Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Harley - Renegade: Life out of Brotherhood of Steel

Kapitola 13.: Děsivé vzpomínky

K našemu informátorovi jsme se museli dostat co nejrychleji, než někdo zjistí, že Chris utekl z cely. Následný poplach by nám už moc šancí nedával. Proklouzli jsme kolem dvou stráží, hlídajících vstup do východní části města a Chris zamířil k budově na konci ulice. "Bude lepší, když tady počkáš." Řekl mi, když už jsme stáli přede dveřmi. "Proč sakra mam zase čekat venku..." "Ticho hergot! Jestli chceš aby nás zase zavřeli, tak di rovnou za šerifem..., už mě z toho tvýho vyptávání bolí hlava." Nenechal mě domluvit. "Tak si di..., běž... ale až zas budeš v průseru, tak ti budu dobrej, co?" Už mě nebavilo, jak se mnou pořád mluví. "Hele, uklidni se. Chci ti jenom říct, že by nebylo dobrý, abys tam šel taky, protože Vance nemá moc rád nový lidi a moh by tě taky s těma jeho kamarádíčkama rovnou sejmout, nejsou to moc příjemný lidi chápeš?" Chvíli se odmlčel a koukal na mě. Nevěděl jsem, co mu na to říct. "Sám nevim, jak bude nadšenej ze mě, ale risknu to." Došlo mi, že má pravdu, přece jenom to tady zná. "Tak už di, pak mě najdeš někde tady." řekl jsem mu už zase klidným hlasem a šel jsem se schovat někam za roh, abych tady zbytečně nebudil pozornost. Chris jenom souhlasně kývnul hlavou a zabouchal na dveře. Z povzdálí jsem už jenom viděl jak někdo otevřel a po krátkém rozhovoru mezi dveřmi Chrise pustil dovnitř, rozhlédl se ještě ze dveří a pak zase zavřel.

Čekal jsem schovaný za vedlejší budovou, až se dveře zase otevřou. "Kde je moje žužu?" Ozvalo se za mnou. Lekl jsem se a tasil pistoli, ale když jsem se otočil, spatřil jsem jenom staršího chlápka s pleší na hlavě, jak nervózně chodí kolem. "Cože?" Zeptal jsem se. "Je to kousavej pavouk, rozdrtit, rozdrtit!" Blábolil nervózní chlápek. "Co mi sakra chceš?" Nechápal jsem. "Já? Já? Co prej chci, héé héé..." Chlápek se zastavil a rozesmál. Pak se ke mě naklonil a povídá: "Znáš Harolda? Harold je legrační, jeho vlasy padají ve větru. Už přichází vítr, vítrrr..!" Domluvil, zase se rozesmál a odešel k jinému domu. Než jsem se z toho podivného setkání stačil vzpamatovat, nedaleko bouchly dveře. Byl to Chris, vycházel od Vanceho. Opustil jsem svůj úkryt. "Tak co." Ptal jsem se netrpělivě. "Něco máme, řeknu ti to pak, nejdřív vypadnem z Hubu, každou chvíli po nás můžou jít. Protáhli jsme se tedy mezi pár domy a opustili jsme město. Po krátkém běhu jsem zastavil a na chvíli si sedl částečně kryt nízkým porostem trnitých keřů. Chris postával opodál a pozoroval v dálce město, jestli nás někdo nesleduje.

"Tak spusť, co máš?" Nemohl jsem se dočkat nových informací.
Udýchaný Chris se přesvědčil, že je prozatím v bezpečí a sedl si vedle mě. "No, něco mam, ale neni to nic slavnýho."
"Tak už to sakra řekni!" Nechápal jsem, proč mě vždycky tak napíná.
"Vance je viděl, byli u něj nedávno. Prej se vyptávali s čim obchoduje a nabízeli mu nějaký zboží."
"Von obchoduje taky s otrokama?"
"Vance? Ne..., teda neni to zrovna poctivec, ale takovou sviňárnu by neudělal. Von kšeftuje hlavně s takovejma technickejma věcičkama, ale jinak ti sežene cokoli budeš chtít."
"A kdo to teda byl?"
"Prej řikali něco vo nějakym Bratrstvu a že by s nim chtěli..."
"Počkej! Co si to řikal?" Zpozorněl jsem.
"No, kdybys mě nechal domluvit, tak ti to dopovim!" Zatvářil se otráveně.
"Ne, to ne..., řikal si B r a t r s t v o?" To slovo se mi pořád nějak honilo hlavou a ne a ne se ho zbavit.
"No, jo. Vance řikal Bratrstvo. Co je s tebou? Seš nějakej nervózní..."
"Ten znak..., vzpomínáš si? Ten znak..." Snažil jsem se soustředit a na něco si vzpomenout. "Znak Bratrstva! Vzpomínam si, že něco takovýho bylo na tom co sem se v tom probral v poušti! A to brnění..., bylo to sice hodně popálený, ale to bude vono! Bylo to strašně těžký a mohutný, a kdyby k tomu byla nějaká helma... A..., a ten název - Bratrstvo... já to znám... určitě to znám... a pamatuju si to moc dobře! Celý to má bejt Bratrstvo OCELI!" Zmateně jsem se snažil reprodukovat mu svoje myšlenky.
"Počkej, takže ty mi chceš říct, že si měl na sobě to samý co voni?"
Celý jsem se rozklepal. "Já nevim..., možná..., asi..., řek bych že jo."
"To je blbost! Ty přece nejseš žádnej otrokář." Chris se nestačil divit a nevěřil co jsem mu tady vykládal.
"A jak to sakra víš? Co když sem byl fakt jeden z nich?" Bylo mi hrozně. Při pomyšlení, že patřím k otrokářům, ke stejné spodině jaká unesla Suzy, se mi dělalo zle.
"Tak přemejšlej a vzpomeň si jak si k tomu brnění přišel!"
"Myslíš že se nesnažim? Já si sakra chci na všechno vzpomenout, ale..." Podíval jsem se mu do očí. "...nejde to! Chápeš? Fakt to nejde..." Chtělo se mi nad tím vším brečet. Tak moc bych si přál mít zpátky paměť.
"Tak promiň hochu... je mi to líto." Zesmutněl Chris. "Neboj se, my to zjistíme, slibuju. Budu s tebou pátrat, dokud se všechno nevysvětlí. Ale věř mi, ty určitě žádnej otrokář nejsi..., na to seš moc velkej dobrák..., to já poznám."
"Díky Chrisi... seš to jediný co mám."
"S děkováním počkej až na něco přídem... A to první co uděláme, bude že najdem Suzy, nebo ne?!" Z jeho hlasu bylo zase slyšet odhodlání k dalšímu boji.
"Jasně parťáku!" Vždycky mě dokázal vytáhnout z deprese a beznaděje.
Lehnul jsem si a snažil se uklidnit a srovnat si v hlavě to, co jsem se právě o sobě dozvěděl.
"A řekl ti taky ten Vance odkud teda přišli?"
"Řikal, že tam byly teprve poprvý a že mu nechtěli ztim o sobě nic říct, dokud se nedohodnou na obchodu. Maji někde základnu, ale její polohu mu nechtěli dát, dokud se neujistěj, že jim z obchodu s Hubem nehrozí nějaký nebezpečí. Až se pak rozhodnou, tak by Vance měl organizovat karavany, který by s nima obchodovali."
"A kdy se hodlaj rozhodnout?"
"To právě nikdo neví. Ale prej né dřív než příští měsíc."
Zdálo se mi, že jsme už asi po třetí tam kde jsme byli. "Takže budem čekat až zase přídou?"
"To bysme mohli, ale ještě mam jednu dobrou zprávu." Zatvářil se Chris vítězně.
"Dobrou? Tomu už snad ani nevěřim."
"Když mluvili s Vancem tak prej řikali, že už takhle s jednim městem obchodujou..."
"... ale my určitě nevíme, jaký je to město, že jo." Doplnil jsem ho.
"Ale víme. Je to San Francisco."
"San Francisco? A je to určitě pravda?" Po několika zkušenostech už jsem každé stopě nevěřil.
"Prej jo. Určitě o tom mluvili." Vypadalo to, že Chris Vancemu dost věřil.
"A kde to vlastně vůbec je? Doufam že tam dojdem tak do dvou dnů, protože už nemam skoro žádný jídlo a těžko asi cestou narazíme na stánek s občerstvenim a já bych nerad..."
"V tom je právě ten vtip. Neni to tak úplně blízko. Pěšky tam budem tak za dva tejdny." Přerušil mě.
"Cože? To si děláš srandu?" Nevěřil jsem. "To je teda vážně skvělá zpráva. Než tam dojdem, tak nás osumkrát přepadnou nájezdníci a sežere havěť. To tady rovnou můžeme počkat u Vanceho."
"No ale autem..." Podíval se na mě Chris šibalsky. "Autem je to kousek, ne?"
"Autem? Jasně..., a co takhle letadlem, to bude rychlejší, ne? - Nedělej si ze mě srandu, copak ještě něco takovýho funguje?"
"No neni jich moc, ale o jednom bych věděl." Usmál se. "Je v Hubu... Jediný dost bohatý lidi na to aby měli auto sou kupci s vodou."
"A kde na něj asi tak vezmem?"
Chris se usmál a pozvedl obočí. "No, my ho tak úplně nekoupíme..., jenom si ho... no, půjčíme."
"Chceš tim říct, že budeme krást auta?" Divil jsem se, že někoho tak poctivého tohle napadlo.
"Ne auta, ale auto... Jedno nám bude úplně stačit... A když si ho od nich vezmem, tak to nebude nic tak špatnýho, protože voni sou taky pěkný svině - zabrali klidně zdroje vody a teď za ní chtěj hrozný prachy."
"Tak to jo. Aspoň dostanou lekci. Ale proč sme ho nevzali rovnou, když sme utíkali?."
"Teď sou s nim pryč, jako každou noc. Asi jezděj někam za kšeftem nebo co..., ale auto tam bejvalo dycky jenom přes den. Neboj, na něco přídem." Řekl sebevědomě, a já mu to věřil...

Tak jsem tam ležel za těmi keři, sledoval hvězdy na nebi a přemýšlel o našem dalším osudu. Chris pozoroval město a v jeho hlavě se rodil plán.

Kapitola 14.: Gone in 60 seconds

Chystáme se vstoupit do města. Plížíme se okolo domu šéfa karavan, ale najednou se odněkud spustila střelba. Okamžitě zalehám mezi všudypřítomné odpadky a snažím se krýt. Všude spousta záblesků, rachot pušek, zmatek. Vidím Chrise jak padá na chodník a z hrudi mu teče spousta krve. Zvedám se ze země a běžím mu na pomoc... "Hej, hochu!" Křičí na mě Chris. "Hej, noták, musíme jít!" Něco mě chytlo za ruku... "Tak tady chceš sakra zůstat nebo co? Hni sebou!" Vidím Chrise, jak stojí nade mnou. Najednou je světlo. "Co zas blbneš? Ty musíš mít ale hodně živý sny, pořád se tady převaluješ a něco mumláš ze spaní..., měl by si s tim něco dělat." Chris je v pořádku. Všechno je v pořádku a my jsme pořád tady za keři, ale už se rozednívá.

"Tak připraven?" Pozoruje mě Chris jak se rozkoukávám a vstávám.
"Co? ...mmm asi jo. Vlastně... podle toho na co. Bude se dneska zase hodně střílet." Snažím se pozvednout náladu sám sobě, ale Chris se ani neusmál.
"To nevim..., doufám že ne, ale znáš to, občas něco nevyjde." Pokrčil ramena. To jeho 'občas' mě docela pobavilo. Už si ani nevzpomínám, kdy se nám něco povedlo bez nějakého incidentu. "Tak směle do toho." Souhlasil jsem s odchodem a vyrazili jsme zase do města. "A proč tam vlastně nemužu jít sám? Po mě přece nejdou." Napadlo mě.
"Tak za prvý asi nedokážeš vymlátit bandu kupců, který se budou motat u toho auta a za druhý bych si nebyl tak jistej, že po tobě eště nejdou, když jim asi došlo kdo mi pomoh ven." Jeho slova zněla docela logicky a proto už jsem radši nic nenamítal a jenom poslouchal jeho plán.

Dozvěděl jsem se, že kupci s vodou mají svoje sídlo v jižní části Hubu, kam právě teď míříme. Skrčeni za velkými kruhovými nádržemi na vodu máme auto už na dohled. Je to letitá Corvega ve značném stádiu rozkladu, vypadá že už něco zažila. Pár plechů chybí, zadní část je upravená, asi pro více palivových článků. Ze všech světel vypadalo funkční jenom pravé přední, ostatní jsou vymlácená. Celé auto je tu a tam vyzdobeno rozličnými dírami, typoval bych pár zásahů z brokovnice, kterým se nevyhnulo ani zadní okno. "Určitě tohle někam dojede?" Zašeptal jsem. "Buď v klidu, to pojede." Odpověděl tiše Chris. U auta byl jenom jeden z obchodníků. Zrovna se snažil nějak přichytit zpět plandající nárazník. Když se mu oprava zdála dostačující, vzal si z kapoty odloženou láhev, sedl si kousek od auta a kochal se svým dílkem. "Hm, bude to lehčí, než sem si myslel. Já ho zabavim a uklidim, ty zatim něčim zapři dveře, aby po nás pak hned nešli. Sejdem se v autě." Zamumlal tiše Chris a šel jako by nic k sedícímu chlápkovi.

Problém byl v tom, že ho nesměl nikdo zahlédnout z protějšího okna, jak chlápka srazí k zemi, protože by nastal okamžitě poplach. O něčem si s ním povídal, nenápadně sledoval dění v mísnosti a v momentě, kdy se nikdo nedíval ho jednou překvapující ranou uspal. Bylo slyšet jenom tupé žuchnutí jeho těla na zem. Rychle ho sebral a odtáhl z dohledu. Mezitím jsem se postaral o dveře, k čemuž mi posloužil kus trubky z nedaleké hromady harampádí. Naskočil jsem do auta a snažil se ho probudit k životu. Z přístrojové desky trčelo pár vyrvaných drátů. Po bližším prozkoumání jsem objevil, že dva z nich jsou značně opáleny, z čehož jsem usoudil, že se používají ke startování. V tu chvíli nastoupil konečně i Chris. "Kde sakra seš?" Nechápal jsem, co mu trvalo tak dlouho. "Chtěl sem si od něj eště něco vzít na památku..., tady, nějaký prachy navíc se budou hodit, ne?" Ukazoval docela slušně nabitý pytlík zátek. "To jo, tak jedem." Spojení dvou drátů mělo očekávaný účinek - motor se skutečně rozhučel a Corvega se zanačně zaklepala. "Hele a umíš ty vůbec něco takovýho řídit?" Koukal na mě Chris vyjeveně. "Myslim že jo..., jasně, je mi to povědomý, neboj, to pude." Zařadil jsem rychlost a auto se rozjelo, jenže ne dopředu, ale podařilo se mi nacouvat do hromady haraburdí, která se s velkým rámusem a skřípěním zřítila na auto. "Ale jo, de ti to skvěle!" Rejpnul si Chris jako vždy. Znovu jsem zařadil a tentokrát už auto s dalším rámusem sypajícího se harabudí vyrazilo dopředu. Ještě jsem si všiml, jak se někdo snaží otevřít dveře, ale trubka zapřená o dveře fungovala spolehlivě. Padlo pár výstřelů. Z okna po nás z brokovnic pálili dva muži. Zadní okno našeho nového auta se definitivně vysypalo a v pravém bočním bylo teď pár nových děr.

"Musíš s tim projet skrz celý město, jinudy nevyjedem!" Naviguje mě Chris. "Tak na to dupni!" Pak si všiml pušky položené na zadním sedadle. "A hele, nějaká výbava zdarma!" A ihned se jí chopil. Projel jsem centrem města s nohou až na podlaze. Strhla se mohutná palba snad ze všech stran. Policisté nám uštědřili pár nepříjemných ran do motorového prostoru, ale Corvega se zatím držela. Chris se snažil palbu opětovat, aby z našeho auta vůbec něco zbylo, než vyjedeme z města. Řítím se k výjezdu, ale uprostřed ulice jsem zahlédl dítě. Abych se mu vyhnul, strhl jsem řízení prudce doleva, až Chris málem vypadl ven i s chatrně uchycenými dveřmi. Následoval náraz a skřípění plechu, zrcátko, které až do teď na autě nějak zázračně vydrželo nadobro opustilo svoje místo a odlétlo někam za nás. "Co s tim kurva blbneš, chceš jim ušetřit práci a zabít nás sám, nebo co!" Vzpamatovával se Chris, když už jsem řízení zase srovnal a vyjížděl konečně z města. "Na to, že v tom sedim prvně, je to eště dobrý, nemyslíš?" Konstatoval jsem vlastně pravdu. Minuli jsme poslední budovy, čekající karavany a střelba ustávala. Ze zadu se ozvala rána. Jeden z posledních výstřelů asi zasáhl kolo, ale jelo se dál. Rozhodně se mi nechtělo jít ho teď měnit za rezervu.

Dokodrcali jsme se Hubu z dohledu. "Zastav, teď už po nás nepudou. Chce to vyměnit to kolo, nebo to zkurvíme uplně," upozornil Chris. Sundal jsem nohu z plynu, vyřadil rychlost a rozpojil dráty, což bylo doprovázeno velkým elektrickým výbojem. Motor se zachvěl a jeho hučení ustalo. Vystoupili jsme z auta. Máme štěstí, rezervní kolo i s nějakým nářadím bylo pod zadní kapotou. Rychle zvedám auto zrezlým ale zatím funkčním heverem a snažím se demontovat prostřelené kolo. Nejde to moc dobře, za ty léta co ho nikdo neměnil šrouby pevně drží, ale při použití většího násilí nakonec přece jenom povolují. "Nechtěl bys mi taky pomoct?" Volám na Chrise, který stojí vedle a pozoruje horizont. "Jde ti to výborně hochu a navíc, je to teď tvý auto, odjel si s tim ty." Směje se. "Hm, jasně, ty ses na tý krádeži vůbec nepodílel, viď." Na jeho vtípky jsem zrovna náladu neměl. Nasazuji rezervní kolo a hledám šrouby. Proč se vždycky někam ztrácí?

"Už to máš?" Ptá se Chris.
"Ne, hledam šrouby sakra. Možná kdybys mi pomoh, už to mohlo bejt, tak radši mlč, nebo se..."
"No, já na tebe nechci nějak chvátat, ale auto se asi bude brzo hodit." Řekl klidně.
"Jak brzy? Co to sakra furt meleš?"
"Počítám tak dvě, tři minuty. Podivej se támhle." Ukazuje někam směrem k Hubu.
Podíval jsem se jeho směrem, ale byl vidět jenom nějaký oblak zvednutého písku. "Co tam teda jako má bejt?" Nechápal jsem.
"Ten mrak.., myslíš, že to je od běžících lidí? To asi těžko, žejo."
"A kurva! Neřikal si, že je v Hubu jedno jedno auto?"
"Jo, to sem si původně myslel." Přestal sledovat mrak písku a podíval se na naše auto. "Tak dělej, rychle, dem na to."

Našli jsme šrouby zašlápnuté do písku a rychle je montovali na původní místo. Štěstí, že kolo drží jen na třech. Jakmile jsem dotáhl poslední a chtěl jsem spustit auto na zem, hever prasknul a auto spadlo samo. "No vidíš, jak to de rychle, když se chce." Poznamenal Chris a nasedli jsme do auta. Druhé vozidlo už bylo hodně blízko, už bylo i slyšet jeho skřípání a rachtání. Spojuji dva známé dráty a motor spolehlivě naskočil. "Aspoň že tak," říkám si pro sebe, řadím rychlost a dupu na plyn. Přední kola se párkrát protočili a Corvega vyrazila jako nová.

Kapitola 15. a 16.