Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Harley - Renegade: Life out of Brotherhood of Steel

Kapitola 23.: Přímou cestou k definitivnímu cíli

Všechny naše věci čítající pár zbraní, munici a nějaké jídlo od Jeremyho jsem naházel na zadní sedadlo našeho zbídačeného auta a sedl jsem si za volant, přemítaje o cíli naší cesty. "Nicku?" Ozvalo se venku. Vystoupil jsem z auta. Ian šel pomalu ke mě, v ruce svojí novou brokovnici a přes rameno pytel se svými věcmi. Zdálo se, že už mu je trochu líp, určitě měl už aspoň lepší barvu.

"Tak prej dál musíte beze mě...," řekl zklamaně.
"Jo, je to tak, v Bratrstvu nemaj moc rádi cizince..., budeme se muset rozejít."
"Hmm, vypadá to jako hotová věc, takže se o tom asi nemá cenu s nima hádat, viď?"
"To ne, znáš to, na všechno maji rozkazy a tak."
Ian se opřel o auto a druhou rukou pohladil jednu z trubek tvořící bezpečnostní rám jeho vlastní výroby. "Škoda, byla to s váma docela sranda... a taky už se asi nikdy nesvezu takovym bourákem."
Pozoroval jsem ho, jak smutně kouká na auto. "No a co budeš teď dělat Iane? Zůstaneš tady, nebo půjdeš zas jinam?"
Ani na chvíli neodtrhl pohled od auta a zamyšleně povídá: "Tady? ...Asi ne, je to tu divný..., divný lidi s divnejma jménama, samí blázni a sekty... Možná se vrátim do Shady Sands, možná půjdu někam úplně jinam, kdo ví... Asi počkám na první karavanu a půjdu prostě s nima."
"To zní jako spousta námětů na tvý další historky, dobrodruhu."

Ian se lehce usmál a pokýval hlavou. "Uvidíme." Konečně se odpoutal od auta, ze střechy sebral svoje věci a ustoupil krok dál. "Tak já už radši jdu vyhlížet tu karavanu... A ty, ty se hlavně snaž nedělat žádný blbosti, jako nechat se zabít... Jo, a pokus se tohle auto zachovat ještě pro další generace, jo?" Nasadil svůj klasický úsměv, otočil se a odešel někam do města.

Jen na chvilku jsem se zamyslel nad jeho proslovem a už tu byl Chris. "Hej, hochu..., startuj tu káru! Za minutku vyrážíme." Opustil jsem poslední myšlenky na Iana a radši nasedl do auta. Chris za sebou zabouchl dveře, že jsem měl strach aby zase nezůstali na zemi. Teď bez Iana už by to těžko někdo spravoval. Startovací tlačítko fungovalo spolehlivě, a tak jsme mohli v klidu následovat mohutný Hummer Bratrstva s Trevorem a Luisem na palubě.

Mířili jsme na jih, cesta neměnnou krajinou ubíhala pomalu a stále stejný pohled na vyprahlé planiny a oblak písku od Hummeru před námi byl poněkud uspávající. Bez Iana bylo v autě nezvykle ticho, Chris jako obvykle mlčel a tvářil se velmi vážně. Po nějaké době už jsem za volantem vážně usínal a hlava mi pomalu klesala, ale dokud jsme se stále drželi za Hummerem, Chris se tím nenechával znepokojovat a neřekl ani slovo. V jednu chvíli, když už se mi pomalu začínalo zdát o krásné měkké posteli s čistým polštářem a vším co k tomu patří, probudila mě z mikrospánku blízká exploze.

Otevřel jsem oči a viděl jak Hummer pomalu zastavuje a některé jeho části hoří. "Co to sakra je?!" Jen tak tak jsem se Hummeru stačil vyhnout. "Někdo po nás pálí!" Osvětlil mi situaci Chris. "A kdo do hajzlu je takovej magor, že pálí po Bratrstvu?!" "To nevim, ale doufej, že už nemá další raketu." Těsně za naším autem nastala další exploze a zvedla velký mrak písku. "No, tak už určitě víme, že minimálně jednu eště měl," poznamenal jsem a začal kličkovat. "Hele kam to jedeš? Nemužem je tam nechat, jedině voni vědi kudy na základnu!" "No jó sakra, tak co navrhuješ? Nehodlám se nechat rozházet nějakou blbou raketou tady po tý podělaný poušti!" "Jeď zpátky... Vypadá to, že další už nemaj, to už by stříleli." "OK, ale jestli umřu, tak je to tvoje vina!" Efektním smykem jsem otočil auto a zamířil zpátky k Hummeru. Z jeho oken vykukovaly hlavně naslepo pálících rotačních laserů.

Objel jsem ho z druhé strany a uviděl útočníky. "Tak dělej, převálcuj je!" Zařval Chris a ukazoval jejich směrem. "Jasně, jdu na to... Dobře se drž." Cvaknul jsem Ianovým druhým přepínačem na palubní desce a Corvega znovu zabrala silou tanku. Velkou rychlostí jsem se řítil přímo na skupinku osob zběsile pálících z automatických pušek, brokovnic a kdoví čeho ještě. Corvega úpěla pod množstvím zachycených projektilů, ale jako zázrakem a díky úpravě 'Fighter 2160'jela neohroženě dál. Útočníci postupně přestávali střílet a uskakovali z našeho dosahu, ale i tak jsem v tom zmatku minimálně tři porazil. Nevěděl jsem to v tu chvíli přesně, protože jsem se snažil moc nevystrkovat hlavu z bezpečného místa pod úrovní oken. "Zastav a krej se za autem!" Zavelel Chris. Když jsme vylezli z auta, všiml jsem si, že z Hummeru v té chvíli, kdy se útočníci zabývali námi, vystoupil jeden muž v plné zbroji a začal dokonávat dílo zkázy svým rotačním laserem. "Na, vem to a pal!" Chris mi podal útočnou pušku, sám si nechal brokovnici a společně s jedním vojákem Bratrstva jsme úspěšně opětovali útok. Po krátké přestřelce už to vypadalo že je po všem a nikdo z útočníků už nestřílel. Voják v energozbroji sklopil zbraň a my jsme pomalu vstali, abychom obhlédli situaci.

Najednou se ozval povědomý hlas. "Nestřílejte! Slyšíte?! Vzdávám se!" Okamžitě jsme všichni tři namířili tím směrem. Z prostředku bitevního pole se pomalu zvedala jedna postava. "Vzdávám se! Hlavně nestřílejte!" Křičel. Pomalu jsem k němu šel blíž a zaostřil. "Chrisi, vidíš to? Je tohle vůbec možný?" Chris přistoupil blíž. "A hele, sám velkej boss! Ten hajzl zkurvenej... Kde se tady vzal?" Nemýlil jsem se, proti nám tam teď skutečně stál chlápek, kvůli kterému tohle všechno vlastně začalo! Šéf nájezdnické bandy, vysoký svalnatý černoch, který nás kdysi nechal svázané v pustině, jako hlavní chod škorpiónům. Zdá se, že už si hodně polepšil. Kovovou zbroj vystřídala kevlarová a ještě před chvílí měl podstatně více mužů a zbraní než když jsme se setkali prvně.

"Pamatuješ si na nás, ty hajzle?" Pokřikoval na něj Chris. Chlap tam je stál, klepal se a nevěděl co se děje. Když si voják ve zbroji sundal helmu, teprve pak jsem poznal, který z nich to je. "Luisi, co je s Trevorem?" "Koupil to hned vod tý první rakety!" Odpověděl Luis, zahodil laser a snažil se Trevora opatrně vyprostit z auta. "Chrisi hlídej ho, jdu mu pomoct." Dal jsem mu pušku, nechal nájezdníka a spěchal na pomoc Trevorovi. Luis ho vytáhl z auta a položil na zem. Měl silně poškozenou zbroj a tržnou ránu na hlavě. "Jak... s..sem na tom?" Zeptal se rozechvělým hlasem. "Nic moc, chlape, ale myslim, že na základně to daj dohromady... Nicku podej z auta lékárnu, je někde vzadu." Luis byl v lékařství docela zběhlý, a tak Trevora ošetřil velmi profesionálně, samozřejmě pouze v rámci omezených možností výbavy lékárny. I tak vypadal, že každou chvíli ztratí vědomí. Nezbývalo, než doufat, že přežije cestu do základny. "Nicku, jestli to má přežít, musíme hned vyrazit, tak sem hned přijeď s tim autem, protože náš Hummer je asi v hajzlu."

Vrátil jsem se zpátky k Chrisovi. "Co s nim? Co ste tady spolu řešili?" Chris se podíval na poraženého nájezdníka. Z jeho výrazu bylo vidět, že už správně tuší, že z téhle situace se zdravou kůží jen tak nevyvázne. "Co navrhuješ?" "Co nechat ho tady chcípnout jako von tenkrát nás?" Navrhl jsem. "Jó to by šlo... Ale co když se z toho dostane? Znáš to, svině maji vždycky největší stěstí." Rozhlédl jsem se kolem. Ať jsem se podíval kamkoli, v dohledu nikde nebylo skoro nic. Sem tam pahýly stromů, hromada kamení, ale jinak vůbec nic, jen pustina. "Bez zásob tady nemá žádnou šanci..., tohle by nepřežil nikdo." Chris chvíli přemýšlel a pak mi dal za pravdu a sklopil zbraň. Sledoval jsem bezbranného zločince a vzpomínal jsem na všechny ty problémy, co nám způsobil a posupně ve mě rostla zlost a obrovská touha mu to všechno vrátit. To tenhle člověk může za všechny ty bezesné noci i noční můry, za všechny ty situace, kdy jsme málem přišli o život a za všechno to trmácení se nekonečnou pustinou sem a tam.

Podíval jsem se na zamyšleného Chrise. Z jeho pohledu jsem přesně poznal, kam se ubírají jeho myšlenky a lehkým kývnutím jsem mu jen naznačil svůj souhlas. Z koženého pouzdra proklatě nízko u pasu jsem bleskově tasil svůj Desert a pak naráz zazněly do kraje dva výstřely. Bývalý nájezdnický boss padl na zem se dvěma dírami v čele. Jednou ze čtyřiačtyřicítky Desertu a druhou z útočné pušky, kterou pevně svíral Chris. Když bezvládné tělo dopadlo na zem a pustina zase utichla, bez dalších slov jsme nasedli do auta. "Nikdy nevíš, co se může stát..., lepší je mít jistotu...," poznamenal Chris, když už raději opatrně zavíral mnoha projektily zkrášlené dveře. Tisknu startovací tlačítko, ale motor jen tak zachrchlal a nenaskočil. "Ne, ne, ne! ... To mi nedělej, teď ne, holka...," domlouval jsem autu a znovu několikrát tiskl tlačítko. "No ták, prosím..., naskoč sakra!" Po několika pokusech se motor nakonec rozběhl. Sice vydával trochu jiné zvuky než obvykle, ale zatím běžel. Pomalu jsem projel kolem mrtvoly nájezdníka a ještě jednou se podíval na jeho tělo, které nám už konečně přineslo aspoň částečnou úlevou.

Opatrně jsme položili Trevora na zadní sedadlo, Luis ho držel, aby se pak při jízdě drsným terénem ještě více nezranil. Chris zatím z Hummeru vyndal všechno použitelné vybavení co zůstalo a mohli jsme pomalu vyrazit směrem, kam nás navigoval Luis. "Myslíš, že teď se to už konečně povede, Chrisi?" "Doufám..., ještě jedno takový setkání a je s náma už vopravdu konec... A vy dva příště radši mějte helmu i v autě... Tady vidíš, co se muže stát."

Kapitola 24.: "Vítejte v Bratrstvu Oceli"

Když už jsme cestovali v jednom autě, Luis mi zatím vyprávěl spoustu věcí o Bratrstvu a o lidech uvnitř, aby mi osvěžil paměť. Při jeho vyprávění jsem si skutečně na většinu věcí vzpomněl. Jen jedna věc mi pořád nedávala smysl - na co vlastně kupují ty otroky? Ať jsem se snažil sebevíc, nic o otrocích jsem si nepamatoval a zeptat se Luise jsem se neodvážil. Stále víc jsem byl přesvědčen, že o celé té věci s otroky takoví řadoví pěšáci jako já a Luis vůbec nemají vědět.

S velkým štěstím jsme skutečně za nějakou dobu dorazili k malé budově obehnané plotem. "Cože? Tak tohle je ta vaše slavná tajná základna? Vypadá to spíš jak strážní budka." Divil se Chris. "Tohle je jenom výtah, základna je celá v podzemí." Jen co jsem zaparkoval před plotem, už k nám šli dva strážci v energozbrojích a v rukou měli obrovské laserové kulomety, patrně odjištěné a připravené použít. Luis vystoupil a šel si s nimi promluvit. Za chvilku jeden z nich něco zamumlal do vysílačky, v mžiku se otevřely dveře výtahu a vyběhli další dva chlapíci, tentokrát bez zbrojí, ale s nosítky. Aniž by si nás kdokoli všímal, naložili Trevora a zase zmizeli ve výtahu. Luis pořád stál venku a mluvil se strážemi výtahu.

"Vypadá to, že sme fakt tady," řekl jsem jen tak do ticha.
Chris se rozhlížel kolem. "Jó, to sme... Jak se cejtíš? Poznáváš to tady?"
"Jo, je mi to povědomý. Řek bych, že jeden z těch chlápků venku se jmenuje Cobbot, toho druhýho si nepamatuju."
"No, řek bych, že je čas ho poznat... Zvedej se, jdem se představit."
Vystoupili jsme z auta a přitáhli tak konečně pozornost stráží.
"Hlavně si pamatuj tu historku tak jak sme jí vyprávěli Trevorovi, protože teď jí budeš muset vyprávět ještě asi víckrát," řekl mi tiše a šli jsme ke strážím.

Luis už o nás vyprávěl a tak nás bez větších problémů pustili rovnou dovnitř. Nastoupil jsem do výtahu jako poslední, otočil jsem se a naposledy se podíval ven. V duchu jsem počítal šance, že se tenhle pohled bude ještě někdy opakovat, že mě nedostanou někde tam v podzemí. Jeden ze strážců - Cobbot, ten co si ho pamatuju, nahlédl ještě dovnitř. "Sem rád, že ses vrátil, Nicku." Než jsem však stačil nějak zareagovat, dveře výtahu se s povědomým pískáním zavřely a všichni jsme klesali do podzemí.

Výtah se zastavil. "Tak chlapi," řekl Luis, nadechl se, počkal až se dveře otevřou, pokynul rukou a hrdě pronesl: "Vítejte v Bratrstvu Oceli!" Vstoupil jsem na chladné kovové podlahy bunkru a sledoval vše kolem. Obklopen neprodyšnými kovovými stěnami, odříznut od vnějšího světa, závislý na rozkazech několika Starších... Zase... Zahlédl jsem pár známých i nějaké nové tváře. Prošli kolem a nikdo z nich se ani na chvilku nezastavil, aby se mnou prohodil pár slov... Ostatně jako obvykle... Tady, na místě kde spolu všichni neustále soupeří pro vidinu lepšího postavení, bylo vždy velmi těžké navázat opravdové přátelství. Měl jsem zde jen pár dobrých přátel, takových, kteří mi vždy v nouzi pomohli a já pro ně byl vždy ochoten udělat to samé. Dva z nich už se ale určitě nevrátí.

"Takže Nicku...," spustil Luis, "ty teď budeš muset jít podat zprávu o všem, co si dělal mimo Bratrstvo a tebe Chrisi vezmu za naším přijímacím důstojníkem, vyřídíš nějaký formality a pak ti určíme zařazení a úkol... Podle toho, co sem o tobě slyšel, myslim že se nám tvoje zkušenosti budou hodit." "Tak zatim, Chrisi, užij si to," rozloučil jsem se a následoval dva neznámé mladíky kamsi do zasedací místnosti. Chris se netvářil dvakrát spokojeně, ale v klidu šel za Luisem.

Posadil jsem se a čekal, co se bude dít. Naposledy jsem si v mysli zopakoval ten náš upravený příběh a pak už vstoupili čtyři členové rady Starších. Sedli si proti mě a dlouho si mě jen tak mlčky prohlíželi. "Takže tys byl dlouho tam venku?" Zeptal se konečně jeden z nich. "Jo, přišlo mi to docela dlouho.., i když někde tady sem si asi zapomněl hodinky, takže vám to teď neřeknu přesně." Očekával jsem aspoň nějakou reakci, aspoň jeden malý úsměv, který by trochu zlepšil zdejší depresivní atmosféru, ale nic. První pokus o malý vtip pro zpestření nevyšel a kamenné tváře Starších mě od dalších dokonale odradily. Jejich další otázky už směřovaly cíleně na moje putování. Zpověď mi za chvíli připadala nekonečná, otázky čím dál podezíravější a celkově mě to celé dost unavovalo. A to jsem si musel pořád dávat velký pozor, abych se nezmínil o Suzy a všech těch věcech okolo.

Starší mě ze svých spárů propustili až po několika hodinách. Ti dva hoši mě ze zasedací místnosti dovedli do jednoho z pokojů v druhém patře. Ve dveřích jsem potkal právě odcházejícího Luise. "Zatim seš tu sám, ale pokusim se zařídit, abys moh bydlet s Chrisem..., ale nic neslibuju.... no.. radši si odpočiň. Zetjtra budeš muset vyplnit eště spoustu papírů." "Díky Luisi" "Hmm. Tak já se zajdu podivat na Trevora a pak taky zalehnu, uvidíme se zejtra na poradě." Luis odešel a dveře se za ním automaticky zavřely.

Rozhodl jsem se, že chvíli počkám a v noci půjdu na průzkum bunkru. Doufal jsem, že se mi podaří najít nějaké stopy, které mě dovedou k tajnému úkrytu otroků. Teď hlavně jen vydržet a neusnout. V pokoji jsem si všiml funkčního terminálu a napadlo mě zkusit najít něco v něm. Jeho ovládání jsem sice za chvíli zvládnul, ale kromě nějakých historických údajů o Bratrstvu, možnosti objednávek jídla a podobných obecných informací v něm nebylo nic podstatného a přístup k dalším souborům byl chráněn heslem. Několikrát jsem si zkusil heslo tipnout, ale po chvíli jsem to vzdal. Možných kombinací znaků byly určitě miliony.

Kapitola 25. a 26.