Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Harley - Renegade: Life out of Brotherhood of Steel Kapitola 3.: Na cestě s karavanou Karavana směřovala na severovýchod. Cestou jsem se sblížil s krásnou Suzy, Chrisovou dcerou. Byla to milá slečna, s dlouhými rozevlátými černými vlasy a postavou vytrénovanou životem na cestách v pustině. Snad nikdy neodkládá svůj Desert Eagle a precizně nabroušené kopí zdobené řezbami s bojovými motivy. Hodně mi vyprávěla o putování s karavanou a o jejich vesnici, kam jsme teď mířili. Měli jsme tam dorazit už za dva dny. Už jsem se nemohl civilizace dočkat. Těšil jsem se, až si zase lehnu na pohodlnou postel, až zase sním konečně něčeho jiného, než jen to, co nám zkříží cestu a nestihne se schovat a taky na relativní klid a bezpečí za branami vesnice. Suzy uměla krásně vyprávět. Její příběhy z cest s karavanou byly plné dobrodružství, hrdinství, ale i proher a zklamání. Vyprávěla o boji se škorpióny, krtkopotkany a podobnou přerostlou havětí, o poutnících, ze kterých se stali přátelé, ale i o přátelích, ze kterých se stali zrádci. Když vyprávěla o svém domově, hlavou mi prolétlo pár záblesků - obrázky pokojné vesnice a taky výjevy plné krve, zbraní, ohně a nářku. Věděl jsem, že je to něco z mé minulosti... Schylovalo se k večeru. Chris jakožto vůdce karavany dal pokyn k zastavení a rozbití tábora. Určil hlídky na celou noc, zkontroloval zvířata a rozdělal oheň. Sedl jsem si na menší skalku kousek od tábora a pozoroval západ slunce. Tenhle pohled mě nikdy neomrzí, říkal jsem si v duchu. Z myšlenek mě vytrhla právě příchozí Suzy a sedla si vedle mě. "Co tam vidíš, dobrodruhu... Hledáš poslední světlo v šeru tohohle nebezpečného světa, nebo se snad snažíš na obzoru vypátrat svoji minulost?" "Ehm... Co?" Přestal jsem sledovat slunce o obrátil se k ní. "Nic, já jen že jsi takový zahleděný do dálky..." "No..., jo. Jenom jsem sledoval západ slunce, tobě se nezdá... fascinující?" "Ale jo, jenom už jsem to za těch pár let na cestách asi přestala vnímat." "Jak dlouho už vlastně žiješ takhle na cestách?" "Vlastně od tý doby co jsem se naučila perfektně střílet a přežívat v poušti..." Zahledí se na obzor. "... to už je dávno. A teď už pořád cestuju s tátovou karavanou..." Otočila se zpět na mě. "... doma jsem celkem jenom tak dva, tři měsíce v roce." "A tenhle styl života ti vyhovuje? Často musíš čelit velkýmu nebezpečí, žádný pohodlí a tak?" "To si zvykneš, a pak ti to příde daleko lepší než bejt pořád doma, je to hrozně ubíjející, když se tam pořád nic neděje. Denně to samý, ten stereotyp by mě asi zabil... Takže bych z toho vyšla nakonec možná nastejno, chápeš?" Usmívá se na mě. "Hmm, když to říkáš..., já vlastně ani nevim, jak normálně žiju... je to zvláštní, jsou to hrozně smíšený pocity. Znova přicházím na to, co mám a nemám rád, všechno je pro mě nový..." "Všechno bude zase dobrý, uvidíš, časem se ti paměť vrátí a třeba se i ty vrátíš tam odkud si přišel a..." Ještě chtěla něco říct ale větu už nedokončila. Její řeč přerušily výstřely. Zadívala se směrem k tábořišti. Otočil jsem se tím směrem, a spatřil jsem obrysy pobíhajících členů karavany, jak se snaží ukrýt za povozy, balvany a kde se dá. Na druhé straně pak byly vidět postavy útočníků. Padaly výstřely a k zemi skácela další postava. V tom zmatku už bylo těžko poznat jestli z našich nebo řad nepřátel. "Nájezdníci!" Vykřikla Suzy, tasila pistoli a do ruky mi vrazila svoje kopí. "Rychle, musíme ..." V tu chvíli nás něco bodlo do zad. "Ne tak rychle, polož to!" Řve na Suzy jeden z chlápků. "A ty taky pusť to kopí, v klidu a nedělej problémy!" Řve ten druhý na mě. "Tohle bude ale hezkej úlovek pro našeho šéfa, viď Herbe?" Říká ten první a šťouchnul do Suzy. "Nech jí bejt ty hajzle!" Zastal jsem se jí. "Moc čteš akční povídky hochu, ale tohle je realita, tak moc nemachruj, tady končíš!" Vysmívá se mi útočník a hlaveň jeho pistole jsem teď cítil na zátylku. S narůstající intenzitou mi hlavou probleskovaly zase ty depresivní obrázky a rostl ve mě vztek. "OK, tak co teda bude?" Zeptal jsem se jich a pomalu se otočil. Než stačil někdo z nich cokoli říct, Suzy se bleskurychle otočila, a pár dobře mířenými údery Herba odzbrojila a srazila ho k zemi. Ani já jsem nezůstal pozadu a po jejím vzoru jsem vyrazil jeho kumpánovi pistoli z ruky a kopem z otočky jsem překvapeného střízlíka poslal za společníkem. Suzy mi věnovala uznalý pohled. "Amatéři. Rychle, je jich ještě hodně!" Zvedla svou pistoli a rozběhla se na pomoc otci. Beru si Herbovu desetimilimetrovou pistoli a běžím za ní. Zběžně zjišťuji situaci. Nás bylo devět, nájezdníků je určitě víc, i když nepočítam ty dva, co už jsou ze hry. Na zemi už se válí tři těla. Všiml jsem si ležícího nájezdníka. Už se asi nezvedne, má oštěp zabodnutý hluboko do prsou. Ale další dva jsou naši! Jeden je obchodník, v ruce ještě třímá bojový nůž, ale na zohavený zbytek těla je nechutný pohled. V druhém z nich poznávám jednoho ze strážců. Těsně kolem mě prosvištěla kulka a zavrtala se do vozu za mnou. "Nečum tam a schovej se!" Slyším za sebou. Skočil jsem za vůz těsně vedle Chrise který nabíjel brokovnici a vypálil z obou hlavní. Mohutnému muži v kožené zbroji naproti nám vypadla z rukou útočná puška, padla do písku a on vedle ní. Chris se vítězně zašklebil a otočil se na mě. "Umíš s tim vůbec zacházet?" Procedil mezi zuby, když si všiml pistole. "Řek bych že..." V tu chvíli se za Chrisem objevil nájezdník s namířenou brokovnicí a chystal se vystřelit. Neváhal jsem a vypálil tři výstřely. "Tak nic, zapomeň na to," řekl Chris, když se ohlídnul a viděl postavu v roztrhané kožené bundě sedět na zemi, opřenou o vůz se třemi dírami v čele. Sám nad sebou žasnu. "Jde mi to... samo." Ohlížím se po Suzy. Vidím jak zachránila kůži dvěma našim lidem, když se k nim blížil jeden z nájezdníků zezadu. Postřelila ho, ale snažil se utéct. Běžela za ním a zmizela mi z dohledu v přítmí. Chris znovu nabíjí a střílí po dalším z nepřátel. Kovová zbroj ho ale spolehlivě ochránila a on měl dost času aby se skryl za velkými kameny. Chris vytrhl brokovnici mrtvole, co za ním byla opřená a hodil mi ji. Chystali jsme se zaútočit. "Tak to by stačilo pánové, teď už ale vážně." Hlas mi byl povědomý... Herb. Ten měl asi hodně tvrdou palici, protože už byl zase v plné síle. Nejhorší na tom ale bylo, že před sebou držel Suzy a mířil na ní upilovanou brokovnicí. "Teď už žádný hrdinství hochu, mohlo by tě třeba napadnout po mě střelit, ale s tim co máš v ruce, by si ublížil i týhle kočičce, a to přece nechceme, žejo. Takže pracky nahoru a odvolejte všechny lidi!" Chris zrudl a odhodil brokovnici. "Nestřílejtéé!, zastavit palbu!" Zařval svým mocným hlasem a ostatní přestali střílet, na což by za chvíli stejně asi došlo, protože docházely náboje. "Ty..., ty hajzle..., jestli jí něco uděláš, tak..." Chris byl úplně mimo. "Tak co? Neuděláš nic ty hovado, teď tady šéfuju já! A ty, mladej, koukej to taky zahodit." Moje nervy pracovaly. Herb měl pravdu, s brokovnicí nemám šanci a tak ač strašně nerad, musel jsem poslechnout. Kapitola 4.: V zajetí A tak jsme byly nuceni vzdát se a pokojně se shromáždit u ohně. Jak tak koukám, zbylo nás jen šest. Jich bylo ještě osm. Museli jsme odevzdat všechny zbraně, náboje a veškerou výbavu. Jejich šéf se před námi zaujal vítězný postoj. Byl to ten chlápek v kovové zbroji. Vysoký, svalnatý černoch. "Tak vy burani..." spustil překvapivě jemným, až ženským hlasem, za což pochopitelně sklidil od nás posměch. "...humor? - Přejde! Chcete vědět co s váma bude? Když se budete dobře chovat a nedělat problémy tak s náma dojdete až k pánum otrokářum a my za vás dostanem hezky zaplaceno..., he, he..., sice nic moc, ale lepší než drátem do voka. To je varianta, jak můžete přežít. No a když budete dělat problémy, tak se vás jednoduše zbavíme, ať už tak..." Pohazuje si s puškou, "... nebo vás necháme chcípnout tady na poušti a zvířata už se o vás postarají. Druhý způsob mám já osobně radši, protože ač na to nevypadám,... strašně nerad zabíjim neozbrojený lidi, když nemusim. Mám pak čistý svědomí a efekt vyjde na stejno..." Zarazí se. "... alespoň pro mě, pro vás je to daleko horší a pomalejší smrt, he, he... No a co se týká vašeho zboží, tak to si samozřejmě ponecháme a použijem na dobré účely, o to se nebojte." Vykulil oči, opřel se o pušku a debilně se usmál. "Nějaký dotazy?" Z nikoho z nás nevypadlo ani slovo. Já osobně jsem byl překvapen, jak někdo zjevně nepříliš inteligentní dokázal vymyslet takový monolog. Ze všech úplně sršela nenávist ale taky byl vidět jejich strach. Na rozkaz šéfa nás dva muži svázali. "Tak se mi na to pořádně vyspěte, zejtra máme před sebou dlouhou cestu, pak nechci vidět jak se někdo courá. A aby ste se tady v noci nebáli, tak vás tady tihle hoši budou hlídat." Dodal ještě šéf a ukázal na dva ozbrojené společníky, kteří se usmívali stejně debilně jako on. Asi se to přenášelo jako nákaza, nebo co. Na spaní neměl nikdo náladu, hlavou probíhaly tisíce myšlenek, leč postupně nás všechny zmohla únava. Probouzí mě křik. Jeden z našich věznitelů by se velmi rád "skamarádil" se Suzy, což se jí pochopitelně nelíbilo. "Nešahej na mě ty hnuse, rozvaž mě a uvidíme, kdo z koho, ty srabe!" Ječí na něj a škube sebou snažíc se dostat z pout." Vzbudili se i všichni ostatní. Chris zasypal onoho chlápka řádkou neslušných slov a výhružek. Tomu to bylo očividně jedno, a na rozkaz šéfa šel balit věci na cestu. Když bylo vše sbaleno, rozvázali nám nohy, následoval nástup a měli jsme vyrazit. Ale nový rádobykamarád Suzy si neodpustil, aby jí ještě se slovy: "Prodat tě je škoda, měli bysme si tě nechat," plácnul po zadku. To už opodál stojící Chris nevydržel a nakopl ho tak silně a přesně, že na určité věci nebude mít nějakou dobu ani pomyšlení. Za to si ovšem vysloužil nemalou nakládačku od ostatních členů povedené partičky, završenou úderem pažbou do hlavy, načež upadl do bezvědomí. Ve vzniklém zmatku jsem chtěl sebrat a schovat z jednoho vozu vyčuhující nůž a později ho použít k útěku. "Á... sakra." Říkám si. Při činu mě totiž přistihnul sám velkej boss. "Ale ale, copak to tam máš?" Řekl poměrně klidným hlasem, ale pak se rozeřval: "Co sem kurva řikal vo tom, že nebudeš dělat problémy..., no? Seš natvrdlej? Podivej se na tvýho kámoše, dopadneš taky tak!" Na Chrise teď mířili pistolí a chtěli ho bez milosti zastřelit. "Nechte toho!" Zarazil je boss, zvedl významně obočí a znovu se podíval na mě, . "Tak co s váma?" Snažil se vypadat zamyšleně. "Vy ste mě snad nepochopili nebo co? Člověk se jim snaží všechno vysvětlit, aby tomu rozuměl každej primitiv a zbytečně. Nebo mi snad nevěříte?" Zase měl ten debliní kukuč a takový překvapený výraz. "Tak aby ste viděli, že držím slovo, tak tady pěkně zůstanete... na rande s pouštní havětí, he, he..." Už jenom za to jeho uchichtávání bych ho nejradši kopl do hlavy. "Svažte je! ...A vy ostatní...," sledoval vyděšený zbytek karavany, "...doufám že se z toho poučíte!" Znovu mě a Chrisovi svázali nohy. "Do nejbližšího města to máte přes tejden cesty, ale podle mýho odhadu vydržíte tak maximálně den..." Nemohl jsem se zbavit pocitu, že tenhle člověk měl určitě těžké dětství, což na něm zanechalo následky. Chvílemi mi přerostlé dítě svým chováním připomínal. "Tak dobrou noc, hochu..." bylo to poslední co jsem od něj slyšel. Pak už jenom vidím letící pažbu jeho pušky... Kapitola 5. a 6.