Chcete opravdu nahlásit tento příspěvek?
Autor: Merlin
Text: Jsem takového názoru, že autor, který své dílo předem komentuje, či jinak vysvětluje, ovlivňuje kritiku. Za tu Vaši kritiku Vám ostatně děkuji. Nyní, když už jsme si tuto pasáž odbyli (v horších případech odbili), dovolím si Vám však vyplakat své srdíčko.
Je mnoho povídek, které jsem začal psát, ale poslední a snad jediná, kterou jsem dovedl do konce, měla přes 40 stránek wordu a psal jsem ji přes dva roky (ano, pracuji pomalu). Přes množství odvedené práce mi ji známí nehodnotili pozitivně a jako největší chyby uváděli části, které jsem osobně považoval za nejlepší. I přes tolik pokusů o slušnou povídku jsem jednoduše neměl reprezentativní dílo. Brahmíní vemeno jsem tak bral jako možnost zjistit, jestli alespoň trochu umím psát, či jestli jsem na to prostě blbej.
Když jsem v červenci řešil, o čem budu psát, našel jsem u sebe ve wordu sepsánou spoustu postapo návrhů (zpamněti např: Vault s dětmi, zmutovaný klon bojující proti originálu, banda Čechů s vaultem, puška samostřílná a samozaměřující, superinteligentní dcera prostitutky v New Reno, potká se párač+ghůl+supermutant+ještě jinej mutant a všichni po sobě střílí a ožerou se v baru). U všeho z toho jsem odhadoval rozsah na 20 stran a více, přičemž jsem míval ve zvyku se ještě více rozepsat (několikrát mi byla vytýkána rozvláklost a nudnost), navíc jsem u většiny z nich neměl vymyšlený dobrý závěr.
Problém jsem vyřešil hezky vlastenecky, tzn pivně. Následně jsem jako při psaní básní nechal mysl, ať se úderně vznáší. V tu dobu mě z nějakého důvodu štvalo nadužívání příběhů pomsty (co si pamatuji, na posledním BV jich bylo až až), takže základní nápad byl, dát tam nepříjemnou uječenou babu a (anti)hrdinu, který ji oproti předpokladu pošle do háje. A pak už šlo jen o nadstavení dalších myšlenek. Proč svého syna nepomstí stejně jako už jsme to viděli 1000x? Protože něco takového už taky mnohokrát zažil. Jakto? Protože je to ghůl a už žije tři staletí.
Tento prolog definující charakter hlavního hrdiny mi je oproti očekávání vytýkán zbytečností a vzhledem k délce povídky je to nejspíš pravda. Je to dáno hlavně tím, že všechny mé předešlé povídky měly větší rozsah, zjevně bych se měl naučit vyjádřit charakter hrdiny i jinak (mimochodem, podobný prolog měla i předchozí povídka a u ní to nebylo vytýkáno, je tedy můj prolog špatný specificky?).
Pokračování povídky bylo zahaléné v prašném závoji, nechal jsem ho jít na východ od Kalifornie, co teď? No, mohl by narazit na město, tzn ruiny, a mohla by ho přepadnout nějaká banda. Tak vznikla ta směšná hláškovací pasáž. Podotýkám, Felout jsem kdysi četl a sypu si popel na hlavu, po pravdě už si pamatuji hlavně začátek s "vertibirdem", pasáž se šnorchlema a ploutvema a závěr s Chuckem Norrisem. Z nějakého důvodu jsem měl pocit, že pasáž s hrdinou, kterému padá z úst hláška za hláškou, ač se právě dívá v tvář šestici hlavní, tak nějak na madbrahminu patří a přidá tak povídce trochu falloutovství. Zjevně jsem to s tou drzostí přehnal.
Pasáž s knězem nikoho nenadchla, ale ostatně to jsem ani neočekával, osobně ji považuji za jednu z nejslabších a nejzbytečnějších částí, která slouží jen jako výplň, kterou jsem nechtěl celou vystřihnout (zastřelit ho mohli kdykoliv), paradoxně narozdíl od emocemi nabytého prologu to ale nikomu nevadilo. Stejně tak závěr, který jsem (a ano, je to vidět) psal horkou jehlou s vidinou toho, aby už to bylo hotovo, tedy bylo dost času na korekturu. Osobně jsem považoval nápad s krysařstvím za špatný, u kněze se ještě dal pochopit, ale očekával jsem, že bude kritizováno jako nelogické jak rychle se naučil hlavní hrdina ghůly ovládat. Naopak jsem pohlavkován s tím, že "o tomhletom sakra měla celá povídka být!"
Je mi vytýkáno (učitým způsobem) roztrhnutí děje na několik částí, což s sebou nese změnu stylistiky, jakožto hlavně v rovině spisovného a hovorového jazyka. To jsem očekával, ale doufal jsem, že jsem zanechal dost idícií, aby alespoň někdo došel alespoň k tušení, že "ono je to blbé schválně". Nestalo se. On ostatně celý proud ghůlů měl poukazovat ne na krysaře (příště už tam takové prvky nedám, raději vymyslím něco nového, aby to nikdo nemohl kritizovat), ale na dynamický vývoj ghůla, který narozdíl od fantasy elfů není nějaký moudrý knihomol, který tisíc let jenom čte a zpívá, ale osoba, která se mění s každou mutací, s každou upadlou částí. A nemění se jen fyzicky, ale také mentálně, přičemž události mají tendenci se opakovat, takže začínají ghůla nudit, zvykne si, začne volit nečekaná řešení, která mu ale vyhovují. Jeho povaha tak není neměná, ale stejně jako vlastní jméno ji mění podle okolností. Styl povídky se tak mění spolu s hlavním hrdinou, což je doprovázeno i změnou jazykových prostředků, což ještě zveličuje ich forma. Hlavním motivem tedy neměl být ani krysař, ani rádoby vtipné hlášky, ani pomsta, ale čistě jen hlavní hrdina. A tady jsem zjevně opět prohrál na celé čáře a čtenáři tak zjevně místo čehosi jako Věc Makropulos hledali Krysaře, který ale měl sloužit jen jako kulisa. Doucházím k názoru, že nápad dobrý, ale v tomto zpracování zjevně nepoužitelný. Nejsem si navíc jist, jestli by čtenář byl schopen k hlavnímu motivu dojít i při vynechání krysařského motivu (který je ještě ke všemu tak krátký!) Příště tedy znovu a jinak.
Jen jedna porotkyně si všimla (nebo komentovala), že název je naprosto debilní (jéé!) Tím podporuje můj názor, že mírně divný název není vůbec na škodu, protože nikomu moc nevadí, ale o to lépe se pamatuje.
V konečném důsledku po tom všem jsem ale stále přibližně tam, kde jsem byl. Změnil jsem styl, výrazně zmenšil prostor a osekal většinu výplně. Opět jsou nejvíce vychvalované pasáže, které považuji za nejhorší a naopak ty, kterých si nejvíce vážím, jsou sraženy v prach arény. Následně je mi doporučováno povídku ještě víc zmenšit (asi za chvíli zkusím mikropovídky), nachat její velikost jako optimální, i ji ještě prodloužit (ano, hodil by se možná nějaký epilog s ještě další manželkou, ale já zatím promýšlel děj mezi tím a k tomu už jsem to nedomyslel). Též je mi na jednu stranu řečeno, aby kladl větší důraz na neobvyklá témata, ale zároveň se nejvíc líbí "hloupá" akce. Takže z toho všeho vyplyne, že čím víc se snažím, tím hůř dopadám a že se nemám pouštět do přehnaně hlubokých myšlenek. Což je ale paradoxně mím hnacím motorem...
Přátelé, mohli byste mi pomoci? Jak na to mám jít lépe?