JOHN WYNDHAM

DEN TRIFIDŮ

 

---

 První vlna zájmu veřejnosti zakrátko opadla. Jistě, trifidi byli stále čímsi tajemným – ale to bylo víceméně tím, že byli novum. Svého času přijímali lidé se stejnými pocity jiné zvláštnosti – klokany, obrovité ještěrky, černé labutě. A když to vezmete kolem a kolem, byli trifidi skutečně o tolik podivnější než piskoři bahenní, pštrosi, pulci a stovky dalších tvorů? Netopýr je zvíře, které se naučilo létat; prosím, tady vidíte rostlinu, která se naučila chodit – co má být?
Určité aspekty věci se ovšem tak snadno pustit z hlavy nedaly. Původ trifidů byl naprostou záhadou. Dokonce ani ti, kdo již slyšeli o Umbertovi, nespojovali je tehdy s jeho jménem. Jejich náhlé objevení a široký výskyt zavdávaly látku k mnoha zmateným spekulacím. Neboť přestože rostlina dospívala nejrychleji v tropech, jejich nálezy v rozličných stadiích vývoje byly hlášeny takřka ze všech částí světa, s výjimkou polárních kruhů a pouští.
Skutečnost, jde o masožravý species a že mouchy a jiný lapený hmyz jsou stravováni lepkavým slizem na dně kalichu, vyvolala v lidech překvapení a jistý odpor. Masožravé rostliny nebyly v našich mírných pásmech neznámy, ale zvykli jsme si vídat je pouze ve sklenících a většina z nás je považovala za cosi nepatřičného, ne-li přímo neslušného. Pravý poplach však vyvolalo zjištění že svinutá spirála uvnitř kalichů na vrcholu stonku je vlastně jakési žahadlo, tenká a pružná zbraň, která může být vymrštěna až na vzdálenost tří metrů a která obsahuje dosti jedu k usmrcení člověka, zasáhne-li žahadlo přímým úderem nechráněnou pokožku.
Jakmile bylo toto nebezpeční rozpoznáno, nastalo všude hysterické ničení a mýcení trifidů, až někdo dostal nápad, že k jejich zneškodnění stačí odstranit vlastní žahavou zbraň. Nepříčetné útoky proti rostlinám pozvolna ustaly, ale jejich řady zatím značně prořídly. Zakrátko se už stalo módou chovat jednoho nebo dva okleštěné trifidy v každé zahradě. Bylo zjištěno, že odříznuté žahadlo dorůstá do nebezpečné délky zhruba za dva roky, takže každoroční prořezávka dávala plnou záruku, že neublíží ani dětem, pro něž byli zdrojem neustálého povyražení.
V zemích s mírným podnebím, kde člověk s výjimkou sebe samého zkrotil do jisté míry většinu přírody, byl tak status trifidů jednoznačně stanoven. Zato v tropech, zejména v hustě zalesněných oblastech, se stali trifidi pravou metlou.
Cestovatel je zpravidla mezi normálními keři a porostem nepostřehl, a jakmile se dostal na dosah jedovatého žahadla, trifid po něm bleskurychle šlehl. Ani pro domorodé obyvatele těchto končin nebylo nijak snadné odhalit nehybného trifida, záludně číhajícího u stezky vinoucí se džunglí. Byli nepředstavitelně citliví na sebemenší pohyb a vždy pohotovi zaútočit.
Obrana proti trifidům se v těchto oblastech stala problémem číslo jedna. Nejoblíbenější metodou jejich likvidace bylo odstřelování stonků zároveň se žahadlem. Domorodci z džunglí se zas proti nim vyzbrojovali dlouhými lehkými tyčemi s hákovitým nožem na konci, které v případě, že zaútočili jako první, byly skutečně účinné – ale které nic nezmohly tam, kde se mohl trifid zhoupnout kupředu a prodloužit tím dosah žahadla o nepředvídaný metr nebo metr a půl. Netrvalo ovšem dlouho a tyto halapartny byly z větší části vytlačeny různými druhy pérových pušek, jejichž stlačená pružina vystřelovala rotující kříže nebo malé bumerangy z tenké oceli. Na víc než dvanáct metrů byly poměrně nespolehlivé, i když dokázaly hladce odříznout trifidí stonek i na vzdálenost pětadvaceti, pokud jej zasáhly. Tento vynález potěšil jednak státní úřady, mající odjakživa krajní nechuť k házení všech střelných zbraní do stejného pytle – jednak jejich uživatele, kteří brzo seznali, že střely z oceli tenké jako žiletka jsou mnohem levnější a lehčí než patrony a mimoto se znamenitě hodí k nehlučnému přepadávání pocestných.
Všude jinde zatím pokračoval rozsáhlý výzkum organismu, vývoje a života trifidů. Horliví badatelé se v zájmu vědy snažili zodpovědět, jak dlouho mohou kráčet a jako vzdálenost přitom ujdou, zda mají nějaký předek anebo snad mohou kráčet stejně nemotorně kterýmkoliv směrem, jak dlouhé období vývoje stráví s kořeny v zemi, jak reagují na přítomnost nejrůznějších chemikálií v půdě a ještě nespočet dalších otázek jak užitečných, tak zcela zbytečných.
Největší jedinec, jaký byl kdy v tropech objeven, měřil skoro tři metry. V Evropě se větší než dva a půl metru nevyskytl a průměr byl něco málo před dva metry. Bylo nabíledni, že se rychle přizpůsobují široké škále půdních i klimatických podmínek. Krom člověka zřejmě žádného přirozeného nepřítele neměli. Řada dalších méně nápadných vlastností trifidů zůstala nicméně ještě nějaký čas nepostihnuta. Trvalo například dosti dlouho, než si kdosi všiml neomylné přesnosti, s jako zaměřují svá žahadla, která takřka pravidelně zasahovala hlavu. Podobně se zpočátku nikdo nepozastavoval nad jejich zvykem otálet poblíž mrtvých obětí. Důvod tohoto chování vyšel najevo, až když se ukázalo, že se živí stejně tak masem, jako hmyzem. Výhonek žahadla neměl sice žádné svaly, jimiž by trifid mohl rvát pevné maso, ale byl sdostatek silný, aby vytrhával cáry z rozkládajícího se těla a zdvihal je ke kalichu na svém stonku.
Zvláštní pozornost nevzbudily ani tři krátké bezlisté proutky u kořene stonku. Opatrně se naznačovalo, že by mohly mít něco společného s reprodukčním systémem – tedy systémem, který botanice občas slouží za jakousi komoru na harampádí, kam se odkládají všechny rostlinné části pochybného účelu, aby tam vyčkaly pozdějšího roztřídění a bližšího určení. Nakonec se páni vědci sjednotili v názoru, že charakteristické znaky proutků, především náhlý přechod z nehybnosti k životu, následovaný prudkým chřestivým virblováním o ústřední stonek, jsou vlastně zvláštní formou trifidích milostných her.
Pochybná přednost, které se mi dostalo hned na počátku trifidí éry oním uštknutím, podnítila zřejmě i můj další zájem o ‚chodící rostliny‘, neboť od té doby jsem si připadal, jako bych s nimi byl nějak spřízněný. Byl jsem jimi prostě fascinován a trávil jsem u nich – nebo ‚promrhal‘, viděno očima mého otce – spoustu svého času.
Těžko mu mít za zlé, že to považoval za zahálku, ale jak se později ukázalo, zužitkoval jsem tento čas daleko lépe, než vůbec kdo z nás tehdy mohl tušit, poněvadž krátce před mým odchodem ze školy přeorientovala Arktickoevropská společnost pro zpracování rybích tuků svoji výrobu, přičemž také vypustila ze svého názvu jakoukoli zmínku o rybách. Veřejnost se dověděla, že Arktickoevropská a další společnosti hodlají započít s pěstováním trifidů ve velkém, aby se z nich vylučovaly cenné oleje a šťávy a z jejich dužniny lisovaly vysoce výživné olejnaté krmivo pro dobytek. A tak se trifidi stali takřka přes noc předmětem velkého byznysu. O mé budoucnosti bylo rázem rozhodnuto. Zažádal jsem si u Arktickoevropské o přijetí a díky svým znalostem trifidů jsem dostal zaměstnání v rostlinné výrobě. Nesouhlas mého otce poněkud zmírňovala výše platu, který byl s ohledem na můj věk více než slušný. Když jsem však nadšeně hovořil o budoucnosti, odfukoval otec pochybovačně skrze knír. Důvěřoval jedině takovým druhům práce, které se ustálily dlouhou tradicí, ale nechal mne jít svou vlastní cestou. „Konečně, když se ukáže, že je to k ničemu, budeš stále ještě dost mladý, aby ses mohl poohlédnout po něčem solidnějším,“ ustoupil.
Ukázalo se, že toho nebude zapotřebí. Ještě předtím, než otec s matkou zahynuli při havárii výletního autobusu, k čemuž došlo o pět let později, viděli oba, jak nové společnosti vytlačují všechny konkurenční oleje z trhu a že ti, kdo pracují v novém oboru, jsou od samého začátku dobře zajištěni na celý život.
Jedním z těchto raných příchozích byl také můj přítel Walter Lucknor.
Kolem Walterova přijetí byly zprvu jisté pochybnosti. O zemědělství toho moc nevěděl, o obchodu ještě míň a pro práci v laboratoři neměl potřebnou kvalifikaci. Na druhé straně věděl spoustu věcí o trifidech – měl pro ně zkrátka jakýsi šestý smysl. Nevím, co se Walterovi přihodilo toho osudného května o řadu let později – i když si to mohu domyslit. Škoda, že se mu nepodařilo uniknout. Mohl být později nesmírně užitečný. Pochybuji, že někdo opravdu rozumí nebo plně porozumí trifidům, ale Walter se přiblížil počátkům jejich poznání daleko víc než kdokoli jiný. Nebo bych snad měl říci, že k nim byl doveden svým intuitivním citem?
Poprvé mne překvapil asi rok nebo dva poté, co se trifidí průmysl rozběhl.
Slunce se chýlilo k západu. S prací pro ten den jsme skončili a s uspokojením jsme přehlíželi tři nová pole takřka dospělých trifidů. Tehdy se ještě nezavírali jednoduše do ohrad jako později. Táhli se přes pole ve zhruba vyrovnaných řadách – či aspoň v řadách se táhly ocelové kůly, jimiž byl každý trifid připoután řetězem, neboť rostliny samy pražádný smysl pro souměrnost neměly. Odhadovali jsme, že snad už příští měsíc je začneme nařezávat, abychom z nich stáčeli šťávu. Byl tichý večer a takřka jedinými zvuky rušícími jeho poklid bylo občasné zachřestění trifidích proutků o stonek. Walter je pozoroval s hlavou mírně nachýlenou do strany. Vyndal z úst dýmku.
„Dneska jsou nějak upovídaní,“ řekl.
Přijal jsem to, jak by to přijal na mém místě každý jiný, metaforicky.
„To bude asi tím počasím,“ poznamenal jsem. „Mám dojem, že dělají větší rámus, když je sucho.“
Úkosem na mne pohlédl a usmál se.
„Ty snad mluvíš víc, když se sucho?“
„Proč bych –?“ začal jsem, ale pak jsem se zarazil. „To přece nemyslíš vážně, že mluví?“ řekl jsem, když jsem si povšiml jeho výrazu.
„A proč ne?“
„Ale to je nesmysl. Mluvící rostliny?“
„Větší nesmysl než rostliny, které chodí?“ zeptal se.
Zíral jsem chvilku na trifidy a pak zase na Waltera.
„Nikdy by mě nenapadlo –“ začal jsem pochybovačně.
„Tak o nich trochu přemýšlej a dívej se na ně – zajímalo by mne, na co přijdeš,“ řekl.
Je zvláštní, že za celou dobu, co jsem se kolem trifidů točil, nikdy mi nic podobného nepřišlo na mysl. Předpokládám, že jsem se dal příliš ovlivnit tou teorií milostných her. Jak mi však Walter nasadil tuto myšlenku do hlavy, pevně tam uvízla. Nemohl jsem se už zbavit dojmu, že si skutečně chřestí nějaké tajné zprávy.
Až dotud bych řekl, že mám trifidy prokouknuté skrz naskrz, ale když jsem naslouchal Walterovým slovům, zdálo se mi, že jsem si vlastně nevšiml ničeho. V dobré náladě o nich dokázal mluvit celé hodiny. Pronášel spoustu odvážných názorů, které snad někdy zněly divoce, ale jindy zas vypadaly docela pravděpodobně.
Veřejnost mezitím přestala trifidy považovat za rostlinné zrůdy. Svou neohrabaností byli sice zábavní, ale jinak na nich moc zajímavého nebyl. Arktickoevropská je ovšem za zajímavé považovala, a to nemálo. Zastávala názor, že jejich existence je pro nás určitou benevolencí přírody – a především pro jejich podniky. Walter zůstával nestranný. Když jsem ho tak někdy poslouchal, zmocňovaly se jisté pochybnosti i mne.
Začal pevně věřit, že trifidi ‚mluví‘.
„To samosebou znamená,“ dovozoval, „že kdesi v jejich těle se nachází centrum inteligence. V mozku sídlit nemůže, neboť pitvy prokázaly, že nic takového nemají – ale to ještě nedokazuje, že funkci mozku nezastává nějaký jiný orgán.
A jistou inteligenci rozhodně mají. Všiml sis, že pokaždé zaútočí na nepokryté části těla? Skoro vždy míří na hlavu – ale někdy také na ruce! A další zajímavost: když nahlédneš do statistik jejich obětí, musí tě zarazit nápadný počet případů, kdy žahadlo zasáhlo oči a člověka oslepilo. Je to zvláštní – ale taky příznačné.“
„Příznačné pro co?“ chytil jsem ho za slovo.
„Pro fakt, že dobře vědí, jak nejjistěji člověka zneškodnit – jinými slovy vědí, co dělají. Zkus se na tohle podívat takhle. Za předpokladu, že jsou skutečně obdařeni jistou inteligencí, máme proti nim jen jednu jedinou výhodu – zrak. My vidíme, kdežto oni ne. Zbav nás ale zraku a naše převaha je tatam. A co je horší – ocitneme se dokonce v podřadnějším postavení, protože oni na rozdíl od nás jsou k život bez očí přizpůsobeni.“
„Ale i kdyby, tak k čemu by jim to bylo platné? Nemohou přece ovládat věci kolem sebe, nemají k tomu žádné orgány. Žahadlo má jen nepatrnou muskulární sílu,“ podotkl jsem.
„To je sice pravda, ale k čemu by bylo dobré nám, že můžeme vzít věci do rukou, kdybychom neviděli na to, co děláme? A vůbec, oni přece nepotřebují nic ovládat – aspoň ne tak, jako my. Mohou se živit přímo z půdy nebo hmyzem a kousky syrového masa. Nemusí záviset na celém tom složitém kolotoči pěstování rostlin, jejich distribuce a zpravidla taky jejich úpravy vařením. Mám-li být upřímný, neváhal bych dlouho, na koho vsadit svoje prachy, kdyby šlo o šance na přežití mezi člověkem a trifidem.“
„Předpokládáš tedy, že jejich inteligence se vyrovná naší,“ řekl jsem.
„Ale vůbec ne. To není nutné. Představoval bych si ji spíš jako inteligenci odlišného druhu, i když snad jen z toho důvodu, že jejich životní potřeby jsou o tolik jednodušší. Vezmi třeba ten komplikovaný postup, jakým získáváme z trifidů poživatelný extrát. A teď si to otoč naruby. Co musí udělat takový trifid? Stačí, aby nás uštknul, pak si pár dní počká a začne nás pojídat. To je docela jednoduchý, přirozený řád věcí.“
Mohl takhle mluvit celé hodiny, až jsem pod přívalem jeho řeči začínal ztrácet proporce a nejednou jsem se přistihl, jak myslím na trifidy jako na jakési naše konkurenty. Walter ovšem nikdy nepředstíral, že by si myslel něco jiného. Připouštěl, že by měl o těchto problémech napsat knihu, až bude mít v rukou dostatek materiálu.
„Měl?“ opakoval jsem. „Co ti v tom brání?“
„Nic než tohle,“ máchl rukou, zahrnuje do svého gesta celou farmu. „Je to jen svěřené. A zanášet sem nějaké zneklidňující myšlenky, to by se nikomu nevyplatilo. Ale stejně, zatím máme trifidy pevně pod palcem, takže jde vlastně o ryze akademickou otázku a nemá cenu běhat s ní na trh.“
„S tebou člověk nikdy neví,“ řekl jsem. „Nikdy si nejsem jist, jak dalece mluvíš vážně a jak dalece se necháš zavádět fantazií. Opravdu si myslíš, že jsou ti neřádi nebezpeční?“
Zabafal rozvážně z dýmky a teprve pak odpověděl.
„Těžko říct,“ připustil, „protože – já vlastně sám nevím. Ale jedno vím určitě, a to, že by mohli být nebezpeční. Kdybych věděl, co znamená to jejich chřestění, pak bych ti snad mohl odpovědět přesněji. Ale tohle mi starosti nedělá. Spíš to, že člověk si tady klidně dřepí, každý si nanejvýš myslí, že je to sakramentsky divná zelenina, ale oni zatím stráví polovinu života tím, že na sebe chřestí a virblují. Proč? O čem si chřestí? To je to, co bych rád věděl.
Pochybuji, že se Walter svěřil se svými myšlenkami ještě někomu jinému, a já sám jsem si je nechal pro sebe; jednak proto, že jsem většího skeptika nad sebe nepoznal, jednak proto, že by nám nijak neprospělo získat si v podniku pověst ztřeštěnců. Pracovali jsme společně ještě asi rok nebo o něco déle. Ale jak se otevíraly nové a nové pěstitelské stanice a ukázala se potřeba studia zahraničních zkušeností, začal jsem hodně cestovat. Walter zanechal práce v terénu a přešel do oddělení výzkumu. Dobře mu to vyhovovalo, neboť se tam věnoval bádání jak pro sebe, tak pro Arktickoevropskou. Ustavičně prováděl se svými trifidy nějaké pokusy, ale jejich výsledky nevnášely do jeho základních teorií tolik světla, kolik si od nich sliboval. Posléze však k svému uspokojení prokázal existenci slušně rozvinuté trifidí inteligence – a dokonce i já jsem musel přiznat, že za jeho výsledky je víc než pouhá intuice. A stále byl přesvědčen, že virblování trifidích proutků je jakousi formou vzájemné komunikace. Pro veřejnou potřebu doložil, že proutky mají daleko větší význam, než se dosud předpokládalo, a že trifid, kterému byly odstraněny, postupně odumírá. Vedle toho také stanovil, že pomět neplodných semen dosahuje až pětadevadesáti procent. „Což je sakramentská klika,“ poznamenal k tomu. „Kdyby měla vzklíčit všechna do jednoho, za chvíli by na téhle planetě nebylo pro samé trifidy k hnutí.“
S tím jsem také souhlasil. Období trifidího vysemenění stálo věru na pohled. Lesklý, temně zelený lusk těsně pod kalichem s postupně rozpínal, až byl jako veliké jablko. Když potom praskl, ozvala se rána slyšitelná na dvacet metrů. Bílá semena vyletěla do vzduchu jako sloupec páry a i ten nejslabší vánek je roznášel daleko, daleko pryč. Koncem srpna to na trifidím poli vypadalo jako na bojišti při nepravidelném ostřelování.
A opět to byl Walter, kdo objevil, že kvalita extraktu je mnohem vyšší, když jsou trifidům ponechána žahadla. V důsledku toho bylo na všech farmách upuštěno od pravidelné prořezávky, a když jsme pracovali na poli, museli jsme mít ochranný oděv.
Když došlo k nehodě, která mne přivedla do nemocnice, byl jsem právě s Walterem. Prohlíželi jsme si několik jedinců, u kterých se projevily neobvyklé deviace. Na hlavách jsme měli drátěné kukly. Dodnes pořádně nevím, jak se to všechno stalo. Vím jenom to, že jsem se sklonil kupředu a v tu chvíli mi proti obličeji zběsile vyšlehlo žahadlo a narazilo na pletivo kukly. V devadesáti devíti případech ze sta by se nic nebylo stalo: proto jsme konečně kukly nosili. Ale tentokrát byla rána vedena s takovou silou, že se několik jedových váčků protrhlo a pár kapek jedu mi stříklo do očí.
Walter mne odvlekl do své laboratoře a v několika vteřinách mi vpíchl protijed. Jedině jeho pohotovému zásahu jsem také mohl děkovat, že mi v nemocnici zachránili zrak. Ale i tak to znamenalo týden v posteli, týden v naprosté tmě.
Zatímco jsem byl upoután na lůžko, dospěl jsem k pevnému rozhodnutí, že až – pokud vůbec – budu zas vidět, zažádám si o přeložení na jiné pracoviště. A kdyby to nevyšlo, nechám téhle práce nadobro.
Od toho prvního uštknutí v naší zahradě jsem si vyvinul pozoruhodnou odolnost vůči trifidímu jedu. Mohl jsem být uštknut, a také jsem uštknut byl, dávkou jedu, po níž by normální člověk natáhl bačkory. Ale stále znovu a znovu se mi vracelo na mysl staré přísloví o džbánu a utrženém uchu. Hodlal jsem si vzít výstrahu k srdci.
Pamatuji se, že jsem strávil hezkou řádku těch temných hodin rozjímáním, jaké zaměstnání si zvolím, když mne nepřeloží. Vzhledem k tomu, co nám všem viselo nad hlavou, jsem sotva mohl najít jalovější problém pro své úvahy.

Dveře hospody se za mnou rozhoupaly a já zamířil k nároží hlavní třídy. Tam jsem zaváhal.
Nalevo ode mne, za dlouhými mílemi předměstských ulic, začínal venkov; napravo se táhl londýnský West End a za ním City. Bylo mi teď o něco lépe, ale současně jsem měl zvláštní pocit, že jsem se od všeho odpoutal a jsem jako loď bez kormidelníka. Neměl jsem sebemenší plán, co dělat, a pořád jsem byl ještě příliš otřesen tím, co jsem si konečně začínal uvědomovat jako nezměrnou a nikoli jen lokální katastrofu, abych byl schopen rozumného uvažování. Ostatně jaký plán jsem si také mohl pro takovouhle situaci vymyslit? Připadal jsem si beznadějně osamocený a vyvržený, a přesto jaksi neskutečný, jako bych to ani nebyl já, kdo toto všechno prožívá.
Široko daleko nebylo v dohledu jediné auto a nebylo také slyšet ani ten nejslabší hluk dopravy. Jedinou známkou života bylo několik lidí, kteří si tu a tam nahmatávali cestu podél výkladních skříní.
Na časné léto byl výjimečně krásný den. Z temně modré oblohy, poseté chomáči kudrnatých obláčků, se rozlévalo slunce. Vzduch byl průzračný a svěží, nemluvě o černé šmouze mastného kouře, která stoupala vzhůru nad domy kdesi na severu.
Několik minut jsem nerozhodně postával. Pak jsem vykročil na východ, ke středu Londýna…
Dodnes nemohu dobře říci, proč právě tam. Možná že mne hnala bezděčná touha spatřit ještě jednou za známá místa nebo snad pocit, že existuje-li vůbec nějaká autorita, musím ji najít někde v onom směru.
Brandy můj hlad ještě znásobilo, ale otázka, kde se najíst, nebyla ani zdaleka tak jednoduchá, jak by se zdálo. A přitom tu byla spousta pustých a nestřežených obchodů s plnými výlohami jídla – a na druhé straně já, hladový a s penězi na zaplacení v kapse; a kdybych snad platit nechtěl, stačilo jenom rozbít výkladní skříň a vzít si do hrdlo ráčilo.
Přimět se k něčemu takovému však nebylo nijak snadné. Bezmála třicet let přiměřeného respektování práva a zákonů dbalého života zapustilo příliš hluboké kořeny, abych mohl připustit, že se všechno od základu změnilo. Měl jsem navíc pocit, že pokud si budu počínat zcela normálně, může se nějakým nepochopitelným způsobem navrátit do normálního stavu i všechno ostatní. Byl to samozřejmě nesmysl, ale byl jsem skálopevně přesvědčen, že jakmile bych jednu z těch skleněných tabulí rozbil, zanechal bych starý řád provždy za sebou; stal bych se lupičem, kořistníkem, prašivým mrchožroutem, hodujícím na mrtvole civilizace, která mne odkojila. Pěkná bláhovost a rozcitlivělost v tak postiženém světě! – A přesto mě dodnes těší, že ze mne civilizované návyky nespadly naráz a že jsem se hodnou dobu potloukal kolem výkladních skříní, nad jejichž obsahem se mi sbíhaly sliny, zatímco moje starosvětské konvence mě nechávaly o hladu. Asi tak o půl míle dál se můj problém vyřešil poněkud nečekaně sám od sebe. Nějaké taxi tam vjelo na chodník a skončilo s chladičem zabořeným v hromadě lahůdek. Zdálo se mi, že to je něco jiného, než kdybych se vloupal někam sám. Přelezl jsem tedy taxi a vybral jsem si, na co jsem měl chuť. Ale i tak ve mně ulpělo příliš z těch starých zásad: svědomitě jsem na pultě zanechal částku, odpovídající ceně toho, co jsem odnesl.
Skoro hned naproti přes ulici byl veřejný parčík. Kdysi to býval kostelní hřbitov, ale dnes tu po kostele nebylo ani památky. Staré náhrobní kameny byly už dávno vykopány a stály teď opřeny o cihlovou zídku, vyklizená plocha byla pokryta drny a protkána pískovými cestičkami. Ve stínu čerstvě olistěných stromů vypadal parčík lákavě a na jedné z jeho laviček jsem poobědval.
Bylo to zapomenuté, mírumilovné místo. Občas se sice kolem mřížoví vchodu přešourala nějaká postava, ale nikdo jiný dovnitř nezašel. Rozhodil jsem hrst drobků několika vrabcům, prvním ptákům, které jsem toho dne viděl, a jejich drzá nevšímavost k naší katastrofě mi dodávala mysli.
Když jsem dojedl, zapálil jsem si cigaretu. Seděl jsem, kouřil a uvažoval, kam jít a co dělat, když vtom protrhly ticho měkké tóny klavíru. Přicházely z bloku domů, hledících do zahrady. Vzápětí se rozezpíval dívčí hlas. Zpíval Byronovu baladu:


Tak už se tedy nebudeme
za nocí toulávat.
Ač oba dosud milujeme,
ač stejně bude luna plát.

Jako meč pochvu přežívá
a duše hruď, kde bytuje,
a jako srdce doznívá,
chce láska dojít pokoje.

Že noc je pro ni, neupřeme,
že příliš brzy svítá den,
a přece už se nebudeme
dál toulat v svitu měsíčném.

Naslouchal jsem s očima upřenýma do spleti mladých listů a větvoví na pozadí jasně modré oblohy. Píseň skončila. Tóny klavíru dozněly. Potom se ozval pláč. Bez špetky hysterie; tichý, bezmocný, nešťastný a srdceryvný. Nevím, kdo to utápěl v slzách své naděje, zda ona zpěvačka nebo nějaká jiná dívka. Ale déle jsme to už poslouchat nemohl, bylo to nad mé síly. Potichu jsem vyšel zpátky na ulici a ještě chvíli jsem viděl všechno jako v mlze.
Dokonce i křižovatka na rohu Hyde Parku byla takřka pustá. Na širokých třídách stálo jen několik osobních aut a těžkých náklaďáků. Jak se zdálo, pouze pár vozidel se vymklo řidičům z kontroly za jízdy. Jeden autobus přejel přes chodník a skončil v Green Parku; pod pomníkem padlých dělostřelců ležel mrtvý kůň s připřaženými vojkami, který se zřejmě splašil a roztříštil si o podstavec pomníku hlavu. Pohybovala se tu jen hrstka mužů a ještě méně žen; obezřetně našlapovali podél zábradlí a tam, kde nebylo, kráčeli s roztaženýma rukama před sebou, aby se uchránili úrazu či zabránili srážce. Spatřil jsem také jednu nebo dvě kočky, které k mému nemalému překvapení viděly a nahlížely na celou situaci s rozvážností kočkám vlastní. Plížily se měkce parkem, ale štěstí jim v tom tajemném tichu nepřálo – vrabců bylo málo a holubi dočista zmizeli.
Magneticky přitahován k byvšímu středu událostí, přešel jsem křižovatku směrem k Piccadilly. Byl jsem už téměř u jejího ústí, když jsem zaslechl nový, ostrý zvuk – pravidelné ťukání, ne příliš vzdálené a stále hlasitější. Jeho původ jsem zjistil jediným pohledem vzhůru do Park Lane. Přicházel odtud muž oblečený mnohem spořádaněji než kdokoli jiný, koho jsem toho dopoledně potkal. Poklepával do zdi po boku bílou holí a rychle se ke mně přibližoval. Když zaslechl mé krky, zastavil se a pozorně naslouchal.
„Nebojte se,“ řekl jsem. „Můžete jít klidně dál.“
Ulevilo se mi, když jsem ho spatřil. Byl tak říkajíc normálně slepý. Oproti vytřeštěným, nicméně nevidomým očím ostatních působily na první pohled jeho temné brýle takřka uklidňujícím dojmem.
„Tak zůstaňte stát, kde jste,“ řekl. „Bůhví do kolika cvoků jsem už dneska vrazil. Co se to děje, u všech čertů? Proč je všude takové ticho? Vím, že není noc – cítím přece slunce. Co se to jen mohlo stát?“
Pověděl jsem mu, co jsem věděl.
Když jsem skončil, neřekl dobrou minutu ani slovo a pak se krátce, hořce zasmál.
„Jedno se mi na tom zamlouvá,“ řekl. „Teď budou tu svou proklatou dobročinnost potřebovat sami pro sebe.“
A vzdorovitě se napřímil.
„Děkuju vám. A hodně štěstí,“ popřál mi, a s poněkud přehnaně samostatným výrazem vykročil západním směrem.
Jistý a rázný ťukot jeho hole zanikal zvolna v dáli, zatímco já již kráčel vzhůru po Piccadilly.
Bylo zde vidět mnohem více lidí, a místy jsem se musel proplétal mezi opuštěnými auty, nazdařbůh uvízlými ve vozovce. Více než jinde jsem tu však také znepokojoval všechny, kdo tápali podél domovních průčelí; jakmile zaslechli ve své blízkosti kroky, rázem se zastavovali, aby mohli čelit případné srážce s protijdoucím. K podobným srážkám docházelo co chvíli po celé délce ulice, ale zmíním se zde pouze o jedné, která mi připadala zvlášť příznačná.
Obě strany šátraly proti sobě podél výkladní skříně, až do sebe vrazily, jen to žuchlo. Byl to mladík v dobře střiženém obleku, zato s kravatou zvolenou očividně namátkou, a žena s malým dítětem v náručí. Dítě zanaříkalo. Mladík už počal ženu obcházet. Náhle se však zarazil.
„Počkejte okamžik,“ řekl. „To vaše dítě vidí?“
„Ano,“ odpověděla žena. „Ale já ne.“
Mladík se otočil. Nahmatal sklo výkladní skříně a ukázal do ní.
„Řekni mi, co je tam synáčku?“ požádal.
„Já nejsem žádnej synáček,“ ohradilo se dítě.
„No tak, Mary, řekni pánovi, co tam je,“ povzbuzovala maminka dcerku.
„Hezký slečny,“ řekla holčička.
Muž vzal ženu za ruku a hledal si hmatem cestu k další výloze.
„A co je tady?“ zeptal se potom.
„Jablíčka a fíky.“
„Prima!“ řekl mladík.
Sundal si botu a udeřil vší silou podpatkem do výkladní skříně. Scházela mu zkušenost: tabule na první ránu nepovolila, musel do ní uhodit ještě jednou. Třeskot skla se nesl ozvěnou celou ulicí. Nazul si botu opět na nohu, prostrčil rozbitým výkladem opatrně paži a šátral uvnitř, dokud nenahmátl dva pomeranče. Jeden podal ženě a druhý dítěti. Pak sáhl do výkladu znovu, našel si jeden pro sebe a začal ho loupat. Žena obracela svůj pomeranč nerozhodně v prstech.
„Ale –“ začala.
„Copak? Nemáte ráda pomeranče?“ zeptal se.
„To se přece nedělá,“ řekla. „Neměli jsme si je brát. Určitě ne takhle.“
„A jak se tedy chcete dostat k jídlu?“ vyptával se mladík.
„No – já nevím,“ přiznala nejistě.
„Tak vidíte. To je taky odpověď. Jen ho pěkně snězte a pak si půjdeme najít něco výživnějšího.“
Držela pomeranč v ruce a skláněla přitom hlavu, jako by si ho prohlížela.
„Stejně se mi to nezdá správné,“ namítla ještě jednou, ale její hlas už nezněl tak přesvědčivě.
Potom postavila dítě na zem a začala pomeranč loupat…
Piccadilly Circus byl tím nejzalidněnějším místem, jaké jsem prozatím viděl. Ve srovnání s pustými ulicemi se zdál být přímo přecpaný, ačkoliv tam byla všehovšudy necelá stovka lidí. Skoro všichni do jednoho byli navlečeni do podivných, nevhodně zkombinovaných šatů, a jakoby stále ještě zpola oslněni, bloumali neúnavně po náměstí. Tu a tam vyvolala nějaká nešťastná příhoda výbuch nadávek a bezmocného vzteku – znělo to mnohdy divoce, ale byl to v podstatě jen projev strachu a dětinského rozhořčení. Až na jedinou výjimku toho nikdo moc nenamluvil a vládlo zde poměrné ticho. Zdálo se, že slepota uzavřela každého do sebe.
Zmíněná výjimka zaujímala místo na jednom z ostrůvků ve vozovce. Byl to dlouhý vychrtlý stařík s šedou štětinatou kšticí, ohnivě řečnící o pokání, věčném zatracení na onom světě, a nepříjemných vyhlídkách hříšníků. Nikdo ho neposlouchal; pro většinu z nich den zatracení již nadešel.
Pak se odkudsi zdáli ozval nový zvuk, který rázem upoutal všechny: postupně sílící sborový zpěv:

Až umřu, funus vynechte,
šetřte si pláč a bol.
Mé kosti dejte do lihu,
těm svědčí alkohol.

Truchlivý a rozladěný chorál se hluše rozléhal pustými ulicemi a ozvěnou se vracel zpátky. Všechny hlavy na náměstí se počaly točit hned doleva, hned zas doprava; lidé se snažili odhadnout, odkud zpěv přichází. Prorok posledního soudu zvýšil hlas, aby nenadálou konkurenci překřičel. Falešné skučení chóru nabylo zatím na síle:

K nohám a taky za hlavu
dejte mi v láhvi chlast,
to pak mé kosti rozhodně
v prach nepromění čas.

Píseň doprovázelo celkem jednotné šourání několika desítek nohou.
Viděl jsem ze svého místa, jak husím pochodem vycházejí z postraní uličky do Shaftesbury Avenue a zatáčejí směrem k Piccadilly Circus. Druhý muž v řadě měl ruce na ramenou vůdce tlupy, třetí na ramenou druhého, a tak dále, až do počtu pětadvaceti nebo třiceti mužů. Když dozpívali, spustil někdo z nich Pívečko, pívečko, nebeský je dar!, ale začal příliš vysoko a píseň hned vzápětí zanikla ve zmatku disharmonických hlasů.
Postupovali vytrvale vpřed, až dorazili doprostřed náměstí, kde se jejich vůdce zhluboka nadchl a mocně zařval:
„Če-tóóóó, zasta-víííít – STÁT!“
Jeho pozoruhodný, burácivý hlas by musel být ozdobou každé vojenské přehlídky.
Všichni ostatní na náměstí znehybněli a s obličeji obrácenými k místu, odkud zazněl jeho povel, napjatě vyčkávali, co se bude dít dále. Vůdce znovu pozdvihl hlas, napodobuje tentokrát řemeslného průvodce:
„Tak už jsme tady, panstvo. Piccadilly Circus – vystupovat! Tady je to varieto! Tady je ten střed světa. Tady je ta knajpa vesmíru. Tady jsou ty putyky, kam chodily velký zvířata holdovat ženskejm, vínu a zpěvu.“
Nebyl slepý, ani zdaleka ne. Oči mu přejížděly sem a tam po náměstí a pozorně vše zaznamenávaly. Unikl zřejmě slepotě podobnou náhodou jako já, ale byl namol opilý; stejně tak chlapi za ním.
„A teď přišla řada na vás,“ dodal. „Další zastávkou bude slavná kafírna Royal – a všechno pití jde na konto domu.“
„Jo – ale co bude s těma ženskejma?“ zeptal se nějaký hlas a následoval všeobecný smích.
„Tak ženský? Ženskejch se vám zachtělo?“ řekl vůdce tlupy. Udělal několik kroků a chytil za paži nebližší dívku. Křičela strachy, když ji vlekl k chlapovi, který promluvil, ale vůdce toho nedbal.
„Tumáš, kámo. Aspoň nemůžeš říct, že o vás jaksepatří nedbám. Je to broskvička, holka jako lusk – jestli ti na tom záleží.“
„A co já, já jsem vosk?“ řekl soused.
„Ty, parde? Počkej, podíváme se. Máš radši blondýnky nebo brunety?“
S odstupem času si myslím, že jsem se zachoval jako blázen. Měl jsem stále plnou hlavu zásad a konvenčních názorů, které již přestaly platit. Nenapadlo mne, že má-li vůbec někdo přežít, bude mít každý, koho taková tlupa přijme mezi sebe, mnohem větší šanci, než kdyby zůstal sám. Pobízen směsicí školáckého hrdinství a ušlechtilých citů, proklestil jsem si cestu davem. Muž si mne nevšiml, dokud jsem nebyl zcela blízko a nerozehnal se pěstí po jeho bradě. Bohužel, byl o něco rychlejší…
Když jsem se opět počal zajímat o své okolí, zjistil jsem, že ležím na dlažbě. Hulákání tlupy zvolna doznívalo a prorok posledního soudu svolával s novou výmluvností blesky zatracení, pekelného ohně a síry do jejích zad.
Díky té trošce rozumu, která mi byla poněkud neurvale vpravena do hlavy, blahořečil jsem nebesům, že to neskončilo hůře. Dopadnout o obráceně, sotva bych se asi dokázal vykroutit z pocitu odpovědnosti za všechny ty muže, které jejich předák vedl. Koneckonců, ať už jsem měl na jeho způsoby jakýkoli názor, byl zrakem celé tlupy a ta se na něho bude obracet se všemi svými požadavky stran jídla a pití. A ženy se k nim přidají také a zcela dobrovolně, jen co poznají hlas. A když jsem se tak rozhlédl kolem, zapochyboval jsem, zda by proti jejich společnosti některá z těch žen vůbec něco namítala. Takže se celkem vzato zdálo, že jsem jen taktak unikl povýšení na vůdce bandy kořalů.
Maje na paměti, že měli namířeno do Café Royal, rozhodl jsem se osvěžit a pročistit si hlavu v hotelu Regent Palace. Jak se ukázalo, napadlo to přede mnou i jiné, ale zbývalo tam pořád dost lahví, na které nepřišli.
Myslím, že teprve tam, zatímco jsem pohodlně odpočíval v křesle se sklenkou brandy před sebou a cigaretou v ruce, jsem začal přiznávat sám sobě, že to, co kolem sebe vidím,, je skutečné – a definitivní. Byl to konec všeho, co jsem doposud znal…
Snad jsem tu ránu pěstí potřeboval, aby mi to jednou provždy došlo. Teď jsem stál tváří v tvář skutečnosti, že moje existence ztratila prostě svoje ohnisko. Můj uzpůsob života, mé plány, ambice, všechno, co jsem si od světa slibovat, bylo jedním rázem obráceno vniveč, společně s podmínkami, jež tento svět utvářely. Mám dojem, že kdybych býval měl nějaké příbuzné nebo někoho velice blízkého, po kom bych musel truchlit, jistě bych v té chvíli propadl sebevražedné náladě. Avšak to, co jsem někdy považoval za poněkud prázdný život, odhalilo nyní svoje lepší stránky. Moje maminka a otec byli mrtvi, můj jediný pokus oženit se ztroskotal před několika lety, a nebylo jediné osoby, která by na mně závisela. A kupodivu jsem se pojednou přistihl – i když v hloubi duše přesvědčen, že se to nesluší – že se cítím vysvobozen…
Brandy za to nemohlo, neboť ten pocit ve mně zůstal. Myslím, že se zrodil z toho, že jsem musel čelit něčemu zcela novému a mně dosud neznámému. Všechny staré, ošuntělé problémy, jak ty osobní, tak všeobecné, byly rozťaty jediným mocným řezem. Jenom nebesa mohla vědět, jaké vyvstanou namísto nich – a zdálo se, že jich bude spousta – ale ty budou nové. Začínal jsem být svým vlastním pánem, nikoli už pouhým kolečkem stroje. Budu možná čelit světu plnému hrůz a nebezpečí, ale budu se s nimi moci vypořádat po svém, nebudu už postrkován sem a tam silami a zájmy, kterým jsem ani nerozuměl.
Ne, nebylo to jen alkoholem, neboť něco z tohoto pocitu ve mně trvá dodnes, ačkoli mezitím uběhlo tolik let – i když je docela možné, že brandy mi tehdy všechno trochu zjednodušilo.
Zbývala ještě otázka, co dál; jak a kde začít ten nový život. Ale s tím jsem si prozatím nechtěl lámat hlavu. Dopil jsem a vyšel z hotelu, abych se porozhlédl, co mi tento divný svět může nabídnout.

Abych se tlupě z Café Royal bezpečně vyhnul, vzal jsem to postranní ulicí do Soha; chtěl jsem vyjít znovu na Regent Street o něco výše.
Snad to byl hlad, co vyhánělo z domovů stále víc a více lidí. Ať už to bylo cokoliv, zjistil jsem, že místa, do nichž jsem teď vstoupil, jsou nejživější ze všech, která jsem od svého odchodu z nemocnice spatřil. Na chodnících a v úzkých uličkách docházelo co chvíli ke srážkám a k dovršení zmatku těch, kdo se tudy pokoušeli projít, blokovaly cestu houfy lidí, které se shlukovaly před hojně vytloukanými výklady. Jaký obchod mají před sebou, tím si zřejmě nebyl jistý nikdo, ale tlačili se hlava nehlava dál, Někteří z těch vpředu se pokoušeli nahmatat nějaký rozpoznatelný předmět, jiní ale odhodlaně šplhali dovnitř, podstupujíce riziko že si rozpářou břicho o trčící střepiny skla.
Říkal jsem si, že bych jim měl ukázat, kde najdou jídlo. Ale bylo by to k něčemu dobré? Kdybych je zavedl k dosud nedotčenému obchodu s potravinami, vzápětí by se tam seběhl dav, který nejenže by v pěti minutách vybílil krám do mrtě, ale ještě by přitom ušlapal polovinu svých slabších jedinců. Zakrátko budou beztak všechny potraviny rozebrány, a co s těmi tisíci chudáků žadonících o další jídlo potom? Menší skupinku bych snad mohl shromáždit a načas ji udržet při životě – ale koho do ní vybrat a koho ne? Ať jsem to obracel tak nebo tak, na žádné spravedlivé řešení jsem nepřicházel.
Před mýma očima se odehrával nelítostný boj, v němž nebylo co ztratit, zato získat se dalo všechno. Když do sebe vrazili dva chodci a jeden ucítil, že ten druhý nese nějaký balíček, pohotově mu ho vyrval z rukou a v nadějí, že se zmocnil něčeho k jídlu, uskočil stranou, zatímco okradený zuřivě lapal prázdný vzduch nebo bil hlava nehlava pěstmi kolem sebe. V jednu chvíli jsem taktak odskočil, aby mne neporazil starší pán, který se bez ohledu na možné překážky vrhl divoce do vozovky. Tvářil se přitom jako mazanost sama a lakotně tiskl na prsa dvě plechovky červené barvy. Na rohu ulice mi zase zahradil cestu hlouček, který divže neplakal vzteky a zklamáním nad zaraženým děckem, jež sice vidělo, ale bylo ještě příliš malé, aby si srovnalo v hlavě, co od něj všichni ti lidé chtějí.
Začínal jsem z toho být celý nesvůj. Moje civilizované návyky, pobízející mne, abych těm chudákům nějak pomohl, sváděly urputný boj s instinktem, nabádajícím, abych se jim raději vyhnul. Ztráceli rychle všechny ustálené zábrany. Cítil jsem se nesmyslně provinilý, že já vidím, kdežto oni ne. Vyvolávalo to ve mně nepříjemný dojem, že se před nimi skrývám, a to i když mezi nimi procházím. Teprve později jsem objevil, jak byl můj instinkt správný.
Nedaleko Golden Square jsem zamýšlel odbočit doleva a prodrat se zpátky na Regent Street, její širší vozovkou bych mohl postupovat mnohem rychleji. Chtěl jsem již zahnout do ulice vedoucí oním směrem, když tu mne zmrazil pronikavý výkřik. Zmrazil i všechny ostatní. Lidé po celé délce ulice znehybněli a bojácně otáčeli hlavy ze strany na stranu, netušíce, co se to stalo. Několik žen, jejichž zoufalství a nervové vypětí bylo dovršeno úlekem, se usedavě rozplakalo; muži na tom nebyli s nervy o nic lépe, ale ti si ulevili spíše říznou kletbou. Výkřik byl pro všechny neblahou předzvěstí hrůz, s nimiž podvědomě počítali. Čekali, zda se ozve podruhé.
Ozval. Vystrašený, uzavřený vzlykem. Jenomže nyní, kdy na něj všichni byli připraveni, nezněl už tak děsivě. Podařilo se mi určit, odkud přichází. Několika kroky jsem se ocitl na počátku úzkého průchodu mezi domy. Když jsem do něho vběhl, zpola zdušený výkřik se ozval potřetí.
Příčina se nacházela ještě o několik metrů dále. Na dlažbě se choulila dívka a nad ní stál ramenatý hromotluk a švihal ji tenkým mosazným prutem. Pod šaty, na zádech roztrženými, byly vidět rudé šlehance. Když jsem se k nim přiblížil, pochopil jsem, proč dívka neutekla – ruce měla svázané za zády a připoutané provazem k mužovu levému zápěstí.
Doběhl jsem k páru, právě když se rozpřahoval k další ráně. Vyrvat mu prut z nic netušící ruky a přetáhnout ho s ním pádně přes rameno, bylo dílem okamžiku. Vymrštil mým směrem nohu v těžké botě, ale jeho pohyby omezoval provaz na jeho zápěstí a já stačil zavčas uhnout. Vykopl ještě jednou do prázdna, ale to jsem už lovil z kapsy nůž. Když mne znovu minul, nakopl ze vzteku aspoň dívku. Vychrlil na ni proud nadávek a zatáhl za provaz, aby ji zdvihl nohy. Vzal jsem ho pěstí za ucho, ale jen tolik, aby přišel rozumu a zahučelo mu trochu v lebce – nedokázal jsem prostě knokautovat slepce, třebas jeho typu. Zatímco se snažil udržet rovnováhu, hbitě jsem se sklonil a přeřízl provaz, kterým byli spojeni. Mírné šťouchnutí do jeho prsou pak stačilo, aby o kus odvrávoral. Napůl ho to otočilo, takže ztratil orientaci. Rozmáchl se zeširoka uvolněnou levačkou a vyrazil vpřed. Nezasáhl mne, zato se s konečnou platností strefil do cihlové zdi. Bolest rozdrcených kloubů mu potom dala zapomenout na vše ostatní. Pomohl jsem dívce vstát, rozvázal jsem jí ruce a odváděl ji pryč, zatímco muž na našimi zády si s proklínáním ovíval rychle natékající ruku.
Když jsme opět vešli do ulice, začala se dívka probírat ze své otupělosti. Zdvihla ke mně špinavou, uslzenou tvář a pohlédla mi do očí.
„Ale vy vidíte!“ vydechla nevěřícně.
„Jistěže vidím,“ odtušil jsem.
„Ach, díky Bohu! Díky Bohu! Myslela jsem, že jen já jediná,“ řekla a znovu jí vytryskly slzy.
Rozhlédl jsem se. Několik metrů od nás byla hospoda, dokud zazníval řev gramofonu, třesk rozbíjených sklenic a halas těch starých dobrých časů pro všechny bez rozdílu. O kousek dále byl další pub, o něco menší a dosud nevypleněný. Rozrazil jsem zamčené dveře ramenem. Dívku jsem dovnitř zpola vnesl a posadil na židli. Pak jsem rozlámal jinou židli na kusy a prostrčil dvě z jejích novou držadly létacích dveří, abych odradil nezvané hosty, a teprve potom jsem obrátil pozornost k posilujícím medikamentům za barovým pultem.
Nebylo kam spěchat. Z první skleničky jenom usrkávala a s nechutí se nad ní ušklíbala. Dopřál jsem jí čas na uklidněnou, pohrával si v prstech se svou sklenkou a naslouchal gramofonu z vedlejší hospody, chroptícímu všeobecně oblíbený, i když poněkud ponurý slaďák:

Mou lásku zamkli do lednice,
srdce mám zmrzlý, srdce samej led.
Ženská mi frnkla, nevěrnice,
napsala, že už nevrátí se zpět.
Už o mě nedbá, už jsem sám,
sám vedu ten svůj zmrzlej krám,

vůbec mi není hej,
že jsem tak zmrazenej
s láskou, co zamkli do lednice,
se zmrzlým srdcem, srdcem samej led.

Tu a tam jsem na dívku vrhl kradmý pohled. Její šaty, či jejich zbytky, byly očividně dobré kvality i střihu. Měla příjemný hlas – nicméně divadelní scénou, ani filmem školený nebyl, neboť odolal i nervovému vypětí, jemuž byla vystavena. Byla blondýnka, ale takřka platinového odstínu. Troufal jsem si i odhadovat, že rozmazané slzy a špinavé šmouhy skrývají krásnou tvář. Měřila asi tak o tři, o čtyři palce míň než já, postavu měla štíhlou, i když ne zas hubenou. Měla hezky utvářené, jemné ruce a jejich dosud neulámané nehty poutaly oči svou délkou spíše dekorativní než praktickou.
Silný drink vykonal postupně své. Než byla u dna, zotavila se natolik, aby se její myšlenky ustálily na normál.
„Bože, já asi vypadám,“ poznamenala.
Mimo mne si toho někdo sotva mohl povšimnout, ale přešel jsem to bez komentáře.
„Vždyť jsem si to myslela,“ potvrdila. „Kde bych –?“
„Zkuste to tamtudy,“ ukázal jsem.
Vrátila se za nějakých dvacet minut. Vzhledem k omezeným prostředkům, jež měla k dispozici, odvedla solidní kus práce: blížila se teď představě filmového režiséra o hrdince vysvobozené z peleše lotrovské.
„Cigaretu?“ zeptal jsem se, když jsem před ni přistrčil další sklenku životabudiče.
Zatímco čerpání nových sil zdárně pokračovalo, sdělili jsme si navzájem své příběhy. Dal jsem jí na čas a vyprávěl jsem jako první. Potom řekla:
„Strašně se za sebe stydím. Já vůbec nejsem taková, opravdu ne – myslím taková, jako jste mne zastihl. Dovedu se o sebe většinou postarat sama, i když na to možná nevypadám. Ale tohle na mne bylo asi moc. To co se stalo, je samozřejmě hrozné, ale když jsem si uvědomila, jaké to může mít a bude mít důsledky, začala jsem si zoufat a propadla jsem panice. Myslela jsem, že jsem snad jediná na světě, kdo vidí. Bylo to zkrátka silnější než já. Najednou jsem dostala strach a začala vyvádět hlouposti; povolily mi nervy a já skučela jako nějaká slečinka z viktoriánského melodramatu. Nikdy, nikdy bych nevěřila, že jsem něčeho takového schopná.“
„Z toho si nic nedělejte,“ řekl jsem. „Brzy se dozvíme ještě spoustu jiných překvapujících věcí.“
„Ale já si z toho musím dělat. Když se takhle sesypu hned na začátku –“ nechala větu nedokončenou.
„Já v té nemocnici taky neměl k panice daleko,“ přiznal jsem. „Jsme přece lidé a žádné počítací mašiny.“
Jmenovala se Josella Playtonová. Její jméno mi cosi připomínalo, ale nedokázal jsem je nikam zařadit. Bydlela v Dene Road, ve čtvrti St. John’s Wood. Bydliště celkem odpovídalo mému odhadu. Prostorné domy stojící o samotě, většinou dosti šeredné, zato pořádně drahé. Její únik před osudem ostatních nebyl o nic menší šťastnou náhodou než ten můj – snad dokonce ještě větší. Pondělní večer strávila na jakési party – a jak se zdálo, musel to být pěkně divoký mejdan.
„Mám takový dojem, že nám nějaký vtipálek musel něco namíchat do pití,“ prohlásila. „V životě mi nebylo tak zle, jako po téhle noci – a to jsem ani moc nevypila.“
Na úterý se rozpomínala jako na den matných přízraků a rekordní kocoviny. Asi ve čtyři odpoledne už toho měla víc než dost. Spolykala mocnou dávku uspávacích prášků, které na prázdný žaludek zabraly a účinností knokautu.
Od té chvíle nevěděla o světě a probudila se teprve dneska ráno, kdy do jejího pokoje hlučně vklopýtal otec.
 

POKRAČOVÁNÍ