Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Harley - Renegade: Life out of Brotherhood of Steel Kapitola 5.: Probuzení jako přes kopírák Opilcova rána nebývají jednoduchá, ale to není nic proti mé situaci. Otevřu oči, a hlavu mi ničí už dobře známá bolest. Ležím na rozpáleném písku a zase se nemůžu hnout. Probuzení jako přes kopírák z prvního dne co si pamatuji, projde mi hlavou. Ale ne tak docela. Ve skutečnosti to bylo o něco horší. V pohybu mi zabraňují pevně utažené provazy. Převalím se na bok a vidím stále nehybně ležícího Chrise. Vypadá dost zle. Je samá modřina a má pár tržných ran, jak ho mlátili boxery. Snad nebude mít žádné zlomeniny. "Chrisi? Chrisi! Hej, prober se sakra!" Ani se nepohnul. Hlavní bylo se dostat z provazů. Ať jste kdekoliv, tak se dá vždycky najít něco, čím se dají přeřezat, jenže nesmíte být na poušti. Už mě napadaly nesmysly. Co třeba přepálit provaz sluncem přes lupu? Geniální nápad, slunce by bylo, ale chce to lupu nebo minimálně brýle, tak to padá. Překousat? Hm, pes by to možná zvládnul, člověk těžko a psi radši ať nás nenajdou, měli by zaručeně čerstvou hostinu. "Sákra... úúh..., to je teda probuzeníčko... hej, hochu, si vzhůru?" Konečně. Chris se probral. "Jo, sem v pohodě. Co ty?" "No..., abych pravdu řek, už mi bylo i líp, ale bude to dobrý. Jak ses vyspal?" "Šlo to..., pomalu si začínám zvykat." "Já si na to nikdy nezvyknu, dycky mě hrozně..." S heknutím převalil směrem ke mě. "...bolej záda, když ležim takhle svázanej." Muselo mu být dost mizerně, ale usmíval se, jako by týden odpočíval. "Mají Suzy a ostatní, zůstali sme tu sami!" "Jo, všim sem si. Neboj, nic jim neudělaj, potřebujou je živý. Mrtvý nebo zmrzačený otroky nikdo nekoupí... A Suzy se o sebe postará. Je nejlepší, sám sem jí všechno naučil." Nepochyboval jsem, že to je pravda. "Jak můžeš bejt tak v klidu? Co až je prodaji?" "Nemá cenu panikařit. Stejně teď nic nevyřešíme. Hlavně se musíme dostat do vesnice. Pak uvidíme. Ten černej blbec o ní nemá ani páru. Navíc víme kam míří, vzpomínáš jak říkal, že nejbližší město je přes tejden cesty?" "No a?" "No to znamená, že to musel myslet jedině Junktown. Minimálně tam budou muset doplnit zásoby, ale řek bych, že tam pár dní zůstanou. Možná jsou tam i otrokáři..., těď co je tam ten..., jak von se - jo Gizma nebo Gizmo, nevim. Tenhle člověk tam zakládá herny, a říká se, že v jeho čtvrti se schází samá vybraná společnost podobná těm, co nás přepadli." "Takže by tam mohli prodat Suzy?" "Bohužel vůbec nevíme, co se tam všechno děje. My obchodujeme jenom s poctivejma lidma v jižní části města, k němu se vůbec nedostanem. Na to musíš mít jinou pověst." "Takže aspoň naděje tady je..." Řekl jsem už víceméně pro sebe. Chris měl asi pravdu. Vypadá že už něco zažil, snad proto mě to co řekl trochu uklidnilo. "Takže říkáš dostat se do vesnice? Bude to chtít nejdřív se dostat z provazů, ne?" "Hm, zdá se, že se učíš rychle. Nějaký návrhy?" Zeptal se Chris pobaveně a rozhlížel se kolem. "No, zatim ani ne." Odpověděl jsem, ale vůbec mě nevnímal. Zamyšleně se zadíval směrem, kde bylo ohniště. Za tu dobu už bylo lehce zaváté pískem. "To je vono. Hele, ty seš blíž, tak se nějak dostaň támhle k ohništi. "K ohništi? Oheň už je přece dávno vyhaslej," nechápal jsem. "Věř mi, o to nejde. Vzpomínáš? Včera tam chlastali naše pivo..." "Takže tam bude nějaký sklo, správně?" Skočil jsem mu do řeči. "No vidíš jak ti to jde. Nakonec nebudeš takovej greenhorn." "Takovej co?" Nerozuměl jsem. "Ále nic, zapomeň to, o tom až jindy." Nechal jsem to být a dokulil se k ohništi. A opravdu. Z písku vyčuhoval kus skla z rozbité lahve. Trocha šikovnosti a spousta trpělivosti a ruce byly volné. "Tak to bysme měli..." Oddychl jsem si a byl jsem rád, že má Chris vždycky pravdu. Už jsem si na to pomalu zvykl. Jeho sebejistý výraz mi dodával odvahu a věděl jsem, že od něj se toho ještě hodně naučím. Rozvazuji si nohy a pak Chrise. Byli jsme sice volní, ale před sebou ještě pořád dva dny cesty. Snaha najít cokoli co zbylo k jídlu nebo pití po karavaně se ukázala jako marná. Chris určil směr a vyrazili jsme. V žáru slunce a po rozpáleném písku bez kapky vody se šlo dost špatně, ale vzpomínka na nedávné dny, kdy mi bylo daleko hůř mi zase dodala optimismu. Ty dva dny proti tomu nejsou nic hrozného a taky už nejsem sám, ale s člověkem co se vyzná. Šel neúnavně, zastavil jenom málokdy. Moc toho nenamluvil. Ostražitě sledoval okolí, dával pozor, abychom nepřišli do cesty pouštní havěti. Myslím, že nás myšlenka na záchranu Suzy a ostatních nutila jít pořád dál bez odpočinku. Na cestě k vesnici nám zbývalo ještě překonat část vedoucí skrz úzké pásmo hor. Byla to vítaná změna, protože cesta vedla soutěskou mezi skalami, které nám poskytovali vytoužený stín. Ve skalách bylo vidět hodně jeskyní. Dokonce jsme narazili i na malý potůček vytékající ze skály přímo u cesty. Chris o něm patrně věděl. "Pořádně si lokni, tohle je poslední voda na cestě k vesnici. A né že se mi tady zase začneš dusit jako minule." Narážku na situaci, kdy mě našel si teď prostě nemohl odpustit. "Když půjdeme přes noc, před obědem budeme doma." Prohlásil a nečekal jestli souhlasím, nebo ne. Byl zvyklý, že když něco řekne tak to prostě tak bude. Stejně bych byl pro. Chtěl jsem co nejdříve vyrazit na pomoc Suzy. Dál už se šlo dobře. Teď mi došlo proč nájezdníci asi o vesnici neví. Před pohledem je dobře chráněna vyššími skalními masivy. Chris šel pár kroků přede mnou. Utvrdil jsem se v tom, že kromě jeho vtípků a narážek toho jinak moc nenamluví. Vlastně skoro nic neřekne třeba dvě hodiny. Zato Suzy, ta zase pořád ráda něco vyprávěla, byla jeho pravý opak. Už zase jsem na ní musel myslet. Ta slečna se mi nějak dostala pod kůži... Moje myšlenky přerušil až podivný hluk. Vycházel z jedné z jeskyní. Zvědavost mi nedovolila pokračovat dál, aniž bych zjistil o co jde. Opatrně nakukuji do jeskyně. "Nelez tam!" Slyším za sebou Chrise, který si všiml, že jde sám. "Chci se jenom kouknout, něco tam šustí, třeba to bude konečně taky něco k jídlu." Odporuji mu a vcházím do jeskyně. Chris se za mnou rozběhl. Záhy jsem zjistil proč. Naskytl se mi pohled, na který asi hned tak nezapomenu. Nebylo tam žádné malé zvířátko k jídlu, ale něco jako přerostlý rak s ocasem ukončeným bodcem a velkými klepety. Už jsem jich pár určitě viděl, vybavuje se mi v paměti. Civí teď na mě a já na něj. "Tak, seznamte se, tohle je Radškorpión a ten bodec na ocasu nemá na parádu." Oznamuje mi Chris s ledovým klidem, když právě dorazil ke mě. Horší bylo, že ten bodec mělo i jeho dalších asi patnáct kamarádů, kteří pospávali hlouběji v jeskyni. "Já sem jenom,... Co... co teď budem..." koktám ze sebe. "Hlavně nedělej žádný prudký pohyby a nečum tak na něj. Snažíš se ho zhypnotizovat nebo co? Pomalu vycouvej ven, hlavně pomalu..." Couvám tedy pomalu ven, neschopen dalších slov na svou obhajobu. Ale to bych nebyl já, aby mi něco prošlo hladce a v klidu. Při couvání jsem dost nešťastně zakopl o kámen a plácnul sebou na zem. Ta věc z jeskyně zpozorněla, zacvakala klepety a šla proti mě. "Tak hochu, změna plánu, doufám, že seš rychlej, protože padáme!" Reaguje Cris, pomáhá mi vstát a vybíháme na cestu. Radškorpión samozřejmě vycítil náš strach a snadnou kořist a jal se nás pronásledovat. Chris byl rychlý, hodně rychlý, sotva jsem mu stíhal. Radškorpión taky nebyl nejpomalejší, ale za chvíli běh vzdal a pomalu se vracel. Zas takový hlad asi neměl a byl určitě spokojen, že nás vyhnal ze svého teritoria. "Hele, já vim, že tam chceš bejt brzo, ale nemusíme běžet celou cestu, jo?" Koukal na mě dost přísně, když jsme zastavili. "A když ti příště řeknu, abys něco nedělal, tak už mě poslechneš, je ti to jasný?" "Jo..., tak jo. Sorry." Na nic chytřejšího jsem se nezmohl a nechtěl jsem to víc rozebírat. Holt měl zase pravdu. "Asi sem tě přecenil, seš pořád greenhorn jak vyšitej." Ušklíbnul se a pokračoval v cestě. Sice jsem pořád nevěděl co to znamená, ale bylo mi to jedno. Stejně by mi zase řekl něco jako - teď to nech bejt, o tom až jindy. Kapitola 6.: Konečně civilizace V noci se šlo mnohem líp než přes den, hlavně nebylo vedro a cesta ubíhala rychleji. Byl jsem hrozně unavený. Kdybych se na chvíli zastavil, určitě bych usnul ve stoje a tak raději pokračuji pořád dál. Ještě jsem neslyšel, že by někdo usnul za chůze. Chris byl opravdový drsňák, nenechal na sobě únavu vůbec znát a zkušeně určoval nejlepší cestu. Doufal jsem, že všechny potvory teď v noci spí a už nebude žádné překvapení. Pomalu se rozednívalo. Ve světle vycházejícího slunce bylo z kopce v dálce vidět už pár domků a políček obehnaných zdí. Netrvalo dlouho a před bránou vesnice nás vítal chudě oděný vesničan s puškou v ruce. Vypadal dost vyplašeně, aby taky ne, vždyť místo celé karavany jsme jen dva a vypadáme jako by nás přeběhlo menší stádo brahmín. Za chvíli byl už okolo nás roj zdejších obyvatel a dožadovali se vysvětlení. Zatímco Chris všechno vysvětloval, zběžně jsem si prohlédl vesnici. Bylo zde umně vystavěno několik nízkých domků ze sušených cihel a kamenů, které poskytovaly lidem dostatečnou ochranu před nepřízní počasí. Uprostřed vesnice se do výšky asi tří metrů tyčil nějaký monolit nebo pomník, celý popsaný nápisy vytesanými do kamene. Místní studna poskytovala dostatek vody pro zavlažování políček s nevábně vypadající zeleninou. Vedle v ohradě postávalo pár brahmín. Dost nechutně zapáchali. Celé území vesnice bylo obehnáno dva metry vysokou zdí, která zabraňovala vstupu nepovolaným osobám a samozřejmě zvířatům. Přesně jak mi to popsala Suzy. "Tak ty si ten Harley?" Promluvil na mě starší muž oblečen v podivném hábitu. "No..., vlastně jo." "Vítám tě tady v Shady Sands. Jmenuji se Aradesh a už nějakou dobu jsem tady něco jako starosta. Jak se ti líbí náš domov?" "Vypadá to tady dobře udržovaný a je tu všude tak čisto... Až na ty brahmíny tady musí bejt klidnej a pohodlnej život." Odpověděl jsem po pravdě. "No jo, Obávám se, že jejich pach bude pro tebe v této roční době poněkud intenzivní. Chris nám o tobě všechno vyprávěl, opravdu si nic nepamatuješ?" Podíval se na mě zkoumavým pohledem jako by mi chtěl pravdu vyčíst z obličeje. "Ne, občas se mi pár maličkostí vybaví, ale to je všechno." "Dobře, musím ti věřit." Řekl poněkud zklamaně. "Jistě si velmi unavený a koukám, že máš zranění na hlavě a rukou..." Prohlíží si moje rány. "Nejdřív jdi za naším doktorem Razlem aby tě ošetřil, vyspíš se a pak si ještě promluvíme." Domluvil a ukázal mi domek, kde měl být doktor. U doktora jsem potkal Chrise, kterému Razlo právě zašíval rány. "Tak už jsi se seznámil s Aradeshem?" Zeptal se. "Hm, už jo, nějak divně si mě prohlížel, jako by..." "Starej Aradesh je trochu nedůvěřivej k cizincům. Toho si nevšímej. Jinak to tady ale vede dobře a všichni ho tu maji rádi a respektujou ho," přerušil mě. "Tak kdy vyrazíme?" Ptám se, když už se Razlo věnoval mým zraněním. "Hochu, jak tak nad tím přemejšlim, tak bude nejlepší, když půjdu jenom já a Seth. Je to zkušenej bojovník, ten co hlídal u brány, pamatuješ? Nemůžeme na ně jít silou, ale rozumem a čím míň lidí, tím nenápadnější budeme a..." "Počkej, na něco si zapomněl, co já?" Skáču mu do řeči. "Podívej, při takovýhle akci je nutný naprosto profesionální jednání, tam tě nebudu moct hlídat, a zachraňovat až zase provedeš nějakou blbost. Moh bys to celý zkazit." "Tak to teda ne, já jdu taky! A když né s tebou, tak půjdu klidně sám. Musim pomoct Suzy..."Oponuji mu. Byl jsem pevně rozhodnutý jít zachránit Suzy. V tom co řekl určitě pravdu neměl. Asi pochopil, že se mě hned tak nezbaví. "Dobře..., bude lepší tě mít na dohled, než abys zase něco vymejšlel sám. Ale budeš dělat to co řeknu. Jestli zase něco zvořeš tak tě někde přivážu a vyzvednu si tě až bude Suzy doma." Nezbývalo než souhlasit. Dal jsem si předsevzetí, že už budu radši poslouchat Chrisovy rady. Mezitím jsme byly ošetřeni. "Teď se na to musíme hlavně vyspat, nasbírat síly, chápeš? Vyrazíme nejřív k ránu, pak se tady pro tebe stavim a připravim ti nějaký vybavení." Oznámil mi Chris a odešel, asi se vyspat k sobě domů. "Ty budeš spát dneska tady u nás. Ty zranění jsou už v pořádku, rány se ti zahojí za pár dní. Typuju, že se pořádně vyspíš po dost dlouhý době, co." Řekl mi ještě Razlo, sbalil si svoje lékařské nástroje do kufříku a odešel do vedlejšího pokoje. Byl jsem moc unavený, usnout mi nědělalo nejmenší problémy... Probudil mě hluk. Vstávám a vidím Razla sbírat nějaké věci ze země. "Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit, jenom mi něco spadlo, klidně spi dál." Řekl tichým hlasem, sebral věci a chtěl odejít. "Počkej, kolik je hodin, vždyť už je světlo!" "Je půl devátý." Odpověděl ještě a odešel. "Cože, půl devátý? Sakra to neni možný, Chris chtěl přece brzo vyrazit, kde je sakra Chris?" Řvu za ním, ale už mi neodpovídá. Vybíhám z domu a málem jsem porazil Aradeshe. "Aradeshi, kde je Chris a Seth? Jsou ještě tady? Mluv, rychle!" "Taky ti přeju dobré ráno Harleyi. Odešli asi ve čtyři hodiny, a ty máš zákaz opustit vesnici, dokud se nevrátí. Zatím budeš bydlet u mě." Nevěřil jsem svým uším. Chris, takový čestný člověk a že by ně takhle podrazil? Asi jsem se v něm hodně spletl. "To... to.. přece neni možný, dyť mi slíbil... slíbil že půjdeme spolu..." "Věř mi, když si to přál Chris, tak to bude nejlepší řešení. A teď mě omluv, mám spoustu práce." Sklonil hlavu a odešel někam k ohradě. "Ten prolhanej parchant! ... parchante! ... lháři!" Řvu na celou vesnici, ale v tom se mnou něco silně cuklo a znova... "Chrisi! Seš to ty, dyť tady nejseš... co se to..." Zmateně se rozhlížím kolem. "Co tady sakra blbneš? Šiješ sebou, jako bys ležel na mraveništi. A kdo je parchant a lhář? Prober se hochu, nebo chceš polejt vodou aby ses sklidnil?" Byl to Chris. Pořád ležím u Razla na posteli, Chris se sklání nade mnou a za ním stojí Seth. "Přišel sem tě vzbudit, musíš si zbalit vybavení na cestu. A už neřvi, probudíš celou vesnici." To je úleva. Byl to naštěstí jen zlý sen. "Promiň, jenom se mi něco zdálo..." Chris jen zakroutil hlavou. "Tak už vstávej, máme toho před sebou dost." Řekl a šel ven z domu. Kapitola 7. a 8.