JOHN WYNDHAM

DEN TRIFIDŮ

 

---

Trifidi se ukazovali komplikací nepředvídaného rozsahu. Mimo naše plantáže jich pochopitelně rostla ještě spousta v mnohých školkách. Pěstili je tam pro nás, pro soukromé kupce, anebo na prodej řadě menších průmyslových podniků, které zpracovávaly různé jejich deriváty, a většina z těchto školek byla z klimatických důvodů umístěna na jihu země. Jestliže ale to, co jsme až doposud viděli, bylo věrným obrazem jejich uvolnění a rozptýlení do krajiny, muselo jich být daleko více, než jsem kdy předpokládal. A před námi se rýsovala neutěšená vyhlídka, že každým dnem budou dospívat další a těm okleštěným budou žahadla pozvolna dorůstat…
Zastavili jsme se už jen dvakrát, jednou, abychom pojedli, podruhé, abychom načerpali palivo, a v dobrém čase kolem půl páté odpoledne jsme přijeli do Beaminsteru. Zamířili jsme rovnou do centra, aniž jsme někde spatřili jedinou známku přítomnosti Beadleyho skupiny.
Město bylo na první pohled právě tak bez života jako všechna ostatní místa, která jsme toho dne viděli. Hlavní obchodní třída byla zcela opuštěná, jen po jedné její straně stála dvě nákladní auta. Zamířil jsem přímo k nim, a když jsem byl vzdálen pouze nějakých dvacet metrů, vystoupil zpoza jednoho náklaďáku starší muž a zdvihl pušku. Vypálil úmyslně nad moji hlavu a pak zacílil níže.

S takovýmhle způsobem výstrahy odmítám diskutovat. Zastavil jsem.
Muž byl rozložitý blonďák. S puškou zacházel velice suverénně. Aniž ji spustil z cíle, pohodil dvakrát hlavou do strany. Pochopil jsem to jako pokyn, abych vystoupil z kabiny. Vylezl jsem a ukázal jsem mu prázdné ruce. Když jsem se přiblížil k zaparkovanému náklaďáku, vynořil se zpoza něho ještě jeden muž doprovázený dívkou. Za mými zády zvolal Cokerův hlas:
„Radím vám, abyste si s tou puškou moc nezahrával. Mám vás všechny na mušce.“
Oči světlovlasého muže sklouzly z mých, aby vyhledala Cokera. Mohl jsem na něho v tu chvíli skočit, ale místo toho jsem řekl:
„Má pravdu. Ostatně, přišli jsme v míru.“
Muž, stále ne zcela přesvědčen, sklonil pušku. Coker vystoupil z krytu mého náklaďáku, který zaštítil jeho náhlý příchod.
„Co vás to napadá? Vrána vráně oči klove?“ vyptával se.
„Vy jste jenom dva?“ zeptal se druhý muž.
Coker na něho pohlédl.
„A kolik jste čekal? Hromadný zájezd? Ano, jsme dva.“
Trojici spadl viditelně kámen ze srdce. Blonďák pak vysvětlil:
„Mysleli jsme, že byste mohli být gang z nějakého města. Čekáme, že sem vyrazí za potravinami.“
„Ach tak,“ řekl Coker. „Z toho se dá jedině soudit, že jste v poslední době žádné město neviděli. Jestli je tohle vaše jediná starost, tak na ni klidně zapomeňte. Všechny gangy, které tu snad jsou, se nejspíš stahují opačným směrem – alespoň prozatím. Ale v podstatě dělají totéž, co vy – mohu-li to tak říct.“
„Vy tedy myslíte, že nepřijedou?“
„To bych řek, že ne.“ Přejel všechny tři očima. „Patříte k Beadleyho partě?“ zeptal se.
Odezva byla přesvědčivě hluchá.
„Škoda,“ řekl Coker. „Už jsem si myslel, že se na nás poprvé usmálo štěstí.“
„Co nebo kdo je ta Beadleyho parta?“ vyptával se světlovlasý muž.
Byl jsou po dlouhých hodinách v kabině pod pražícím sluncem celý utahaný a vyprahlý. Navrhl jsem, že bychom snad mohli přenést naši debatu z prostředka ulice na nějaké vhodnější místo. Prošli jsme kolem jejich auta a mezi známými krabicemi sucharů, bedýnkami s čajem, kýtami šunky, pytli cukru, balíčky soli a dalšími věcmi do malé hospůdky hned vedle. Nad pintovými korbely piva jsme jim pak s Cokerem v krátkosti shrnuli, co máme za sebou a co víme. Pak byla řada na nich.
Ukázalo se, že jsou aktivnější polovinou skupiny šesti lidí – zbývající dvě ženy a další muž se zdržovali v domě, který si zvolili za základnu.
V úterý 7. května kolem poledního cestovali plavovlasý muž a dívka autem směrem na západ. Hodlali spolu strávit dva týdny dovolené v Cornwallu a cesta jim rychle ubíhala, dokud se proti nim někde u Crewkerne nevynořil náhle ze zatáčky dvoupatrový autobus. Vletěli do něho plnou rychlostí a poslední, na co se blonďák pamatoval, byl děsivý přízrak autobusu, tyčící se nad nimi jako skála.
Probudil se v posteli, aby podobně jako já zakusil to zvláštní ticho všude kolem. Až na pár škrábanců, tupou bolest v hlavě a celkový pocit rozlámanosti to s ním nedopadlo zřejmě nejhůř. Když nikdo nepřicházel, vydal se na výzvědy a zjistil, že se nachází v přízemním baráčku venkovské nemocnice. Na jednom z oddělení našel svou dívku a ještě dvě další ženy, z nichž jedna byla sice při vědomí, ale neschopna pohybu, neboť měla nohu a paži v sádře. Na dalším oddělení byli dva muži – jedním z nich byl jeho nynější společník, druhý ležel se zlomenou nohou, také v sádře. Celkem bylo v nemocnici jedenáct lidí, z nichž osm vidělo. Z toho dva, nemluvě o slepých, byli upoutáni na lůžko a vážně nemocní. Po personálu nebylo ani potuchy. První zkušenosti v nich vyvolaly ještě větší zmatek než v mém případě. Zůstali v nemocnici a dělali co mohli pro bezmocné, uvažovali, co se děje a doufali, že se brzy objeví nějaká pomoc. Vůbec netušili, co se těm dvěma slepým pacientům stalo, natož aby věděli, jak je ošetřovat. Nemohli dělat nic jiného, než je krmit a utěšovat. Oba následujícího dne zemřeli. Jeden z mužů zmizel, třebaže ho nikdo neviděl odejít. Pár těch, kdo byli zranění, když se autobus po srážce převrátil, byli místní obyvatelé. Jakmile se trochu zotavili, vydali se hledat své rodiny.
Skupinka se zmenšila na šest osob, z nich dvě měly polámané končetiny.
Mezitím už pochopili, že narušení běžného řádu věcí je natolik rozsáhlé, že se musí aspoň načas postarat o sebe sami, ale stále ještě měli daleko k tomu, aby si uvědomili plný rozsah katastrofy. Posléze se rozhodli opustit nemocnici a vyhledat nějaké příhodnější útočiště, neboť si představovali, že ve městech bude vidomých lidí mnohem více a že dezorganizace nastolí vládu chátry. Čekali příjezd této chátry každým dnem, jen co budou zásoby potravin ve městech vyčerpány, a malovali si ji jako mračna kobylek táhnoucích krajem. Z toho důvodu se stalo hlavním předmětem jejich zájmu shromažďování zásob a přípravy na obležení.
Když jsme je ujistili, že nic není nepravděpodobnějšího, vyměnili si poněkud tupé pohledy.
Byla to podivně složená trojice. Z blonďáka se vyklubal burzián, jménem Stephan Brennell. Jeho společnicí byla pohledná pěkně rostlá dívka, propadající chvílemi povrchní nedůtklivosti, kterou však ve skutečnosti nic na tomto světě nemohlo překvapit. Vedla nezávislý, tak trochu bohémský život – byla modelkou i prodavačkou módních oděvů, občas statovala ve filmu, přičemž jen taktak promeškala šanci dostat se do Hollywoodu, dělala hostesku v obskurních klubech, a při tom všem využívala každé příležitosti, jak si přilepšit – zamýšlená dovolená v Cornwallu byla patrně jednou z nich. Chovala nezdolné přesvědčení, že Americe se nic vážného přihodit nemohlo a že jde jen o to, vydržet tak dlouho, dokud nepřijdou Američani a neuvedou všechno do pořádku. Byla určitě tou nejbezstarostnější osobou, jakou jsem od začátku katastrofy potkal. Přestože občas zatesknila po zářících světlech velkoměst, která ovšem, jak doufala, rozžehnou opět přikvačivší Američané.
Třetí z trojlístku, tmavovlasý mladík, se užíral bezmocnou zlostí. Tvrdě pracoval a poctivě šetřil, aby si mohl otevřít vlastní obchod s radiopřijímači, od kterého si tolik, tolik sliboval. „Vemte třeba takovýho Forda,“ řekl nám, „nebo lorda Nuffielda – ten začínal v krámku s jízdními koly, který nebyl o nic větší než ten můj, a podívejte se, kam to dotáhnul. Chtěl jsem taky něco takovýho dokázat. A teď je všechno v tahu! To přece není fér!“ Osud, dle jeho názoru, již nestál o žádné další Fordy a Nuffieldy – ale on se s tím nemínil smířit. Toto byl jen mezičas, zkouška, seslaná na něho shůry – jednoho dne však opět stane za pultem svého krámku s radiopřijímači, pevnou nohou na prvním příčli k miliónům.
Pro nás dva bylo největším zklamáním zjištění, že o skupině Michaela Beadleyho nevědí vůbec nic. Opravdu, jediná parta, na kterou narazili, byla usazená ve vesnici hned za hranicemi Devonského hrabství, kde jim dva muži ozbrojení puškami doporučili, aby se už nikdy nepouštěli tímto směrem. Měli za to, že to byli domorodci. Coker naznačil, že to musela být jen malá skupinka.
„Kdyby byli součástí větší party, nechovali by se tak nervózně a projevili by o vás větší zájem,“ prohlásil. „Jestli je ale Beadleyho skupina někde tady v okolí, nemělo by být moc těžké je nalézt.“ Obrátil se k plavovlasému muž: „Podívejte, co kdybychom se k vám přidali? Na obtíž vám nebudem a když je najdeme, vyděláme na tom všichni jak jsme tady.“
Naši tři noví známí se po sobě tázavě podívali a pak jeden po druhém přikývli.
„Dobrá. Píchněte nám s nakládáním a pojedem pak společně,“ souhlasil blonďák.

Charcott Old House býval podle všeho opevněným panským sídlem. Teď byly práce na jeho znovuopevnění v plném proudu. Vodní příkop, táhnoucí se kolem celého domu, byl zřejmě před lety vysušen. Stephen se nicméně domníval, že se mu podařilo odvodňovací systém zdárně zničit, takže se zase postupně naplní. Části, které byly zasypané, hodlal vyhodit do povětří a využít příkopu v celé jeho délce. Naše zprávy, z nichž vyplývalo, že nic takového nebude zapotřebí, v něm vyvolaly mírnou rozmrzelost a jeho oči se naplnily zklamáním. Domovní zdi byly z kamene a důkladně silné. Nejméně ve třech oknech na průčelní straně bylo vidět kulomety, a Stephen nás upozornil na dva další, umístěné na střeše. V průjezdu hlavního vchodu byl složen malý arzenál minometů a granátů a jako zlatý hřeb nám pyšně ukazoval několik plamenometů.
„Objevili jsme armádní sklad,“ vysvětlil. „Trvalo nám pak celý den, než jsme to sem dostali.“
Jak jsem tak přehlížel ty zbraně, poprvé jsem si uvědomil, že celá katastrofa byla svou precizní důkladností daleko milosrdnější než to, co by provázelo pohromu menšího rázu. Kdyby zůstalo ušetřeno nějakých deset nebo patnáct procent populace, takovéhle malé kolonie by asi opravdu musely bojovat o holý život proti vyhladovělým gangům. Za daného stavu však Stephen podnikl své válečné přípravy pravděpodobně nadarmo. Ale v jednom případě se způsob použití přece jen nabízel. Ukázal jsem na plamenomety.
„Tohle by mohlo být dobré na trifidy.“
Zazubil se.
„Máte pravdu. Jsou ohromně účinné. Na nic jiného jsme je zatím nepoužili. A mimochodem, je to taky to jediné, co na trifidy platí. Můžete je rozstřílet na cimprcampr, ale ani se nepohnou. Počítám, že nedokážou poznat, odkud střely lítají. Ale stačí jednou je přelíznout plamenem a uhánějí pryč, div se neušlapou.“
„Měli jste s nimi hodně potíží?“ zeptal jsem se.
Jak se zdálo, tak ani ne. Občas se jeden, dva nebo i tři přikolébali k domu, ale plameny je zas rychle zahnaly. Na svých výpravách měli sice několikrát namále, obyčejně ale vystupovali z vozů jen v zastavěných oblastech, kde se záludně číhajících trifidů nemuseli obávat.

Toho večera jsme hned po setmění vystoupili všichni na střechu. Na měsíc bylo ještě brzy. Hleděli jsme do úplně černé krajiny. Ať jsme však pátrali, jak chtěli, nikdo z nás nezahlédl ani ten nejmenší záblesk zrádného světla. Nikdo z usedlíků si také nevzpomínal, že by kdy spatřil ve dne stoupat odněkud kouř. Když jsme opět sestoupili do pokoje osvětleného petrolejkou, propadal jsem malomyslnosti.
„Zbývá nám už jenom jedna možnost,“ prohlásil Coker. „Musíme si rozdělit celé hrabství na několik úseků a zevrubně je propátrat.“
Neznělo to nijak přesvědčivě. Mám podezření, že tak jako já počítal s tím, že Beadleyho skupina bude i nadále vysílat do noci světelný signál a ve dne použije nějakého jiného znamení – pravděpodobně sloupce dýmu.
Nikoho jiného ale nic lepšího nenapadlo, a tak jsme se sesedli nad mapu, abychom ji rozdělili na jednotlivé úseky. Snažili jsme se přitom, aby v každém byla nějaká vyvýšenina umožňující široký výhled do kraje..
Nazítří jsme odjeli nákladním autem do města a odtud jsme se rozjeli v osobních autech dále.
Byl to nepochybně nejsmutnější dne, jaký jsem strávil od onoho dopoledne, když jsem bloudil okolím Westminsteru a hledal tam stopy po Joselle.
Zpočátku to nevypadalo tak zle. Silnice se táhla otevřenou krajinou, zalévalo ji slunce a všude kolem se prostíral koberec svěží zeleně časného léta. Silniční ukazatele, hlásající směr na Exeter a Cornwall a jiná místa, jako by napořád plnily své životní poslání. Tu a tam, třebaže dost vzácně, bylo vidět ptáky. A kolem polních cest kvetlo luční kvítí, stejné jako vždycky.
Druhá strana tohoto obrázku byla ale méně malebná. Viděl jsem pole, na kterých ležela mrtvá dobytčata, jednotlivé kusy bloumaly sem a tam, nevydojené krávy bučely bolestí; někde ve své tupé bojácnosti postávaly ovce a raději rezignovaně čekaly na smrt, než aby se prodraly skrze ploty z ostružníků nebo ostnatého drátu na svobodu, jiné se zas bludně popásaly nebo hladověly s vyčítavým pohledem ve slepých očích.
Zemědělské usedlosti, kolem kterých jsem musel projet zblízka, byly krajně odpudivými místy. Z bezpečnostních důvodů jsem si dopřával pouze asi na palec u samého vrcholu okénka, ale kdykoli jsem před sebou zahlédl nějaký statek, rychle jsem je zavíral docela.
Trifidi byli všude. Viděl jsem je, jak kráčejí přes pole, nebo jak nečinně postávají v těsné blízkosti živých plotů. Na některých statcích se jim zalíbilo na hnojišti, kde se utrůnili a trpělivě vyčkávali, až mrtvý dobytek dosáhne toho pravého stadia hniloby. Hleděl jsem na ně s odporem, jaký ve mně nikdy předtím nebudili. Byli to pojednou hrozní, nepřirození netvoři, které bůhvíproč stvořili někteří z nás a druzí vedení bezohlednou lakotou je pak rozšířili po celém světě. Nemohl jsem z nich vinit přírodu. Byli vypěstění – stejně jako jsme vypěstili květiny nebo groteskní parodie na psy… Nehnusili se mi už jenom svými mrchožroutskými zvyky – víc než co jiného jakoby těžili a vzkvétali z našeho neštěstí…
S postupem dne můj pocit osamělosti vzrůstal. Na každém kopci či vyvýšenině jsem zastavoval a rozhlížel jsem se po krajině, kam až mi to triedr dovolil. Jedenkrát jsem zahlédl kouř a když jsem dorazil k jeho zdroji, našel jsem tam vláček lokálky dohořívající na kolejích – dodnes nevím, jak se mohl vznítit, protože nikde kolem nebylo živáčka. Podruhé mě zas vlajka na vysoké žerdi hnala plnou rychlostí k domu, který jsem našel zcela tichý – i když ne prázdný. Jindy mě upoutal zákmit pohybu na vzdáleném svahu, ale když jsem tím směrem namířil svůj triedr, ukázalo se, že je to houf ovcí kolujících v panickém strachu na jednom místě, zatímco po jejich huňatých hřbetech tancovalo vytrvale a bez účinku trifidí žahadlo. Po lidech nebylo nikde ani stopy. Když jsem se zastavil, abych pojedl, nezdržel jsem se déle, než bylo zapotřebí. Rychle jsem házel sousta do úst, naslouchaje tichu, které mi lezlo na nervy, a dychtil jsem, abych už zase byl na cestě, při níž mi dělal společníka alespoň hluk motoru.
Pak přišly halucinace. V jednu chvíli jsem spatřil ruku mávající z okna, když jsem ale přijel blíže, byla to jenom větev rozhoupaná větrem. Viděl jsem, jak se uprostřed pole zastavil nějaký člověk a obrátil se směrem ke mně, dalekohled mi ale ukázal, že se nemohl ani zastavit, ani otočit: byl to strašák. Slyšel jsem volání zoufalých hlasů přehlušujících i rámus motoru; zastavil jsem a motor vypnul. Žádné hlasy se odnikud neozývaly, jen kdesi v dálce si stěžovala nepodojená kráva.
Napadlo mě, že tu a tam, roztroušeni po venkově, musí být muži a ženy, který se domnívají, že zůstali úplně sami, že jsou jediní, kdo přežili. Litoval jsem je stejnou měrou jako všechny ostatní oběti pohromy.
V pokleslé náladě a s pramalou nadějí jsem tvrdošíjně projížděl celé odpoledne křížem krážem svým úsekem, neboť jsem se v zájmu vnitřní jistoty neodvážil riskovat, že bych snad něco přehlédl. Nakonec jsem dospěl k přesvědčení, že kdyby se v této oblasti opravdu nacházela nějaká početnější skupina, musela by se záměrně skrývat. Nebylo v mých silách projet každou vedlejší cestou, každou silnicí, ale přísahal bych, že zvuk mé nikterak slabé houkačky musel být slyšet na každém akru mého sektoru. Odhodlal jsem se ustat v pátrání a vrátil jsem se na místo, kde jsme nechali stát náklaďák. Tam jsem zjistil, že nikdo z ostatních dosud nedorazil, a abych si ukrátil čas a setřásl ze sebe všechen ten duševní chlad, zamířil jsem do blízkého hostince a nalil jsem si brandy.
Krátce po mně přijel Stephen. Výprava na něho patrně zapůsobila stejně jako na mne, neboť na můj tázavý pohled jenom zavrtěl hlavou a beze slova sáhl po otevřené láhvi. Deset minut nato se k nám připojil ambiciózní radiomechanik. Přivedl s sebou rozježeného mládence s divým pohledem, který patrně už kolik týdnů neviděl mýdlo a břitvu. Byl bez práce a jak se zdálo, bylo to jeho jediné zaměstnání. Jednoho večera, nemohl ani přesně říci, co to bylo za den, narazil na šikovný osamělý seník a uvelebil se v něm na noc. Urazil toho dne o pár mil víc, než byla jeho obvyklá norma, a usnul skoro ihned, jak jen dopadl do sena. Probudil se do děsivého snu a pořád si nebyl příliš jist, jestli se zbláznil on nebo celý svět kolem. Usoudili jsme, že on trochu taky, nicméně vědomost o tom, jak nakládat s pivem, mu zůstala uchována.
Uplynula ještě asi půlhodina, než dorazil Coker. Doprovázelo ho pitomé štěně vlčáka a neuvěřitelně stará dáma. Měla na sobě cosi, co bylo zřejmě jejím nejlepším oděvem. Její čistota a spořádanost byly svou nápadností přímo úměrné nedostatku téhož u našeho druhého přírůstku. Na prahu hospody vychovaně zaváhala. Coker se ujal představování.
„Mám čest seznámit vás s paní Forcettovou, výhradní majitelkou ‚Forcettova obchodu zbožím smíšeným‘ se sídlem v kolekci zhruba deseti chalup, dvou hospod a jednoho kostela, známé pod jménem Chippingron Durney – a paní Forcettová je znamenitá kuchařka. Lidi, jak ta vám umí vařit!“
Paní Forcettová nás vzala důstojně na vědomí, směle pokročila kupředu a s jistou ostýchavostí si přisedla k nálevnímu pultu a dala se přinutit ke sklence portského, následované další sklenkou portského.
Na naše dotazy se přiznala, že osudný večer a vlastně celou noc prospala neobyčejně tvrdým spánkem. O podrobnostech se nešířila a my jsme se na ně neptali. Na druhý den ji nic nevzbudilo, a tak spala dále, až do poledne. Když se konečně probudila, necítila se nějak ve své kůži, a proto se ani nenamáhala vstát a zůstala v posteli do pozdního odpoledne. Že jí nikdo neshání a nevolá do obchodu, jí připadalo sice zvláštní, ale viděla v tom ruku boží prozřetelnosti. Když potom vstala a přistoupila ke dveřím, uviděla v zahradě „jednu z těch trifidích bestií“ a na pěšině vedoucí k brance nehybně ležícího muže – či aspoň jeho nohy. Už k němu chtěla vyběhnout, když tu se trifid zavrtěl a ona jen taktak stačila přirazit dveře. Bylo to prostě příšerné, a vzpomínka na tento zážitek ji tak pobouřila, že si musela nalít třetí sklenku portského.
Potom seděla sama doma a čekala, až někdo přijde trifida odehnat a postarat se o toho muže. Bylo jí divné, že nikdo tak dlouho nepřichází, ale zásoby v obchodě jí skýtaly dostatek živobytí a nic víc ani nepotřebovala. Pořád ještě čekala, řekla, a nalila si čtvrtou sklenku portského, když se objevil Coker, přilákán kouřem z jejího komína, a ustřelil trifidovi vršek se žahadlem.
Dobře Cokera nakrmila a ten jí na oplátku dobře poradil. Dalo to trochu práce, než pochopila, co se stalo. Nakonec jí navrhl, aby se porozhlédla po obci a že se jí pak v pět hodin přijede znovu zeptat, jak se rozhodla. Varoval ji ještě před trifidy a odjel. Když se vrátil, našel ji oblečenou a se sbalenou kabelou, připravenu k odjezdu.
Večer, zpátky v Charcott Old House, jsme se opět shromáždili nad mapou. Coker začal vyznačovat další okruhy pátrání. Sledovali jsme ho bez nejmenšího nadšení. Posléze Stephen vyslovil to, co jsme si mysleli všichni včetně Cokera:
„Poslyšte, projeli jsme celým krajem v okruzích vzdálených jen nějakých patnáct mil od sebe. Je tedy jasné, že nikde v nejbližším okolí nejsou. Buď máte špatné informace, nebo se rozhodli, že tady nezůstanou a jeli dále. Pokračovat v pátrání tak, jako jsme to udělali dneska, by podle mého názoru bylo jen ztrátou času.“
Coker odložil kružítko.
„Co tedy navrhujete?“
„Víte, mám za to, že propátrat celé hrabství, a navíc daleko rychleji, je možné jedině ze vzduchu. Vsadím poslední košili, že jak někdo zaslechne hukot letadla, vyběhne ven a začne mu dávat nějaký signál.“
Coker potřásl hlavou. „To nás taky mohlo napadnout dřív. Hm – měla by to být pochopitelně helikoptéra – ale kde ji vzít a kdo by s ní lítal?“
„Jednu z těch dvou věcí bych zvládnul,“ prohlásil troufale radiomechanik.
Něco v jeho hlasu skřípalo.
„Už jste někdy pilotoval helikoptéru?“ zeptal se Coker.
„Ne, nikdy,“ přiznal se radiomechanik, „ale jak má jednou člověk pro tyhle věci smysl, nemůže to bejt velkej problém.“
„Hmm,“ zabručel Coker a pochybovačně si ho přeměřil.
Stephen se rozpomenul na dvě nepříliš vzdálené základny R.A.F., a že v blízkém Yeovilu, jak se pamatoval, mívala své sídlo aerotaxislužba.

Navzdory našim pochybnostem dostál radiomechanik svému slovu. Vypadal naprosto jistý, že jeho technický smysl ho nemůže nechat na holičkách. Po půlhodinovém procvičení na zemi se vznesl s helikoptérou do vzduchu a odletěl s ní do Chareottu.
Celé čtyři dny se pak vznášel nad krajinou v stále širších a širších kruzích. První dva dny děla pozorovatel Coker, na další dva jsem ho vystřídal já. Objevili jsme celkem deset malých skupinek. V žádné z nich o Beadleyho partě nevěděli a v žádné z nich nebyla Josella. Jakmile jsme nalezli nějakou novou skupinku, přistáli jsme. Zpravidla se skládala jen ze dvou, ze tří lidí. Největší měla sedm členů. Vítali nás plni rozčilení a nové naděje, ale když zjistili, že zastupujeme pouze skupinu, podobnou té jejich a že nejsme předvojem žádného většího záchranného oddílu, jejich zájem rychle ochabl. Mohli jsme jim nabídnou jen málo, co by už sami neměli. Někteří nám ve svém zklamání začali spílat a vyhrožovat, ale většina upadla znovu do tupé malomyslnosti. Přání spojit se s ostatními skupinami projevili jen zřídka; mínili se raději spokojit s tím, co bylo po ruce, obklopit se veškerým pohodlím a vyčkávat příchodu Američanů, kteří si k nim už najdou nějakou cestu. Touhle fixní ideou trpěli snad všichni. Naše námitky, že Američané, kteří to přežili, budou mít nad hlavu vlastních starostí doma, nebrali vůbec na vědomí. Zanechali jsme každé skupince mapu s udáním přibližné polohy ostatních, jež jsme až dosud objevili, pro případ, že by přece jen přišli k rozumu a napadlo je spojit se ke spolupráci.
Do zábavy měly ty celodenní lety daleko, ale pořád byly lepší než osamělé putování krajinou. Nicméně po čtyřech dnech marného úsilí bylo rozhodnuto od dalšího pátrání upustit.
Tak se alespoň rozhodli ostatní. Já byl jiného názoru. Já vedl pátrání z osobních důvodů, oni ne. Všichni ti, které nalezli a naleznou, jsou nebo budou pro ně neznámými, cizími lidmi. Beadleyho skupina mi byla prostředkem, nikoli cílem. Kdybych ji nalezl a zjistil, že Josella s nimi není, v hledání bych neustal. Od ostatních jsem ovšem nemohl očekávat, že by jen kvůli mně marnili čas dalším pročesáváním kraje.
S jistým údivem jsem si uvědomil, že jsme dosud nepotkal nikoho, kdo by někoho hledal. Všichni ostatní, s výjimkou Stephena a jeho dívky, byli odříznuti od všech příbuzných a přátel, kteří je pojili s minulostí, a vstupovali do nového života ve společnosti zcela neznámých lidí. Pokud jsem mohl posoudit, jedině já jsem si pohotově vytvořil pouto nové – a tak nakrátko, že jsem si v tom čase ani neuvědomil, jak je pro mne důležité… Jakmile padlo rozhodnutí zanechat pátrání, Coker řekl:
„Dobrá. To nás tedy přivádí k zamyšlení, co s námi bude dále.“
„Což značí zásobit se na zimu a jinak to táhnout dál jako dřív. Co jiného bychom mohli dělat?“ zeptal se Stephen.
„Přemýšlel jsem o tom,“ odpověděl Coker. „načas to možná postačí – ale co potom,“
„No co, až nám dojdou zásoby, uděláme si nový; je tu všeho habaděj,“ poznamenal radiomechanik.
„A do vánoc jsou tady Američani,“ prohlásila Stephenova dívka.
„Podívejte,“ odtušil trpělivě Coker, „na ty vaše Američany byste mohla čekat do svatýho Dyndy. Zkuste si už jednou představit svět bez Američanů – dokážete to vůbec?“
Dívka na něho vzpurně upírala oči.
„Ale oni přece musí přijít,“ řekla.
Coker si smutně povzdychl. Přenesl svou pozornost k radiomechanikovi.
„Zásoby tady nebudou navždycky. Podle toho, jak to vidím já, jsme se ocitli doslova přes noc v úplně jiném světě. Do začátku máme k dispozici slušný kapitál, ale věčně s ním nevystačíme. Potraviny které jsou zatím k mání, bychom nesnědli ani za celé generace – kdyby ovšem vydržely. Ale ony nevydrží. Spousta věcí podlehne rychle zkáze. A nejen potraviny. Dřív nebo později se nám všechno rozsype pod rukama. Chceme-li mít příští rok čerstvou stravu, musíme si ji sami vypěstovat; a třebaže se to může zdát unáhlené, jednou si budeme muset pěstovat sami všechno. Přijde čas, kdy doslouží nebo zreziví poslední traktor, ostatně nebude ani žádná nafta, která by je poháněla – a my se vrátím zpět k přírodě a starým dobrým koním, pokud budeme nějaké mít.
Toto je pouhá pauza – pauza seslaná nebesy, abychom se probrali z prvního šoku a postavili na vlastní nohy, ale nic víc než pauza to není. Jednou budeme muset orat, potom se zas budeme učit kovat radlice k pluhům a později tavit železo, abychom měli radlice vůbec z čeho vykovat. Nastoupili jsme cestu, která nás povede zpátky a zpátky, dokud se nám nepodaří – pokud se nám to vůbec podaří – udělat si všechno, co jsme zatím zničili a spotřebovali. Teprve potom budeme schopni zastavit náš pád do barbarství. Jakmile ale dosáhneme tohoto bodu, pak se snad opět začneme zvolna plazit vzhůru.“
Rozhlédl se po kruhu tváří, zda ho sledujeme.
„Můžeme to dokázat – když budeme chtít. To nejdůležitější pro náš rychlý start jsou vědomosti. Budou nám zkratkou, kterou překleneme dřinu našich předků. V knihách najdeme první poslední, když si dáme námahu to vyhledat.“
Naši noví druzí hleděli na Cokera s neskrývaným podivem. Bylo to poprvé, co ho slyšeli v jedné z jeho řečnických nálad.
„Jak je mi známo z dějepisu,“ pokračoval, „plné využití poznání nám může zajistit jen dostatek volného času. Ve společnosti, kde každý musí tvrdě pracovat pro vlastní obživu, na přemýšlení moc času nezbývá, poznání stagnuje a lidé s ním. Většinu myšlení musí totiž vykonávat lidé, kteří nejsou přímo produktivní – lidé, kteří zdánlivě žijí takřka výhradně z mozolů těch druhých, ale ve skutečnosti znamenají dlouhodobou investici. Vzdělanost vždycky kvetla v městech a velkých institucích. A ty zase vydržovala práce venkova. Souhlasíte se mnou?“
Stephen svraštil obočí.
„V podstatě ano – ale nechápu, o co vám jde?“
„Jenom o správné ekonomické proporce. Kolonie v naší současné velikosti může doufat nanejvýš v holou existenci a pozvolný úpadek. Když tu zůstaneme, myslím pouze nás deset, čeká nás nevyhnutelný konec, postupný a zbytečný zánik. Přijdou-li děti, vyšetříme pro ně z práce sotva tolik času, abychom jim poskytli základní vzdělání; z další generace už vyrostou divoši nebo hlupáci. Chceme-li zůstat zachováni, využít nějak těch vědomostí v našich knihovnách, potřebujeme učitele, lékaře a vůdce, a aby nám mohli být ku prospěchu, musíme být schopni je uživit.“
„No a?“ ozval se Stephen po chvíli ticha.
„Uvažoval jsem o Tynshamském zámku, odkud jsme tady s Billem přijeli. Vyprávěli jsme vám o něm. Žena, která se to tam snaží spravovat, potřebovala pomoc, a potřebovala ji nutně. Má na krku nějakých padesát, šedesát lidí a snad jenom tucet z nich vidí. Takhle to nikam nepřivede. Ví to – ale nikdy by nám to nepřiznala. Bála se, že by nám musela být příliš zavázána, kdybychom tam na její žádost zůstali. Ale určitě by byla ráda, kdybychom se přece jen vrátili a požádali ji, aby nás přijala do té své obce.“
„Propánakrále,“ řekl jsem. „Snad si nemyslíš, že nás záměrně poslala po špatné stopě?“
„Nevím. Nechtěl bych jí křivdit, ale není ti divné, že po Beadleym a spol. není nikde ani vidu, ani slechu? Buď jak buď, ať už to byl záměr nebo ne, takhle to prostě vypadá a já jsem se rozhodl vrátit se tam. Chcete-li slyšet mé důvody, tak prosím – alespoň dva hlavní. Zaprvé, jestliže to tam někdo nevezme pevně do rukou, musí se jejich organizace zanedlouho zbortit, což by pro všechny ty lidi byla zbytečná ztráta a hanba. Za druhé je Tynsham daleko lépe situovaný než Charcott. Patří k němu hospodářství, které se dá lehce uvést do pořádku; je prakticky soběstačný, ale v případě nutnosti se dají jeho možnosti znásobit. Tady bychom se nadřeli daleko víc a nejen ze začátku.
A co je ještě důležitější. Tynsham je dostatečně velký, aby nám poskytoval čas pro výuku – nejprve pro výcvik slepců a potom pro výchovu vidomých dětí, které přijdou později. Věřím, že je tom možné, a udělám co bude v mých silách, aby to šlo – a jestli se to té nafoukané slečně Durrantové nebude líbit, ať si táhne k šípku.
A teď k jádru pudla. Myslím, že bych na to stačil sám, ale vím, že když nás tam přibude víc, můžeme všechno přeorganizovat a zvládnout za pár týdnů. Pak bychom žili v kolonii, která by se stále rozrůstala a sakramentsky usilovala o své bytí. Druhá možnost je zůstat v malé skupině, která je předurčena k postupnému zániku a čím dál větší osamělosti. Tak co vy na to?“
Rozvinula se diskuze a padla řada dotazů, ale o výsledku nebylo velkých pochyb. Ti z nás, kdo se účastnili pátrání, poznali hrůzu osamělosti, k níž mohlo dojít, na vlastní kůži. A k nynějšímu bydlišti nikoho nic nepoutalo. Bylo vybráno pro své obranné přednosti a jinak na něm bylo jen málo, co by stálo za řeč. Takřka všichni již začali pociťovat tíhu vzrůstající izolace. Představa větší společnosti byla sama o sobě lákavou vidinou. Za necelou hodinu se debat stočila k problémům dopravy a podrobnostem stěhování. Rozhodnutí o přijetí Cokerova návrhu tak vyznělo víceméně samo. Jenom Stephenova dívka byla na vahách.
„Ten Tynsham – je to vůbec na mapě?“ ptala se starostlivě.
„Žádné strachy,“ ujistil ji Coker. „Najdete ho na všech nejlepších amerických mapách.“

V časných hodinách následujícího rána jsem již věděl, že se do Tynshamu s ostatními nevrátím. Snad později, ale prozatím ještě ne…
Nejprve jsem si říkal, že pojedu s nimi, i kdyby jen proto, abych ze slečny Durrantové vypáčil pravdu o cíli Beadleyho skupiny. Potom jsme si ale volky nevolky musel znovu přiznat, že ani nevím, zda s nimi Josella je – a po pravdě řečeno, všechny informace, které se mi zatím podařilo získat, nasvědčovaly pravému opaku. Tynshamem zcela určitě neprojela. Kde ale může být, když se nepustila za ostatními? Připadalo mi krajně nepravděpodobné, že by v budově univerzity byla ještě druhá adresa, adresa, kterou bych byl přehlédl…
A potom, jak by mne osvítil blesk z čista jasna, rozpomněl jsem se na rozhovor v našem zrekvírovaném bytě. Viděl jsem ji, jak sedí proti mně v té modré večerní róbě a jak v diamantech jejího krku tančí pablesky svíček… „A co Sussexká pahorkatina? Znám tam jeden krásný starý statek na severní straně…“
A pak už jsem věděl, co musím udělat…
Ráno jsem o tom řekl Cokerovi. Dal mi za pravdu, ale bylo vidět, že má strach budit ve mně příliš velké naděje.
„Proč ne? Dělej, co uznáš na nejlepší,“ přikývl. „Doufám – eh, budete aspoň vědět, kde jsme, a můžete pak oba přijet do Tynshamu a pomoct nám přivést tu ženskou k rozumu.“
Toho dopoledne se počasí náhle obrátilo. Když jsem znovu po delší době šplhal do svého starého náklaďáku, lilo jako z konve. Ale já se cítil povznesen a plný naděje, a mohlo pršet desetkrát hustěji, mne by to nesklíčilo a mé plány nezvrátilo. Coker se se mnou přišel rozloučit až ven. Věděl jsem, proč to udělal. Aniž by mi co říkal, byl jsem si dobře vědom, že se pořád ještě trápí vzpomínkami na svůj zbrklý plán a jeho následky. Stál vedle kabiny s vlasy slepenými deštěm, který mu stékal ve stružkách za krk. Natáhl ke mně ruku.
„Spěchej pomalu, Bille. Sanitky dneska nejezdí a jistě bude mít větší radost, když dojedeš celý. Hodně štěstí – a své dámě, až ji najdeš, vyřiď, že se jí za všechno omlouvám.“
Řekl sice „až“, ale znělo to jako „jestli“.
Popřál jsem jim hodně zdaru v Tynshamu. Potom jsem zařadil rychlost a s mohutným cákáním bláta do všech stran jsem vyjel na rozbahněnou cestu.

Dopoledne bylo poznamenáno menšími maléry. Nejprve to byla voda v karburátoru. Pak se mi povedlo ujet nějakých tucet mil na sever v domnění, že jedu na východ, a než jsem to zase napravil, měl jsem poruchu v zapalování a ke všemu na pusté náhorní cestě, daleko od nejbližšího stavení. Tato zdržení anebo moje přirozená reakce měly pak notný podíl na pokažení té nadějeplné nálady, v níž jsem na cestu vyrazil. Když jsem tu poslední závadu odstranil, byla už jedna hodina odpoledne a počasí se vyjasnilo.
Vyšlo slunce. Všechno se rozzářilo a zaskvělo novou svěžestí, ale ani to, ani skutečnost, že dalších dvacet mil běželo všechno hladce, neubraly nic na sklíčenosti, která mě opět obestřela. Byl jsem teď odkázán jen a jen na sebe a nemohl jsem se zbavit pocitu osamělosti. Padl na mne právě tak, jako toho dne, kdy jsme se rozdělili, abychom pátrali po Michaelu Beadleyovi – jenomže tentokrát dvojnásobnou vahou… Až dosud jsem uvažoval o osamělosti jako o čemsi negativním – jako o nedostatku společnosti a samozřejmě něčem pouze dočasném… Onoho dne jsem se však poučil, že je to mnohem víc. Je to cosi, co dokáže stísnit a sklíčit, pokroutit tu nejvšednější skutečnost a šalebně si pohrát se zdravým rozumem. Cosi, co zavile číhá na všech stranách, dráždí nervy a rozechvívá je ustavičným neklidem, co vám nedá ani na okamžik zapomenout, že o vás nikdo nedbá, nikdo vám nepřispěje na pomoc. Osamělost vám odhalí, že jste pouhý atom, vydaný na pospas nekonečnu, a neustále čeká na svou příležitost, aby vás vyděsila, strašlivě vyděsila – to je pravý záměr osamělosti; a to jí také nikdy nesmíte dovolit…
Zbavit pospolitého tvora společnosti je totéž, jako ochromit ho, znásilnit jeho přirozenost. Vězeň či mnich si uvědomují, že lidské stádo existuje i mimo hranice jejich vyhnanství; jsou jeho prvky. Ale přestane-li stádo existovat, stádní tvor ztrácí pojednou svoji entitu. Není už součástí celku; je zrůdou, pro niž není nikde místa. Když se potom nemůže opřít ani o svůj rozum, je po něm veta; je tak definitivně, nemilosrdně zatracen, že se stává pouhým záchvěvem v údu mrtvoly.
Musel jsem se bránit daleko usilovněji než kdykoli dříve. Jedině pevnost mé naděje, že na konci své cesty najdu společnost, mne zdržovala od toho, abych neobrátil a nehledal úlevu od toho napětí v přítomnosti Cokera a ostatních.
Pohledy, které se přede mnu cestou otevíraly, neměly s mými myšlenkami nic společného, nebo jen velice málo. Přestože některé byly úděsné, byl jsem už vůči nim značně otrlý. Hrůza z nich vyprchala, tak jako pomíjí a přechází do dějin hrůza z bitevních plání. Už jsem tyto věci ani nevnímal jako část jedné nezměrné, dojímavé tragédie. Sváděl jsem osobní zápas s instinkty svého rodu. Nepřetržitě v obraně, bez možnosti zvítězit. Věděl jsem v hloubi srdce, že to moc dlouho sám se sebou nevydržím.
Abych se něčím zaměstnal, ujížděl jsem rychleji, než bylo záhodno. V jednom městečku, jehož jméno jsem už zapomněl, jsem zatočil za roh a vrazil přímo do stěhováku, který blokoval celou ulici. Můj bytelný náklaďák neutržil naštěstí víc než pár škrábanců, ale obě vozidla se do sebe zaklínila s takovou ďábelskou rafinovaností, že jsem se notně nadřel, abych je sám a v poměrně omezeném prostoru oddělil. Vyřešení tohoto problému mi zabralo plnou hodinu a nepochybně mi prospělo, neboť mé myšlenky obrátilo k praktickým otázkám.
Potom jsem již udržoval opatrnější rychlost a překročil jsem ji až několik minut poté, co jsem vjel do Nového lesa. Způsobila to helikoptéra, kterou jsem zahlédl mezi stromy, jak přelétává nepříliš vysoko nad lesem. O několik set metrů dále musela protnout moji dráhu. Jako na potvoru rostly stromy těsně po obou stranách silnice a skoro úplně ji zakrývaly před pohledem shora. Vyrazil jsem na plný plyn kupředu, ale než jsem dosáhl otevřenějšího úseku, stala se helikoptéra pouho skvrnkou mizící v dálce k severu. Nicméně i tento pohled mě svým způsobem povzbudil.
O několik mil dále jsem projel malou vesničkou, malebně rozloženou kolem trojúhelníkové návsi s trávníkem uprostřed. Shluk bílých domků se střechami z došků a červených tašek a obklopených kvetoucími zahradami byl na první pohled okouzlující jako obrázek z pohádkové knížky. Ale zblízka jsem se do zahrad, kolem nichž jsem projížděl, raději nedíval; v příliš mnoha z nich se nad květinami nápadně tyčilo tělo trifida, nesourodé se svým okolím. Byl jsem již z vesnice málem venku, když v tom ze zahradní branky jednoho z posledních domků vycupitala drobná postavička a rozběhla se mi po cestě naproti, zuřivě mávajíc oběma rukama. Zastavil jsem, takřka instinktivně jsem se rozhlédl po trifidech, sebral jsem pušku a vylezl z kabiny. Dítě mělo na sobě modré bavlněné šatečky, bílé podkolenky a sandály. Byla to holčička a vypadala na devět, deset let. Přestože měla temně hnědé vlásky zcuchané a tvářičku ušpiněnou rozmazanými slzami, bylo vidět, že je to krásné dítě. Zatahala mě za rukáv.
„Prosím, prosím,“ řekla naléhavě, „pojď se prosím tě podívat, co se stalo Tomíkovi.“
Stál jsem a třeštil jsem na ni oči. Příšerná osamělost celého dne byla rázem tatam. Rozum jako by se prolamoval ze schránky, do níž jsem ho uzavřel. Měl jsem sto chutí ji zdvihnout a přimáčknout k sobě. Cítil jsem, jak se mi do očí derou slzy. Podal jsem jí ruku a ona mi ji pevně sevřela. Společně jsme pak vykročili k brance, odkud vyběhla.
„Tomík je támhle,“ ukázala.
Na nevelkém koberečku trávy před záhonem květin ležel chlapeček asi čtyřletý. Proč tam leží, bylo jasné na první pohled.
„Uhodila ho támhleta kytka,“ řekla holčička. „Uhodila ho a on upadl. Mě chtěla taky uhodit, když jsem mu chtěla pomoct. Je to hrozná kytka!“
Vzhlédl jsem a nad zahradním plotem jsem uviděl vyčnívat trifidí stonek.
„Zacpi si uši. Bouchne to,“ řekl jsem a zdvihl pušku.
Přitiskla si ruce na uši a já odpálil trifidovi vrcholek s kalichem.
„Je to hrozná kytka!“ opakovala. „Teď je mrtvá?“
Měl jsem už na jazyku jištění, že ano, když vtom začal trifid chřestit proutky o stonek, stejně jako ten ve Steeple Honey. Umlčel jsem ho výstřelem z druhé hlavně.
„Ano,“ řekl jsem. „Teď už je mrtvá.“
Přistoupili jsme k chlapečkovi. Na bledé tváři jasně vystupovala šarlatová stopa po žahadle. Muselo se to stát již před několika hodinami. Poklekla k němu.
„Nemá to cenu,“ upozornil jsem ji mírně.
Obrátila ke mně oči plné čerstvých slziček.
„Tomík je taky mrtvej?“
Dřepl jsem si vedle ní a přikývl.
„Bojím se, že je.“
Po chvíli řekla:
„Chudáček Tomík! Pohřbíme ho – jako štěňátka?“
„Ano,“ souhlasil jsem.
V celé té nepředstavitelné zkáze byl toto jediný hrob, který jsem vykopal – a byl to velice maličký hrob. Natrhala kytičku květů a položila ji navrch. Potom jsme odjeli.

Jmenovala se Susan. Někdy strašně dávno, jak jí to připadalo, se její mamince a tatínkovi něco stalo a potom neviděli. Tatínek odešel z domu vyhledat pomoc a už se nikdy nevrátil. Později odešla i maminka, když předtím dětem přísně nařídila, že nesmějí ven. Vrátila se domů s pláčem. Příštího dne odešla ven znovu; tentokrát se už také nevrátila. Děti snědly, co doma našly, a pak začaly vyhládat. Konečně to už Susan nemohla hlady vydržet a přestoupila matčin zákaz a vyšla ven, aby poprosila o něco k jídlu v obchodě paní Waltonové. Krám byl otevřený, ale paní Waltonová tam nebyla. Na Susanino zavolání nikdo nepřišel, a tak si řekla, že si vezme nějaké dorty, sušenky a bonbóny sama a poví o tom paní Waltonové příště.
Na zpáteční cestě spatřila několik těch kytek. Jedna se po ní rozehnala, ale špatně odhadla její výšku a žahadlo projelo Susan nad hlavou. To ji polekalo a po zbytek cesty domů utíkala. Potom si už na ty kytky dávala pozor a při dalších výpravách z domu vedla k opatrnosti i Tomíka. Tomík byl ale malinký, a když si toho rána odešel hrát do zahrady, nemohl ani vidět, že se za plotem sousední zahrady jedna schovává. Susan se k němu chtěla přiblížit nejmíň desetkrát, ale jak se jen pohnula, třebaže si počínala co nejopatrněji, začal se trifid slabě vrtět a vrcholek jeho stonku se rozechvěl…
Asi o hodinu později jsem usoudil, že přišel čas zastavit někde na noc. Nechal jsem ji v kabině a obhlédl jsem dva tři domky, až jsem našel jeden, který vyhovoval, a potom jsme se dali do společné večeře. O malých holčičkách jsem toho moc nevěděl, ale zdálo se mi, že tahle umí spořádat ohromující množství jídla; mezi sousty mi pak přiznala, že dieta sestávající téměř výhradně z bonbónů, dortů a sušenek nebyla ani zdaleka tak báječná, jak si nejdřív představovala. Když jsme se trochu zušlechtili a já podle jejího návodu zvládl manipulaci s kartáčem na vlasy, mohl jsem být s výsledkem docela spokojen. Pokud šlo o Susan, zdálo se, že ze samé radosti, že si má s kým povídat, zapomněla prozatím na všechno, co se stalo.
Rozuměl jsem tomu. Měl jsem tytéž pocity.
Ale zanedlouho poté, co jsem ji uložil do postele a sešel opět dolů, zaslechl jsem seshora vzlykot. Vrátil jsem se k ní.
„No tak, Susan,“ řekl jsem. „Všechno je zas v pořádku. A chudinku Tomíka to vůbec nebolelo – stalo se to strašně rychle, víš.“ Sedl jsem si k ní na postel a vzal jsem ji za ruku. Přestala plakat.
„To nebylo kvůli Tomíkovi,“ řekla. „Ale potom, když Tomík – potom jsem už nikoho, vůbec nikoho neměla. Tolik jsem se bála…“
„To já znám,“ řekl jsem jí. „To já moc dobře znám. Já jsem se taky bál.“
Pohlédla mi do očí.
„Ale teď už se nebojíš?“
„Ne. A ty už přece taky ne. Jak vidíš, musíme teď zůstat pořád spolu, aby se už nikdo z nás víckrát nebál.“
„Ano,“ přisvědčila s vážným výrazem. „Tak to bude myslím nejlepší…“
Povídali jsme si potom ještě o spoustě věcí, dokud neusnula.

„Kam jedeme?“ zeptala se Susan, když jsme se příštího rána vydali opět na cestu.
Řekl jsem jí, že jedeme hledat jednu slečnu.
„A kde bydlí?“ zeptala se Susan.
Tím jsem si nebyl jist.
„A kdy ji najdeme?“ ptala se Susan.
Na to jsem jí mohl dát také jen velice neuspokojivou odpověď.
„A je hezká?“ zeptala se Susan.
„Ano,“ řekl jsem a byl jsem rád, že mohu být protentokrát určitější.
Jak se zdálo, Susan to z nějakého důvodu spokojilo.
„To je prima,“ poznamenala souhlasně a začali jsme mluvit o něčem jiném.
Snažil jsem se kvůli ní všechna větší města objet, ale mnoha nepříjemným pohledům v okolí krajině nebylo možné se vyhnout. Brzy jsem také přestal předstírat, že neexistují. Susan na ně pohlížela s týmž nezúčastněným zájmem, jaký věnovala normální scenérii. Neděsily ji, přestože ji mátly a vyvolávaly v ní řadu otázek. Měl jsem na paměti, že ve světě, v němž bude vyrůstat, nebude zapotřebí přehnané choulostivosti a eufemismů, jaké jsem poznal v dětství já, a dělal jsem, co jsem mohl, abych o všech těch hrůzách a kuriozitách hovořil se stejnou objektivitou jako ona. Byl to vlastně dobré i pro mne.
Kolem poledne se stáhly mraky a začalo znovu pršet. Když jsme v pět odpoledne zastavili na silnici před Pulboroughem, stále ještě hustě lilo.
„Kam pojedeme teď?“ zeptala se Susan.
„To právě nevím,“ řekl jsem po pravdě. „Mělo by to být někde támhle,“ máchl jsem rukou k jasné linii Pahorkatiny na jihu. Usilovně jsem se snažil rozpomenout, co všechno mi o tom statku Josella říkala, ale pamatoval jsem si jen to, že stojí na severním úbočí, a měl jsem dojem, že musí být obrácen do bažinaté nížiny oddělující Pahorkatinu od Pulboroughu. Tady se mi ovšem toto udání polohy jevilo jako zatraceně neurčité: Sussexská pahorkatina se táhla na míle daleko jak na východ, tak na západ. „Snad bychom se měli nejdřív rozhlédnout, jestli někde neuvidíme stoupat kouř,“ navrhl jsem.
„V tomhle dešti je strašně těžký něco uvidět,“ podotkla prakticky a zcela správně Susan.
O půl hodiny později déšť laskavě na chvíli ustal. Vylezli jsme z kabiny a usedli vedle sebe na zídku u cesty. Dosti dlouho jsme pak bedlivě prozkoumávali nízké svahy pohoří, ale ani Susanin bystrý zrak, ani můj triedr neobjevil jedinou známku kouře či nějakého pohybu. Potom se znovu rozpršelo.
„Já mám hlad,“ řekla Susan.
Jídlo bylo pro mne v tu chvíli tou poslední věcí na světě. Teď, když jsem byl tak blízko cíle, má úzkostná touha zvědět, zda byl můj dohad správný, převládla nad vším ostatním. Zatímco Susan ještě jedla, vyjel jsem s náklaďákem na kopec za námi, abych měl lepší rozhled. Mezi přeháňkami a ve stále horším světle jsme znovu podrobně přehlédli protější stranu údolí, ale opět bezvýsledně. V celém údolí nebylo krom několika krav a ovcí, či osamělého trifida, kolébajícího se přes pole, jiného života nebo pohybu.
Pak jsem dostal nápad a rozhodl jsem se zajet dolů do vesnice. Nechtělo se mi brát Susan s sebou, neboť jsem tušil, že tam nic pěkného nespatříme, ale nemohl jsem ji nechat samotnou. Když jsme přijeli do vesnice, zjistil jsem, že na ni všechny ty děsivé pohledy působí daleko méně než na mně; děti, pokud se jim ještě nedostalo poučení, čeho se mají bát, zaujímají k těmto věcem jiný postoj než dospělí. Deprese padala pouze na mne. Susan kolem sebe viděla víc zajímavého než odporného. Všechny chmury pak zcela zaplašila její radost nad sytě červeným pršipláštěm, který si vybrala bez ohledu na to, že jí byl o několik čísel větší. Moje slídění se také vyplatilo. Vrátil jsem se k náklaďáku obtížen reflektorem o výkonu menšího světlometu, který jsme odmontovali z přepychového rolls-royce.
Připevnil jsem reflektor na provizorní čep vedle okna kabiny a napojil jsem ho na baterii. Když jsem byl hotov, nezbývalo než počkat si na tmu a doufat, že déšť povolí.
Než se úplně setmělo, zmírnil se liják v pouhý deštík. Otočil jsem vypínačem a noc před námi probodl zářící paprsek. Přejížděl jsem reflektorem zvolna ze strany na stranu, udržoval jsem proud světla na úrovni protějších kopců a současně jsem úzkostlivě pátral očima po celé jejich délce, zda někde nespatřím světelnou odpověď. Přejel jsem reflektorem rovnoměrně sem a tam nejméně desetkrát a na konci každé obrátky jsem světlo na chvíli zhasl, aby nám v temnotě neuniklo ani to nejslabší zabliknutí. Ale noc nad pahorky zůstávala černá jako smola. Potom déšť opět zhoustl. Vyslal jsem paprsek světla přímo kupředu a seděl jsem, čekal a naslouchal bubnování do střechy kabiny, zatímco Susan usnula opřena o moji paži. Asi po hodině přešlo bubnování v lehký pleskot a nakonec ustal i ten. Začal jsem znovu slídit paprskem světla v temnotách a Susan se probudila. Po šesté obrátce náhle vykřikla:
„Koukej, Bille. Támhle! Támhle je světlo!“
Ukazovala několik stupňů nalevo od silnice před námi. Vypnul jsem reflektor a sledoval směr jejího prstu. Příliš jistý jsem si nebyl. Pokud nás nešálily oči, bylo to něco tak drobného a nejasného jako vzdálená světluška. A co jsme se tak dívali, rozpršelo se opět jako z konve. Než jsem vzal do ruky triedr, nebylo už vidět vůbec nic.
Rozpakoval jsem se, zda popojet ve směru světla či ne. Světlo, pokud to vůbec světlo bylo, nemuselo být také z níže položeného místa vidět. Zamířil jsem reflektor opět kupředu a se vší trpělivostí, jako jsem byl schopen, jsem se opřel a čekal. Minula bezmála další hodina, než déšť zase prořídl. V okamžiku, kdy ustal, jsem reflektor vypnul.
„Je tam!“ zvolala rozčileně Susan. „Podívej! Podívej!“
Bylo tam. A dostatečně jasné, aby rozptýlilo všechny pochybnosti, třebaže mi triedr neukázal žádné podrobnosti.
Znovu jsem zapnul světlo a vysílal do tmy morseovkou písmeno V – vedle SOS to byl jediný signál v morseovce, který jsem znal a musel tedy stačit. Druhé světlo zablikalo v odpověď a pak začalo vysílat dlouhou sérii dlouhých a krátkých záblesků, jež pro mne naneštěstí nic neznamenaly. Odblikal jsem z nouze ještě dvakrát V-signál, zakreslil jsem si přibližnou polohu světla na mapu a zapnul jsem naše hlavní reflektory.
„To svítí ta slečna?“ zeptala se Susan.
„Měla by to být ona,“ řekl jsem. „Musí to být ona.“
Byla to svízelná cesta. Abychom se dostali přes bažinatou nížinu před námi, museli jsme si zajet poněkud na západ a potom se trmácet při úpatí pahorků opět k východu zpátky. Neujeli jsme ještě ani míli, když nám světlo zcela odřízla nějaká překážka, a k dovršení trampot s hledáním správné cesty v bludišti temných alejí vroubených živými ploty začalo znovu lít jako z konve. Nebylo již nikoho, kdo by dbal o stavidla odvodňovacích kanálů, a některá pole byla celá zaplavena; místy stála voda i přes silnici. Musel jsem řídit s jednotvárnou, vyčerpávající opatrností, přestože mě všechno pobízelo, abych sešlápl plyn na plný pedál. Jakmile jsme se dostali na druhou stranu údolí, zbavili jsme se sice naplavené vody, ale pořád jsme nejeli o nic rychleji, neboť cesty byly plné nesmyslných zákrutů a nečekaných zatáček. Musel jsem věnovat všechnu svoji pozornost volantu, kdežto Susan sledovala kopce po našem boku a dávala pozor, kdy se zas objeví kýžené světlo. Dosáhli jsme u bodu, kde se spojnice mezi naším původním stanovištěm a přibližnou polohou světla křižovala s vlnovkou, která nám připadala jako cesta, na níž jsme se právě nacházeli, ale světlo jako by se propadlo do země. Na příští odbočce jsem zkusil zahnout do kopců. Trvalo nám pak dobrou půlhodinu, abychom se od křídového lomu, kam nás zavedla, dostali zpátky na původní cestu.
Jeli jsme po spodní cestě dále. Potom zahlédla Susan mezi stromy po naší pravé straně zákmit světla. Příští odbočka byla šťastnější. Zavedla nás napříč svahem opět zpátky a pojednou jsme spatřili asi o půl míle dále malý, jasně osvětlený čtverec okna.
Avšak ani potom a i přes pomoc mapy nebylo nijak snadné nalézt alej vedoucí k oknu. Kodrcali jsme na jedničku stále vzhůru a pokaždé, kdy jsme okno opět zahlédli, bylo nám o trochu blíže. Alej nebyla pro hřmotná nákladní auta stavěna. V jejích užších částech jsme se jen s námahou prodírali křovím a ostružiníky živého ploty, který se třel a škrábal o postranice, jako by nás chtěl stáhnou zpátky.
Ale konečně se na cestě pře námi objevila rozkývaná lucerna. Pohybovala se směrem od nás a houpavými pohyby nás naváděla do vrat. Pak se snesla dolů a zůstala stát nehybně na zemi. Dojel jsem na metr či dva od ní a zastavil. Jak jsem otevřel dveře kabiny, zabodlo se mi do očí světlo baterky. Za ním jsem zahlédl obrys postavy v pršiplášti lesknoucím se vodou.
Jistotu rádobyklidného hlasu, který promluvil ze tmy, zmařilo krátké zajíknutí.
„Ahoj, Bille. Že ti to ale trvalo.“
Skočil jsem na zem.
„Ach Bille. Já ani – ach drahoušku, tolik jsem doufala… Ach Bille…“ řekla Josella.
Dočista jsem zapomněl na Susan, až se z kabiny nad námi ozvalo:
„Vždyť tady zmoknete, vy ťunťové. Proč jí nedáš pusu uvnitř?“

Pocit, s nímž jsem dorazil do Shirningu – pocit, který mi napovídal, že většinu svých starostí mám konečně za sebou – je zajímavý jen do té míry, pokud ukazuje, jak dalece může být pocit klamný. Představa, jak se mi Josella vrhne do náručí, se naplnila k mé naprosté spokojenosti, ale její pokračování, které jsem viděl v tom, že s ní bez odkladu odjedu zpátky za ostatními do Tynshamu, se nekonalo hned z několika důvodů.
Musím se přiznat, že od prvé chvíle, co jsem si uvědomil, kde ji nejspíš najdu, maloval jsem si ji tak trochu jako filmovou divu, srdnatě bojující proti všem silám přírody, atd., atd. Do jisté míry, alespoň myslím, tomu tak bylo, nicméně celkový obraz se s mými představami značně rozcházel. Svůj prostinký plán, jak řeknu: „Tak si vlez do vozu. Jedeme za Cokerem a jeho bandou,“ jsem musel pustit k vodě. Taky mě mohlo napadnout, že to nebude tak jednoduché – ale na druhé straně je až zarážející, jak často se lepší řešení maskuje za horší…
Ne snad, že bych hned od začátku nedával přednost Shirningu před Tynshamem, ačkoli spojení s větší skupinou se zdálo krokem očividně moudřejším. Ale Shirning byl vpravdě kouzelné místo. Slůvko „statek“ se pro něj stalo pouhým zdvořilostním titulem. Statek to byl ještě před nějakými pětadvaceti lety a stále jako statek vypadal, ale ve skutečnosti to bylo venkovské letní sídlo. Podobných domků a chatek, vyhovujících potřebám znavených Londýňanů, bylo v Sussexu a v okolních hrabstvích spousta. Vnitřek domu byl zmodernizován a přestavěn tak, že by snad bývalí nájemci nepoznali jednu jedinou místnost. Zvenčí vypadal jako ze škatulky. Kolny a stáje působily svou úhledností spíš předměstským než venkovským dojmem a celá dlouhá léta nepoznaly žádná méně ušlechtilá zvířata, než jsou jezdečtí koně a poníci. Dvůr byl prost všech hospodářských prvků a selských zápachů a pokrýval jej hustý zelený pažit v barvě kulečníkového sukna. Polnosti, na něž shlížela okna domu zpod příkrovu větrem ošlehaných červených prejzů, obhospodařovali už dávno nájemci jiných, prozaičtějších usedlostí. Kůlny a stodoly nicméně vypadaly docela zachovale.
Josellini přátelé, nynější vlastníci statku, si dělali plány, že jednoho dne obnoví alespoň částečně provoz hospodářství, a s tím na zřeteli vytrval odmítali všechny lákavé nabídky k jeho prodeji, neboť pevně doufali, že jednou – aniž by ovšem věděli jak – nashromáždí dost peněz, aby mohli začít vykupovat zpátky půdu, která k usedlosti odedávna patřila.
Statek měl ještě celou řadu dalších předností, včetně vlastní studně a malé domácí elektrárny – ale když jsem jej tak prohlížel, uvědomil jsem si moudrost Cokerových slov a nutnosti vzájemné spolupráce. Nic jsem sice o sedlačení nevěděl, ale bylo mi brzy jasné, že kdybych se tu usadil, stálo by mě hodně dřiny, abych nás šest uživil.
Další tři zde již byli, když Josella přijela. Byli to manželé Dennis a Mary Brentovi a Joyce Taylorová. Dennis byl majitelem statku. Joyce u nich byla na delší návštěvě, zprvu aby dělala společnost Mary, která čekala dítě, a později, až Mary porodí, převzala starost o dům.
Onoho večera zelených blesků – či večera komety, jak by řekli ti, kdo na tu kometu dosud věří – zde trávili svou týdenní dovolenou ještě dva další hosté, Joan a Ted Dantonovi. Všech pět se vyšlo podívat na nebeský ohňostroj do zahrady. Ráno se všech pět probudilo do světa doživotní temnoty. Nejprve se pokoušeli dovolat se pomoci telefonem, ale když se nikdo nehlásil, čekali důvěřivě na příchod posluhovačky. Když se neukázala ani ta, nabídl se Ted, že se pokusí vypátrat, co se děje. Dennis chtěl jít s ním, ale manželčin bezmála hysterický stav jej přiměl zůstat doma. Ted se proto vydal na výzvědy sám. Zpět se už nevrátil. Později téhož dne, a neřeknuvši nikomu ani slova, vyklouzla z domu Joan, patrně aby se pokusila svého manžela najít. Také po ní jako by se slehla zem.
Dennis si udržoval povědomí o času ohmatáváním hodinových ručiček. Ke konci odpoledne již nevydržel déle nečinně sedět. Posléze se rozhodl, že zkusí dostat se do vesnice. Kvůli Mary od toho upustil, ale Joyce prohlásila, že tedy půjde ona. Otevřela dveře a začala si ohledávat cestu napřaženou holí. Sotva překročila práh, švihlo ji cosi, co pálilo jak rozžhavený drát, přes levou ruku. S bolestivým výkřikem uskočila zpátky a v hale padla na zem, kde ji nalezl Dennis. Naštěstí byla při vědomí a mohla mu mezi steny vypovědět o bolesti v ruce. Dennis na ní nahmátl dlouhou podlitinu a domyslel si její původ. Přestože neviděli, podařilo se mu ji s Maryinou pomocí celkem slušně ošetřit; zatímco jí z ruky stažené kusem gumy vysával jed, ohřála Mary vodu, a když skončil, přiložili na ránu teplý obklad. Potom ji odnesli nahoru do postele, kde zůstala několik dní, dokud účinky jedu nepolevily.
Dennis mezitím prozkoumal situaci před domem a pak i za ním. Pootevřel domovní dveře a opatrně, asi tak na úrovni hlavy, z nich vystrčil smeták. Při každém pokusu hvízdlo vzduchem žahadlo a násada smetáku v jeho rukou se zachvěla. U jednoho z oken do zahrady se mu stalo totéž, ale u ostatních zřejmě nebezpečí nehrozilo. Nebýt Maryina zoufalého zapřísahání, jistě by byl jedním z nich vylezl ven. Mary však byla přesvědčena, že jsou-li trifidi tak blízko domu, musí být jinde také, a nedovolila mu riskovat život.
Naštěstí bylo v domě dosti jídla, aby po této stránce nepociťovali na nějaký čas nouzi, třebaže měli jisté potíže s jeho přípravou; a také Joyce, navzdory vysoké horečce, dobře odolávala trifidímu jedu, takže jejich situace nebyla přece jen tak zoufalá, jak být mohla. Po většinu příštího dne se Dennis zaměstnával výrobou ochranné kukly. Měl k dispozici pouze řídce tkané drátěné pletivo, a tak ji musel zhotovit z několika vzájemně se překrývajících vrstev. Trvalo mu to dosti dlouho, ale s touto ochranou hlavy a s vysokými motocyklistickými rukavicemi na rukou se již mohl pozdě odpoledne vydat do vesnice. Nebyl ještě ani tři kroky od domu, když na něj zaútočil první trifid. Hmatal po něm, dokud ho nenašel, a pak mu zkroutil stonek. Za minutu nebo dvě udeřilo do jeho kukly další žahadlo. S tímto trifidem se již nevypořádal; nenašel ho, přestože po Dennisovi šlehl alespoň pětkrát, než se další námahy vzdal. Dennis potom dotápal do kůlny s nářadím, kde si vzal tři velká klubka zahradnického motouzu, a takto vyzbrojen, vyrazil alejí směrem k vesnici.
Cestou skrze alej po něm švihla trifidí žahadla ještě několikrát. Ujít míli, která ho dělila od vesnice, mu zabralo nekonečně dlouhý čas a zásoba motouzu byla vyčerpána dříve, než tam dorazil. A po celou dobu kráčel a klopýtal naprostým tichem, až z něho propadal děsu. Tu a tam se zastavil a volal, ale nikdo mu neodpovídal. Najednou se také zalekl, že zbloudil, když ale ucítil pod nohama pevnější povrch silnice, bezpečně poznal, kde je, a ohmatem ukazatele cesty si to ještě ověřil. Tápal tedy dále. Zdálo se mu, jako by již ušel obrovský kus cesty, ale potom si začal uvědomovat, že jeho kroky znějí jinak, že se k němu vracejí slabou ozvěnou. Sešel ke straně silnice a našel tam chodník a o kus dále zahradní zeď. Po chvilce objevil na téže cihlové zdi poštovní schránku, a to již věděl, že je konečně ve vsi. Znovu zkusil zavolat. Odněkud zepředu mu odpověděl ženský hlas, ale bylo to příliš daleko, aby rozuměl, co křičí. Zavolal ještě jednou a vykročil za hlasem. Ženina slova přeťalo náhlé zaječení. Potom se opět rozhostilo ticho. Teprve tehdy, a stále ještě ne zcela přesvědčen, si uvědomil, že vesnice a její obyvatelé jsou na tom právě tak jako oni doma. Usedl na travnatý okraj cesty, aby promyslel, co dělat dál.
Chlad ve vzduchu ho upozornil, že nastává večer. Musel být z domu již dobré čtyři hodiny – a nezbývalo než se vrátit zpátky. Ale proč by se měl vracet z prázdnýma rukama…? Oťukával si holí cestu podél zdi, až břinkla o jednu z plechových reklam zdobících vesnický koloniál. V posledních padesáti nebo šedesáti metrech plesklo žahadlo o jeho přilbu celkem třikrát. Další rána ho zasáhla, když otevřel vrátka a zakopl o tělo ležící na cestičce ke krámu. Mužské, vychladlé tělo.
Měl dojem, že v krámu byli před ním ještě jiní. Přesto se mu podařilo nalézt pořádný kus šunky. Hodil ji do pytle k balíčkům másla či margarínu, sucharů a cukru, a navrch přidal ještě několik různých konzerv z police, která podle jeho nejlepší paměti byla vyhrazena potravinám – ostatně u plechovek s olejovkami byl každý omyl vyloučen. Nakonec pracně vyhledal nějakých deset nebo více klubek provázku, přehodil si pytel přes rameno a vydal se k domovu.
Jedenkrát si spletl cestu a jen stěží se ubránil panice, když se musel vrátit a hledat znovu správný směr. Posléze však poznal, že je ve známé aleji. Přetápal na její druhou stranu a za chvíli nahmatal i motouz, který ho vedl z domu, a přivázal k němu provázek tažený od vesnického krámu. Zbytek cesty domů byl již poměrně snadný.
V následujícím týdnu se vydal do vesnice ještě dvakrát a pokaždé mu připadalo, že počet trifidů kolem domu i podél cesty vzrostl. Osamocenému triu nezbývalo nic jiného než důvěřovat v budoucnost. A pak, jako zázrakem, přijela Josella.

Bylo mi jasné, že okamžitý odjezd do Tynshamu nepřichází v úvahu. Především tu byla Joyce Taylorová v mimořádně slabé kondici – když jsem se na ni došel podívat, překvapilo mě, že vůbec ještě žije. Dennisova pohotovost jí sice zachránila život, ale jejich neschopnost obstarat pro ni v průběhu následujícího týdne vhodné posilující léky a výživnou stravu její uzdravení značně zpomalila. Snažit se ji převézt na tak dlouhou vzdálenost by bylo krajně nerozumné; snad tak za týden, za dva. A potom, čas Maryina slehnutí byl již příliš blízký, aby se mohla bez obav vydat na cestu. Nejlepším řešením se tedy zdálo, zůstat zde alespoň tak dlouho, než tyto krizové situace pominou.
A znovu se stalo mým úkolem vyhledávat prameny zásob a plenit obchody a sklady. Tentokrát jsem si ovšem musel počínat mnohem důkladněji, poněvadž jsme potřebovali nejen potraviny, ale také benzín pro osvětlovací zařízení, slepice, které by kladly vejce, dvě krávy, které se nám zanedlouho otelily (a ve zdraví to přežily, třebaže se na nich dala žebra spočítat), nezbytné lékařské potřeby pro Mary a ještě neuvěřitelně dlouhou řadu různých drobností.
Okolí domu bylo zamořeno trifidy daleko více než všechna jiná místa, které jsem prozatím viděl. Takřka každé ráno odkrylo za humny jednoho nebo dva nové, a dokud jsem nepostavil kolem zahrady drátěný plot, bylo mým prvním úkolem dne odstřílet jim vrcholky. Ale nevzdali se ani potom; přicházeli až k plotu a výhružně tam zevlovali, dokud jsme proti nim nějak nezasáhli. Otevřel jsem několik beden se zbraněmi a naučil jsem malou Susan, jak zacházet s trifidí puškou. Velice rychle se stala v odzbrojování těch kytek, jak jim říkala i nadále, hotovou přebornicí. Denní pomsta na trifidech byla pak už výhradně její prací.
Josella mi vyprávěla, co se s ní dálo po planém požárním poplachu v budově univerzity.
Dostala tak jako já na starost skupinu slepců, ale s oběma ženami, k nimž byla připoutána, si dokázala rychle poradit. Dala jim jednoznačné ultimátum: buď jí poskytnou plnou svobodu, a v tom případě jim bude pomáhat, jak jen bude moci; anebo, chtějí-li ji i nadále ke spolupráci nutit, mohou počítat s tím, že jednoho dne vypijí na její doporučení vitriol čí zbaští cyankáli. Mají tedy na vybranou. Vybraly si rozumně.
O dnech, jež následovaly, jsme si mohli říci jen málo, co by druhý z nás neznal. Když se její skupina posléze rozpadla, uvažovala zhruba jako já. Vzala si auto a rozjela se mne hledat do Hampsteadu. S nikým z mé skupiny se nestřetla a na tlupu vedenou zrzkem sahajícím tak rychle po zbrani také nenarazila. Pátrala po mně skoro až do slunce západu a pak se rozhodla podívat se do univerzitní budovy. Nemajíc tušení, co tam může čekat, zastavila z opatrnosti o dvě ulice dále a pokračovala v cestě pěšky. Byla ještě hodný kus od brány, když zaslechla výstřel. Nebyla si jista jeho významem a vzala to raději zahradou, která nám poskytla úkryt již jednou. Odtud také pozorovala ostražitě se plížícího Cokera. Nemohla vědět, že jsem to byl já, kdo vystřelil po trifidovi a že právě tento výstřel byl důvodem Cokerovy opatrnosti, a větřila v tom nějakou léčku. Odhodlána nedat se už podruhé nachytat, vrátila se ke svému vozu. Kam se odebrali ostatní – pokud se jim to vůbec podařilo – to netušila. Jediné útočiště, na které si vzpomněla a o kterém nikdo nevěděl, bylo to, o němž se takřka mimoděk zmínila mně. V naději, že jestli ještě žiji, vzpomenu si na ně také a zkusím je vyhledat, rozhodla se zamířit tam.
„Hned jak jsem měla Londýn za sebou, schoulila jsem se vzadu ve voze do klubíčka a spala jsem jako dudek,“ řekla. „Sem jsem přijela už časně po ránu. Zvuk motoru přilákal Dennise k jednomu z horních oken, aby mne varoval před trifidy. Potom jsem si teprve všimla, že jich kolem domů otálí snad víc než desítka, jako by čekali, až někdo vyjde ven. Domlouvali jsme se s Dennisem křikem. Trifidi se rozvlnili a jeden z nich vykročil ke mně, a tak jsem zas mazala zpátky do bezpečí auta. Trifid mířil přímo k vozu, a když byl už skoro u něj, rozjela jsem se a povalila ho. Ale byli tam ještě ti druzí a já kromě nože neměla žádnou zbraň. Nakonec to vyřešil Dennis.
‚Jestli máš rezervní kanystr benzínu, tak ho trochu vylej směrem k nim a hoď do něj zapálený hadr,‘ poradil mi. ‚To by je mělo zahnat.‘
Pomohlo to. Od té doby po nich stříkám benzín zahradní hadicí. Divím se, že jsme ještě nevyhořeli.“
S pomocí kuchařské knihy se pak naučila vařit a postupně začala uvádět dům do pořádku. Práce, učení a věčné improvizace jí zabíraly až příliš mnoho času, aby si mohla dělat starosti o budoucnost sahající za několik příštích týdnů. Nikoho jiného za všechny ty dny neviděla, nicméně byla přesvědčena, že tu někde musí žít ještě další lidé a pročesávala neustále zrakem celé údolí pátrajíc ve dne po kouři a v noci po světle. Žádný kouř nespatřila, a za všechny ty dlouhé míle nočního výhledu nezahlédla jediný záblesk světla až do večera, kdy jsem přijel já.
Z původní trojice obyvatel domu byl svým způsobem nejhůře postižen Dennis. Joyce byla stále slabá a v poloinvalidním stavu. Mary se držela stranou a jakoby nacházela nekonečné zaměstnání a jisté odškodnění v myšlenkách na nadcházející mateřství. Ale Dennis byl jako zvíře v pasti. Neproklínal bezmocně a marně svůj osud jako tolik jiných, které jsem potkal; ne, on jej nenáviděl se vzteklou zatrpklostí, jako by jím byl zahnán do klece, v níž nemínil zůstal navždy. Ještě před mým příjezdem přemluvil Josellu, aby mu vyhledala v encyklopedii vše o Braillovu písmu a zhotovila mu reliéfní kopii abecedy, aby se jí mohl učit. Každý den pak tvrdošíjně trávil několik hodin tím, že si dělal poznámky ve slepeckém písmu a potom se je pokoušel po sobě číst. Většinu zbývajícího času se užíral svou nemohoucností, přestože o tom jen zřídkakdy ztratil slovo. S urputnou houževnatostí, která mě vždy naplňovala bolestí, se snažil dělat to i ono, a vyžadovalo to často všechno mé sebeovládání, abych mu nenabídl své přispění – ale měl jsem stále v dobré paměti trpkost, jakou v něm jednou vyvolala má nevyžádaná pomoc. Žasl jsem nad pracemi, jimž se tak postupně krušně učil, přestože největším dojmem na mne zapůsobila spolehlivá ochranná kukla, kterou si udělal již v druhém dni slepoty.
Vyváděl jsem ho z jeho vnitřní izolace tím, že jsem ho bral na některé ze svých výprav za zásobami, a jemu dělalo radost, když mohl být nápomocen při nakládání těžších beden. Toužil po knihách v Braillově písmu, ale ty, jak jsme se usnesli, musí počkat, dokud se nezmenší nebezpečí nákazy ve větších městech, kde jsme je mohli nejspíš najít.
Dny začaly rychle utíkat, především pro nás tři, kteří jsme viděli. Josella byla neustále zaměstnána v domě a Susan se jí učila pomáhat. A na mne tu také čekala spousta práce. Joyce se zotavila natolik, že mohla – byť trochu vratce – vstát z postele, a pak se už začala sbírat rychleji. Krátce poté přišly na Mary první bolesti.
Byla to pro všechny z nás zlá noc. Nejhorší snad pro Dennise, který si uvědomoval, že všechno spočívá na bedrech dvou ochotných, ale zcela nezkušených dívek. Jeho sebeovládání ještě znásobilo můj bezděčný obdiv.
V časných hodinách sešla k nám dolů Josella. Vypadala velmi unaveně.
„Je to holčička. A obě jsou v pořádku,“ řekla a odvedla Dennise nahoru.
Po chvíli se opět vrátila a vzala si drink, který jsem jí zatím připravil.
„Díky bohu, šlo to docela hladce,“ oddychla si. „Chudák Mary se strašně bála, že to dítě bude taky slepé, ale samozřejmě že není. Teď zas hrozně pláče, že se na ně nemůže podívat.“
Napili jsme se.
„Je to stejně zvláštní,“ řekl jsem, „víš, jak všechno pokračuje. Připomíná mi to semeno – zdá se ti seschlé a scvrklé, řekla bys, že odumřelo, ale kdepak. A do všeho toho kolem teď vzchází nový život…“
Josella složila tvář do dlaní.
„Ach, bože! Bille. Copak to musí být takhle pořád? Pořád – a pořád – a pořád? – ?“
A usedavě se rozplakala.

 

POKRAČOVÁNÍ