Je to už nějaký ten pátek, kdy si člověk mohl
přečíst dobrou novou povídku. Ještě před delší dobou, ta dobrá povídka
byla dokonce post-apo. A před dlouhým časem, eony a milénii, si mohl
přečíst další díl klasického romantického příběhu, Šerif z SS City.
Pějte kůry nebeské, plesej lide ozářený, král se vrátil. I když ne na
dlouho.
Chekotay už dlouhou dobu pomýšlel na ukončení této série, a jednou
se o to i dokonce pokusil. Ale zalekl se přehršle výhružek, nadávek a
kolem letících polo-inteligentních seminaváděcích projektilů a Joa
oživil. Ale nyní, po delší době znovu dospěl do tohoto stádia, kdy už
je natolik odvážný a má dobrou ochranu, že se s ním může nadobro
vypořádat! Král je mrtev, ať žije král! Teď už nechme politiku
politikou, zákulisní machinace zákulisním machinacím a masturbaci
lubovi a směle se vrhněme na samotnou povídku.
Pustinou se potuluje podivná existence, který vybijí vesnice levou
zadní. Podivný přízrak, s čepelí v jedné ruce a plasmou v ruce druhé
(Ne, není to Chuck Norris. Ten jak všichni víme stále trčí v mexiku a
hledá bájný šnekový diferenciál). Myra, která tou dobou není rozhodně
psychicky stabilní se rozhodne, že zlo musí být potrestáno a mír na
zemi obnoven. Vydává se tedy po jeho stopě sama, jen aby ji za chvíli
následoval Joe jako věrný pes. Během cesty potkají náčelníka
BíléhoPolozuba, který má do podzimu volno, takže se k nim přidá. A tak
tři antihrdinové vyráží na své poslední dobrodružství.
Povídka je jako vždy plná akce, humoru (biologicko-chemický
tentokráte chybí), přerušovaného i nepřerušovaného sexu, kradených
brahmin, ostře nabitých záchodových trubek, smyslných i nesmyslných
indiánek (all-in-one), a všeho, co má každý fallouter rád.
Verdikt – Velmi povedené rozloučení se s Šerifem, které se jde
číst i bez znalosti předchozích dílů (sám jsem toho důkazem). Hail to
Tandi, baby!
Tolik o mém skoronovém výtvoru (leží mi v šupleti už přes devět měsíců, tak je nejvyšší čas vypustit ho na svět) vydumal Bodkin. Na mně zbývá zhodnotit celou sérii Vyprávění Šerife ze Shady Sands, která tímto dílem končí.
Je příznačné, že Šerif končí chvíli po sedmém výročí založení Vaultu, vzhledem k faktu, že jsem jej začal psát nedlouho po založení. Mým prvotním úmyslem bylo vytvořit lehkou, komickou telenovelu s trotlem v hlavní i vedlejší roli, psanou ovšem tak, aby každý díl mohl být čten bez znalosti předchozích. Šerif si však záhy začal žít po svém, a kromě toho mi přirostl k srdci. Byl to takový můj deník, do nějž jsem zapisoval své momentální nálady a zážitky, a na kterém jsem si zkoušel různé styly psaní a literárních experimentů. Šerifův charakter se vyvíjel spolu s mým, koneckonců, těch sedm mlet, to je moje puberta - od chvíle, kdy jsem si začal všímat ženských (3. díl) po první sex (ten tam taky někde bude) a ještě kousek dál. Jaký tedy šerif Joe vlastně je?
Znáte Žambocha? Jeho hrdinové jsou nabušení drsňáci ovládající válečné řemeslo, tvrdí chlapi smrdící testosteronem na sto honů, přímí jak lajna a nezlomní jako pilíře světa. No tak šerif Joe je naprostý opak. Totální looser, který je rád, když na pušce najde ten správný konec, posera, strašpytel a měkota. Ale někde tam hluboko uvnitř je nějaký ten zdravý smysl pro spravedlnost a krom toho má ten křivej šmejd v žití asi tolik štígra, co já, a řekněme si to na rovinu: Co činí člověka svobodným? Takže asi tak.
Šerifovy příběhy končí většinou dobře a je v nich snaha o nějakou tu veselost, protože jinak by se nám čtenáři po všech těch depresivních postapo povídkách plných smrti a zmaru věšeli na chodbách Vaultu, a kdo to má furt uklízet. A samozřejmě hlavní složkou každého příběhu je parodie, bezbřehá parodie ve stylu Žhavých výstřelů. Do toho nějaké popkulturní odkazy, hojné narážky na život fallout komunity...a výsledkem je něco jako anglická pizza, šunka, sýr, ananas, kukuřice, levná, zasytí, zachutná, dlouho nevydrží a žádná super výjimečná lahůdka to taky není.
No už se rozepisuju až hrůza. Ale je to jako loučit se se svým synem. Za hodinu to ve Svijanské pivnici U Mázu řádně zapijeme :) A vy si můžete přečíst poslední díl přímo tady!