Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
Novinky ve vaultu 22.09. Překlad FOnline: Parareal do češtiny 10.03. Bayraktar Song CZ Madbrahmin Edice 21.12. Zemřel Ssyx 18.10. Překlad Fallout Nevada do češtiny 09.10. Překlad Fallout et tu do češtiny hot... Očekávané kulturní události |
 |
|
Soutěž: Jak recenzujeme?Autor: Chekotay | Komentuj novinku (8) | Tagy: Madbrahmin Komunita Soutěže | Sdílet na Facebooku Přátelé, povídková diskuse se nám docela rozproudila, tak já zase vypustím pár hlášek, ať vás udržím ve střehu. Celý náš tým maká jak šnekový diferenciál, abychom stihli ohodnotit vaše díla do konce tohoto měsíce. Povídka Henryho Thorna se již nyní stává legendou, a to ji ještě nikdo nečetl, tak já vím prozradím, že má nějakých 150 normostran. Jak recenzujeme? Literárání kritik je nejen člověk, který má ostrý jazyk sloužící mu ke strhání díla, ale také průvodce čtenáře, kterému pomáhá k většímu a lepšímu zážitku tím, že dílo zasazuje do širšího kontextu. V případě amatérských prací (a amatérských kritiků) ještě také odděluje zrno od plev a chrání čtenáře se slabší psychickou konstitucí. Celý proces samozřejmě začíná přijetím e-mailu. E-mailová adresa se bude povídky držet po zbytek jejího hodnocení, takže je vcelku jedno, jestli se podepíšete jako "Něžňoučká žežulička" nebo "HustejDrsnejPařanFalloutů", my z toho vidíme stejně jen "Jan.Novak@Vasefirma.cz", a i to slouží jen jako pomocný identifikátor. Proč je třeba pomocných identifikátorů? Řekneme si hnedle. Já totiž otevřu zprávu a tam se na mne vychrlí neštěstí - celá povídka je napsaná ve vlastní zprávě, a poté, co prošla řadou filtrů a přeposílání, je plná "Fwd" znaků. Což jí na čtivosti nedodá. Nicméně vypreparuju povídku do normálního souboru ve formátu odt nebo txt a uvedu ji na fóru, v topicu pro hodnotitele, pod jejím jménem a s e-mailovou adresou odesilatele. (Občas se stane, že nelze odlišit povídku od doprovodného textu.) Pokud přijde povídka tak jak má, tedy jako příloha, pak ji uvedu pod názvem souboru a s e-mailem. Někdy se povídka jmenuje jinak, než jak je nazvaná, a to pak dělá zmatky. Povídky jsou setříděny dle abecedy, po čtyřech v příspěvku ve speciálním topicu, a recenzenti si je stahují, tisknou, čtou a pak k nim připisují svá hodnocení. Zde se objevují další problémy. Například si člověk řekne, že ho čeká šest hodin ve vlaku, tak si vytiskne deset povídek, hodí do tiskárny štos recyklovaného papíru a tiskne. Jenže některé povídky vůbec nemají nadpis! Zjistí se to až ve vlaku, a pak je třeba dohledávat, co jsem to vlastně hodnotil. Jak jsem již psal, tyto statě mají sloužit k tomu, aby z nich začínající autoři načerpali zkušenosti, a mohli pak úspěšněji soupeřit ve velkých soutěžích celonárodních. Právě na popsaných případech je vidět, že je opravdu dobré pojmenovat povídku do nadpisu i do názvu souborů. Také potěší, když je v záhlaví povídky vyplněna aspoň e-mailová adresa; i když třeba u Ceny Karla Čapka to rádi nemají. Jedna povídka v soutěži má pro sichr jméno autora v zápatí na každé stránce, což je fajn zvláště když vlak narazí do vyvráceného smrku a papíry se rozletí a promíchají. Tak tedy recenzent drží v rukou štůsek papírů na kterých se to hemží tiskovou drobotinou. To úplně první, čeho si všimne, je hmotnost povídky, tedy její rozsah. Zkušený člověk již ví, co může očekávat. Když to má do pěti stran, je to krátká povídka, a to obvykle bývá buď učiněná blbost, nebo moc dobrá věc. Když to má jen jednu stranu, tak to sice může být mikropovídka jiskřící vtipem, ale obvykle to bývá blábol. Sir Pratchett se vejde s erotickou fantasy povídkou do jednoho sta slov (a Kantůrek to po něm přeloží!), ale sir Pratchett nepíše na VŠB každý den. Když má záležitost mezi pěti a deset stránkami, jedná se o dlouhou povídku. Od takových je možno očekávat vše. Nemá smysl brát je sebou ráno do tramvaje, ani se do nich začítat během přednášek, protože jsou na to prostě moc dlouhé, a proto k jejich přečtení dojde spíš až večer během dlouhé cesty domů, kdy vlak kodrcá tmou mezi ztemnělými siluetami Vítkovických železáren a je tak narvaný smradlavými študáky, že recenzent sedí na umývárce, nepřečtenými povídkami se zakrývá před vlezlým studeným vichrem profukujícím skrze dveře a na přečtených sedí. Pokud má povídka více než deset normostran, tak už se to pomalu nedá považovat za povídku, ale spíš za novelletu, a na ty je třeba vyhradit si večer delší dobu, třeba než se žena obleče, nebo než se upeče štrúf. Když to jde přes dvacet, už mluvíme o novele. O něco dál je pak krátký román, jako třeba McCarthyho Cesta, která má asi tři sta normostran v polovičním formátu, tedy zhruba sto padesát normostran kancelářských. (To jen abyste věděli, s jakými díly srovnáváme ta vaše.) Ve většině soutěží by vám tohle omlátili o hlavu, ale u nás to ještě projde, i když tisknout to samozřejmě nikdo nebude. V okamžiku, kdy zhodnotí rozsah, se recenzent konečně podívá na jméno povídky. Ale o tom si povíme zase příště.
|
