Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
Kapitola 21.: Přípravy na den D "Co když mu to za chvíli dojde? Vypadal sice dost blbej, ale třeba až se uklidní..." "Hmm, pak to teda bude asi dost zlý," odpověděl Chris s ledovým klidem. Hmm, to je skvělý..., že sem se vůbec ptal. Když nad tím tak přemýšlím, tak se na to vlastně ani nic jiného říct nedalo, protože by to stejně nic neměnilo na tom, že tady musíme vydržet do zítra, než se konečně setkáme s Bratrstvem. Sakra, co jim vlastně budeme povídat? Bude to chtít ještě dneska večer dobře promyslet... Hlavně aby nedošlo na nějakou bitku hned tady... Zatímco jsem přemýšlel o zítřku, došli jsme od Hubologistů zpátky k Jeremymu, který už nás vyhlížel před domem. Jakmile zahlédl Daniela s kufrem v ruce a úsměvem na tváři, radostně nás přivítal. "Já to říkal! Říkal sem, že ti pomůžou!" Sápal se na Daniela a hned chtěl vyprávět jak jsme to vyřešili. "Víte co? Pojďte dovnitř, tohle se musí pořádně oslavit, hoši!" Pozval nás dál a z vedlejší místnosti přinesl ještě další dvě láhve. "Já radši ne, díky," bránil jsem se nabízenému alkoholu po předchozí zkušenosti. "Jen si dej hochu, když to nebudeš tak hltat, tak ti to nic neudělá a třeba i zachutná... No přece mě nechceš urazit..." Chvíli jsem ještě marně vzdoroval, ale nakonec jsem přece jen přijal nabízenou láhev. Měl pravdu, když se člověk nenapije moc, tak se to dá vydržet a ta chuť taky není nejhorší. Chris a Ian neměli s pitím žádné problémy a tak se nálada v místnosti velmi rychle zlepšovala. Zvláště pak Daniel dost vyváděl. I když byl pořád veselo a alkoholu dostatek, po nějaké době, pár Ianových historkách a třetí kolující láhvi se mi začalo chtít strašně spát a oči se mi sami zavíraly... Otevírám oči, ale skoro nic nevidím. Po chvíli hloubání mi došlo, že to bude asi tím, že sedím u stolu s hlavou zabořenou ve zmuchlané košili sloužící jako provizorní polštář, opírajíce se čelem o stůl. Napřímil jsem svoje zkroucená záda abych se zorientoval v časoprostoru, ale náhle mě zastihla ukrutná bolest, jako by mě někdo mlátil perlíkem přímo do mozku. Snažil jsem se jí překonat a soustředit se na dekódování mlhavého obrazu, přicházejícího ze sítnice. Když se mi konečně podařilo jakž takž zaostřit, všiml jsem si Daniela povalujícího se na zemi a Chrise spícího na matraci. Ale kde je... á tady. Ian se přibelhal z venku, překročil Daniela a přisedl si ke stolu. "Tak..., tak jak si na tom, co?" Vyloudil ze sebe otázku. Než můj unavený mozek ale stačil vymyslet nějakou vtipnou poznánku, Ian si dal ruku před pusu a zase vyběhl ven. Z venku bylo poté slyšet jen hlasité 'Bloááááááááh' a následně 'Plesk'. Nebude na tom asi o moc líp než já. Ianovo dupání probudilo Chrise. Vstal a sedl si vedle, na židli bez opěradla. Nevím, kdo ho má na svědomí, ale určitě padlo za oběť někdy včera večer. "Vy ste tomu zase dali, co?" Podíval se na mě vyčítavě. "No ty taky nevypadáš moc dobře..." Chris si protáhl záda a upravil špinavý límeček na košili. "Je pravda, že sem měl i lepší dny, ale jinak se cejtim ceklem dobře." Z vedlejší místnosti se ozval rámus. "Hergot... co je to... za bordel..." Následovala další rána, dveřmi přiletěl omlácený plechový kýbl, velice hlasitě přistál a svou krátkou pouť po podlaze skončil nárazem do spícího Daniela. "Huaá! do pr..., co to... Co se... sakra děje?" Vyskočil zmatený Daniel a rozkoukával se po místnosti. "Ježíš... mě je blbě," chytl se za hlavu, když zjistil, že je ráno a uvědomil si, co se dělo v noci. "No aby taky ne, vypil si toho asi nejvíc," konstatoval Chris a zamával mu před nosem jednou z prázdných lahví. "A to sme se původně chtěli připravit na ty tvý kámoše...," pokynul lahví i na mě. No jasně, mí kámoši z Bratrstva, málem sem na mě zapomněl, myslel jsem si v duchu... Připotácel Jeremy. "Hele, omlouvám se za ten kýbl... Nevzbudil sem vás?" Daniel na něj vrhnul vražedný pohled. "Lepší probuzení sem si snad ani nemoh přát." "Tak to sem rád... Hele, já si teď na chvíli skočim do města, potřebuju něco u doktora." Ještě se sehnul pro kýbl, postavil ho k polici, bez dalších slov odešel a nechal nás ve svém domě samotné. I když, je pravda, že tu stejně nebylo ani co ukrást, tak o co by se bál. Chvíli bylo ticho. Chris zamyšleně koukal do stolu a pohrával si s lahví, Ian byl pořád někde venku, Daniel si ustlal na jedné matraci a nevypadal moc dobře. Přemítal jsem, co vlastně řekneme těm lidem z Bratrstva až je potkáme..., jak to jen chce Chris zařídit? Ve dveřích se zase objevil vyplašený Ian. "Hoši..., vstáváme! Bratrstvo je tady! Viděl sem tady projet Hummer." Chris se lekl, že mu láhev málem vypadla z ruky. "Do hajzlu, už?" Ian se dál tvářil velmi přesvědčivě. "Máš už pro ně nějakou uvítací řeč?" Zeptal se mě. "Já ne, a ty?" Chris se jenom zašklebil. "Hmm, tak to asi budem muset improvizovat..." Vstal a pomalu posbíral svoje věci. Pak si znovu sedl vedle mě, zamyslel se a podíval se mi do očí. "Hele... jen sem ti chtěl říct..." "Co?" Sledoval jsem jeho vážný výraz. "... no víš, chci ti říct, že máš poslední šanci si to ještě rozmyslet..." "Vo čem to sakra mluvíš?" "No to setkání... Víš, tohle nemusí dopadnout moc dobře a... vim, že sme spolu už zažili hodně, ale tohle bude něco úplně jinýho, tady nejsme jenom proti pár chlapům..," jeho pohled teď směřoval někam z okna. "No chtěl sem jenom říct, že už sem ztratil spoustu přátel a nechci aby kvůli mě zemřel někdo další... " "Jakto kvůli tobě..." "Kdybych tě tenkrát nezatáh do svejch problémů, nejspíš by sis užíval někde ve městě a místo toho..." "Cože? Kdybys mě tenkrát nenašel, tak tam v tý poušti teď ležej akorát tak moje kosti vybělený větrem... a kromě toho, od tý doby, co jsem poznal Suzy je to i moje věc..." "Hmm..., myslel sem, že by pro tebe možná bylo lepší... zapomenout na všechno co bylo, zapomenout na celý Bratrstvo a začít někde znova, seš ještě mladej..." Nechápal jsem tu náhlou změnu jeho postoje. Jak jenom po všem tom může chtít, abych to teď zabalil a šel jen tak dál? Možná je to tím, že teď nám teprve opravdu dochází do čeho jdeme, a je jasné, že to asi opravdu nebude žádná procházka. Když si vzpomenu na přestřelku u Gizma, kde jsem utržil průstřel ruky, tak to je jenom taková třešnička na dortu toho co nás čeká teď... "Chrisi, pamatuješ ještě jak si mě chtěl nechat v Shady, když ses chystal se Sethem do Junktownu? Jak sem ti tenkrát slíbil, že půjdu hledat Suzy za každou cenu a nic mi v tom nemůže zabránit? Svůj názor sem nezměnil..." Chris se chvíli odmlčel. "Takže... jdeš se mnou?" Sebral jsem svojí pistoli, kterou mi kdysi dal, natáhl závěr a zasunul jí do pouzdra u pasu. "Lepší mrtvej frajer, než živej srab." Chris mě jenom poplácal po ramenou a já viděl že je na mě hrdý. "Kolik je vůbec hodin?" Pojem o čase jsem ztratil někdy včera s druhou kolující lahví v ruce. "Čas vypadnout z týhle díry..., takže se sbal, jde se směr Bratrstvo." Kapitola 22.: Bratrstvu tváří v tvář Venku bylo krásně, teda když se člověk zrovna nesoustředil na to, co zanechal u zdi Ian. Slunce svítilo, nikde žádné mraky, chyběl tu jen zpěv ptáků a byl by to ideální den v radioaktivním světě. "Hele to bude vono," zahlédl jsem Hummera zaparkovaného uprostřed ulice. "Že by? No asi jó, vzhledem k tomu, že tohle auto neni naše a jiný než jejich už tady nemaj, tak si na to asi kápnul." "Už zase fórky? V tobě se člověk nevyzná." "Hochu, ber to tak, že nic moc víc, než humor už nám nezbejvá." "Tak to abys je dostal nějakym opravdu dobrym fórkem..." Chvíli jsme stáli u auta a čekali co se bude dít. Ian byl autem úplně nadšený a prohlížel si každý jeho konstrukční detail. "Teda pánové, řeknu vám, tohle je teda strojovna! Nádhernej vojenskej speciál..., sledujte ty vychytávky..." "Nech to sakra, ať jim s tim něco neuděláš, nechtěl bych jim to pak vysvětlovat," okřikoval ho Chris, když už se Ian chystal prozkoumat motor. "Je to tady, kamaráde..." Poklepal jsem na rameno Chrisovi, který se pořád dohadoval o něčem s Ianem, když jsem viděl dvě příchozí postavy. "Á sakra... Gizmo nekecal, fakt pěkný brnění." "A jak to maj naleštěný... buzeranti. Ty se v boji určitě nejvíc bojej, aby si to nezasvinili." "Mlč už sakra!" Zastavil jsem Ianovo filosofování dřív, než z toho budou problémy. "Táák, show začíná..., připoutejte se a nekuřte...," nadechl se Chris a šel jim naproti. S obavami jsem ho velmi pomalu následoval. Tohohle setkání jsem se bál už dlouho a teď je to tady..." "Pánové, mohli bysme s váma na chvilku mluvit?" Odvážil se je Chris oslovit, když už byl blízko. Chlapi z Bratrstva se zastavili a s překvapeným výrazem sledovali co po nich může takový zarostlý tulák chtít. "Emmm... Co chceš?" "Já bych si s váma chtěl promluvit o..." Chlápek z Bratrstva se kterým Chris mluvil si právě všiml že přicházím a soustředěně si mě prohlížel. "Nicku? Seš to ty?" Přerušil Chrise. Chris se překvapeně zarazil a podíval se na mě. "Cože Nick?" "Jak to sakra vypadáš, chlape?" Prohlížel si mě chlápek a vypadal jako by měl radost, že mě vidí. V hlavě mi znělo jméno - Nick..., Nick..., Nick? No jasně! Nick je moje jméno! Vzpomněl jsem si! Stáli jsme tam na ulici proti sobě, on na mě překvapeně zíral, moje mysl se snažila podávat maximální výkon a zařadit někam jeho obličej. Celá situace trvala sotva pár vteřin ale hlavou mi proběhlo velké množství informací a obrazů z minulosti. "Trevore?" Muž se na mě podíval ještě více překvapeně. "Jo?" Vzpomněl jsem si. Je to opravdu Trevor. Takže já opravdu patřím k Bratrstvu... Když jsem se vzpamatoval ze šoku a Chris pochopil o co jde, museli jsme vysvětlit celou situaci i Trevorovi a jeho parťákovi. Chris se nenechal nijak zaskočit a celý příběh o tom jak mě našel v poušti a našich cestách navlékl tak, aby to vypadalo, že vlastně hledáme Bratrstvo jenom proto, abych se dozvěděl sám o sobě. Příběh byl věrohodný, protože to vlastně byla skoro všechno pravda, až na to, že v něm nebyli otrokáři a tudíž ani zmínka o Suzy. Byl jsem rád, že jsem si vzpoměl na Trevora, přece jen byl jeden z mých nejlepších kamarádů. Dokonce se mi vybavilo i pár zážitků ze společných hlídek. Jeho nynější parťák, kterého jsem neznal se představil jako Luis. Tvářil se pořád docela nepříjemně a hodně se vyptával, jako by nám vůbec nevěřil. "Takže teď pojedeš zpátky s námi? Spousta lidí už tě dávno odepsala, Nicku..., z hlídky nevrátili ani Harry a Red." "Harry a Red? No jo... škoda, že si nevzpomínám, co se nám tam vlastně stalo." "Vzpomeneš si, jenom až budeš zase zpátky, všechno se ti vybaví." Na Bratrstvo jsem se docela těšil, konečně se mi snad vrátí vzpomínky, ale na druhou stranu jsem měl hrozný strach, jak vlastně vypátráme Suzy... "Dobře, já teda pojedu. Ale jenom když on pojede se mnou," ukázal jsem přihlížejícího Chrise. "S ním? Jak dobře ho znáš?" Prohlížel si ho Trevor. "Vím o něm hodně, vlastně skoro všechno. Poslední dobou je něco jako můj anděl strážnej." "Anděl strážnej?" Podíval se na Chrise. "No, vlastně má pravdu... Kromě toho, podle toho co sem slyšel, bych se k vám docela rád přidal," zareagoval pohotově Chris. Trevor jenom kývnul. "A co tamtoho?" Ukázal na Iana, který se opodál opíral o zeď a vypadalo to, že bude zase zvracet. "Ten jde taky s náma. Vzali sme ho po cestě sebou, sice udělal nějaký problémy, ale jinak se nám snaží pomáhat." "Takže ho zas tak moc neznáš." "No vlastně moc ne... I když už sem si vyslechnul spoustu jeho historek." Chris okamžitě nasadil svůj otrávený výraz, asi aby každý hned poznal, co si o jeho historkách myslí. "Tak to je mi líto, ale Ian s námi nepojede. Nemůžu se zaručit za někoho, koho vůbec neznám," rozhodnul po chvíli uvažování Trevor. "Myslíš to vážně?" "Je mi líto, ale takový sou pravidla. Chrise vezmem, ale i tak budou s jeho přijetím problémy. Leda že by se Ian chtěl přidat taky, ale i tak... no, nevím." "Ian je spíš takovej samotářskej bojovník, ten by do Bratrstva nevstoupil." Odpověděl mu Chris místo mě. "Takže je jasno... Vyrazíme za chvíli, i tak už máme zpoždění a rozkaz je rozkaz. Tady už máme všechno vyřízený, takže se rozlučte se svym kámošem a připravte se na cestu... A těš se Nicku, tvůj návrat se musí oslavit!" Trevor nás s veselým výrazem na tváři nechal o samotě a šel s Luisem něco nakládat do auta. "Nechtěl si ho do toho zatáhnout a věděl si, že by sám jen tak neodešel, viď? Došlo mi Chrisovo rozhodnutí vyšachovat Iana. Chris jenom souhlasně přikývnul. "Hmm, máš pravdu. Nakonec je stejně jedno, jestli proti tý hi-tech armádě budem tři nebo dva, to vyjde nastejno." "Jdu mu to říct, ty připrav naše věci do auta." "Jasně." "Jo a Nicku...," usmál se Chris. "Jo?" "My to dokážem, věř mi." Řekl se sebejistým výrazem a mě nezbývalo, než mu věřit. Kapitola 23. a 24.
|
