Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Harley Renegade 2: Thinking of Revenge Z minulých dílů: Poté, co se Chris rochází s Winovou výpravou potkává mechanika Haagera a jeho autem odjíždí v doprovodu Liz na sever. Těsně před osadou, jež měla být místem dalšího noclehu ovšem potkává starého známého zlodějíčka Sedmu... Kapitola 10.: Staří přátelé "Ehm... Jak se daří přátelé?" Začal Sedma s nuceným úsměvem. "To sem rád, že ste to vy... Víte, člověk může v týhle pustině narazit na kdejakou bandu a..." Liz seskočila z auta a hlaveň tasené pistole přejela Sedmovi lehce po krku. "No jen povídej...," vyzval jsem ho klidně, zatímco mi Liz podávala jeho zbraň. "A... pak kdovíco by... by se mohlo stát, žejo?!" koktal ze sebe a zdvižené ruce se mu nervózně klepaly. "Dobrý," dokončila Liz osobní prohlídku, schovala zbraň a podala mi Sedmův batoh. Sedma nejistě spustil rozklepané ruce. "Víte... tamto minule... No.. měl sem naspěch a tak... Zapomeneme na to, jo? Co řikáte... Přece se zas tak moc nestalo, ne? A navíc..." "Drž už radši hubu... Dělá se mi z těch keců blbě!" Pozvedl jsem hlas a odjištěného Deserta. Většina lidí tak rychleji chápe. Necítil jsem k němu sice nijak zvlášť velkou nenávist, vždyť tahle věc se mě vlastně ani tak netýkala. Není to moje starost, jak by řekl Win. A být tu, nepochybně by už Sedma úpěl pod jeho pěstmi. Ať už je to moje starost nebo ne, Sedma teď patří mezi ty špatné a já k těm dobrým. Role jsou jasné, ostatní už je jen věc osobního kouzla a vytvořeného efektu. Jinými slovy - zabíjet ho nehodlám, ale může si to klidně chvíli myslet... "Tak se mi zdá, že teď zase já nevim o co tu de," ozval se za námi odpočívající Haager. "Ále to jen tady náš přítelíček si vypůjčil pár cizích věcí... Hned potom, co sme se rozhodli nenechat ho chcípnout uprostřed Wertingskejch skal, viď?" opět jsem podpořil svá slova zamáváním hlavní Desertu. Sedma jen tak na sucho polknul a stočil pohled někam do země. "Hmm... Tak to s nim rychle skončete, ať jedem dál. Začínam už mít hlad," Řekl Haager s naprostým nezájmem, nabitý revolver odložil vedle sebe a opřený o auto se rozhlížel po obzoru. "Tak abychom se snad konečně mrkli, co ti tu zbylo, ne?" Navrhl jsem po chvíli ticha neočekávajíce odpověď. Sedma se strachem pozoroval otráveného Haagera, který si z nudy začal hrát s revolverem a optikou, Liz oplácející mu zlostným pohledem a nakonec jeho pohled sklouznul zpět k báglu, jenž se mi právě podařilo otevřít. V báglu byly nějaké zásoby, krabičky s municí a pár dalších drobností. Co bylo ale nejzajímavější, byly právě čtyři zvláštní předměty tvarem připomínající nábojnici o průměru asi pěti palců s několika příčnými drážkami. Zvláštní byl už použitý materiál. Vypadalo to na pečlivě vybroušenou slitinu nerezu, duralu nebo něčeho podobného. Okamžitě se mě zmocnila jistá myšlenka a nehodlala hned tak být zapomenuta. Podvědomě jsem moc chtěl, aby se potvrdila. "Nepůjčil sis tohle náhodou z Winova vozu? Z těch dvou otevřenejch beden?" "Po pravě... Jo. Trochu sem se tam porozhlížel, když ste všichni zmizeli. No chápete, když je takováhle věcička tak pečlivě uložená ve vystlaný bedně, tak to asi musí mít sakra cenu, řek sem si. No prostě sem nemoh odolat, takže..." "Winovy bedny... Bingo!" vítězně jsem předal jednu z věcí Liz, i když nevypadalo, že by o celou kauzu jevila zvláštní zájem. Prohlížel jsem kovový povrch, s marnou vidinou, že naleznu nějaké ovládání nebo otevírání... Cokoli. Původní nadšení ze záhadné věci ve mě pozvolna opadalo, neboť se mi zdála čím dál víc nezajímavá. "Dobře, tak co to teda vlastně je?" Rezignoval jsem na vlastní slavný objev a obrátil se znovu na Sedmu. Pokrčil rameny. "Vědět to, už sem to dávno nějak zpeněžil. Ale co vidíš je jenom obal, dovolíš?" vzal si opatrně lesklou schránku od Liz a pootočením dna uvolnil mechanismus. Z drážky ve spodních třech čtvrtinách po celém obvodu se syčením unikla ledová mlha. Poté už šla schránka s nečekanou lehkostí rozebrat. Sedma před našimi překvapenými pohledy opatrně položil obě části na přední rám auta. "To je všechno," dodal po chvíli nechápavého ticha a ustoupil, abychom mohli celou věc zblízka prozkoumat. Leštěný plášť ukrýval ojíněnou skleněnou nádobku sotva pár palců vysokou, pečlivě uloženou ve sterilně čistém držáku z oné neznámé kovové slitiny, evidentně úzkostlivě chráněn před nečistotou a nárazem. Uvnitř se pomalu přelévala hustá modrozelená tekutina. Za pár vteřin se ze dna na hladinu začínaly v několika řetízkách prodírat miniaturní bublinky. "Zajímavé," užasla Liz. "Ta neobvyklá barva a hustota..." "Od pohledu pěkný svinstvo, řek bych. Tenhle drink si dejte za mě," prohlásil Haager a s těmito slovy se o věc opět přestal zajímat, stoupl na sedačku a rozhlížel se po okolí. "Už si to otevíral?" Směřovala jsem dotaz zpět na Sedmu. "Nejsem blázen, když nevim co to udělá. Mohla by to bějt nějaká droga nebo stejně tak dobře kyselina, zkapalněnej bojovej plyn... Co já vim... Já mám radši svý jistý, na nějaký riskování se životem, to si nekáp na toho pravýho..." "Těžko říct co to udělá," prohlížela si Liz chladnou nádobku. "Ale nechala bych to radši uvnitř. Vidíte všechny ty značky tady dole?" Teprve teď jsem si všiml na podstavci několika značek, jemně vybroušených do povrchu kovu. Čím dál víc jsem nabýval dojmu, že tahle věcička neměla nikdy opustit nějakou dobře zařízenou laboratoř a tým lidí, co vědí s čím mají tu čest. Většině značek jsem sice nerozuměl, ale jedna z nich byla bezpečně značka radiace. "Bude to asi fakt dobrota, co?" "Může to být univerzální kontejner. Opravdu těžko říct..." "...No a proto se mi zatim nepodařilo nic prodat." Vložil se do problému znovu Sedma. "Ten blbec Speedy mi za všechno nabíd jen pár babek! Pche... Ani se pořádně nepodíval! Ve většim městě dostanu balík!" "Teď už ne," umírnil jsem jeho plané nadšení. "Chtěl sem říct, že takovej byl plán, ale..." "Řekla bych," přerušila ho Liz, "že teplem se to nějak roztahuje a řídne, nezdá se vám?" Nádobka se skutečně zdála o trochu plnější a modrozelená tekutina se přelévala poněkud rychleji, jen ode dna stále stoupaly drobounké řetízky bublinek. "Měli bychom to zase ochladit." "Máš ledničku? Skvělý, celej den je mi příšerný vedro," zamumlal Haager aniž by přestal starou zbraňovou optikou sledovat okolí. "Řekla bych, že bude stačit když to zase zavřeme. Ta ledová mlha - určitě vlastní chladící okruh na mikrofůzní články... Nemyslíte?" Nemyslel jsem, ale teď když to řekla... "Zřejmě na principu neustálého oběhu xylenargo... " "Jasně Liz, my to chápeme." Zarazil jsem její vědecké nadšení a opatrně sebral a zavřel tu podivnou věcičku. "Prostě to zavřu a bude to v pohodě, OK?" "Hmm..." "Chytrá holka ta tvoje Liz," syknul nenápadně Haager když ukládal své věci zpátky do auta. "Jo, to ona je...," někdy se sám nestačím divit, kolik toho ta holka ví. Proto jsem jí měl vždycky tak rád... Proběhlo mi už jen tak hlavou než mi Liz s úsměvem podávala další pouzdro k uložení. Její úsměv ve mě vždycky vyvolával mnoho vzpomínek a tak jsem většinou uhnul pohledem. Berte to třeba jako druh sebeobrany. Tentokrát jsem se raději upnul na leštěné chladné pouzdro snažíc se předstírat zaujetí otevíracím mechanismem mrazící schránky. V tu chvíli jsem na okamžik také úplně zmrzl. Uprostřed vypouklého dna jsem si poprvé všiml mělko vyraženého nezapomenutelného znaku. Bratrstvo...! "Děje se něco?" "Co? Ehm... nic, v pořádku Liz, podej mi prosím ještě tu poslední..." * * * * * "Připraveni vyrazit? Liz? Haagere?" "A co s ním?" "Je to malá ryba, Liz, když bude mít dost štěstí a víc rozumu než doteď, dostane se ještě v noci do blízký osady pár mil na severu..." "Je to spíš severovýchod," zabručel Haager. "Co?" "Ta osada. Je už odsud vidět," podal mi krátkou ošoupanou optiku určenou zřejmě na pistoli. "Jo, máš pravdu. Bude to tak sedm osm mil," odhadl jsem podle velikosti obrysů na obzoru. "Jako dalekohled dobrý Haagere, tos koupil s tou příšerou tam vzadu?" "Za pár babek... A taky tuhle věcičku," pohrával si s revolverem. "Myslel sem si to, škoda že aretace horizontálního nastavení má strženej závit, víš to?" "Nic co bych nespravil," zašklebil se uraženě a sebral mi optiku z ruky. "OK, takže vyrážíme! Směr..." "Počkej, vážně mě tu chceš nechat? Jen tak? Nic si mi nenechal, takhle sem vyřízenej!" nervózně odhodil téměř prázdný batoh do písku. "Ne, počkej," gestikuloval zmateně. "Hele dal si mi lekci... Oukej, pochopil sem to... Byl sem na špatný cestě... Ale ty mě přece jen tak nenecháš?!" Liz i Haager se zájmem Sedmovo představení sledovali. Jak znám Liz, bylo jí ho trochu líto. A jak znám za těch pár dní Haagera, bylo mu úplně jedno, jestli mu dám ránu mezi oči. A co jsem se stačil naučit o Sedmovi, je tohle jen další divadýlko... "Hele...," pokračoval ve hře. "Hele já vim kdo si, já tě znám! Jo... lidi si vo tobě vyprávěj. Slyšel sem už spousty historek o slavnym lovci odměn... Poznal sem tě hned už tenkrát!" "A proto si využil situace a podrazil mě..." "Ne, ne, ne... To je jinak..." "Kravina." "Chlape, ty si legenda... Ty mě tady prostě nemůžeš jenom tak nechat, protože víš že takhle si těžko někde škrtnu... Skončim mezi těma všema smrdutejma žebrákama a... a hnusem povalujícím se po ulicích... Ty přece vždycky každýmu pomůžeš z průseru..." "Legenda?! Tak si pamatuj, chlapče, život neni jako ty historky! Většina věcí se podělá, ani nevíš, kde si udělal chybu... A věř mi, že to je blbej pocit, když ani pořádně nevíš, co si vyčítat dřív, co si měl udělat jinak, nebo cos neudělal... Ale ty buď rád! Buď rád, ty totiž přesně víš, co si za parchanta a tak máš šanci, abys s tim něco rychle udělal, než ti někdo podobnej ustřelí tu tvojí pitomou mladou palici... Když nic jinýho, než se dostaneš mezi lidi, budeš mít čas si to pořádně rozmyslet, takže bys mi měl vlastně bej sakra vděčnej, že ti tuhle šanci dávám!" Liz a Haager na mě trochu překvapeně civěli. Možná že jsem to trochu přehnal. Ani nevím, kde se to ve mě najednou vzalo. Jo, cítil jsem se na chvíli jako nějaký moudrý kazatel... "A navíc, my otáčíme zpátky do Resmondu," řekl jsem už uklidněným tónem a znovu se z řečnického postoje usadil. "Cože?" Ozvali se jednohlasně Haager s Liz. "Jo, musim totiž zjistit co je tohle za svinstvo." "Na co sakra? Slyšels ho, nikdo to nechce, nikdo ani neví co to je, tak to prostě dej někam do hajzlu..." "Hele, něco mi říká, že tohle bude pěkný svinstvo a neptej se mě proč, ale chci vědět, co to ksakru je... A navíc, zpátky do Resmondu je to jenom pár mil cesty, malý zdržení si klidně můžem dovolit, ne? Necháme Speedyho udělat nějaký testy, rozbory nebo kdovíco zvládne... Za určitou částku to určitě zkusí..." Haager se tvářil dost naštvaně. I Liz se zdála z celé věci nějaká nervózní. "Dobře, nic neříkej Haagere. Jakmile zjistíme co to je a kolik to hodí, dostaneš taky svůj díl z kořisti. Slyšel si, že to může mít velkou cenu... Proč by se o to jinak Win tak bál?" Zdálo se, že na peníze slyší. Naštvaný výraz z tváře začal ustupovat. Neochotně, ale mizel. "A ty Liz? Tobě přece o nic nejde, ne? Tak se prosím tě tak netvař... Pronajmem si pokoj, odpočineš si v pohodlný posteli, co ti bude chybět?" "Ale... Tak dobře, když ztratíme jen jeden den..." přikývla rozpačitě. "Spěcháš někam?" Zavrtěla hlavou a stočila pohled někam do země. Kde je najednou její nadšení pro vědu? Vždyť neznámé chemikálie se nenajdou každý den a jí to vůbec nezajímá? Nevím proč, ale měl jsem pocit, že jsem jí nepochopil, což mi v danou chvíli bylo tak nějak lhostejné. Nakonec mohla zůstat klidně ve Wertingu, ne? "Haagere?" "Dobrý," odpověděl suše. "Tak jeď, do tmy to ještě stihneme." Sedmova další a další prázdná slova se za chvilku spolu s jeho obrazem ztratili v prachu někde za námi. Haagerovo odstrojené auto svižně klouzalo širou pustinou a na palubě vládla tichá atmosféra. Liz se schoulila na zadní sedadlo, Haager se tvářil pořád trochu otráveně a já jen mlčky sledoval horizont před námi a snažil se dát nějak dohromady celou tu zmatenou skládačku záhad a náhod. Winovy střežené a přesto vykradené bedny, neznámý a evidentně nespokojený kupec z Wertingu, Liz a její podivná neslavná minulost o níž nemluví, celá moje honba za oživlým přízrakem Sturgissem v podstatě bez jasnějšího důvodu, a teď navíc ta neznámá látka pečlivě uzavřená v chladících boxech... Snad jen Haager zatím neskrývá žádné tajemství... Co mi však na celé věci vadilo nejvíc a nechtělo nechat mou mysl jen tak volně klouzat a poletovat někde v dálkách, kde tak ohraně až kýčovitě zapadalo slunce za hornatý horizont, je neustálý přízrak Bratrstva nad tím vším. Ozubená kola, a okřídlený meč mě pronásledují jako nesmazatelná noční můra z minulosti, jako epidemie, před kterou se marně snažím nějakým způsobem utéct nebo nalézt bájný, avšak neexistující lék. Je snad na čase smířit se s tím, že nezávisle na mých osudech Bratrstvo už zasáhlo do života na celém kontinentu a schovat se před jeho dosahem je nemožné? Nebo dál paranoidně hloubat a podvědomě se snažit vše nasměrovat a zkombinovat tak, aby zamotané tenké nitky různých událostí vedly na jedné straně ke mě a na druhé do onoho vyleštěného podzemního bunkru? Existuje skutečně nějaká souvislost nebo se jen marně snažím splétat děravou síť z domněnek a fantazií? Ten prokletý znak... I věc, sama o sobě záhadná, musí nést ten jejich zpropadený znak... Má to snad být první spojka v celé skládačce nebo jen další střípek z druhého konce příběhu? Co když je to jen další bezvýznamné zrnko písku ve vyprahlé všeobjímající pustině pod vlivem Bratrstva? Co když... "Resmond znovu na obzoru lidi..." Závažné myšlenky ztěžka se proplétající vzhůru mezi ozubenými koly, opatrně se přehupující přes ostrý hrot meče a ladně klouzající po hraně sepnutých křídel... "Doufám že nám nechali něco k večeři... Máte taky takovej hlad, ne?" ... Přesídlily rázem k obrovskému šťavnatému brahmínímu steaku na širokém bílém talíři s pořádnou oblohou, zeleninovou dekorací a spoustou studeného piva k tomu. "Máš pravdu Haagere, zasloužíme si pořádnou večeři..." probral jsem se ze zamyšleného polospánku a zaostřil na první vzdálená světla v nenadále nastalém večerním šeru. "Aspoň přijdem na jiný myšlenky..." * * * * * Byl jsem skálopevně rozhodnut. Ležel jsem na posteli, Liz jen pár stop ode mne a okolní klid a bezpečí malého města spolu s pohodlnou postelí přímo vybízeli k hlubokému, tělo i mysl regenerujícímu spánku, což také všichni rozumní lidé právě činili. Samozřejmě kromě Speedyho, který motivován dostatečně tučným honorářem pracoval ve své improvizované laboratoři na identifikaci neznámé modrozelené látky. Bohužel také kromě mě, člověka nezvyklého na tolik spánku během jednoho dne a zavaleného tolika novými informacemi. Po hodině bezúčelného a naprosto nicneřešícího civění na spícího pavouka na stropě, jehož zkoumání jsem si prozatím určil jako alternativní zaměstnání mozku, jsem se definitivně rozhodl nechat si zdát o obrovském šťavnatém brahmíním steaku na širokém bílém talíři s pořádnou oblohou, zeleninovou dekorací a spoustou studeného piva k tomu. Za prvé, jak jste asi již poznali, jsem si zakázal trápit se myšlenkami na Bratrstvo a za druhé se večeře zase omezila na kus hubeného připečeného leguána... * * * * * "Speedy!?" Znovu jsem se lekl rozléhající se ozvěny vlastního hlasu. Plechové stěny mu dodávaly zajímavě dramatický nádech. Být v situaci hraničící s dopadnutím hlavního zloducha, tady by to mělo styl. Nicméně na Speedyho to evidentně nezabralo. "No tak Speedy sakra, seš tady?!" Zopakoval jsem s větším důrazem. Než jsem se znovu zaposlouchal do vlastní ozvěny, objevil se Speedy přede mnou s namířenou brokovnicí v rukou. "Hej, pomalu..." Ruka v momentě instinktivně spočinula na pouzdře s pistolí. "Co blbneš?" Speedy zmateně těkal očima po mých přátelích. "Já..." Natažené pistole v jemných rukách Liz mířily stejně jako čtyřiačtyřicítková hlaveň Haagerova osobního kanónu do imaginárního terče na Speedyho čele. "Ehm..." rychle sklopil upilovanou dvuhlavňovku "Ehm... to si ty? Seš... ste tu nějak brzy," nasadil nepřesvědčivý úsměv. "Čekáš někoho jinýho?" Brokovnici opatrně odložil do nejbližšího regálu a viditelně si ulevil, když poté i mí přátelé svěsili zbraně. "Speedy?!" "Co?" "Povídám co blbneš!?" "Já... Ehm... Jo tohle," ukázal na odloženou pušku, "He he... Sorry lidi, ale často mi sem choděj různý šmejdi, tak se musim nějak bránit, že?" Usmíval se jak jen mu obtloustlý obličej dovoloval roztáhnout úsměv. "Ale pojďme k našemu obchodu... No pojďte dál," pokynul abychom ho následovali do laboratoře. Liz i Haager na mě upřeli pohledy typu co to sakra bylo? Odpovědět jsem mohl jen pokrčením ramen... * * * * * "... mikrotomu a testu tkáně se ukázaly stopy sulfatidů, cerebosidů a teď si nejsem jistej, ale řek bych že i..." "Dobře, dobře... Nech už těch pitomostí..." Zarazil jsem Speedyho vysvětlování. Zdálo se mi, že i Liz na něj kouká dost překvapeně, i když se to snažila zakrýt. "Radši nám už konečně řekni, na co to sakra je." Odstrčil se od stolu plného počmáraných papírů s výsledky, kolečka prohýbající se židle pod tlusťochem bolestně zavrzala a Speedy jen rozložil rukama. "Není to droga, není to lék, nevypadá to ani jako čistej jed... Prostě nic, co bych v těhle podmínkách moh spolehlivě určit." Optimismus nabitý ze všech těch Speedyho vědeckých termínů najednou splaskl a jeho mrňavoučký zbytek se krčil v koutě nad útočící příšerou zhmotněného zklamání. "Liz?" Podíval jsem se prosebně do jejích hlubokých očí. Jedinou odpovědí, kterou pro mě měla, bylo pokrčení rameny... "Fakt skvělý," prolomil napjatou chvilku ticha Haagerův vždy povzbudivý hlas. "Takže sme se sem táhli jak pitomci úplně zbytečně... Jo... Výborný... Příště si zas uděláme vejlet, Chrisi..." remcal a naštvaně se rozhlížel po regálech. "Teď toho nech prosimtě..." okřikla ho Liz. "Ále, najednou... Jestli si pamatuju, tak ses taky nechtěla vracet, to jenom tady pan dobrodruh pořád vymejšlí..." "Ale prachy bys bral co?" "Liz! Díky že ses mě zastala, ale teď toho prosím nechte oba dva." "Kdybyste na chvilku dovolili," povídá Speedy, "i tak bych pro vás něco měl." "Hmm?" "To zas bude," otočil se naštvaný Haager a zrovna se přemáhal, aby prázdnou zkumavku vrátil zpátky do regálu a nerozmlátil jí o krabici dalšího skla. "Poslechnem si to." "Mluvil sem vysílačkou s jedním chlapíkem z vedlejšího města a..." "Vysílačkou?" "Jo slečno, nevšimli ste si antény na věži kostala?" "Kovová špice, jasně," vzpomněl jsem si. "Takže - ten chlapík od vedle je dost známej kšeftováním z kdejakym svinstvem... Jet, Psycho, prostě drogy, povzbuzováky, jedy, cokoli chcete... Řek sem si, že by třeba moh vědět co to tu máme..." "A?" "Neporadil mi, ale okamžitě mi nabídnul, že by takovou věcičku rád koupil... Už sem řikal, že je taky dost při prachách? Má toho ve městě pod palcem hodně..." "K čemu by mu to sakra bylo?" Uvažoval Haager. "Co já vim? Je divnej... A může si to dovolit..." "A nebo toho ví přece jen o trochu víc," začala se zajímat Liz. "Možná, ale hlavně že zaplatí, ne?" "Moment," zarazil jsem je. "Kdo to je a kde ho najdem?" Speedy se zvedl ze židle a sebral Haagerovi z rukou nádobu s čímsi žlutým. "Díky, je to dost křehký, tak bych ocenil, kdyby ses tady už ničeho nedotýkal..." "Radši mluv! Co je s tím chlápkem a kolik to hodí," zabručel nevrle Haager. Speedy opatrně sebral celý stojan chemikálií a odnesl je z dosahu Haagerových rukou. "Ono je to s nim těžký. Nerad se ukazuje mezi lidma, vlastně k sobě skoro nikoho nepouští, na všechno má lidi. Za jak dlouho to zvládnete do Smallhillu? Dva dny?" "Mám auto," poznamenal hrdě Haager. "Zvládnem to za dvě tři hodinky." "Hmm," pokýval uznale. "Výborně. Odpoledne najdete Sartiniho lidi..." na chvilku zaváhal "na konci severní ulice." "Jak seš si tak jistej?" "No oni tam... maj tam totiž sklad... Odpoledne tam určitě najdete Sartiniho pravou ruku Molieriho... Rozumnej člověk, snadnej a klidnej obchod." "Hele to je nějaký složitý," bručel Haager. "Když..." "Půjdeme si to rozmyslet ven, jo?" Naznačil jsem gestem, že odcházíme. "A tobě dík za čas." Předal jsem Speedymu zbytek včera dohodnuté částky za rozbor a konečně jsme odsud vypadli. "Tak co si o tom myslíte?" Zastavil jsem opodál Speedyho skladiště. "No, když už sme tady, ty dvě hodiny nás nevytrhnou." "Přesně Haagere, navíc Smallhill je odsud na severovýchod, takže to bude jen malá oklika." "Hlavně aby to stálo za ty prachy." "Zdá se, že ten Sartini měl dost zájem..." "Jo, neni to divný? Buď je to fakt blázen..." "Nebo ví, co je v tom za svinstvo. Co s tim asi chce dělat?" "Co když se z toho něco vyrábí?" Nadhodila Liz. "Hmm, možná to bude ono... Každopádně bychom měli vyrazit." "Moc se mi to nezdá... ale... hlavně aby to stálo za ty prachy," zopakoval ještě Haager. "Jo, myslim že tvoje důvody sme už pochopili... Liz?" "Stejně už si rozhodnutej," pokrčila rameny. "Mě přece o nic nejde, ne? Nedělej si starosti..." Odsekla a odešla k autu. Tón jakým tohle řekla mě zamrazil až na kostech. "Ale no tak, Liz, přece..." Ani se neotočila a já stejně nevěděl, co říct. "Divíš se jí? Od tý doby, co sem s váma se jí pořád chceš jen zbavit," zabručel Haager. "A nevim proč, ale ona na tobě dost visí, jestli mi rozumíš..." "Jo, dík za psychologickej rozbor, jako vždy si mi moc pomoh." Mávnul rukou a odcházel za Liz k autu. "Hej, tak jedem?" Otočil se v půli cesty. "Jasně... Jen mě napadlo, že sem u Speedyho mohl vzít pár Stimpaků, taky se chci stavit pro nějaký patrony a tak." "Tak pohni, začíná bejt zase vedro." * * * * * A tak jsem potřetí vstoupil do Speedyho království. Jak jsem procházel mezi regály, procházel jsem si v mysli neustále dokola poslední události. Jestli Haager nabyl dojmu, že plánovaný kšeft s naší modrozelenou dobrotou je podivně složitý, mě přišlo všechno sakra podezřelé. Způsob sjednání obchodu, kontakt s obchodníkem a vlastně i Speedyho dnešní chování... S těmito myšlenkami jsem pomalu docoural až k vzadu zastrčené laborce, kde mě zarazila Speedyho slova, která evidentně nepatřila mě. "...dyť řikám že tři! ...chrrr... Jó, vim cos říkal, ale sem vědec sakra! Na tohle si najdi někoho jinýho. ...chrrr... Jo, to sou oni, jak to víš? ...chrrr... K severnímu skladišti, asi za tři hodiny ...chrrr... Jo to bys měl. Hlavně ať pak šéf nezapomene na mě ...chrrr cvak! Pitomec..." Vysílačka! Tak tohle už není podezřelé, teď už to přímo smrdí podrazem! Ale teď jsem aspoň o krok dál, než si myslí a tak to taky nechám. Udělal jsem pomalu pár velmi tichých kroků zpátky k východu, chvíli počkal a hlasitě se ohlásil. "Speedy?! Zapomněl sem si u tebe vzít nějaký stimpaky... Si tu vůbec?!" * * * * * V žáru poledního slunce osamocené vozidlo s dobrodruhem, kráskou a technikem na palubě zdolávalo míle nehostinné krajiny k severovýchodu. Opět na cestě, jen my tři. Byl jsem už dlouho zvyklý cestovat dlouhé týdny docela sám a tak mi ani nevadilo, když se nikomu nechtělo zrovna moc diskutovat. Liz se pohodlně usazena pod krycí plachtou nechávala ovívat proudícím vzduchem, zdála se najednou tak bezstarostná a uvolněná... To je moc dobře, poslední dobou mi přijde nějaká nesvá, nervózní, ale teď vypadá spokojeně. A jak si vítr pohrává s jejími vlasy, taky nádherně... Nedivím se, že Haagerovi nějak často sklouzne pohled do zpětného zrcátka, dávno jsem si toho všiml. Haager je sice tak trochu nemluva, leccos ho naštve, ale jinak se zdá, že se mu dá věřit... I tak jsem oba dva nechal při původním plánu a ujistil, že všechno bude v pořádku, všechno snadno klapne a vydáme se konečně na sever. Speedyho rozhovor vysílačkou by Haagera určitě odradil, není zrovna ten typ, co se žene do nebezpečí. Navíc čím víc jsem o celé věci uvažoval, tím míň mi vycházelo, že bychom si ze Smallhillu odvezli nějak závratnou sumu peněz, i kdyby vidina peněz nebyla z mé strany celou dobu jen zástěrkou pro Haagera. Spíš jsem si byl téměř jist nějakou boudou. Copak si to na nás Speedy políčil? Jasně, mohl jsem z něj všechno vypáčit, ale to by mohlo celou věc ve Smallhillu zmařit, ať už se chystá cokoli. Kdybych býval nenašel na tom pouzdru ten prokletý znak Bratrstva, určitě bych se do něčeho takového nehrnul, ať už je to svinstvo cokoli. Ale takhle... Touha po pravdě o téhle rádoby spasitelské organizaci je zakódovaná příliš hluboko v mé hlavě, aby mi dala klidně spát s neprověřenou sebemenší stopou. Zdá se, že nezbývá, než se pořádně připravit a počítat s nejhorším... "Přátelé, za chvíli by se před námi mělo objevit město, takže je na čase projít si plán." "Na co plán?" "Haagere, kolik hodin si strávil studováním taktiky?" "Jaká taktika? Máme se prostě setkat s tím..." "Už dost! Vždycky je dobrý se nějak pojistit, takže to uděláme jek řeknu. Vezmu tenhle bágl a na místo setkání půjdu pěšky..." "Ale co..." "Liz, ještě sem nedomluvil..." * * * * * Tak fajn, zábava začíná. Kdyby mělo být nějak moc veselo, vzal jsem si pro jistotu i brokovnici, i když s nezahojeným zraněním ruky budu mít těžko jistou mušku. Nerozlučný společník Desert s plným zásobníkem a nábojem v komoře čekal na svou příležitost v nylonovém pouzdře na stehně. Nosím ho jen při zvláštní příležitosti, snad bude dneska budit dostatečný respekt. Na pravém lýtku mě pod širokou nohavicí tlačilo další na těsno upnuté pouzdro s miniaturním Browningem a dvěma zásobníky. Záložní zbraň je jedna z prvních taktických pouček. Celkovou vizáž vojáka první linie stylově dokresloval široký opasek lemovaný desítkami patron dvou druhů a pouzdry s pěti zásobníky čtyřiačtyřicítkové munice. Celkově výbavička na malou soukromou válku. Jo, možná jsem to tak trochu přehnal, i bez těch granátů co zůstali v autě bych teoreticky pobil celou menší vesnici. Munici i pistoli zakryl dlouhý kabát a před zvědavými pohledy mě aspoň trochu uchrání do čela posunutý ležérně působící kovbojský klobouk. Ještě tak suché stéblo mezi rty a nenápadný neškodný pohodář v cizím městě je na světě. Prošel jsem dva bloky polorozpadlých předměstských budov a zahnul jsem na širokou ulici se zbytky rozpraskaného asfaltu vedoucí z města na sever. Po obou stranách byla lemována evidentně obydlenými domky. Stopy v prachu, poházené dětské hračky a rozestavěné nádoby na venkovních stolech říkaly, že tu ještě před chvílí musel panovat normální městský ruch, ale najednou tu nebylo ani živáčka. Místní zřejmě vyklidili pole. Začínám si myslet, že jsem to s výbavou až tak nepřehnal, tohle opravdu vypadá na snadnej a klidnej obchod. Přehodil jsem si batoh na druhé rameno a brokovnici vzal do pravačky. Blížil jsem se k prašnému plácku na konci ulice. Na zachovalou budovu vpravo dokonale pasoval Speedyho popis. Prostě sklad. Pozná se podle typické krabicovité plechové architektury slušivě doplněné obrazci v barvách oxidu železa. A také to mimochodem byla jediná budova, před kterou na špalku seděl chlápek v ošoupaných džínách a zaprášené košili s tváří ukrytou za krempou kovbojského klobouku. Evidentně nespal, ale nejspíš pozoroval cigaretový popel, jak dopadá na špičky jeho vysokých kovbojských bot. Sloupek kouře sice zpoza klobouku v dnešním bezvětří stoupal rovně vzhůru, ale i na těch pár yardů jsem ucítil jeho povědomou vůni. "Myslel sem, že děláš jen do karavan..., Wine..." zastavil jsem pár na pár kroků před ním. "Taky že jo," narovnal se a vyfoukl cigaretový kouř. "Doteď sem pořád jenom převážel zboží..." mluvil pomalu. "Jet, Psycho a jinej fet pro Sartiniho?" Win se postavil, zpoza špalku pomalu zvedl automatickou pušku a opřel si jí na dosah ruky. "Ale nechme to, příteli... Mě přece vůbec nezajímá co v těch všech bednách bejvá... A když někdo chce dovézt něco nestandardního, tak si taky zaplatí a tím to pro mě končí. Hlavně mi nezkoušej vyprávět nic o těch všech chudácích, co..." "Zdá se, že Sartini si nechal dovézt něco dost speciálního," znovu jsem ho přerušil. "A taky měl zaplatit velmi zajímavou částku... Nebýt ovšem té nepříjemnosti... Však víš." "Že by se šéf nemoh dopočítat určité... ehm...." "Ha ha haa..." smál se ironicky. "Zdá se, žes na to kápnul, Chrisi... Víš, kdyby to bylo tak jednoduchý... Jenže není..." Dlouze potáhl z cigára. "Don Sartini si nemůže dovolit přijít o ty čtyři kusy, který, jak předpokládám, máš teď ty..." zvolna sáhl po pušce a zapřel jí pažbou do země. "Co je horší - a asi tě to nepřekvapí - Don Sartini si myslí, že je to všechno moje chyba, což sem musel uznat." Udělal další dramatickou pauzu. "A teď... pche... čert vem, že mi možná nezaplatí... Čert vem i to, že sem si u něj zkazil pověst... Důležitý je, že na dodávce trvá a ten, kdo má teď nůž na krku, sem já, chápeš?" přejel prsty po mířidlech automatu. "Neumíš si představit, jak těžký bylo tuhle dodávku získat! Takže jak si dávno pochopil, chci to od tebe zpátky." Mluvil velice klidně, pomalu a přátelsky. Na to, jak moc musel být naštvaný to hrál velmi obstojně. "Co je v tom za svinstvo Wine?" zeptal jsem se přímo. "Ale, ale, ale... Proč tě to zajímá? Snad si to nechtěl ochutnat?" znovu ten hraný smích. "To bych ti fakt nedoporučoval..." "A kdes to sebral?" "Říkal sem, že to nebylo snadný... Ale ani tohle nepotřebuješ vědět, věř mi." Odhodil doutnající zbytek cigára. "Nemá s tím náááhodou co dělat Bratrstvo?" zkusil jsem nahodit návnadu. "Znáš Bratrstvo?" "Tak trochu." "Ahá!" plácl se do čela. "Já zapomněl, žes pro ně dělal..." "Jak tohle..." "Vím? Stačilo jen trochu poslouchat vás dva šťastně shledaný trosečníky." "Takže co s tím má co dělat Bratrstvo? Je to jejich? Sebrals to?" "Ach Bratrstvo, Bratrstvo... Proč jenom mi to tak blbě zní?" podrbal se ve vousech. "Víš, možná už si sám přišel na to, že nikdo neni svatej... A řekněme, že nikdo taky neni neúplatnej... A když se naskytla příležitost..." "Teda Wine, klobouk dolů... Okrást Bratrstvo, to může jen velkej blázen..." "Dík, ale spíš bych řek... no... velkej frajer. A taky brzy dost bohatej frajer." Širokým úsměvem dokreslil sebejistý postoj. "Takoví frajeři jsou většinou mrtví, tos neslyšel?" "A co ty, Chrisi... Nebo spší Nicku?" "Teď vůbec nejde o to, cos všechno slyšel Wine." "Pravda. Tak mi už konečně dej to zboží ať se můžeme v klidu rozejít." "Obávám se, že to nebude možný, Wine. Pochop, že celou tuhle štreku sem absolvoval jenom kvůli tomu, abych zjistil, co je v tom za svinstvo, takže to nedám z ruky dokud si o tom s někým..." "Ale to se pleteš, příteli," pozvedl pušku a hlaveň mi zamířila do obličeje. "Ty mi to zboží vrátíš a pak si pátrej po čem chceš, myslim že chápeš..." natáhl závěr automatu, "jinak si to klidně vezmu. Promiň, ale tvoje budoucnost pro mě neni nijak důležitá, příteli..." s namířenou puškou opatrně přistupoval ke mě. "Poslední dobou už mám dost těch starých přátel. Přestávaj mě tyhle setkání bavit." "Nekecej a dej sem bágl!" zvýšil hlas. "Kam se poděl tvůj přátelský tón, Wine?" pomalu jsem sahal do kapsy kabátu. "Hej! Pomalu s tim. Radši pusť tu brokovnici a pomalu sundej ten bágl... Hlavně žádný překvápka." S hlavní pár stop od čela jsem brokovnici v klidu odložil do prachu, ale druhá ruka už nahmátla svůj cíl v kapse kabátu. "Klidně si ten bágl vem, Wine. Tři čtvrtiny toho zázraku ti stejně budou chybět." Bágl s jedinou nádobu přistál Winovi u nohou. "Kde je zbytek?" Znervózněl Win. Zachoval jsem nezaujatý výraz a absolutně klidně jsem si rozepínal kabát. "Přece sis nemyslel, že vezmu rovnou všechno?! Ale neboj, hned to tu bude." "Co?" nechápal. "A kde ty máš svý kumpány? Už můžou z těch oken vylejzt, ne? Umí Troll vůbec se snajprovkou? Myslel sem, že je spíš tak na pořádnej perlík." "Povídám kde máš další tři nádoby?!" Win nereagoval, ale periferně jsem si všiml pohybu v okně nalevo stojícího domu. "Měl by ses trochu uklidnit, Wine. Si hrozně netrpělivej, víš to? Víš že stres výrazně snižuje naději na dožití? To si nevymejšlim, to je věda..." Snažil jsem se působit ledovým klidem, ale ruka už mi cukala k pouzdru s Desertem a v duši mi dokola probíhalo proč to sakra tak trvá? "Nech si svý kecy a raši zahoď tu pistoli, co schováváš pod kabátem." "No... Je vidět, že už mě trochu znáš." Win o krok ustoupil a já pomalu sundával kabát. Velmi rozvážně... Sakra, tak kdy...?! Á konečně!!! "Wine? Je tady ten zbytek," pokynul jsem směrem do ulice, odkud se právě plnou rychlostí řítil Haager se svým autem. I Win musel uznat, že Liz za odkrytým lehkým kulometem, jehož hlaveň se houpala nad Haagerovou, hlavou vypadala opavdu sexy. Překvapením zůstal zlomek vteřiny stát s otevřenou pusou, ale než řekl cokoli chtěl, jedním rychlým kopem jsem ho odzbrojil. "Překvápko!" V momentě se rozštěkaly zbraně. Zpoza hromad šrotu opodál prolétly mým směrem první dávky horkých projektilů. Nečekal jsem, než se Win uráčí postavit znovu k boji muže proti muži a elegantním kotoulem jsem vyklidil pole. Právě v čas, aby Liz mohla začít pouštět hrůzu ráže pět šestapadesát. Kulky v elegantních linkách perforovali několik plechů tvořící stěny skladiště, vířily oblaka prachu a písku, odrážely se od navršených hromad rezavého železa a zavrtávaly se do už tak pobořeného zdiva domu s ostřelovačem. Ten chaoticky pohybující se vozidlo neměl s přespříliš výkonnou optikou šanci zaměřit. Win se konečně zvedal ze země a rovnou tasil stylový šestiraňák, ale další dávka, která by naučila tancovat kdejakého invalidu, ho donutila dát přednost bleskovému ústupu za chabý kryt plechového skladiště. Vše probíhalo sotva pár vteřin, během kterých se ve mě hromadil vztek. Je na čase vypořádat se se všemi starými přáteli. Desert opustil nylonové pouzdro a z pozice klečícího střelce jsem v pohledu přes mířidla hledal skulinku v hromadě šrotu. Po mě nikdo jen tak střílet nebude! ... Prásk! Prásk! Prásk! Znovu a znovu soustředěně tisknu spoušť. Polovina zásobníku zmizela směrem ke štěkajícímu automatu. Přestal. Jo, tohle umíš. Jen nemysli a střílej. Ve zlomcích vteřin mezi jednotlivými detonacemi střelného prachu v komoře Haagerova palubního kulometu jsem poslouchal vrzání blížící se záchrany. Dělej chlape, šlápni na to... Na volném prostranství jsem se tu krčil jak pyramidka plechovek na cvičné střelnici. Liz držela Wina ve stínu skladiště a já rychle přemířil na okno. Odlesk poledního slunce v čočce optiky, rána, bolest. Šok, který se dostavil v tisícině vteřiny mi už nedovolil stisknout spoušť a místo toho jsem se nekoordinovaně svalil do prachu o dva metry dál. Stačil jsem na sucho polknout a vytřeštit oči na blížícího se Haagera. Další rána do zad znásobila bolest. Tak dělej sakra, zvedni se nebo končíš! Rychle se převalit, ruka narychlo zamířila a pistole v šíleném rozptylu šlehala jednu ránu za druhou. Haagerovi chybělo pár stop, když jsem na hrudi ucítil další náraz beranidla. Do hajzlu...! Pneumatika vozu mi konečně zastavila před obličejem. Vdechl jsem spoustu rozvířeného prachu a rozkašlal se. Liz bleskově přehodila zásobník a podstatnou část nasypala do okna. To už mě ale Haagerovy paže rychle vytáhly na místo spolujezdce. Schoulen do křečovité polohy jsem si ještě všiml mé vysílačky rozflákané v prachu a pak už jsem vnímal jen rachot kulometu a smýkání pneumatik po zbytcích asfaltu... "Nicku! Nicku co je ti?!" Ječela Liz. "Neříkej... Neř... říkej mi tak..." Snažil jsem se vyblekotat... Jak tohle sakra dopadne? Byl tohle předposlední díl nebo se náš hrdina znovu oklepe, aby vyřešil všechny záhady? Nenechte si ujít další pokračování!