JOHN WYNDHAM

DEN TRIFIDŮ

 

---

První, co jsem si na druhý den ráno uvědomil, byl odporný zápach. Tu a tam byl slabě cítit ve vzduchu již dříve, ale naštěstí bylo až dosud chladné počasí. Teď jsem zjistil, že jsem zaspal do značně teplejšího dne. Nebudu se o tom zápachu zmiňovat podrobněji; ti, kdo jej poznali, ti na něj nikdy nezapomenou, a pro všechny ostatní je nepopsatelný. Zdvihal se z každého velkého města i městečka celé týdny a putoval s každý větrem, který zavál. Když jsem se do něho toho rána probudil, zmocnilo se mne nezvratné přesvědčení, že nadešel konec. Smrt je pouze příšerný závěr živosti; teprve rozklad znamená definitivní zánik. Několik minut jsem ještě ležel a přemýšlel. Mohl jsem nyní udělat jen jedno: naložit svoji partu po částech na náklaďáky a zavézt ji někam na venkov. Ale co všechny ty zásoby, které jsme nashromáždili? Ty by se musely naložit a odvézt také – a jediný, kdo mohl řídit auto, jsem byl já… Trvalo by to celé dny – jestli nám ještě nějaké zbývaly…
Potom mne napadlo, co se asi odehrává v domě. Panovalo v něm podivné ticho. Když jsem se pozorně zaposlouchal, uslyšel jsem, jak v sousedním pokoji někdo sténá, ale jinak už nic. Vyskočil jsem z postele a poplašeně jsem se začal soukat do šatů. Venku na odpočívadle jsem se zaposlouchal znovu. V celém domě nebylo slyšet jediné kroky. Zmocnil se mne náhle nechutný pocit, jako by se historie opakovala a já byl zpátky v nemocnici.
„Haló! Je tu někdo?“ zavolal jsem.
Odpovědělo mi hned několik hlasů. Otevřel jsem nejbližší dveře. Ležel za nimi jakýsi muž. Vypadal velice bídně a byl v deliriu. Tomu už pomoci nebylo. Opět jsem dveře zavřel.
Mé kroky se na dřevěných schodech hlasitě rozléhaly. V dalším poschodí jsem uslyšel volat ženský hlas: „Bille – Bille!“
V malém pokojíku tam ležela na posteli dívka, která za mnou přišla předchozí noci. Když jsem stanul ve dveřích, obrátila ke mně hlavu. Viděl jsem, že ji to postihlo také.
„Nechoďte ke mně,“ řekla. „Jste to vy, Bille? Myslela jsem si, že to musíte být vy. Vy ještě můžete chodit; oni se už jenom plouží. Jsem tak ráda, Bille. Říkala jsem jim, že byste od nás jen tak neodešel – ale všichni povídali, že jste už pryč. Všichni odtud odešli, všichni, kdo mohli.“
„Spal jsem,“ řekl jsem jí. „Co se tady stalo?“
„Bylo nás na tom takhle víc a víc. Báli se.“
Bezmocně jsem se zeptal: „Mohu pro vás něco udělat? Mohu vám nějak pomoci?“
Obličej se jí zkroutil bolestí, obemknula si paže kolem těla a začala se svíjet. Potom křeče polevily a zůstavily ji s čelem zalitým potem.
„Bille, prosím vás. Já nejsem moc statečná. Nemohl byste mi dát něco – něco, čím bych tomu udělala konec?“
„Ano,“ řekl jsem. „Seženu vám něco.“
V deseti minutách jsem byl z lékárny zpátky. Podal jsem jí sklenici vody a do druhé ruky jsem jí vložil tabletu.
Chvilku ji podržela v prstech. Potom:
„Samá marnost – a všechno mohlo být úplně jinak,“ řekla. „Sbohem, Bille – a díky za vaši snahu.“
Hleděl jsem na ni, jak tam leží. Z jednoho důvodu mi její konec připadal ještě marnější – uvažoval jsem, kolik jiných by asi řeklo „vezměte mě s sebou“, namísto „zůstaňte s námi“, jako to řekla ona.
A nikdy jsem se nedozvěděl, jak se jmenovala.

Volbu mé trasy do Westminsteru podmínila vzpomínka na zrzavého mladíka, který po nás střílel.
Zájem o zbraně u mne ochabl někdy v šestnácti letech, ale v prostředí upadajícím zpátky k divošství, se zdálo docela přirozené, že člověk musí být hotov chovat se více či méně jako divoch, neboť jinak by se mohlo také stát, že by se zakrátko přestal chovat vůbec. V St. Jame’s Street bývalo několik obchodů, kde vám s největší radostí prodali jakoukoli smrtonosnou zbraň, od flobertky až ke sloní pušce. Odešel jsem odtamtud se smíšenými pocity zabezpečení a banditismu. Znovu jsem teď měl šikovný lovecký tesák. V kapse jsem měl pistoli připomínající svým dokonalým řemeslným vypracováním nějaký vědecký nástroj. Na sedadle vedle mne ležela ještě nabitá dvanáctka a krabice nábojů. Dal jsem přednost brokovnici před kulovnicí – rána není o nic méně přesvědčivá a setne trifidovi vršek s čistotou, jaké kulka jen málokdy dosáhne. A trifidy teď bylo vidět už i v samém středu Londýna. Zdálo se, že se stále ještě vyhýbají ulicím pokud to šlo, ale všiml jsem si, že se jich několik klátí Hyde Parkem a v Green Parku jsem spatřil další. Nejspíš to byli pouze okrasní, bezpečně okleštění jedinci – ale na druhou stranu to nemusela být pravda.
A tak jsem dojel do Westminsteru.
Mrtvolný klid, definitivní konec všeho kolem, zde byl ještě patrnější než jinde. Ulice byly posety běžnou změtí opuštěných vozidel. V dohledu bylo velice málo lidí. Jenom tři z nich se pohybovali. Dva si oťukávali cestu podél chodníku u Whitehallu a třetího jsem spatřil na Parlament Square. Seděl poblíž Lincolnova pomníku a pevně svíral majetek svůj nejcennější – kýtu šunky, ze které tupou kudlu odlupoval střapaté plátky. Nad tím vším čněly budovy parlamentu, s hodinami, na kterých ustrnuly ručičky na třech minutách po šesté. Bylo až k nevíře, že toto všechno už neznamená zhola nic, že je to už jen okázalá paráda v nestálém kameni, který se teď pokojně rozpadne. Jen ať si zasypává terasu nad řekou úlomky zvětralých věžiček a ozdob – teď už tu nebude rozhořčených členů parlamentu, co by si stěžovali na riziko, kterému jsou vystaveny jejich drahocenné životy. V sálech, jimiž svého času zněla ozvěnou všechna dobrá předsevzetí i smutné zkušenosti světa, se během času propadnou stropy; a nebude nikoho, kdo by tomu zabránil, nikoho, komu by to vadilo. Hned vedle plynula nerušeně Temže. Bude tak plynout, až do dne, kdy se podemleté nábřeží rozvalí a voda vystoupí ze břehů a Westminster bude opět ostrovem uprostřed bažin.
Stříbřitě šedé Opatství vyvstávalo ve vzduchu prostém všeho kouře s úchvatnou ostrostí. Rozvážnost věků je vydělovala od pomíjivé zástavby kolem. Pevně spočívalo na stoletých základech, předurčeno, aby snad ještě na dlouhá storočí uchovalo ve svých zdech pomníky těch, jejichž dílo vzalo nyní doposledka za své.
Neotálel jsem tam dlouho. Předpokládám, že nastanou doby, kdy se mnozí budou chodit dívat na Westminsterské opatství s romantickou melancholií. Ale taková romantika je kombinací tragédie a vzpomínky. Pro mne to však bylo příliš současné. Nadto jsem počal zakoušet cosi zcela nového – strach ze samoty. Nebyl jsem sám od chvíle, kdy jsem cestu z nemocnice kráčel po Piccadilly, ale tehdy zde byla ta zarážející novota všeho, co jsem viděl. Nyní jsem začal poprvé cítit hrůzu, jakou skutečná osamělost nahání všem od přírody pospolitým tvorům. Připadal jsem si nahý, vydaný na pospas všem těm plíživým obavám…
Rozjel jsem se vzhůru po Victoria Street. Lekal jsem se i zvuků vlastního vozu, navracejících se ke mně ozvěnou zpátky. Měl jsem sto chutí nechat auto autem a krást se dál pěšky, utéct se ke lstivosti jako divé zvíře v džungli. Musel jsem sebrat všechnu sílu vůle, abych se vzchopil a setrval na svém plánu. Přesně jsem totiž věděl, co bych dělal já, kdyby mi tento okres náhodou připadl – pídil bych se po zásobách v jeho největším obchodním domě.
Oddělení potravin obchodního domu armády a námořnictva bylo dle mého očekávání jak vymeteno, ale nebylo tam teď živé duše.
Postranním vchodem jsem vyšel ven. Na chodníku očichávala černá kočka cosi, co mohlo být jen rancem hadrů, ale nebylo. Tlesknul jsem do dlaní, abych ji zahnal. Chvíli na mne zírala a potom se odkradla pryč.
Zpoza rohu se vynořil nějaký muž. V obličeji měl soustředěný výraz a vytrvale před sebou kutálel bochník sýra. Když zaslechl mé kroky, převalil bochník na zem, usedl na něj a počal se divoce rozhánět holí kolem sebe. Vrátil jsem se k autu na hlavní třídě. Nejpravděpodobnějším se mi zdálo, že si Josella za svůj hlavní stan vybrala nějaký hotel podobně jako já. Vzpomněl jsme si, že několik hotelů je v sousedství Viktoriina nádraží, a tam jsem se také rozjel. Ukázalo se, že jich je tam daleko víc, než jsem se domníval, Když jsem jich v prohlédl dobrou dvacítku, aniž jsem našel sebemenší náznak jejich organizovaného osídlení, začal jsem propadat černé beznaději.
Rozhlížel jsem se po někom, koho bych se zeptal. Pořád zbývala naděje, že někdo z těch, kdo jsou dosud naživu, vděčí za to Joselle. Od chvíle, kdy jsem do téhle čtvrti dorazil, spatřil jsem sotva půltucet lidí schopných pohybu. Teď jsem ale neviděl nikoho. Konečně, nedaleko nároží Buckingham Palace Road, jsem přišel na starou ženu schoulenou na schodě před domovními dveřmi. Dobývala se ulámanými nehty do nějaké konzervy a střídavě nad ní nadávala a lítostivě pofňukávala. Zašel jsem do nejbližšího krámku a na jedné z vyšších polic jsem tam našel několik opomenutých plechovek s fazolemi. Objevil jsem tam i otvírák na konzervy a vrátil jsem se s tím k ní. Stále se ještě marně drápala do plechovky.
„Radši to zahoďte. Je to jen káva,“ řekl jsem jí.
Vložil jsem jí do jedné ruky otvírák, a do druhé konzervu.
„Poslyšte,“ zeptal jsem se potom, „nevíte náhodou, kde bych tu našel jednu dívku. Dívku, která vidí? Nejspíš se stará o celou partu.“
Nevkládal jsem do své otázky velkou naději, ale něco té stařeně muselo pomoci, aby přežila většinu ostatních. Když přikývla, zdálo se mi, že to snad nemůže být pravda.
„Jo,“ řekla a začala otvírat konzervu.
„Opravdu? Kde?“ naléhal jsem. Ani na okamžik mne nenapadlo, že by mohlo jít o někoho jiného než o Josellu.
Ale žena pouze zavrtěla hlavou.
„Nevím. Byla jsem nějakou dobu s nima, ale potom jsem je ztratila. Stará ženská, jako jsem já, těm mladým už holt nestačí, a tak jsem je ztratila. Kdepak ty by počkali na starou nebohou ženskou – a sama jsem je najít nemohla.“
Horlivě postupovala nožem otvírače kolem konzervy.
„Kde jste bydleli?“ zeptal jsem se.
„Byli jsme všichni v jednom hotelu. Kde to bylo, to ale nevím, jinak bych je našla sama.“
„Nevíte aspoň, jak se jmenoval?“
„Kdepak. Co je vám platný vědět, jak se co jmenuje, když si to nemůžete přečíst a nikdo jinej vám to taky nepřečte?“
„Ale na něco si přece musíte vzpomínat.“
„Nevzpomínám.“
Zdvihla plechovku a opatrně přičichla k jejímu obsahu.
„Podívejte se,“ řekl jsem chladně. „Chcete si tyhle konzervy nechat,viďte?“
Pokusila se je přitáhnout jednou paží všechny k sobě.
„Tak mi tedy koukejte povědět o tom hotelu všechno, co můžete,“ pokračoval jsem. „Musíte přece vědět, jestli byl malý nebo velký a tak.“
Zamyslela se, nepřestávajíc přitom bránit jednou rukou své konzervy.
„V přízemí se všechno tak nějak dutě rozlíhalo – takže byl spíš větší. A byl to taky strašně nóbl hotel – to jako že to tam bylo samej měkkej koberec a pohodlný postele a jemný prostěradla.“
„Na nic jiného si nepamatujete?“
„Ne, nepamatuju – ale počkejte, na něco přece. Zvenčí byly dva nízký schody a dovnitř se chodilo takovejma těma točicíma dveřma.“
„To už je lepší,“ řekl jsem. „Jste si tím ale jistá? Pamatujte si, že jestli takový hotel nenajdu, pořád si ještě můžu najít vás.“
„Přisámbůh, že je to pravda, pane. Dva nízký schody a točicí dveře.“
Vyšátrala v ošuntělé kabelce stojící na schodu vedle ní špinavou, ulepenou lžíci a začala vychutnávat fazole, jako by to byla nějaká rajská pochoutka.
Brzy jsem zjistil, že v okolí je stále mnohem víc hotelů, než jsem si myslel, a bylo až zarážející, do kolika z nich se vcházelo otáčecími dveřmi. Vytrvale jsem však pátral dále. Konečně jsem neomylně našel ten pravý. Známky obydlení a ten zápach mi byly příliš povědomé.
„Je tady někdo?“ zavolal jsem do haly, která zas moje slova ozvěnou odrazila zpět.
Chtěl jsem se jít podívat dále, když vtom se ozvalo z jednoho rohu zasténání. V temném výklenku tam ležel na polstrované lavici nějaký muž. Dokonce i v pološeru bylo vidět, že má na kahánku. Moc jsem se k němu nepřibližoval. Otevřel oči. Projelo mi hlavou, že snad vidí.
„Je tu někdo?“ zeptal se.
„Ano, chci se vás –“
„Vodu,“ řekl. „Proboha, přineste mi trochu vody…“
Prošel jsem do jídelny a za ní jsem našel přípravnu jídel. Kohoutky byly vyschlé. Vystříkl jsem do velkého džbánu sodu ze dvou sifonů. Sebral jsem ještě porcelánový šálek a vrátil jsem se do haly. Džbán a šálek jsem postavil na zem, na dosah jeho ruky.
„Díky kámo,“ řekl. „Tohle už zvládnu. Drž se ode mě radši dál.“
Ponořil šálek do džbánu a vyprázdnil ho jediným douškem. „Panebože,“ řekl. „Tohleto jsem potřeboval!“ A napil se ještě jednou. „Co tady chceš, kámo? Dej bacha, je to tady nezdravý.“
„Hledám jedno děvče – děvče, co vidí. Jmenuje se Josella. Je tady někde?“
„Byla tady. Ale přišels pozdě, bráško.“
Náhlé podezření mne bodlo přímo fyzicky.
„Snad – snad nechete říct –?“
„Kdepak. Žádný strachy, kámo. To, co mě, ji nesebralo. Prostě odešla – stejně jako ty ostatní, co se ještě udrželi na nohou.“
„Kam šla, to nevíte?“
„To ti nepovím, kámo.“
„Chápu,“ vypravil jsem ze sebe ztěžka.
„Uděláš nejlíp, když taky vypadneš, bráško. Jestli tady budeš okounět moc dlouho, zůstaneš tady nadobro, jako já.“
Měl pravdu. Stál jsem a hleděl na něho.
„Chcete ještě něco přinést?“
„Ne. Ta voda mi vystačí. Počítám, že už brzy nebudu potřebovat vůbec nic.“ Zmlkl a potom dodal: „Sbohem, kámo, a děkuju mockrát. Dobře se o ni starej, jestli ji najdeš – je to hodná holka.“
Když jsem se o něco později krmil šunkou z konzervy a lahvovým pivem, napadlo mně, že jsem se toho muže ani nezeptal, kdy Josella odešla, ale pak jsem si řekl, že ve svém stavu má asi sotva ponětí o čase.
Jediné místo, kam jsem ještě mohl zajet, byla budova univerzity. Utěšoval jsem se, že Josellu třeba napadlo totéž – a mimoto zde byla naděje, že se tam ve snaze po znovusjednocení mohli stáhnout i další z naší rozprášené společnosti. Příliš velkou naději jsem v to ovšem nevkládal, neboť zdravý rozum by je musel přimět k opuštění města již před několika dny.
Nad věží dosud visely dvě vlajky, v teplém vzduchu podvečera splihle svěšené. Z přibližně pětadvaceti náklaďáků natlačených na předním nádvoří tam stály dosud čtyři, na první pohled netknuté. Zaparkoval jsem vedle nich a vstoupil do budovy. Mé kroky se v tichu hlasitě rozléhaly.
„Haló! Haló!“ zavolal jsem. „Je tu někdo?“
Můj hlas se nesl chodbami, stoupali šachtami schodišť vzhůru a jeho ozvěna slábla a slábla, až se stala pouhou parodií šepotu a konečně se rozhostilo ticho. Prošel jsem dveřmi do druhého křídla budovy a zavolal znovu. Ani tentokrát se neozval jediný zvuk, který by ozvěn narušil, a ta dozněla s měkkostí usedajícího prachu. Teprve když jsem se otočil, povšiml jsem si hned za dveřmi nápisu křídou na zdi.

Velkými písmeny prostě sděloval adresu:
TYNSHAMSKÝ ZÁMEK
TYNSHAM
POBLÍŽ DEVIZES WILTSHIRE

To již bylo alespoň něco.
Hleděl jsem na písmena na zdi a přemýšlel. Za hodinu nebo ještě dřív se snese soumrak. Městečko Devizes mohlo být podle mého odhadu vzdáleno dobrých sto mil, pravděpodobně ale víc. Vyšel jsem opět z nádvoří a prohlédl jsem si zbylá nákladní auta. Jedním z nich byl poslední náklaďák, který jsem přivezl – ten, do něhož jsem naskládal své opovrhované trifidí zbraně. Upamatoval jsem se, že zbytek nákladu tvoří užitečná všehochuť potravin a dalších zásob. Bylo mnohem lepší rozjet se za ostatními s tímhle, ne v osobním autě a s prázdnýma rukama. Přesto jsem si však nedovedl představit, jak bych dokázal – zvlášť když mě k tomu nehnal žádný pádný důvod – řídit auto, navíc těžce naložené, po nočních silnicích, kde se dalo počítat s řadou nebezpečí. Kdybych havaroval – a to bylo docela možné – strávil bych daleko víc času hledáním jiného auta a překládáním nákladu, než jsem mohl promarnit tím, že bych přespal ještě jednu noc tady. Časný odjezd na druhý den ráno sliboval vyhlídky mnohem příznivější. Přenesl jsem krabice s náboji z osobního auta do kabiny náklaďáku, abych se už ráno nezdržoval. Pušku jsem si nechal při sobě.
Pokoj, z kterého jsem se vyřítil při falešném požárním poplachu, byl v tomtéž stavu, v jakém jsem je opustil; šaty přehozené přes židli, dokonce i pouzdro s cigaretami a zapalovačem na místě, kam jsem je odložil, na zemi u mé improvizované postele. Na spaní bylo stále ještě brzy. Zapálil jsem si cigaretu, pouzdro a zapalovač jsem strčil do kapsy a šel jsem se projít.
Nežli jsem vstoupil do parku na Russel Square, bedlivě jsem ho zvenčí obhlédl. Otevřeným prostorám jsem už nedůvěřoval. Na první pohled jsem také rozpoznal jednoho trifida. Stál zcela nehybně v severozápadním roku parku, ale pořád ještě značně převyšoval okolní keře. Došel jsem skoro až k němu a jedinou ranou jsem mu rozstřelil kalich s žahadlem. Ani kdybych snad vypálil z houfnice, nemohl se výstřel po tichém náměstí rozlehnout poplašněji. Když jsem si byl jist, že tam žádní další nečíhají, vešel jsem do parku a usedl na zem, se zády opřenými o strom. Seděl jsem tam asi dvacet minut. Slunce stálo nízko a polovina náměstí byla potopena do stínu. Za chvíli abych se vrátil do budovy. Za světla jsem se dokázal celkem ovládat; ve tmě se však ke mně mohlo přikrást na tisíce věcí. Stával se ze mne zvolna divoch. Možná, že již brzy budu prožívat hodiny tmy ve stejném strachu, jaký museli zakoušet moji dávní předkové, když ze své jeskyně s nedůvěrou zírali do černé noci. Zdržel jsem se ještě, abych se naposled rozhlédl náměstím jako po stránce dějepisu, kterou si chci vštípit do paměti než obrátím list. A jak jsem tam tak stál, zaslechl jsem na ulici kroky – lehké našlapování, nicméně v okolním tichu znějícím jak skřípění mlýnského kamene. Otočil jsem se, zbraň v pohotovosti. Ani Robinson Crusoe se asi nepolekal při pohledu na šlépěje tolik, jako já při zvuku těch kroků, neboť postrádaly nejistotu slepecké chůze. Potom jsem v příšeří ulice rozeznal pohybující se postavu. Když vešla do parku, spatřil jsem, že je to muž. Viděl mě zřejmě dřív než já uslyšel jeho, poněvadž mířil přímo ke mně.
„Nemusíte střílet,“ řekl a široce rozpřáhl prázdné ruce.
Nepoznal jsem ho, dokud se nepřiblížil na několik metrů. Současně poznal také on mne.
„Ach, to jsi ty?“ řekl.
Nesklonil jsem pušku ani o píď.
„Servus, Cokere. Co tady děláš? Chceš mě zase spřáhnout s nějakou partou?“
„Nic takovýho. Můžeš tu flintu klidně spustit. Mimochodem, dělá strašnej kravál. Tak jsem tě taky našel. Ne, nic takovýho,“ opakoval, „už toho mám dost. Táhnu ke všem čertům.“
„Já taky,“ řekl jsem a sklonil hlaveň k zemi.
„Co se stalo s tvojí partou?“ zeptal se.
Pověděl jsem mu to. Přikývl.
„S tou mou to bylo nachlup stejný. Počítám, že tak dopadly i všechny ostatní. Ale udělali jsme, co jsme mohli…“
„Špatně,“ řekl jsem.
Znovu kývl hlavou.
„No,“ přisvědčil. „Tak si myslím, že ten váš spolek uvažoval správně hned od začátku – až na to, že ještě před týdnem to moc správně nevypadalo ani neznělo.“
„Před šesti dny,“ opravil jsem ho.
„Před týdnem,“ řekl.
„Ne, vím určitě – ale čert to vem, copak na tom záleží,“ řekl jsem. „Co bys říkal tomu,“ pokračoval jsem, „kdybychom za těchto okolností vyhlásili amnestii a začali znovu od začátku?“
Souhlasil.
„Vzal jsem to za špatný konec,“ poznamenal. „Myslel jsem si, že jsem jediný, kdo to bere vážně – ale jak se ukázalo, moc vážně jsem to nebral. Nemohl jsem uvěřit, že by to mohlo dlouho trvat nebo že by nepřišla nějaká pomoc. A podívej se, jak to dopadlo! A stejný to musí bejt všude. Kdepak, počítám, že ta tvoje parta tomu rozuměla líp hned od začátku.“
Chvíli jsme to ještě probírali a pak jsem se ho zeptal:
„Ta nemoc nebo mor – co to podle tebe je?“
„To bych taky rád věděl, kámo. Nejdřív jsem si myslel, že je to tyfus, ale pak mi někdo řek, že tyfus se projevuje až po delší době – takže jsem byl zřejmě vedle. Ani nevím, proč jsem to nechyt sám – leda snad, že jsem se moh vyhýbat těm, co to dostali, a že jsem si dával bacha na to, co jím. Baštil jsem akorát konzervy, co jsem si sám otevřel, a pil jenom lahvový pivo. Měl jsem zatím kliku, ale to neznamená, že bych tu chtěl trčet dál. Kam máš teď namířeno?“
Pověděl jsem mu o adrese napsané křídou na zdi. Ještě ji neviděl. Byl právě na cestě do univerzitní budovy, když ho můj výstřel přiměl k opatrnému postupu indiánského zvěda.
„Já –“ začal jsem a vzápětí jsem se zarazil. Z některé ulice na západ se ozvalo kašlání startovaného motoru. Vzápětí auto nabralo plnou rychlost a odznělo v dálce.
„No, aspoň víme, že pořád nejsme sami,“ řekl Coker. „A vedle toho tu musí být ještě ten, co napsal tu adresu. Máš tušení, kdo by to mohl být?“
Pokrčil jsem rameny. Dalo se celkem oprávněně předpokládat, že ji tam napsal jeden z těch, kdo padli Cokerovi do rukou a kdo se pak vrátil – nebo taky možná někdo z těch vidomých, kterého jeho parta nepolapila. Nedalo se ani říci, jak dlouho tam adresa stojí. Chvíli o tom uvažoval.
„Ve dvou nám bude líp. Pověsím se na tebe a uvidíme. Platí?“
„Platí,“ souhlasil jsem. „A teď abychom snad šli na kutě, ať zítra vyrazíme brzy po ránu.“

Když jsem se probudil, Coker ještě spal. Oblékl jsem se do lyžařského obleku, ve kterém jsem se cítil mnohem pohodlněji než v šatech, které mi obstarali jeho lidé, a na nohy jsem si natáhl své pořádné šněrovací boty. Než jsem se vrátil s náručí všelijakých balíčků a konzerv, byl už také vzhůru a oblečen. U snídaně jsme se rozhodli vylepšit naše přijetí v Tyshamu tím, že místo abychom cestovali společně v jednom voze, vezmeme každý jeden plně naložený náklaďák.
„Podívej se, jestli jdou okna kabiny dobře zavírat,“ doporučil jsem mu. „Kolem Londýna je spousta trifidích školek a zvlášť na západ.“
„No jo. Taky jsem už pár těch bestií škaredejch viděl,“ řekl ledabyle.
V první garáži při cestě jsme vypáčili zámek čerpadla a naplnili nádrže až po okraj. Potom jsme vyrazili s mojí třítunkou v čele směrem na západ. Rachotili jsme tichými ulicemi jako tanková kolona.
Byla to namáhavá cesta. Po každých několika desítkách metrů jsme museli složitě objíždět nějaké opuštěné vozidlo. Místy nám blokovala cestu hned dvě nebo tři najednou, takže bylo nutno zpomalit na minimum a odstrkat jedno z nich stranou. Havarovaných bylo málo. Slepota, jak se zdálo, padla na řidiče rychle, ale zase ne tak znenadání, aby nezvládli řízení. Většinou ještě stačili přirazit k okraji vozovky, než zastavili. Dojít k té katastrofě ve dne, byly by hlavní třídy zcela neprůjezdné a prodrat se ze středu města vedlejšími ulicemi ven by trvalo snad celé dny. Přesto jsem však zjistil, že postupujeme celkem vzato rychleji, než se podle jednotlivých zdržení zdálo, a když jsem si po několika mílích povšiml převráceného auta u silnice, uvědomil jsem si, že jedeme cestou, kudy se již ubírali jiní a částečně ji tak pro nás uvolnili.
Když jsme projeli skrze Staines, začali jsme cítit, že Londýn je konečně za námi. Zastavil jsem a vrátil jsem se ke Cokerovu vozu. Jakmile vypnul motor, uzavřelo se kolem nás ticho, těžké a nepřirozené, rušené jen praskáním chladnoucího kovu. Náhle mi došlo, že s výjimkou několika vrabců jsem po celou cestu nespatřil jediného živého tvora. Coker vylezl z kabiny a seskočil na zem. Zůstal stát uprostřed silnice a naslouchal a rozhlížel se.

„A vůkol před námi se střou
nesmírné pouště věčnosti…“
zamumlal.
Pozorně jsem na něho pohlédl. Vážný, přemítavý výraz v jeho obličeji přešel náhle v úsměv.
„Nebo snad dáváš přednost Shelleymu?“ zeptal se.

„Jsem Ozymandias, král králů,
na moje činy hleď, ty mocný, zoufej si!

Pojď, podíváme se po něčem k snědku.“
„Ty, Cokere,“ řekl jsem, když jsme dojedli a pohodlně usazení na krámském pultě, mazali jsme si sušenky marmeládou, „tak ti pořád nevím, co si o tobě myslet. Co ty jsi vlastně zač? Když jsem tě viděl poprvé, kafral jsi – promineš-li ten příhodný výraz – v jakési dokařské hantýrce. A teď mi tady recituješ Marvella. Nejde to nějak dohromady.“
Široce se zazubil. „Mně to taky nikdy nešlo dohromady,“ řekl. „To je tak, když je člověk hybrid – nikdy neví, co je vlastně zač. Nevěděla to ani moje máma a věčně mi dávala za vinu, že právě proto na mne nepobírá přídavek na děti. Byl jsem z toho jako kluk dost zatrpklý, a když jsem pak vyšel ze školy, zvyk jsem si chodit po různejch schůzích – více méně do všech, kde se proti něčemu protestovalo. A tak jsem se taky sčuchnul s lidma, co žádnou takovou schůzi nevynechali. No a ti mě pak začali tahat s sebou na všelijaké sešlosti. Za čas mě ale přestalo bavit, dělat jim šaška a navíc tuplovanýho, protože jak jsem řek něco z vlastní hlavy, smáli se jednak mně a jednak tomu, co jsem vyšplechtnul. Napadlo mě, že kdybych měl to základní vzdělání, co mají oni, moh’ bych se jim snad jednou vysmát, a tak jsem začal po večerech študovat a pro všechny případy jsem se doma cvičil v jejich způsobu řečnění. Spousta lidí jako by pořád nemohla pochopit, že když tě má brát někdo vážně, musíš k němu mluvit jeho vlastní řečí. Když na ně spustíš bandurskou a cituješ přitom Shelleyho, berou tě jako nějakou cvičenou opici nebo něco na ten způsob, ale tomu, co povídáš, nevěnují nejmenší pozornost. Musíš prostě mluvit hantýrkou, jakou jsou zvyklí brát vážně oni. A platí to i naopak. Polovina politické inteligence, co chodí řečnit k dělníkům, nedokáže ty svoje moudrosti prodat – a ne snad proto, že by své posluchače převyšovali, ale protože většina z těch děláků naslouchá spíš jejich hlasu než slovům, takže jim zas spousta věcí druhým uchem uteče; připadá jim to prostě víc jako fantasmagorie než jako běžná lidská řeč. Spočítal jsem si tedy, že je potřeba osvojit si několik různých způsobů řeči a používat vždycky ten pravý na pravém místě – a občas taky ten špatný na špatném, zvlášť když to od tebe nikdo nečeká. To bys nevěřil, jak to s lidma dokáže zacloumat! Tenhle anglický kastovní systém je báječná vymoženost. No a od té doby se mi v řečnické branži vedlo docela slušně. Pevným zaměstnáním se to sice nazvat nedá, zato na půvabu a rozmanitosti to nepostrádalo. Wilfred Coker. Táborové řečnění na jakékoliv téma. Tak to jsem, prosím, já.“
„Jak to myslíš – na jakékoliv téma?“ vyptával jsem se.
„To máš tak, dodávám prostě slovo mluvené, zrovna jako tiskař dodává slovo tištěné. Tiskař taky nemusí věřit všemu, co sází.“
Prozatím jsem se s tím spokojil. „Jak to přijde, že tě nepotkalo to, co ostatní?“ zeptal jsem se. „Tys přece v žádném špitálu nebyl, nebo snad ano?“
„Já? Kdepak. Řečnil jsem čirou náhodou na schůzi, kde se protestovalo proti policejnímu zásahu v jedné menší stávce. Začali jsme kolem šesté večer a asi tak o půl sedmé nás přišla rozehnat policie. Jako na zavolanou jsem našel padací dveře a slezl jsem tudy do sklepa. Přišli se pochopitelně podívat i dolů, ale já byl zalezlý až u země pod hromadou hoblovaček, takže mě nenašli. Chvíli mi ještě dupali nad hlavou a pak nastalo ticho. Ale já se odtamtud nehnul. Nechtěl jsem jim vlézt do pasti jak ovce. Bylo mi tam docela pohodlně, a tak jsem se tam vyspal. Když jsem pak ráno opatrně vystrčil nos, zíral jsem na tohle.“ Zamyšleně se odmlčel. „Tak mám po kšeftě. Rozhodně se nezdá, že by mé zvláštní nadání ještě někdo potřeboval,“ dodal.
Ani jsem se mu to nepokoušel rozmlouvat. Dojedli jsme. Coker se svezl z pultu.
„Pojď. Pojedem. ‚S ránem ku svěžím polím a novým pastvinám‘ – chceš-li opravdu otřepaný citát.“
„Nejenže otřepaný, taky nepřesný,“ řekl jsem. „Má tam být ‚lesů‘ a ne ‚polím‘.“
„Jedna nula pro tebe, kamaráde, je to tak,“ přiznal.

Přicházel jsem zvolna do rozjařené nálady, jaká se již projevovala u Cokera. Pohled na otevřenou krajinu vzbuzoval přece jen jakous takous naději. Pravda, to mladé zelené obilí nikdo nesklidí, až dozraje, právě tak jako nikdo neočeše ovoce ze stromů; celá tato krajina už snad nikdy nebude tak spořádaná a malebná jako v tomto dni, ale přesto bude svým vlastním způsobem trvat nadále. Bylo to něco zcela jiného, než města, sterilní, navěky zaražená v rozkvětu. Byla to země, na které mohl člověk pracovat a vzdělávat ji, stále v ní nacházet budoucnost. Způsob mého života v předchozím týdnu mi pojednou připadal jako existence krysy žijící z drobtů a slídící v haldách kuchyňských odpadků. Hleděl jsem do polí a cítil, jak se mi zvedá nálada.
Města na naší trase, jako Reading nebo Newbury, vracela mysl na chvíli do londýnského rozpoložení, ale to už byly jen krátké poklesy na grafu zmrtvýchvstání.
Mysl má zvláštní schopnost obrody, která jí nedovoluje podlehnout nadlouho tragické náladě. Ať už je to ku prospěchu nebo ke škodě, je to jen součást vůle přežít – ale jen proto jsme se také mohli vrhat z jedné vysilující války do druhé. Ale stalo se již nezbytnou částí našeho mechanismu, že i nad celým oceánem rozlitého mléka dokážeme prolévat slzy pouze dočasně – má-li být život snesitelný, všechno mimořádné se musí stát všedním. Pod modrou oblohou, na níž plulo jak nebeské ledovce jen několik málo oblaků, nebyla už vzpomínka na města za našimi zády tak skličující a pocit života nás osvěžoval jako čistý vítr. Snad to neomlouvá, ale aspoň to vysvětluje, proč mne samotného chvílemi překvapilo, že si při řízení zpívám.
V Hungerfordu jsme udělali další zastávku na jídlo a doplnění paliva. Když jsme pak projížděli dlouhými mílemi nedotčené krajiny, naše úleva se ještě zvýšila. Krajina dosud nevypadala opuštěně, jen spící a důvěrně známá. Dokonce ani hloučky trifidů, které se tu a tam batolily přes pole, anebo jiné, odpočívající s kořeny zabořenými do země, nepůsobily tak nepřátelsky, aby mohly moji náladu pokazit. Staly se opět běžnými objekty mého načas potlačeného profesionálního zájmu.
Nedaleko Devizes jsem zastavili ještě jednou, abychom se poradili s mapou. O něco dále jsme pak odbočili doprava na postranní cestu a sjeli jsme po ní do vesnice Tynshamu.

Tynshamský zámek mohl stěží kdo minout. Celá vesnice se skládala z několika domků a hned za nimi se táhla podél cesty vysoká zeď panství. Jeli jsme podle ní až k masivním kovaným vratům. Za vraty stála mladá žena, v jejíž tváři převládala nad všemi lidskými výrazy smrtelná vážnost vlastní odpovědnosti. Byla vyzbrojena brokovnicí, kterou svírala na zcela nepatřičných místech. Dal jsem Cokerovi znamení, aby zastavil, a když jsem k ní dojel, zavolal jsem na ni. Její ústa se pohnula, ale řevem motoru neproniklo ani slovo. Vypnul jsem ho.
„Tohle je Tynshamský zámek?“ zeptal jsem se.
Nemínila mi zřejmě svěřit toto ani cokoli jiného.
„Odkud jedete? Kdo jste?“ odpověděla otázkou.
Přál jsem si v té chvíli jedině to, aby s přestala nemotorně pohrávat s puškou. Nespouštěje oči z jejích nejistých prstů, vysvětlil jsem jí stručně, kdo jsme, proč jsme přijeli a co zhruba vezeme, a zadušoval jsem se, že nikdo další se v našich autech neskrývá. Pochybuji, že mne vůbec poslouchala. Hleděla mi do očí s ponuře zadumaným výrazem, jaký je docela běžný u policejních ohařů, ale pocit jistoty nevzbuzuje ani u těch. Utkvělou podezíravost nemohla moje slova pochopitelně rozptýlit. Když vystoupila z brány, aby se podívala na náš náklad a ověřila si moje tvrzení, od srdce jsem jí přál, aby nenarazila na příchozí, u nichž by se její podezření ukázalo oprávněným. Přiznat se ke spokojenosti by patrně oslabilo její roli vtělené spolehlivosti, nicméně nakonec se s jistou zdrženlivostí uvolila vpustit nás dovnitř.
„Jeďte tou cestou napravo,“ zavolala na mne, když jsem projížděl kolem ní, a vzápětí se zas otočila, aby střežila bezpečnost brány. Za krátkou jilmovou alejí se před námi rozprostřel park ve stylu pozdního osmnáctého století s jednotlivě roztroušenými stromy, obdařenými dostatkem místa, aby se mohly rozrůstat do plné velkoleposti. Zámek, který se proti nám vynořil pak, nebyl zrovna majestátním sídlem v architektonickém smyslu, ale byl zato pořádně veliký. Roztahoval se do všech stran na povážlivě velké ploše a zahrnoval nejrůznější stavební slohy, jako by žádný z jeho předchozích majitelů nedokázal odolat pokušení vtisknout zámku pečeť své vlastní osobnosti. Respektuje dílo předků, cítil každý z nich osobní povinnost vyjádřit ducha svého věku. Sebejistá přezíravost k předchozím stylům vyústila posléze do zpupné a podivínské nejednotnosti celé stavby. Bylo to sídlo směšné po všech stránkách, a přesto působilo docela přátelsky a důvěryhodně.
Cesta nás dovedla do rozlehlého dvora, kde již stálo několik dalších aut. Kolem dvora se táhly kočárové kůlny a stáje, podle všeho na několika akrech. Coker zaparkoval vedle mne a sešplhal dolů. Nikde nebylo vidět živou duši.
Vešli jsme otevřenými zadními dveřmi do hlavní budovy a postupovali dále dlouhou chodbou. Na jejím konci ležela kuchyň vpravdě šlechtické kapacity, odkud se linulo teplo a vůně připravované večeře. Ze dveří na protější straně zaznívalo mumlání hlasů a řinčení talířů, ale museli jsme projít ještě jednou temnou chodbou a dalšími dveřmi, než jsme se dostali k jejich zdroji.
Místnost, do které jsme vstoupili, sloužila podle mého soudu jako čeledník, alespoň v těch dobách, kdy zde bylo ještě tolik služebnictva, aby mohlo být zváno čeledí. Byla tak prostorná, že se ke stolům pohodlně vešla dobrá stovka nebo snad ještě víc lidí. Současní strávníci seděli na lavicích podél dvou dlouhých tabulí; jejich počet jsem odhadoval mezi padesáti a šedesáti a na první pohled bylo zřejmé, že jsou slepí. Zatímco trpělivě seděli, několik málo vidomých mělo plné ruce práce. Na postranním stole porcovaly tři dívky zručně kuřata. Přistoupil jsem k jedné z nich.
„Právě jsme přijeli,“ řekl jsem. „Co máme dělat?“
Ustala v práci a s vidličkou v ruce si odhrnula zápěstím loknu vlasů z čela.
„Nejvíc by nám píchlo, kdybyste jeden vydával zeleninu a druhý pomoh s talířema,“ odpověděla.
Ujal jsem se vlády nad dvěma ohromnými škopky s bramborami a hlávkovým zelím. V přestávkách mezi udělováním porcí jsem si prohlížel osazenstvo síně. Josella mezi nimi nebyla – a neviděl jsem také žádného z nápadnějších členů skupiny, která přednesla své plány v univerzitní posluchárně – i když jsem měl pocit, že některé z přítomných žen jsem už jednou spatřil.
Poměr mužů byl daleko vyšší než v předchozí skupině a tvořili podivnou směsici nejrůznějších typů. Pár jich mohlo být z Londýna nebo z nějakého jiného města, ale většina měla na sobě venkovské pracovní šaty. Výjimkou u obou těchto základních typů byl středně starý anglikánský duchovní; co však měli všichni společného, byla slepota.
Ženy skýtaly pohled rozmanitější. Některé byly oblečeny do městských šatů, naprosto nevhodných do tohoto prostředí, ostatní byly pravděpodobně venkovanky z okolí. Z této druhé skupiny viděla pouze jedna dívka, zato v první jich bylo kolem půl tuctu a několik sice slepých, nikoli však neobratných.
Coker si zatím shromáždění pozorně prohlédl také.
„Trochu divná sebranka,“ poznamenal ke mně sotto voce. „Pořád ji nikde nevidíš?“
Zavrtěl jsem hlavu naplněn bezútěšným poznáním, že jsem do možnosti najít zde Josellu vkládal větší naději, než jsem sám sobě přiznával.
„Překvapuje mně,“ pokračoval, „že tu není prakticky nikdo z těch, co jsem spolu s tebou odvezl z univerzity – kromě tamhletoho děvčete, co roznáší talíře!“
„Poznala tě?“ zeptal jsem se.
„Myslím, že jo. Změřila si mě jako četník.“
Když byla večeře vydána a roznesena, vzali jsme si každý svůj talíř a našli jsme si místo u stolu. Ke stížnostem na adresu kuchařek či použitých potravin nebylo nejmenšího důvodu, nemluvě o tom, že týden konzumace studených konzerv značně zbystří smysl pro domácí kuchyni. Po jídle se ozvalo zaklepání na stůl. Duchovní vstal a počkal si, až všichni utichnou.
„Milí přátelé, na závěr dalšího dne je na místě, abychom znovu poděkovali našemu Pánu za Jeho velké milosrdenství, že nás zachoval uprostřed takové zkázy. Pomodleme se proto nyní, aby se Pán slitoval nad těmi, kdož stále bloudí v temnotách, a vedl jejich nohy k nám, abychom mohli zmírnit jejich utrpení. Prosme ho snažně, aby nám dal přežít všechny protivenství a strázně, které nás ještě čekají, abychom, až přijde Jeho čas a s Jeho pomocí, mohli zdárně přiložit ruku ke znovuvybudování lepšího světa k Jeho větší slávě.“
Sklonil hlavu.
„Všemohoucí a nejmilosrdnější Bože…“
Když zaznělo jednohlasé „amen“, zanotoval chorál. Potom se slepci rozdělili do několika proudů a držíce se jeden druhého, odešli pod vedením čtyři vidomých dívek z místnosti.
Zapálil jsem si cigaretu. Coker si vzal nepřítomně také jednu aniž něco poznamenal. Přistoupila k nám jedna z dívek.
„Pomůžete nám s úklidem?“ zeptala se. „Počítám, že slečna Durrantová bude už brzo zpátky.“
„Slečna Durrantová?“ opakoval jsem.
„Ta to tady řídí,“ vysvětlila. „S ní se taky na všem domluvíte.“
Asi o hodinu později, když už byla skoro tma, jsme uslyšeli, že se slečna Durrantová vrátila. Našli jsme ji v malé místnůstce, zařízené jako pracovna a osvětlené dvěma svíčkami na psacím stole. Okamžitě jsem v ní poznal tmavovlasou ženu s tenkými rty, která v naší sešlosti mluvila jménem opozice. Na okamžik se všechna její pozornost soustředila na Cokera. Netvářila se o nic roztomileji než při předchozí příležitosti.
„Bylo mi řečeno,“ pronesla chladně, pohlížejíc na Cokera jako na ropuchu, „bylo mi řečeno, že vy jste ten člověk, který zorganizoval přepadení univerzity?“
Coker přitakal a čekal, co bude dál.
„Jednou provždy vám tedy říkám, že v naší obci není pro brutální metody užití a taky je nemíníme tolerovat.“
Coker se slabě pousmál a odpověděl tím nejvybroušenějším jazykem středních vrstev:
„To je otázka hlediska, madam. Kdo může soudit, kdo se choval brutálněji? – Ti, kdo si uvědomovali svoji bezprostřední odpovědnost a zůstali, anebo ti, kdo viděli dále a opustili město?“
Nepřestávala si ho měřit příkrým pohledem. Výraz její tváře se nezměnil, ale patrně si o muži, který stál před ní, začala tvořit nový úsudek. Jeho chování, ani jeho odpověď, nebyly tím, co očekávala. Rozhodla se prozatím tuto stránku věci nerozvádět a obrátila se ke mně.
„Vy jste v tom měl prsty také?“ zeptala se.
Vysvětlil jsem jí svoji poněkud trpnou roli a položil jsem jí svou vlastní otázku:
„Co se stalo s Michaelem Beadleyem, plukovníkem a ostatními?“
Moc jsem ji nepotěšil.
„Ti odjeli někam jinam,“ řekla příkře. „My jsme bezúhonná, mravná obec, která má své zásady – křesťanské zásady – a hodláme se jich držet. Pro lidi s uvolněnými názory zde není místo. Dekadence, nemorálnost a nedostatek víry zavinily většinu z chorob světa. My, kteří jsme byli ušetřeni, máme za povinnost dbát o vybudování takové společnosti, v níž se už nikdy něco takového nebude opakovat. Cynikové a domýšliví chytráci shledají, že tu o ně nikdo nestojí, i kdyby svou prostopášnost a materialismus zakrývali pláštíkem sebeduchaplnějších teorií. My jsem křesťanská obec a míníme takovou zůstat.“
„Tak vy jste se rozštěpili,“ řekl jsem. „Kam odjeli oni?“
„Pokračovali v cestě a my zůstali tady,“ odpověděla hlasem tvrdým jako kámen. „Na tom ostatním nám nezáleží. Pokud nás nebudou chtít ovlivňovat svými názory, mohou pracovat ke svému zatracení jak je jim libo. A poněvadž se považují za nadřazené jak zákonům božím, tak všem civilizovaným mravům, nepochybuji, že k němu dospějí.“
Uzavřela své prohlášení hlasitým sklapnutím čelistí, což mi mělo dát na srozuměnou, že by bylo je mrháním časem chtít jí klást ještě nějaké další otázky, a obrátila se zpátky ke Cokerovi.
„Co umíte?“ zeptala se.
„Spoustu věcí,“ odpověděl klidně. „Zatím bych snad mohl pomáhat všude, kde to bude zapotřebí, a potom se uvidí, kde bych byl platný nejvíc.“
Zaváhala, trochu tou odpovědí zaskočena. Hodlala jistě vynést konečné rozhodnutí a udělit nám příkazy sama, ale teď si to rozmyslela.
„Dobrá. Rozhlédněte se kolem a zítra večer si o tom promluvíme znovu,“ řekla.
Coker se však nedal propustit tak snadno. Chtěl znát podrobné údaje o velikosti panství, přesný počet strávníků, poměr vidomých a slepců a řadu dalších věcí, jež se také jednu po druhé dověděl. Než jsem odešli, zeptal jsem se ještě na Josellu. Slečna Durrantová stáhla obočí.
„To jméno je mi povědomé. Kde jen –? Ach, nevystupovala při posledních volbách na straně konzervativců?“
„Myslím, že ne. Ale – ehm – napsala knížku,“ přiznal jsem.
„Říkáte –“ začala. Potom jsem spatřil, jak jí svítá. „Ach, tahle –! Nu, po pravdě řečeno, pane Masene, nemyslím si, že právě ona by byla typem ženy, která by měla zájem o takovou obec, jako zde budujeme.“
Venku na chodbě se Coker ke mně obrátil. Šero nebylo tak hluboké, abych neviděl, že se zubí.
„Ta zdejší pravověrnost zavání kapku tyranií,“ prohodil. A jeho úšklebek zmizel, když dodal: „Divný typ, co? Pýcha a pád. Potřebuje pomoc. Ví, že ji nutně potřebuje, ale nepřiznala by to za nic na světě.“
Zastavil se proti otevřeným dveřím. Byla již příliš hluboká tma, aby bylo možno cokoli v místnosti rozeznat, ale když jsme kolem procházeli předtím, bylo ještě dost světla, abychom v ní rozpoznali mužskou ložnici.
„Půjdu si s těmi chlapíky popovídat. Zatím nashle.“
Sledoval jsem, jak loudavě vchází do pokoje a zdraví vespolek bodrým „Servus, kamarádi! Tak, jak je?“ a potom jsem se odebral zpátky do jídelny.
Jediné tamní světlo poskytovaly tři svíčky postavené vedle sebe na jednom ze stolů. Hned pod svíčkami seděla dívka a podrážděně napínala oči do šití.
„Haló,“ zavolala na mně. „To je hrozný, co? Divím se, jak za těch starých časů dokázali po setmění ještě něco dělat.“
„Tak moc staré časy to zase nejsou,“ řekl jsem. „Ale tohle nás čeká i v budoucnosti – jestli se ovšem najde někdo, kdo by nám poradil, jak zhotovovat svíčky.“
„Asi máte pravdu.“ Zdvihla hlavu a prohlédla si mne. „Vy jste přijel dneska z Londýna?“
„Ano,“ přisvědčil jsem.
„Vypadá to tam zle?“
„Už je po všem.“
„Musel jste vidět spoustu strašných věcí, viďte?“ poznamenala.
„Viděl,“ řekl jsem stručně. „Jak jste tady už dlouho?“
Bez pobízení mi pak podala všeobecný přehled událostí.
S výjimkou pěti nebo šesti padli všichni vidomí při nájezdu na univerzitní budovu do Cokerových rukou. Ona a slečna Durrantová byly mezi těmi opomenutými. V průběhu příštího dne se slečna Durrantová ujala ne příliš úspěšně velení. O bezodkladném odjezdu nemohlo být ani řeči, neboť nákladní auto uměl jakž takž řídit pouze jeden z nich. Během dne a po větší část příštího byli se svými slepci propojeni takřka týmiž vztahy, jako já v Hampsteadu. Na druhý dne pozdě večer se ale vrátil Michael Beadley a dva jiní muži a během noci se přitrousilo ještě několik dalších. V poledne následujícího dne již měli řidiče pro celý tucet vozidel. Usoudili, že bude nejrozumnější, když bez meškání vyrazí, aniž počkají, zda se náhodou ještě někdo vrátí.
Tynshamský zámek si zvolili za prozatímní cíl cesty především proto, že byl znám plukovníkovi jako odloučené a soběstačné místo, což byly vlastnosti, jaké potřebovali.
Byla to různorodá společnost a její vůdcové si toho byli plně vědomi. Den po příjezdu na zámek uspořádali schůzi, tentokrát menší, nikoli však nepodobnou té, co se konala před několika dny v budově univerzity. Michael a jeho věrní prohlásili, že je čeká spousta práce a že nemíní plýtvat energií na smiřovačky se skupinou, která je prolezlá malichernými předsudky a vyvolává neustálé sváry. V sázce je příliš mnoho, aby si mohli něco takového dovolit, a nadto je tlačí čas. Florence Durrantová souhlasila. To, co se přihodilo světu, je prý dostatečným varováním. Nedokáže pochopit, jak může být někdo tak zabedněn a nevzdávat Pánubohu díky za zázrak, kterým byli ušetřeni, a dokonce uvažovat o dalším šíření podvratných názorů, které rozkotávaly křesťanskou věrouku celá staletí. Co se jí osobně týče, nepřeje si ani v nejmenším žít v obci, jejíž jedna část by ze všech svých sil usilovala o zvrácení prosté víry těch druhých, co se nestydí projevit svou vděčnost Bohu dodržováním Jeho zákonů. Vážnost situace si neuvědomuje o nic méně než oni. Jedinou pravou cestou je uposlechnout božího varování a okamžitě se obrátit k Jeho učení.
Rozdělení skupin, přestože zcela jednoznačné, dopadlo velice nerovnoměrně. Slečna Durrantová zjistila, že její stoupenci sestávají z pěti vidomých a snad deseti slepých dívek, několika mužů a žen ve středním věku, také slepých, ale ani jediného vidomého muže. Za těchto okolností bylo nesporné, že skupinou, která bude muset odjet jinam, je skupina Michaela Beadleyho. Nákladní auta zůstala nevyložená, a tak jim nic nebránilo, aby hned po obědě neodjeli a nenechali slečnu Durrantovou a její přívržence plavat, anebo se utopit ve vodách svých mravních zásad.
Teprve nyní se slečně Durrantové a její děvám naskytla příležitost k prozkoumání všech možností zámku a jeho sousedství. Hlavní část budovy byla uzavřena, ale v příbytcích služebnictva shledaly stopy nedávného pobytu. Z pozdější prohlídky kuchyňské zahrady si pak udělaly poměrně jasný obrázek o osudu těch, kdo pečovali o dům. Mezi rozsypaným ovocem ležela nedaleko sebe tři těla; muže, ženy a mladé dívky. Poblíž pak trpělivě vyčkával párek trifidů s kořeny zapuštěnými do země. V okolí vzorného statku na opačném konci panství to vypadalo podobně. Zda se trifidi dostali do parku skrz nějaká otevřená vrata, nebo zda se uvolnili neokleštění jedinci chovaní tam už předtím, to už tak jasné nebylo, ale byla to hrozba, s níž se musely bez odkladu vypořádat, neměla-li napáchat zlo ještě větší. Slečna Durrantová poslala jednu vidomou dívku, aby obešla zeď kolem panství a uzavřela všechny branky a vrata, a sama vypáčila dveře místnosti se zbraněmi. Navzdor naprostému nedostatku zkušeností podařilo se pak jí a ještě jedné mladé ženě odstřelit vrcholky všech trifidů, na které přišly, celkem šestadvaceti. Víc jich v prostorách panství neobjevily a pevně doufaly, že jich tam víc není. Průzkum vesnice, kam se vydali následujícího dne, odhalil povážlivé množství dalších trifidů. Z obyvatel vesnice přežili jen ti, kdo se uzavřeli ve svých domech, odhodláni obejít se co nejdéle bez nových zásoby, anebo ti, kdo měli štěstí, že se na svých výpravách za jídlem nestřetli s žádným trifidem. Ty, které se jim podařilo najít, postupně shromáždily a odvedly na zámek. Všichni byli zdraví a většina v plné síle, ale prozatím byli spíš na obtíž než ku pomoci, neboť nikdo z nich neviděl.
Během dne přijely další čtyři mladé ženy. Dvě se cestou střídaly v řízení naloženého náklaďáku a přivezly s sebou ještě jednu slepou dívku. Další žena přijela sama osobním vozem. Když se krátce porozhlédla, prohlásila, že takovýhle způsob života pro ni postrádá vší přitažlivosti, a jela zas dál. Z těch ostatních, kteří dorazili v následujících dnech, zůstali jenom dva. S výjimkou dvou mužů to byly samé ženy. Byl zřejmé, že muži to většinou vzali zkrátka a bez okolků využili první příležitosti k odpoutání od Cokerových jednotek, a z větší části se vrátili právě včas, aby se mohli připojit k původní skupině.
O Joselle mi dívka nemohla říct vůbec nic. Její jméno až doposud patrně neslyšela a mé chabé pokusy o Josellin popis v ní nevyvolaly sebemenší vzpomínku.
Byli jsme pořád zabrání do hovoru, když tu se znenadání rozsvítila elektrická světla. Dívka k nim zdvihla oči s posvátnou hrůzou někoho, kdo byl právě svědkem zjevení. Sfoukla svíčky a co chvíli pak ustala v šití a pohlédla na žárovky, jako by se chtěla ujistit, že jsou stále na svém místě.
Po několika minutách se přiloudal Coker.
„Předpokládám, že tohle je tvoje dílo, co?“ řekl jsem a kývl hlavou ke světlům.
„Jo,“ připustil. „Mají tady svou vlastní elektrárnu. Určitě v ní využijeme benzín líp, než když ho necháme vypařit.“
„To jako chcete říct, že jsme mohli svítit celou dobu, co jsme tady?“ zeptala se dívka.
„Kdybyste se ovšem obtěžovali spustit motor,“ řekl Coker, s očima upřenýma do její tváře. „Proč jste ho nezkusili zpustit, když jste chtěli světlo?“
„Já ani nevěděla, že tady něco takového je, a vůbec, vždyť ani motorům a elektřině nerozumím.“
Coker ji zamyšleně pozoroval.
„A tak jste tu radši seděli potmě,“ prohodil. „A jak dlouho chcete zůstat naživu, když tady klidně sedíte potmě, místo abyste dělali, co je zapotřebí?“
Cokerův tón se jí viditelně dotkl.
„Je to snad moje chyba, že na takovéhle věci nejsem?“
„Tak v tomhle s váma nesouhlasím,“ řekl Coker. „Nejenže je to vaše chyba – ale taky jste si ji sama zavinila. A považovat se za příliš oduševnělou, abyste mohla rozumět čemukoli, co má co společného s technikou, je navíc obyčejná afektovanost. Malicherná a náramně hloupá forma samolibosti. Každý začíná tak, že nic neví, ale každý – a taky každá – má rozum, s jehož pomocí se může všemu naučit. Neschopnost používat rozumu není žádná přednost, která by si zasloužila chvály, ale povážlivá mezera, ať už u chlapa nebo u ženské.“
Tvářila se pochopitelně dost nakvašeně
Coker se tvářil nakvašeně od chvíle, kdy vstoupil.
„To je všechno hezké,“ řekla, „ale nezapomínejte, že každému to taky myslí jinak. Chlapi mají buňky pro motory a pro elektriku. Ženy se zpravidla zajímají o jiné věci.“
„S touhle čalamádou afektovanosti a pověr na mě nechoďte, tu vám nezbaštím,“ ušklíbl se Coker. „Sama jistě dobře víte, že ženské mohou a dokážou – či spíš dokázaly – zacházet i s těmi nejsložitějšími a nejjemnějšími stroji, když nelitovaly námahy porozumět jim. Obvykle jsou ale příliš líné, aby se s něčím takovým namáhaly, když zrovna nemusí. Proč by se konečně obtěžovaly, když ta jejich tradiční, do nebes volající bezmocnost může být vykládána jako ženská ctnost – a práce přehrána na někoho jiného? Odhalovat pravou tvář téhle pózy nestálo za normálních okolností nikomu za to. Byla ve vás dokonce hýčkána. Muži jí nahrávali svým udatným spravováním vysavačů milovaných ženušek a vyměňováním vyražených pojistek. Byla to prostě hra přijatelná pro obě strany. Chlapácká praktičnost jako doplněk duchovní zjemnělosti a půvabné závislosti – ale tím nádeníkem, který si zasvinil ruce, byl vždycky jen on.“
Rozohněn dobrým začátkem, útočil na ni dále:
„Až doposud nám tahle duševní lenost a parazitismus mohly skýtat jakés takés povyražení. Navzdory všem těm řečem o rovnosti pohlaví, které se vedly po celé generace, měly ženy až příliš nezadatelné právo na svoji nezávislost, aby je jen ve snu napadlo se jí vzdávat. Minimálně se sice změněným podmínkám přizpůsobovaly, ale vždycky jen minimálně – a ještě s nechutí.“ Odmlčel se. „Pochybujete o tom? Dobrá, vezměme tedy fakt, že svého času ovládala tuto hru na křehký útlocit takřka každá žena, od nafoukaného frocka až po brejlatou intelektuálku – když ale přišla válka a přinesla s sebou jisté společenské závazky a zákony, obě bylo možno zaškolit na schopné průmyslové dělnice.“
„Moc dobré dělnice stejně nebyly,“ poznamenala dívka. „Alespoň to každý říká.“
„Aha, obranný systém je v činnosti. Dovolte mi tedy podotknout, že bylo takřka v zájmu nás všech, abychom to říkali. Ostatně,“ připustil, „do jisté míry to byla pravda. A proč? Nejen proto, že skoro všechny se musely zaučovat nakvap a bez příslušných základů, ale že se přitom musely taky odnaučovat zvykům, které jim byly vštěpovány celá dlouhá léta, zvykům vycházejícím z přesvědčení, že podobné zájmy jsou ženám cizí a příliš sprosté pro jejich jemnocitné duše.“
„Nechápu, proč si musíte chladit žáhu zrovna na mně,“ řekla dívka. „Já přece nejsem jediná, kdo tady byl a nespustil tu pitomou mašinu.“
Coker se zazubil.
„Máte naprostou pravdu. Není to ode mne fér. Ale naštvalo mě, že jsem našel motor hotový k práci a že nikdo nehnul ani prstem, abych ho zkusil spustit. Tupou nemohoucnost prostě nesnáším.“
„Pak byste měl tohle všechno povědět slečně Durrantové a nechodit s tím za mnou.“
„Nebojte se, ještě jí to povím. Ale není to jenom její věc. Je to i vaše věc – a všech ostatních. Myslím to vážně, věřte mi. Časy se radikálně změnily. Dneska už nemůžete říct: Ach, drahoušku, těmhle věcem já nerozumím, a čekat, že je někdo udělá za vás. Nikdo už nebude takový trouba, aby zaměňoval nevědomost s nevinností – v sázce je příliš mnoho. Nevědomost už nebude roztomilá ani směšná. Bude pouze nebezpečná, strašlivě nebezpečná. Dokud se každý z nás, jakmile to bude jen trochu možné, nepokusí porozumět spoustě věcí, které nás dříve vůbec nezajímaly, nevyvázneme z téhle šlamastiky ani my, ani ti, kdo jsou na nás odkázáni.“
„Já pořád nechápu, proč si svoje opovržení k ženám vyléváte zrovna na mně – a jenom kvůli nějakýmu špinavými motoru,“ řekla nedůtklivě.
Coker obrátil oči v sloup. „Pane na nebi! A to jsem tu před chvíli vysvětloval, že není nic, co by ženy nedokázal, když se jen pokusí využít svých schopností.“
„Řekl jste, že jsme paraziti. To od vás není moc hezké.“
„Já vám taky nechci říkat nic hezkého. A řekl jsem jenom to, že ve světě, který pominul, měly ženy na svou parazitní roli nezadatelné právo.“
„A to všechno jenom proto, že nemám ani potuchy o nějakém smradlavém, rámusícím motoru!“
„Kruci!“ zařval Coker. „Buďte té dobroty a zapomeňte na chvíli na ten motor!“
„Tak proč –?“
„Ten motor je jen symbolem všeho ostatního. Jde mi o to, že my všichni se teď budeme muset učit, jak řídit společnost a jak ji zachovat při životě; učit se nejen tomu, co by se nám líbilo, ale všemu, na co stačíme. Nebude už možné, aby lidi akorát vyplnili volební lístek a starosti přenechali někomu jinému. A stejně tak nebude považováno za naplnění společenské povinnosti, když žena donutí muže, aby ji živil a postaral se jí o hnízdečko, kde by mohla neodpovědně plodit děti, které by vychovával někdo jiný.“
„No dobře, ale pořád nechápu, co to má společného s motorama…“
„Heleďte,“ řekl trpělivě Coker, „až se vám narodí dítě, budete si přát, aby z něho vyrostl divoch, nebo civilizovaný člověk?“
„Civilizovaný člověk, to je přece jasné.“
„Potom se ale musíte postarat, aby vyrůstal v civilizovaném prostřed. Všechny životní normy, které si osvojí, bude mít od nás. Když máme dát dětem co nejvíce, musíme se naučit rozumět tolika věcem, kolik jich zvládneme, a žít tak inteligentně, jak jen to půjde. Pro všechny z nás to bude znamenat spoustu dřina a víc přemýšlení. Změněný postoj k budoucnosti.“
Dívka posbíral své šití a zpražila Cokera dlouhým kritickým pohledem.
„Myslím, že při vašich názorech by pro vás byla společnost pana Beadleyho daleko vhodnější,“ pronesla ledově. „My tady nemíníme svoje názory měnit – ani se vzdávat svých zásad. Proto jsme se taky od té druhé skupiny oddělili. Když vám způsoby slušných, úctyhodných lidí nejsou dost dobré, měl byste snad raději odejít jinam.“ A s čímsi, co znělo jako pohrdlivé odfrknutí, odešla z místnosti.
Coker ji sledoval očima. Když se za ní zavřely dveře, vyjádřil své pocity s výmluvností nosiče ryb. Zasmál jsem se.
„A co jsi od ní čekal?“ zeptal jsem se. „Přihrneš se jako velká voda a pustíš se do ní jako do veřejného shromáždění kriminálníků, nebo jako by nesla odpovědnost za celý západní společenský systém. A když se urazí, ještě se tomu divíš.“
„Člověk by čekal, že pozná sama, pro co mluví zdravý rozum,“ zabručel Coker.
„Nevím proč. Málokdo je toho schopen – jsme poslušni spíš zvyku. Ta se bude bránit každé změně, ať už rozumné nebo ne, která bude v rozporu s jejími dříve nabytými představami o tom, co je a co není správné a způsobné – a bude zcela upřímně přesvědčená, že tím prokazuje nezlomnou sílu své povahy. Ty bys chtěl všechno honem honem. Zkus ukazovat Elysejská pole někomu, kdo právě ztratil domov, a uvidíš, jak málo ho nadchnou; nech ho ale, aby tam nějaký čas žil, a začne si říkat, že jsou zrovna taková, jako byl jeho domov, i kdyby ten byl snad útulnější. Však ona se přizpůsobí, až bude muset – a současně bude s přesvědčením popírat, že by něco takového udělala.“
„Jinými slovy, improvizujme prostě podle potřeby. A nesnažme se nic plánovat. Tak se daleko nedostaneme.“
„A tady přichází ke slovu vedení. Vůdce plánuje, ale jen natolik chytrý, aby o tom nemluvil. Když se změny ukáží nevyhnutelné, podstrčí je jako ústupky – dočasné, samosebou – vynucené okolnostmi, ale je-li to dobrý vůdce, podstrkuje je ve správných dávkách, aby už zůstaly v platnosti natrvalo. Proti každému plánu se najdou nějaké nepřekonatelné námitky, ale ústupky jsou vynucovány v krajní nezbytnosti.“
„To mi zní trochu macchiavelisticky. Mám rád, když vidím svůj cíl před sebou a můžu jít přímou cestou za ním.“
„Většina lidí zas právě naopak, i když by asi namítali, že to není pravda. Dávají přednost tomu, aby se jim lichotilo, aby byli obelháváni a třeba i nuceni. Nemůžou se tak nikdy dopustit chyby a když už nějakou udělají, vždycky za ni může něco nebo někdo jiný. To tvoje ‚přímo za cílem‘ je vyloženě mechanistický názor, a lidi jako takoví nejsou žádné stroje. Mají svůj vlastní rozum – většinou ten selský, kterému je nejlíp na známé, vyšlapané cestě.“
„Tak se mi nezdá, že bys dával Beadleymu moc velkou šanci na úspěch. Je přece samý plán.“
„Jistě bude mít velké potíže. Ale jeho skupina se definitivně rozhodla. Tahle zaujala negativní postoj,“ zdůraznil jsem. „Existuje jenom díky svému odporu k jakémukoli plánu.“ Zmlkl jsem a po chvíli jsme dodal: „Nezlob se, ale v jednom mělo to děvče pravdu. Udělal bys opravdu líp, kdyby ses od téhle společnosti držel na sto honů. Její reakce je malým příkladem toho, co by tě tady potkávalo na každém kroku, kdyby ses pokoušel zacházet s těmahle lidma po svém. Stádo ovcí nedoženeš na trh přímou cestou, ale vždycky se najde nějaký způsob, jak je tam dostat.“
„Ty jsi dneska nejen neobvykle cynický, ale taky samá metafora,“ poznamenal Coker.
Ohradil jsem se.
„Na tom přece není nic cynického, když si všímám, jak ovčák ovládá svoje stádo.“
„Dívat se na lidi jako na ovce se ti nezdá cynické?“
„Rozhodně je to méně cynické a daleko vděčnější, než na ně pohlížet jako na automobilové podvozky přizpůsobené pro dálkové ovládání myšlenkou.“
„Hmm,“ zahučel Coker, „musím ještě uvážit, co z toho vlastně vyplývá.“

Následující dopoledne jsem měl celé roztěkané. Porozhlédl jsem se kolem, tu a tam jsem přiložil ruku k dílu, a položil jsem spoustu otázek.
Noc byla příšerná. Dokud jsem neulehl, stále jsem si ještě plně neuvědomoval, jak silně jsem počítal s tím, že Josellu najdu v Tynshamu. Přestože jsem byl po celodenní cestě jaksepatří utahaný, nemohl jsem usnout; ležel jsem potmě a bezradně přemýšlel, co si počít. Na nic jsem nepřicházel. Tak pevně jsem spoléhal, že ona i Beadleyho skupina budou zde, že jsem neviděl důvod uvažovat o jiném plánu, než jak se k nim prostě připojím. Teprve nyní jsem si uvědomil, že i kdyby se mi podařilo je dostihnout, pořád bych ještě nemusel nalézt Josellu. Jestliže opustila svůj westminsterský rajón jen krátce před mým příchodem, musela mít za hlavní skupinou notné zpoždění. Bylo jasné, že udělám nejlíp, když se podrobně vyptám každého, kdo v posledních dvou dnech Tynshamem projel. Prozatím jsem musel vycházet z toho, že se ubírala touto cestou. Bylo to jediné moje vodítko. Současně to však předpokládalo, že se vrátila do univerzitní budovy a našla tam tu křídou psanou adresu – na druhé straně bylo ovšem docela možné, že tam vůbec nebyla a majíc všeho po krk, rozhodla se pro nejkratší a nejrychlejší cestu z Londýna, který nebyl než páchnoucí brloh. Nejurputněji jsem ale musel bojovat proti pomyšlení, že se mohla nakazit tou záhadnou nemocí, která rozprášila moji i její tlupu. Odmítal jsem podobnou možnost i jen připustit, dokud to nebude bezpodmínečně nutné.
V průzračnosti bezesných ranních hodin jsem dospěl k poznání, že mé přání připojit se k Beadleyho skupině bylo vedle přání shledat se opět s Josellou zcela podružné. Kdybych je dostihl a ona s nimi nebyla… nu, pak by se vidělo, co dál, ale rozhodně bych nekapituloval…
Cokerova postel byla prázdná, když jsem se probudil, a já se rozhodl, že dopoledne zasvětím svému pátrání. Jednou z nesnází bylo, že nikoho očividně nenapadlo zaznamenávat jména těch, kterým nebyl Tynsham po chuti a pokračovali v cestě. Josellino jméno nikomu nic neříkalo; s výjimkou těch několika, kdo si je připomněli s netajeným nesouhlasem. Ani můj popis nevyvolal jedinou vzpomínku, která by obstála při podrobnějším rozboru. Rozhodně tudy neprojela žádná dívka v tmavomodrém lyžařském oblečení – tím jsem si mohl být jist; ale kde bylo psáno, že na sobě neměla něco úplně jiného? Nakonec jsem svými dotazy všechny otrávil a můj pocit marnosti tím ještě vzrostl. Byla tu sice jakás takás možnost, že byla onou neznámou dívkou, která dorazila a zase odjela dne před naším příjezdem, ale nezdálo se mi pravděpodobné, že by Josella mohla na někoho zapůsobit tak chabým dojmem – i když jsem bral v úvahu jistou zaujatost…
Coker se zjevil až u oběda. Dopoledne strávil zevrubnou obhlídkou zámku a přilehlého panství. Znal přesný počet strávníků a věděl, kolik je mezi nimi slepých. Prohlédl si zemědělské nářadí a strojový park. Seznámil se se zdroji pitné vody. Nahlédl do skladišť a ověřil si, kolik je v nich potravin pro lidi i pro zvířata. Spočítal, kolik dívek bylo nevidomých ještě před katastrofou, a pověřil je vedením kursů pro ostatní.
Většinu mužů našel s hlavami ve smutku nad dobře míněným páně vikářovým ujištěním, že budou moci dělat spoustu užitečných prací, jako například – ehm – plést košíky a – ehm – tkát koberce, a Coker se vynasnažil seč mohl, aby jejich chmury rozehnal vyhlídkami trochu nadějnějšími. Když pak náhodou potkal slečnu Durrantovou, řekl jí, že pokud nepřiměje slepé ženy převzít na svá bedra část práce vidomých, zhroutí se jejich obec v deseti dnech jako domek z karet, a dodal, že jestli budou navíc vyslyšeny vikářovy modlitbz, aby se k nim připojilo ještě více slepých, může si být jista, že to tady jakživa nezvládne. Dovolávaje se svých postřehů, pustil se do vysvětlování, co je třeba udělat, včetně nutnosti začít okamžitě svážet zásoby potravin a dát se do výroby pomůcek, které by umožnily slepým mužům vykonávat užitečnou práci, když tu ho náhle rázně přerušila. Viděl na ní, že má daleko větší starosti, než byla ochotna připustit, ale umíněnost, která ji dohnala až k přervání všech styků s druhou skupinou, byla zřejmě silnější. Nevděčně se na něho obořila. Nakonec mu dala na vědomí, že si na základě svých informací nedělá nejmenší naději, že by snad on nebo jeho názory mohly někdy ladit s jejich obcí.
„Malér je v tomu, že ta ženská chce hrát mermomocí prim,“ uzavřel. „Má to prostě v krvi – o nějakých vyšších principech tu nemůže být řeč.“
„Nepomlouvej,“ řekl jsem. „Chceš nejspíš říct, že její principy jsou tak čisté a bezúhonné, že všechna odpovědnost padá na ni – a proto je také její povinností vést všechny ostatní.“
„To je v podstatě totéž,“ namítl.
„Ale zní to daleko líp,“ poznamenal jsem.
Krátce se zamyslel.
„Jestli to tady honem nezačne organizovat, ocitnou se pěkně brzy v pekelném zmatku. Už sis to tady prohlídnul?“
Zavrtěl jsem hlavou. Pověděl jsem mu, jak jsem strávil dopoledně.
„Není na tobě vidět, že by se to vyplatilo,“ řekl. „Co teď?“
„Pojedu za partou Michaela Beadleyho.“
„A co když s nimi není?“
„Prozatím mi nezbývá než doufat, že ano. Musí být s nimi. Kde jinde by byla?“
Otevřel ústa, aby něco řekl, ale zarazil se. Pak pokračoval:
„Počítám, že pojedu s tebou. Nadšením bez sebe asi nebudou, až mě zas uvidí po tom všem, co bylo – ale nějak to překousnu. Pozoroval jsem už jednu tlupu, jak se rozpadá vniveč, a vidím, že tuhle čeká totéž – možná že zajde pomaleji, ale možná taky strašněji. Je to zvláštní, co? Ušlechtilé úmysly se najednou zdají tím největším nebezpečím. A je to zatracená škoda, protože tady by to mohlo klapat, i když je tu tolik slepců. Stačilo by jenom popadnout příležitost do hrsti, dokud tu ještě nějaká je. Chce to jen organizaci.“
„A taky ochotu nechat se organizovat,“ nadhodil jsem.
„To jistě,“ přisvědčil. „Víš, nejhorší je, že tihle lidé navzdory tomu, co se stalo, pořád nic nechápou. Oni ani nechtějí chápat, protože pak by bylo všechno moc definitivní. V hloubi duše se všichni chlácholí, věří a čekají na něco, co nikdy nepřijde.“
„To je pravda – ale není na tom nic divného,“ podotkl jsem. „Nám taky trvalo pěkně dlouho, než jsme se přesvědčili, a oni neviděli to, co my. A navíc tady, na venkově, to nevypadá tak definitivně, tak – tak bezprostředně.“
„Dobrá, ale jestliže chtějí přežít, potom si to musí honem začít uvědomovat,“ řekl Coker a znovu se rozhlédl po síni. „Žádný zázrak je nezachrání.“
„Dopřej jim času. Přijdou na to právě tak jako my. Ty bys chtěl všechno honem honem. Pochop, že čas teď už nejsou peníze.“
„Na penězích nezáleží, zato na čase ano. Měli by pomýšlet na žně, nachystat mlýn k mletí mouky, postarat se dobytku o krmení na zimu.“
Zavrtěl jsou hlavou.
„Tohle všechno není třeba, Cokere. Mouky musí být ve městech obrovské zásoby, a když to tak vezmeš, nás, kdo jí budou používat, je proklatě málo. Můžeme žít ještě dlouho z kapitálu. Teď je prvořadým úkolem naučit slepce, jak pracovat, až to bude opravdu nutné.“
„Jestli se tu ale ti, co vidí, nemají ztrhat, tak se něco udělat musí. Stačí, aby se sesypal jeden nebo dva, a bude to tady vzhůru nohama.“
V tom jsem mu musel dát za pravdu.

Později odpoledne se mi podařilo najít slečnu Durrantovou. Nikdo jiný buďto nevěděl, nebo se nestaral, kam Michael Beadley a jeho skupina odešli, ale nemohl jsem uvěřit, že by zde nezanechal žádnou zprávu pro ty, kdo by je chtěli následovat. Slečnu Durrantovou jsem příliš nepotěšil. Zpočátku jsem si až myslel, že mi odmítne cokoli prozradit. Nejen proto, že jsem nepokrytě dával přednost druhé společnosti. Ztráta každého tělesně zdatného člověka, byť snad s ní nebyl zajedno v názorech, byla za daných okolností velice vážnou. Nicméně si nedovolila projevit slabost a požádat mne, abych zůstal. Na závěr stručně prohlásila:
„Chtěli se usadit někde v okolí Beaminsteru v Dorsetu. Víc vám říci nemohu.“
Vrátil jsem se, abych o tom pověděl Cokerovi. Rozhlédl se kolem. Potom, s jistou lítostí, potřásl hlavou.
„Dobrá,“ řekl. „Vypadneme tady z toho hnízda hned po ránu.“
„Mluvíš jako pionýr,“ poznamenal jsem. „Rozhodně spíš jako pionýr než jako Angličan.“
Devátá hodina příštího rána nás zastihla již dobrých dvanáct mil cesty od Tynshamu, opět v našich dvou náklaďácích. Uvažovali jsme sice, zda bychom neměli vzít nějaké pohyblivější vozidlo a náklaďáky věnovat těm v Tynshamu, ale bylo mi líto nechat tam ten svůj. Osobně jsem ho nakládal a věděl jsem, co v něm je. Vedle beden s trifidími zbraněmi, nad kterými Michael Beadley projevoval takové pochybnosti, skládal se náklad ze samých příhodných věcí, jaké mohlo být obtížné sehnat mimo větší město – bylo tam například malé osvětlovací dynamo, různá čerpadla, bedny s kvalitním nářadím. Všechny tyto věci by se daly opatřit i později, ale bylo už zřejmé, že jistou dobu bude moudřejší všem městům se vyhnout, a to jak velkým, tak těm malým. Lidé z Tynshamu měli prozatím dostatek prostředků ke svezení zásob z měst, kde se dosud nevyskytly žádné příznaky té nemoci. Dvě naložená auta pro ně beztak mnoho neznamenala a nakonec jsme tedy odjeli tak, jak jsme přijeli.
Počasí nám přálo i nadále. Na výše položených místech měl vzduch stále ještě čerstvou příchuť, ačkoli vesnice zapáchaly dost nepříjemně. Tu a tam jsem spatřil na poli nebo podél cesty nehybnou postavu, ale jako v Londýně, i tady se většina lidí instinktivně uchýlila pod nějaké přístřeší. Vesnické ulice byly prázdné a okolní krajina byla tak pustá, jako by celá lidská rasa a většina zvířat byly zaklety. Dokud jsme neodjeli do vesničky Steeple Honey.
Z cesty, po které jsme do Steeple Honey sjížděli, bylo vidět celou vesnici jako na dlani. Stála hned za kamenným mostem rozklenutým nad jiskřící bystřinou. Byla to poklidná víska soustředěná kolem ospale vyhlížejícího kostelíka, po okrajích kropenatá obílenými chalupami. Vypadal, jako by se tu nejméně sto let nepřihodilo nic, co by narušilo klid a mír pod jejími doškovými střechami. Ale jako v ostatních obcích, ani tady se nic nepohnulo, nad jediným domkem nestál kouř. A potom, to jsme už byli v půli kopce, zachytil můj zrak jakýsi pohyb.
Jeden z domků nalevo za mostem stál mírně šikmo, takže byl částečně obrácen k nám. Na zdi se houpal hostinský štít a v okně hned nad ním se třepetalo cosi bílého. Když jsme přijeli blíže, uviděl jsem, že se z okna vyklání starší muž a divoce nám dává znamení ručníkem. Dovtípil jsem se, že musí být slepý, neboť jinak by vyšel na silnici a snažil se nás zastavit tam. Na nemocného zas mával s přílišnou vervou.
Dal jsem Cokerovi signál a hned za mostem jsem zastavil. Muž v okně přestal mávat. Zakřičel něco dolů, čemu nebylo pro hluk motorů rozumět, a zmizel. Vypnuli jsme motory. Rozhostilo se takové ticho, že bylo slyšet i dupot mužových nohou po dřevěných schodech uvnitř domu. Pak se otevřely dveře a muž, ruce natažené před sebou, vystoupil ven. Jako blesk vymrštilo se cosi z živého plotu po jeho levici a zasáhlo jej. Pronikavě vykřikl a padl na zem.
Popadl jsem pušku a vyskočil za kabiny. Našel jsem si místo, odkud bylo dobře rozeznat trifida skrytého ve stínu křoví, a odstřelil jsem mu vrcholek.
Coker vylezl ze svého vozu a došel ke mně. Zahleděl se na muže na zemi a potom na odzbrojeného trifida.
„Tak přece – sakra, přece tady na něj nečekal?“ řekl. „Musela to být náhoda… Nemohl nijak vědět, že vyjde zrovna z těchhle dveří… No, řekni, to přece nemoh – nebo snad jo?“
„Co když to věděl? Byla to náramně čistá práce,“ řekl jsem.
Coker na mne upřel nejistý pohled.
„Zatraceně čistá. Ale snad bys opravdu nevěřil…?“
„Ta nevíra v trifidí schopnosti mi někdy připadá jako spiknutí,“ řekl jsem a dodal: „Mohou tu být ještě další.“
„Něčeho bych se napil,“ navrhl Coker.
Až na zaprášený nálevní pult vypadala hospůdka docela normálně. Nalili jsme si oba whisky. Coker vytáhl svou jediným douškem. Pak na mne znepokojeně pohlédl.
„Tohle se mi nelíbilo. Ani za mák. Ty bys měl o těch potvorách vědět daleko víc, než ostatní, Bille. Přece tam nemoh – kruci, musel tam stát náhodou, nebo ne?“
„Já myslím –“ začal jsem. Pak jsem ale zmlkl a zaposlouchal se do staccata, které sem zalehlo zvenčí. Přistoupil jsem k oknu a otevřel je. Vyprázdnil jsem do trifida ještě druhou hlaveň, tentokrát těsně nad jeho bulvu.
Virblování ustalo.
„Bohužel toho o trifidech pořád ještě moc nevíme,“ řekl jsem, když jsme si nalévali po další sklence. Vysvětlil jsem mu jednu či dvě z Walterových teorií. Vytřeštěně zíral.
„To přece nemyslíš vážně, že mluví, když chtěstěj těma metličkama?“
„Nevím, tak dalece přesvědčen o tom nejsem,“ přiznal jsem. „Ale neváhám říct, že je to určitě nějaký signál. Walter to ovšem považoval za opravdový ‚hovor‘ – a nepoznal jsem člověka, který by o nich věděl víc než on.“
Vyhodil jsem prázdné náboje a znovu jsem pušku nabil.
„Skutečně se zmínil o jejich převaze nad slepým člověkem?“
„To bylo před léty,“ podotkl jsem.
„Ale přesto – zvláštní shoda okolností.“
„Už se zas ukvapuješ,“ mírnil jsem ho. „Skoro každá rána osudu se dá vyložit jako zvláštní shoda okolností, když se na ni podíváš z odstupu a tvrdě zapřemýšlíš.“
Dopili jsme a zdvihli se k odchodu. Coker zběžně vyhlédl z okna. Vzápětí mě popadl za ramena a ukázal ven. Kolem rohu se právě kolébali dva trifidi a mířili k živému plotu, který předtím skrýval toho prvního. Počkal jsem si, až se zastaví, a odstřelil jsem jim kalichy. Vylezli jsme oknem, které bylo mimo dosah každého případného úkrytu trifidů a s ostražitými pohledy kolem sebe jsme se vrátili k náklaďákům.
„Další shoda okolností? Nebo se šli podívat, co se stalo jejich kámošovi?“ zeptal se Coker.
Vyjeli jsme z vesnice a postupovali dále po úzkých polních cestách. Připadalo mi, že je tu mnohem víc trifidů, než kolik jsme jich viděli až dosud – nebo to snad bylo tím, že teď jsem si jejich přítomnost uvědomoval plněji? Mohli jsme jich také zatím vidět méně proto, že jsme cestovali převážně po hlavních silnicích. Ze zkušenosti jsem věděl, že se každému tvrdému povrchu raději vyhnou, a přisuzoval jsem to obtížím, které to musí působit jejich kořenným končentinám. Nyní jsem nabyl přesvědčení, že jich skutečně vidíme víc, a do hlavy se mi počala vkrádat myšlenka, že jim nejsme tak úplně lhostejní – i když jsem nemohl s určitostí říct, zda ti, kteří se k nám občas přibližovali, se neubírají naším směrem pouze náhodou.
Případ, který se udál o chvíli později, byl už jednoznačnější. Z živého plotu, kolem něhož jsem právě projížděl, se znenadání vymrštil trifidí šlahoun. Naštěstí tenhle trifid neměl příliš zkušeností v zacílení na jedoucí vozidlo. Žahadlo vyletělo o zlomek vteřiny dříve a zanechalo po sobě stopu v podobně drobných kapiček jedu na předním skle. Než stačil trifid zaútočit podruhé, byl jsem už pryč. Ale od této chvíle, navzdory horku v kabině, jsem řídil vždy jen s okénkem při volantu zavřeným.
V průběhu posledního týdne nebo snad i více dnů jsem se obíral trifidy pouze tehdy, když jsem na ně náhodou narazil. Ti, které jsem viděl v Josellině domě, stejně jako ti, kteří napadli moji partu v Hampsteadu, mě vážně znepokojili, ale po většinu času jsem měl daleko naléhavější starosti. Když jsem však nyní zrekapituloval naši cestu, situaci v Tynshamu, dokud se slečna Durrantová nevypořádala s trifidy pomocí brokovnic, a konečně poměry v obcích, jimiž jsme projížděli, začal jsem uvažovat, jako měrou se na zmizení obyvatel podíleli trifidi.
V příští vesnici jsem zpomalil a pozorně jsem s rozhlížel kolem. V několika zahrádkách před domky jsem spatřil nehybná těla, která tam ležela již několik dní – a takřka pokaždé se nedaleko skrýval trifid. Zdálo se, že trifidi číhají pouze v místech, kde je dosti měkká půda, aby do ní mohli zapustil během čekání kořeny. V místech, kde se domovní dveře otevíraly přímo do ulice, bylo možno zahlédnut tu a tam mrtvé tělo, nikdy ale žádného trifida v nejbližším okolí.
Troufám si říci, že většina vesničanů, kteří se vydali za potravou, byla v poměrném bezpečí, pokud se ještě pohybovali po dlážděných cestách, ale jakmile z nich sešli, a stačilo, aby jen míjeli zahradní zídku nebo plot, vystavovali se nebezpečí, že budu zasaženi žahadlem. Někteří přitom jistě vykřikli, a když se pak nevrátili, strach těch ostatních se ještě vystupňoval. Čas od času vyhnal hlad z domů další oběť. Několik snad mělo to štěstí, že se vrátili, většinou ale ztratili cestu a bloudili kolem, dokud nepadli vyčerpáním, anebo se dostali na dosah nějakého trifida. Ti zbývající možná vytušili, co se stalo, Kde byla u domu zahrada, mohli uslyšet zasvištění žahadla, a pak také věděli, že mají na vybranou mezi smrtí hladem v domě, a stejným osudem, jaký postihl ty, kteří dům opustili. Mnozí zůstali a žili ze svých zásob, očekávajíce trpělivě pomoci, která neměla nikdy přijít. V podobné tísni se nacházel zřejmě i muž z hostince ve Steeple Honey.
Pravděpodobnost, že i v ostatních vesnicích, kterými jsme projížděli, mohou být další domy, kde se podařilo izolovaným skupinkám přežít, nebyl právě příjemným pomyšlením. Vyvolávala otázku, před niž jsme byli postaveni i v Londýně – pocit, že bychom se měli zachovat jako civilizovaní lidé, že bychom se měli pokusit vyhledat ty nešťastníky a něco pro ně udělat; a zároveň vědomí marnosti každého takového pokusu, který by byl stejně jako ty předešlé jen zbytečným oddalováním neodvratného konce.
Tatáž stará otázka. Mohl člověk i při té nejlepší vůli na světě udělat víc, než jenom prodloužit jejich muka? Znovu nakrátko ukonejšit svoje svědomí a potom zjistit, že všechno úsilí bylo opět vyplýtváno nadarmo?
Znovu a znovu jsem se musel ujišťovat, že nemá smysl vstupovat do oblasti zemětřesení, dokud se budovy ještě hroutí – záchranné práce se musí provádět teprve tehdy, když otřesy půdy ustanou. Ale rozumový přístup toto dilema nijak nezjednodušoval. Ten starý doktor měl pravdu, když zdůrazňoval obtíže duševní adaptace…

 

POKRAČOVÁNÍ