JOHN WYNDHAM

DEN TRIFIDŮ

 

---

 „Josello,“ řekl, „sežeň honem doktora Maylea. Pověz mu, že jsem oslepl, že jsem dočista slepý.“
S úžasem si všimla, že je už bezmála devět hodin. Vstala a rychle se oblékla.
Telefon zůstával němý, a tak viděla jedinou možnost v tom, že si vezme vůz a dojede pro doktora sama. Tiché ulice prosté všeho provozu jí připadaly zvláštní, ale ujela takřka míli, než si plně uvědomila, co to znamená. Když to pochopila, chtěla se v návalu úzkosti vrátit zpátky domů – ale tím by stejně nikomu nepomohla. Stále ještě zbývala naděje, že jejich domácí lékař té epidemii nějak unikl, podobně jako ona. S touto zoufalou, ale rychle slábnoucí nadějí jela dále.
V polovině Regent Street jí začal motor vynechávat a prskat, až se nakonec zastavil. Ve spěchu, s jakým usedla do vozu, se nepodívala na stav benzínu. Vyčerpala i rezervu.
Chvíli seděla zdrceně ve voze. Všechny obličeje v dohledu byly obrácený směrem k ní, ale teď už věděla, že ji nikdo z těch lidí nevidí, ani jí nepomůže. Vystoupila z vozu v naději, že najde někde blízko garáž, a když ne, tak dojde zbytek cesty pěšky. Přirazila dveře a vtom na ni zavolal jakýsi hlas:
„Hej! Počkej, moment, kamaráde!“
Ohlédla se a spatřila, že k ní tápe nějaký muž.
„Co chcete?“ zeptala se. Jeho vzezření jí opravdu nikterak nenadchlo.
Mužovo chování se při zvuku jejího hlasu rázem změnilo.
„Zabloudil jsem. Nevím, kde jsem,“ řekl.
„Jste na Regent Street. Přímo za zády máte biograf New Gallery,“ řekla a obrátila se k odchodu.
„Jenom mě doveďte na chodník, prosím vás, slečinko,“ zaškemral.
Zaváhala a muž zatím došel až k ní. Napřažená ruka zatápala vzduchem a dotkla se jejího rukávu. Pak se po ní vrhnul a bolestivě jí sevřel ruce.
„Tak ty vidíš, co!“ řekl. „Jak to, že zrovna ty vidíš ksakru, když já ne – a nikdo jinej taky ne?“
Než si stačila uvědomit, co dělá, otočil si ji a podrazil jí nohy. Vzápětí ležela na dlažbě a muž ji přitlačoval kolenem k zemi. Popadl obě jej zápěstí do své obrovské ruky a začal je svazovat kusem provázku, který vytáhl z kapsy. Potom vstal a zdvihl ji opět na nohy.
„A je to,“ řekl. „Vod teďka budeš koukat místo mě. Mám hlad. Zaveď mně na něco fajnovýho k žrádlu. Tak hni sebou.“
Josella se od něho odtáhla.
„Nikam nejdu. Okamžitě mi rozvažte ruce. Ne –“
Zarazil její námitky lehkým políčkem.
„To stačí, děvenko. Tak dělej. Hni sebou. Chci jíst, neslyšelas?“
„Povídám, že nikam nepůjdu.“
„Ale to víš, že pudeš, zatraceně ráda pudeš, děvenko,“ ujistil ji.
A šla.
Poslouchala ho a čekala na první příležitost, aby mu utekla. A právě s tímhle muž počítal. V jednu chvíli mu málem unikla, ale byl příliš rychlý. Přestože byly volná, nastavil jí nohu a než mohla vstát, držel ji pevně znovu. Potom našel silnější provaz a přivázal si ji k zápěstí.
Zavedla ho nejprve do kavárny a tam k chladničce. Ta už sice nechladila, ale byla ještě plná čerstvých potravin. Další zastávkou byl bar, kde si poručil irskou whisky. Stála na polici, kam nedosáhl.
„Kdybyste mi rozvázal ruce –“ navrhla.
„Jo, a ty mě vezmeš flaškou přes hlavu. Nejsem včerejší, děvenko, Kdepak, dám si radši skotskou. Která to je?“
Pokládal ruku na různé láhve a ona mu říkala, co v které je. „Musela jsem být úplně zpitomělá,“ vysvětlovala. „Teď mne napadá přinejmenším půl tuctu způsobů, jak jsem ho mohla oblafnout. Nejspíš bych ho nakonec zabila, kdybyste se neukázal vy. Ale člověk se nedokáže tak rychle změnit a zesurovět – já alespoň ne. Nedokázala jsem asi soudně uvažovat. Měla jsem pořád dojem, že takovéhle věci se dneska přece nedějí a že už brzo někdo přijde a zatrhne to.“
Než odešli, tlačil se před barem malý zástup. Otevřené dveře objevila skupinka mužů a žen a vhrnuli se dovnitř. Její pán jí neprozřetelně poručil, aby jim řekla, co je v láhvi, kterou našli. Všichni rázem umlkli a obrátil na ni své nevidomé oči. Začali si mezi sebou šeptat a po chvíli z jejich středu ostražitě vystoupili dva muži. Ve tvářích měli záludný výraz. Škubla provazem. „Pozor!“ vykřikla.
Její pán duchapřítomně a rázně vykopl nohou přímo před sebe. Bylo to šťastné kopnutí. Jeden z mužů se s bolestivým zaúpěním složil k zemi. Druhý se vrhl kupředu, ale Josella o krok ustoupila a muž tvrdě naletěl na barový pult.
„Necháte ji bejt, vy smradi,“ zařval muž, ke kterému byla připoutána. Výhružně se obracel na všechny strany. „Patří mně, a vy táhněte k čertu. Našel jsem si ji.“
Ale bylo jasné, že ti druzí se tak lehce nevzdají. I kdyby viděli nebezpečný výraz v obličeji jejího společníka a pána, nezarazilo by je to. Josella si začala uvědomovat, že dar zraku, třebaže z druhé strany, je nad všechno bohatství a že se její vysvobození neobejde bez pořádné rvačky. Slepci, s rukama před sebou, je počali obkličovat. Natáhla nohu, zahákla ji za trnož nejbližší židle a převrhla jim židli do cesty.
„Pojďte!“ vykřikla a táhla muže k východu.
Přes povalenou židli klopýtli dva muži a přes ně se svalila žena. Místnost se rázem proměnila v bitevní pole. Prokličkovali ke dveřím a prchli na ulici.
Stěží mohla říci, proč to vlastně udělala; snad proto, že být zotročena celou tlupou, které by musela nahrazovat oči, jí připadalo ještě horší než její současná patálie. Ale její pán jí neřekl jediné slovo díků. Pouze jí poručil, aby našla další bar: prázdný.
„Myslím,“ řekla bez všeho zaujetí, „že to ani nemusel být špatný člověk, to se podle vzhledu nedá posoudit. Měl jenom strach. V hloubi duše se bál možná víc než já. Dal mi najíst a napít. Začal mne bít proto, že se opil a já nechtěla k němu domů. Nevím, co by se bylo stalo, kdybyste nepřišel.“ Zmlkla a po chvíli dodala: „Ale já se skutečně hanbím sama za sebe. Tedy aspoň vidíte, kam až to může moderní mladá žena dopracovat! Vřeštět na ulici jak nějaká potrhlá hysterka – sakra!“
„Tak si myslím,“ řekl jsem, „že mi spousta věcí úplně ušla – a že jsem měl z pekla kliku. Divím se, že jsem se z toho setkání se slepou ženou a jejím dítětem na Piccadilly nepoučil trochu víc. Můžu děkovat jen náhodě, že jsem se nedostal do stejné kaše jako vy.“
„Každý, kdo kdy vlastnil nějaký velký poklad, trpěl asi věčným strachem o své bytí,“ řekla zamyšleně.
„Odedneška si to budu pamatovat,“ prohlásil jsem.
„Já už na to ani zapomenout nemůžu.“
Několik minut jsme pak seděli beze slova a naslouchali kraválu ze sousední hospody.
„A co teď?“ řekl jsem posléze. „Na čem se usnesem?“
„Já se musím vrátit domů. Čeká mne tam tatínek. Hledat doktora nemá patrně smysl – i kdyby snad byl jedním z těch šťastných.“ Zdálo se, že chce ještě něco dodat, ale rozmyslila si to.
„Nevadilo by vám, kdybych vás doprovodil?“ zeptal jsem se. „V takovéhle situaci by se lidé jako my neměli pohybovat každý na svůj vrub.“
Vděčně na mne pohlédla.
„Děkuji vám. Chtěla jsem vás o to požádat sama, ale říkala jsem si, že třeba budete chtít někoho vyhledat.“
„Nemá koho,“ zavrtěl jsem hlavou. „Rozhodně ne tady v Londýně.“
„To jsem ráda. Nemyslete si, že mám strach, aby mě zas někdo nechytil – na to si teď dám zatraceně dobrý pozor. Ale mám-li být upřímná, bojím se být sama. Začínám si připadat tak – tak nějak oddělená a vyvržená.“
Věci se mi opět počaly jevit v novém světle. Pocit úlevy se mísil s rostoucím uvědoměním strastí, jež nás očekávaly. Zprvu bylo nemožné nepociťovat jistou převahu a tudíž také značnou sebejistotu. Naše naděje na přežití byly miliónkrát vyšší než naděje těch ostatních. Kde oni museli šátrat, tápat a dohadovat se, mohli jsme my jednoduše přijít a brát. Ale to byla ještě jenom začátek…
„Zajímalo by mě, kolik lidí tomu uniklo a stále vidí? Narazil jsem na jednoho muže, malé dítě a nemluvně, vy jste se nesetkala s nikým. Podle mého asi brzy zjistíme, že zrak je opravdu velice vzácný. Někteří z těch nešťastníků už patrně pochopili, že jejich jediná naděje spočívá v tom, zmocnit se někoho kdo vidí. Až na to přijdou všichni, naše vyhlídky nebudou právě růžové.“
Budoucnost mi v tu chvíli připadala jako otázka volby mezi osamoceným životem v neustálém strachu před zajetím, anebo shromážděním vybrané skupiny, na kterou by bylo spolehnutí, že nás ochrání před všemi skupinami ostatními. My bychom zastávali roli vůdců a vězňů v jedné osobě – a za touto myšlenkou se vtírala na mysl obludná představa krvavých válek mezi gangy, bojujícími o naše vlastnictví. Stále jsem se ještě obíral těmito nepříjemnými vyhlídkami, když Josella vstala a připomněla mi tak současnost.
„Musím už jít,“ řekla. „Chudák táta. Jsou čtyři pryč.“
Když jsme vyšli znovu na Regent Street, dostal jsem náhle nápad.
„Pojďte přejít,“ řekl jsem. „Matně si vzpomínám, že by tady někde měl být jeden obchod…“
Obchod byl dosud na svém místě. Vyzbrojili jsme se dvěma prakticky vyhlížejícími noži a opasky s pochvami.
„Připadám si teď jako pirát,“ poznamenala Josella, když si zapnula přezku opasku.
„Počítám, že je lepší být pirátem, než pirátovou holkou pro všechno,“ řekl jsem.
O několik metrů dále jsme narazili na velkou nablýskanou limuzínu. Vypadal na auto, které jen tichounce přede. Po nastartování nám však zvuk motoru zněl v uších hlasitěji než lomoz běžného provozu na rušné ulici. Zamířili jsme k severu, proplétajíce se křížem krážem mezi opuštěnými auty a bloudícími chodci, kteří při zvuku přibližujícího se auta tuhli uprostřed ulice. Po celou cestu se k nám obracely tváře oživlé novou nadějí, aby se opět zklamaně protáhly, když jsme je minuli. Projeli jsme kolem domu stojícího v divých plamenech a kdesi u Oxford Circus bylo lidí více, ale podařilo se nám hladce projet. Pak jsme za sebou nechali i budovu BBC a pokračovali dále k severu po silnici protínající Regent’s park.
Byla v tom jistá úleva, vyjet z ulic a pohybovat se otevřeným prostranstvím, kde se neploužili a netápali žádní nešťastníci. Jediné, co se tu a tam po rozlehlých trávnících pohybovalo, byly dvě nebo tři skupinky trifidů, kolébající se zvolna k jihu. Podařilo se jim nějak vyrvat ze země kůly, k nimž byli připoutání, a vlekli je teď na řetězech za sebou. Upamatoval jsem se, že tady bylo několik neoklestěných kusů a jen pár připoutaných, ale ty se většinou nacházely za dvojitým drátěným plotem v oboře za zoologickou zahradou. Hádal jsem, jak se asi dostali ven. Josella si jich také všimla.
„Pro ty se vlastně moc nezměnilo,“ poznamenala.
Po zbytek cesty nás už nemělo co zdržet. Za několik minut jsem zastavoval u domu, který mi ukázala. Vystoupili jsme z vozu a já strčil do vrat. Příjezdová cesta se stáčela podél živého plotu zakrývajícího větší část domovního průčelí před pohledem z ulice. Obešli jsme plot a vtom Josella vykřikla a rozběhla se kupředu. Na štěrku cesty ležel nějaký muž, břichem k zemi, ale s hlavou vytočenou do strany, takže mu bylo vidět do obličeje. Stačil jediný pohled, abych si všiml jasně červeného šrámu přetínajícího jeho tvář.
„Stůjte!“ křikl jsem na ni.
Vykřikl jsem sdostatek důrazně, aby ji můj hlas zastavil.
Teď jsem také zpozoroval trifida. Skrýval se mezi křovím.
„Zpátky! Rychle!“ zavolal jsem.
Zaváhala, nespouštějíc z muže na zemi oči.
„Ale já musím –“ spustila a obrátila se ke mně. Pak se zarazila. Oči se jí rozšířily děsem a zaječela.
Prudce jsem se otočil, abych pár stop za sebou spatřil výhružně vztyčeného trifida.
Automaticky jsem si zakryl rukama oči. Zaslechl jsem zasvištění vymrštěného žahadla a vzápětí mne zasáhl – ale nesložilo mě, ani jsem neocítil žádnou palčivou bolest. Mysl dokáže v takovémhle okamžiku pracovat jako blesk; nicméně byl to spíše instinkt než rozum, co mne přimělo, abych se vrhl proti trifidovi dřív, než stačil podruhé zaútočit. Vrazil jsem do něj a povalil ho na zem, a přestože jsem padl s ním, svíral jsem pevně horní část stonku a snažil jsem se kalich s žahadlem odstrčit od sebe. Zlomit se trifidí stonek nedá, ale dá s zkroutit. Když jsem vstal, byl tenhle jaksepatří pošramocen.
Josella stála dosud na stejném místě, ztuhlá hrůzou.
„Pojďte honem,“ řekl jsem jí. „V křoví za vámi je další.“
Bázlivě se ohlédla přes rameno a šla.
„Ale vždyť vás zasáhl!“ vydechla nevěřícně. „Jak to, že nejste –“
„Nevím. Měl bych být v pánu.“
Pohlédl jsem na padlého trifida. Náhle jsem si vzpomněl na nože, které jsem si opatřili pro případ zcela jiných nepřátel, a odřízl jsem tím svým žahadlo u samého kořene. Prohlédl jsem si je.
„Tak už je mi to jasné,“ řekl jsem a ukázal na jedové váčky. „Vidíte, jak jsou splasklé, vyprázdněné. Být plné, nebo aspoň zčásti…“ otočil jsem palec k zemi.
Jedině tomu a své léty nabyté odolnosti proti trifidímu jedu jsem mohl děkovat. I tak se mi táhle přes ruce rudá jizva a krk mě svrběl jako čert. Stál jsem, upíral oči na žahadlo a třel jsem si zátylek.
„To je divné –“ mumlal jsem, spíše pro sebe než pro ni, ale zaslechla to.
„Co je vám divné?“
„Takhle vyprázdněné jedové váčky jsem v životě neviděl. Musel uštknout spoustu lidí.“
Ale pochybují, že mne poslouchala. Její pozornost patřila opět muži na příjezdové cestě. Pozorně si měřila opodál stojícího trifida.
„Jak ho z té cesty dostaneme?“ zeptala se.
„To nepůjde – rozhodně ne dřív, dokud se nevypořádáme s támhletím neřádem,“ odpověděl jsem. „Mimoto – víte, bojím se, že mu stejně nikdo nepomůže.“
„Chcete říct, že je mrtvý?“
Přikývl jsem. „Ano. O tom není sporu. Viděl jsem už hodně uštknutých. Kdo to je?“ dodal jsem.
„Starý Pearson. Náš zahradník a tatínkův šofér. Byl to takový dobrák – znala jsem ho od malička.“
„Je mi to líto –“ začal jsem, proklínaje sám sebe, že mne nenapadá nic příhodnějšího, ale přerušila mne.
„Podívejte! – Ach, podívejte!“ Ukazovala na pěšinu, která se táhla kolem domovní zdi. Zpoza rohu vykukovala noha v černé punčoše a dámském střevíčku.
Obezřele jsme se rozhlédli kolem a šťastně jsme se přesunuli na místo, odkud byl lepší výhled. Zpola na pěšině, zpola v záhonu květin ležela dívka v černých šatech. Hezkou, svěží tvář měla zohyzděnou sytě červeným pruhem. Josella se zajíkla. Do očí jí vhrkly slzy.
„Ach – ne, to je Annie! Chudinka Annie,“ zavzlykala.
Pokusil jsem se ji trochu uchlácholit.
„Ani o tom nevěděli. „Když má trifid dostatek síly, je smrt milosrdně rychlá.“
Žádného jiného trifida jsme už v okolí neviděli. Bylo docela možné, že oba napadl jeden a tentýž. Překročili jsme společně pěšinu a vstoupili postranním vchodem do domu. Josella zavolala. Nikdo neodpověděl. Zavolala podruhé. Naslouchali jsme v hlubokém tichu obestírajícím celý dům. Otočila se a pohlédla na mne. Nikdo z nás nepromluvil. Provedla mne tiše chodbou ke dveřím pokrytým zeleným suknem. Když je pootevřela, cosi nad nimi zasvištělo a plesklo o dveřní rám jen několik centimetrů od její hlavy. Rázem dveře zase přibouchla a s vytřeštěnýma očima se obrátila.
„Jeden je v hale,“ vydechla.
Bázlivě šeptala, jako by měla strach, že ji trifid uslyší.
Vrátili jsme se k domovním dveřím a vyšli znovu do zahrady. Kráčeli jsme travou, aby nebylo slyšet kroky, a zvolna jsme postupovali kolem domu, až jsme došli k prosklenému salónu. Skleněné dveře do zahrady byly otevřeny a jedna z jejích půlek byla rozbitá. Do schodů a přes koberce se táhly blátivé stopy. Na jejich konci uprostřed pokoje stál trifid. Vrcholek jeho stonku se takřka dotýkal strop a jak jím pohyboval, vypadalo to, jako by bílil strop. Hned vedle jeho vlhké kosmaté bulvy leželo tělo staršího muže oděného do pestrého županu. Vzal jsem Josellu za rameno. Bál jsem se, aby nevběhla dovnitř.
„To – to je váš tatínek?“ otázal jsem se, přestože jsem věděl, že to musí být on.
„Ano,“ řekla a zakryla si rukama obličej. Lehce se chvěla.
Nehybně jsem stál a sledoval, zda se trifid pohne naším směrem. Pak jsem pomyslel na kapesník a podal jsem jí svůj. Tady už nemohl nikdo pomoci. Po chvíli se trochu vzchopila. Vzpomínaje na všechny, koho jsme toho dne viděli, naklonil jsem se k ní a řekl:
„Víte, já myslím, že než být na tom jako ostatní, dal bych asi přednost tomuto konci.“
„Máte pravdu,“ řekl po krátké zámlce.
„Ano, máte pravdu,“ opakovala, tentokrát s hlubším přesvědčením. „Chudák táta. Slepotu by nikdy nepřenesl přes srdce. Měl všechno na světě rád.“ Pohlédla znovu krátce do místnosti. „Co budeme dělat? Přece ho tady nemůžu –“
V tom okamžiku jsem postřehl ve zbývající tabuli dveří odraz pohybu. Prudce jsem se ohlédl a spatřil, jak z křoví za našimi zády vystoupil trifid a kráčí travou. Potácel se přímou čarou k nám. Stonek se mu kýval ze strany na stranu a kožnaté listy tiše ševelily.
Déle jsme se zdržovat nemohli. Neměl jsem tušení, kolik jich ještě může kolem domu být. Popadl jsem Josellu za paži a táhl jsem ji zpátky cestou, kudy jsme přišli. Když jsme se dostali v pořádku do auta, usedavě se rozplakala.
Nechal jsem ji do sytosti vyplakat, bylo to tak lepší. Zapálil jsem si cigaretu a uvažoval, co budeme dělat. Nemohla se pochopitelně smířit s myšlenkou, že bychom měli nechat otce tak, jak jsme ho nalezli. Přála by si, aby se mu dostalo slušného pohřbu – a jak se věci měly, vykopat hrob a zařídit všechno kolem bylo pouze na nás dvou. Ale dříve, než bychom se o to mohli pokusit, bylo zapotřebí sehnat zbraně proti trifidům, abychom se zbavili těch v zahradě a zahnali všechny další, kteří by se ještě mohli objevit. Celkem vzato, já bych od toho raději upustil – ale můj otec to nebyl…
Čím déle jsem o této nové stránce věci uvažoval, tím méně se mi zamlouvala. Neměl jsem pražádnou představu, kolik trifidů by mohlo v Londýně být. V každém parku jich bylo jistě několik. Většinou byli okleštění a mohli si vandrovat, jak chtěli, ale bylo i hodně takových, kteří měli žahadla nedotčená, ať už byli bezpečně připoutáni nebo chování za drátěnými ploty. Když jsem si vzpomněl na ty, co jsem zahlédl v Regent’s Parku, napadlo mne, kolik jich asi v oboře u zoologické zahrady mohlo být a kolik jich uprchlo.
Značné množství muselo být také v soukromých zahradách; zdálo by se sice, že budou všichni bezpečně odzbrojeni – ale hloupost a nedbalost jsou nevypočitatelné. A pak tu bylo ještě několik trifidích školek a kousek za Londýnem výzkumné stanice…
Jak jsem tak seděl a přemítal, počal jsem si uvědomovat, že se mi cosi vtírá na mysl; mlhavá asociace představ do sebe ne a ne zapadnou. Namáhal jsem chvíli paměť a pak se mi náhle rozbřesklo. Jako bych uslyšel Walterův hlas, kterak mi říká:
„Připrav lidi o zrak,“ znělo mi v uších, „a všechna naše převaha je tatam.“
Jistě, shoda okolností není nic tak mimořádného, ale jen málokdy si jí povšimnete…
Zaskřípění štěrku mne vrátilo zpátky do přítomnosti. Po příjezdové cestě se směrem k vratům kolébal trifid. Natáhl jsem se přes Josellu a vytočil okno nahoru.
„Jeďte! Jeďte!“ vykřikla hystericky.
„Tady se nám nic nestane,“ řekl jsem. „Rád bych viděl, co bude dělat.“
Zároveň jsem si uvědomil, že jeden z mých problémů je vyřešen. Trifidi mi byli tak samozřejmou věcí, že jsem zcela zapomněl, jak na ty nepřistřižené pohlížejí druzí. Pojednou mi však bylo jasné, že otázka návratu do domu nepřichází v úvahu. Josellin způsob myšlení byl zcela totožný s myšlením všech ostatních – utéci co nejdál a nepokoušet osud.
Trifid se zastavil u sloupku vrat. Málem bych byl přísahal, že naslouchá. Seděli jsme zcela nehybně a mlčky a Josella na něj upírala oči plné hrůzy. Čekal jsem, že na auto zaútočí, ale neudělal to. Naše tlumené hlasy ho pravděpodobně svedly k domnění, že jsme mimo jeho dosah.
Pojednou se krátké, holé proutky rozechvěly a začaly vibrovat o stonek. Trifid a zakolébal, neohrabaně se otočil doprava a zmizel na příjezdové cestě sousedního domu.
Josella si ulehčeně oddychla.
„Ach, jeďte pryč, než se zas vrátí,“ zaprosila.
Nastartoval jsem, otočil vůz a rozjeli jsme se zpátky ke středu Londýna.

Josella začala opět nabývat sebevlády. Rozhodně a s očividným záměrem odvrátit své myšlenky od toho, co jsme nechali za sebou, se mne otázala:
„Kam jedem?“
„Nejprve do Clerkenwellu,“ řekl jsem. „Potom se poohlédneme po nějakých šatech pro vás. Můžete si je třeba vybrat v Bond Street, ale nejdřív musíme do Clerkenwellu.“
„Ale proč zrovna do Clerken –? Proboha!“
Měla k tomu výkřiku dobrý důvod. Zahnuli jsme za roh a spatřili, že ulice je nějakých sedmdesát metrů před námi zaplavena lidmi. Klopýtavě, s rukama nataženýma před sebou, se rychle přibližovali. Jejich výkřiky a ustrašený jekot doléhaly až k nám V okamžiku, kdy se dostali do našeho zorného pole, upadla právě jedna žena v čele; další o ni zakopli a vzápětí zmizela pod kopající, zápasící hromadou těl. Za zády davu jsme zahlédli příčinu toho všeho: tři dlouhé stonky s temnými listy, divoce máchající nad vyděšenými hlavami. Přidal jsem rychlost a prudce jsem strhl vůz do postranní ulice.
Josella se ke mně obrátila hrůzou staženou tvář.
„Viděl jste to – viděl jste to? Oni je hnali jako dobytek!“
„Ano,“ řekl jsem. „A proto jedeme do Clerkenwellu. Je tam továrna, kde se vyrábějí nejlepší trifidí pušky a masky na světě.“ O několik ulicí dále jsme se vrátili na naši původní trasu, ale cesta nebyla tak volná, jak jsem doufal. V okolí nádrži King’s Cross bylo na ulicích daleko více lidí než jinde. Dokonce i s rukou na houkačce byl stále obtížnější proniknout dále. Před nádražím to již bylo zcela nemožné. Nevím, proč se právě tady shromáždili obyvatelé z celé čtvrti. Projet se tudy nedalo a jediný pohled dozadu nás ujistil, že pokus o návrat by byl stejně beznadějný. Dav, kterým jsme projeli, se za námi uzavřel jako neprodyšná hradba.
„Vylezte, rychle!“ řekl jsem. „Myslím, že jdou po nás.“
„Ale –“ začala Josella.
„Tak honem!“ řekl jsem úsečně.
Naposledy jsem ještě zatroubil a vyklouzl z vozu za ní, nechávaje motor běžet. Měli jsme náskok sotva několik vteřin. Jakýsi muž nahmatal kliku zadních dveří. Trhnutím je otevřel a hrábl rukou dovnitř. Ostatní, kteří se cpali k autu, nás div nepovalili. Pak někdo otevřel přední dveře a když našel i přední sedadla prázdná, zlostně zařval. Mezitím jsme už byli pevně zaklínění do davu. Muže, který otevřel zadní dveře, popadli okamžitě dva další v domnění, že právě vystoupil. Zmatek stále vrůstal. Uchopil jsem Josellu pevně za ruku a začali jsme se co nejnenápadněji vymotávat z davu.
Když jsme byli konečně volni, šli jsme ještě chvíli pěšky a rozhlíželi se po vhodném autě. Asi po míli cesty jsme je našli – prostorný stejšn, mnohem šikovnější pro plán, který se mi začínal matně rýsovat v mysli, než obyčejný sedan.
V Clerkenwellu se vyráběly po dvě nebo tři století vynikající nástroje. Továrníčka, s níž jsem občas jednával služebně, dokázala přizpůsobovat tradiční dovednost novým potřebám. Našel jsem ji poměrně snadno a nebylo ani příliš těžké dostat se dovnitř. Na zpáteční cestu jsme se vydali s příjemným pocitem zabezpečení, vyplývajícím z několika skvělých trifidích pušek, pár tisíc malých ocelových bumerangů používaných jako střelivo a několika kukel z drátěného pletiva, které jsme uložili v nákladním prostoru.
„Co teď – šaty?“ naznačila Josella, když jsme nastartovali.
„Slyšte provizorní plán, otevřený kritice, jakož i všem obměnám,“ řekl jsem. „Nejprve cosi, co by se dalo nazvat pied-á-terre: to jest, dát se někde trochu do pořádku a všechno v klidu prodebatovat.“
„Do žádného baru ale nejdu,“ zaprotestovala. „Pro dnešek mám barů ažaž.“
„Já taky, přestože moji přátelé by to asi shledali nepravděpodobným – zvlášť, když je všechno zadarmo,“ souhlasil jsem. „Měl jsem na mysli nějaký prázdný byt. Nemělo by být těžké nějaký najít. Tam bychom si chvíli odpočinuli a smluvili přibližný plán dalšího tažení. Hodil by se nám i na přespání – jestliže však pouta vašich konvencí těmto výjimečným okolnostem vzdorují, můžeme si najít byty dva.“
„Myslím, že budu šťastnější, když budu vědět, že je někdo nablízku.“
„Tak dobrá,“ přikývl jsem. „Operací číslo dvě bude opatření dámské a pánské výbavy. To bychom snad mohli zvládnout každý zvlášť – musíme si ovšem dát pozor, abychom nezapomněli, pro který byt jsme se rozhodli.“
„A – ano,“ řekla, ale poněkud nepřesvědčivě.
„Nebojte se, nic se vám nestane,“ ujišťoval jsem ji. „Zásadně na nikoho nemluvte a nikdo potom nepozná, že vidíte. Do toho maléru jste se dostala stejně jen proto, že jste s něčím takovým vůbec nepočítala. ‚V zemi slepých jednooký králem‘.“
„Ach, ano – to je z té Wellsovy povídky, viďte? – Ale tam nakonec se ukázalo, že to není pravda.“
„To záleží na tom, jak si vyložíte slovo země – patria v originále,“ řekl jsem. „Caecorum in patria luscus rex imperat omnis – jak to poprvé pronesl klasický mudřec jménem Fulonius; víc o něm, jak se zdá, nikdo neví. Ale toto není žádná organizovaná patria – stát – je to jen chaos. Wells měl na mysli lidi, kteří slepotě přivykli. A moc pochybuji, že se něco takového stane i v tomto případě – alespoň si to nedovedu představit.“
„Co tedy myslíte, že se stane?“
„Moje dohady nemůžou být chytřejší než vaše. Konečně, brzy už budeme vědět víc. Vraťme se raději k tomu, co nás pálí teď. Kde jsme přestali?“
„U výběru šatstva.“
„Ano, už vím, nejde o nic jiného, než vklouznout do krámu, vzít si tam pár věciček a zase vyklouznout ven. V centru Londýna trifidy nepotkáme – alespoň teď ještě ne.“
„Mluvíte o tom braní věcí tak samozřejmě,“ poznamenala.
„Tak samozřejmé mi to zase nepřipadá,“ přiznal jsem. „Ale nejsem si jistý, zda to mám považovat za ctnost – nejspíš to bude jen pouhý zvyk. Tvrdošíjný odpor pohlédnout skutečnosti do tváře nic nespraví, natož aby nám pomohl. Myslím, že bychom se neměli cítit jako zloději, ale spíš jako – jako nedobrovolní dědici toho všeho.“
„Ano. Máte pravdu,“ přisvědčila poněkud neurčitě.
Po nějakou dobu seděla mlčky. Když opět promluvila, navázala na svou předchozí otázku.
„A co potom, až si opatříme šaty?“
„Operace číslo tři,“ řekl jsem, „a tou bude, s definitivní platností – večeře.“
S bytem, jak jsem očekával, nebyly žádné velké potíže. Zamkli jsme auto, nechali jsme je stát před zámožně vyhlížejícím blokem budov a vyšplhali jsme se do třetího poschodí nejbližšího domu. Nevím, proč jsme se rozhodli právě pro třetí poschodí, snad proto, že nám připadalo tak trochu z cesty. Výběr bytu probíhal zcela prostě. Zaklepali jsme anebo zazvonili, a když nám někdo odpověděl, šli jsme o kus dále. Asi při čtvrtém pokusu jsme narazili na dveře, za nimiž se nikdo neozýval. Lůžko západky patentního zámku vylomila jedna pořádná herda ramenem a byli jsme uvnitř.
Nikdy jsem nepatřil k lidem, kteří stonají po bydlení v bytě za 2000 liber ročního nájmu, ale teď jsem přišel na řadu věcí, jednoznačně mluvící ve prospěch takové marnotratnosti. Hádal jsem, že bytoví výtvarníci byli samí mladí muž, obdaření geniální schopností pro spojení vyspělého vkusu s prvotřídní kvalitou, která je taky patřičně drahá. Ústředním motivem celého bytu byla všudy přítomnost módy. Tu a tam byla vidět nepochybná derniers cris, některá z nich očividně navrhovaná jako senzace zítřka – kdyby se ovšem svět ubíral předpokládaným směrem; jiná, alespoň podle mého mínění, odsouzená k zapomenutí od chvíle, kdy se k nim zrodil nápad. Celek, poznamenaný netečností k lidským slabůstkám, působil jako dokonalá výstavní expozice – jediná kniha ponechaná několik centimetrů od svého místa, nebo nesprávná barva její obálky by celou tu pečlivě vyváženou rovnováhu a harmonii rázem zbortily, stejně jako nepozorný návštěvník, který by v šatech nevhodné barvy usedl do nevhodného křesla nebo pohovky. Obrátil jsem se k Joselle, zírající na to s vytřeštěnýma očima.
„Bude nám tenhle pelech stačit, nebo půjdeme dál?“ zeptal jsem se.
„Já myslím, že docela ujde,“ odpověděla. A pak jsme se už brodili mechovým, smetanově žlutým kobercem, abychom prozkoumali hlubiny bytu.
Nepočítal jsem s něčím takovým, ale sotva bych asi připadl na lepší způsob, jak odvést její myšlenky od posledních událostí. Naši prohlídku provázela řada bezděčných výkřiků, v nichž se mísil obdiv, závist, radost, opovržení a musím přiznat, že i trocha škodolibosti. Na prahu ložnice se Josella zastavila a zaujala typicky ženský bojovný postoj.
„Já budu spát tady,“ prohlásila.
„Panebože!“ vydechl jsem. „Inu, každý podle svého gusta.“
„Nebuďte protivný. Sotva budu mít ještě někdy příležitost okusit, jak chutná dekadence. Mimochodem, copak nevíte, že každá dívka má v sobě něco z té nejhloupější filmové hvězdičky, Ať se tedy ta diva ve mně naposled vydovádí.“
„Budiž vám to přáno,“ řekl jsem. „Ale doufám, že se tu najde něco střízlivějšího. Nedej bože, abych tady musel spát v posteli s tolika zrcadly na stropě.“
„Nad vanou je také jedno,“ řekla, když nahlédla do sousední místnosti.
„Tak si nejsem jist, jestli to bude vrchol anebo samotné dno dekadence,“ poznamenal jsem. „Ale stejně se nevykoupete. Neteče teplá voda.“
„Ah, dočista jsem zapomněla. To je ale škoda!“ zvolala zklamaně.
Prohlídli jsme si ještě zbývající místnosti, ale ty nám už tak senzační nepřipadaly. Potom si Josella odešla obstarat šaty. Přesvědčil jsem se o stavu zásob a rozhodl, co budeme ještě potřebovat, a pak jsem se také vydal z domu.
Když jsem vkročil do chodby, na jejím opačném konci se právě otevřely dveře. Zastavil jsem se a zůstal nehybně stát. Ze dveří vyšel mladý muž, vedoucí za ruku světlovlasou dívku. Za prahem jí ruku opět pustil.
„Počkej tady na okamžik, drahoušku,“ řekl.
Udělal tři nebo čtyři kroky po koberci tlumícím každý zvuk. Napřaženýma rukama nahmatal okno uzavírající chodbu. Sáhl přímo na jeho kličku a otevřel je. Zahlédl jsem kousek požárního žebříku.
„Co to děláš, Jimmy?“ zeptala se dívka.
„Jenom se přesvědčuju, jestli jdeme dobře,“ řekl a rychle se k ní vrátil. Nahmatal opět její ruku. „Pojď, drahoušku.“
Táhla ho zpátky. Vzpouzela se.
„Jimmy – mně se odtud nechce. Tady přinejmenším víme, že jsme ve svém bytě. Jak se budeme venku živit? Jak budeme žít?“
„V bytě, drahoušku, se neuživíme vůbec – a bez jídla bychom dlouho nežili. Jen pojď, drahá, neboj se.“
„Ale já mám strach. Jimmy, mám strach.“
Přivinula se k němu a on ji objal jednou paží kolem ramen.
„Všechno bude zas v pořádku, drahoušku. Pojď.“
„Ale Jimmy, jdeme špatně –“
„Popletla sis to, drahá. Jdeme správně.“
„Jimmy, já mám takový strach. Pojď, vrátíme se.“
„Už je moc pozdě, drahoušku.“
U okna se zastavil. Volnou rukou pozorně ohledal, kde stojí. Pak si ji přitáhl k sobě a pevně ji objal.
„Snad to bylo až příliš krásné, aby to mohlo trvat dlouho,“ řekl tiše. Miluji tě, má drahá. Strašně tě miluji."
Nastavila mu ústa k polibku.
Zdvihl ji, obrátil se a vystoupil z okna…
„Musíš se obrnit hroší kůží,“ řekl jsem si. „Musíš. Anebo nevycházet z opilosti. Takovéhle věci se určitě odehrávají všude kolem. A budou se odehrávat dál. Nemůžeš jim zabránit. Dejme tomu, že bys jim dal najíst a udržel je ještě několik dalších dní naživu. Ale potom? Musíš si zvyknout a brát, jak to je. Nic jiného ti nezbývá, když se nechceš upít k smrti. Nebudeš-li navzdory tomu všemu bojovat o svůj vlastní život, nepřežije nakonec nikdo… Jedině ti, kdo se zatvrdí a nepodlehnou soucitu, budou žít dál…“
Sehnat všechno, co jsem chtěl, mi trvalo mnohem déle, než jsem počítal. Uběhly dobré dvě hodiny, než jsem se dostal zpátky. Při potyčce s dveřmi mi z náručí vypadl jeden nebo dva balíčky. Vzápětí se z onoho přeněžného pokoje ozval Josellin hlas, rozechvělý jistou nervozitou.
„To jsem jenom já,“ ujistil jsem ji z předsíně.
Shodil jsem svůj náklad v kuchyni a vrátil jsem se pro věci, které jsem upustil. Před jejími dveřmi jsem ze zastavil.
„Dovnitř teď nemůžete,“ řekla.
„To jsem ani nechtěl,“ bránil jsem se. „Chci se jen zeptat, jestli umíte vařit?“
„Nejlíp ovládám vejce natvrdo,“ odpověděl tlumený hlas.
„To jsem si mohl myslet. Budeme se muset učit spoustě věcí.“
Vrátil jsem se do kuchyně. Postavil jsem na zbytečný elektrický sporák petrolejový vařič a pustil jsem se do práce.
Když jsem pak na malý stolek v obývacím pokoji rozložil talíře, připadal mi výsledek docela slušný. Abych své dílo korunoval, přinesl jsem ještě pár svíček a svícnů a zapálil je. Po Joselle nebylo stále ani vidu, přestože jsem před krátkou chvílí zaslechl šplouchání tekoucí vody. Zavolal jsem na ni.
„Už jdu,“ odpověděla.
Přistoupil jsem k oknu a vyhlédl ven. Zcela vědomě jsem se počal se vším loučit. Sluce stálo nízko nad obzorem. Věže, vížky a fasády z portlandského mramoru byly proti tmavějící obloze bílé a růžové. Tu tam byly vidět další požáry. Dým stoupal vzhůru v mohutných černých sloupech a u jejich úpatí vyrážely chvílemi rudé jazyky plamenů. Po zítřku již patrně nikdy nespatřím některé z těch důvěrně známých budov, říkal jsem si. Jednou snad přijde čas, kdy se budeme moci vrátit – ale to už nebude totéž město. Požáry a počasí na něm vykonají své dílo; bude na pohled mrtvé a opuštěné. Ale z dálky si dosud podrželo škrabošku živoucího města.
Otec mi kdysi vyprávěl, jak za války proti Hitlerovi chodíval po Londýně s očima otevřenějšíma než kdy předtím a všímal si krás, o kterých do té doby nevěděl – a loučil se s tím vším. A já měl nyní podobný pocit. Snad ještě horší. Tu válku přetrvalo daleko víc, než kdo vůbec doufal – ale toto byl nepřítel, před nímž nebylo úniku. Tentokrát městu nehrozilo zborcení či pohlcení v plamenné výhni; jenom dlouhý, pozvolný, nevyhnutelný proces rozkladu a zkázy.
Jak jsem tam tak stál a hleděl na město, mé srdce stále odmítalo uvěřit, co mi říkal rozum. Stále jsem měl dojem, že je to příliš rozsáhlá, příliš nepřirozená rána, aby mohla být skutečná. A přitom jsem věděl, že to rozhodně není poprvé, co se něco takového stalo. V pouštích a porostech asijských džunglí byly pohřbeny mrtvoly jiných velkých měst. Některá z nich zemřela tak dávno, že spolu s nimi zanikla i jejich jména. A jejich obyvatelům jistě nepřipadal rozklad těchto měst o nic pravděpodobnější či možnější než připadalo odumírání moderního velkoměsta mně…
Víra, že tady se nic takového stát nemůže, musela být jednou z nejtužších a nejkonejšivějších halucinací lidstva, uvažoval jsem – víra, že náš omezený čas a místo pobytu jsou mimo každé kataklysma. A teď k němu došlo. Neměl-li se stát nějaký zázrak, hleděl jsem na počátek konce Londýna – a bylo velice pravděpodobné, že v této chvíli jiní muži, v mnohém mně podobní, přihlížejí počátku konce New Yorku, Paříže, San Franciska, Buenos Aires, Bombaje a všech ostatních měst světa, jež byla předurčena, aby se ubírala stejnou cestou jako ta předešlá, utopená v neprostupných džunglích.
Stále jsem ještě hleděl ven, když za mými zády cosi šustlo. Otočil jsem se a spatřil, že do pokoje vstoupila Josella. Byla oblečena v dlouhé večerní toaletě z toho nejblankytnějšího žoržetu a přes ni měla přehozen krátký kabátek z bílé kožešiny. Kolem krku měla prostý řetízek, z jehož přívěsku blýskalo několik démantů; další kameny, sice menší, ale stejně nádherné barvy, se třpytily na jejích klipsech. Vlasy a tvář měla upraveny, jako by právě vystoupila ze salónu krásy. S datlím ťukotem stříbrných střevíčků a měňavými záblesky punčoch utkaných z babího léta přešla pokojem. Zíral jsem na ni neschopen slova a nepatrný úsměv na jejích rtech pohasínal.
„Nelíbím se vám?“ zeptala se v jakémsi dětském polozklamání.
„Vypadáte ohromně – jste rozkošná,“ vykoktal jsem. „Já – víte, já prostě nic takového nečekal…“
Chtělo to daleko víc. Bylo mi zřejmé, že tato okázalost má jen velice málo, pokud vůbec něco, společného se mnou.
„Loučíte se?“ řekl jsem.
Pohled jejích očí se změnil.
„Tak vy mi rozumíte. Doufala jsem, že to pochopíte.“
„Myslím, že chápu. Jsem rád, že jste se takhle oblékla. Jednou to bude krásná vzpomínka,“ řekl jsem. Podal jsem jí ruku a zavedl ji k oknu. „Já jsem se také loučil – s tímhle.“
Co se odehrávalo v její mysli, zatímco jsme tam tak stáli bok po boku, zůstane provždy jejím tajemstvím. V té mé se jako v kaleidoskopu přesypávaly střípky života a světa, co už pominuly – ale snad bych to měl přirovnat spíše k listování obrovským albem fotografií, komentovaných jediným, všezahrnujícím slovem ‚vzpomínáš?‘.
Dlouho jsme se dívali, ztraceni v myšlenkách. Pak si Josella povzdychla. Pohlédla na své šaty a přejela prsty po jemném hedvábí.
„Je to hloupé? – Když hoří Řím?“ řekla s trochu provinilým úsměvem.
„Ne – je to rozkošné,“ řekl jsem. „Děkuji vám, že jste to udělala. Je to gesto – i připomínka, že tu přes všechny chyby bylo tolik krásy. Nemohla jste udělat nic lepšího – a vypadat půvabněji.“
Její úsměv přestal být provinilý.
„Děkuji vám, Bille.“ Zmlkla. Po chvilce dodala: „Už jsem vám vůbec za něco poděkovala? Myslím, že ještě ne. A kdybyste mi nepomohl, když –“
„Ale nebýt vás,“ namítl jsem, „ležel bych teď pravděpodobně opilý a sentimentální jak stará baba v nějakém baru. Já vám taky vděčím za mnohé. V téhle době rozhodně není dobré být samotný.“
A potom, abych převedl řeč na jiné téma, jsem připojil: „A když tak mluvím o pití, našel jsem tu výborné amontillado a ještě hromadu jiného skvělého pitiva, které může následovat. Vybrali jsme si velice vybraný byt.“
Nalil jsem sherry a pozdvihli jsme sklenky.
„Na zdraví, sílu – a štěstí,“ řekl jsem.
Přikývla. Napili jsem se.
„Co kdyby se majitel toho všeho zničehonic vrátil?“ zeptala se Josella, když jsme se pustili do draze chutnající paštičky.
„V tom případě bychom mu – anebo jí všechno vysvětlili a on – nebo ona by byli jistě rádi, že je tu někdo, kdo jim dokonce může říct, co je v té které láhvi a tak dále – ale nemyslím, že se to stane.“
„Ne,“ přikývla zamyšleně. „Asi ne. Je to dost nepravděpodobné. Zajímalo by mě –“ Rozhlédla se pokojem. Pak se její oči zastavily na bílém žlábkovitém piedestalu. „Rádio jste už jistě zkoušel, viďte – předpokládám aspoň, že tahle věc je rádio, nebo ne?“
„Je to taky televizor,“ řekl jsem. „Ale není k ničemu. Nejde proud.“
„Ovšem. Zapomněla jsem. Počítám, že na takovéhle věci budeme ještě dlouho zapomínat.“
„Ale zkusil jsem to, když jsem byl venku,“ řekl jsem. „S bateriovým přijímačem. Nic jsem neslyšel. Všechna pásma mlčí jako hrob.“
„Znamená to, že to takhle vypadá všude?“
„Mám strach, že ano. Kolem čtyřiceti metrů cosi slabě pípalo. Jinak nic. Ani ten obvyklý praskot. Rád bych věděl, odkud se ten chudák ozýval a kdo to byl.“
„Čekají nás asi perné chvíle, co, Bille?“
„Víte – ne, nemíním si kazit večeři,“ řekl jsem. „Nejdřív to příjemné a potom teprve práce – a budoucnost znamená jen a jen práci. Bavme se raději o něčem zajímavém, třeba o tom, kolik jste měla lásek a proč si vás už dávno nikdo nevzal – nebo vzal? Vidíte, jak málo o vás vím. Povězte mi své kurikulum.“
„Proč ne,“ řekla. „Narodila jsem se tři míle odsud. Moje matka z toho velkou radost tenkrát neměla.“
Zdvihl jsem obočí.
„Víte, usmyslela si, že bych se měla narodit coby Američanka. Ale než přijelo auto, které ji mělo odvézt na letiště, bylo už příliš pozdě. Byla to velmi impulzivní žena – myslím, že jsem zdědila něco z její povahy.“
Žvatlala dále. Na jejím mládí sice nic mimořádně pozoruhodného nebylo, ale mám dojem, že jí dělalo dobře, když o něm mohla vyprávět a na chvíli zapomenout, kde jsme. S radostí jsem naslouchal jejím klábosení o těch známých a milých věcech, které ze světa venku nenávratně zmizely. Hravě jsme se přenesli přes dobu dětství, školní dny i ‚první kroky do světa‘…
„Když mi bylo devatenáct, málem jsem se provdala,“ přiznala, „ale dneska jsem ráda, že k tomu nedošlo. Tenkrát jsem si to ovšem nemyslela. Strašně jsem se s tatínkem pohádala, když nám to zatrhl, protože on samozřejmě hned poznal, že Lionel je ventra a…“
„Cože?“ přerušil jsem ji.
„Ventra. Napůl flákač, napůl podvodník – takový ten barový typ. A tak jsem tenkrát přerušila s rodinou všechny styky a žila jsem s jednou kamarádkou, která měla svůj vlastní byt. Rodina mi zas na oplátku přestala vyplácet měsíční kapesné. Což od nich bylo dost hloupé. Protože to mohlo mít docela opačný výsledek, než jaký si slibovali. Náhodou se to nestalo, poněvadž jsem měla dojem, že všechna děvčata, která jsem znala a s kterými to tak dopadlo, vedou strašně vyčerpávající život. Skoro žádná legrace, navíc spousty žárlivých výstupů – a tolik, tolik plánování. Nikdy byste nevěřil, co to dá vymýšlení, udržet jedno nebo dvě další želízka v ohni – nebo bych snad měla říct dvě až tři rezervní želízka –“ zamyslela se.
„To je jedno,“ řekl jsem. „V základě mi to došlo. Nechtěla jste prostě žádná želízka.“
„Vidím, že jste intuitivní povaha. Ale tak jako tak, na své přítelkyni, které patřil ten byt jsem cizopasit nemohla. Potřebovala jsem nutně peníze, a tak jsem napsala knihu.“
Měl jsem dojem, že jsem se přeslechl.
„Opsala jste knihu?“ chtěl jsem vědět.
„Napsala jsem knihu.“ Pohlédla na mne a usmála se. „Musím asi vypadat strašně pitomoučce – zrovna takhle se na mě díval každý, komu jsem řekla, že píšu knihu. Podotýkám, že to nebyla moc dobrá knížka – nic takového, jako píše Aldous nebo Charles nebo ti ostatní, ale zabrala.“
Zdržel jsem se otázky, kterého z mnoha možných Charlesů má na mysli, a prostě jsem se zeptal:
„Chcete říct, že ji vytiskli?“
„Ach, ano. A vynesla mi taky dost peněz. Filmová práva –“
„Co to bylo za knihu?“ zeptal jsem se zvědavě.
„Jmenovala se Mým dobrodružstvím je sex.“
Chvilku jsem vyjeveně zíral a pak jsem se praštil do čela. „Josella Playtonová, no ovšem. Pořád jsem si nemohl vzpomenout, proč je mi vaše jméno tak povědomé. Tak to jste napsala vy?“ dodal jsem nevěřícně.
Nechápal jsem, proč jsem na to nepřišel dřív. Její fotografie – a při pohledu na originál jsem musel přiznat, že ne právě podařené, jste našli doslova všude, právě tak jako její knihu. Dvě velké veřejné knihovny ji odmítly půjčovat, patrně už pro samotný název. Tím byl úspěch knihy zajištěn a její prodej závratně stupal, až dosáhl takřka sta tisíců výtisků. Josella se tlumeně rozchichotala. Byl jsem tomu rád.
„Ach, bože,“ řekla. „Vy se tváříte stejně jako moji příbuzní.“
„Nemohu jim to mít za zlé.“
„Četl jste to?“ zeptala se.
Zavrtěl jsem hlavou. Povzdychla si.
„Lidi jsou stejně zvláštní. Znáte z té knihy právě jen název a pamatujete si, jakou měla reklamu, a už vás to šokuje. A přitom je to docela neškodná knížečka, opravdu. Směsice namyšlené zelené a růžové romantiky, říznutá špetkou holčičího ruměnce. S tím názvem jsem ale měla skvělý nápad.“
„To záleží na tom, co myslíte slovem skvělý,“ poznamenal jsem. „Ale dala jste té knize také vlastní jméno.“
„To byla ovšem chyba,“ souhlasila. „Vydavatelé mě přesvědčovali, že to tak bude lepší kvůli reklamě. Ze svého hlediska měli pravdu. Stala jsem se nakrátko známou osobností – musela jsem se vždycky v duchu řehtat, když jsem viděla, jak si mne lidé v restauracích i jinde zkoumavě prohlížejí – zdálo se mi, že si nemohou srovnat v hlavě to, co vidí, s tím, co si myslí. Do bytu mé přítelkyně se začala hrnut fůra lidí, kteří mi moli být ukradeni, a tak abych od nic měla pokoj a protože jsem už dokázala, že se domů vracet nemusím, vrátila jsem se pod rodnou střechu.
Ta kniha ale všechno tak trochu pokazila. Každý bral titul doslova. Myslím, že od jejího vydání jsem byla v neustálé obraně proti lidem, které nesnáším – a ti, kteří se mi zamlouvali, ti se buď báli, nebo byli šokováni. Co je na tom mrzuté, že to vůbec prostopášná kniha nebyla – byla jen hloupě provokativní, a to mohl každý citlivý čtenář poznat.“
Zamyšleně se odmlčela. Napadlo mě, že citliví čtenáři díla Mým dobrodružstvím je sex patrně usoudili, že i jeho autorka je hloupě provokativní, ale raději jsem zůstal zticha. Pošetilosti mládí uvádí do rozpaků jistě každého z nás – ale pošetilosti mládí, které dosáhly finančního úspěchu, lidé jaksi neradi promíjejí.
„Všechno se tím nějak změnilo,“ postěžovala si. „Psala jsem další knihu, abych zas uvedla všechno na pravou míru. Ale jsem ráda, že ji nikdy nedokončím – byla by trochu trpká.“
„Měla taky tak pobuřující titul?“ zeptal jsem se.
Zavrtěla hlavu: „Měla se jmenovat Zde spočívá opuštěná.“
„Hmm – to nezní tak řízně jako ten první název,“ řekl jsem. „Citát?“
„Ano,“ přikývla. „Z pana Congreva: ‚Zde spočívá opuštěná panna přesycená láskou‘.“
„Ach – tak,“ vydechl jsem a chvíli jsem nad tím uvažoval. „A teď je načase,“ navrhl jsem, „abychom se pustili do plánování dalších kroků. Mohu nejdřív vychrlit pár poznámek?“
Rozvalovali jsme se ve dvou báječně pohodlných křeslech. Na nízkém stolku mezi námi stál kávovar a dvě skleničky. V té menší bylo Josellino cointreau. Plutokraticky vyhlížející bachratá číše s lžičkou nepředstavitelně drahého koňaku patřil mně. Josella vyfoukla obláček dýmu a usrkla ze svého likéru. Vychutnávajíc jeho chuť, zaklonila se a řekla:
„Zajímalo by mě, jestli si ještě někdy budeme pochutnávat na čerstvých pomerančích? No nic, spusťte.“
„Tak především – nemá cenu, abychom si zastírali skutečnost. Nejlepší bude, když odsud co nejdříve vypadneme. Když ne hned zítra, pak rozhodně pozítří. Jistě už začínáte chápat, k čemu tady dojde. Vodárenské nádrže jsou pořád ještě plné vody. Zakrátko nebudou. Město začne páchnout jako jediný kanál. Už teď leží na ulicích mrtvoly – a každým dnem jich bude víc.“ Neušlo mi, že se otřásla. Ve svém přehledu jsem na chvíli zcela opomněl, že moje slova pro ni mohou mít ještě jiný význam. Raději jsem chvatně pokračoval: „Může z toho být tyfus nebo cholera nebo bůhvíco. Proto je důležité dostat se z města dřív, než něco takového vypukne.“
Souhlasně přikývla.
„Další otázkou potom je, kam se odebereme. Napadá vás něco?“ zeptal jsem se.
„Hmm – řekla bych, že bychom se měli uklidit někam stranou. Někam, kde by byl spolehlivý zdroj nezávadné pitné vody, třeba studně. A domnívám se, že by to mělo být to nejvýše položené místo, kam se pohodlně dostaneme – takové, kde by vál neustále čistý vítr.“
„Ano,“ řekl jsem, „na ten čistý vítr jsem nevzpomněl, ale máte pravdu. Aby to bylo někde na kopci a aby tam byl spolehlivý zdroj vody – to nebude tak snadné najít.“ Krátce jsem zauvažoval. „V jezerní oblasti? Ne, to je moc daleko. A co někde ve Walesu? Anebo v Exmooru či Dartmooru – nebo snad dole v Cornwallu? Kolem Land’s Endu bychom měli převážně severozápadní vítr, který fouká od Atlantiku a je naprosto čistý. Ale to je také daleko. Budeme značně závislí na městech, až do nich bude zas možno bez nebezpečí vstoupit.“
„A co Sussexská pahorkatina?“ navrhla Josella. „Znám tam jeden krásný starý statek na severní straně, na svazích obrácených k Pullboroughu. Na samém vrcholku kopce to sice není, ale je to dost vysoko ve stráni. Je tam větrné čerpadlo a mám dojem, že i vlastní malá elektrárna. Všechno tam bylo předěláno a zmodernizováno.“
„To vypadá lákavě, řekl bych. Ale je to trochu blízko hustě osídlených míst. Nebylo by lepší zakotvit někde dále?“
„Nevím, byl to jen návrh. Jak dlouho asi může trvat, než se zas budeme moci bezpečně vrátit do měst?“
„Nemám nejmenší tušení,“ přiznal jsem. „Řekl bych, že asi rok – ale může to být dostatečně bezpečná lhůta?“
„Hmm. Rozumím. Ale když odjedeme příliš daleko, budeme mít později potíže s dopravou zásob.“
„Jistě, případná poznámka,“ souhlasil jsem.
Otázku konečného cíle jsme prozatím odložili stranou a domluvili jsme se na podrobnostech odjezdu z města. Rozhodli jsme se, že ráno si nejprve opatříme auto – prostorný náklaďák – společně jsme sepsali seznam nezbytností, jež do něho naložíme. Podaří-li se nám všechno nashromáždit, vydáme se na cestu ještě večer, pokud ne – a seznam se rozrůstal do délky, která tuto možnost takřka vylučovala – budeme riskovat ještě další noc v Londýně a odjedeme až pozítří.
Byla bezmála půlnoc, když jsme k seznamu nejnutnějších věcí připojili také naše druhořadé osobní potřeby. Výsledek připomínal katalog obchodního domu. Ale i kdyby nám neposloužil k ničemu jinému, než aby pro zbytek večera odvedl naše myšlenky od nás samotných, nebyla by naše námaha marná.
„Jsem ospalá,“ řekla Josella a vstala. „A hedvábná prostěradla na mé rozkošnické posteli již čekají.“
Zdálo se, že se po tlustém koberci přímo vznáší. S rukou na klice se zastavila, obrátila se, a vážně si změřila svůj obraz v dlouhém zrcadle.
„Užily jsme si fůru legrace,“ řekla a políbila své dvojnici ruku.
„Dobrou noc, mámivý, sladký přelude,“ rozloučil jsem se.
S lehkým úsměvem se otočila a proplula dveřmi jako mlha odvanutá větrem.
Nalil jsme si poslední kapku toho báječného koňaku, nahřál jsem jej v dlaních a zvolna upíjel.
„Už nikdy nic takového neuvidíš,“ řekl jsem si. „Sic transit…“
A potom, dřív než jsem mohl propadnout krajní skleslosti, odebral jsem se na své skromnější lože.
Byl jsem již na hranici spánku, když se ozvalo tiché zaklepání na dveře.
„Bille,“ pronesl Josellin hlas. „Pojď sem rychle. Vidím nějaké světlo.“
„Jaké světlo?“ zeptal jsem se, vyhrabávaje se z postele.
„Venku. Pojď se podívat.“
Stála v předsíni zahalená v rouchu, jež mohlo patřit jedině vlastníku té obdivuhodné ložnice.
„Proboha!“ vydechl jsem nervózně.
„Neblázni,“ řekla podrážděně. „A pojď se podívat na to světlo.“
Nějaké světlo jsem rozhodně viděl. Když jsem vyhlédl z jejího okna ve směru, kde jsem tušil severovýchod, spatřil jsem jasný kužel světla, jakoby z reflektoru, obrácený kolmo vzhůru.
„To musí znamenat, že je tam někdo další, kdo vidí,“ řekla.
„Ano,“ souhlasil jsem.
Snažil jsem se pramen světla určit blíže, ale okolní temnota mi to nedovolila. Nebylo to příliš daleko, tím jsem si byl jistý, a protože proudilo zdánlivě zprostředka vzduchu, bylo pravděpodobně umístěno na nějaké vysoké budově. Zaváhal jsem.
„Necháme to raději na zítra,“ rozhodl jsem.
Myšlenka, že bychom se za tím světlem měli vydat do temných ulic, se mi nezamlouvala ani v nejmenším. A bylo dokonce možné – i když dost nepravděpodobné, nicméně možné – že to byla léčka. Chytrý a zoufalý slepec by jistě dokázal takový reflektor zapojit i po hmatu.
Řekl jsem i o pilníček na nehty a podřepl jsem, abych se dostal očima na stejnou úroveň s okenním rámem. Špičkou pilníku jsem pak pečlivě vyrýpal do laku rysku, označující přesný směr zdroje světelného kužele. Potom jsem se vrátil do svého pokoje.
Ještě hodinu nebo dokonce déle jsem zůstal vzhůru. Noc jen násobila ticho města a zvuky, jež je porušovaly, zněly v její temnotě ještě bezútěšněji. Občas se z ulice vznesly pronikavé, hysterií přeskakující hlasy. V jednu chvíli zazněl do kosti zmrazující výkřik, který jako by se popásal na svém úniku z příčetnosti. Odkudsi z blízkého sousedství přicházel nekonečný, beznadějný pláč. Dvakrát jsem také zaslechl ostré třesknutí rány z pistole… Ze srdce jsem přitom děkoval tomu, co svedlo mne a Josellu dohromady.
Naprostá osamělost byla tehdy tím nejhorším, co jsem si dovedl představit. Sám by člověk nebyl nic. Společnost dávala existenci smysl a smysl existence pomáhal držet chorobné obavy v šachu. Snažil jsem se ty zvuky odehnat myšlenkami na to, co musím udělat příštího a následujícího dne a ve všech dalších; zapudit je dohady po významu onoho světla a jakým způsobem by mohlo ovlivnit náš další osud. Ale nedaleký pláč ne a ne ustat. Připomínal mi všechno, co jsem toho dne viděl a co uvidím i zítra… Náhle mne vyburcovalo slabé zaskřípění otevíraných dveří. Bleskurychle jsem se posadil. Byla to Josella se svíčkou v ruce. Oči měla široce rozevřené a temné. Plakala.
„Nemůžu usnout,“ řekla. „Bojím se – hrozně se bojím. Slyšíš – slyšíš ty chudáky? Já to snad nevydržím…“
Přišla si jako malé dítě pro trochu útěchy. Nejsem si jist, kdo z nás ji potřeboval víc.
Usnula dřív než já, s hlavou na mém rameni.
Vzpomínky na prošlý den mi nedopřávaly pokoje. Konečně jsem však přece jen usnul. Má poslední vzpomínka patřila krásnému, smutnému hlasu děvčete, jež zpívalo:

Tak už se tedy nebudeme
za nocí toulávat…


Když jsem se probudil, uslyšel jsem, že Josella se již pilně otáčí v kuchyni. Moje hodinky ukazovaly skoro sedm. Než jsem se pracně oholil ve studené vodě a oblékl, linula se bytem vůně topinek a kávy. Josellu jsem zastihl u pánve nad petrolejovým vařičem. Chovala se s jistotou a klidem, které v ničem nepřipomínaly vyděšené děvče z minulé noci. A počínala si také velice prakticky.
„Bohužel, máme jen kondenzované mléko. Lednička nefunguje. Ale všechno ostatní je, jak má být,“ řekla.
Chvíli jsem ani nemohl uvěřit, že tato účelně oblečená postavička přede mnou je totožná s plesovým přeludem z včerejšího večera. Rozhodla se pro temně modrý lyžařský oblek s bílými ponožkami, přerolovanými přes pevné vysoké boty. Namísto nešikovné kudly, kterou jsem jí včera vybral já, měla na tmavém opasku připjat pěkně vypracovaný lovecký tesák. Nevím, jak jsem si ji představoval oblečenou, či zda mne něco takového vůbec napadlo, ale praktičnost její volby byla rozhodně jediným dojmem, který jsem v té chvíli zaznamenal.
„Oblékla jsem se dobře?“ zeptala se.
„Výborně,“ ujistil jsem ji. Pohlédl jsem na sebe. „Taky jsem mohl myslet trochu dopředu. Dvouřaďák není zrovna nejvhodnější pro fušku, kterou máme před sebou,“ dodal jsem.
„Mohl ses obléct líp,“ přisvědčila s kritickým pohledem na mé pomačkané šaty.
„To světlo, co jsme včera viděli,“ pokračovala, „přicházelo z věže univerzity – jsem si tím skoro jistá. Žádná jiná význačnější budova v tom směru není. A vzdálenost, jak se zdá, taky odpovídá.“
Vešel jsem do její ložnice a podíval jsem se ve směru rýhy, kterou jsem vyrýpal do okenního rámu. Měla pravdu, rýha ukazovala přímo k věži. A ještě něčeho jsem si všiml. Ze stožáru na věži vlály dvě vlajky. Jedna mohla zůstat vztyčena náhodou, ale dvě byly nepochybně záměrným signálem; denním ekvivalentem světla. Při snídani jsme se dohodli, že náš plánovaný program zatím ještě odložíme a nejprve prozkoumáme, kdo se to usídlil ve věži.
Asi o půl hodiny později jsme z bytu odešli. Náš stejšn, zaparkovaný uprostřed ulice, unikl dle mého očekávání pozornosti a zůstal nedotčen. Bez dalších okolků jsme naskládali Joselliny kufříky s prádlem a šaty k trifidím zbraním do zadní části vozu a vyrazili jsme.
Bylo vidět jen velice málo lidí. Únava a chlad je patrně upozornili, že nadešla noc, a jen pár se jich dosud vynořilo z úkrytů, které si vyhledali k přespání. Ti, jež jsme viděli, se drželi spíš okraje chodníků, než u zdí jako předchozího dne. Většina z nich měla v rukou hole nebo zlomené kusy dřeva, kterými si oťukávali cestu podél obrubníků. Kráčelo se jim tak snadněji než podél domovních průčelí, přerušovaných vchody a výčnělky, a klepání holí také zmenšovalo možnost srážek.
Projížděli jsme ulicemi bez větších obtíží a zanedlouho jsme již zahnuli do Store Street, na jejímž druhém konci se proti nám vztyčila věž univerzity.
„Přibrzdi,“ řekla Josella, jakmile jsme vjeli do prázdné ulice. „Zdá se mi, že se před vraty něco děje.“
Měla pravdu. Když jsme přijeli blíže, uviděli jsme na konci ulice nikoli zanedbatelný dav. Předchozí den nám podobné davy jaksepatří zprotivil. Strhl jsem prudce vůz do Gower Street, ujel ještě nějakých padesát metrů a zastavil.
„Co se tam děje? Podíváme se tam, anebo tiše zmizíme?“
„Já bych řekla, abychom se tam podívali,“ odpověděla bez váhání Josella.
„Dobrá. Jsem pro,“ prohlásil jsem.
„Trochu to tady znám,“ dodala. „Tamhle za těmi domy je zahrada. Kdybychom se tam dostali, měli bychom uvidět, co se tam děje, aniž se do toho zapleteme.“
Vystoupili jsme z auta a začali s nadějí nahlížet do suterénních vchodů. Ve třetím jsme našli otevřené dveře. Chodba procházející domem vedla přímo do zahrady, společné hned dobrému tuctu domů. Měla poněkud zvláštní polohu, neboť její větší část byla na úrovni suterénů a tudíž níže než okolní ulice, ale na vzdálenější straně, přilehlé k budově univerzity, se zdvihala terasovitě vzhůru a od ulice ji oddělovala vysoká železná vrata a nízká zídka. Za tou už bylo slyšet jednolité hučení davu. Přešli jsme trávník, vystoupili po strmé štěrkované pěšině a kryli jsme se za křovím, odkud jsme mohli všechno dobře sledovat. Zástup před vraty univerzity se skládal z několika stovek mužů a žen. Byl větší, než jsme soudili podle hluku, a já si poprvé uvědomil, oč tišší a nečinnější je dav slepců oproti poměrně stejnému davu vidomých. Je to docela přirozené, já vám, neboť slepci jsou odkázání takřka výhradně na své uši, chtějí-li se dovědět, co se kolem děje, takže klid jednoho každého je výhodou pro všechny, ale až do tohoto okamžiku mi to tak zřejmé nebylo.
Cokoli se tu odehrávalo, odehrávalo se v čele davu. Podařilo se nám najít menší vyvýšeninu, která nám umožnila dobrý výhled přes hlavy davu na vrata. Skrze jejich mříže hovořil vemlouvavě jakýsi muž v placaté čepici, ale nezdálo se, že by jeho slova měla valný úspěch, neboť odpovědí druhého účastníka rozhovoru, muže stojícího za vraty, sestávaly výlučně z odmítavého vrtění hlavy.
„Co se tam děje?“ zeptala se Josella.
Pomohl jsem jí k sobě nahoru. Výmluvný muž se nyní otočil, takže jsme si ho mohli prohlédnout z profilu. Měl přímý, úzký nos, poněkud kostnaté rysy a hádal jsem mu kolem třiceti. Vlasy, pokud byly zpod čepice vidět, měl tmavé, ale mnohem nápadnější než jeho zjev byla náruživost jeho chování.
Jak se debata skrze mřížoví vrat rozvíjela, aniž k něčemu vedla, nabýval jeho hlas na síle a důrazu – nicméně na toho druhého to nijak viditelně nepůsobilo. Nebylo pochyb, že muž za vraty vidí; oči za brýlemi s kostěnými obroučkami pozorně sledovaly výjev před sebou. O několik metrů za ním stál hlouček tří dalších mužů, jejichž stav nevzbuzoval pochyby o nic větší. Stejně jako jejich mluvčí pohlíželi na dav a jeho řečníka s bedlivou pozorností. Muž na naší straně se dostal do varu. Zdvihl hlas, jako by hovořil právě tak pro uši davu za sebou, jako k mužům za mřížemi.
„Tak poslouchejte,“ řekl rozhořčeně. „Tihle tady mají stejný právo na život jako vy, nebo snad ne, sakra? Jejich vina to není, že jsou slepí. To není ničí vina – ale vaše vina bude, jestli je necháte chcípnout hlady, a to vy dobře víte.“
Jeho projev byl podivuhodnou směsicí hrubosti a vzdělání, takže ho bylo těžko někam zařadit – jako by mu nebyla zcela vlastní ani jedna z těchto poloh.
„Ukazuji jim, kde jsou potraviny. Dělám pro ně, co můžu, ale proboha, jsme na to docela sám a jich jsou tisíce. Vy byste jim taky mohli shánět jídlo – ale vy děláte co? – ksakru! Co pro ně vůbec děláte? Takovýhle kulový, nic víc. Máte plnou hubu řečí, ale staráte se zrovna vo svou vlastní všivou kůži. Takový, jako jste vy, znám moc dobře. ‚Čert tě vem, bráško, hlavně když mně nic neschází‘ – to je vaše motto.“
S opovržením si odplivl a napřáhl v řečnickém gestu dlouhou paži.
„Tamhle,“ řekl, zahrnuje do toho pohybu celý Londýn, „tamhle čekají tisíce nešťastníků, až jim někdo ukáže, kde si vzít jídlo, kterýho je pořád habaděj. – A vy byste jim mohli pomoct. Stačilo by, kdybyste je vodili. Ale pomáháte jim? Pomáháte jim, vy gauneři? Ani nápad, to se tu radši zabedníte a necháte je klidně vyhladovět, třebaže by každý z vás dokázal udržovat stovky těch chudáků naživu jenom tím, že by je vodil a ukazoval jim, kde najít žrádlo. Pro boha všemohoucího, copak nejste lidi?“ Zalykal se vztekem. Měl o co se brát. Ucítil jsem na paži Josellino sevření a zval jsem ji kolem ramen. Muž na druhé straně vrat cosi řekl, ale z našeho místa jsme mu nerozuměli.
„Jak dlouho?“ křičel muž na naší straně. „Jak má sakra vědět, jak dlouho ještě jídlo vydrží? Já vím jenom to, že když takový parchanti, jako jste vy, nepotáhnou s náma a nepíchnou nám, moc živejch nezbude, až konečně přijdou a začnou dávat tenhle velemaglajz do figury.“ Zmlkl a metal chvíli očima blesky na svého odpůrce. „Já vím, co za tím vězí, vy totiž máte strach – bojíte se shánět jim jídlo. A proč? Protože čím víc toho snědí, tím míň zůstane pro tu vaši sebranku. To je vono, co? V tom je celá pravda – ale vy nemáte ani tolik odvahy, abyste to přiznali.“
Ani tentokrát jsme nerozuměli odpovědi toho druhého, ale ať řekl cokoli, řečníka to nikterak neuspokojilo. Okamžik mlčky zachmuřeně zíral skrz mříže. Potom řekl:
„Tak dobrá – ať je tedy po vašem!“
Bleskurychle prostrčil ruku mřížemi a popadl muže na druhé straně za paži. Prudce ji protáhl mříží a zkroutil. Volnou rukou pak hrábl po nejbližším slepci a předal mu protivníkovu paži. „Pevně ho drž, kamaráde,“ řekl a skočil k hlavnímu uzávěru vrat.
Muž za vraty se vzpamatoval z prvního překvapení. Zády k mřížím, snažil se divoce vyprostit s pomocí volné ruky. Náhodou přitom udeřil slepce do obličeje. Ten vykřikl, ale sevřel ho ještě pevněji. Vůdce davu se zatím pokoušel vyviklat uzávěr vrat. Vtom práskla puška. Kulka pleskla o mřížoví, odrazila se o ně a pak ještě o zeď budovy. Vůdce se nerozhodně zarazil. Za jeho zády se zdvihla vlna nadávek a jeden dva zděšené výkřiky. Zástup se navalil kupředu a zase zpátky, jakoby v nejistotě, zda vzít do zaječích, nebo na vrata zaútočit. Rozhodli za ně ti na dvoře. Spatřil jsme, jak si nějaký mladě vyhlížející muž nasazuje cosi pod rameno, a jakmile se ozval štěkot samopalu, strhl jsem Josellu k zemi.
Bylo zřejmé, že střelba jde úmyslně vysoko, nicméně její rachot a hvízdání odražených střel nahánělo strach. Jedna krátká dávka všechno urovnala. Když jsme opět zdvihli hlavy, uviděli jsme, že zástup se rozpadl a slepci tápají do všech stran, prchajíce do bezpečí. Jejich vůdce se ještě krátce zastavil, aby zařval něco nesrozumitelných slov, ale pak se dal také na útěk. Běžel po Malet Street a cestou se všemožně snažil znovu sjednotit své rozprášené druhy.
Usedl jsem na zem a pohlédl na Josellu. Zamyšleně můj pohled opětovala a pak se upřeně zahleděla před sebe do trávy. Několik minut jsme mlčeli.
„Tak co?“ zeptal jsem se konečně.
Zdvihla hlavu a podívala se na druhou stranu ulice a potom za posledními opozdilci z davu, pateticky šátrajícími a klopýtajícími pryč.
„Měl pravdu,“ řekla. „Víš přece, že měl pravdu, viď?“
Přikývl jsem.
„Ano, měl… A přesto se strašně mýlil. Neexistují žádní ‚oni‘, kteří by přišli a dali tenhle velemaglajz do figury – tím jsem si už naprosto jistý. Nikdo to nedá do pořádku. Mohli bychom dělat, co říká. Mohli bychom některým, i když jen některým z nich, obstarávat jídlo. Mohli bychom to dělat několik dní, snad i a několik týdnů, ale – co potom?“
„Připadá mi to hrozné, tak necitelné…“
„Poctivě vzato, volba je docela prostá,“ řekl jsem. „Buď začneme zachraňovat všechno, co se z toho vraku zachránit dá – to znamená včetně nás samých; anebo se obětujeme alespoň částečnému prodloužení života ostatních. To je ten nejobjektivnější pohled, jaký jsem zaujmout.
Na druhou stranu si ale uvědomuju, že ten očividně lidštější postoj je současně pravděpodobnou cestou k sebevraždě. Máme tedy ztrácet čas prodlužováním jejich bídy, když nevěříme v jejich šanci na záchranu? Bylo by to opravdu to nejlepší využití našich sil?“
Váhavě přikývla.
„Když se to tak vezme, moc toho na vybranou nemáme, co? A i kdybychom jich mohli pár zachránit, které si vybereme? – kdo jsme, abychom mezi nimi vybírali? – a vůbec, jak dlouho bychom to mohli dělat?“
„Není to nijak snadné,“ řekl jsem. „Nedovedu si ani představit, kolik poloneschopných lidí bychom dokázali uživit, až budou všechny dosažitelné zásoby vyčerpány, ale pochybuju, že by jich mohlo být moc.“
„Vidím, že ses už rozhodl,“ poznamenala a zběžně na mne pohlédla. Těžko posoudit, zda to byl či nebyl nádech nelibosti, co zaznělo z jejího hlasu.
„Moje milá,“ řekl jsem, „mně se to nezamlouvá o nic víc než tobě. Předložil jsem ti naše alternativy bez všech příkras. Pomůžeme těm, kdo tu katastrofu přestáli, vybudovat nový život? – anebo učiníme morální gesto, které ovšem, jak věci stojí, bude sotva něčím jiným než pouhým gestem? Ti lidé za vraty si zřejmě umínili přežít za každou cenu.“
Zaryla prsty do země a dívala se, jak se jí z hrsti sype hlína. „Počítám, že máš pravdu,“ řekla. „Ale máš taky pravdu v tom, že si mi to dvakrát nelíbí.“
„S rozhodováním podle toho, co se nám líbí a nelíbí, je definitivně konec,“ podotkl jsem.
„Možná, ale nemůžu se ubránit dojmu, že začíná-li něco střelbou, nebude s tím asi všechno v pořádku.“
„Střílel vedle – a nejspíš tím zabránil bitce,“ namítl jsem.
Po davu zatím nebylo ani stopy. Přelezl jsem zídku a pomohl Joselle na druhé straně dolů. Muž za vraty nám otevřel a vpustil nás dovnitř.
„Kolik je vás?“ zeptal se.
„Jen my dva. Spatřili jsme včera v noci váš signál,“ řekl jsem.
„Dobrá. Tak pojďte za mnou, vyhledáme plukovníka,“ řekl a provedl nás dvorem.
Muž, kterého nazýval plukovníkem, se zařídil v malé místnosti poblíž vchodu, původním určením patrně vrátnici. Byl to boubelatý muž těsně kolem padesátky. Vlasů měl ještě spoustu, ale měl je nakrátko ostříhané a byly šedivé. Stejnou barvu nesl i jeho knír, působící dojmem, že ani jediný z jeho vousů by se neopovážil vystoupit z vyrovnaného šiku. Pleť měl tak růžovou, zdravou a svěží, že by mohla patřit muž daleko mladšímu; a jak jsem se později přesvědčil, platilo totéž i o jeho mysli. Seděl za stolem, po kterém bylo v úhledných hromádkách s matematickou přesností rozloženo množství papírů, a přímo před ním ležel neposkvrněný růžový piják, pečlivě srovnaný podle hrany stolní desky. Když jsme vešli, změřil si nás každého zvlášť dlouhým upřeným pohledem, trvajícím o něco málo déle, než bylo zapotřebí. Tato technika mi nebyla neznámá. Jejím účelem je vzbudit přesvědčení, že máte co dělat s bystrozrakým soudcem, schopným rozpoznat svého člověka jediným pohledem; ve zkoumané osobě má pak navíc vzbudit dojem, že stojí před spolehlivým typem, s nímž není radno žertovat – anebo v druhém případě, že byla skrz naskrz prokouknuta a všechny její slabosti odhaleny. Jedinou správnou odpovědí je takový pohled pevně opětovat a být potom pokládán za „užitečného chlapa“. Tak jsem to také udělal. Plukovník se chopil pera.
„Vaše jména, prosím?“
Sdělili jsme mu je.
„Adresy?“
„Obávám se, že vám za současné situace moc platné nebudou,“ prohodil jsem. „Ale když myslíte, že to musí být –“ Sdělili jsme mu adresy.
Zamumlal cosi o systému, organizaci a příbuzných a zapsal si je. Následoval věk, povolání a všechno ostatní. Potom na nás znovu obrátil pronikavý pohled, načmáral na každý papír nějakou poznámku a zařadil je do kartotéky.
„Potřebujeme schopné lidi. Situace je zatraceně vážná. Nu což, čeká nás spousta práce. Spousta. Pan Beadley vám řekne, co je zapotřebí.“
Vyšli jsme opět do dvorany. Josella se rozhihňala.
„Zapomněl si říct o doporučení ve trojím vyhotovení – ale mám dojem, že jsme přijati,“ řekla.
Michael Beadley, když jsme ho konečně objevili, se ukázal pravým opakem plukovníka. Byl hubený, vysoký, ramenatý a mírně přihrbený, celkově budil dojem atleta, který zběhl na studia. Ve chvílích klidu se mu z temnoty jeho velkých očí rozléval tváří mírně zachmuřený výraz, ale v klidu jste ho zastihli jen zřídka. Občasný pramínek šedi ve vlasech nijak nepomáhal v odhadu jeho věku. Mohlo mu být stejně dobře pětatřicet jako padesát. Jeho očividná únava znesnadňovala odhad ještě více. Soudě podle vzezření, nespal celou noc, nicméně nás srdečně přivítal a s rozmáchlým gestem nám představil mladou ženu, která si znovu zaznamenala naše jména.
„Sandra Telmontová,“ řekl. „Sandra je náš profesionální pamětník – jejím chlebem byl odjakživa skript, takže její přítomnost mezi námi považujeme za zvláštní prozíravý zásah Prozřetelnosti.“
Mladá žena mi kývla na pozdrav a poněkud ostřeji se zadívala na Josellu.
„My jsme se už někde viděli,“ řekla zamyšleně. Nahlédla do zápisníku na svém koleně. Vzápětí přejel její příjemnou, i když nijak mimořádnou tváří slabý úsměv.
„Ach ano, ovšem,“ řekla v rozpoznání.
„Co jsem ti říkala. Drží to jako tapeta,“ poznamenala ke mně Josella.
„O co jde?“ zeptal se Michael Beadley.
Vysvětlil jsem mu to. Prohlédl si Josellu pozorněji. Povzdychla si.
„Zapomeňte na to, prosím vás,“ navrhla. „Už mě unavuje pořád o tom mluvit.“
Zdálo se, že ho to mile překvapuje.
„Jasně,“ řekl a s lehkým pokývnutím propustil tuto záležitost z mysli. Obrátil se zpátky ke stolu. „Tak zase do práce. Už jste mluvili s Jaquesem?“
„Jestli tím myslíte toho plukovníka, co si hraje na státní správu, tak ano,“ řekl jsem.
Zazubil se.
„Musíme vědět, jak na tom jsme. Bez znalosti našeho početního stavu bychom se nikam nedostali,“ napodobil docela zdařile plukovníkův projev. „Má ovšem zcela pravdu,“ navázal. „Ale abych vám snad raději pověděl, jak se věci zhruba mají. Prozatím je nás tu kolem pětatřiceti. Každý pes jiná ves. Doufáme a čekáme, že v průběhu se přihlásí další. Z těch, co zde zatím jsou, osmadvacet vidí. Zbytek tvoří jejich manželky nebo manželé – a taky dvě nebo tři děti – nevidomí. V tomto okamžiku je naším hlavním cílem urychlený přesun z města někam do bezpečí – mělo by k tomu dojít někdy během zítřka, budeme-li ovšem do té doby tady se vším hotovi. Jasné?“
Přikývl jsem, že rozumím. „Ze stejných důvodů jsme my chtěli odjet už dneska navečer,“ řekl jsem.
„Čím chcete cestovat?“
Pověděl jsem mu o našem stejšnu. „Zásoby jsme si chtěli opatřit dneska odpoledne,“ dodal jsem. „Kromě spousty trifidích zbraní nemáme ještě skoro nic.“
Zdvihl tázavě obočí. Také Sandra na mne zvědavě pohlédla.
„Jako prvořadá potřeba mi to připadá trochu zvláštní,“ poznamenal.
Vysvětlil jsem mu naše důvody. Zřejmě se mi to moc nepodvedlo, neboť to na ně nijak zvlášť nezapůsobilo. Beadley pak nedbale pohodil hlavou a pokračoval:
„Chcete-li tedy s námi, navrhuji vám toto. Zajeďte s autem od dvora, vyložte z něj svoje věci a pak si ho někde vyměňte za pořádný velký náklaďák. Potom – ach, vyznáte se někdo trochu v medicíně?“ přeskočil na jiné téma.
Museli jsme přiznat, že ne.
Slabě se zamračil. „Škoda. Nikoho tu zatím nemáme. A to bych se divil, kdybychom za pár dní nepotřebovali doktora – a vůbec, měli bychom být všichni očkování…, svěřovat vám obstarání léčiv a instrumentů by asi nemělo cenu. Co byste řekli potravinám a domácím potřebám? Vyhovuje vám to?“
Obrátil několik listů papíru sepnutých klipsem, oddělil do nich jeden a podal mi ho. V záhlaví stálo číslo 15 a pod ním byl strojem psaný seznam konzervovaných potravin, kuchyňského nádobí a nějakého ložního prádla.
„Dopodrobna se tím řídit nemusíte,“ řekl, „ale snažte se toho držet co nejvíc, vyhneme se tak zbytečným duplikacím. Hlavně dbejte na kvalitu. Pokud jde o potraviny, zaměřte se na nejvyšší výživnou hodnotu a co nejmenší objem – chci říci, že i kdyby snad byly kukuřičné vločky tou největší vášní vašeho života, uděláte líp, když na ně zapomenete. Radím vám, abyste se drželi skladišť a obchodních domů.“ Vzal mi seznam z ruky a načmáral na něj dvě nebo tři adresy. „Co se týče potravin, hlavním předmětem vašeho zájmu budou konzery a pevné obaly – nedejte se například zlákat pytli mouky nebo cukru; tyhle věci má na starost jiná parta.“ Pohlédl zamyšleně na Josellu. „Obávám se, že to bude dřina, ale je to zároveň ta nejužitečnější práce, jakou pro vás dva zatím mám. Snažte se udělat do tmy co nejvíc. Kolem desáté večer se tady bude konat společná schůze s diskusí.“
A když jsme se obrátili k odchodu:
„Máte pistoli?“ zeptal se.
„Na to jsem ještě nepomyslel,“ přiznal jsem.
„Je to lepší – pro všechny případy. Docela stačí, když prostě vypálíte do vzduchu,“ řekl. Vytáhl ze stolní zásuvky dvě pistole a přistrčil je k nám po desce. „A nadělá to míň škody než tohle,“ dodal s pohledem na Josellin parádní nůž. „Přeju vám dobrou kořist.“
 

POKRAČOVÁNÍ