující podél něho očividně k nám. Vyskočili jsme a trochu nepříčetně hulákali z plných plic. Kdyby byl pilot zaletěl k nám, nemohl nás na otevřené pláži nezpozorovat, ale to právě neudělal a pokračoval na cestě směrem do vnitrozemí. V nadějí, že nás přece jen zahlédne, jsme mávali jako šílení dále. Helikoptéra však nevybočila ze svého kursu ani o zlomek úhlu a v chodu jejího motoru se neprojevila sebemenší změna. Cílevědomě a nezadržitelně odbzučela směrem k vysočině.
Spustili jsme ruce a pohlédli jeden na druhého.
„Když mohla přiletět jednou, může přiletět znovu,“ řekla Josella statečně, byť ne zrovna přesvědčivě.
Ale pohled na helikoptéru zvrátil celý náš den naruby. Odbourala v náš pořádný díl odevzdanosti, jíž jsme se tak pracně obrnili. Říkávali jsem si, že kromě nás musí existovat i jiné osamělé skupinky, ale měli jsme zato, že na tom sotva budou lépe než my, spíše hůře. Když se však mohla na nebi zjevit helikoptéra jako pohled a zvuk přivanuté z minulosti, vyvolávalo to víc než vzpomínky: bylo to znamení, že někomu se někde daří líp. – Byla v tom snad i špetka žárlivosti? – A také nám to připomenulo, že přes všechno naše štěstí zůstáváme stále svou povahou pospolitými tvory.
Pocit neklidu, který za sebou helikoptéra zanechala, nás připravil o náladu a rozprášil naše dosavadní myšlenky vniveč. V nevyřčené shodě jsme začali balit a každý ponořen do svých vlastních úvah, vydali jsme se k domovu.

Asi tak na půli cesty zpátky do Shirningu zahlédla Josella kouř. Na první pohled to mohl být temný mrak, ale pak jsme vyjeli na vrcholek kopce a spatřili také šedý sloupec pod svrchní, rozptýlenější vrstvou dýmu. Josella na něj ukázala a beze slova na mne pohlédla. Za celé dva roky jsme viděli pouze několik samovolně vzniklých požárů, a to vždy v pozdním létě. Oba jsme okamžitě věděli, že chochol před námi stoupá odněkud z blízkého sousedství Shirningu.
Vymačkal jsem z polopásáku rychlost, jaké na zničených silnicích ještě nedosáhl. Házelo to s námi uvnitř ze strany na stranu a přesto se nám zdálo, že se sotva plazíme. Josella seděla celou tu dobu mlčky, rty pevně sevřené a oči upřené na sloupec kouře. Věděl jsem, že pátrá po nějakém náznaku, že jeho zdroj je někde před Shirningem nebo až za ním, kdekoliv, jenom ne přímo tam. Ale čím více jsme se přibližovali, tím menší pole k pochybám nám zbývalo. Závěrečnými metry aleje jsme se prohnali beze všech ohledů na žahadla divoce bičující do našeho vozu. A potom, v poslední zatáčce, jsme spatřili, že nehoří dům, ale vysoká hranice dřeva stojící opodál.
Na naše zatroubení vyběhla z domu Susan, aby zatáhla za provaz, kterým se z bezpečné vzdálenosti otevírala vrata. Cosi na nás volala, ale její slova zanikal v rachotu našeho vjezdu. Její volná ruka přitom ukazovala nikoli k ohni, ale kamsi před dům. Když jsme pak zajeli dále do dvora, uviděli jsme proč. Uprostřed trávníku stála mistrně dosedlá helikoptéra.
Než jsme z polopásáku vylezli, vynořil se z domu muž v kožené bundě a rajtkách. Byl to vysoký opálený blonďák. Od prvního pohledu jsem měl dojem, že jsem se s ním už někde setkal. Zamával nám na pozdrav a vesele se zubil, zatímco my jsme se řítili k domu.
„Pan Bill Masen, předpokládám. Jmenuji se Simpson – Ivan Simpson.“
„Už si vzpomínám,“ řekla Josella. „Vy jste tenkrát večer přiletěl k univerzitě s helikoptérou.“
„Správně. Máte dobrou paměť. Ale abyste věděla, že nejste jediná: vy jste Josella Playtonová, autorka –“
„Tak to jste úplně vedle,“ skočila mu do řeči. „Jsem Josella Masenová, autorka ‚Davida Masena‘.“
„Ach ano. Právě jsem si prohlížel původní vydání a mohu-li to tak říci, je to vskutku znamenité dílo.“
„Zadržte na moment,“ řekl jsem. „Ten oheň –?“
„Ten je docela neškodný. Vítr fouká směrem od domu. Ačkoli se obávám, že mu padla v plen větší část vašich zásob dřeva.“
„Co s tady dělo?“
„To Susan. Bála se, abych váš dům nepřehlédnul. Když uslyšela moji mašinu, popadla plamenomet a hnala se ven, aby mi dala co nejrychleji znamení. Hranice dřeva byla hned po ruce – a to, co s ní udělala, by sotva někdo přehlédl.“
Odebrali jsme se do domu a připojili k ostatním.
„Mimochodem,“ řekl mi Simpson, „Michael mne prosil, abych vám ze všeho nejdřív vyřídil jeho upřímnou omluvu.“
„Mně,“ zeptal jsem se udiveně.
„Byl jste jediný, kdo si uvědomoval, jak jsou trifidi nebezpeční a on vám nevěřil.“
„Ale – chcete snad říct, že jste věděl, že mě tu najdete?“
„Dověděli jsem se o přibližné poloze místa vašeho pravděpodobného pobytu teprve před několika dny – od chlapíka, na které nikdo z nás jen tak nezapomene, od jistého pana Cokera.“
„Tak Coker taky vyváznul,“ řekl jsem. „Po té pasece, co jsem viděl v Tynshamu, jsem měl za to, že ho taky sklátil ten mor.“
Později, když jsme se najedli a na stole se objevilo naše nejlepší brandy, vyprávěl nám celý příběh jejich skupiny od začátku. Když Michael Beadley a jeho věrní pokračovali v cestě, ponechavše Tynsham milosrdenství a mravním zásadám slečny Durrantové, nezamířili do Beaminsteru, ani nikam do jeho okolí. Vydali se na severovýchod, do hrabství Oxfordshire. Slečna Durrantová nám tedy musela udat nesprávný směr záměrně, neboť o Beamisteru se nezmínili ani slovem.
V Oxfordshire si našli statek, který se zprvu zdál poskytovat skupině vše potřebné, a nejspíše by se tam opevnili jako my v Shirningu, ale s rostoucí hrozbou trifidů stávaly se nevýhody onoho místa čím dál zřejmější. Do roka byli oba vůdci, Michael i plukovník, s vyhlídkami do budoucna krajně nespokojeni. Vložil do svého nového domova spoustu práce, ale ke konci druhého léta již všichni souhlasili, že bude lepší přiznat porážku a začít znovu někde jinde. Vytvoření soběstačného společenství vyžadovalo, aby uvažovali na léta dopředu – na celá dlouhá období. Museli také počítat s tím, že čím déle budou otálet, tím obtížnější bude každý pozdější přesun. Potřebovali najít takové místo, které by skýtalo dostatek možností pro rozšiřování jeho hranic a další zvelebování; území pod nějakou přirozenou ochranou, která, jakmile se jednou zbaví trifidů, by úspěšně odolávala jejich dalšímu vpádu. Až doposud odčerpávalo ustavičné zpevňování plotů příliš vysoké procento jejich práce. A spolu s jejich vzrůstajícím počtem prodlužovala se i délka oplocení. Bylo tedy nasnadě, že nejlepší přirozenou hranicí bude voda. S tím na mysli, prodebatovali relativní přednosti různých ostrovů. Z důvodů převážně klimatických dali nakonec přednost ostrovu Wight, navzdory jistým pochybnostem o rozsahu území, které bude zapotřebí vyčistit od trifidů. Následujícího března tedy znovu sbalili kufry a stěhovali se dále.
„Na ostrově,“ vyprávěl Ivan, „hemžilo se to trifidy ještě hustěji než v kraji, odkud jsme odešli. Sotvaže jsme se nastěhovali do velkého venkovského sídla poblíž Gidshillu, začali se stahovat k jeho kamenným zdem ve celých tisících. Nechali jsme je asi dva týdny přicházet a pak jsme do nich pustili plamenomety. Když jsme sprovodili ze světa tuhle první várku, dovolili jsme jim, aby se nahromadili znovu, a pak jsem na ně zase vyrazili – a tak to šlo pořád dál. Mohli jsme si dovolit důkladnou práci, poněvadž jsme věděli, že jakmile od nich jednou budeme mít pokoj, nebudou nám už plamenomety k ničemu. Mohl jich být na ostrově pouze omezený počet a čím více se jich scházelo vstříc své zkáze, tím větší jsme z toho měli radost.
Museli jsme to tak provést nejmíň tucetkrát, než bylo vidět nějaký výsledek. Když se konečně začali ostýchat, táhl se už kolem dokola zdí široký pás zuhelnatělých pahýlů. Kruci, bylo jich tam daleko víc, než jsme si představovali.“
„Na ostrově bývalo nějakých pět šest školek, kde pěstovali vysoce kvalitní trifidy – nemluvě o těch, co stáli v soukromých zahradách a parcích,“ poznamenal jsem.
„To mě vůbec nepřekvapuje. Podle toho, co jsem viděl, tam těch školek mohla být dobrá stovka. Kdyby se mě byl dřív někdo zeptal, kolik jich v celé zemi je, nehádal bych víc než několik tisíc, ale musely jich být statisíce.“
„Byly,“ přikývl jsem. „Rostou prakticky všude a jejich pěstování se bohatě vyplácelo. Když byli zavřeni v ohradách na farmách a školkách, nezdálo se jich být tolik. Ale stejně bych řekl, že když jsou soustředěni v tak velkém počtu tady kolem nás, musí být od nich celé oblasti jako vymetené.“
„To je fakt,“ řekl. „Ale běžte a nastěhujte se tam a za pár dní je máte na krku. Ze vzduchu to můžete vidět nejlíp. Poznal bych že tady někdo žije, i bez toho Susanina táboráku. Ohraničují každé obydlené místo silným temným pásem.
Nu, po čase se nám podařilo davy kolem našich zdí řádně proklestit. Snad přišli na to, že jim v těch místech nesvědčí, nebo se jim zošklivilo šlapat po zuhelnatělých pozůstatcích vlastních příbuzných – bylo jich konečně taky daleko míň. Potom jsme už nečekali, až přijdou sami, a pořádali jsem na ně hony. Po celé měsíce to byla naše hlavní práce. Pročesali jsem každičký kousek ostrova – alespoň to jsme si mysleli. Když jsme byli hotovi, domnívali jsem se, že jsme se vypořádali s jedním každým trifidem, co jich na ostrově bylo. Přesto se však příštího roku objevilo několik dalších a následujícího taky. Teď procházíme každý rok na jaře celým ostrovem, pátráme po semenech zavátých z pevniny a na místě je ničíme.
Mezitím jsme se stačili docela slušně zorganizovat. Zpočátku nás bylo něco mezi padesáti až šedesáti. Podnikal jsem se svou helikoptérou krátké lety nad pevninu, a jakmile jsem někde zahlédl známky osídlení, snesl jsem se dolů a vybídl skupinku, která tam žila, aby se k nám připojili. Někteří to udělali – ale bylo až s podivem, kolik jich prostě nemělo zájem: byli rádi, že jim už nikdo neporoučí a nechtěli si na to vzdor svým problémům znovu zvykat. V jižním Walesu vznikla jakási kmenová společenství naprosto odmítající myšlenku jakékoli organizace, s výjimkou snad toho minima, pro něž se rozhodli dobrovolně. Podobné tlupy najdete i v okolí ostatních uhelných revírů. Vůdci jsou obyčejně horníci, kteří se v kritické době nacházeli pod zemí, takže žádné zelené hvězdy neviděli – i když jen pánbůh ví, jak se dostali ze šachet opět na povrch.
Někteří se dokonce proti vměšování do svých věcí staví tak rezolutně, že na můj stroj střílejí – jedna takováhle tlupa se usadila v Brightonu –“
„Já vím,“ řekl jsem, „mě odtud taky zahnali.“
„V poslední době je takových víc. Jedna je ještě v Maidstonu, další v Guilfordu a jinde. Tyhle bandy byly taky důvodem, proč jsme vás tady v tom zapadákově neobjevili už dřív. V těchto končinách není zrovna nejzdravěji. Nevím, co tím sledují – padli pravděpodobně na nějaká bohatá skladiště potravin a mají strach, aby se s nimi nechtěl někdo dělit. Každopádně ale nemá cenu riskovat, a tak jsem je nechal, ať si dělají, co umí.
Přesto se k nám přidala spousta lidí. Do roka jsem se rozrostli na tři stovky – i když všichni pochopitelně nevidí.
Na Cokera a jeho tlupu jsem narazil teprve někdy před měsícem – a mimochodem, jedna z prvních věcí, na které se ptal, byla, jestli jste se u nás náhodou neukázal. Taky si zkusili svoje, zvláště ze začátku.
Několik dní po tom, co se vrátil do Tynshamu, přijely z Londýna dvě ženské a přinesly s sebou ten mor. Coker na ně hned při prvních příznacích uvalil karanténu, ale to už bylo pozdě. Rozhodl se tedy pro rychlé přestěhování. Slečna Durrantová se vzepřela. Prohlásila, že zůstane a bude se starat o nemocné, a za nimi že pak přijede později, bude-li to možné. Nikdy se už neobjevila.
Infekce táhla s nimi. Museli se narychlo stěhovat ještě třikrát, než ji ze sebe úplně setřásli. Mezitím se dostali až daleko na západ, do Devonshire, a tam se jim nějaký čas vedlo docela dobře. Potom ale začali narážet na stejné potíže jako my – a ostatně i jako vy. Coker tam vydržel bezmála tři roky, ale potom začal uvažovat zhruba po našem. Snad až na to, že on na výhody ostrova nepomyslel. Místo toho se rozhodl pro říční hranice a plot, kterým by odříznuli výběžek Cornwallu. Když tam dorazili. Strávili první měsíce budováním ohrady proti trifidům a teprve potom se pustili do těch uvnitř, podobně jako my na ostrově. Pracovali ovšem v daleko nepřehlednější krajině a nikdy se jim nepodařilo se trifidů zbavit. Ohrada sice zpočátku úspěšně odolávala, ale nikdy jí nemohli důvěřovat tak jako my moři, a vedle toho promrhali spoustu sil pravidelným hlídkováním. Coker si myslí, že jednou, až by jejich děti vyrostly a mohly pracovat, dozajista by si s těmi potvorami poradili, ale do té doby by se ještě jaksepatří zapotili. Když jsem je našel, moc dlouho se nerozmýšleli, zda se k nám přidat, nebo ne. Okamžitě začali nakládat své říční lodice a za dva týdny byli se vším všudy na ostrově. Když Coker zjistil, že s námi nejste, naznačil, že bychom vás mohli najít někde tady.“
„Můžete mu říct, že tímhle smazal všechno, co jsem snad proti němu měla,“ řekla Josella.
„Zdá se, že nám bude velice užitečný,“ řekl Ivan. „A podle toho, co nám povídal, vy byste se nám mohl hodit také,“ dodal a pohlédl mi do očí. „Jste přece biochemik, viďte?“
„Biolog,“ řekl jsem, „s trochou ponětí o biochemii.“
„No, pro mě za mě si na těch jemných nuancích klidně trvejte dál. V podstatě jde o to, že Michael by rád rozběhnul výzkum směřující k nalezení metody, jak se s trifidy vypořádat vědecky. Chceme-li to někam dotáhnout, dřív nebo později na něco přijít musíme. Náš problém je ovšem zatím v tom, že těch pár lidí, které pro tenhle úkol můžeme uvolnit, už dávno zapomnělo všechno, co se z biologie ve škole naučili. Tak co – chtěl byste se stát profesorem? Byla by to, myslím, moc záslužná práce.“
„Nenapadá mě žádná, která by teď byla záslužnější,“ odpověděl jsem.
„Znamená to snad, že nás všechny zvete do toho vašeho ostrovního ráje?“ zeptal se Dennis.
„No to záleží na vzájemné dohodě,“ odpověděl Ivan. „Bill a Josella si patrně pamatují hlavní zásady, které jsme stanovili tenkrát v posluchárně univerzity. Pořád se jich ještě držíme. Nechceme pouze rekonstruovat – chceme vystavět něco nového a lepšího. Některým lidem se to nelíbí. V tom případě pro nás nemají cenu. Nemáme prostě zájem na opozici, která se snaží uchovat co nejvíc ze starých špatností. Jsme raději, když takovíhle lidé odejdou jinam.“
„Odejít jinam, to nezní zrovna lákavě za daných okolností,“ poznamenal Dennis.
„Ach, já tím nemyslím, že bychom je snad předhodili zpátky trifidům. Ale bylo takových víc a nějaké místo se pro ně najít muselo, a tak jsme vyslali menší oddíl na Normanské ostrovy a začali jsme je čistit stejně jako předtím Wight. Přesunula se jich tam asi stovka. A vede se jim docela dobře.
Nyní tedy uplatňujeme systém vzájemné dohody. Noví příchozí s námi stráví šest měsíců a potom se dostaví před zasedání rady. Když se jim náš způsob života nezamlouvá, povědí nám to; a když máme dojem, že se mezi nás nehodí, povíme jim to také. Když mezi nás dobře zapadají, zůstanou; když ne, postaráme se jim o dopravu na Normanské ostrovy – anebo zpátky na pevninu, jsou-li takoví podivíni, že tomu dají přednost.“
„Zavání mi to trochu diktátorstvím – jak se vlastně ustavuje ta vaše rada?“ chtěl vědět Dennis.
Ivan potřásl hlavou.
„Vysvětlování konstitučních otázek by nám zabralo příliš mnoho času. Nejlíp se všechno dovíte, když k nám přijdete a přesvědčíte se na vlastní kůži. Když se vám v naší společnosti zalíbí, zůstanete – a i kdyby snad ne, myslím, že vám na Normanských ostrovech bude pořád líp než by vám bylo za pár let tady.“

Večer, krátce poté, co se Ivan vznesl a zmizel na jihozápadě, šel jsem se posadit na svou oblíbenou lavičku v koutě zahrady. Hleděl jsem do údolí a vzpomínal na dobře odvodněné, ošetřované louky, které tu kdysi bývaly. Nyní už neměly daleko do původní divočiny. Zanedbaná pole byla porostlá houštinami hloží, velkými plochami rákosu, místy zase zaplavená vodou. Vyšší stromy se pozvolna nořily do bažinaté půdy.
Přemýšlel jsem o Cokerovi a jeho slovech o potřebě vůdce, učitele a lékaře – stejně jako o práci, kterou bych ještě musel vložit do těch našich několika akrů, aby nás uživily. O tom, jak by na každého z nás asi působilo, kdybychom zde zůstali vězni. O třech slepých, kteří zvolna stárli a nepřestávali si připadat zbyteční a méněcenní, o Susan, které by se mělo dostat šance najít si manžela a mít děti. O Davidovi a Maryině holčičce, a o všech dětech, které ještě mohly přijít a které by musely pracovat s námi, jakmile by jen trochu zesílily. O Joselle a o sobě, jak bychom museli s přibývajícími léty pracovat čím dál tvrději, poněvadž bychom museli živit více krků a stále víc práce by se muselo dělat ručně…
A potom zde byli trpělivě vyčkávající trifidi. Viděl jsem ze svého místa, jak v celých stovkách stojí kolem ohrady, podobni hustému živému plotu. Musí se začít s výzkumem – musí být objeven nějaký jejich přírodní nepřítel, nějaký jed, nějaký selektivní herbicid – a to co nejdřív. Čas zatím pracoval pro trifidy. Stačilo jim trpělivě čekat, až vyčerpáme své zdroje. Nejprve nám dojde hořlavina, potom drát na opravy plotů. A budou tu čekat, ať už oni nebo jejich potomci, tak dlouho, dokud se drát nerozpadne rzí… A přesto se nám stal Shirning domovem. Povzdychl jsem si. V trávě zašustily lehké kroky. Přišla Josella a posadila se ke mně. Vzal jsem ji kolem ramen.
„Co oni si o tom myslí?“ zeptala se.
„Jsou z toho celí pryč, chudáci. Je to pro ně těžké představit si, jak tu na nás trifidi čekají, když je nemůžou vidět. A potom, tady se už vyznají a všude si mohou dojít sami. Pro slepého člověka musí být strašná představa, že by měl odejít někam, kde to vůbec nezná. Nevědí víc, než co jim řekneme. Pochybuju, že si vůbec uvědomují, jak je naše situace neudržitelná. Nebýt dětí, počítám, že by řekli bez váhání ‚ne‘. Je to jejich dům a jejich pozemky, rozumíš, všechno, co jim zůstalo. Je to pro ně hrozně důležité.“ Zmlkla a po chvíli dodala: „Oni si to sice myslí, ale fakticky jim to tady už nepatří; je to přece taky naše, viď? Tolik jsme se tady nadřeli.“ Opřela si hlavu o mé rameno. „Tys to tu přece zařídil a udržoval pro nás, Bille. Co tedy myslíš? Nezůstaneme tu ještě další rok, nebo dva?“
„Ne,“ řekl jsem. „Pracoval jsem proto, že všechno vlastně leželo jenom na mně. Teď mi to připadá –trochu marné.“
„Ach, to neříkej, miláčku! Donkichotství není nikdy marné. Rval jsi se za nás za všechny a udržel jsi draky na uzdě.“
„Jde hlavně o děti,“ řekl jsem.
„Ano – o děti,“ přikývla.
„Víš, pořád mě straší Cokerova slova – první generace dělníci; další divoši… Myslím, abychom přiznali porážku dřív, než budeme skutečně poraženi, a odešli radši hned.“
Stiskla mi ruku.
„To nebude porážka, Bille, jenom – jak se tomu říká? – strategický ústup. Ustoupíme, abychom mohli pracovat a chystat se pro den, kdy se budeme moci vrátit. A jednou se určitě vrátíme. Naučíš nás, jak se zbavit těch hnusných trifidů a jak jim vyrvat naši zemi zpátky.“
„Důvěřuješ mi přespříliš, má drahá.“
„A proč ne?“
„No, rozhodně se s nimi porvu. Ale nejprve musíme odjet – kdy?“
„Nemohli bychom tady zůstat ještě aspoň přes léto? Byla by to pro nás pro všechny svým způsobem dovolená – když bychom se nemuseli chystat na zimu. A dovolenou si zasloužíme.“
„Myslím, že by to šlo,“ souhlasil jsem.
Seděli jsme a pozorovali, jak se údolí před námi rozplývá v šeru. Josella řekla:
„Je to stejně divné, Bille. Teď, když můžu odejít, tak se mi vůbec nechce. Někdy mi to tu připadalo jako ve vězení – ale teď mi zas připadá jako zrada odsud odejít. Víš, já – já tady přes to všechno prožila nejšťastnější léta svého života.“
„Já taky, miláčku, já snad předtím ani nežil. Ale máme před sebou ještě hezčí časy – to ti slibuju.“
„Jsem asi hloupá, ale určitě budu plakat, až budeme odjíždět. Vypláču jistě moře slz. Nesmí ti to vadit.“
Jak to ale nakonec dopadlo, měli jsme až příliš naspěch, aby zbyl čas na slzy.
 

POKRAČOVÁNÍ