No a ona si sehnala chlapa, aby ji chránil, a možná i něco víc, ale do toho mi nic není. Byl to takový ten hrdina z pouště, jako by právě vyskočil z pohádek. Čistá, nepotrhaná kombinéza s kevlarovou vložkou, dokonalé pouštní maskování s hnědými hady na pískovém podkladu, v prackách em čtyřka a kol pasu sumky plné průbojné munice. Prostě hrdina k pohledání. Zabarikádovali se v jednom baráku, kdysi tam bylo městečko, ale tlaková vlna odfoukla všechny domky, až zůstal jenom ten jeden, solidní, stavěný z betonových panelů. Dobrá pevnost, s pěti muži bych se tam ubránil šedesáti. Sedl jsem si za jeden keřík asi půl míle daleko a dva dny civěl na ten barák. Všechny okna zabarikádované, na střeše solidní snajprské hnízdo, už tam chybělo jen minové pole a ostnatý drát. Po celé dva dny z toho baráku nikdo nevystrčil čumák. Až později jsem zjistil, že ve sklepě byla tisíc galonová nádrž s vodou a dvě bedny sušených vojenských přídělů jídla, ale už tehdy jsem nějaký takový podraz čekal. Jídla měli dost a dost, naopak já jsem na tom byl bledě. Mohl jsem tam zůstat pět dní, pak jsem se musel vrátit do nejbližšího města - znáte Pustinu, není tam nic k jídlu, voda už vůbec ne. Rozhodl jsem se napnout termín do krajnosti. Pět dní, to každému poleví ostražitost. Každému.
No jo, jenomže oni tam byli dva, že ano. Klidně se mohli na hlídce střídat. Jediná šance byla zaútočit v době, kdy má hlídku ta ženská, ale jak to zjistit? Tohle byl ten největší problém. Psychologie a obrácená psychologie: ten chlapík mohl hlídkovat v noci, protože ví, že v noci se přepadává nejčastěji. Anebo mohl hlídkovat přes den, protože si mohl myslet, že já si myslím, že on hlídá v noci, protože si myslí, že v noci se přepadává nejčastěji. No ano, jenomže on tak mohl hlídkovat v noci, protože si myslel, že já si myslím, že hlídkuje přes den, protože si myslí, že já si myslím, že on si myslí…víte jak to myslím. Jak říkám, tohle bylo nejtěžší. Však jsem na to taky skoro dojel, ale to bych předbíhal.
Pátý den večer jsem všechno vsadil na jednu kartu. Buďto vyhraju a v baráku budou nějaké zásoby, nebo se stáhnu a na stopu se vrátím až bůhví kdy, jestli vůbec. Vzal jsem svoji starou loveckou pušku, utáhl na ní všechny ty objímky a dráty, co ji drží pohromadě a vyplížil se směrem k domu. Bal tmavá noc, konec konců, v Pustině světlá noc ani být nemůže. Plazil jsem se opatrně, byl jsem už kousek od domku - právě v té kritické vzdálenosti, akorát na dostřel ze střechy a příliš daleko od krytu u zdi. Srdce jsem měl v krku, ale nic se nestalo. Dorazil jsem až ke zdi a nahmatal okno zabedněné nějakým plechem a deskami. Dal jsem tam kostku Semtexu. Měl jsem sice v úmyslu vniknout dovnitř potichu, ale kdyby to nevyšlo, tak tohle byl vchod pro plán B. Pak jsem se opatrně vydal podél stěny kolem baráku, chtěl jsem využít pootevřeného sklepního okýnka na východní straně. Tak jsem se chytil. Nevím, jestli to ten frajer nastražil, ale spíš ne. Před domem ležel dlouhý pás plechu, zakrytý pískem. Jak jsem na něj šlápl, zavlnil se a zarachotil. V mžiku jsem ležel na zemi, a to bylo moje štěstí. Ozvala se krátká dávka, střely letěly těsně kolem mě. Jenomže ne z toho domu. Z pouště. Ten hrdina byl fakt třída, aspoň co se maskování týče. Vystavěl si hlídkovou pozici stranou domu! A nejen to, on se tam dokázal dostat, aniž bych si toho všiml. Samozřejmě jsem nemohl neustále kontrolovat celé okolí domku, ale tohle…
Ze své pozice měl na mušce celý dům a širý pás země kolem, ale já měl úžasné štěstí. Byl jsem zrovna na závětrné straně, a asi dvě stopy ode zdi tady byl navátý pás písku. Za ním jsem se kryl. Ležel jsem na břiše, kdybych se nadzvedl, třeba jen na lokty, tak mi ustřelí hlavu. Na druhou stranu jsem slyšel každé šustnutí, každý krok. Ani můj protivník se nemohl moc hýbat.
Ležel jsem tam celou noc. Byla zima, bolelo mě celé tělo z té pitomé polohy, byl jsem vyčerpaný z věčného naslouchání, ale to pravé peklo mělo teprve přijít. Slunce vyšlo, a rychle změnilo noční poušť v pekáč. Trošku jsem se nadzvedl, rozhrnul písek, abych věděl, kde leží ten druhý. V hlavě jsem měl spoustu představ, že on se v noci přesunul, že už ho mám za zády, a tak. Ale ne. Byl pořád na svém místě, v maskovaném okopu. Jak jsem nadzvedl hlavu, hned tu byly olověné včeličky, do písku, do zdi, všude kolem.
Začalo být opravdu vedro. On byl stíněný, a určitě měl sebou jídlo a vodu, ale já ne. Měl jsem sebou jeden granát, tak jsem se rozhodl to risknout. Vykopl jsem nohama, zhoupl se na břiše a zároveň mrštil výbušninu. Vyšlo to, chlapík se dal nalákat a vypálil na boty. Granát vybuchl. Do vzduchu se vznesla maskovací fólie a nějaké třísky. Chtěl jsem hned vyskočit a prohledat mrtvolu, ale pak mě něco zadrželo. Pochybnosti. Bylo by to moc fajn, sejmout ho granátem, až příliš fajn. Najednou mi to přišlo strašně jednoduché. Chvíli jsem se ani nehnul, pak jsem zariskoval podruhé: sundal jsem ze sebe kabát, bylo to dost těžké, nehýbat se přitom. No a pak jsem do něj strčil pušku a pomalu nadzvedl nad dunu.
Náraz kulky mi málem zlomil ruku. Puška se rozletěla na kousky, zasypaly mě třísky z rozražené pažby. Další a další dávky bubnovaly všude kolem a já se snažil zahrabat co nejníž. Měl jsem už jenom osmatřicítku browninga, což bylo dost málo na chlapíka s útočnou puškou. Nezbývalo než čekat. Zpátky jsem už nemohl.
Bylo poledne. Ležel jsem na slunci a nemohl se ani pohnout. Každý kousek nechráněné kůže byl spálený. Trochu mě utěšovalo, že ten druhý je na tom stejně, když jsem mu vyhodil do vzduchu hnízdo. Nevěděl jsem ovšem, kde přesně leží, v tom měl výhodu.
Najednou se ozval výbuch. Nepřemýšlel jsem o tom, odkud to jde, prostě jsem vyskočil na nohy s pistolí před sebou. Padesát stop přede mnou ležel v mělké proláklině - nebylo to hlubší než půl stopy - ten hrdina, kombinézu měl očazenou od granátu, v rukou pušku, a mířil tam, co se ozval ten výbuch. Než se stihl otočit na mně, už jsem střílel. První šla vedle, druhá sklouzla po pušce, třetí zasáhla přímo nad kořen nosu, čtvrtá mu rozrazila čelist. Byl mrtvý. Konečně.
Vyčerpaně jsem se zhroutil u zdi. Nohy, které ležely celou noc a půl dne v klidu, aby se pak najednou vymrštily, mě bolely, v hlavě hučelo, tep vyskočil z minima na maximum. No prostě hrůza.
Na téhle straně neměl dům žádná okna a na střeše se teď určitě nedalo vydržet, takže jsem to risknul a šel prohledat toho mrtvého. Byl to mladík, docela fešák, nepoznamenaný radiací. Jako ze škatulky. Vzal jsem si jeho pušku a v kráteru, který zbyl po výbuchu mého granátu, jsem našel láhev s vodou. Pak jsem se šel podívat, co že to vlastně bouchlo. Byla to ta moje kostička plastiku, jak jsem ji dal na okno. Bylo to z jižní strany, přímo na slunku, a tyhle trhaviny jsou na teplo dost náchylné. Prima, zachránilo mi to život a navíc ještě udělalo vchod.
Protáhl jsem se dovnitř a když jsem přivykl tmě, vydal jsem se opatrně vpřed. V přízemí nikdo, ani v patře, zbýval sklep. Tam jsem ji našel. Seděla schoulená v rohu, když poznala, že nejsem její obránce, nýbrž vrah, rozbrečela se. Chtěl jsem říct něco jako, že je mi to líto, a ať to nebere osobně, ale nakonec jsem mlčel. Vytáhl jsem dýku, a pak ji zase schoval. Raději jsem obětoval jeden náboj, do hlavy, měla to za sebou hned.
Je mrtvá. Pohřbil jsem ji, hned u zdi, a vedle ní toho statečného ochránce. Ve sklepě bylo jídlo a voda, vzal jsem, co jsem potřeboval a zbytek ukryl, třeba se to bude někdy hodit. V mém povolání nikdy nevíte. Jinak nic. Pušku a munici neúčtuju, mám tu jeho, a protože je lepší, než moje bývalá, tak vám nepočítám ani ten granát a plastik. Pohřební práce jsem vykonal z vlastní vůle, ten chlap si to zasloužil. Takže to máme základní sazbu, plus boj s ochrankou - co se tak díváte, byl sice jen jeden, ale k smrti člověku stačí jedna jediná kulka, že ano. No a ještě je tu přirážka za to, že cílem byla žena. Nemyslete si, pro mě není zabíjení nic příjemného, zvláště když je to ženská. Říkáte, že to byla členka vlivné frakce? Do vašich sporů mi nic není, pane, ale potřebuju ještě pět stovek, abych za sebou zametl stopy. Tady je konečná suma, no není to za hubičku? Čistě, rychle, diskrétně, to je moje heslo. Ne, kokoweef neberu, dohodli jsme se na dolarech. Tak je to správně. Ještě to přepočítejte, prosím.
Jestli nemám výčitky? Ale kdež. Občas je mi líto, že musím zabít někoho, kdo vypadá jako fajn člověk, ale to je všechno. A kručení v žaludku rychle zažene veškeré výčitky, pane, to mi věřte. Z něčeho se žít musí.
