Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
Kapitola 25.: Špiónem v Bratrstvu Značně unaven jsem ulehl na postel a vyčkával noci. Po té dlouhé době strávené cestováním a přespáváním na zemi pro mě byla místní vojenská postel obrovským luxusem. Přemýšlel jsem o všem co musím ještě zvládnout a přitom si užíval vytoužené pohodlí... Rozhodl jsem se, že už je dost pozdě na to, abych vyrazil na plánovaný průzkum. Vykoukl jsem ze svého pokoje a sledoval stráže. Nerad bych se s někým vybavoval o mojí plánované obchůzce. Zahlédl jsem dvě postavy právě zahýbat za roh. To je moje šance. Pomalu jsem procházel chodbami a pozorně poslouchal, aby mě ještě někdo nepřekvapil. Potřeboval jsem vypátrat nějaké informace o otrocích. Hledal jsem jakoukoli stopu nebo nejlépe rovnou nějakou tajnou místnost. Kde by tak mohla být? Usoudil jsem, že v tomhle obytném patře určitě ne. Hlídky jsou tady jen pro pořádek a každý se tady může volně pohybovat. Zaměřím se tedy na třetí a čtvrté patro, kde jsou laboratoře, hlavní počítač a vůbec spousta zajímavých místností, obvykle zamčených. Tím víc jsou podezřelé. Aniž bych byl někým zpozorován, dostal jsem se k výtahu a sjel do třetího patra. Procházel jsem chodbou a postupně jsem si na všechno vzpomínal. Hmm, hlavní knihovna, pohotovostní sklad munice... A hele, Kyleova dílna. Třeba tady začnu. Mám štěstí, dveře nejsou zamčené. Kyle na tohle vždycky zapomínal. Vstoupil jsem dovnitř a hledal nějaké stopy. Kyle byl sice skvělý vědec a odborník na jakoukoli techniku ale měl tu vždycky hrozný bordel. Po stolech se povalovaly rozličné součástky, nádobky s různými přípravky a spousty nářadí. Byla tu dokonce opřená jedna téměř kompletní energozbroj, asi největší chlouba dnešní obranné technologie. Našel jsem i nějaké záznamy, ale většinou šlo jen o různé přebírací formuláře a seznamy součástek. O žádných zajatcích nebo činnosti s nimi ani zmínka. Prohledával jsem tedy aspoň místnost, jestli tu někde není tajný vchod do jiné laboratoře. Zkoumal jsem stěny a připadal si jako nějaký špion. Byl jsem z celé té situace už tak dost nervózní, když v tom jsem zaslechl přibližující se kroky. Že by Kyle? Ten by se přece nevracel zamknout zrovna teď. Sakra, to bude hlídka. Nesmí mě najít. Za pohyb v zakázaných patrech v noci byly vždycky zlé tresty a co teprve teď, když mě tak vyslýchají... Chtěl jsem prostě potichu počkat až stráž projde okolo, ale pak jsem si všiml velkého problému. Dveře. Jak to, že zůstali sakra otevřené? Proč zrovna tyhle, když se všechny ostatní zavírají sami? Kroky se přibližovaly, takže moje jediná možnost byla schovat se. Jelikož mě nenapadlo nic chytřejšího, zalezl jsem pod jeden ze stolů plných součástek. Ke vší smůle se mi podařilo do stolu trochu vrazit, načež jedna z těch malých kovových věciček nezadržitelně padala přímo na kovovou podlahu. Sledoval jsem její krátký let, ale nijak už jsem tomu nemohl zabránit a tak se dílnou na chvilku neslo slabé cinknutí. Blížící se kroky se zastavily. Snažil jsem se už ani nepohnout, abych neshodil ještě něco dalšího a poslouchal, co se bude dít. "Kyle?" Ozvalo se z chodby. Po chvilce ticha se postava znovu přibližovala. "Kyle, seš tady?" Z mé pozice pod stolem jsem pak zahlédl jen nohy příchozí stráže. "Ten starej blázen... Zase zapomněl zamknout... To snad neni možný... Už se nenamáhá ani za sebou zavřít, sklerotik jeden..." Mumlal si pro sebe. Hmm, skvělý, teď mě tady zamkne a už se ven nedostanu. Už jsem se chystal vylézt s nějakou rozumnou výmluvou, ale pořád mě nic nenapadalo... "Sakra, to abych pro něj teď zase došel, aby to tady zamknul, nebo to bude nakonec na mě, ach jo..." Pronesl strážce zase jen tak pro sebe a mě se hrozně ulevilo. Opravdu si neumím představit, jak bych tohle ráno Kyleovi vysvětloval. Jeho nohy mi zase zmizely z dohledu a dveře se za nimi zavřely. Opatrně jsem vylezl ze svého úkrytu, ještě jsem se rozhlédl po dílně a s neúspěchem zase vstoupil do chladných chodeb bunkru. Prohledal jsem ještě vedlejší místnosti, ovšem také bezvýsledně. V tomhle patře nic zvláštního nebylo, proto jsem zamířil k výtahu. Už jsem se chystal zabočit do poslední chodby, když jsem zaslechl hlasy. "Hej! Kam si kurva myslíš že deš?" Řekl jeden. "Počkej, to je ten novej, ne?" Ozval se druhý. "Novej nebo starej, nemá tady co dělat, ne? Ty neznáš rozkazy nebo co?" Rozčiloval se druhý hlas. "Ehm..., asi ne... Děje se něco?" Promluvil třetí, ve kterém jsem poznal Chrise. To snad ne, je tady pár hodin a vypadá to, že už je v průseru, co teď? Za tohle by ho mohli hned zase vyhodit. V tu chvíli jsem dostal jenom jediný nápad. Vyšel jsem z chodby jako bych o ničem nevěděl a došel až ke strážím debatujícím s Chrisem. "Tak tady seš! Hledám tě sakra už půl hodiny!" Chris na mě koukal stejně překvapeně jako dva strážci. "No.... já..." Koktal a přemýšlel co chci dělat. "Sakra ty ale vypadáš pěkně blbě kámo. Je ti něco? Máš hroznou barvu." Chris se okamžitě dovtípil. "Udělalo se mi nějak blbě. Nevim, jestli je to tady z toho vzduchu nebo z toho vojenskýho jídla ale potřeboval bych nějakýho doktora." Pro větší realističnost své lži nasadil ještě patřičně zbědovaný výraz. "To víte kluci, už taky nejsem nejmladší... a ta změna prostředí mi taky nedělá dobře... Co bylo vůbec v tom hroznym jídle? Vy už ste na to zvyklí? " Strážci se na sebe podívali a pak se mě jeden z nich zeptal. "Ty ho hledáš tady? Jak ho můžeš hledat tady, když víš že..." "No dyť mě znáte kluci, ne? Já sem přece Nick... Ten co byl dlouho venku... Přece ste mě už nevodepsali, ne?" Strážci se znovu na sebe podívali jako by se jeden druhého ptali co to je vlastně za člověka... Asi si připadali trapně, že mě nepoznali. "Jo, jasně..., Nicku, v pohodě. Odveď tady kámoše na ošetřovnu a vysvětli mu, že ve třetím se nemá co flákat... A ať si nejdřív přečte všechny rozkazy, když chce bejt v Bratrstvu! Příště už bysme to museli hlásit." "Jasně. Díky kluci," usmál jsem se na ně a rychle odváděl Chrise k výtahu. Strážci nás sledovali dokud se jeho dveře nezavřely. "Nemůžeš se tady jen tak procházet kde se ti zachce, Chrisi. Nikdo ti neřek, že do třetího a čtvrtýho se nesmí?" "No ti hoši tam na chodbě se mi to zrovna asi chystali vysvětlit, ale zrovna si přišel ty... Cos tam teda dělal ty? Nevypadal si před těma strážnejma moc jistě, takže taky asi nemáš povolení, co?" Výtah zastavil. Ukazatel směřoval k číslu čtyři. "Hlavně potichu," přerušil jsem Chrise. "Neni tohle náhodou čtvrtý patro? To, do kterýho taky nesmíme?" "Jejda... No co, už sme tady," usmál jsem se. "Hlavně kdybysme někoho potkali..." "Já vim..., tak mluvíš ty, protože seš tu doma, OK?" "Jo, chápeš rychle. To se mi na tobě líbí." Vystoupili jsme z výtahu a sledovali chodby. "A objevil si teda něco?" Zeptal se Chris. "Myslíš, že kdybych něco našel tak sem teď tady?" Chris jen pokrčil rameny. "A co ty?" "To samý," řekl zklamaně. "Hmm, vypadá to, že jestli tu něco je, tak v tomhle patře... Někde tady to čeká až to najdem." "No tak to nenecháme čekat, ne?" Chris už se dál nerozmýšlel a zamířil do levé chodby. Snažil jsem se nedělat hluk a následoval jsem ho. Prošli jsme kolem několika nezajímavých místností až ke dveřím velkého sálu, kde mě Starší odpoledne vyslýchali. Zkusili jsme štěstí, otevřeli dveře a nahlédli dovnitř. Vyšlo to. Nikdo uvnitř nebyl, sál byl úplně prázdný a kromě spousty lavic tu nebylo ani nic zajímavého. Zkusili jsme tedy i další dveře a vstoupili do prázdné zasedací místnosti Starších. Ani tady toho nebylo moc ke zkoumání a tak jsme po chvíli snahy rezignovali a šli pryč. Jen co se za námi dovřely dveře od zasedačky, vyšel zevnitř nějaký zvuk. Okamžitě jsme oba zbystřeli a poslouchali dál. Zvuk zazněl znovu. Znělo to tak nějak mechanicky, jako kdyby se uvnitř na chvilku rozběhl nějaký stroj. Přilepeni na dveře jsme pozorně poslouchali co se bude uvnitř dít. Chvilku bylo ticho. Pak se najednou otevřeli druhé dveře ze zasedačky a pár metrů od nás prošel jeden ze starších, aniž by si nás všiml. Překvapeni jsme stáli u svých dveří jako nevhodně umístěné sousoší. Ještě že jsou tu ty dveře dvoje vedle sebe, pomyslel jsem si, když už Starší v hábitu otevíral dveře do chodby, stále neznalý naší přítomnosti. Vypadal velmi zamyšleně a stále si něco pro sebe mumlal. Teprve když prošel dveřmi a ty se za ním zavřely jsme se zase pohnuli. "Tak to teda bylo těsně," oddechl si Chris. "To bylo sakra těsně... Ale nepřipadá ti na tom spíš něco moc divnýho?" "Myslíš jako třeba kde se tam ten zakuklenec vzal, když to bylo úplně prázdný?" "Bingo... Takže to vypadá že máme stopu! Musem tam bejt asi nějaký..." "Máme sice stopu, ale taky menší problém," přerušil mé detektivní úvahy Chris a ukázal za mě, směrem k východu. "Vypadá to, že si asi něco zapomněl..." "A hele... Zdravíčko! ...ehm... Co vy tady takhle pozdě? ...Nemohl byste nám ukázat kudy na ošetřovnu?" To byla věta, na kterou jsem se zmohl při pohledu na muže v kápi opět stojícího ve dveřích, ale tentokrát hledícího přímo na nás. Nutno říci, že vypadal velmi nepřátelsky a na moji otázku nereagoval ani jediným pohybem. Chris chtěl situaci zachránit a chystal se začít jedním ze svých výmluvných monologů, ale stihl jen první větu. Pak se starší poprvé pohnul a znamením ruky ho umlčel. "Ty," koukal na mě. "Myslel sem si hned že s tebou budou problémy. Byl si venku moc dlouho... Tak pro koho děláš? Kdo tě poslal, co?" "Ale já..." "Stráže!" Zakřičel nekompromisně Starší. Jeho pohled prozrazoval jeho odhodlání čelit jakýmkoli výmluvám. A mě zrovna v tu chvíli napadaly spousty dobrých výmluv a historek. Dokonce jsem si vzpomněl i na pár klasických Ianových fórků, ale při pohledu na staříka v kápi jsem všechno vzdal. Sledoval jsem co na to Chris. Čekal jsem od něj aspoň jednu z jeho vtipných poznámek, ale z jeho pohledu zrovna nevyzařovalo veselí. Během chvíle do místnosti vběhli dva chlapíci v energozbrojích a s rotačními lasery v rukou. "Tak dělejte! Půjdete teď s nima," zašklebil se Starší. Všem zúčastněným bylo jasné, že jakýkoli odpor by byl jistou sebevraždou. "Kam to deme?" Ptal se Chris stráží, ale ti nepromluvili ani slovo, jen tiše šli, jeden před námi a jeden za námi. "Neodvažuju se to odhadnout, ale co já vim, tak Bratrstvo zajatce nikdy nebralo," vzpomněl jsem si. Dovedli nás do třetího patra a přikázali vstoupit do jednoho z pokojů. Vešli jsme dovnitř, dveře se zasunuly a bezpečnostní mechanismus červeně zablikal. Byly jsme zamčeni... "Hele, Nicku, nevíš náhodou kolik je kombinace pětic z deseti čísel s opakováním, přičemž závisí na pořadí číslic?" "Sorry, ale nechal sem si kapesní komp někde v poušti... Na to jak ses tvářil před chvílí a v jaký sme situaci máš najednou nějak moc humoru, nezdá se ti? Nechtěl bys radši vážně popřemejšlet jak se vodsuď dostanem?" "Přece nemuže bejt zase tak zle, ne?" "Tak zle? Spíš už nemuže bejt hůř... Viděl si ho jak se tvářil? Co myslíš že si tak můžou myslet, když jim někdo skoro neznámej šmejdí kolem velína." "Mužeš mi teda konečně vysvětlit proč se nesmí do třetího a čtvrtýho patra?" "Překvapuje mě, že někomu tak chytrýmu to musim vysvětlovat... Ve čtvrtym úřaduje Maxson a Starší, takže je tam logicky hodně důležitejch a vesměs tajnejch dokumentů. Ze čtvrtýho je taky přístupnej hlavní počítač, ve kterym je určitě uplně všechno vo celym tomhle spolku. No a ve třetím je to hlavně kvůli písařům a hlavní dílně. Taky je tady pár pohotovostních skladů munice a vybavení, ke kterejm by se něměl dostat každej." Chris se tvářil trochu překvapeně. "Jak mam tohle všechno vědět? Za tu chvíli co tady sem bych nenašel eště ani svůj pokoj." "To pro tebe ale neni argument, každej ti řekne, že sis měl nejdřív přečíst všechny rozkazy a pokyny, než se tady začneš producírovat." "Takže?" "No podle mýho a podle toho co řek ten dědek, tak nás teď maj minimálně za nějaký špióny." "Nechápu čim bysme jim my dva mohli ublížit," nevěřil Chris ve vážnost situace. "Myslim že už dost vzácná informace bude samotná poloha tohohle bunkru a třeba by měl někdo zájem i na místních vynálezech, všech těch hračkách na plazmu a laser..." "Když to podáš takhle..., zní to reálně," pokyvoval hlavou. "Tak si hodně rozmysli jak se z toho vykecáš..." Lehnul jsem si na postel a koukal do stropu. "... Za pár hodin nás čeká určitě další výslech." Chris zase zvážněl, sedl si na druhou postel a už byl zticha. Po pár hodinách, kdy jsme jen mlčky leželi se konečně začalo něco dít. Do místnosti vstoupil Starší v doprovodu jednoho strážného. "Vstávej, chceme si s tebou promluvit," spustil na Chrise. Chris si sednul, podíval se na něj a otráveně se zeptal: "Tak co chcete?" Ani Starší neměl nejlepší náladu a ani se to nesnažil zakrývat. "Jenom pár informací, zatím." "Jo tak to jó, vim toho spoustu... O čem chcete mluvit? Dost toho vím o karavanách nebo pouštní havěti a taky..." "Né že bych neměl smysl pro humor, ale zrovna na tebe nemam náladu. Moc dobře víš proč, tak si nepřidělávej problémy a spolupracuj." "Proč sakra? Když sme vám to chtěli vysvětlit rovnou, tak ste nás neposlouchal," utrousil a zase si lehnul. "Mužeš si bejt jistej, že teď tě budem poslouchat všechni velice pozorně, tak vstávej, nechceš se přece nechat prosit ještě od něj," ukazoval na strážného. Chris se jseště chvíli rozmýšlel, ale pak velmi neochotně vstal a šel. Starší měl pravdu, odporem by si k ničemu nepomohl. Po mé výpovědi asi zatím nikdo netoužil a tak mě tu nechali samotného. Možná to mělo na mě mít nějaký psychologický vliv, ale nevím, nikdy jsem se takovými věcmi nezabýval. Jen jsem si řekl, že jestli se Chris po výslechu nevrátí na tenhle pokoj, budu ohledně mého pobytu venku trvat na historce, kterou vyprávěl Trevorovi při našem prvním setkání ve Franciscu. Chrise určitě napadlo to samé. Hlavně aby naše výpovědi souhlasili. Horší to bude s vysvětlení té situace v zasedačce. Proč jsme si jen sakra nedomluvili nějakou společnou výmluvu... Čekal jsem, že si pro mě přijdou každou chvíli, ale dlouho se nedělo nic. Tento stav nejistoty trval tak dlouho, že už jsem ani nedokázal odhadnout, před kolika hodinami odvedli Chrise. Je s podivem, že se mi v takové situaci podařilo usnout. Už nevím co se mi zdálo, ale ze snu mě vytrhlo pískání otevírajících se dveří. Posadil jsem se na posteli a očekával někoho ze Starších v doprovodu stráží. Do pokoje ale vstoupila jen jedna postava v energozbroji. "Kde máš šéfa? Posílaji tě pro mě samotnýho?" Ptal jsem se celý rozespalý. "Ne, přišla jsem sama." Promluvil ženský hlas a postava sejmula helmu. "Cože, ty?!" Kpitola 26 až 29 - konec
|
