Je zvláštní psát nekrolog za státního úředníka, ale když včera ve věku dvou poločasů rozpadu cesia 137 zemřela Dana Drábová, nečekaně mne to zasáhlo. V průběhu dne jsem zjistil, že nejsem sám. I lidé, kteří nemají vůbec nic společného s postapem, mě zastavovali, aby se podělili o tuto smutnou zvěst. Přitom státní úředník, navíc z tak obskurního úřadu! A přeci ne. Stopy její profese potkáváme, kdykoliv použijeme elektrického proudu. Nebylo to však její zaměstnání ani vzdělání, co jí našlo cestu do povědomí lidí, byla to její osobnost, její věcný a přitom milý přístup. Ke každému dotazu přistupovala vážně a její odpovědi byly přímé a upřímné. Málokdy se stává, že by si člověk mohl číst úřední sajtu nejen pro poučení, ale protože to je prostě lidsky zajímavé počtení.
Víte, šamanové různých atomových kultů jsou v popkultuře obvykle zobrazováni jako jedinci napůl šílení (a napůl nazí), ale já si myslím, že kdyby tady u nás ve střední Evropě došlo před třiceti letky k alkopkaklipse, tak tím, kdo by vykládal masám vůli Velkého Atomu, by nebyl žádný uječený epigon Jana Želivského, ale právě paní Dana Drábová, skromná nukleární hospodyně na reaktoru Páně, s lehkým a milým humorem komentující vlastní gloriolu Čerenkovova záření.
Ve starých scifárnách se psávalo, že lidé našeho století budou lidmi atomového věku. Budou létat v atomových kosmoplánech, budou si cigarety zapalovat atomovými zapalovači a plivat do atomových plivátek a večer si zajdou do atomového biografu kouknout se na film o štěpení uranu na orbitě Uranu. Ale já si myslím, že být člověkem atomového věku znamená něco jiného: Znamená to cítit zármutek ze skonu předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost.