Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Harley - Renegade: Life out of Brotherhood of Steel Kapitola 19.: Po stopách v San Fanciscu 2 Našeho hostitele jsme následovali do malého domku v jedné z vedlejších ulic. Vstoupili jsme do skromně zařízené místnosti se dvěma jednoduchými policemi a stolem se čtyřmi židlemi patrně staršího data výroby, soudě podle vzhledu. Na stěně visel jakýsi rozmazaný obraz, který měl jistě zajímavou historii, podle stádia rozpadu papíru bych mu typoval určitě předválečný původ. "Pojďte dál pánové a posaďte se. Vlastně sem se ještě nepředstavil... Jmenuju se Jeremy." "Já sem Chris, tohle je Harley a ten vzadu je Ian," Představil nás Chris a usedli jsme ke stolu. "Tak Jeremy, odkud vlastně si? Nevypadáš jako jeden z místních," zeptal jsem se. Jeremy přinesl z vedlejší místnosti nějakou láhev a jídlo. Měl jsem žízeň a tak jsem se chopil nabízené láhve, ale po prvním loku jsem málem zbytek rozlil. Nic takového jsem snad doposud nepil."Eeeéééh... co to sakra je? Myslim, že mi to pálí vnitřnosti..." Jeremy se rozesmál. "Tohle je pití pro chlapi, mladíku, he he..., s tim musíš vopatrně!" Jeho smích ale opět brzy přešel v kašel. "Sakra, tohle mě jednou zabije... Máš recht, nejsem vodsuď. Dřív sem hodně cestoval, znáš to, chtěl sem toho hodně zažít a tak sem chvíli byl tam, chvíli jinde, po různejch vesnicích a městech." Udiveně jsem ho pozoroval, jak se zhluboka napil z láhve. "Sem sem přišel už před pár lety, když sem se už chtěl usadit. Místní lidi sou takový nenápadný a bezproblémový, dá se říct, že je tady klid... Teda až na tu sektu tam na severu, to sou takový podivíni, ale žádný problémy s nima zatim nemam." "Sekta? Sekty sou vždycky spíš samí blbci a ne podivíni," zamračil se Chris. Ian se okamžitě hluboce zamyslel, což bylo dost výrazně patrné z jeho soustředěného výrazu, po kterém nás vždy obohatí o jedno ze svých nekonečných mouder. "Jo, to jo, jednou mě chtěli mezi sebe takový lidi, byla to asi taky nějaká sekta nebo co, nosili takový fialový hábity a furt mě přemlouvali, ale..." "Přemlouvali tebe? No, dyž to řikam, sou to blbci," usmál se Chris. "Tyhle sou spíš takový vědátoři, furt vymejšlej nějaký letadlo, nebo co. Torzo tý věci tam stojí už dlouho a furt se v tom někdo šťourá, ale já osobně si myslim, že to stejně nikdy nepoletí." Znovu se napil té hrozné tekutiny a láhev podal Ianovi. "Tak teď mi radši vyprávějte ten váš příběh, jak tak na vás koukám, určitě to bude zajímavější než cokoli se stane v tomhle městě za celej rok." V tu chvíli jsem si uvědomil, jak podle vzhledu člověka každý hned zhodnotí jeho život. Nevypadali jsme pravda tak úplně jako ze škatulky, sem tam pár tržných ran a obvazů, mírně potrhané šaty místy od krve, ale už jsme na tom byli i daleko hůř. Co by si asi o nás teprve myslel, vidět nás třeba při prvním příchodu do Shady... Nechal jsem filosofování a začal mu vyprávět náš příběh. I když jsme ho vyprávěli už několikrát, on si ho zasloužil, minimálně za to vřelé přijetí a pohoštění. Když Ian vylíčil poslední detaily o našem nedávném boji s nájezdníky a nezapomněl upozornit na to, jak mu Chris rozbil pušku, byl jsem už opravdu unavený a nebýt toho, že do mě Ian šťouchl loktem, skoro jsem usnul u stolu s pečeným leguánem v ruce, což mě samotného překvapilo, protože to bylo zase jednou docela dobré jídlo, v životě dobrodruha tolik nedostatková věc. Jeremy si toho všiml. "U zlatýho geckona! že já si toho nevšimnul dřív! Dyť vy si potřebujete asi spíš pořádně vodpočinout, než tady se mnou diskutovat, že? To dá rozum... Nebojte se, hned to zařídim! Moh bys mi jít pomoct Iane?" Ian souhlasně přikývl. Oba vstali a odešli někam ven. Chris se na mě jen podíval a pokrčil rameny, nevěda co si o tom má myslet. Jeremy se za chvíli vrátil zpátky a něco za sebou táhl. "Tady máte pánové něco na spaní... vypučil sem si vod známejch nějaký madrace..., teda sou trochu starší, ale lepší než nic, ne?" Za ním přitáhl Ian další dvě. Myslím, že jsme byli všichni velice spokojeni, protože pro nás to byl docela luxus. Stačil jsem mu ještě poděkovat a pak jsem během chvilky usnul... Vzbudil mě nějaká rána. Protřel jsem si oči a uviděl chlapce vstávajícího ze země, vedle povalené židle. Byl udýchaný a něco zmateně říkal Jeremymu. "Co se děje?" Ptal jsem se zvedajíce se z madrace. "Tady můj malej přítel říká, že se vám někdo motá kolem auta, asi byste se na to měli jít podívat." Snažil jsem se uvést zpět do chodu všechny mozkové činnosti. Podíval jsem se ven. Už se šeřilo a citelně se ochladilo. "Cože sakra? Naše auto? Jo, jasně..., tohle se mi zase jenom zdá, že jo?" "Obávám se, že ne. Radši rychle vzbuď ty dva spáče a jděte to zkontrolovat, než bude pozdě." Ještě rozespalý jsem se chopil láhve na stole a napil se. "Do hajzlu, tohle se mi asi fakt nezdá!" Vyprskl jsem tu hroznou známou tekutinu. Teprve pak jsem si uvědomil předešlou zkušenost, nicméně chuť alkoholu mě už dokonale probudila. Svým počínáním jsem vzbudil i zbytek výpravy. "Chrisi, někdo se nám motá u auta!" "Co? Tak nečum a deme!" Chris rychle vstal a z police vzal svojí pušku. I Ian se chopil svojí nové brokovnice a vyběhli jsme z domu směrem k bráně. K autu jsme doběhli za chvilku. "Je tam, zahlíd sem ho za autem!" Upozorňuje Ian. "Hej, vylez dobrovolně, sme tady tři, nemáš šanci!" Za autem se ozval ustrašený hlas. "Dobře, nestřílejte! Nestřílejte, já jdu!" Zpoza kapoty se pomalu zvedal hubený muž s rukama nad hlavou. "Ukaž bouchačku, dělej!" Přikázal mu Chris. "Já..., já nemam žádnou zbraň! Opravdu nemám!" Říkal chvějícím se hlasem. "Já sem vám nechtěl vzít auto..., jenom sem hledal něco k jídlu..." "Cože? K jídlu? A v tomhle autě?" Divil jsem se. "Nekecej ty parchante, poď sem blíž... cos tam sebral?" Přidal se Ian. "Nic sem nevzal, opravdu..." Opakoval stále přibližující se muž. "No, jestli šel po jídle, tak můžu potvrdit, že už tam žádný nebylo..., už dlouho ne." Konstatoval jsem smutnou skutečnost, kterou stejně všichni moc dobře znali. Ian muže prošacoval a skutečně u něj nenašel vůbec nic. Přestali jsme na toho chudáka mířit. V tom dorazil i Jeremy podívat se co se stalo. "Uklidni se... jak se jmenuješ?" Zeptal se Chris. Muž se přestal trochu klepat, když poznal, že ho nechceme zastřelit. "Daniel, jmenuju se Daniel." "To nemáš co jíst, Danieli, že kradeš?" "Já... nemám..., nemám vůbec nic." Daniel vypadal hrozně zdrceně a teď se navíc skoro rozplakal. "Všechno mi vzali..., všechno..." "Co se ti to sakra stalo? Kdo ti co vzal?" "Sekta..., Hubologisti..., všecko mi vzali..." "Ááha, takže nakonec nebudou tak neškodný... Hele uklidni se a pomalu nám řekni jak se to vlastně stalo, jo?" Daniel si sedl na zem a opřel se o auto. "Když sem přišel do San Franicsca, tak sem tady nikoho neznal ale někde sem zaslech o Hubologistech, že berou nový lidi. Byl sem se tam podívat co sou zač a nezdálo se mi to tam tak špatný... Nabídli mi ubytování, a pořád vyprávěli o tom jejich učení a mě se to tenkrát zdálo docela rozumný... Bože jak sem kurva jenom moh bejt tak blbej...," nadával a hlavou mláto o auto. "Hej, nech toho! Už tak to máme vomlácený dost sakra... Tak proč tě nakonec teda vyhodili?" Daniel přestal s otloukáním auta a pokračoval: "Voni mě nevyhodili. Za nějakej čas sem si teprve dal všechno dohromady z toho co sem u nich zažil a už se mi to tam tak skvělý nezdálo. Rozhod sem se, že votamtud vypadnu... Ale ty parchanti vo ničem takovym nechtěli ani slyšet a tak sem si prostě sbalil vžecky svý věci a chtěl tajně zmizet..., jenže u vchodu mě načapal ten hajzl AHS-2 a zavolal stráže. Pak mi prostě sebrali všecky mý věci prej poplatek za jejich služby a vykopali mě ven..., doslova." "Svině," řekl Ian a vyjádřil tím názor nás všech. Jeremyho to strašně naštvalo. "Ty hnusný krysy. Jak můžou tohle jen tak udělat?" Kroutil hlavou a pak se podíval na nás. "Ale neboj se! Tihle pánové ti určitě pomůžou..., sou to hrdinové!" Jak tohle Daniel uslyšel, začal si nás prohlížžet. Ten výraz v jeho tváři, kterým na nás vzhlížel jako na jedinou naději si budu pamatovat určitě ještě dlouho. "Uvidíme, jestli se s tim dá něco udělat..., ale nic neslibujem," řekl po chvíli naprostého ticha nakonec Chris, který by prostě nejradši pomohl každému. Kapitola 20.: Sekta Jeremy dál uklidňoval Daniela a já jsem vzal Chrise kousek stranou. "Chrisi, co s tim chceš sakra udělat? Myslíš že tam jako přídem, hezky poprosíme a všechno nám vrátěj, nebo co? Nemůžem tam přece naběhnout a celý to tam vymlátit... To ti nestačí že už máme proti sobě celý Bratrstvo?!" "No a co sem mu měl jako říct? Viděls ten pohled? Prostě se tam jenom dojdem mrknout a třeba bude stačit jenom trochu pohrozit a dostanou rozum... Nějaká sekta pomatenejch vědců nemůže bejt ani ozbrojená, prostě to zkusíme a když to nevyjde, tak zas rychle vypadnem." Moc se mi to nezamlouvalo. Nechtěl jsem zase vlézt do nějaké pasti. "Tak co, jdeš se mnou nebo ne?" Chvilku jsem se ještě rozmýšlel, ale nemohl jsem v tom Chrise nechat samotného, když už mi tolikrát zachránil kůži a taky mi bylo dost líto Daniela. "Přece tě v tom nenecham parťáku, po tom všem, co sme spolu zažili." Chris jenom pokynul hlavou, jako by už předem znal mojí odpověď. Vrátili jsme se k Danielovi. "Hej, Danieli, tak teda deme?" "Vážně mi pomůžete? Oh... ste fakt hrdinové!" Vstal ze země a šel s námi. Ian dál stál tam u auta. "Tak poď Iane..., čekaj na nás další zážitky, to si přece nenecháš ujít, ne? Nebo se bojíš?" Ian samozřejmě nechtěl o nic přijít a tak s bojovným výrazem sebral z auta odloženou brokovnici a přidal se k nám. Cestou přes město jsme se od Daniela dozvěděli, že u Hubologistů všdy viděl jenom jednoho ozbrojeného strážce, což by pro nás měla být výhoda, ale nikdo z nás se neodvažoval předem vyslovovat nějaké optimistické závěry. Došli jsme až k věci, o které Jeremy tvrdil, že má být něco jako letadlo, ale i když nejsem žádný technik, klidně bych si vsadil, že tohle opravdu nikdy nemůže vzlétnout. Vedle u schodů postával jeden z vědců a zrovna zkoumal nějaké detaily na konstrukci křídla. Suverénně jsme prošli okolo něj přímo ke schodům, ale on si nás snad ani nevšiml a dál se věnoval svému problému. Točité schodiště vedlo do podzemí a než jsme se tady stačili rozkoukat, už si nás všiml jeden z místních a šel nás uvítat. "To je ten hajzl AHS-2," poznamenal tiše Daniel. "Buďte vítáni u Hubologistů, pánové, co si přejete? Přišli jste se k nám snad připojit? Nové lidi bychom potřebovali..." Muž zahalený v hábitu si nás detailně prohlížel a pak si všiml i Daniela stojícího za námi. "Eh... tebe znám! Ty si ten uprchlík! Jak se opovažuješ sem znovu vstoupit..,"rozčiloval se. "Klídek, chceme si s tebou jenom v klidu promluvit." Uklidňoval ho Chris. "Promluvit? S takovými lidmi nemám o čem mluvit! S někým, kdo tak znesvětil naše učení... A vůbec, tento rozhovor právě skončil!" Otočil se do chodby a zakřičel: "Stráže!" Z vedlejší místnosti přiběhl jeden muž oblečený ve kvalitní zbroji a s brokovnicí v ruce. "Hele... chci se jenom ujistit...," zašeptal jsem Chrisovi. "...Nebylo v našem plánu, že nebudem vyvolávat zbytečně nějaký bitky?" "Neboj se, mám to pod kontrolou..," odpověděl, a jal se zase vyjednávat s AHS-2. "Hele, nechcem se tady s váma bít... a kromě toho, myslíš, že nás nějakej takovejhle maník rozhází?" Usmíval se na něj, aby ukázal, že se nebojíme. "Už sme zvládli větší machry, než takovýho poskoka, takže ho radši zase pošli zpátky a vrať tady našemu příteli jeho věci..., nechceme vám ublížit..." Když Chris dokončil svojí myšlenku, kterou mě osobně docela přesvědčil a začínal jsem věřit, že už všechno klapne, zpoza rohu na konci chodby vypochodovali další tři ozbrojenci v kevlarových zbrojích. "Pořád to máš pod kontrolou? Nechci ti do toho nějak kecat, ale čistě podle mýho názoru sme docela v hajzlu..." Chris ztratil svůj úsměv a tvářil se dost nepříjemně. "No... v tomhle případě... my teda zase pudeme, vidim, že nemá cenu tady s váma zbytečně ztrácet čas, když nejste přístupný kompromisům..." AHS-2 se spokojeně zašklebil. "To bych řek, že vypadente... A aby vás zase nenapadlo dělat nějaký problémy, nebo nám dělat reklamu, tak vás tady hoši pěkně vyprovodí a venku si to s váma pak pěkně vyřídí... Tebe jsem měl odstranit už dávno..., měl jsem vědět, že budeš dělat problémy." Ukázal kostnatým prstem na Daniela. Čtveřice strážců se nás už chystala náležitě vyprovodit. "Do prdele..., po tom všem..., a teď se do Bratrstva asi nedostanem." AHS-2 najednou úplně ztuhnul. "Počkat!" Zakřičel na strážce. Ti se zastavili a dál nás drželi v šachu namířenými puškami. "Co si to řikal?" Podíval se na mě. "Co tim myslíš do Bratrstva? Ty patříš k Bratrstvu?" Byl jsem z toho všeho nějak zmatený a nevěděl co říct. Podíval jsem se na Chrise a hned jsem pochopil jeho nenápadné gesto. "A...ano, k Bratrstvu Oceli," odpověděl jsem stručně a obával se jeho další reakce. Nevěřícně si nás prohlížel čím dál víc. "Všichni sme z Bratrstva. Přišli sme do San Francisca kvůli obchodním záležitostem..." AHS-2 úplně znervózněl. "Cože? A proč... proč ste to neřekli rovnou?" Vykoktal ze sebe. Chris z jeho výrazu pochopil situaci a pokračoval ve svojí hře. "Na oficiální jednání sme k vám chtěli přijít až příští tejden, ale pak sme potkali tady Daniela a to co sme od něj slyšeli se nám moc nezdálo, tak sme se chtěli přesvědčit jak je to ve skutečnosti a pomoct mu." AHS-2 vypadal ještě víc nervózně. "To je ale ohromné nedorozumění pánové! My... my přece nemáme vůbec nic proti Bratrstvu..., naopak bychom s vámi velice rádi spolupracovali. Počkejte prosím tady, zavolám AHS-7, ten s vámi bude v této věci rád jednat," řekl a chystal se poslat jednoho ze strášných pro svého nadřízeného. Chrisovi došlo, že jeho kolega už by nemusel být takový hlupák a že by nás určitě odhalil. "Hej! Počkej s tím. Tys nás tady málem vyhnal, tak by ses měl taky trochu snažit abysme na to zapomněli a nemuseli to říct tvýmu ěéfovi. Takže bys moh sám sehnat věci naěeho přítele Daniela a osobně mu je vrátit... Zní to fér, ne?" AHS-2 se na chvilku zamyslel a protože očividně nestál o nějaké problémy s vedením, tak se nám rozhodl vyhovět. "Dobře pánové..., dobře, za chvíli jsem zpátky." Vzal si s sebou strážce a zmizel někde v chodbách. "Myslíš, že to vyjde? Neměli bysme radši vypadnout, dokud máme šanci?" Zeptal se Ian. "Já bych počkal, vypadal fakt dost vyplašeně a když nad tim nebude moc přemejšlet tak to může i vyjít," řekl jsem svůj názor. I Chris byl přesvědčen dokonalostí své práce a tak jsme zůstali. Za chvíli skutečně přišel zpátky AHS-2, tentokrát už jen s jedním strážcem, který nesl velký kufr. "Tak tady to je pane..." Vzal kufr a podával ho Danielovi. "A ještě jednou se chci omluvit za to malé nedorozumění a prosím přijměte tento malý dárek." Z hábitu vytáhl krásný naleštěný nůž s vyraženým znakem Hubologistů a dal ho Danielovi. "Díky, tak my zatim pudeme, máme toho eště hodně na práci ve městě, ale můžete počítat s tím, že se brzo ozveme, nebo rovnou přijedou naši kolegové z Bratrstva," řekl ještě Chris zmatenému Hubologistovi a radši jsme rychle vystoupali po točitých schodech pryč z jejich základny, než se stane něco dalšího. "Sakra, tak to bylo neuvěřitelný štěstí Chrisi. Málem sme dostali pěkně na prdel," oddychl si Ian, když jsme byli zase v bezpečí. Chris se tvářil zase už sebevědomě a spokojeně, jako by říkal - věděl jsem, že to vyjde... Kapitola 21. a 22.