Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
Junktown! Malé městečko v pustinách, schované mezi dvěma pohořími, přesně uprostřed mezi Ztracenými horami a východní pouští. Na Junktownu je zajímavé hlavně to, že na něm není vůbec nic zajímavé. Několik více méně zděných domků a dřevěno-plechových chatrčí je obehnáno hradbou z haraburdí, a po relativně nedávném útoku supermutantů ještě přibylo pár zákopů a nějaké parodie na strážní věže. Slyšel jsem kohosi vyjádřit se o Junktownu jako o nechutné skládce, ale na rovinu, ten člověk Junktownu fandil. Byla tady rez, prach, krysy, smrad, chlast, pár zapáchajících brahmín - a to bylo asi tak všechno. Prostě Junktown. "Ty vole, ani nevíš, jak jsem rád, že to zatracený město vidím," řekl Justin a zadíval se upřeně na hromadu svinstva na obzoru, jako by mu měla každou chvílí utéct. "Už jsem myslel, že v tý podělaný poušti zhebnu!" Vydal se vstříct bráně do města. "Ty, Justine, počkej chvíli," zarazil jsem ho. "Co je?" "Nebylo by lepší, kdyby o našem příchodu raději nikdo nevěděl?" "Cože?" "Kdybychom se tajně vplížili do města, měli bychom lepší podmínky pro pátrání." "Na tom něco bude. Ale jak se tam chceš vplížit, když to fajnový město je celý obehnaný hradbama?" "Nezapomeň, že já ty hradby pomáhal stavět a opravovat." "A?" "Pojď za mnou." Obešli jsme město tak, aby nás nebylo vidět od hlavní brány, což vzhledem k podvečernímu šeru nebyl žádný kumšt. Na jednom místě byla hradba tvořena několika auty narovnanými na sebe a zpevněnými trubkami. Sebejistě jsem otevřel dveře jednoho auta a vlezl si dovnitř. Justin mě po chvilce váhání následoval. Nyní jsem se vybalil se svým největším překvapením: Odtrhl jsem sedadlo spolujezdce a odhalil tak díru vedoucí někam dolů. Vlezl jsem tam a ocitl se ve vlhkém, všelijakými potvůrkami se hemžícím prostoru obezděným nějakými tvárnicemi, trubkami a plechem. Byla tu tma jak v…někde, kde je moc tma. Justin si při slézání několikrát nabil, a musím přiznat, že to ve mně vzbudilo jisté zadostiučinění. Potom jsem vrátil křeslo na jeho původní pozici a chvíli počkal, než si Justin obhlídne tmu. "No?" začal po chvíli. "Co no?" "No kde to kurňa jsme?" "Víš, když jsme tady tenkrát před tou bitkou se supermutanty kopali zákopy, tak Irwing omylem obrátil plány. Následkem toho jsme jeden zákop, a to jako na potvoru ten nejhlubší, postavili tam, co měli bejt hradby. Když se na ten omyl přišlo, tak jsme to jako měli zahrabat, ale někoho napadlo, že by nebylo od věci to prostě jenom přikrýt. Po bitvě jsem se sem vrátil a trochu to tady upravil. No a tohle je výsledek!" "To ti na to nikdo nepřišel?" otázal se Green pochybovačně. "A kdo, prosím tě? Po bitvě bylo celý město přeházený tak, že se v něm nevyznaly ani ty pitomý krysy! Proboha, nám se při výkopech podařilo najít prastaré indiánské pueblo, tak koho by vzrušovalo pár metráků hlíny?!! O tomhle tajném průchodu vím jenom já a teď i ty. Doufám, že to nikomu neřekneš, nebo…" dodal jsem výhružně. "Nebo co," otázal se Justin a ruce mu cinkly o přezky na pouzdrech pistolí. "Nebo na tebe dolehne kletba faraónů," pravil jsem chmurně. "Opuchneš, vypadají ti vlasy, potom ti začne uhnívat…" "Dost, nech toho! Nikomu o tom neřeknu, čestné skautské." "Tys byl ve skautu?" "Ne, ale jsem vždy připraven." Zatímco jsme řečnili, podařilo se mi nahmatat hledaný poklop a ten jsem teď otevřel, čímž jsem dal možnost jedné pořádně vypasené kryse, aby rozšířila svou domovskou trubku o pořádně velký bejvák. "Tady tohle je jakási stará trubka, která čirou náhodou vedla kolem. Ústí ve sklepě jednoho rozbořeného baráku. Tudyma se dostaneme do města." "No, nijak mě nedojímá fakt, že se budu muset brodit nějakýma krysíma břečkama…" stěžoval si Justin, ale to už jsem lezl trubkou. Vylezli jsme v tmavém skladišti mezi hromadami beden. Když jsem se vyškrábal z potrubí, ke svému překvapení jsem zaslechl nějaké hlasy. Do háje, snad jsem nevylezl někomu v ložnici, napadlo mě. Ale pak jsem se pozorně zaposlouchal do rozhovoru: "…dobře. A kam to mám donýst?" ozval se hrubý hlas. "Víš, kde je Nekropolis?" zeptal se jiný hlas, tišší a klidnější. "Samo, kdo by neznal město ghůlů. Moment…snad ne tam?" "Bojíš se snad?" Tichý hlas zněl teď posměšně. "Née, ale…slyšel jsem takový historky, že by vám z nich vstávaly hrůzou vlasy na hlavě!" "Zaplatil jsem ti snad dost na to, abys přestal mít strach! Jestli to odmítáš udělat, najdu si někoho jiného!" "To née, pane, já to udělám! Takže to mám donýst do Nekropolis?" "Ne, tupče! Kdybys mi pořád neskákal do řeči, tak bys to už věděl. Na sever od Nekropolis, asi dva dny cesty, se nachází malá vesnička jménem Velký Bill. Tam si to převezme zákazník, a tam taky dostaneš první část výplaty." "Jasně, jasně. A ta vesnice se fakt jmenuje Velký Bill?" "Ano." "Proč?" "To tě nemusí zajímat. Stačí, když dobře odvedeš svou práci. A nezapomeň, nepotřebuju, aby o tom věděl Lars!" V té chvíli se vedle mě vyškrábal Justin. Snažil se něčeho zachytit, a přitom na sebe převrhl nějaké bedny. Oba rozmlouvající muž polekaně vyskočili. Zdálo se, že jsme prozrazeni a budeme si muset cestu ven prostřílet, ale pak ten tichý hlas řekl jenom: "Teda, letos se krysám dařilo!" "Jo, šéfe, já vám viděl takový krysy, hrůza povídat. Byly velký jako prasata a na nohách měly ocvočkovaný bagančata…" "Drž už hubu a koukej, aby byl ten náklad dodán včas! Nejlepší bude, když si ho vyzvedneš zítra brzo ráno, když budou ještě všichni spát." "Ano šéfe." "Dobře. Doufám, že mě nezklameš!" S těmi slovy odešel. Jeho komplic ještě chvíli postával přede dveřmi, a pak odešel také. Na okamžik jsem ve dveřích zahlédl jeho siluetu rýsující se proti o něco světlejšímu nebi. Byl to celkem normální chlap, ale zaujala mě pokrývka jeho hlavy: Byl to cylindr, pomačkaný a nahnutý na stranu, ale stále ještě působící zcela nepatřičně. "Tak jo, co to bylo?" přerušil tíživé ticho Justin. "Někdo si tady s někým dojednával nějaký kšeft: Odnést něco někam." "To se mi zdá býti dosti nejistou definicí." "Lepší nemám. Teď je ale důležitější, co uděláme." "No, myslím, že by bylo vhodné se ubytovat v nějakém fajnovém hotýlku, ne?" Ubytovali jsme se v Crash House, to je takový hotýlek, a jeho majitelce jsme dali trochu větší dýžko a poznámku, že o nás nemusí "taky hnedka každej vědět, jó?!" Pokoj, který Justin dostal za moje těžce vydřené prachy, byl asi tak pět krát pět metrů velký, se dvěma postelemi a rozvrzaným stolem. Taky tady byl jakýsi starý rezavý sud a v rohu hromada nějakého humusu. Protože už byla tma a mi byli po cestě docela unavení, rozbalili jsme si spacáky a natáhli se na zem, co nejdále od zablešených postelí. Byl jsem tak rád, že konečně spím pod střechou a o mou bezpečnost se stará někdo jiný, že jsem si ani nevšímal krvežíznivých potvůrek, které na mě začaly padat ze stropu, jen co jsme zhasli. Na druhý den ráno jsem se probudil fakt pozdě, slunce už stálo pěkně vysoko na obloze. Green se právě snažil něco ukuchtit na tom svém přenosném jako vařiči na brahmíní trus, a z vůně slaniny, která se linula po pokoji jsem usuzoval, že mu to snažení jde slibně. "Á, už ses vzbudil? Tady v tom fajnovém sudu máš vodu, nemoh jsem v noci spát a když pak začalo pršet, tak jsem něco nasbíral…" "V noci pršelo? Odkud šel vítr? A proč jsi nemohl spát?" "Ano. Nevím. Lezli po mně nějací hmyzáci, něco tady strašně smrdělo a naši sousedé děsně hekali a funěli," pravil znechuceně Green. "A propos, co to bylo za blechy, co tady toho bylo tak moc?" "Ani nevím, ale najdeš je skoro všude." "V Hubu teda ne. Doufám, že mi nezasvinily můj fajnovej spacák." Vstal jsem a pochybovačně pohlédl na sud s vodou. "Půjčíš mi geigera?" "Jasně, ale na co? Myslíš, že jsme něco pochytali?" Beze slova jsem vzal podávaný čítač a projel jím kolem sudu s vodou. Pokojem se ozvalo typické chrastění. "Ty vole!" vydechl Justin. "Doufám, že ses v tom nekoupal." "No, opláchl jsem se v tom…" "Tak to ti potom přeju pěkně zářící sny." "Hele, Joe, snad to není tak vážný…" začal Justin a v hlase mu zazněl strach, strach z neznámé a pomalé, o to však jistější smrti. Znovu jsem zkontroloval hodnoty. "Není to smrtelné." Justin málem odfoukl barák, tak moc si oddechl. "Ovšem hodil by se Rad Away." "Ten nemám. A ty?" "Taky ne, já spoléhám na svou opatrnost. Ale možná ho seženem někde v Junktownu. Teď bys každopádně měl vylít tu vodu." "No jo, za dobrotu na žebrotu," bručel Justin. "Kdybys nebyl měšťákem, nestal by ses zářičem," zabásnil jsem si na ráno a pak už se pustil do slibné snídaně. Po snídani se Justin vydal shánět lék a já si sedl před okno a sledoval dění ve městě. Kromě toho jsem potřeboval opravit botu, tak jsem hodil do vařiče kus radškorpioní kůže, ať změkne. Trvalo to asi tak hodinu, a já si zatím obrousil pár podomácky vyrobených nábojů, než se vrátil Justin. Vypadal tak rozmrzele, že ani nemělo cenu ptát se ho na výsledek pátrání. Ale on mě překvapil. "Hádej, kdo je ve městě." "Hm?" "Lasie a René. Včera se pobili s nějakým strážným, ale asi to nebylo nic vážného. Potkal jsem je před kasinem." "Fakt jo? Co tady asi dělají zrovna tihle dva mutanti?" "Řek bych, že to samý, co my. Hledají stopy." "A našli nějaké?" "To musíme zjistit. Jdeme do baru." "Ale počkej, já tady mám rozdělanou botu…a…" "To doděláš pozdějc. Teď nás čeká práce!" "Že to slyším zrovinka od tebe…" Skum Pitt je bar tvořený dvěma místnostma - v jedný se chlastá a ve druhé má Neal, vlastník baru, svůj pokoj. Jeho žena také odpočívá v pokoji, ale v urně na výčepním pultě. Mě to přijde trochu morbidní, ale holt každej jsme nějakej, že. Nenápadně jsme vlezli do baru, který byl i přes brzkou dobu otevřen. Důvod byl jasný hned: velký supermutant si prostě otevření vynutil, a to tak, že vyrazil dveře a rozrazil jeden stůl. Stoupli jsme si k baru a začali jako mluvit mezi sebou. Ve skutečnosti však jsme do svého jakoby rozhovoru zakomponovávali různá klíčová slova a pak sledovali, jak zareagují hosté. Moc se nám to ale nedařilo. Nakonec jsme teda ztichli a pozorně poslouchali, co se děje kolem. Většina rozhovorů se točila kolem supermutanta, který tiše chlastal v rohu. Nuda. "…šílena brahmína, povídám, jó hošánku, tos ještě neslyšel, ale já ti znal jednoho a ten měl bráchu…" "…teda řeknu vám, chlapi, ta je měla…" "Oranžová. Nabeton." "…fixní multiplicita individuálních hyperprostorových domén je inertní k disproporcím v kvantovém chaosu…" "…aime le fromage parce que je suis…" "…nebylo to lehký, vem si, že takový mutant má aspoň metrák…" "…a nakonec se nám přece jen podařilo tu holku chytit! *smích*" Aha, teď jsem zbystřil. Tohle mohlo být zajímavý. Pomalu jsem se otočil, abych viděl na stůl, od něhož zazněla tato slova. Seděli tam tři chlapi, jednoho jsem znal, byl to místní brahmíňák, ale ty druhý dva jsem viděl poprvé. "Hej, Justi!" sykl jsem bokem. "Jo, slyšel jsem. Pojď za mnou." Vyšli jsme před bar. "Slyšels to?" řekl jsem nedočkavě. "To musí být ono!" "Tak klidni, hošánku, zatím víme jenom to, že chytili nějakou holku, ale kdy a kde a koho…?" "Musíme se tam vrátit a odposlouchávat dál!" "Já nemůžu, mě jeden z nich zná." "Já tam taky jednoho znám, ten napravo, to je nějaký Igor, pase tady brahmíny." "Já myslel toho s jizvou. To je Leonard Bennet, občas bývá k vidění v Hubu, ale bývá viděn nerad. On totiž patří k Cechu zlodějů. Kdyby mě uviděl, tak se hnedka zdekuje." "Tak já se tam vrátím a ty zatím…" "Já zatím zkusím něco vymáčknout ze strážných." Rozešli jsme se a já se vrátil do baru. Vypil jsem další pivo, ale nic zvláštního jsem nezaslechl. Až pak… "Velký Bill?!" vykřikl nevěřícně neznámý muž sedící mezi Benntem a Igorem. "Fakt se to jmenuje Velký Bill?" "Jo a neřvi tady," utišil ho Leonard Bennet. Následující rozhovor byl zase veden potichu, zaslechl jsem jenom slova "Leguán Bob". Věděl jsem, že někdo takový prodává v Hubu občerstvení, ale neviděl jsem žádnou souvislost s potenciálním zločinem. Vida, že nic dalšího už asi nevyslechnu, přešel jsem k protějšímu rohu, kde postával jakýsi mladík a snažil se zpívat. "Čau brácho, jak ti říkají?" začal jsem. "Ismarc. Já tady dělám hudební doprovod." "Hm, bezva muzika, fakt seš dobrej. To se musí ocenit," řekl jsem a podal mu pár víček. "Jé, díky šéfe! Chcete něco zazpívat speciálně pro vás?" "To ani ne, jenom by mě zajímalo, nevíš kdo to sedí támhle v tom protějším rohu?" "Ten jeden je Igor, on je místní. Toho druhého jsem slyšel se představit jako Martina Baumanna, prý je to lovec. Ale toho třetího, toho s tou jizvou neznám, je mi líto." "Dík, barde. Jen zpívej dál, objednám ti pivo." To jsem také učinil, ale musel jsem sebou hodit, neboť sledovaná společnost právě vstala od stolu. Před barem se rozešli. Igor zamířil k sobě domů, Bennet šel někam směrem ke Crash House a Baumann ho doprovázel. Před hotelem se také rozdělili, Bennet zapadl dovnitř, zatímco Baumann se odebral dál. K mému překvapení zaklepal na dveře místního starosty, Kiliana Darkwatera. Připlížil jsem se pod okno a nakoukl dovnitř. Baumann nakupoval. Kilian mu nabízel různé předměty,vesměs zbraně a střelivo, a cizinec si je zkoušel a něco dával stranou. Nakonec byl obchod uzavřen, ale k mému překvapení Baumann odešel bez placení!! Darkwater mu právě před mýma očima daroval výbavu snad za tři tisíce zátek! Tady něco nehrálo… Sledoval jsem Baumanna až k dolní bráně, kde se přidal ke karavaně. Bohužel se mi nepodařilo zjistit, kam měla ta karavana namířeno. Zamyslel jsem se. Skutečně jsem právě narazil na nepatrnou stopu únosců dcery pana Donahuea? Brahmíňák Igor byl známý svou zálibou v houbách, co rostly na brahmíním trusu, ale možná teď přešel na nějaký tvrdší fet. Kromě toho to byl starý výtržník. Přesto se mi však nezdálo, že by se mohl přidat ke zločincům. To ten Leonard Bennet mohl být tvrdší chlápek, ostatně ta jizva působila zlověstně. Na druhou stranu, spousta lidí má jizvy, třeba já mám jednu na …ehm…chci říct, že ne každý zjizvený chlápek musí být nutně padouch. I když patří k Cechu zlodějů. A Martin Baumann - to je nejpodivnější chlap. Proč mu Kilian DAL tolik drahých věcí? Že by byl také zapletený do něčeho nekalého? Ne, tomu se prostě nedalo uvěřit. Kilian byl prostě férový chlapík, který nás všechny podržel při obléhání Junktownu mutantama. No a pak tady byli ti dva podivní chlapíci, které jsme vyslechli ve skladišti. Co to bylo za lidi? Pak jsem uviděl šerifa Justina a šerifa Larse, velitele Junktownských stráží. Vycházeli z Kasina a rozmlouvali s jeho majitelem Gustoferem. Jeho tělesný strážce Saul postával opodál. Zašel jsem za nima. "Dobrý den, šerifové, pane Gustofere." "Ale, tak i Shady Sandský šerif dorazil?" podivil se Lars. "Pracujeme spolu," řekl na vysvětlenou Justin. Lars se otočil na Gustofera: "Dobře, ale ještě jednou se to bude opakovat a nechám ty vaše výherní automaty zrušit. Nepotřebujeme tady žádný roztržky!" "Jasně, jasně, vrátím se zpátky k boxu. Koneckonců, jsem to přece já, koho ten zoufalec mále podřízl!" "Ono taky prohrát tolik peněz není jen tak. Ať je to pro vás ponaučením. A vy chlapci pojďte. Nezajdem k Nealovi do baru?" "Ne díky, odtamtud právě jdeme." "Hm, dobře. Proč tady vlastně jste?" "Jednomu obchodníkovi z Hubu se cestou do Junktownu ztratila holka." "No a? Tady se ztrácej lidi jak na běžícím pásu, někteří odcházejí, někteří umírají a někteří se prostě jen tak vypaří. A v Pustinách se přece ztrácej celý karavany!" "O to tady celkem ani nejde, akorát že ten obchodník je ochotný vyplatit nám 10 000 zátek za její nalezení." "Deset tisíc!! Bože, za tolik peněz bych klidně lezl až na kraj světa nebo ještě dál!" "No, takže nás doufám chápeš. Prostě, všechny stopy vedou sem do Junktownu." "Hm, a našli jste už něco?" "Zatím jsme si tady všimli několika podezřelých individuí." "Tak toho jsem si taky všiml. Před pár dny prošla do města ta snajperka, jak se…jo, Daemia. Znáte ji, ne? Ta co během Bitvy o Junktown zastřelila třicet mutantů svojí odstřelovací puškou. Divil jsem se, co tady dělá, ale teď už se nedivím." "To je zajímavé. Nevíš, kde se ubytovala?" "Asi vzadu v bordelu, co já vím. Ještě jsem ji na ulici nepotkal." "Hm, a nějací další podezřelí?" "Toho supermutanta a jeho ghůlího šéfa jste si už asi všimli." "Nejdou přehlédnout." "Ale kromě nich, hmm, asi nikdo. Počkat, teď mě napadá - vždyť já jsem neviděl vcházet vás!" "Fakt? To je divný…" snažil se Justin. "Přišli jsme s karavanou, asi před třemi nebo čtyřmi dny…všichni chlapi hned zapadli do hospy, tak jsme se ti asi ztratili, no." "Že by? Musím zlepšit bezpečnostní opatření…No nic, mějte se," řekl Lars a odešel. Když jsme osaměli, zeptal jsem se Justina: "Tak si představ, Kilian je asi do něčeho zapletenej. Nakoukl jsem k němu oknem, dal tomu Baumannovi výbavu, bratru tak za tři tácy, úplně zadarmo!" "Třeba to byly alimenty." "Ha ha. Ještě něco: Baumann odešel z města a Bennet asi bydlí taky v Crash House. A co jsi objevil ty?" "Teď se podrž. Zašel jsem k doktorovi kvůli té radiaci, jak na mě promluvil, hnedka jsem ten hlas poznal. On je ten šéf ze skladiště!" "Cože, doktor Morbid!?" "Přesně tak. Já mám na hlasy paměť. Byl to on. I postava souhlasí. Je to on." "Teď už jenom potřebujeme zjisti, kdo je ten jeho komplic." "I to už vím. Zeptal jsem se na to Larse, než jsi přišel. Dneska ráno odjel z města jakýsi Johnson. Často jezdívá přes Pustiny a před úžehem se chrání mírně pochroumaným cylindrem." "Johnson, hm, to mi nic neříká…" "Mě taky ne. Patří k lidem, co dodávají zboží do těch malejch osad divochů, kam se nevyplatí vysílat karavany. Má dvě tažný brahmíny a vůz a to mu stačí." "Ty, Justine, říká ti něco Velký Bill?" "Myslíš tu vesnici, co o ni mluvil Morbid ve skladišti?" "Jo. Představ si, mluvil o ní Baumann." "Hm, to je podivné. O téhle vesnici slyším poprvé, ale koneckonců, já taky neznám kdejakou vesnici." "Myslíš, že je nějaká spojitost mezi Baumannem a tím Johnsnem?" Justin jenom pokrčil rameny. Vrátili jsme se do Crash House na pokoj a já si mohl konečně spravit botu. Green vyrobil oběd, přičemž se mu podařilo do polívky převrhnout pikslu brahmíního klihu. "Tak máme místo polívky omáčku," okomentoval to. Obědvali jsme mlčky. Justin se v zahuštěném blivajzu jenom ponimral, ale já, veden návyky z dětství, jsem spolykal všechno, co šlo. Bůh ví, kdy budu mít zase možnost se najíst. Najednou Justin vyskočil od okna. "Hele, to je ten Benett!" "No jo, kam jde?" "Honem, musíme za ním!" Když jsme však vyběhli před hotel, byl už Leonard Bennet pryč. "Sakra!" ulevil si Justin. "Kam se mohl ztratit?" "Myslím, že nemá cenu ho hledat. Ale…tak mě napadlo…" "Co?" "Hm. Vrať se zpátky do pokoje, přijdu za chvíli," řekl jsem Justinovi, počkal, až zmizí v hotelu, a pak se vydal podél stěny hotelu tam, kde jsem tušil Bennetův pokoj. Opatrně jsem nakoukl skrz okno. Skutečně, pokoj byl prázdný, a na židli visel kabát, který jsem na Leonardovi viděl v baru. Pozorně jsem si celý pokoj prohlédl. Nebylo tam nic až tak zajímavého, až na dvě věci. Tou první byla puška, kterou jsem ještě nikdy neviděl a ležela na posteli. Byla bohatě vybavena nadstandardní výbavou - tlumičem, výklopnou opěrkou, puškohledem a laserovým zaměřovačem pod hlavní. Očividně byla často používána, ale přesto byla výborně vyčištěna a naolejovaná, teda pokud to můžu já posoudit. A tou druhou věcí bylo velké klubko jakéhosi drátu, které leželo vedle pušky. Byl to izolovaný drát a byly ho dvě barvy. Vida, že už nic dalšího nevyzkoumám, vrátil jsem se k Justinovi a o všem mu pověděl. Vyslechl mě a pak přišel se zajímavou teorií: "Tak mě napadlo - jak Kilian dal ty věci tomu Baumannovi - že mu třeba splácel nějaký dluh." "Hm, a jaký?" "No - není to až zase tak dávno, co se Kilian Darkwater stal Junktownským starostou a okamžitě tady toho dal dost hodně změnit. Kde na to asi vzal?" "Chceš říct…" "…že možná přebral kšeft po Gizmovi." "To snad ne. Kilian je přece čestný, bezúhonný…" "Tak ho vidíš ty," uzavřel Green. Zase bylo o čem přemýšlet. Jakmile se trochu ochladilo, vyšli jsme opět do ulic. Rozdělili jsme se a provedli pátrání na vlastní pěst. Přišel jsem na pár překvapivých skutečností - třeba že bývalý boxer a nynější majitel kasina Gustofer je Kilianovým zaměstnancem - ale žádná ze zpráv se nezdála být důležitou. Zrovna jsem vyslýchal jednu stařenku, když tu se Junktownem rozlehl ohlušující výbuch. Ozval se rachot a třískot rozbitých domů, a na obloze se objevil zlověstný mrak. Okamžitě jsem se rozběhl k místu výbuchu. Byl to Nealův bar! Přes kouř a prach jsem toho sice moc neviděl, ale i tak bylo jasné, že je budova téměř zničena. Okamžitě jsem skočil do dýmu a začal řvát: "Je tu někdo zraněný?!!" Odpovědí mi bylo několik naříkajících hlasů. Šel jsem tedy poslepu vpřed a v tom jsem uviděl, jak zpod stolu čouhá čísi ruka. Pokusil jsem se tedy stůl odhodit stranou, a přitom jsem uviděl i zbytek těla. Patřil jakési mladé ženě, blondýně, s nádhernýma modrýma očima. Ty oči se nyní upíraly na mně, jen pomalu se přes ně přelévala tuhnoucí krev z rozervaného čela. Byla mrtvá. V tom mi na záda dopadla ruka a ozval se známý hlas. "Joe, té už nepomůžeš. Pojď, musíme vytáhnout ostatní!" Společně s Justinem Greenem se do trosek vrhlo také několik dalších lidí, vesměs Junktownských hlídačů. Zanedlouho se mrak rozptýlil, a my mohli přehlédnout celou spoušť. Polovina Nealova baru byla zcela zničena, nic z ní nezbylo. Druhá polovina byla "jenom" šíleně dobita. Dr. Morbid se svými pomocníky ošetřoval raněné. Kromě mnou nalezené ženy byli ještě další dva lidé mrtví - pasák brahmín Alan a jakýsi starý rolník. Oba zabily poletující trámy. Neal přežil bez zranění, neboť byl krytý za pultem, ale zničení jeho milovaného baru ho zdrtilo. Jeho číšnice Trish také vyvázla jen s pár oděrkama. Co bylo ale nejzajímavější - z trosek vylezl také jeden dost drsně poraněný supermutant a zpod něj se vyhrabal jeho ghoulí šéf. Oba vylezli právě z nejvíce poničeného místa; ghůl ze sebe oklepal prach a spálené maso, zatímco jeho velký kámoš jenom tupě čuměl před sebe, občas si olízl nějakou tu ránu, a po chvíli dodal: "Au." Renému ten výbuch sebral řeč, a tak jen nervózně a nerozhodně chodil sem a tam a strašil děti. Pak zakopl o něco na zemi a natáhl se do prachu. To něco byly dráty. Sakra, takový už jsem někde viděl, pomyslel jsem si. Ale kde? "Co se stalo?!" křičel Kilian Darkwater, přibíhavše k místu výbuchu ze svého baráku. "Nějaký výbuch zdemoloval Nealovi bar," hlásil Lars. "Jaký výbuch? Je někdo zraněn?" "Nevíme, co tady vybuchlo. Možná nějaký granát z doby Obléhání nebo nějaká zapomenutá bomba Lebkounů." "Sakra!" "Tři lidé jsou mrtví a další tři těžce raněni, starosto." "Ku*va!!" Kilian a Lars pak odešli obhlídnout místo exploze a mrtvá těla. "No, šerife Greene, co si o tom myslíte?" zeptal jsem se kolegy. "Nemyslím si nic než to, že bych se teď rád okoupal." "V hotelu je nádrž s čistou vodou." "Fajn, tak jdem tam." Zbytek odpoledne jsme pak strávili opravou výstroje a nákupem nějakých věciček. Do ulic jsme vyšli zase až večer. Naše první kroky vedly k Nealovi. Většina trosek již byla vyklizena a několik obyvatel Junktownu pomáhalo Nealovi stavět nový bar. V záři zapadajícího slunce jsme zahlédli postavu Dr. Morbida, který právě dokončil obvazování Trish. "Ta čišníce je fuckt kost," ohodnotil Justin jednu ze siluet. "Hned bych s tím fajnovým doktůrkem to obvazování měnil!" Dr. Morbid zamířil ke své ošetřovně. "Když už jsme u toho Morbida - co takhle ho vyslechnout?" "Jdeme!" Dr. Morbid vlastnil betonový barák nedaleko brány do města. Byl to docela vysoký dvoupokojový dům s honosným nápisem "Nemocnice". Když do něj Justin vcházel, srazil se s někým, kdo zrovna vycházel. Kovové zbroje o sebe cinkly a pak se ozval nepříjemný hlas: "Kdo jste?" "Šerifové Justin a Joe. Chceme mluvit s doktorem." "Doktor vás teď nepřijme." "A TY to víš jak?" "Já jsem jeho zástupce, osle! Jmenuju se Cougar a jestli hned nezmizíš, tak budeš mít problémy!" "Tak hele ty plechovko, budeme s doktorem mluvit teď nebo až potom, co z tebe naděláme štrúdl, ale my s ním mluvit BUDEME!!!!" rozjel se Justin. Cougar zbrunátněl. Nozdry se mu rozšířily… "Takže?" zeptal se Justin naivně a v následující chvíli mu na bradě přistála Cougarova pěst. "Ale pánové, přece se nebudete prát," řekl jsem unaveně a kopl Cougara do žaludku. Justin se zatím potácel a mával rukama, aby chytil balanc, takže připomínal opilého motýlka. Kopl jsem Cougara do žaludku ještě jednou, ale pak se mi ucha dotkla nepříjemně studená hlaveň. Zašilhal jsem doprava a v přítmí uviděl dalšího maníka, jak na mě míří SIG Sauerem. "Dík, Flashi," zaskuhral Cougar a zvedal se ze země. Pak hmátl pod svou zbroj a vytáhl pistoli. "Teď s těma salátama skoncujeme!" Najednou mu u nohou přistál dvoumetrový oštěp a zároveň se ozval zvuk odjišťovaných palných zbraní. "Chyťte se nebes, pánové!!" přikázal nám drsný hlas šerifa Larse. Obstoupilo nás pět maníků v kožených zbrojích a s oštěpy a pistolemi, a tak jsme poslechli. "Bít se můžete jak chcete, ale nosit zbraně je v tomhle městě zakázáno!" řekl tvrdým hlasem. "Odevzdejte mi své kvéry!" "Ale Larsi, my jsme si nezačali…" snažil jsem se z toho vykroutit, ale šerif byl nekompromisní: "Kvéry sem, nebo noc v base!!" Dali jsme mu své pistole. Hlavně Justin se nemohl odloučit od svého SIGu a já zase od své P99, ale co se holt dalo dělat. Lars zbraně spokojeně shrábl do kapsy. "Ták, a teď se teda porvěte!!" "Cože?!" "Když jste tak aktivní, tak si teďka rozbijte huby! Dělejte!!" "Hele Larsi, jako šerif šerifovi ti musím říct…" "Nekecej Greene a mlať se jako chlap!!" zařval Lars a vytáhl svou upilovanou brokovnici. "Tak bude to!?!" Došlo mi, že Lars to myslí vážně. Ve tváři měl výraz, jaký jsem u něj ještě neviděl - a nebyl vůbec tak přátelský jako dopoledne. Jenomže proti dvojce Cougar-Flash jsme neměli šanci! Cougar byl hora masa a Flash zase takový šlachovitý atlet, zatímco my…tlustý pašík a mladík, co donedávna ani neuměl střílet z pistole! Cougar zaútočil první - praštil Greena do břicha. Ovšem kovová zbroj Mk. II., na rozdíl od Mk. I., chrání i břicho silnou kovovou deskou. Green kontroval sekem hranou dlaně do krku, a dál jsem už jeho zápas nemohl sledovat, neboť se na mně vrhl Flash. Dostal jsem jednu do zubů, ani jsem se nevzpamatoval a už tu byla druhá do ramene a třetí a čtvrtá… Mával jsem kolem sebe pěstmi a občas také zasáhl, ale Flash kolem mě poskakoval jako boxer kolem boxovacího pytle. Pak konečně udělal chybu - po vzoru akčních hrdinů provedl kop s otočkou a na chvíli odkryl své slabiny. Odfrkl jsem krev z rozbitého nosu a vrazil mu hlavou mezi nohy. V tom pohybu byl všechen můj vztek a všechna síla. Skoro jsem ho tím vykastroval. Flash zařval, odletěl o dva metry dozadu a začal se svíjet na zemi. Vrávoravě jsem se postavil a uviděl Cougara, jak sedí na Greenovi a mlátí ho. Justin se snažil krýt lokty tvář, ale bylo na něm vidět, že má dost. Jakmile jsem se vzpamatoval natolik, abych věděl kde je země a kde nebe, šel jsem Justimu na pomoc. Skočil jsem za Cougara, obejmul pravačkou jeho krk, takže loket a rameno fungovaly jako dva ramena svěráku, levačkou to pojistil a kolenem se zapřel o Cougarova záda. Tenhle chvat jsem se naučil ještě doma na brahmínách. S trochou obratnosti zkrotí i mladého jankovitého býka. Cougar přestal mlátit Justina a chytl mou ruku, snažil se uvolnit si krk. A přestože byl silný, neměl dost rozumu, aby pochopil, že používám své končetiny jako páky, prostřednictvím nichž přenáším jeho sílu do škrtící ruky. Čím víc se vzpínal, tím víc jsem ho škrtil. Začal chroptět, ale mě to bylo jedno. Byl jsem dobitý a krvácející a klidně bych ho zabil, kdyby se do toho nevložil Lars. "Dobrý, Joe, tohle jsem nečekal. A teď ho pusť." Pustil jsem Cougara, ovšem až potom, co do mě Lars strčil brokovnicí. "Myslím, že teď už jste se vy čtyři vyřádili dost, ne?! Ať už vás příště nenapadne dělat výtržnosti v mým městě! A teď - jděte domů." Pomohl jsem Justinovi vstát, a když jsme procházeli kolem Larse, řekl nám ještě: "V tomhle městě platěj zákony pro každýho, tedy i pro vás, jasné?!" |
