Chcete opravdu nahlásit tento příspěvek?
Autor: Henry Thorn
Text: Tohle tedy již píšu potřetí a doufám,že už to vyjde.Poprvý jsem to řekl nejlíp,podruhý hůř a tohle bude asi ůplně nejhůř,tak kdyžtak sorry...
Report
Tak.Abych začal.
Dnes ráno v šest jsem se oblékl do smutečního.Vlak mě odvezl do pochmurného města Ůstí na Labem.Města,kde tragicky 2.září zesnul náš kamarád a přítel Jiří \"Deimos\" Št\'ovíček...
Po vystoupení z vlaku jsem se odebral na informace,kde mi slečna řekla,kterým trolejbusem se na krematorium dostanu.Běžel jsem v dešti ke stánku,koupil si jízdenku a hned potom se vezl do místa posledního odpočinku našeho kámoše.
Pršelo.Trolejbus nenápadně odjel a já zůstal v širém okolí ůplně sám.Schody v nedalekém podchodu mě dovedly k velkému bílému komplexu.Otevřenými vraty jsem se dostal dovnitř.
Nalevo ode mě byla čekárna pro pozůstalé.Napravo kancelář pohřebnictví Memory in Memory.Vstoupil jsem tam.
Dýchl na mě chlad.Přes studenou chodbu jsem se dostal do malé čekárny a zazvonil na \"výdej uren\".
Domem projel nelidský skřek a já se celý otřásl.Zanedlouho se otevřeli dveře od kanceláře a v nich stanula milá paní.Vylíčil jsem jí situaci,všechno bylo domluveno.Jenom jsem to tam podepsal a zaplatil.Pak mi přinesla text,co na tom věnci mělo stát,souhlasil jsem.Pak si tam ještě chvíli sedla,mluvil jsem o Deimosovi,co pro fandy dělal,jaký to byl kamarád.Chápala to,ale řekla něco,co se mi vzpíralo...
Vyšel jsem ven se trochu uklidnit.Venku již stála nějaká paní.Pozdravil jsem se s ní.Za námi se rozžehly dvě kovové pochodně.I déšt\' začal ustávat.Ta paní byla Deimosova teta.Povídala mi o něm,jaký byl,že ho znala odmalička.Nechápali jsme,jak se něco takového může stát..Divila se,že když ho znám jenom z internetu,tak proč jsem tam šel.Odpověd\' byla jasná.Bylo to za všechny.Obdivovala to.Pak přišel její manžel,taky jsme se pozdravili.Prostě psycho...
Za chvíli začali přicházet lidé.Desítky.Přes stovku.Pořád proudili dovnitř plačící dívky,mlčící muži.Dlouho jsme tam stáli.A mlčeli.Pak přišel farář,v sále se ustrojil,pohřebáci nás vyzvali,aby se udělal průvod.Když jsme šli dovnitř,uslyšel jsem to i přes ten hluk klapajících nohou.
Naši milovanou skladbu.Jeho písen\'.Maybe v dáli právě dohrávala.Deimos ji slyšel sám a v klidu...
Uvnitř si rodinní příslušníci sedli na mramorové židle,ostaních asi sedumdesát lidí se rozestavilo všude okolo.Byl jsem blízko vysoko ležící bělostné rakve s jirkovými ostatky.Dole byla záplava květin,kolem toho několik velkých či menších věnců.Vpravo blízko velké fotky smějícího se kamaráda byl i ten náš.Velký s kopou růžovo-bílých květů růží ze kterých viseli dvě černé stuhy se zlatavým textem.
\"Našemu kamarádovi.Redakce www.madbrahmin.cz.\"
Zvlhly mi oči.Hráli se hrdinovi oblíbené písně.Poté se strašnou atmosférou vzlykajících pozůstalých začala pan farář svou řeč...
\"Jobova tragedie byla natolik silná,že i když byl se svými zbylými blízkými,ti ho nedokázali utěšit,protože se báli byt\' jen promluviti na něj.Protože nechtěli zvyšovat jeho velkou bolest....My jsme stejní.Také mlčíme....Ten,co tu leží,nebyl žádný obyčejný čerpadlář,byl to nadaný,sympatický kluk,který měl tu smůlu,že ho na posledním dni na brigádě překvapila smrt.Chtěl jít na vysokou školu,něco dokázat,mít rodinu,št\'astně žít....Modleme se za něj a nikdy nezapoměn\'me....Jednou se s ním v království páně všichni setkáme.....\"
Pomodlili jsme se a měli několik minut ticha.Pak nám zase oznámily,že bude další průvod,na hřbitov.Do dvou aut se naložily věnce a jiné věci,do třetího,prosklené dodávky,se naložila bílá rakev,za kterou jsme poté šli dlouhou cestou na místo posledního odpočinku...
Nejbližší muži z rodiny vzali rakev a opatrně jí donesli až k vykopané jámě obklopené květinami.Poté se všichni shromáždily kolem toho místa.Stalo se to,co se stát muselo.Hrobník přede všemi odklopil víko rakve.Ženy a dívky při tom pohledu vykřikly žalem a beznadějí.Muži a chlapci byli zdrcení.Byl jsem jenom pár kroků od jeho hlavy.
Na levé straně měl plyšového medvídka.Jistě vám došlo proč.Na hlavě měl čepici.A obličej...byl mrtvý.
Stál jsem na pravé straně jeho tváře a hrde jsem na něj hleděl,nebot\' bylo jasné,že je to poprvé a naposledy.Rodiče byli totálně na dně.Jeho dívka se nemohla ani udržet na nohách a pořád seděla na bobku vedle své kamarádky,která jí jako mnozí utěšovali.Farář tam mlčky stál u rakve a smutně držel u hlavy tu velkou zarámovanou fotku.Snad aby si ho lidé pamatovali jako usměvavého kluka,toho,s kým je vždycky legrace.Vedle něj stála jiřího nejmladší sestřička.Z očí jí tekly slzy.
Pak pan farář pronesl poslední řeč.Podíval jsem se na nebe.Deimos tam v tom těle už totiž nebyl...
Pak nás hrobníci vyzvali,že kdo se s ním chce naposledy rozloučit,neco mu říct,dát...cokoliv.Jeden z jeho kamarádů podal muži jiřího hokejku na florball,pak někdo něco dalšího a dalšího..Nevydržel jsem to a vytáhl z kapsy u bundy originálku Falloutu.Hrobník to vzal a ještě před uazvřením to strčil k Deimosovi do jeho lože.Rakev se navždy zavřela a rodina ho osobně opatrně slanila dolů.
Pak nastal poslední průvod.Lidé proudily kolem díry,každý si předtím nabral hrst hlíny,hodil jí tam a pronesl krátkou řeč.Já byl snad skoro poslední.Po vhození jsem dovnitř tiše řekl,že ho všichni pozdravujeme a .... že je navždy náš vaultmaster.
Ůplně jedna z posledních věcí,co jsem viděl,bylo to nejhorší,co se dá vidět.
Malá holčička,co hází bezmocně dolů hrstičku hlíny a její plačící zdrcené rodiče...
Deimos
Nedostává se mi slov,když viděl jsem tvůj hrob,
Nemůžu ani brečet,jelikož neznal jsem tě,
Nedostává se mi slov,když poznat tebe mi bylo dáno až po tvé smrti,kterou způsobilo zlo,
Nemůžu ani brečet,jelikož neznal jsem tě tak dobře jako tvoji kamarádi a dobří přátelé z všb.
Smrt si pro tebe přišla nečekaně,v mladém věku plném ideálů,
Nebylo ti dopřáno pokračovat ve svém osudu,
Smrt tě odtáhla ve svých krutých pařátech do krajiny zapomnění,
My však nikdy nezapomeneme na našeho hrdinu z vaultu,kterého by se Ratman nebál vyslat ven do pustiny hledat vodní čip.
Navždy zůstaneš v našich srdcích,
Nebot\' jsi navždy náš Vaultmaster.
Ratman,Jaw,Chekotay,Ještěr a všichni jeho kamarádi
P.S.:a ještě něco k té paní-v té čekárně mi řekla,že to byl jeho osud.Nebyl.Jeho osud byl žít,mít št\'astnou rodinu a zemřít jako starý uznávaný muž v teplé posteli se svou manželkou v obklopení nejbližších,co ho navždy budou milovat.
To měl být jeho osud.