Mladý, český, komiksový autor Michal Menšík (vystupující pod přezdívkou Nikkarin) má na svědomí relativně čerstvě vydanou knihu 130:Odysea, která je až překvapivě říznutá falloutím universem (ale nejen jím) a proto by, dle mého soudu, neměla uniknout ani brahminímu obecenstvu.
"Objevte kouzlo pustiny, která v sobě skrývá tajemná místa, pomníky předválečných dob i rozrůstající se nové civilizace.
Poutník jménem Bo tudy kráčí den za dnem, aniž tuší, jaká dobrodružství
jej čekají. Ještě neví, že i zcela obyčejné události budou mít v
budoucnu nevratné následky. Chcete-li se dozvědět o podivném výbuchu, o
tom, zda je možné ulovit hvězdu nebo proč 130 není jen obyčejné číslo,
je toto ta správná kniha..." říká text distributora.
Já říkám - byl jsem příjemně překvapen, co se výtvarné stránky týče, pop kulturními
odkazy (zejména těmi méně nápadnými viz. šrotiště) pobaven a vůbec má
to něco do sebe a je to pro mě tak nějak za hranicí průměrnosti české
scény.
Ohromné výtky mám ovšem ke scénáři. Nikkarin by si vážně měl
najít někoho, kdo by se téhle úlohy zhostil za něj. Osnova příběhu je
jen kompilát viděných nápadů z různých konců umění (fallout, clarke,
exupéry, aronofsky, strugačtí), příběhově se to naprosto rozloží a
vůbec působí to dojmem, že to vznikalo hrozně spontánně a bez plánu, což
by nevadilo, kdyby udržel formu nahodilých lehce fantaskních historek z
pustiny a nesnažil se na samotný konec hrubě naroubovat "rozjezd s
malým princem", který je děsně doslovný, popisný a až moc křečovitě se
snaží nějak vysvětlit, sjednotit a obhájit vše předchozí...
Rušivé jsou
i šedě lemované předělové stránky a hlavně, vcelku nesebevědomě, komiks
trpí naprosto brutální přemírou nadbytečných bublin. Nikkarin nezřídka
slovy znova popisuje to, co vypráví už obrazem a je to vážně škoda,
protože tak ukrutně ubírá vyprávění na imaginativnosti a lehkosti.
Přesto se jedná o kousek, který stojí při nejmenším za rychlé přečtení někde u regálu, už proto, že téhle tematice se u nás nikdo moc nevěnuje, natož v oblasti komiksu.