Vážení návštěvníci, pokud vás ještě neštvu svými literáráními rozbory, dáme si dnes takhle navečer další. Ještě než se ale zakousnu do toho papírového sendviče, poznamenám, že dne 27.10. složil známý brahmíňan Justin přísahu a slavnostně tak nastoupil dráhu profesionálního vojáka - studenta všeobecné medicíny.
A teď pár věcí organizačního charakteru. Zajímá-li vás, zda bude další ročník této soutěže, pak vězte, že nic není jisté. Je zde jistá vůle soutěž zopakovat, ale vše záleží na tom, jaký dojem budeme mít z tohoto ročníku.
Někteří autoři by rádi zveřejnili svou soutěžní povídku dříve, než vyjde zde, a ptají se, zda mohou. Samozřejmě mohou. Akorát že poslat do soutěže povídku a pak ji prezentovat jinde je takové divné. Není to přímo nezdvořilé, jen tím autor dává najevo, že mu je vyhlašovatel soutěže ukradený. Asi jako když vás váš spolupracovník pozdraví a vy mu neodzdravíte. Třetí poznámku jsem už tuším někde vysvětloval, jde o zevřejňování povídek. Tak tedy, až budou všechny povídky oznámkovány, rozseknu je. Ty, co budou mít průměr vyšší než 2, půjdou do dalšího kola hodnocení, ty co budou mít průměr nižší vypadnou a budou zveřejněny postupně zde. Začnu od těch, jejichž průměr bude nejhorší, vždy zveřejním povídku i její recenze. S povídkami, které budou opětovně hodnoceny v prvním kole, mám zatím trochu neujasněné záměry - buďto je rovněž zveřejním stejným systémem, anebo je dám vytisknout a kniha bude ke koupi za cenu nákladů a dopravy.
Do hodnocení povídek nebudou připuštěni čtenáři. Jejich hlasování by totiž nebyl "vox populi-vox dei", ale spíš něco jako "vox ochlei", neboť anonymita internetu neumožňuje garantovi soutěže zaručit dodržení rovných podmínek hodnocení.
A finálně věc, která rovněž vyvolává zajímavé reakce, totiž samotné zvěřejnění povídek. Soutěžní povídky budou zveřejněny spolu se svými recenzemi prakticky ve stejné podobě, v jaké k nám přišly, avšak v jednotném formátu (předokládám lyx, odt a pdf). Pokud autoři budou chtít své výtvory vylepšit, než je zařadíme do portfolia povídek madbrahmíny, samozřejmě mohou poslat své upravené verze, tyto se však samotné soutěže již nezúčastní.
Na závěr této organizační části se chci omluvit za občasné úniky "pikantních" informací, které jsem způsobil. Asi pod vlivem bulváru, nevím... rozhodně to však není seriózní chování. Jedinou mou omluvou je fakt, že tyto statě píši na závěr dlouhých dnů, jsouce velmi unaven. A proč je tedy vlastně píši? Nebylo by snad lepší být potichu a vyčkat na zakončení soutěže? Ve skutečnosti snad ani ne. Recenzenti potřebují čas, aby mohli konat svou práci, a čtenáři VŠB potřebují ujsitit, že na tom opravdu děláme. Tato má vata literární teorie snad plní oba účely. Krom toho množství povídek do soutěže došlých představuje materiál, na němž budu moct demonstrovat své teze, jež ovšem mají obecnou platnost. Budu velmi rád, když mé výplody pomohou začínajícím autorům vypilovat jejich první povídku pro Madbrahminu, nebo ještě lépe, když jim pomohou k umístění jejich díla na žebříčku vítězů některé větší, republikové soutěže.
Nyní tedy k další kapitolce o věcech, jichž si čtenář-recenzent všímá. Slíbil jsem vám první větu, leč ta musí počkat, ještě jsme neskončili s grafickou stránkou věci. Některé povídky došlé do soutěže jsou totiž ozdobeny obrázky.
V rámci VŠB své povídky poprvé obrázky ozdobil již petruschka blahé paměti, a již tehdy to nedopadlo dobře. Povídka je totiž krátký literárání útvar, jenž stojí sám na sobě a na obecně známých kulturních základech, a kromě určitého formálního formátování, o kterém jsem psal minule, nevyžaduje nic víc než prostý text. Povídku je možno poslat Marconiho jiskrovým telegrafem, a po dekódování bude stejně čtivá jako před odesláním. Obrázky přiložené k povídce jsou přinejmenším zbytečné. Čtenář totiž náhle krom povídky hodnotí i obrázkovou přílohu. Fenomenální malíř by jistě dokázal vytvořit malbu, která by svou bohatostí dokonale doplnila povídku; tento malíř by ovšem nemusel psát, ale stačilo by mu malovat. Obrázky provázející povídku odtrhávají pozornost čtenáře od plynutí textu (na to se zaměřím později) a konfrontují jeho fantazii s realitou. Čtenář si na základě přečteného něco představuje, a najednou je tato představa zborcena a korigována kresbou, která ponechává fantazii jen málo místa. Pamatuji si, jak jsem se kdysi vnitřně stotožnil s hrdinou jakési mayovky, a jak jsem byl zklamán, když jsem posléze tohoto hrdinu spatřil v televizi - vypadal mnohem hůř, než jsem si jej představoval... Kromě toho musí být doprovodné obrázky také zpracovány a umístěny dokonale, aby nerušily text a jeho formátování. To nejlepší, co může autor od přidaných obrázků očekávat je, že nijak neovlivní hodnocení povídky čtenářem. Pravděpodobnější však je, že hodnocení ovlivní negativně. (Positivně nikdy.) Existují úžasné kiksy, například nedávno byla v Ikarii povídka doplněná ilustrací, na které bylo vyobrazeno zakončení velmi napínavého děje, včetně závěrečné pointy. Tato ilustrace však byla umístěna zhruba v polovině povídky! Zbylé tři strany jsem dočetl již jen pro forma... Přátelé, pokud chcete své povídky ilustrovat, inspirujte se dávnými rodokapsy, omezte se na jednu-dvě kresby v oblasti obálky představující povětšinou toliko Anonymního desperáda a Pochmurnou krajinu vůkol. Tím nabudíte atmosféru, ale fantazii čtenáře necháte pracovat dle její vlastní osy.
Tento problém je obsáhlejší, týká se totiž i způsobu, jakým autoři své povídky píší, jakým exponují své postavy a místo děje. Velkým nešvárem v době poslední dekády se stal "syndrom filmové expozice", kdy autor viděl mnoho filmů a napadlo jej filmové dobrodružství, protože však nemá kameru, raději napíše povídku. Neuvědomí si přitom, že literatura a herectví mají naprosto rozdílné múzy, že jde o zcela jiné formy umění pracující se zcela rozdílnými prvky a procesy. Nejblíže se filmu blíží scénář, povídka je však něco úplně jiného. Rozdíl je snad asi jako mezi fotografií a kresbou, prostě v povídce autor ukazuje čtenáři jen to, co je opravdu důležité, ale to, co je opravdu důležité, mu musí ukázat vše. Záplava "filmových povídek" donutila povolanější, než jsem já, k napsání svých statí, Žamboch, Neff, najděte si jejich rady na stránkách Ikarie či Pevnosti. určitě si však zapamatujte, že filmové triky v povídkách nefungují a ruší. Nutit čtenáři vaši vizuální představu, ať již obrázkem nebo sáhodlouhým popisem, má cenu pouze pokud se popisované vztahuje k ději. Chcete-li vyjádřit, že hrdina dlouho putuje velkou pouští, tak ve filmu ukážete dlouhé, sestříhané záběry na velkou poušť. Ve špatné povídce budete dlouze popisovat tuto velkou poušť. V dobré povídce napíšete "Hrdina putoval tou velkou pouští už fakt dlouho." Ono to stačí. Čtoucí lidé mají fantazii vycvičenou.
Na závěr dnešního perného dne (tuto stať zveřejním včera) se ještě rozepíší o posledním jevu, jenž kloubí grafickou část povídky, či tedy spíše formátování, s obsahovou částí. Řeč je přímo o formátování písma. Vezmu to odzadu.
Část svého literárního díla můžete napsat formou dolního či horního indexu. Význam to má pouze v případě vědeckých operátorů, přestože jsem tento jev zazanamenal i v literatuře pornografické (konkrétně jde o Emanuelina slunce). Nehodí se ani pro literárání pokusy a navíc ne všechny textové editory je zvládají zobrazit korektně. Další zajímavý formát je psaní kapitálkami, což jsou velká písmena psaná jako malá, nebo spíš menší. Redakční systém VŠB je nedovoluje zobrazit, a já vám hned řeknu proč - používají se totiž pouze ve vědecké literatuře pro psaní jmen vážených vědců v případě, že odkazuji na jejich práci. Další použití je ještě vražednější, kapitálkami totiž mluví Pratchettův Smrť! Když jsme se pokoušeli implementovat kapitálky do systému, objevil se v serverovně malý rack s kúsou a sundal nám diskovou plotnu...
Ne vždy je třeba obtěžovat kapitálky a můžeme použít obyčejná VELKÁ PÍSMENA. Je to nejjednodušší způsob zvýraznění, zvláště v rozsáhlém textu. Z komiksů se do literatury dostaly výkřiky a exploze typu ÁÁÁÁÁ! BUM! kde velká písmena jasně ukazují, jak byl ten výbuch obrovský. Je to poněkud americké. :) Nadužívání velkých písmen je nešvár, neboť se špatně čtou. Klasické, bežně užívané fonty mají za sebou asi šest století evoluce a zdokonalování, a vymyslet nový dobrý font není nic lehkého. Nedávno byl v HN (nebo LN) rozhovor s českým grafikem, jenž se světově proslavil, neboť po pěti stech letech vytvořil nový font, který není jen nějaká ozdobná habaďůra, ale fakt se dá dobře používat. Malá písmena klasických fontů jsou utvořena tak, že v jakékoliv vzájemné kombinaci vytvářejí tři horizontální vodící linky, po kterých klouže čtenářovo oko. Velká písmena na začátku vět mají charakter upozornění na předchozí tečku, na začátku vlastních jmen pak upozorňují, že jde o vlastní jméno. (Víte, mít přezdívku "petruschka" nebo "chekotay" je vlastně velice pitomé, a postupem času vůbec ne pohodlné.) Velká písmena však vodící "lišty" nemají, jsou všechny rovnocenné, a oko z nich zklouzává. Dlouhý text psaný velkými písmeny se čte zle. Klasické zlo jsou nadpisy vyvedené velkými písmeny, vypadají škaredě a čtou se ještě hůř. To už je lepší nadpis podtrhnout. Podtržení (underline) je nejjednodušší způsob zvýraznění ručně psaného textu, v textovém editoru jej použijeme, když potřebujeme něco nejen zvýraznit, ale také oddělit od ostatního plynutí textu. Podtržením dáváme najevo, že předchozí text se od následujícího liší. Podtržený nadpis kapitoly či povídky je docela fajn, ale mějme na paměti, že podtrhávání patří tam, kde vzniklo - do ručně psaného textu - a na stroji či počítači jde o přežitek, který používají jen staré panny a zapšklí puberťáci. Pro všechny psavce, kteří chtějí zvýraznit ta opravdu důležitá slova, bylo vymyšleno písmo tučné, neboli bold. To je naprosto ideální. Je lepší než velká písmena, je lepší než podtržení, je lepší než ta mladá sousedka odvedle. Když je něco fakt fest důležité, tak je to tučné. Když to naopak důležité tak nějak úplně není, když nám to připadá tak nějak nahnuté mimo realitu, pak o tom píšeme kurzívou, neboli italikou. V uceleném textu se kurzívou píší věci, které jsou méně důležité pro dynamiku textu, ale přeci jen je dobré je zmínit. Jindy se kurzívy využívá pro jakási intra, intermezza či outra, tedy kousky děje, který je popisován z naprosto jiného pohledu, než celý zbytek díla. V tomto případě jde však jen o takovou obezličku. Také se tak píší jména, názvy či části textu v cizí řeči, obvykle tedy fárze, které jsou známy samy o sobě a nevyžadují překlad. Ve výkladových pojednáních se kurzívou píší poznámky. V povídce užijeme kurzívy nejčastěji, když zapisujeme duševní dialog postavy. Vypadá to pak asi nějak takto:
>> Jestli si myslíš, že ti tohle sežeru, tak jsi fakt pako! pomyslel jsem si, ale nahlas jsem neřekl nic. <<
Na každý pád se vždy zamyslete, zda skutečně chcete dávat písmu jiný tvar. Velká písmenka vzbuzují pocit naléhavosti, tlustá písmenka jsou důležitá a po kurzívě zrak i mysl sklouzne rychleji. Formáty fontu jsou kořením, které vám umožňuje pracovat s rychlosti odvíjení povídky, avšak užívejte tohoto koření uvážlivě a s mírou!
Slibuji, že příští pojednání bude krátké! :)
