JOHN WYNDHAM
DEN TRIFIDŮ
Když jsme náš stejšn vyložili a vydali se do ulic, zjistili jsme, že je venku stále daleko méně lidí než včerejšího dne. Ti, které jsme viděli, se pak při zvuku motoru našeho auta snažili spíše dostat na chodník, místo aby nás obtěžovali.
První náklaďák, který nám padl do oka, se ukázal k nepotřebě, neboť byl plný dřevěných beden, příliš těžkých, abychom je mohli sami vyložit. S dalším jsem již měli větší štěstí – byla to zbrusu nová a prázdná pětitunka. Přesedli jsme si a ponechali stejšn jeho osudu.
Na první adrese byly rolety skladu spuštěné, ale tlakem páčidla ze sousedního obchodu se daly snadno přesvědčit a lehce vyjely nahoru. Uvnitř jsme učinili znamenitý objev. U nakládací rampy stála přistavena tři nákladní auta. Jedno z nich bylo plně naložené bednami masových konzerv.
„Uměla bys řídit takovéhle auto?“ zeptal jsem se Joselly.
Prohlédla si ho.
„No, proč ne? V podstatě je to přece stejné. A s provozem na ulicích si rozhodně starosti dělat nemusím.“
Rozhodli jsme se pro tento náklaďák vrátit později, a s naším prázdným jsme odjeli do dalšího skladu, kde jsme naložili balíky prostěradel, přikrývek a prošívaných dek, a potom jsme zas odjeli jinam a doplnili náklad řinčivou všehochutí hrnců, pánví, rendlíků a konvic. Když bylo auto plné, zmocnil se nás pocit době vykonané práce, i když byla těžší, než jsme si zprvu mysleli. Zdravou chuť k jídlu, kterou to v nás probudilo, jsme uspokojili v dosud nedotčené malé hospůdce.
V obchodních a kancelářských čtvrtích města vládal pochmurná atmosféra – nicméně jejich pochmurnost měla dosud spíše ráz normální neděle či svátku než totálního konce. Viděli jsme v těchto končinách jen velice málo lidí. Kdyby se katastrofa namísto v noci, kdy všichni zaměstnanci odešli domů, udála ve dne, vypadalo by to zde daleko hůře.
Když jsme se posilnili, zajeli jsme do prvního skladiště pro naložený náklaďák a zavezli obě auta zvolna a bez problémů do univerzity. Zaparkovali jsme je na předním dvoře a vyrazili jsme za další kořistí. Kolem půl sedmé jsme se vrátili podruhé, s dalším párem důkladně naložených náklaďáků a s pocitem užitečně naplněného dne.
Z budovy se vynořil Michael Beadley, aby si prohlédl náš příspěvek. Všechno schválil, až na tucet bedýnek, které jsem přidal k svému druhému náklaďáku.
„Co to je?“ zeptal se.
„Trifidí pušky a střelivo,“ řekl jsem.
Zamyšleně si mne prohlédl, „Ach, ano. To vy jste s sebou přivezl spoustu těch antitrifidích krámů,“ poznamenal.
„Myslím, že nám ještě přijdou vhod,“ řekl jsem.
Zamyslel se. Bylo mi jasné, že má posedlost trifidy mne u něho staví do poněkud pochybného světla. Viděl v tom patrně zaujatost u člověka mého povolání zcela pochopitelnou, nicméně zhoršenou v důsledku nedávného uštknutí, a v duchu uvažoval, zda by tato obsese nemohla zahrnovat ještě nějaké další, ne již tak neškodné projevy.
„Poslyšte,“ navázal jsem, „přivezli jsme čtyři plně naložená auta. Chci od vás jenom to, abyste mi v jednom z nich poskytli místo pro těhle pár bedniček. Jestli ovšem myslíte, že tolik místa nevyšetříme, dojdu sehnat nějaký přívěs nebo ještě jeden náklaďák.“
„Ne, jen je nechte, kde jsou. Moc místa stejně nezaberou,“ rozhodl.
Vešli jsme do budovy a vypili trochu čaje v improvizované jídelně, kterou tam šikovně zřídila jakási žena středních let s milým obličejem.
„On si myslí,“ řekl jsem Joselle, „že mi ti trifidi straší ve věži.“
„Já myslím, že na to brzy přijde sám,“ odpověděla. „Divím se, že je zatím ještě nikdo jiný neviděl.“
„Tihle lidé se drželi pouze v centru města, takže mě to ani nepřekvapuje. Ostatně my jsme dneska taky žádného neviděli.“
„Myslíš, že se vydají až sem, do městských ulic?“
„Těžko říct. Někteří sem možná zabloudí.“
„Jak se asi uvolnili?“ zeptala se.
„Když začnou lomcovat kůlem a neztratí výdrž, obvykle se jim to podaří. Na farmách utíkali zpravidla tak, že se napřeli proti jedné části plotu a tlačili na ni, dokud nepovolila.“
„A to jste nemohli stavět pevnější ploty?“
„Mohli, ale nechtěli jsem je mít natrvalo na stejném místě. Ostatně trifidi to nedělali tak často a většinou se dostali je z jednoho pole na druhé, takže stačilo zahnat je o kus dál a plot znovu vztyčit. Pochybuji, že by sem nějaký zabrousil úmyslně. Z trifidího hlediska musí být město něco jako poušť, a tak patrně budou hledět dostat se spíš do volné krajiny. Střílela jsi už někdy z trifidí pušky?“ dodal jsem.
Zavrtěla hlavou.
„Napadlo mě, že bych tě mohl trochu zacvičit, ale nejdřív si seženu něco vhodnějšího na sebe,“ navrhl jsem.
Vrátil jsem se asi za hodinu, připadaje si v oděvu inspirovaném jejím nápadem s lyžařskou soupravou a s vysokými botami daleko vhodněji, načež jsem zjistil, že se převlékla do slušivých, hráškově zelených šatiček. Vzali jsme dvě trifidí pušky a odešli do parku na blízkém Russell Square. Dobrou půlhodinu jsme odstřelovali nejvyšší vrcholky příhodných křovin a pak se k nám po trávníku přiloudala mladá žena v cihlově červené kazajce a elegantních zelených kalhotách a zamířila na nás malý fotoaparát.
„Vy jste co – od novin?“ vyzvídala Josella.
„Když se to tak vezme, tak ano,“ řekla mladá žena, „– alespoň prozatím pořizuji něco jako oficiální kroniku událostí. Elspeth Caryová.“
„Tak záhy,“ poznamenal jsem. „V tomhle vidím prsty našeho pořádkumilovného plukovníka.“
„Máte taky pravdu,“ přisvědčila. Otočila se, aby si prohlédla Josellu. „A vy jste slečna Playtonová. Často jsem si říkala, jak asi –“
„Poslyšte,“ přerušila ji Josella. „Cožpak zrovna moje pověst musí být jedinou věcí, která se v tomhle rozvráceném světě drží zuby nehty? Neměli bychom na to zapomenout?“
„Umm,“ řekla zamyšleně slečna Caryová. „Uh-hum.“ Převedla řeč jinam. „Co to pořád máte s těmi trifidy?“ zeptala se.
Řekli jsme jí to.
„Všichni si myslí,“ dodala Josella, „že je buď panikář, nebo pošuk.“
Slečna Caryová si mne změřila přímým pohledem. Její obličej byl spíše zajímavý než hezký, a její pleť určitě chytala barvu pod silnějším sluncem, než bylo naše. Oči měla poctivé, pozorné a tmavě hnědé.
„A jste?“ zeptala se.
„Víte, myslím si, že když se vymknou z ruky, dokážou nadělat dost nepříjemností, abychom je museli brát vážně,“ řekl jsem. Přikývla. „To rozhodně. Viděla jsem místa, kde se lidem vymkli z ruky. Vypadá to pak škaredě. Ale v Anglii – neumím si to dost dobře představit.“
„Nebude nás tolik, abychom je zastavili,“ řekl jsem.
Chtěla-li něco odpovědět, překazil jí to řev motoru nad našimi hlavami. Obrátili jsme oči vzhůru a spatřili, jak se k nám od střechy Britského muzea snáší helikoptéra.
„To bude Ivan,“ řekla slečna Caryová. „Říkal, že se mu snad podaří jednu sehnat. Musím si jít zmáčknout, jak přistává. Zatím ahoj.“ A odběhla po trávníku pryč.
Josella si lehla do trávy, založila ruce za hlavu a zahleděla se do hlubin oblohy. Když motor helikoptéry zmlkl, zdálo se ticho hlubší než dříve.
„Pořád tomu nemůžu uvěřit,“ řekla. „Snažím se, ale nejde mi to. Všechno přece nemůže jen tak končit… končit… končit… Je to určitě nějaký zlý sen. Zítra bude tenhle park zas plný rámusu. Po ulicích kolem budou rachotit červené autobusy, chodníky budou plné hemžících se davů, semafory budou zase blikat… Takhle svět přece nekončí – nemůže – to snad není možné…“
Cítil jsme v podstatě totéž. Domy, stromy, nesmyslně honosné hotely na protější straně náměstí, to všechno vypadalo až příliš normálně – až příliš připraveno pro oživující dotek…
„A přesto,“ řekl jsem, „mám dojem, že kdyby dinosauři byli schopni myslet, mysleli by si svého času zhruba totéž, co my. Čas od času se to prostě stává, chápeš?“
„Ale proč zrovna nám? Připadám si, jako kdybych četla v novinách o nějakých neuvěřitelných věcech, které se přihodily nějakým lidem – ale vždycky těm ostatním. Na nás přece není nic tak zvláštního.“
„Neříká si snad vždycky někdo ‚proč právě já?‘ Voják, který vyvázne bez zranění, když všichni jeho druzi padnou, nebo malý podvodníček, který se dostane do maléru pro zfalšování jediného šeku? Řekl bych, že je to prostě slepá náhoda.“
„Náhoda, že se to stalo – nebo náhoda, že se to stalo zrovna nám?“
„Že se to stalo nám. Jednou k tomu nějak dojít muselo. Nebylo by přirozené, aby jeden druh tvorstva převládal natrvalo.“
„Nechápu proč?“
„Proč, to je věru zapeklitá otázka. Ale nevyhneš se závěru, že život musí být dynamický, nikdy ne statický. Tak či onak vždycky musí dojít ke změně. Ale podotýkám, že podle mého k tomu tentokrát nedošlo, i když jsme měli zatraceně namále.“
„Tak tedy nemyslíš, že je to naprostý konec – nás lidí?“
„Mohl to být konec. Ale – ne, nemyslím – tentokrát ještě ne.“
Stále to mohl být náš konec. Nepochyboval jsem o tom ani v nejmenším. Ale utvoří se ještě malé skupiny, jako je ta naše. Viděl jsem v duchu pustý svět osídlený roztroušenými společenstvy, která bojují ze všech sil o znovunabytí moci nad přírodou. Musel jsem věřit, že alespoň některým z nich se to podaří.
„Ne,“ opakoval jsem, „nemusí to být nevyhnutelně náš konec. Jsme pořád ještě značně přizpůsobiví a v porovnání s našimi předky nemusíme začínat od naprosté nuly. Dokud nás zůstane třeba jen několik zdravých a silných, máme stále šanci – hromsky dobrou šanci.
Josella na to neodpověděla. Ležela a hleděla k nebi s nepřítomným pohledem v očích. Nebylo těžké uhádnout, co jí asi prochází hlavou, ale nic jsem neřekl. Chvíli ještě mlčela a pak se ozvala:
„Víš, nejotřesnější na tom je, když si uvědomíš, jak hladce jsme přišli o svět, který nám připadal tak bezpečný a zaručený.“
Měla stoprocentní pravdu. Jádrem šoku se jevila právě ta prostota celé katastrofy. Uprostřed důvěrně známého světa člověk snadno zapomíná na všechny síly, které tento svět udržují v rovnováze, a jeho jistotu považuje za něco samozřejmého. Ale není tomu tak. Pochybuji, že jsem si kdy předtím uvědomil, že lidská nadřazenost není dána především naším mozkem, jak se pravilo v mnoha knihách Je dána schopností mozku zpracovávat a používat informace, které mu zprostředkovává úzké pásmo viditelných světelných paprsků. Celá lidská civilizace, všechno, čeho jsme dosáhli nebo čeho ještě můžeme dosáhnout, závisí na naší schopnosti vnímat elektromagnetické záření v rozsahu od fialové k červené. Bez ní jsme ztraceni. Uvědomil jsem si v tom okamžiku celou ubohost naší závislosti na tomto daru a vedle toho všechny zázraky, které člověk s tak křehkým nástrojem vytvořil…
Josella zatím sledovala svoji vlastní myšlenkovou nit.
„Bude to podivný svět – co z něho zbude. Pochybuju, že se nám v něm bude líbit,“ řekla přemýšlivě.
Přišlo mi to trochu absurdní – jako kdybychom mohli namítat, že se nám nelíbí myšlenka na smrt či na zrození. Podle mého bude nejprve zapotřebí ujistit, jako to vůbec bude a potom udělat všechno pro nápravu toho, co se nám bude nejvíce zajídat, ale nechal jsem si to pro sebe.
Chvílemi jsme slyšeli, jak do zadního dvora univerzity zajíždějí nákladní auta. Bylo zřejmé, že většina zásobovacích týmů se již vrátila. Pohlédl jsem na hodinky a sáhl po trifidích puškách ležících vedle v trávě.
„Jestli ještě chceme dostat něco k večeři, než si půjdeme poslechnout, co si o tom myslí ostatní, máme nejvyšší čas,“ řekl jsem.
Mám za to, že jsme si všichni od schůze slibovali pouze jakési informativní sdělení. Časy, trasa přesunu, denní cíl – takovéhle věci. Rozhodně jsem nepočítal s tou potravou k přemýšlení, jaké se nám dostalo.
Schůze se konala v malé posluchárně, osvětlené pro tuto příležitost sestavou automobilových reflektorů a baterií. Když jsme vstoupili, za přednášecím pultem se radil hlouček zhruba půl tuctu mužů a dvou žen, který se zřejmě ustavil do funkce předsednictva. K našemu překvapení jsme v sále našli bezmála sto lidí. V poměru přibližně čtyř ku jedné převládaly mladé ženy. Dokud mne však Josella neupozornila, že jen několik málo vidí, sám jsem na to nepřišel.
Radícímu se hloučku dominoval svou výškou Michael Beadley. Vedle něho jsem rozpoznal plukovníka. Ostatní tváře mi byly neznámé, s výjimkou Elspeth Caryové, která – patrně pro poučení potomstva – zaměnila svůj fotoaparát za poznámkový blok. Většina jejich pozornosti se soustřeďovala na postaršího muže s ošklivými, nicméně přívětivými rysy. Na nose mu seděly brýle se zlatými obroučkami a jeho krásné bílé vlasy se honosily délkou vpravdě státnickou. Všichni se tvářili, jako by jim tento muž působil jisté starosti.
Druhá žena v jejich společnosti byla jen o málo starší, aby mohla být ještě zvána děvčetem – bylo jí snad dvaadvacet nebo třiadvacet let. Nezdálo se, že by se mezi nimi cítila ve své kůži. Co chvíli vrhla do publika nejistý, nervózní pohled.
Potom vešla Sandra Telmontová s listem kancelářského papíru. Krátce jej prostudovala a nato hlouček energicky rozehnala a určila každému jeho židli. Pokynem ruky přivolala Michaela k přednášecímu pultu a schůze započala.
Stál tam trochu nahrbený a zatímco čekal, až se šum v sále utiší, sledoval vážným zrakem své publikum. Hlas, kterým pak promluvil, zněl příjemně, podomácku, a prozrazoval zkušeného řečníka.
„Mnozí z nás, jak jsme se tu sešli,“ začal, „musí být touto katastrofou stále ještě omráčení. Svět, který jsme tak dobře znali, přestal zničehonic existovat. Někteří z nás mají možná pocit, že je všemu konec. Není. Ale říkám vám na rovinu, že může být všemu konec – když to my dovolíme.
Postihlo nás hrozné neštěstí, ale pořád zbývá naděje na přežití. Stojí snad za připomenutí, že nejsme jediní v dějinách, kdo hledí na nezměrnou zkázu. Aťsi jsou mýty o potopě světa sebepřehnanější, nemůže být pochyb, že k ní kdysi dávno v naší historii došlo. Ti, kdo ji přežili, viděli obraz zkázy, kterou co do měřítka můžeme porovnat s naší, ale která byla svým způsobem daleko hroznější. A nemohli propadnout zoufalství; museli začít znova – tak jako musíme začít my.
Sebelítost a truchlivé pocity nic nepostaví. Proto uděláme nejlíp, když je od sebe honem odvrhneme, neboť my se musíme stát staviteli.
Má-li snad někdo potřebu romanticky dramatizovat naši situaci, rád bych ho upozornil, že to, co se stalo, není ani zdaleka to nejhorší, co se stát mohlo. Jako patrně většina z vás, čekal jsem i já celý život něco hroznějšího. A stále věřím, že kdyby nás nepotkalo toto, potkaly by nás mnohem strašnější věci.
Od 6. srpna 1945 se vyhlídky lidstva na přežití úděsně zúžily. Ještě před dvěma dny byly fakticky užší než v této chvíli. A jestli chcete něco mermomocí dramatizovat, poslužte si lety po roce 1945, kdy se stezka bezpečnosti začala postupně ztenčovat, až se z ní stalo napjaté lano, po němž jsme museli kráčet s úmyslně zavřenýma očima, abychom neviděli hlubiny pod sebou.
V těch letech mohlo dojít k osudnému uklouznutí v kterémkoli okamžiku. Je zázrak, že k němu nedošlo. A je dvojnásobný zázrak, že k němu nedošlo tak dlouho.
Dříve nebo později by však k onomu uklouznutí došlo. Je úplně jedno, zda by se tak stalo ze zlé vůle, neopatrností nebo pouhým nedopatřením; rovnováha by byla zvrácena a zkáza by měla zelenou.
Těžko říci, jak zlé by to bylo, jak to mohlo být zlé – ale nemusel taky přežít nikdo; je dokonce možné, že by to nepřečkala ani tato planeta…
A nyní uvažte naši situaci. Země je neporušena, nezjizvená, stále plodná. Může nám poskytnout potravu a suroviny. Máme zásobárny vědomostí, z nichž se můžeme učit, jak vytvořit cokoli, co tady už bylo – i když na některé věci snad bude lépe nevzpomínat. A máme prostředky, zdraví a sílu potřebné k tomu, abychom začali znovu budovat.“
Jeho řeč byla sice krátká, zato však působivá. Značná část jeho posluchačů se nepochybně začala uvědomovat, že spíše než na konci všeho nachází se na počátku něčeho nového. Přestože nám nic konkrétního nenabídl, vládla v posluchárně mnohem živější nálada, když se posadil.
Plukovník, který ho vystřídal, byl praktický a věcný. Připomenul nám, že ze zdravotních důvodů bude nejrozumnější, když vyklidíme všechny zastavěné oblasti, jakmile to jen bude možné – předpokládal, že by to mohlo být kolem 12 hodin příštího dne. Byly již shromážděny takřka všechny základní nezbytnosti, rovněž jako řada věcí vedlejších, které nám zajistí poměrně značné pohodlí. Se zřetelem na množství zásob musí být naším cílem stát se co možná nejméně závislými na ostatních zdrojích, a to minimálně na dobu jednoho roku. Toto období bychom měli prožít prakticky ve stavu obležení. My všichni bychom jistě rádi přidali k věcem na našem seznamu ještě spoustu dalších, ale to musí počkat, dokud naši zdravotníci (při těchto slovech se mladá žena v předsednictvu hluboce zarděla) neuznají za bezpečné, aby menší skupinky mohly opustit naši izolaci a opatřit potřebné. Pokud jde o místo naší izolace, předsednictvo, mající na mysli požadavky jeho celistvosti, soběstačnosti a odloučenosti, po důkladném zvážení dospělo k závěru, že by našim účelům vyhovoval nejlépe nějaký venkovský hotel, anebo, kdybychom žádný vhodný nenašli, pak nějaké větší venkovské sídlo.
Zda se předsednictvo na žádném konkrétním místě nedohodlo, nebo zda v plukovníkově vojenské mysli převládlo mínění, že by mělo být z nějakých závažných důvodů utajeno, to posoudit nemohu, avšak jsem pevně přesvědčen, že opomenutí jmenovat určité místo bylo nejvážnějším nedopatřením celého večera. Nicméně plukovníkovo praktické vystupování zapůsobilo v tu chvíli značně uklidňujícím dojmem.
Když usedl, povstal opět Michael. Pronesl k mladé ženě několik povzbudivých slov a představil ji. Bylo jedním z našich nejtíživějších problémů, prohlásil, že jsme mezi sebou neměli žádného zdravotníka, a proto v našem středu s nesmírnou úlevou vítá slečnu Berrovou. Je sice pravda, že lékařský diplom tištěný honosným písmem nevlastní, ale zato má vysokou kvalifikaci zdravotní sestry. Podle jeho názoru mohou být ovšem nedávno nabyté vědomosti daleko cennější, než diplom získaný před mnoha lety.
Mladá žena se znovu zapýřila a pronesla krátkou řeč o svém odhodlání plně zvládnout svěřený úkol a poněkud náhle uzavřela informací, že nás ještě před odchodem ze sálu bude očkovat proti všemožným nemocem.
Drobný mužík vrabčího vzezření, jehož jméno mi uniklo, pak sáhodlouze vysvětloval, jak zdraví každého jednotlivce musí být zájmem nás všech a že každé podezření z nemoci musí být okamžitě ohlášeno, neboť jakákoli nakažlivá choroba by pro nás mohla mít katastrofální následky.
Když domluvil, vstala Sandra a představila posledního mluvčího předsednictva: Dr. E. H. Vorless, DrSc., z Edinburghu, profesor sociologie na Kingstonské univerzitě.
Bělovlasý muž došel k řečnickému pultu. Opřel se o něj konečky prstů a chvíli tak mlčky a se skloněnou hlavou postál, jako by zevrubně zkoumal desku pultu. Od stolu ho upřeně a s jistou úzkostí sledoval zbytek předsednictva. Plukovník se naklonil k Michaelovi a cosi mu zašeptal a ten pokývl hlavou, aniž však přitom spustil doktora věd z očí. Stařík vzhlédl.
„Vážení přátelé,“ začal, „troufám si říci, že jsem z vás ze všech nejstarší. Za svých takřka sedmdesát let jsem se naučil, a také musel odnaučit, mnoha věcem – i když jich zas nebylo tolik, jak bych si přál. A pokud mne za dlouhá léta studia lidských mravů něco ohromilo víc než jejich houževnatost, pak to byla jejich rozmanitost.
Francouzi věru výstižně říkají: autres temps, autres moeurs. Zamyslíme-li se trochu, neujde nikomu z nás, že určitá společenská ctnost může být stejně tak společenským zločinem; že to, nad čím se my pohoršujeme, může být všude jinde považováno za chvályhodné; že zvyky v jednom století zatracované jsou v jiném pardonovány. A uvědomíme si také, že v každé společnosti a v každé době vládne všeobecná víra v morální správnost stávajících zvyklostí.
Vzhledem k tomu, že mnohé z těchto zvyklostí si navzájem odporují, nemohou být také všechny v absolutním smyslu slova ‚správné‘. Nejlepší stanovisko, které k nim můžeme zaujmout – musíme-li už nějaké stanovisko zaujímat – bude to, když řekneme, že tyto zvyklosti jsou ‚správné‘ pro určitá společenství v určitých dobách. V některých případech mohou být považovány za správné i nadále, i když převážně tomu tak není, a společnosti, které se jimi slepě řídí bez ohledu na pozměněné okolnosti, činí tak ke své vlastní škodě.“
Posluchači zatím pořád nechápali, kam tento úvod směřuje. Neklidně se na svých místech ošívali. Kdyby se podobná přednáška ozvala z jejich radiopřijímače, většina z nich by ho okamžitě ze zvyku vypnula. Nyní se však cítili zaskočeni. Řečník se rozhodl, že se vyjádři srozumitelněji.
„Tak byste jistě neočekávali,“ pokračoval, „že nalezne stejné mravy, zvyky a obyčeje v nuzné indické vesnici žijící na pokraji smrti hladem, jako v luxusní londýnské čtvrti, dejme tomu v Mayfairu. Podobně se co do povahy svých mravů budou lišit obyvatelé zámožného státu, kde je život poměrně snadný, od obyvatel přelidněné, strádající země. Jinými slovy, různá prostředí vytvářejí různé životní normy.
Zdůrazňuji proto, že svět, jaký jsme až dosud znali, je nenávratně pryč – je po něm veta.
Spolu s ním jsou pryč i podmínky, které nás utvářely a učily našim životním normám. Naše potřeby jsou nyní jiné a jiné musí být i naše cíle. Chcete-li příklad, vzpomeňte si, jak jsme se dnes po celý den s lehkým svědomím dopouštěli věcí, které byly ještě přede dvěma dny nazývány vloupáním a krádeží. Stará struktura života padla a my nyní musíme nalézt takový modus vivendi, který by nejlépe vyhovoval té nové. Nemůžeme jen tak začít stavět znovu; musíme začít znovu přemýšlet – což je mnohem těžší a mnohem nepohodlnější.
Člověk zůstal po fyzické stránce pozoruhodně přizpůsobivým tvorem. A každá společnost má ve zvyku formovat nevyzrálou mysl své mládeže, infikovat ji svazujícími normami předsudků. Výsledkem je pak podivuhodně nepoddajný materiál, schopný zdárně odolávat tlaku mnoha přirozených sklonů a instinktů. Tak je možno vychovat člověka, který navzdory svému prvotnímu pudu sebezáchovy riskuje dobrovolně smrt ve jménu ideálu – stejným způsobem však můžeme vychovat i omezence, který si ví se vším rady a vždycky ví, co je ‚správné‘.“
V dobách, které jsou před námi, se budeme muset značnému množství těchto umělých předsudků odnaučit, anebo je radikálně změnit. Můžeme přijmout a zachovávat pouze jeden základní předsudek, a to, že lidská rasa stojí za to, aby byla zachována. Tomuto ohledu musí být všechny ostatní alespoň na čas podřízeny. Na každý svůj čin musíme nahlížet s jedinou otázkou na myslí. ‚Pomůže to naší rase přežít – nebo nás to zbrzdí?‘ Pomůže-li nám to, musíme to i udělat, aťsi by to bylo sebe víc v rozporu s idejemi, v nichž jsme byli vychováni. Kdyby nám to však bylo ke škodě, musíme se tomu vyhnout i za tu cenu, že by se toto vyhnutí střetávalo s naším předchozím pojetím povinnosti, a třeba i spravedlnosti.
Nebude to nijak snadné: staré předsudky mají tuhý život. Na berličky mravních zásad a nařízení nespoléhají jen prosťáčci, strašpytlové a duševní lenoši – my všichni se o ně opíráme víc, než si sami dovedeme představit. Nicméně dneska, kdy vší organizaci je konec, žádná z jejích praktických příruček nám neporadí. Musíme sebrat morální odvahu myslet a rozhodovat sami za sebe.“
Odmlčel se a přejel své posluchače zamyšleným pohledem. Potom řekl:
„Nežli se rozhodnete připojit k našemu společenství, jedno vám musí být jasné. Že všichni, kdo se s námi pustí do našeho velkého úkolu, musí zpívat po našem. Muži musí pracovat – ženy musí rodit děti. Kdo s tím nebude souhlasit, pro toho není mezi námi místa.“
Rozhostilo se hrobové ticho a profesor do něho dodal:
„Můžeme si dovolit živit omezený počet nevidomých žen, neboť ty budou mít děti, které vidět budou. Nemůžeme ale živit nevidomé muže. V našem novém světě se tudíž děti stávají mnohem důležitějšími než manželé.“
Ticho vládlo ještě několik vteřin poté, co zmlkl, ale pak se ojedinělé mumlání rychle slilo do všeobecného bzukotu.
Podíval jsem se na Josellu. K mému úžasu se potutelně zubila.
„Co je na tom tak směšného?“ zeptal jsem se, snad trochu příkře.
„Hlavně to, jak se všichni tváří,“ odpověděla.
Musel jsem jí dát za pravdu. Rozhlédl jsem se sálem a zarazil jsem se zrakem u Michaela. Ve snaze shrnout reakce posluchačů, přejížděly jeho oči z jedné strany sálu na druhou.
„Michael vypadá nějak ustaraně,“ poznamenal jsem.
„Nemá proč,“ řekla Josella. „Když to mohlo projít Brighamu Youngovi v polovině devatenáctého století, mělo by to být dneska hračkou.“
„Ty ale dokážeš být někdy neomalená mladá dáma,“ řekl jsem. „Nebo jsi o tom snad věděla předem?“
„To zrovna ne, ale úplně hloupá zas nejsem. Mimoto, když jsi byl pryč, zavezl sem někdo plný autobus těch slepých děvčat. Všechny jsou z nějakého ústavu. Řekla jsem si, proč je asi museli vozit odtud, když jich mohli sebrat celé tisíce jen v několika sousedních ulicích? Odpověď pak byla nasnadě: za a) že byly slepé ještě před tím, než se to stalo, a že tedy umějí dělat jisté práce; a za b) že jsou to samá mladá děvčata. Odvodit si z toho další závěry už nebylo nijak složité.“
„Hmm,“ řekl jsem. „Počítám, že to bude v tom, jak se kdo na věci dívá. Já musím říct, že mě to aspoň nenapadlo. Myslíš –?“
„Pššt,“ zarazila mne, neboť posluchárnou se zatím rozhostilo hluboké ticho.
Povstala vysoká, tmavovlasá, odhodlaně vyhlížející a poměrně mladá žena. Zatímco čekala na slovo, vypadalo to, že ani nemůže otevřít ústa, ale posléze se tak stalo.
„Máme tomu rozumět tak,“ dotazovala se hlasem z kalené oceli, „máme tomu snad rozumět tak, že poslední řečník zde obhajoval volnou lásku?“ A s mrazivou rozhodností se prkenně posadila.
Doktor Vorless, který ji pozorně sledoval, si uhladil vlasy.
„Mám za to, že tazatelka si je dobře vědoma, že jsem se ani slovem nezmínil o lásce, natožpak volné, prodejné nebo zištné. Byla by tudíž tak laskava a položila svoji otázku přesněji?“
„Myslím, že mi řečník rozuměl. Ptám se tedy, zda navrhuje zrušení manželského zákona?“
„Zákony, které jsme uznávali, byly zrušeny okolnostmi. Nyní je pouze na nás, abychom vytvořili zákony odpovídající novým podmínkám a v případě nezbytí si i vynutili jejich dodržování.“
„Zůstává zde ještě zákon boží a zákon slušnosti.“
„Madam, Šalamoun měl tři sta – nebo snad pět set? – manželek a podle všeho mu to Bůh neměl nikterak za zlé. Mohamedán se svými třemi manželkami požívá pověsti váženého člověka. To všechno je pouze otázkou lokálních zvyklostí. O tom, jakými zákony se budeme řídit v těchto a dalších věcech, o tom rozhodneme později a s přihlédnutím k co největšímu prospěchu našeho společenství.
Nás výbor se po diskusi usnesl, že chceme-li vybudovat nový řád věcí a vystříhat se upadnutí do barbarství – což je nebezpečí poměrně značné – musíme od těch, kdo se k nám chtějí připojit, vyžadovat jisté záruky.
Nikdo z nás se nedomnívá, že znovu nastolíme podmínky, o které jsme přišli. Nabízíme vám prací naplněný život v těch nejlepších podmínkách, jaké si sami vytvoříme, a štěstí, vyplývající z těžce vydobytých úspěchů. Oplátkou požadujeme poslušnost a plodnost. Nikoho nechceme nutit. Rozhodnutí je na vás. Komu se naše nabídka nebude zamlouvat, ten má naprostou volnost odejít jinam a založit samostatné společenství na takových základech, pro jaké se rozhodne.
Přesto vás prosím, abyste odpovědně zvážili, zda máte či ne od Boha právo, zbavovat kteroukoli ženu radostí, jež jí přináší naplnění jejích přirozených funkcí.“
Následující diskuse se zvrhla v zmatenou slovní šarvátku, sklouzávající co chvíli do podrobností a hypotéz, na které v tuto chvíli nemohlo být odpovědi. Nikdo se však neměl k tomu, aby jí udělal konec. Čím déle se protahovala, tím přijatelnější se sporná myšlenka zdála.
Odebrali jsme se s Josellou ke stolu, kde ošetřovatelka Berrová rozložila své nádobíčko. Dostali jsme do rukou po několika injekcích a pak jsme se opět posadili a dále naslouchali výměně názorů.
„Kolik si myslíš, že jich asi s nimi půjde?“ zeptal jsem se Joselly. Krátce se rozhlédla.
„Skoro všichni – ráno,“ odpověděla.
Měl jsem o tom své pochybnosti. Další a další námitky jen pršely. Josella řekla:
„Představ si, že bys byl ženou, která bude dneska hodinu nebo dvě před usnutím rozhodovat, zda zvolit děti a organizaci, která o tebe i o ně bude pečovat, anebo věrnost principu, což taky může znamenat žádné děti a nikoho, kdo by se o tebe staral. Potom bys asi moc dlouho neváhal. A koneckonců, většina žen chce mít děti tak jako tak – a manžel je pro ně jenom tím, co byl doktor Vorless patrně nazval lokálním prostředkem k dosažení cíle.“
„Nedíváš se na to trochu cynicky?“
„Jestli na tom opravdu vidíš něco cynického, pak musíš být pořádně sentimentální povaha. Mluvím tu o skutečných ženách, ne o těch atrapách z filmového plátna a módních časopisů.“
„Ach tak,“ řekl jsem.
Chvíli zadumaně seděla a vrásky na jejím čele se prohlubovaly. Konečně řekla: „Jediné, čeho se bojím, aby těch dětí nechtěli moc. Ne že bych neměla ráda děti, ale všechno má své meze.“
Diskuse se ještě hodinu nanicovatě točila kolem dokola a pak byla uzavřena. Michael požádal všechny, kdo se budou chtít k jejich plánu připojit, aby odevzdali svá jména do deseti hodin následujícího dopoledne v jeho kanceláři. Plukovník vyzval všechny, kdo jsou schopni řídit nákladní auto, aby se u něho hlásili v 7.00, a tím schůze skončila.
Vyšli jsme s Josello před budovu. Byl vlahý večer. Světlo na věži opět s nadějí prořezávalo oblohu. Nad střechou muzea se právě vynořil jasný měsíc. Našli jsme si nízkou zídku, usedli jsme na ni, hleděli do stínů zahrady na náměstí a naslouchali šelestění větru ve větvích. Mlčky jsme kouřili. Když jsem byl se svou cigaretou téměř u konce, odhodil jsem ji a nadechl se.
„Josello,“ řekl jsem.
„Hmm?“ odpověděla, jen stěží se vynořujíc ze svých myšlenek.
„Josello,“ opakoval jsem. „Ehm – tedy k těm dětem. Víš – já – tedy já bych si musel připadat strašně pyšně a šťastně, kdyby mohly být nás dvou společně.“
Chvíli seděla zcela nehybně a nic neříkala. Potom otočila hlavu. V plavých vlasech se jí třpytil odraz měsíčního světla, ale obličej a oči měla ve stínu. S bušícím srdcem a jistou nevolností jsem čekal na odpověď. A ona s úžasným klidem pronesla:
„Děkuji ti, Bille. Já myslím, že bych to taky chtěla, miláčku.“
Vzdychl jsem. Bušení v prsou příliš nepolevilo, a když jsem k ní vztáhl ruce, viděl jsem, že se chvějí. Nemohl jsem v ten okamžik najít jediné slovo. Josella nicméně ano.
„Ale tak jednoduché to zas nebude.“
„Co tím myslíš?“ zeptal jsem se.
Zamyšleně řekla: „Víš, kdybych byla na místě těch,“ – pokývla hlavou směrem k věži – „myslím, že bych vydala takové nařízení. Rozdělila bych nás do skupin a řekla, že každý muž, který se ožení se zdravou dívkou, musí si k ní přibrat ještě dvě slepé. Já bych to tak rozhodně udělala.“
Zíral jsem do její tváře skryté ve stínu.
„To nemyslíš vážně,“ namítl jsem.
„Bohužel ano, Bille.“
„Ale to přece –“
„Copak nechápeš, že něco takového chystají – alespoň podle toho, co nám řekli?“
„To je možné,“ připustil jsem. „Ale když to nařídí oni, bude to něco jiného. Nechápu –“
„Chceš snad říct, že mě nemáš tak rád, abys sis ke mně nemohl přibrat ještě dvě další ženy?“
Polkl jsem. A pokusil jsem se odporovat.
„Ale to je šílenství. Je to nepřirozené. To, co mi navrhuješ –“
„Tak poslouchej. Bille. Já vím, že je to napoprvé trochu zarážející, ale nic šíleného na tom není. Je to docela samozřejmé – i když nijak snadné.“
„Tohle všechno,“ – ukázala rukou kolem nás – „mě nějak proměnilo. Jako kdybych náhle prohlédla. A jedna z těch věcí, o které myslím, že ji teď chápu, je ta, že my všichni, co jsme vyvázli, budeme mít k sobě mnohem blíž, budeme mnohem závislejší jeden na druhém než dřív, budeme spíš jako – jako nějaký kmen.
Celý den jsme spolu chodili městem a všude jsme viděla ty chudáky, co už zakrátko umřou. A celý den jsem si říkala: ‚To je přece zázrak! Vždyť jsem si nezasloužila o nic lepší osud než kdokoli z těch ostatních. Ale dostalo se mi ho. Jsem živá a zdravá – a teď je na mně, abych to ospravedlnila.‘ Začala jsem mít najednou mnohem blíž k těm ostatním než předtím. A celý den jsem přemýšlela, jak to udělat, abych alespoň některým z nich pomohla.
Pochop to, my přece musíme udělat něco, čím bychom ten zázrak ospravedlnili, Bille. Mohla jsem být dneska jedním z těch slepých děvčat; ty zase jedním z těch mužů, co bloudí po ulicích. Nic velkého udělat nemůžeme. Ale když se pokusíme postarat jen o pár z nich a dáme jim tolik štěstí, kolik jen bude možné, splatíme tak trochu – třebas nepatrně – z našeho dluhu. Neříkej, že to nechápeš, Bille.“
Dobrou minutu jsem si to obracel v hlavě.
„Tak se mi zdá,“ řekl jsem, „že tohle byl ten nejpodivnější argument, jaký jsem dneska – jestli vůbec v životě – uslyšel. A přece –“
„A přece je správný, viď, Bille? Vím, že je správný. Pokoušela jsem si představit na místě jednoho z těch děvčat sebe a jsem si teď jistá. Pro některá z nich znamenáme naději na ten nejplnější život, jaký mohou mít. Splníme ji, jako část naší vděčnosti – nebo jim ji prostě odepřeme kvůli předsudkům, ve kterých nás vychovali? Tak zní celá otázka.“
Chvíli jsme seděli mlčky. Ani na okamžik jsem nezapochyboval, že Josella míní každé svoje slovo vážně. Rozjímal jsem tak trochu nad metodami odhodlaných, revolučně smýšlejících žen typu Florence Nightingaleové či Elizabeth Fryové. S takovými nic nepořídíte – a často se posléze ukáže, že měly pravdu.
„Dobrá,“ řekl jsem konečně. „Když myslíš, že by to tak mělo být. Ale doufám –“
„Nedělej si starosti, miláčku. Vyberu ti dvě hezké, rozumné dívky.“
„Ach,“ řekl jsem.
Seděli jsme ruku v ruce na zídce a hleděli do strakatých stromů – ale nic jsme neviděli, alespoň já ne. Potom někdo v budově na námi spustil gramofon a ozval se Straussův valčík. Linul se prázdným nádvořím s bolestnou nostalgií. Ulice před námi se stala na okamžik přízrakem plesové síně: vírem barev, nad nímž jak křišťálový lustr visel měsíc.
Josella sklouzla ze zídky. S roztaženýma rukama, rozvlněnýma v zápěstích a prstech, a s prohnutým tělem vznášela se uprostřed velkého kruhu měsíčního světla, lehká jako pápěří. S rozzářenýma očima přitančila blíže a vztaženýma rukama mne vyzvala k tanci.
A tančili jsme. Při ozvěně ztracené minulosti, na prahu neznámé budoucnosti.
Kráčel jsem neznámým, opuštěným městem, jehož prázdnými ulicemi se rozléhalo zasmušilé klinkání zvonku a hrobové volání hlasu bez těla: „Bestie uprchla! Mějte se na pozoru! Bestie uprchla!“ – když tu jsem se probudil a zjistil, že zvonec skutečně vyzvání. Byl to ruční zvonek a jeho srdce bušilo do zvonoviny tak pronikavě a děsivě, že jsem si v té chvíli nemohl vzpomenout, kde to vlastně jsem. Zpitomělý spánkem posadil jsem se na posteli a pak jsem uslyšel hlasy, křičící „Hoří!“. Vyskočil jsem jak jsem byl z prostěradel a vyběhl na chodbu. Byl tam cítit kouř a ze všech stran se ozývaly zvuky pobíhajících nohou a bouchání dveří. Nejvíce hluku se zdálo přicházet zleva, odkud ke mně zaléhalo vyzvánění zvonku a zděšené výkřiky, a tam jsem se také obrátil a rozběhl. Vysokými okny na konci chodby pronikala dovnitř trocha měsíčního světla a zjasňovala přítmí alespoň natolik, že jsem mohl utíkat středem chodby a vyhnout se tak lidem tápajícím podél zdí.
Doběhl jsem ke schodišti. Zvonek dole ve dvoraně nepřestával vyzvánět. Sbíhal jsem se schodů, jak nejrychleji to v neustále houstnoucím kouři šlo. Takřka u konce schodiště jsem zakopl a padl kupředu. Z přítmí se stala rázem neproniknutelná tma, v níž se jako oblak jehel rozprsklo prudké světlo, a to bylo vše…
Nejprve se přihlásila bolest v hlavě. Potom, když jsem otevřel oči, pronikavá záře. Na první mžiknutí mě oslnila jako světlo svářecího plamene, ale když jsem zdvihl víčka opatrněji, ukázalo se,že je to docela obyčejné okno a navíc ještě pořádně špinavé. Věděl jsem, že ležím na posteli, ale neposadil jsem se a neprozkoumal své okolí blíže; dunivé bušení pístu v mé hlavě mne zbavovalo odvahy k sebemenšímu pohybu. Ležel jsem tedy bez hnutí a zíral do stropu – dokud jsem si neuvědomil, že mám svázané ruce.
Navzdory bušení v hlavě mne toto zjištění rázem vytrhlo z letargie. Brzy jsem zjistil, že je to poctivě odvedená práce. Pouta sice nebyla bolestivě utažena, ale svému účelu plně vyhovovala. Kolem každého zápěstí jsem měl obtočeno několik závitů kabelu a na odvrácené straně, kam jsem nemohl dosáhnout zuby, byl pevný a složitý uzel. Chvíli jsem proklínal a rozhlížel se přitom kolem sebe. Pokojík byl docela malý a krom postele, na níž jsem ležel, úplně prázdný.
„Haló!“ zavolal jsem. „Je tady někdo?“
Asi tak po půl minutě se za dveřmi ozvaly šouravé kroky. Pak se dveře otevřely a objevila se v nich hlava. Byla to spíše hlavička, završená tvídovou bekovkou. Pod ní se černal temný porost ježatých vousů a plandala hadrovitá šlajfka. Obličej nehleděl přímo ke mně, ale jen povšechně mým směrem.
„Servus, parde,“ řekla docela přátelsky hlava. „Tak ses konečně probral, co?“ No, tak si eště chvíli počkej, donesu ti hrnec dryjáku.“ A zase zmizela.
Doporučení, abych počkal, bylo zbytečné, ale dlouho jsem čekat nemusel. V několika minutách byl zpátky s čajem v plechovce s drátěným držadlem.
„Kde si?“ zeptal se.
„Rovnou před tebou, na posteli,“ řekl jsem.
Zatápal levou rukou před sebou, a když se dotkl pelesti, nahmatal si už kolem postele cestu ke mně a podal mi opatrně plechovku.
„Tumáš, parde. Bude to možná šmakovat trošku srandovně, poněvač starej Charlie ti do toho kopnul velkýho prcka rumu, ale počítám, že ti to vadit nebude.“
Vzal jsem mu plechovku z rukou a neohrabaně jsem ji zvedl ve svázaných ruku a upil jsem trochu čaje. Byl silný a sladký a rumem kuchař nešetřil. Chutnal možná divně, ale působil jako elixír života.
„Díky,“ řekl jsem. „Jsi hotový divotvůrce. Já se jmenuju Bill.“
On, jak se zdálo, byl Alf.
„Co má tohle všechno znamenat, Alfe?“ zeptal jsem se.
Posadil se na okraj postele a podal mi balíček cigaret a škatulku zápalek. Vzal jsem si cigaretu, zapálil nejprve jemu, pak sobě a zase jsem mu zápalky vrátil.
„To máš takhle, kámo,“ řekl. „Víš o tom virválu včera ráno před univerzitou – možná žes u toho dokonce byl?“
Pověděl jsem mu, že jsem se na to díval.
„No a Cokera – to je ten chlap, co za nás mluvil – to jaksi dožralo. ‚Dobrý,‘ povídá celej vzteklej. ‚Koledovali si vo to, gauneři. Jak je vidět, slušně se s nima nic nesvede. Tak teď to slíznou.‘ Potom jsme narazili na dva další chlápky a jednu starou sajtku, co pořád eště viděj, a Coker s nima ušil na vás boudu. Jo, Coker je hlava.“
„Chceš říct, že nás oblafli – že vůbec nehořelo?“ zeptal jsem se.
„Babiččino prdýlko! – co by tam hořelo? Natáhli akorát pod schody kus drátu, zapálili dole haldu papírů a klacků a začli klinkat. Počítali jsme s tím, že ti, co viděj, budou dole první, poněvač tam prej svítil trochu měsíc. A taky to vyšlo. Coker eště s jedním uzemnili každýho, kdo se přes ten drát natáh, podávali je nám a my je nosili do náklaďáku. Jednoduchý jako facka!“
„Hmm,“ zabručel jsem posmutněle. „Ten Coker se vyzná. Kolik nás na ten jeho trik naletělo?“
„Počítám, že takový dva tucty – ale potom se přišlo na to, že pět nebo šest je jich slepejch. Zabalili jsme to, když byl náklaďák plnej, a ty vostatní jsme nechali, ať si dělaj, co chtěj.“
Ať už o nás Coker smýšlel jakkoliv, bylo nabíledni, že Alf k nám žádné nepřátelské pocity nechová. Zdálo se, že to všechno bere tak trochu sportovně. Pro mne osobně byl takovýto postoj nepřijatelný, ale v duchu jsem před Alfem smekal klobouk. Dobře jsem věděl, že na jeho místě bych stěží dokázal brát něco sportovně. Dopil jsem čaj a vzal jsem si od něho další cigaretu.
„Co je na programu dále?“ zeptal jsem se.
„Coker nás chce rozdělit na party a ke každý přidělit jednoho z vás. Máte mít na starost rabování, dělat nám voči a tak. Budete mít prostě na práci pomáhat nám zůstat naživu, dokud někdo nepříde a nedá to tady do richtiku.“
„Rozumím,“ řekl jsem.
Střelhbitě ke mně otočil hlavu. Neušlo mu zhola nic. Rozpoznal z mého tónu víc, než jsem si uvědomoval, že v něm bylo.
„Počítáš, že se to protáhne?“ zeptal se.
„Nevím. Co říká Coker?“
Jak se zdálo, Coker do podrobností nezacházel. Nicméně Alf na to měl svůj vlastní názor.
„Podle mýho nikdo nepříde. To už by tady dávno někdo byl Kdybysme byli v ňákým zapadákově někde na venku, tak neřeknu. Ale v Londýně! Tady by přece museli bejt ze všeho nejdřív. Kdepak, podle mýho nikdo nepříde – a to taky znamená, že nikdy nikdo nepříde – a to zase znamená, že ani nemá kdo přijít. Páni, koho by napadlo, že se něco takovýho může vůbec stát.“
Nic jsem na to neřekl. Alf nebyl z těch, kdo se dají uchlácholit lacinými argumenty.
„Počítám, že ty se na to koukáš taky nějak takhle, co?“ řekl po chvíli.
„Nevypadá to zrovna růžově,“ přiznal jsem. „Ale pořád ještě máme šanci – mohou přijít odněkud ze zámoří…“
Zavrtěl hlavou.
„Kdepak, to by tady už dávno byli. Už dávno by po ulicích jezdily auta s tlampačema a radili by nám, co máme dělat. Kdepak, parde, jsme v tom namočená až po krk; nemá kdo přijít. Tak je to.“
Chvíli jsme mlčeli a pak:
„Eh co, tak úplně mizernej život to zas nebyl, dokavaď se to nepodělalo.“
Povídali jsme si potom trochu o životě, jaký vedl. Živil se nejrůznějšími způsoby a každý z nich se zdál tak či onak na štíru se zákony. Závěrem to shrnul:
„Buď jak buď, špatně se mi nevedlo. Tys dělal co?“
Řekl jsem mu to. Velký dojem to na něj neudělalo.
„Trifidi, brr! To jsou mi pěkný bestie. Nic vod přírody.“
Zůstali jsme při tom.
Alf odešel, ponechávaje mne mým úvahám a balíčku svých cigaret. Probíral jsem naše vyhlídky a trochu jsem se nad nimi zamýšlel. Byla jsem zvědav, jak to asi přijmou ostatní. A zvlášť jaký na to bude mít názor Josella.
Vstal jsem a přistoupil k oknu. Byl odsud ubohý výhled. Neskýtal nic než bíle vykachlíkované stěny šachty světlíku a o čtyři patra doleji skleněnou střechu. Tudy se utéct nedalo. Alf za sebou sice zamkl, ale přesto jsem pro všechny případy zkusil vzít za kliku. Nic v místnosti mne neinspirovalo. Vypadala jako pokoj hotelu třetí třídy, z něhož bylo všechno krom postele vystěhováno.
Usedl jsem opět na postel a přemýšlel. Alfa bych snad vyřídil i se svázanýma rukama – za předpokladu, že by u sebe neměl nůž. Ale pravděpodobně ho měl a pak to mohlo skončit nepříjemně. Slepec by mi jistě dlouho nožem nevyhrožoval, ale bez váhání by ho použil, aby mě zneškodnil. Navíc bylo těžké odhadnout, kolem koho bych ještě na cestě z budovy musel projít. A mimoto jsem nechtěl Alfovi ublížit. Zdálo se proto moudřejší ještě si na svou příležitost počkat – konečně měl jsem být jedinými vidomým mezi samými slepci.
Asi za hodinu se Alf vrátil a přinesli mi tác s jídlem, a další čaj.
„Zrovna nóbl to snad není,“ omlouval se, „ale nařídili: žádnej nůž, žádnou vidličku; tak tady to máš.“
Pustil jsem se do jídla a mezi sousty jsem se vyptával na ostatní. Mnoho mi toho povědět nemohl a žádná jména neznal, ale i tak jsem se dověděl, že mezi jejich zajatci jsou jak muži, tak ženy. Potom jsem byl ponechán několik hodin o samotě. Strávil jsem je tím, že jsem se snažil vyspat ze svého bolení hlavy.
Když se Alf objevil s dalším jídlem a nezbytnou plechovkou čaje, provázel ho muž, kterému říkal Coker. Vypadal znaveněji, než když jsem ho spatřil poprvé. Pod paží nesl nějaké papíry.
„Víš už, o co jde?“ zeptal se.
„Jenom to, co mi pověděl Alf,“ doznal jsem.
„Tak dobrá,“ hodil papíry na postel, zdvihl vrchní a rozložil ho. Byl to pouliční plán Velkého Londýna. Ukázal na oblast, zahrnující část čtvrtí Hampsteadu a Swiss Cottage a ohraničenou modrou tužkou.
„Tohle bude tvůj rajón,“ řekl. „Nikde jinde než v tomhle prostoru tvoje skupina operovat nesmí. Nemůžeme potřebovat, aby se nám všechny party hrabaly na jednom smetišti. Tvým úkolem bude vyhledat všechny potraviny v tomhle prostoru a postarat se, aby je tvoje parta dostala – stejně jako všechno ostatní, co budou potřebovat, jasný?“
„Anebo?“ řekl jsem a zahleděl jsem se mu do očí.
„Anebo budou mít hlad. A když budou mít hlad, bude to s tebou moc špatný. Někteří z chlapů mají náturu trochu drsnější a nikdo z nás tohle nedělá pro špás. Dávej si tedy bacha. Zítra ráno tě s celou partou odvezeme na místo. Potom se už o ně musíš postarat sám – dokud někdo nepřijde a nedá to tu do pořádku.“
„A co když nikdo nepřijde?“ zeptal jsem se.
„Někdo přijít musí,“ řekl nasupeně. „Tak teď víš, co máš dělat – a nezapomeň se držet pouze v hranicích rajónu.“
Na odchodu jsem ho ještě zastavil.
„Máte tu taky slečnu Playtonovou?“ zeptal jsem se.
„Neznám nikoho z vás jménem,“ řekl.
„Blondýna, vysoká asi tak metr pětašedesát, šedomodré oči,“ nevzdával jsem se.
„Jedna blondýny přibližně téhle výšky tady je. Ale na oči jsem se jí nekoukal. Mám na starost důležitější věci,“ řekl a odešel.
Zkoumal jsem mapu. Přidělený obvod mne nijak nenadchl. Z části to bylo docela zdravé předměstí, nic proti němu, ale za těchto okolností bych dal přednost čtvrti s doky a velkými skladišti, jež by nám mohla nabídnou více. Pochyboval jsem, že v těchto končinách najdeme nějaké větší sklady potravin. Než „ všichni terno vyhrát nemůžou“, jak se vyjádřil Alf – a mimoto jsem tam nemínil zůstat o nic déle, než bude nutné. Když se Alf zase ukázal, požádal jsem ho, zda by nemohl předat Joselle lístek se zprávou. Zavrtěl hlavou.
„Lituju, kamaráde. Není to dovoleno.“
Ujišťoval jsem ho, že mi jde o zcela neškodnou zprávu, ale nepovolil. Nemohl jsem mu to mít za zlé. Neměl nejmenší důvod, proč mi důvěřovat, můj vzkaz si přečíst nemohl, aby se přesvědčil, že je skutečně tak neškodný, jak tvrdím. Ostatně neměl jsem ani tužku, ani papír, a tak jsem od toho upustil. Na mé naléhání se nicméně uvolil vyřídit Joselle, že jsem také zde, a vyptat se na čtvrť, která jí byla přidělena. Moc se mu do toho nechtělo, ale nakonec musel připustit, že kdyby došlo k nějaké změně k lepšímu, mohl bych ji najít daleko snadněji, kdybych věděl, kde hledat.
Potom mi zůstaly za společnost pouze vlastní myšlenky.
Problém byl v tom, že jsem sám upřímně nevěděl, kam patřím. Nacházel jsem argumenty ve prospěch obou stran. Dobře jsem si uvědomoval, že pro družinu Michaela Beadleyho mluví jak zdravý rozum, tak dlouhodobé perspektivy. Kdyby svůj plán začali naplňovat, Josella a já bychom se k nim určitě přidali a táhli s nimi – a přesto jsem věděl, že by mi to nebylo po chuti. Nikdy bych si nebyl zcela jist, zda pro ty chudáky na potápějící se lodi nešlo přece jen něco udělat; nikdy bych si nebyl zcela jist, zda jsem si své přednostní postavení nezdůvodnil chladným rozumem. Jestliže skutečně existovala možnost organizované pomoci, pak jejich úmysl zachránit, co se dá, byl jistě tím nejinteligentnějším řešením. Ale inteligence není bohužel jedinou silou, která uvádí lidská kolečka do pohybu. Musel jsem čelit právě té podmíněnosti, kterou, jak říkal doktor Vorless, je tak těžké překonat. Měl do slova a do písmene pravdu, když mluvil o nesnázích přivykání novým mravním zásadám. Kdyby například později došlo k nějakému zázračnému obratu situace, musel bych si připadat jako padouch, že jsem zběhl z boje, ať už mé pohnutky k tomu byly jakékoliv – a právě tak jako sebou bych opovrhoval i všemi ostatními, že jsme zůstali v Londýně a nepomáhali, dokud to bylo možné.
Kdyby však na druhou stranu žádná pomoc nepřišla, jaký bych asi pak měl pocit z toho, že jsem jen marnil čas a mrhal silami, zatímco ti prozíravější začali se záchrannými pracemi, když k tomu byly ještě vhodné podmínky?
Uvědomoval jsem si, že bych se měl jednou provždy rozhodnout a pevně se svého rozhodnutí držet. Ale nešlo to. Zmítal jsem se ze strany na stranu. Když jsem konečně po několika hodinách usnul, stále jsem ještě nevěděl.
Neměl jsem možnost, jak zjistit, pro co se rozhodla Josella. Neměl jsem od ní jedinou zprávu. Ale během večera strčil do dveří hlavu Alf. Jeho sdělení bylo stručné.
„Westminster,“ řekl. „Hrome, tak se mi nezdá, že v barácích parlamentu najde tahle parta zrovna moc žrádla.“
Na druhý den mne probudil Alfův příchod. Doprovázel ho podsaditý chlapík s neupřímným pohledem, se zbytečnou ostentativností třímající v ruce řeznický nůž. Alf přistoupil k posteli a hodil mi náruč šatstva. Jeho společník zavřel dveře, opřel se o ně a loupaje po mně zavilýma očima, pohrával si s nožem.
„Tak se hoď do parády, bráško,“ řekl a ustoupil.
Oblékl jsem se, zatímco milovník nožů sledoval každý můj pohyb jako ostříž. Když jsem bylo hotov, vytáhl Alf z kapsy pouta. „Nic lepšího nemáme,“ poznamenal.
Zaváhal jsem. Muž ve dveřích se napřímil a nepatrně vystrčil nůž kupředu. Zřejmě to byl po něho navýsost zajímavý okamžik. Usoudil jsem, že ještě nenadešel čas, abych si s něčím začínal a nastavil jsem ruce. Alf je ohmatal a zacvakl kolem nich želízka. Potom odešel a po chvíli mi přinesl snídani.
Za necelé dvě hodiny se objevil druhý muž znovu. Dával si záležet, abych měl jeho nůž stále na očích. Ukázal ke dveřím.
„Tak pojď,“ řekl. Byla to jediná slova, která jsem od něho slyšel. S nepříjemným vědomím nože v zádech jsem vykročil z pokoje; sešli jsme několik pater a velkou halou vyšli z budova ven. Na ulici již čekaly dva plné náklaďáky. Vedle spuštěného zadního čela stál Coker se dvěma svými druhy. Pokynul mi, abych přistoupil. Beze slova mi protáhl mezi pažemi řetěz, uzavřený na obou koncích řemínky. Jeden měl u na levém zápěstí připjat rozložitý slepec po Cokerově boku; druhý pak zapnul kolem pravého zápěstní dalšího hromotluka, takže jsem se dostal mezi ně. Nemínili riskovat nic, čemu se mohli vyhnout předem.
„Být tebou, tak na všechny legrácky zapomenu,“ doporučil mi Coker. „Chovej se k nim slušně a oni se budou chovat slušně k tobě.“
Vylezl jsem se svými novými společníky na korbu a auta vyrazila. Někde poblíž Swiss Cottage jsme zastavili a vyskákali na ulici. V dohledu bylo nějakých dvacet lidí, kteří se bez cíle belhali podél chodníků. Když zaslechli zvuk motorů, obrátili k nám s nevěřícím výrazem hlavy a jako by byli částečkami jediného mechanismu, začali se v nové naději sbíhat a volat na nás. Řidiči křičeli, aby se jim klidili z cesty. Zacouvali, otočili se a odburáceli směrem, odkud jsme přijeli. Sbíhající se lidé se zarazili. Jeden nebo dva za náklaďáky bezmocně řvali, ale většinou se jen sklesle obrátili a mlčky pokračovali ve své bludné pouti. Nějakých padesát metrů od nás dostala jakási žena hysterický záchvat a začala bušit hlavou do zdi. Bylo mi z toho nanic.
Obrátil jsem se ke svým společníkům.
„Tak s čím chcete začít?“ zeptal jsem se.
„Nejdřív potřebujeme střechu nad hlavou,“ řekl jeden. „Pak se uvidí, co dál.“
Řekl jsem si, že toto bych pro ně měl ještě udělat. Nemohl jsem prostě prásknout do bot a zanechat je bez vší rady a pomoci na ulici. Když už věci zašli takhle daleko, proč bych pro ně alespoň nenašel útočiště, něco na způsob hlavního stanu, a nepomohl jim postavit se na vlastní nohy. Mělo by to bát nějaké místo, kam by se daly schraňovat zásoby, kde by se skladovaly a připravovalo z nich jídlo, a které by pohodlně pojalo celou skupinu. Spočítal jsem je. Bylo jich dvaapadesát, z toho čtrnáct žen. Nejvýhodnějším se mi zdálo najít nějaký hotel. Nemuseli bychom alespoň nikde shánět postele a ložní prádlo.
Nakonec jsme se rozhodli pro jeden chvalně známý penzión, sestávající ze čtyř vzájemně propojených viktoriánských domů, který nabízel ještě lepší ubytování než jsme potřebovali. Když jsme tam vtáhli, objevili jsme uvnitř rovný půltucet lidí. Bůhví, co se stalo s těmi ostatními. Těch pár zbývajících se vystrašeně choulilo v jedné ze vstupních hal – sešlý stařec, upjatá obstarožní dáma, z níž se později vyklubala ředitelka penziónu, muž ve středních letech a tři dívky. Paní ředitelka se celkem rychle vzpamatovala a zahrnula nás tirádou nabubřelých výhrůžek, avšak ledový příkrov jejího, třebaže toho nejpřísnějšího penzionátního vystupování, byl převelice tenký. Stařec se ji snažil podpořit jalovým chvástáním. Ostatní k nám jenom nervózně obraceli tváře.
Vysvětlil jsem jim, že se k nim nastěhujeme. Pokud se jim to nelíbí, mohou odejít; jestli však chtějí zůstat a sdílet všechno s ostatními, mohou klidně zůstat. Moc velké potěšení z toho neměli. Jejich reakce svědčily o tom, že mají kdesi v domě bohaté zásoby potravin, o které se netouží s nikým dělit. Když ale pochopili, že míníme nashromáždit ještě větší, jejich postoj doznal značné změny a docela s chutí se uvolili naši nabídku přijmout.
Usoudil jsem, že bych měl ještě den nebo dva zůstat, alespoň dokud se má skupina slušně nezabydlí. Počítal jsem, že Josella se zachová ke své partě stejně. Coker to měl dobře vymyšlené – jako když vám řekne svobodná matka: „Pochovejte mi na chvíli to dítě.“ Ale potom se stejně vytratím a přidám se k Joselle.
Následující dva dny jsme systematicky plenili velké obchody v okolí – většinou filiálky jednotkových obchodů, bohužel nijak veliké. Takřka všude byl již někdo před námi. Prodejní místnosti byly ve zpustošeném stavu. Výlohy rozbité, podlahy pokryté pootevřenými konzervami a roztrhanými obaly, jejichž obsah nálezce zklamal, a nyní tvořily na zemi mazlavou, páchnoucí vrstvu, promíchanou střepinami skla. Ztráta však byla zpravidla malá a škoda jen povrchní. Větší bedny s potravinami, jak v obchodech, tak ve skladech za nimi, jsme našli nedotčené. Manipulovat s těžkými bednami, vynášet je z obchodů a nakládat je na ruční vozíky nebylo pro slepce nijak snadnou záležitostí. Potom se ještě musely dopravit do našeho hlavního stanu a uložit. Ale praxe jim začala dodávat zručnosti.
Co nás nejvíce zdržovalo v práci, byla nezbytnost mé přítomnosti. Téměř nic se neobešlo bez mé účasti a rady. Přestože jsme mohli utvořit dobrou desítku pracovních čet, pracovat mohla vždy jen jedna. Příliš se toho neudělalo ani v penziónu, když jsem byl se svými zásobovacími četami mimo dům. A navíc všechen čas, který jsem musel strávit průzkumem a pátráním po dalších zdrojích zásob v našem rajónu, ostatní větším dílem prozaháleli. Dva vidomí by té práce zvládli jistě víc než dvojnásob.
Od chvíle, kdy jsme se pustili do díla, jsem byl přes den příliš zaměstnán, abych byl schopen myslet na něco jiného než na to, čím jsme se právě zabývali, a v noci příliš unavený, abych neusnul, jakmile jsme jen dopadl na postel. A den co den jsem si říkal: „Tak zítra večer už je budu mít slušně zaopatřené – rozhodně natolik, aby se mohli na čas postarat o sebe sami. A pozítří se odsud vytratím a vyhledám Josellu.“
Říkalo se to hezky – ale každý den jsem si našel důvod, proč to odložit na příští, a s každým dnem se to stávalo těžší a těžší. Někteří se sice již trochu zapracovali, ale stále prakticky nic, otvíráním konzerv počínaje a pleněním obchodů konče, bez mého přispění neklapalo. Všechno nasvědčovalo tomu, že jsem pro ně čím dál nepostradatelnější, namísto aby tomu bylo naopak.
Nic z toho samozřejmě nebyla jejich vina. A proto to bylo tak těžké. Někteří dřeli ze všech sil, čert aby je spral. Musel jsem jen trpně přihlížet, jak mi stále víc a více znemožňují, abych se zachoval jako sketa a opustil je. Tucetkrát denně jsem proklínal Cokera, že mne uvrtal do takovéhle situace – ale nalézt z ní cestu ven mi to nepomáhalo; jen jsem si musel znovu klást otázku, jak tohle všechno skončí…
Prvního náznaku, s čím asi mohu počítat, přestože jsem v tom zprvu nic takového neviděl, se mi dostalo čtvrtého rána – nebo snad pátého? – právě když jsme se chystali z domu. Z schodů na mne zavolala nějaká žena, že nahoře jsou dva nemocní; měla za to, že vážně.
Mým dvěma hlídacím psům se to nechtělo líbit.
„Poslyšte,“ řekl jsem jim. „Už mám toho trestaneckého života zrovna tak dost. Nemyslíte, že bez těch řetězů by nám šlo všechno daleko líp?“
„Abys nám pláchnul k tý svojí starý partě, co?“ řekl někdo.
„Neblázněte, člověče,“ řekl jsem. „Tenhle párek amatérských goril jsem mohl oddělat už dávno, a třeba za bílýho dne. Jestli jsem to ještě neudělal, tak jen proto, že krom jejich slabomyslnosti proti nim nic jinšího nemám…“
„Tak, hele –“ začal se ohrazovat jeden z mých přívěsků.
„Ale jestli mě teď nepustí nahoru,“ pokračoval jsem, „abych se podíval, co těm lidem schází, můžou si být jisti, že je co nevidět přetáhnu něčím přes hlavu.“
Dali si oba říct, ale když jsme vstoupili do pokoje, kde leželi nemocní, dávali si dobrý pozor, aby se drželi ode mne tak daleko, jak jen jim to řetěz dovolil. Postižení byli dva muži, jeden ještě mladík a druhý ve středním věku. Oba měli vysokou teplotu a stěžovali si na bolest v útrobách. Tehdy jsem ještě o takovýchto věcech moc nevěděl, ale to ani nebylo zapotřebí, i tak to ve mně vyvolalo značné starosti. Nenapadlo mne nic lepšího než je dát přenést do jednoho z prázdných domů v sousedství a požádat jednu ženu, aby jim věnovala co největší péči.
Tak začal den plný nezdarů. Další, velice rozdílného charakteru, se udál kolem poledního.
Většinu obchodů s potravinami v nejbližším okolí jsme již vyplundrovali, a proto jsme se rozhodl náš rádius poněkud rozšířit. Ze svých dřívějších návštěv těchto končit jsem odhadoval, že asi tak o míli dále na sever bychom měli narazit na další obchodní tepnu, a odvedl jsem tedy svoji četu tímto směrem. Obchody jsme v pořádku nalezli, ale ještě něco navíc.
Jakmile jsme zahnuli za roh a dostali se na dohled našeho cíle, ztuhl jsem. Před jedním z jednotkových obchodů se pohybovalo několik mužů, kteří odtud vyváželi bedny a zdvihali je na korbu náklaďáku. Nebýt rozdílného typu auta, mohl jsem se klidně dívat na jeden z mých vlastních týmů při práci. Přikázal jsem své četě zhruba dvaceti mužů, aby se zastavili, a rozvažoval jsem, jak se zachovat. Měl jsem sto chutí ustoupit a najít si volné pole někde jinde, čímž bychom se vyhnuli všem možným potížím; nemělo cenu vyvolávat spory, když všude kolem byly roztroušeny spousty potravin, čekajících jen na to, aby si je přivlastnila kterákoli tlupa s tomu odpovídající organizací. Ale nebylo na mně, abych rozhodoval. Zatímco jsem ještě váhal, vyšel ze dveří obchodu jistým krokem zrzavý mladík. Nebylo nejmenších pochyb, že vidí – a vzápětí ani o tom, že nás spatřil.
Na rozdíl ode mne se dlouho nerozmýšlel. Hbitě sáhl do kapsy.
V příštím okamžiku se zaryla do zdi za mojí hlavou kulka. Na vteřinu vše kolem strnulo v živý obraz. Jeho i moji muži obraceli proti sobě nevidomé oči v marné snaze pochopit, co se to děje. Potom vystřelil podruhé. Domníval jsem se, že míří na mne, ale kulka si zvolila muže po mé levici. Vyjekl, jakoby překvapením, a s dlouhým zaúpěním se svezl k zemi. Skočil jsem za roh a strhl druhého hlídače s sebou.
„Honem,“ řekl jsem. „Podej mi klíček od těch náramků. Takhle jsem bezmocný.“
Odpověděl mi vševědoucím úšklebkem. Byl to prosťáček.
„Jo,“ řekl. „To rač pustit z hlavy. Mě nevoblafneš.“
„Proboha, ty šašku pitomej –“ spílal jsem mu, tahaje za řetěz, abych přitáhl tělo prvního hlídače blíže a my byli lépe kryti.
Pitomec po mém boku se se mnou začal hádat. Bůhví, jaké nepravosti mi ten jeho chabý mozeček připisoval. Řetěz byl teď natolik volný, že jsem mohl zdvihnout paže. Můj výpad ho narazil na zeď, která pod jeho hlavou jen zaduněla, a svezl se mi k nohám. Dál už nic nenamítal. Klíček k poutům jsem našel v postranní kapse jeho saka.
„Poslouchejte,“ řekl jsem ostatním. „Všichni se teď obraťte a jděte pořád za nosem. Držte se pohromadě nebo na to doplatíte. A už jděte.“
Odemkl jsem jeden zámek, odhodil řetěz a přelezl přes zídku do jakési soukromé zahrady. Tam jsem se přikrčil a zbavil si druhého pouta. Potom jsem přeběhl roh zahrady a opatrně vyhlédl přes zídku o ulice. Jak jsem zpola očekával, mladík s pistolí za námi nijak nepospíchal. Stál dosud u svých mužů a uděloval jim rozkazy. A tak si teď říkám, proč měl také spěchat? Jistě počítal s tím, že jsme neozbrojeni, když jsme jeho palbu neopětovali, a že mu stejně daleko neutečeme.
Když byl se svými příkazy hotov, vykročil sebejistě ulicí k místu, odkud mohl vidět moji ustupující četu, a pak se vydal v jejích stopách. Na rohu ulice se zastavil a zahleděl se na mé dva hlídače ležící tvářemi k zemi. Z řetězu patrně usoudil, že jeden z nich byl očima celé party, neboť zastrčil pistoli zpátky do kapsy a beze spěchu kráčel za ostatními.
S tímhle jsem nepočítal a chvíli mi trvalo než jsem pochopil, co má za lubem. Pak mi však došlo, že chce mé muže vysledovat k našemu hlavnímu stanu a poohlédnout se tam po možné kořisti. Musel jsem přiznat, že je ve vytipování svých šancí daleko pohotovější než já; nebo že na rozdíl ode mne uvážil už předem nejrůznější situace, které mohly nastat. Byl jsem teď rád, že jsem své partě nařídil, aby šli stále kupředu. Zanedlouho toho budou mít nejspíš dost, ale usuzoval jsem, že nikdo z nich sám zpáteční cestu do hotelu nenajde a neprozradí ji tak ani tomu mladíkovi. Pokud se budou držet v jednom chumlu, seženu je později bez větších potíží opět dohromady. Bezprostřední otázkou bylo, jak si poradit s mužem, který má pistoli a neváhá jí použít. V některých částech světa by stačilo, aby člověk zašel do prvního domu po ruce a vybral si tam vhodnou střelnou zbraň. Londýnský Hampstead k nim naneštěstí nepatřil; byla to čtvrť navýsost úctyhodná. Někde bych snad mohl najít sportovní pistoli, ale musel bych se po ní dlouho pídit. Nepřišel jsem na nic jiného, než držet se za ním a doufat, že mi příležitost nabídne nějakou šanci, jak se s ním vypořádat. Ulomil jsem z nejbližšího stromu suchou větev, přeškrabal jsem se přes zahradní zídku a začal jsem si oťukávat cestu podél chodníku, na první pohled, jak jsem doufal, k nerozeznání od stovek slepců, kteří stejným způsobem bloumali po celém městě.
Ulice se táhla dosti daleko přímým směrem. Zrzavý mladík kráčel asi tak padesát metrů přede mnou a dalších padesát metrů před ním moje četa. V toto pořadí jsme postupovali ještě asi půl míle. K mé značné úlevě nikdo z přední skupiny nezabočil do ulice vedoucí k naší základně. Začínal jsem být zvědavý, jak dlouho ještě potrvá, než si někdo uvědomí, že zašli příliš daleko, když tu došlo k nepředvídanému intermezzu. Jeden z mých mužů, loudající se o něco za ostatními, se znenadání zastavil. Upustil hůl a s rukama na břiše se zlomil v předklonu. Potom se sesul na zem a zůstal ležet, svíjeje se bolestí. Ostatní pokračovali nevyrušeně v cestě. Museli jeho sténání slyšet, ale nejspíš je nenapadlo, že by to mohl být někdo z nich.
Mladík na něho pohlédl a zpomalil nerozhodně krok. Změnil směr a přešel ke zkroucené postavě na zemi. Několik metrů od ní se zastavil a upřeně se na ni zadíval. Stál tam a pozorně si muže prohlížel snad čtvrt minuty. Potom zvolna, nicméně s pevným záměrem vytáhl k kapsy pistoli a střelil muže do hlavy. Skupina vpředu se při zvuku výstřelu zarazila. Já také. Mladík se je ani nesnažil dohnat, dokonce se zdálo, jako by o ně náhle ztratil veškerý zájem. Otočil se a středem ulice se vracel zpátky. Uvědomil jsem si, že nesmím vypadnout z role, a začal jsem si znovu oťukávat cestu vpřed. Minul mě bez povšimnutí, ale stačil jsem mu pohlédnout do tváře: měl v ní ustaraný výraz a ústa pochmurně stažená… Belhal jsem se dále, dokud jsme od sebe nebyli bezpečně vzdálení, a pak jsem přidal do kroku a pospíchal za ostatními. Výstřel je přimrazil na místo a teď se dohadovali, zda jít dále nebo ne.
Zatrhl jsem jejich dohady prohlášením, že moji dva tupohlaví hlídači mu už nadále nepřekáží, a že od této chvíle půjde všechno po mém. Dojdu sehnat nějaké nákladní auto a za deset minut se vrátím a zavezu je zpátky do naší ubytovny.
Objevení další nové organizované skupiny v našem rajónu vyvolávalo nové obavy, ale náš azyl jsme našli nedotčený. Očekávala mne tam pouze novina, že další dva muži a jedna žena byli postiženi krutými břišními bolestmi a přemístěni do sousedního domu.
Provedli jsme všechna možná bezpečnostní opatření pro případ nepřátelského nájezdu v době, kdy bych byl nepřítomen. Potom jsem sebral novou četu a vyjeli jsem znovu do ulic, tentokráte však jiným směrem.
Rozpomenul jsem se, že když jsem svého času chodíval do hampsteadského parku, vstupoval jsem do něho často od konečné stanice autobusů, kde byla stěsnána řada malých obchůdků a krámků. Za pomoci uličního plánu jsem to místo našel docela snadno – ale nejen to, zjistili jsem, že je i zázračně nedotknuté. Nebýt tří čtyř rozbitých výkladů, vypadalo to zde jako za nedělního klidu.
Ale jisté rozdíly zde přece byly. Především v tichu, jaké nad těmito končinami nikdy předtím nevládlo, ať už ve všední den nebo v neděli. A na ulici leželo několik mrtvol. Tou dobou to byl již příliš běžný pohled, aby mu člověk věnoval pozornost. Dokonce jsem se podivil, že jich tu není více, a usoudil jsem, že většina zdejších usedlíků si buď ze strachu, nebo později ze slabosti, vyhledala nějaké přístřeší. To byl ostatně jeden z důvodů, proč jsem se nikdy neodhodlal vstoupit do žádného obytného domu.
Zastavil jsem náklaďák před malým koloniálem a chvíli jsem naslouchal. Ticho na nás padalo jako houně. Nebylo slyšet jedinou poťukávající hůl a v dohledu nebyl jediný poutník. Nic se nehýbalo.
„Čistý vzduch,“ řekl jsem. „Vysedat mládenci.“
Uzamčené dveře krámu lehce povolily. Uvnitř byly úhledně srovnány neporušené bedničky másla, pecny sýry, pláty slaniny, krabice cukru a další věci. Zapřáhl jsem své muže do práce. Věděli už, jak si práci všemožně usnadnit a počínali si při ní daleko jistěji než ze začátku. Mohl jsem je klidně nechat o samotě a jít se porozhlédnout do skladiště za krámem a potom do sklepa. Byl jsem právě dole ve sklepě a prohlížel obsah různých beden, když ke mně shora zalehly výkřiky. Hned nato se podlaha nade mnou rozezněla dupotem běžících nohou. Padacími dveřmi proletěl muž a dopadl přímo na hlavu. Už se nepohnul, ani ze sebe nevydal hlásku. Blesklo mi hlavou, že tam nahoře musí zuřit bitka s rivalským gangem. Překročil jsem bezvládného muže na zemi a opatrně jsem šplhal po schodech strmých jako žebřík nahoru, chráně si přitom hlavu ohnutou paží.
První pohled mi zjevil chaotickou změť vysokých bot, couvajících z nepříjemné blízkosti výkladní skříně k padacím dveřím. Rychle jsem vyklouzl nahoru a uklidil se stranou, než se dostaly až ke mně. Stál jsem na nohou právě včas, abych spatřil, jak skleněná tabule výkladu praská. Do krámu spolu s ní vletěli zvenčí tři muži. Za nimi zasvištěl dlouhý zelený šlahoun a jednoho z nich zasáhl. Muž znehybněl. Druzí dva se nemotorně vyhrabávali z trosek výlohy a potom doškobrtali dále do krámu. Ostatní tak zatlačili ještě hlouběji a další dva proletěli padacími dveřmi dolů.
Letmý pohled na zelený šlahoun zcela postačoval, abych si o situaci udělal okamžitý obraz. V posledních několika dnech jsem na trifidy pro samou práci málem zapomněl. Stoupl jsem si na nějakou krabici a naskytl se mi tak pohled přes hlavy mých druhů. Spatřil jsem ve svém zorném úhlu všehovšudy tři trifidy, z toho jednoho uprostřed ulice a dva hned před krámem na chodníku. Venku na zemi leželi čtyři muži a nehýbali se. Teprve tehdy jsem pochopil, proč v sousedství Heathu nebylo vidět živáčka. A proklínal jsem sám sebe, že jsem si mrtvoly na ulici neprohlédl pozorněji. Jediný pohled na rudou stopu po žahadle by byl zcela dostatečným varováním.
„Klid!“ zařval jsem. „Zůstaňte stát, kde jste.“
Seskočil jsem z krabice, odstrčil muže stojící na odklopených padacích dveřích stranou a přirazil jsem je.
„Za vámi je ještě jedna místnost,“ řekl jsem jim. „Teď už se nemáte čeho bát.“
Ti dva vpředu to vzali doslova. Začali si ohmatávat pořezané údy a potom jeden z trifidů vymrštil žahadlo. Proletělo s ostrým svistem rozbitým výkladem. Bližší muž se svezl s výkřikem k zemi. Ostatní se v panice vrhli k zadním dveřím a strhli mne s sebou. Dveře se rázem ucpaly. Žahadlo za námi zasvištělo ještě dvakrát a konečně jsme byli ze dveří venku.
Sotva popadaje dech, rozhlédl jsem se ve skladu kolem sebe. Bylo nás tam sedm.
„Klid!“ řekl jsem už podruhé. „Tady jsme v bezpečí.“
Vrátil jsem se ke dveřím. Zadní část krámu byla pro trifidy mimo dosah – pokud by ovšem zůstali venku na chodníku. Zatím jsem však mohl bezpečně dosáhnout k padacím dveřím a otevřít je. Oba muži, kteří spadli dolů poté, co já jsem vylezl, vyšplhali nahoru. Jeden si tiskl k tělu zlomenou paži; druhý byl jen trochu pohmožděný a zplna hrdla nadával.
Za skladem se prostíral malý dvorek a na jeho protější straně byly v dvouapůlmetrové zdi ještě jedny dveře. Teď jsem byl už opatrnější. Než abych zamířil rovnou ke dveřím, vyškrábal jsem se na střechu přístavku a obhlédl okolí odtud. Spatřil jsem, že dveře vedou do úzké uličky mezi domy, táhnoucí se po celé délce bloku. Byla prázdná. Za zídkou na její druhé straně, oddělující uličku od zahrad několika rodinných domků, jsem ale rozpoznal vrcholky dvou trifidů stojících nehybně mezi křovím. Mohlo jich tam být také víc. Zídka ze strany zahrad byla nižší a trifidi mohli při své výšce snadno dosáhnout žahadlem až do uličky. Vysvětlil jsem to ostatním.
„Kurvy jedny nepřirozený,“ komentoval to jeden z chlapů. „Já jsem ty parchanty nikdá nemohl vystát.“
Pátral jsem dále po okolí. Ukázalo se, že sousední dům na severní straně býval půjčovnou automobilů a na jeho dvoře stojí zaparkovány tři osobní vozy. Dostat zbytek party a zvláště muže se zlomenou rukou přes dvě zdi, které nám stály v cestě, byla setsakramentská dřina, ale nakonec jsme to zvládli. Nevím jak, ale vecpal jsem je i do velkého daimlera. Když se ve voze srovnali, otevřel jsem vrata na ulici a utíkal zpátky do auta.
Zájem trifidů se dostavil takřka vzápětí. Jejich příšerná citlivost pro zvuky jim okamžitě prozradila, že se cosi děje. Když jsme vyjížděli ze vrat, dva se už kolébali k vjezdu. Vzápětí po nás vystřelili svá žahadla, ale ta jen neškodně pleskla do zavřených oken. Strhl jsem volant prudce doprava, vrazil do jednoho a povalil ho na dlažbu. Pak už jsme se řítili ulicí vzhůru a zamířili do zdravějších končin.
Večer onoho dne byl nejhorší, jaký jsem od počátku katastrofy prožil. Zbaven svých dvou hlídačů, vybral jsem si malý pokojík, kde jsem mohl být sám. Na krbovou římsu jsem postavil šest rozžatých svíček a dlouho do noci jsem seděl v křesle a pokoušel se nalézt nějaké východisko. Po návratu domů jsme se dověděli, že umřel jeden z mužů, kteří onemocněli předešlé noci; druhý podle všeho umíral – a vyskytly se čtyři nové případy. Než jsme se navečeřeli, přibyly ještě dva další. Netušil jsem, co by to mohlo být za nemoc. Vzhledem k zániku veřejných služeb a všeobecnému vývoji věcí to mohla být celá řada chorob. Nejprve jsem měl podezření na nějaké tyfové onemocnění, ale mlhavě jsem si uvědomoval, že inkubační doba tyfu takovou možnost vylučuje – nicméně velký rozdíl by v tom asi nebyl, i kdybych tu nemoc rozpoznal. Věděl jsem o ní jenom to, že musí být pořádně zlá, když toho zrzavého mladíka přiměla použít pistole a ustoupit od záměru sledovat moji partu.
Začínal jsem mít dojem, že jsem své skupině prokazoval od začátku jen samé problematické služby. Podařilo se mi udržet je naživu v sevření mezi nepřátelským gangem a jedné straně, a trifidy útočícími z Heathského parku na druhé. Teď navíc přišla ta nemoc. A sečteno všechno dohromady, nedosáhl jsem víc než krátkého odkladu před smrtí hladem.
Nevěděl jsem teď zkrátka kudy kam.
A pak do mých myšlenek vstoupila Josella. Stejné a snad ještě horší věci se pravděpodobně odehrávaly i v její čtvrti.
Přistihl jsem se, že myslím na Michaela Beadleyho a jeho věrné. Už dávno jsem věděl, že si počínali naprosto logicky, a teď jsem si začínal říkat, že snad i s opravdovější lidskostí. Od samého počátku si uvědomovali, jak je beznadějné pokoušet se zachránit víc než malou hrstku lidí. Poskytovat ostatním lichou naději si nezadalo dvakrát s krutostí.
A pak jsme tu byli my. Jestli vůbec něco mělo mít smysl, proč jsme vlastně byli ušetřeni? Rozhodně ne proto, abychom marnili své síly v předem prohraném boji…
Rozhodl jsem se, že hned ráno se vydám hledat Josellu a společně to všechno projednáme…
Západka ve dveřích cvakla a klika se pohnula. Potom se dveře zvolna otevřely.
„Kdo je to?“ řekl jsem.
„Ach, to jste vy,“ odpověděl mi dívčí hlas.
Vešla a zavřela za sebou.
„Co si přejete?“ zeptal jsem se.
Byla vysoká a štíhlá. Odhadl jsem ji na něco pod dvacet. Vlasy kaštanové barvy měla mírně natočené. Mlčela, ale nebylo možné si jí nepovšimnout – volaly po tom jak její rysy, tak tvary.
Určila si moji polohu podle mých pohybů a hlasu. Kdyby její zlatohnědé oči nehleděly o chlup nad moje levé rameno, přísahal bych, že si mne prohlíží.
Neodpověděla mi hned. Vyzařovala z ní jakási nejistota, která s tím ostatní nešla nějak dobře dohromady. Čekal jsem, až promluví sama. Vyprahlo mi náhle v krku. Nedivte se, byla mladá a krásná. Mohla mít před sebou celý, možná, že báječný život… Ostatně, není snad na mládí a kráse vždycky něco tak trochu smutného…?
„Vy odsud chcete odejít?“ řekla. Byla to napůl otázka, napůl konstatování, pronesené tichým, poněkud rozechvělým hlasem.
„To jsem nikdy neřekl,“ ohradil jsem se.
„Neřekl,“ připustila, „ale ostatní to říkají – a mají pravdu, viďte?“
Neodpověděl jsem. Pokračovala:
„Nesmíte odejít. Nemůžete je tady takhle nechat. Potřebují vás.“
„Nejsem tu k ničemu dobrý,“ řekl jsem. „Všechny naděje jsou klamné.“
„Ale co když ne, co když nejsou klamné?“
„Kdepak – už je pozdě. Touhle dobou bychom už něco museli vědět.“
„Ale přece jen – a vy byste klidně odešel –?“
„Myslíte, že jsem o tom nepřemýšlel? Říkám vám, že tady nejsem k ničemu. Nemám pro vás větší cenu než drogy, co se píchají těžce nemocným, aby žili o chvíli déle – drogy bez vší léčebné hodnoty, dobré zrovna jen pro ten odklad.“
Než odpověděla, uběhlo několik vteřin. Potom nejistě řekla:
„Život je hrozně krásná věc – dokonce i takovýhle.“ Jen taktak se ovládala.
Nemohl jsem na to říci nic. Vzchopila se.
„Můžete nám zachránit život. Pořád zbývá naděje – i když jen pouhá naděje, že se něco stane; stále ještě můžeme doufat.“
Co jsem si o tom myslel, to jsem již řekl. Neopakoval jsem se.
„Je to těžké,“ řekla, jakoby pro sebe. „Kdybych vás aspoň viděla… Kdybych ovšem viděla, potom bych… Jste mladý? Máte docela mladý hlas.“
„Ještě mi není třicet,“ řekl jsem. „A vypadám úplně všedně.“
„Mně je osmnáct. Měla jsem zrovna narozeniny – když přišla ta kometa.“
Nenapadla mne žádná slova, která by nezněla krutě. Pauza se prodlužovala. Viděl jsem, jak pevně zatíná své sepjaté ruce. Potom spustila paže podél těla, kotníky celé bílé. Zdálo se, že užuž něco řekne, ale mlčela dál.
„Co mám dělat?“ zeptal jsem se. „Co můžu dělat jiného než všechno trochu oddálit?“
Zahryzla se do rtu a pak:
„Říkali – říkali, že jste snad osamělý,“ pronesla. „Napadlo mne, že kdybych snad…“ – hlas se jí zlomil a kotníky jí ještě o poznání zbělely – „kdybyste snad někoho měl… myslím někoho tady… pak byste možná – pak byste nás možná neopustil. Zůstal byste potom s námi?“
„Panebože,“ hlesl jsem tiše.
Stála zpříma jako svíčka a lehce se jí chvěly rty. Měla by se kolem ní točit smečka nápadníků žebronících o sebemenší její úsměv. Měla být krátce šťastná a bezstarostná – a potom šťastná ve svých starostech. Život měl pro ni být čarovným – a láska nejsladší…
„Byl byste na mne hodný, viďte?“ pokračovala. „Víte, já ještě nikdy –“
„Přestaňte! Přestaňte!“ vykřikl jsem na ni. „Takovéhle věci mi nesmíte říkat. A teď už jděte, prosím vás.“
Ale neměla se k odchodu. Stála a upírala na mne oči, jež mne nemohly vidět.
„Jděte už,“ opakoval jsem.
Nedokázal jsem její pohanu přenést přes srdce. Nebyla to už jen ona jediná – zastupovala tisíce a tisíce zmařených mladých životů…
Přistoupila blíž.
„Ale vy pláčete!“ řekla.
„Jděte! Proboha, běžte pryč!“ vykřikl jsem.
Zaváhala a pak se otočila a nahmatávala si cestu ke dveřím.
„Můžete jim říct, že zůstanu,“ zavolal jsem za ní.