Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Dostáváme se k povídkám, které mají svou barvu. Čeká nás jedna, která je temně fialovomodrá až takřka černá, jedna, která je jasně žlutočervená - a tahle, tahle je sytě trávově zelená. (Já vidím barvy, Tína zase zlatou a stříbrnou pozici "chutnala".) Autorem bronzové povídky je Řepa.

Tohle je můj revír

Tína: 3
Viky: 3
Cheky: 4
Dawen: 3
Aranelka: 3
Ssyx: 2

Tína:
Povídka, kterou rozhodně nemohu a nechci označit za špatnou (ani po stránce gram-stylistické, ani po stránce obsahové, třebaže obojí má své nedostatky), přesto jsem ji od prvního přečtení nepovažovala za adepta na dobré umístění. Vadil mi způsob seznámení s poněkud schématickými postavami (sedm, osm odstavců koncipovaných jako Kdo je kdo brožurka) a jejich airsoftový původ, který na mě působil poněkud fanfiction dojmem - seznámení s nimi ("vysoký, šlachovitý, tvrdý, ale spravedlivý, s přirozenou autoritou, za níž byli ostatní ochotní jít až do pekel") ve mně nevzbudilo příliš chuti pokračovat ve čtení, možná proto se mi povídka zpočátku četla těžce. Číselná označení mi příliš nesedla, občas jsem se ve všech těch Nulách a Sedmičkách ztrácela, což by se mi, pokud by hrdinové měli "normální" jména, pravděpodobně nestávalo, na druhou stranu působili jako družstvo kompaktně a asi nebylo až tak zásadní, jestli zrovna mluví ten, nebo onen. Nicméně vyprávění samotné hodnotím jako realistické, což je nesporné plus povídky, popis "postapo světa" jako propracovaný a uvěřitelný - a sedly mi i "military fetiš" pasáže, možná proto, že je sama psát neumím, ale moc ráda o nich čtu. Dialogy jsou podle mého živé a přirozené, i když se v textu občas objeví trochu kostrbatá věta ("Družstvo sedělo v maskáčích v jídelně na nějaké základně.") nebo zbytečně rušivá chyba ("standart" místo "standard"). Povídce by po stránce stylistické prospělo ještě trochu se "vypsat".

Viky:
Zajímavý příběh, chtěla jsem číst dál a dozvědět se, jak to dopadne. Ovšem při druhém čtení jsem si povídku užívala už méně, hnacím motorem byla zvědavost a ta je již ukojena. Oceňuju ozančení postav pouze čísly, aspoň mi tolik nevadilo, že mi splývají jeden s druhým (podobně jako trpaslíci z Hobita). Ostatně jejich osobnosti a odlišnosti v dovednostech nejsou pro vyznění povídky důležité.
Autor by měl zapracvat na stylistice a zejména si dávat pozor na slovosled, aby byl ve větách kladen důraz na to, na co má být kladen, a aby věty nebyly zbytečně zmatečné. Také by si měl dávat pozor na dodržování středního rodu a koncovky -o/a u sloves, na rozdíl ji/jí a zkontrolovat si čárky vě větách. Pak už budou jeho díla téměř bezchybná a jistě si najdou své čtenáře. Na mne to byl sem tam až moc military fetiš. Také mi trochu vadí, že je to spíš vyprávění, než povídka, a že postapa je tam pramálo. I přes všechny výtky, kterých jak tak koukám není málo, se mi tohle dílo opravdu líbilo a dávám mu proto známku dva.
Revize

Cheky:
Deset stran Arialem, moje oči pláčou. Plakaly by, kdyby nebyly úplně vyschlé. Kéž by plakaly.
Technicky jde o jednoduché vyprávění v minulém čase z pohledu nezaujaté třetí osoby, tedy asi nejjednodušší forma. Nic proti tomu, je lepší dobře zvládnout jednoduchou věc, než pokazit složitou a podle chabé zásoby jazykových prostředků v povídce použitých soudím, že autor zvolil formu adekvátně svým schopnostem. Věřím však, že dospělý člověk schopný napsat deset stran souvislého textu je schopen také sestavovat souvětí a nikoliv se vyjadřovat jen v holých, jednoduchých větách. Úsečnost má své využití, třeba při popisu boje, ale když dojde na popis krajiny, charakteru, minulosti, pak je nepříjemná.
Příběh reaguje na aktuální bezpečnostní situaci v Evropě a odvozuje z ní linii blízké budoucnosti. Odehrává se v jihozápadní části Čech a z popisů je zřejmé, že autor umí číst mapy, anebo kolem aspoň jednou jel rychlíkem, čímž chci říct, že míra popisů krajiny je právě taková, aby navodila atmosféru, ale nesklouzává k nudné lyrice opěvující autorovo bydliště, jak se stává jiným autorům (třeba mě). Něco přes stránka je úvod, něco méně než stránka je závěr, mezitím osm stran vyprávění, tři akce a dva pokusy o psychologii, to považuji za solidní rozložení. Pointa není nijak světoborná, ale pracuje s pesimistickou notou a tak i malé překvapení je příjemně osvěžující.
Obecně není povídka nijak výrazná, nemá žádný vynikající bod, plyne stálým tempem, kupodivu i na opakované čtení stejně příjemně. Trochu jsem se bál, jestli ji nahoru nevytáhla právě reflexe současného strachu z ruské invaze na Ukrajinu, ale když jsem si to promyslel, soudím, že to byla právě tahle příjemnost.
Nyní proberu pár věcí, které mi vadily. Je tam víc takových kousků, které drhnou, ale tyhle jsou patrně symptomatické.
Hned ze začátku, v prvním odstavci následujícím po úvodu, je v šesti větách pětkrát použito sloveso „měl“. To je zlo, za které jde u slohových prací na základní škole známka o stupeň dolů.
Přímá řeč, na kterou navazuje věta, končí čárkou (otazníkem, vykřičníkem), ne tečkou. Asi takto:
„Jardo!“ zvolal. „Jardo?“ zeptal se. „Jardo,“ řekl prostě.
Je potěšující jednou číst radiovou komunikaci, která dodržuje protokol, a ne jen to, co si spisovatelé obvykle vymyslí na základě sledování seriálů, ale na příštích dvacet let to stačilo. V této povídce to perfektně sedlo k ostatnímu military fetiši, ale pro případnou příští tvorbu upozorňuji, že by to mohlo být nezáživné.
Představování členů grupy je možná až zbytečně roztahané. Dodnes nevím, kolik jich tam vlastně je (Nula až Devět, takže deset, ale Osm chybí...), ani kdo jak vypadá – nikde dál to není důležité. Chápu, že autor při psaní měl před očima své kamarády ze softu, ale pro nás a tuhle tříakční záležitost není důležité, kdo má jaké vlasy. Osobně se mi s čísli pracuje nedobře, asi by bylo lepší, kdyby si říkali Adam, Bořek, Cecil, ale to je osobní názor, a navíc už to ukradl Neff. Takže OK.
Trochu horší je, že sice víme, že Trojka má PKM, ale už nevíme, co má Čtyřka. Je psáno „malý kulomet“ a až později zjistíme, že to je  taky PKM. A když už z povídky víme, že dva borci mají PKM, dva mají RPG a starší střelec má SVD, tak už nám autor možná mohl představit i verzi útočné pušky AK zbytku bandy (třeba jestli měly granátomety). S tím suvisí následující věta: „Dále noční vidění a ke zbraním AN-PEQ.“ Mluvčí dává najevo, že ke zbraní chce přesně tuhle věc a žádnou jinou, zato noční vidění chce nějaké, je mu fuk jaké. Lépe by znělo buďto „noční vidění a laserový zaměřovač“, anebo trvat na konkrétním typu u obojího. Ve druhém případě by mohl mluvčí trvat také na dalších věcech se sexi zkratkami (granáty, svítilny, autoinjektory, co já vím).
Trošku mi vadil západočeský dialekt: „čudzá reč“, „drška“. Zvlášť ve spojení s japonštinou a mečem, což je prvek, který narušuje jinak syrově realistickou povahu vyprávění zbytečným zesměšněním. Další podobný zádrhel je zde: „Jenže jaký je vlastně jejich status, když nejsou vojáci?“ Autor představil družstvo jako lidi, kteří dlouhá léta studují bezpečnostní studie, vědí, co je AN-PEQ, ale nevědí, jaké postavení mají v mezinárodním právu? (Jsou kombatanti stejně jako příslušníci pravidelných ozbrojených sil.) Jak je to dlouho, co to Justy tady na Brahmíně vysvětloval? Sotva rok? Doučit!
Dále bych měl asi určité výhrady k použité taktice, ani ne tak pro samotnou taktiku, jako spíš pro autorův popis.
Psychologie není v příběhu takřka žádná, snad až na dialog mezi Pětkou a Šestkou, který autor podává, jako by měl vyznít dramaticky, ale přitom to je něco na úrovni „Dneska zase fazole. Hm.“, a pozdější výslech zpravodajcem a následnou ztrátu nadějí. Ne že by mi to vadilo, jednotku jsem vnímal jako jednotku a jednotliví lidé mi byli ukradení.
Tak, až doposud to byly malé, drobné chybičky, které mohou utéci každému. Teď ale to naprosto zásadní, za co by Řepa zasloužil naplácat bobřím ocasem, a totiž skoro až fatální neobratnost při práci s jazykem, který sice používá česká slova, avšak poskládán je poněkud Anglosasky:
„Velitel se chytil za krk a z něj mu stříkala krev na všechny strany.“ → „Velitel se chytil za krk, krev stříkala na všechny strany.“
„Družstvo sedělo v maskáčích v jídelně na nějaké základně“ →  „Družstvo, stále  v maskáčích, sedělo v jídelně na nějaké základně“ (Na jaké? Když už je použito slovo „nějaké“, mohlo tam být klidně „německé“, „vojenské“, „americké“, „oblastní“. Nebo tam nemuselo být nic.)
„Jedli poměrně slušné německé jídlo, dokonce jim dali i pivo.“ → „Jedli poměrně slušné německé jídlo, dokonce dostali i pivo.“
„ačkoli nebyla z hostitelů cítit zášť“ →  „ačkoli z hostitelů nebyla cítit zášť“
„neměli kontakt s nepřítelem“ – To je něco jako „mít sex“. Zrůdnost.
„a bylo slyšet zdáli mnoho výbuchů“ → „a zdáli bylo slyšet mnoho výbuchů“
Fráze „s vybavením, o kterém mohli doteď jen snít.“ je v rámci jedné stránky použita hned dvakrát, doslova stejná.
Také je trochu zmatečné, co vlastně říká následující dialog:
„Doufám, že tohle milosrdenství se nám nevymstí,“ pronesl Devítka.
„Na to vem jed.“
a) Devítka je ubezpečen, že tohle milosrdenství se jim vymstí.
b) Devítka je ubezpečen, že tohle milosrdenství se jim nevymstí.
(Správná odpověď: C is richtig! Devítku vlastně nikdo neposlouchá, druhý mluvčí v té scéně sděluje, že propuštěného vojáka čeká trpký osud. Vůbec nehovoří o osudu své skupiny.)
A když pak člověk čte „Třeskl tichý štěk,“ vzpomene si na Pan Kaplan má třídu stále rád a ukázku v čítánce: „Skočil na mě skok.“ Ti všímavější začnou pátrat, jak vlastně tichý štěk třeská (no, na rovinu, moc mu to nejde).
Vedle toho je už jen drobnost, že třeba výraz „NATO standart“ je něco jako „vlajka NATO“, protože standarta vlaje, zatímco standard je norma. Holt/hold, standart/standard, ji/ji, černá/bíla, bába/sníh, to jsou klasické případy a i když bych se svým žebříčkem/řebříčkem neměl vyskakovat, musím na to upozornit. A další drobností je psaní velkých písmen ve jménech etnik. Zatímco rus je příslušník mnohamiliónové rozpínavé populace samostatně plachých, ale velmi odolných jedinců libujících si v netěsných bytových jádrech, nekontrolovatelné populační dynamice a stravě, kterou jiní považují za odpad, Rus je příslušník... ech...
No raději toho nechme.

P.S.: Původně jsme se nechtěl rozepisovat, ale nedalo mi to. Prostě ne.

Dawen:
Plastometná romance, která se zvrhne v dost dobré military postapo. Deus ex vrtulník a katány included. Líbí se mi setting světa, který dokazuje, že dobré postapo může být i něco jiného než věčná poušť, atomovky a enkláva. Co mi však trhalo žíly bylo výše zmíněné airsoftově romantické seznámení s postavami. V této pasáži jsem měl sto chutí přestat číst, až tak kontrastní je k povídce jako celku. I ta katána či co byla trochu příliš v jinak poměrně střízlivě pojaté akci. Moc se mi líbilo pojmenování postav pomocí čísel, které postavám sedí mnohem více než nějaké nablblé jméno, dívám se na tebe Tylere B. A byť jsou charaktery postav nastíněny jen zběžně není problém si je oblíbit. Na povídce je znát, že autor prostředí do kterého ji zasadil velmi dobře zná, což notně přispívá k realističnosti vyprávění. A musím říci, že prostředí mi vyloženě sedlo. Je mnohem jednodušší ponořit se do povídky zasazené do českého pohraničí, než do anonymní pouště kdesi v Americe. Překvapením byl konec, opravdu jsem čekal úplný opak toho co přišlo a musím říct, že mě to potěšilo, byť na takové konce většinou nejsem. A vůbec střílí se tam Ivani!

Aranelka:
Tahle povidka se cetla snad sama. Dej byl svizny, military fetise dost, ale ne tolik, aby me to odradilo. Moc se mi libil ten optimismus "kdyz se budeme snazit, muzem udelat rozdil!" Uvedeni hrdinu na scenu bylo krecovite, ale cisla misto jmen byla osvezujici, ale problem byl, ze postavy nedostaly moc prostoru se rozvijet a proto nebylo uplne jednoduche mezi nimi rozlisit. Ale podle me by to jmena nezpravily. Tempo cele povidky bylo tak akorat, ani jsem si nevsimla, jak to bylo dlouhe. Libilo se mi, jak autor pracoval s prostredim, evidentne celou oblast velmi dobre zna a povidce to hodne prospelo. Celkove se mi povidka opravdu libi.

Ssyx:
Zasazení povídky do českých luhů a hájů dokázalo brnknout na málokdy používanou patriotickou strunu. Svižný úvod do prostředí a reálií naznačil dobrou čtivost textu, která se i přes mírně tabulkovité představování postav a drobné gramatické i stylistické chybky udržela celých devět a půl stránky. Děj byl hlavní devizou povídky, někdy až na úkor postav, u kterých čtenář občas zapomene, kdo je kdo. V tomto případě to díky napětí, ženoucím čtenáře dál, ani příliš nevadilo. Deus ex machina v podobě štědrých spojenců byl použit v rozumných mezích a nijak nerušil plynulost a logiku příběhu, což hodnotím velmi kladně.

... ARCHIV ...

Vault šílené brahmíny vytvářejí a spravují vaultmasteři JaW, Ratman, chekotay a smejki za přispění návštěvníků.
© JaW & Ratman & petruschka & Chekotay & Jay Kowalski & Daemon & Harley & Ještěr & Deimos & smejki 2001-2077
V grafickém zpracování jsou použity materiály z her: Fallout, Fallout 2 a Fallout Tactics © Interplay, Fallout 3 © Bethesda,
Přebírání materiálů z těchto stránek bez souhlasu autora je výslovně zakázáno
a trestáno celoživotně se vracejícími záchvaty úzkosti a provinilosti!