Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Harley - Renegade: Life out of Brotherhood of Steel Kapitola 11.: Chris vypráví Dvoudenní jinak nudnou cestu nám zpestřil jen jeden obchodník, jehož sortiment čítající pár nechutně vyhlížejících leguánů na špejli a Nuka colu, nás moc nezaujal. Pak jsme již potkali jen pár nepříliš hovorných hlídek, což znamenalo, že město je už nedaleko. V poledne jsme konečně dorazili na předměstí Hubu. Nebyla tu žádná stráž u brány, vlastně ani brána, protože město vůbec nebylo chráněno žádným plotem a tak nás tu vítaly pouze nepřátelské pohledy členů karavan, kteří se připravovali k odjezdu. "Tak kde začnem?" Zajímal mě Chrisův plán. "Půjdem se nejdřív něčeho napít a taky najíst, pak se uvidí." Hm, tak takový plán bych vymyslel taky, pomyslel jsem si, ale po dvou dnech v pustině jsem se těšil, že si popovídám s pár lidmi u baru a dám si něco k jídlu. Vešli jsme do centra města a Chris zamířil rovnou do dveří baru, na který upozorňovala houpající se cedule "Maltese Falcon" nade dveřmi. Šel jsem za ním, ale uprostřed ulice mě zastavil nějaký podivný shrbený chlapík. "Pssst......, pocem! Něco bych pro tebe měl..." Nechápal jsem co po mě chce, ale pro jistotu už jsem sahal po pistoli. "Lemmy, nech toho sakra, nemáme na tebe čas!" Odehnal chlápka Chris. "Necourej se furt za mnou, nebo se dostaneš do nějakýho průseru." Poučoval mě, rozčílen z toho, že se pro mě musí neustále vracet. "Lemmy je takovej místní vyděrač, co ti rozhodně neřekne ani slovo zadarmo." "Třeba by ale moh vědět něco o těch co hledáme?" Chris se na mě podíval zase tím pohledem co říkal neraď mi, já to vim nejlíp. "Nech to prostě bejt... ten chlápek si většinu těch svejch blábolů stejně vymejšlí." Vešli jsme do místnosti s barem, hracími automaty a stoly s ruletou. V noci to tady muselo vypadat hodně divoce, soudě podle skvrn od krve, rozbitých lahví, které tady už nikdo neuklízí a pár děr ve zdi od zbloudilých kulek. Nicméně teď ve dne tady postávalo jen pár místních závisláků u rádoby výherních oprýskaných automatů a u stolu s ruletou se potácel jeden značně opilý štamgast celý navlečený v kůži, neustále si pro sebe něco mumlal, pak se zase polil pivem, což zanechalo jen další mezi četnými skvrnami na jeho ošoupané bundě. Očividně už mu to bylo jedno. Nade vším se vznášela všudypřítomná směsice pachů. Sedli jsme si k baru a objednali pití. Musel jsem si odskočit a když jsem se vracel k baru viděl jsem tam stát zády ke mě dalšího muže v modrých kalhotách a kožené bundě jak se o něčem hádá s Chrisem. Šel jsem pomalu blíž, ale muž najednou vytáhl pistoli a namířil na Chrise. Ten už taky sahal po pušce a vypadalo to, že zase někdo stráví pár dní v nemocnici. Chtěl jsem tomu zabránit a tak chopíc se ledabyle odložené prázdné láhve od Nuka Coly, praštil jsem jí toho výtržníka do zátylku. Ten jenom heknul a padnul na zem, ale rukou s pistolí zavadil o barovou stoličku a vyšel výstřel, v baru byla najednou díra na dva prsty a jedna láhev letité kvalitní lihoviny nadobro skončila rozcáknutá všude po policích. Nikomu se sice nic nestalo, nicméně výstřel z chlápkova kanónu přivolal jednu z všudypřítomných policejních hlídek. "Nikdo se ani nehne! Hej, ty - nech tu bouchačku! Ty ruce nahoru, nebo je po tobě!" Policistova slova zněla velmi přesvědčivě, zvlášť když tam tak stál s brokovnicí v ruce a mířil Chrisovi na hlavu. Přiběhli ještě další dva a kupodivu na nás taky nehleděli moc přátelsky. Snažil jsem se přijít na to, proč kdekoli kam přijdeme na nás hned někdo řve nebo rovnou střílí. V tu chvíli mě žádné rozumné vysvětlení nenapadlo, ale to nevadí, protože policisté byly tak ochotní, že mi dali na rozmyšlenou dostatek času v místní cele a aby mi nebylo smutno, šel se mnou i Chris. Toho, co ležel v bezvědomí na zemi policista zvedl, posadil na židli a nechal být. Nepřišlo mi to moc spravedlivé, ale radši jsem byl zticha, za těch pár dní jsem se už naučil, že někdy je to lepší. "Koukam, že seš tady docela oblíbenej." Musel jsem si rejpnout do Chrise. Nijak ale nereagoval, lehnul si na postel a koukal do stropu. "No tak..., snad bys mi už konečně moh říct, co si vlastně zač. Ten chlapík nevypadal jako tvuj kámoš..., vytáh bouchačku první, ale stejně zavřeli nás, nepříde ti to trochu divný? Asi tě tady nemaj moc rádi a ..." "Tak už mlč!" Přerušil mě. "Sem utahanej a mám toho dost. A krom toho je to na dlouhý vyprávění." "No, já mam celkem času dost a myslim, že ty teď taky." "Dobře..., tak jo, tak ale už mlč!" Sedl jsem si na svojí postel. "Dobře, poslouchám." Poslouchal jsem napjatě jeho příběh. V Hubu se narodil. Žil tady s otcem v jižní části rozvíjejícího se města. Jeho otec se živil opravováním předválečné techniky a hlavně zbraní, dřív byl ale lovec, hodně cestoval, měl spousty zážitků a často o nich vyprávěl. Většinu věcí co zná a kterými mě Chris neustále poučuje se naučil právě od něj. Na matku si nepamatuje, protože umřela pár dní po jeho narození. Když mu bylo šestnáct, jeho otec se rozhodl Hub opustit, protože s rozvojem města tu vznikaly také různé gangy a celkově rostla kriminalita. Město prostě přestalo být bezpečné, člověk se tady musel bát po setmění vyjít z domu. Chtěli odejít na nějaké klidné a bezpečné místo a tak se dostal do Shady Sands. Jeho otec se tady na za nějakou dobu stal váženým šerifem, ale jednoho dne nešťastně zahynul při boji s obřími škorpióny, kteří ohrožovali vesnici. Pro mladého Chrise nebylo ve vesnici nic dost dobrého na co by se hodil, a tak se rozhodl vrátit zpátky do města a zkusit tam najít práci. Podařilo se mu přidat k jedné z karavan, pro kterou pak pár měsíců pracoval, než si vydělal dost peněz a nasbíral zkušenosti k tomu, aby si založil vlastní společnost. Sehnal pár lidí a jezdil s karavanou po pustině. V té době se obchodovalo hlavně s jihem, ale on začal obchodovat také s rozvíjejícími se osadami na severu, což se později ukázalo jako dosti výnosné. Ostatní karavanní společnosti se chtěli této šance také chytit a pokoušeli se navázat obchodní styky se severními osadami, ale nepříliš úspěšně, protože tamní lidé byly už zvyklí na Chrise a neměli k novým obchodníkům důvěru. Proto začal být Chris velmi neoblíben mezi místními kupci a protože Hub je hlavně město karavan, kvůli častým útokům najatých lidí na jeho karavanu a problémům s městskými představiteli byl nucen vrátit se zpátky do Shady Sands. Tam si potom postavil dům, oženil se a měl dceru - Suzy. Jeho žena ale pořád hůř snášela jeho neustálé cestování a proto o něj odešla, ale Suzy zůstala s ním. Nedávno, když byl s karavanou za obchodem výjimečně v Hubu, jeden z jeho lidí si půjčil ve 'Friendly lending company' u Lorenza nějaké peníze, ale prohrál je v ruletě a pak už je zřejmě nevrátil. Mezitím mu přibývaly úroky... "...No a ten chlápek cos ho poslal k zemi to byl právě Lorenzo. Viděl nás přijít do města a přišel se zeptat na svůj dluh. Řek sem mu, že toho co mu dluží už zabili při přepadení karavany a že má smůlu, ale von že sou to kecy a že to mám teda zaplatit já, protože dělal pro mě... Tak sme se trochu nepohodli a dál to znáš." Dokončil Chris svůj příběh. "Tak jestli tomu dobře rozumim, tak protože je tady většina lidí proti tobě, tak nás zavřou a toho hajzla klidně nechaj bejt? Co s nim má ten místní šerif?" "Šerif Dicks se sice tváří jako hroznej klaďas, ale ve skutečnosti má od obchodníků taky nějaký příjmy za to, že občas přehlídne pár jejich nezákonnejch aktivit. To že zavřel nás nemá nic s Lorenzem, ale prostě jenom nemá rád mě. V Hubu bude zase trochu pořádek jedině až bude šerifem jeho zástupce Green. To je správnej chlap, ale do tý doby..." Přerušil ho zvuk klíčů rachotících v zámku. Před naší celu předstoupil muž v kovové zbroji s šerifskou hvězdou. "Tak tě tady vítám Chrisi, rád tě zase vidím." Vysmíval se nám. "Tak jak se vám líbí v našem krásném městě?" "Ále..., koho to tu máme? Sám neúplatný strážce zákona! Di do hajzlu Dicksi, nemam na tebe náladu." Odpověděl Chris, zase si lehl a koukal do stropu. "Počkej, až s tebou skončim, tak nebudeš mít náladu už na nic ty parchante. Jo a zejtra tady budeš mít asi přátelskou návštěvu..., chtěj si s tebou promluvit lidi od karavan... tak si to užij!" Hlasitě se rozesmál a zase odešel. "Hm, fakt tě asi nemá moc rád." Musel jsem uznat. Chvíli bylo ticho. Přemýšlel jsem co teď bude. Přijdou nás zmlátit lidi od karavan? Jak dlouho nás tady nechaj hnít? Kde se pořád berou ti brouci a proč to tady sakra tak smrdí... Kapitola 12.: Útěk Znovu zarachotily klíče. "Co sakra chceš Dicksi, nebudeš mě snad votravovat každejch deset minut, že ne..." Otráveně zamumlal Chris. "Omlouvám se, že ruším, ale mám pro tvýho parťáka dobrou zprávu." Nebyl to Dicks, ale zástupce Green. Chris vstal z postele hned měl lepší náladu. "Rád tě vidim Justine..., přišels mi říct co se tady sakra děje?" Green otevřel celu. "Myslim, že si na tom dost blbě. Nevim sice co s tebou maj v plánu dál, ale ráno k tobě Dicks chce pustit tvý kámoše od karavan." "Hm, rád se setkám se starými přáteli." Vtipkoval Chris. "Koukam, že už ste toho dost zažili..." Zahlédl Green moje zranění ruky. "Ale bejt tebou, tak o tuhle párty radši přídu..., vzpomínáš jak tě minule málem zabili? Po tvym baráku je tam doteď jen pár ohořelech trámů." Zatvářil se vážně. "No, přiznávám, že sme na pár věcí měli trochu jinej názor." "Každopádně tady proti tvýmu parťákovi Dicks nic nemá a pustí ho, když hned vypadne z města. Ale já bych mu jen tak soukromě doporučil, aby třeba... ehm... navštívil Jacoba..." "Dobře, díky Justine, jednom mi dej eště minutu a pak vypadne." Zástupce jenom kývl a odešel do vedlejší místnosti. "To nemyslíš vážně?! Přece tě tady v tom průseru nenecham!" Nesouhlasil jsem s Greenem. "Aspoň jednou mě sakra pořádně poslouchej a udělej co ti řeknu. Vypadneš vodsaď, ale večer se vrátíš. Musíš se dostat do východní části města a hledej Jacoba, co prodává zbraně. Řekni mu vo mě, a že je čas splatit dluh... A teď už vypadni, než si to rozmyslej! Na nic se neptej a di!" Poslechl jsem ho a zavolal na Greena aby otevřel dveře. "Tak hodně štěstí." Rozloučil se se mnou. Vyšel jsem ven z šerifovy kanceláře a policejní hlídka mě sledovala dokud jsem neopustil území města. Nemám rád napjaté situace a už vůbec ne, když jsem v nich sám. Čekání do večera se zdálo být nekonečné. Dostal jsem docela hlad, u sebe už jsem měl jenom poslední kousek sušeného brahmíního masa od Killiana. Sice vypadalo dost nechutně a jeho požití jsem odkládal na kritické situace, ale teď už přišlo docela k chuti. Pozdě odpoledne jsem se na chvíli prospal. Vzbudil mě nějaký hluk. Asi nedaleko projíždějící karavana. Už se stmívalo. Konečně. Za hodinu, když už byla tma, odhodlal jsem se vstoupit znovu do města. Opatrně jsem se v krytu tmy proplížil do východní části, přesně jak řekl Chirs. Jak ale sakra najdu toho Jacoba? Napadlo mě, že bude mít na dveřích aspoň nějakou ceduli, když prodává zbraně. Měl jsem štěstí a skutečně hned na třetích dveřích byl oprýskaný nápis 'Špičkové zbraně? Jedině od Jacoba!'. Když jsem se ujistil, že v okolí není žádný policista, zabušil jsem na dveře. Jen aby teď nebyl někde v baru, pomyslel jsem si. Zevnitř se nic neozvalo. Zabušil jsem ještě jednou. Zleva se ke mě někdo blížil. Sakra, jen aby to nebyla hlídka. Přitiskl jsem se ke zdi a snažil se s ní splynout. Když se ale postava přiblížila, bylo vidět, jak se jen ztěží drží v přímém směru. Pak zřejmě místní opilec zabočil do uličky mezi domy. Dveře Jacobova domu se najednou otevřely a někdo vykoukl ven. "Vy jste Jacob?" Zeptal jsem se tiše. "No a co má bejt, už je dávno zavřeno, jestli něco chceš tak přiď sakra ráno a nech..." "Počkejte, posílá mě Chris." Přerušil jsem ho. "Co? Chris? Slyšel sem, že ho tady zase za něco zavřeli..." Divil se Jacob. "Jakto zase? No to je jedno, ale mam vám říct, že potřebuje splatit nějakej dluh. A jestli ho nedostanem ven do rána tak to s nim dopadne hodně blbě." Jacoba to očividně překvapilo. Na chvíli se zamyslel. "Dobře, něco mu dlužim, takže ti pomůžu. Počkej tady." A zašel zpátky do domu. Za pár minut dveře opět zavrzaly. "Hej, seš tady?" Vylezl jsem z úkrytu. "Jo, takže s timhle by měl ten zámek povolit." Ukazoval sadu nablýskaných paklíčů v pouzdře. "Už sem to sice dlouho nedělal, ale snad sem to nezapoměl." Paklíče schoval zase do kapsy. "No, tak tady nestůj, dem na to, máme to akorát!" Tenhle chlápek mě docela překvapil, ale všichni Chrisovi přátelé jsou dost zvláštní lidé. Byly jsme už pár metrů od zadního vchodu k vězení. "A co s ním? Přece tam nemůžem naběhnout když na nás bude vidět." Upozornil jsem na policistu na protějším rohu ulice. "V klidu, za čtyři minuty pude pryč a máme další tři minuty, než ho příde někdo vystřídat." Odpověděl Jacob s jistotou. A opravdu za necelé čtyři minuty odešel. Jacob se chopil paklíčů a přeběhli jsme ke dveřím. "Tenhle je v pohodě..., srandička." Zamumlal, zatímco už paklíčem šťoural v zámku. Zámek cvakl a dveře se otevřely. Chris nespal, čekal na nás. Jacob už si hrál se zámkem na mříži cely. "Sakra, tenhle je trochu tvrdší." Najednou bylo slyšet jak někdo otevírá dveře z šerifovy kanceláře. Dovnitř vešel jeden z policistů, podíval se na Chrise a když se přesvědčil, že spí, zase odešel a zamknul za sebou. Napjatí jsme mezitím čekali schovaní ve vedlejší prázdné cele. "Eště, že sme za sebou zavřeli ty dveře." Ulevil jsem si. "Hm, máme ještě necelou minutu." Zašeptal Jacob a snažil se znova osvobodit Chrise. Zámek povolil, opatrně jsme otevřeli dveře od cely. Už léta je asi nikdo nenamazal a bylo štěstí, že jejich skřípot nepřivolal strážného zpátky. Vyklouzli jsme ven zadními dveřmi a zase jsem je za námi zavřel. Jen jsme se ukryli za roh budovy, bylo slyšet kroky nově příchozí hlídky. "Díky Jacobe, sme vyrovnaný... a teď radši zmiz." Podal mu Chris ruku. "Tak se měj Chrisi..." Řekl ještě Jacob a ztratil se ve tmě mezi domy. "My se taky radši ztratíme, jo... a díky, zachránil si mě." Chris mě poplácal po zádech a já byl na sebe hrdý, že konečně jednou netahal z průšvihu on mě. "A kde se teď dozvíme o těch obrněncích?" Vzpomínám na původní účel návštěvy Hubu. "Půjdem rovnou za jedním obchodníkem ve východní části. Doufám, že bude mít dobrou náladu." "Hmm, doufám, že nebude mít hodně blbou náladu a že nás rovnou nevodpráskne, dneska už je toho na mě moc..." Dělal jsem si legraci. "To radši ani neřikej, a až tam budem tak radši vůbec nemluv..., původně sem tam nechtěl, ale teď už nám nic jinýho nezbyde. Jestli to neví on, tak už nikdo." Z toho jsem poznal, že to asi nebude obyčejný poctivý obchodník, ale radši jsem víc nechtěl vědět. Už bych si dal opravdu pár dní volno, bez střelby, plížení a vyhrožování. Kapitola 13. a 14.