Nechápu všechny ty rádoby dobrodruhy, co pořád dokola vyprávějí o pustině. Jo, občas se z jedné díry do druhé mihne podivně velká ještěrka, za den potkáte cestou dva až tři větší kameny a sem tam se přežene písečná bouře - a co je na tom? Spousta z nich tráví v pustinách většinu života a údajně jsou za to rádi. Tak proč jsou věčně zalezlí v hospodách s plnou hubou historek? V pustině se jim údajně líbí. Proč sakra? Může tady snad mít člověk z něčeho radost? Těžko! Nemuset pořád odněkud mizet nebo se hnát pro něčí spravedlnost, nezůstal bych tu ani chvíli. Rovná pláň za námi, vpravo, vlevo, jen vzdálené hory na severu trochu kazí neskutečnou nudnost tohoto místa. Osm čtyřicet dva. Skvěle. Za mnou je dalších sedm minut, co se vlekly aspoň půl hodiny. Ne, někdo už musí něco říct...

"Haagere... Liz..."
"Jo?" Ozvalo se nejistě za mnou.
Haager škubl řízením a srovnal směr. Minuli jsme kámen.
"Hodláte mlčet celou cestu?"
"Hmm...," řekla Liz.
Haager mlčky sledoval cestu.
"Tak jó lidi, omlouvám se... Omlouvám se a ... a měl bych vám oběma poděkovat, že ste mi tam zachránili kůži..."
Liz posunula krycí plachtu, aby získala větší kus stínu. "Jasně, už sme to probrali."
"Hmm," zamumlal Haager, ale hned se zase vrátil k nezaujatému sledování cesty.
"Skvěle."
Bez reakce.
"Tak jo, dobře... Prostě jedem dál," uzavřel jsem diskusi a velká ručička zas o dílek poskočila. Osm čtyřicet čtyři.

* * * * *

Hub. Centrum známé snad všem, co někdy vystrčili hlavu z rodné vesnice. Kdo se považuje za dobrodruha, musí aspoň v jedné ze svých hrdinských historek tohle město zmínit. Možná proto má spousta lidí o Hubu dost zkreslené představy, většina těch historek je totiž jen další zkomolená verze smyšlených historek někoho jiného. Ať už jsou vaše představy jakékoli, právě do tohoto města jsme ve svitu odpoledního slunce přijížděli.

Když jsem tu naposledy zapadl do baru, nedopadlo to dvakrát příjemně. Ale to už je pár let. Snad už se věci změnily. Slyšel jsem, že už tu nějakou dobu šerifuje starý známý Justin Green. Mít takové známosti se může hodit, i když lepší bude neukazovat se tu víc, než bude nezbytně nutné. Najít Rydleyho, zjistit co chci a potichu zmizet. Snadný plán. To jen ty otravné skeptické hlasy mi neustále našeptávají, že se zase něco podělá. Vždycky se něco podělá...

* * * * *

"Tak... Zdá se, že sme tu, lidi," ujal jsem se raději hned slova. Chvíle trapného ticha mi začínají lézt krkem. "Vzhledem k dnešnímu brzkýmu vstávání a únavný cestě myslim, že si asi všichni potřebujeme trochu odpočinout. Takže navrhuju pronajmout si aspoň na dneska pokoj se skutečnejma postelema, pod střechou a tak... Cokoli dalšího si chceme vyjasnit..." Haager, jako by mě neposlouchal, šťoural se ve spleti drátů u volantu. "... Bude lepší, když proberem, až se nám to... No... Trochu rozleží v hlavě, co Haagere?"
Konečně cosi uchopil a odpojil od svazku barevné kabeláže. "Jasně, nespěchám," řekl a pohledem znovu ulpěl na vedle postávající Liz.
"Aha... dobře." Zdálo se mi to, nebo se na něj tak zvláštně usmála?
"Liz?"
"Jasně, zůstaneme, jo..."
"Dóbře...," Čekal bych, že Haager bude chtít konečně vypadnout, ale co... Zítra už budu stejně kdoví kde. Ať je v tom cokoli, nech to bejt. Máš tu svý práce dost... "Tak jo, jdem..."

* * * * *

Od posledně se město zase trochu rozrostlo. S cizinci do města přišly i peníze a s penězi pokrok. Město bylo protkáno elektrickým vedením napojeným na jediný převzácný zdroj - velký fúzní reaktor, jež umístěn v podzemí a pečlivě strážen neustálými hlídkami vydrží fungovat stovky let. Hlídky, mimochodem, jsou pochopitelně z řad Bratrstva, které si ve městě vybudovalo slušnou základnu a všichni tu s nimi vychází náramně dobře. Jistě že, komu jinému by také byli vděčni za všechny ty technologie. Existuje tu dokonce i rozvod vody, kterou elektrická čerpadla z několika studní zatím rozvádějí jen do zemědělských plání na severu a vybraných domů v centru města. Majitel hostince se právem chlubil, že co nevidět zprovozní rozvod vody i v jeho podniku. Vyprávět o pokroku tady ve městě, by jistě dokázal ještě hodiny, ale raději jsem mu zavřel pusu předem zaplacenou hotovostí za ubytování a naše zmožená trojice se po schodech odebrala do údajně nejlepšího pokoje co tu má.

Jakkoli pokrokové město, s čistotou to obecně ještě pořád není žádná sláva. Ani výhled kamsi do temné uličky a stěny protějšího domu nebyl příliš luxusní. Aspoň že postele vypadaly pohodlně. Liz se okamžitě se spokojeným výrazem na jednu svalila. Vzhledem k tomu, že jsem hned zase zmizel, dřív než se někdo bude ptát o co jde, byla postel připravená na večer to jediné, co mě v tomhle pokoji zajímalo.

Zamířil jsem ulicí na východ, jak mi cestu poradila stará žena belhající se kolem hostince. S těmi odpornými bradavicemi možná vypadala trochu čarodějnicky, že by se jí leckdo zabál. Jen další připomínka, že radiace je svině. Život je někdy svině. Sídlo Butchovy karavanní společnosti skutečně odpovídalo její informaci to nemůžeš minout. Velká reklamní tabule před vchodem a ostře vyhlížející chlapík s rukama třímající automatickou pušku hned vedle. Pustil mě bez problému, ale to, jak za mnou stál s nataženým kvérem, mě ani trochu neuklidňovalo.

"Ty, Butchi, je ten tvůj chlapec v pořádku? Nerad bych, aby měl třeba nepříjemnej tik v ruce."
Od pohledu nervózně působící plešatý padesátník se nepřestal hrabat v zásuvce.
"Co chceš, nemam čas na kraviny," vyštěkl a teprve vzhlédl od stolu.
"Nebudu zdržovat, potřebuju jen malou informaci..."
"Znám tě odněkud?" Upřel na mě zkoumavý pohled. "Zdá se mi..."
"To těžko, my dva sme se nikdy nepotkali..." postrčil jsem si klobouk ještě víc do čela. Možná že jsem v pustině populárnější než bych někdy chtěl a od jisté doby mi to začíná vadit.
"Tak co teda chceš?" vrátil se znovu k přehrabování. "Sháníš práci?" vzal šuplík a jeho obsah vysypal na stůl.
"Zatím ne, jen mám pár otázek..."
"Ach jo... Tony, vyhoď toho votravu a okamžitě mi sežeň..."
"Ssss... Kurva!" Prskal Tony, když se jeho nemytá pracka přemístila z mého ramene do nepříjemné polohy nedobrovolně následována zbytkem těla.
"Dej mi chvilku, jo?" odkopl jsem povalující se pušku. "Počkej Butchi, nech tu bouchačku, to nebude nutný..."

Nebylo. Butch dostal finanční satisfakci, Tony vyhazov za neschopnost a já kromě nabídky na jeho práci žádanou informaci. Rydly už asi se svým bráchou dlouho nemluvil, protože už dávno nechal práce u karavan. Údajně se přidal ke kupcům s vodou, poté co přišel se zázračným nápadem na chemickou úpravu znečištěné vody. Kdepak ho asi vzal? Zdá se, že údajné tajné přátelství s vědátorem z Bratrstva Sturgissem se vyplatí. Přítelíček Rydly se tak dostal až do vedení města a teď je zástupcem starosty. Vážený občan, na kterého si jen tak někdo nedovolí. Jen Butchovi lidé ho už moc v lásce nemají...
"Kdo byl sakra ten chlap?" Ozývalo se ještě za mnou, když jsem se spokojen vracel ulicí, směrem do centra. Je čas Rydleyho konečně navštívit. Vida, všechno nemusí skončit krví...

Znovu jsem si nechal poradit cestu a obdaroval místní žebrotu pár drobnými. Rydly bude zřejmě velké zvíře nejen v politice města, když tu všichni bezpečně ví, že se do města vrátí až v noci. Čas si odpočinout.

* * * * *

Pokoj byl prázdný. Konečně trocha klidu, těm dvěma tady ve městě snad nic nehrozí. Jal jsem se rozebírat zbraně. Stařičký Desert pořádně vyčistit od zbytků prachu od posledního střílení, stejně jako Liziny Beretty. Zase si je nevzala s sebou. Za tu dobu strávenou se mnou už by se v tomhle směru mohla trochu poučit. Záložní zbraně si zaslouží aspoň promazat. Až budou potřeba, nesmějí zklamat.

Šeřilo se. Složil jsem poslední pistoli a znovu mě přepadla vzpomínka na ztracenou brokovnici. Zažili jsme toho spolu hodně. Spousta broků prolétlo hlavní od doby co jí tehdy v San Franciscu koupil Ian. Kterej parchant si jí asi teď přivlastnil...

"Jsi tu? To je dobře," překvapila mě ve dveřích samotná Liz.
"Jasně, ale kde ty máš Haagera?" Čerstvě namazaný závěr charakteristicky klapl a ostrá patrona vklouzla do hlavně Desertu.
"Nevím, asi šel někam do města, ale to je jedno, teď hlavně musíme..."
"Nejste spolu? Doufám, že zase neprovede nějakou kravinu..." Zásobník elegantně vyklouzl ze zbraně.
"Zapomeň na něj a chvíli mě prostě poslouchej!" okřikla mě s nečekanou energií a vážným výrazem.
"Ou... Evidentně se děje něco, co se mi asi nebude líbit, že?" Nový náboj o průměru čtyřiačtyřiceti setin palce zaklapl do zásobníku.

Liz si sedla naproti mě. "Hlavně mě jenom poslouchej a nepřerušuj..." Lehce šokován jsem kývnutím souhlasil. "Před chvílí mě venku odchytli dva lidi od Bratrstva a..."
"Cože?!"
"Poslouchej mě! ... Dva paladini v civilu. Neznám je jmény, ale buď si jistej, že nás mají na mušce už hodně dlouho..."
"Co to povídáš, to přece neni..."
"Bylo to kvůli tobě!" zvlhly jí oči. "Věděli o tobě všechno!" říkala rychle a hlas se jí rozechvěl. "Slavnej lovec odměn! Historky o tobě se za ty léta roznesly tolika lidem... Jim prostě všechno nějak doklaplo nebo tě možná někdo z nich viděl, na tom nezáleží... Ví kdo si, a ví to pěkně dlouho! A nejde tady o žádný řadový vojáky, tohle má co dělat jen s určitou skupinkou Starších, víš... Museli sme tenkrát kápnout na něco velkýho!"
"Liz, uklidni se přece!" Zdálo se, že se rozrušením celá klepe, ale jako bývalý voják se evidentně snažila ovládnout. "Co to má všechno znamenat?"
"Pamatuješ na ty lidský trosky? Nikdo z nich nepřežil! Ten podělanej Hummer se rozbil za pár mil a v tý planině, tam uprostřed ničeho, už nebyla jediná šance jim zmizet, takže..."

Liziny poslední věty se mi míhaly myslí a hledaly, kde by se usadily, aby mohly dávat smysl. "Chceš říct, že celá ta tvoje historka... se nestala?! Ale jak..."
Gestem mě zarazila a pokračovala ve vyprávění. "Tohle byl jenom začátek. Dotáhli nás zpátky, ale kromě mě stejně nikdo nepřežil. Umřeli v křečích, stejně jako by to čekalo Suzy. Kdo ví, co jim to dali za svinstvo. Nesmíš si už dávat její smrt za vinu, chápeš?"
Spousta synapsí v mém mozku křičela jednohlasné ne. "Momentálně zrovna moc ne...," nechtěl jsem na ní křičet. "Tak už mi konečně řekni celou tu skutečnou historku!". Raději jsem položil pistoli i zásobník, zaťal pěsti a snažil se celou věc v klidu chápat. Ve stresu mozek nehledá optimální řešení a jedná zkratově. Jedna z prvních pouček profesionálního vojáka...

Liz nervózně tikala pohledem po pokoji. "Tenkrát v Southwallu jak ses šíleně opil ti Rydley sebral brokovnici, pamatuješ? To bylo domluvený, to on tě měl poslat hledat Sturgisse, toho zběhlýho písaře..."
Věci mi se mi pomalu začínaly srovnávat v hlavě. "Takže on skutečně existuje..."
"Ten bude asi sakra reálnej, když tebe celou tu dobu nechali, jen abys jim ho našel! Sturgiss přišel na nějakou extra špínu co Starší skrývaj. Ty historky nelžou, Bratrstvo po něm jde celou dobu a bylo jim jasný, že ani ty takovou stopu nenecháš jen tak."
"Tak proto tě ani nezajímalo proč vlastně jdeme do Hubu... Víš to celou dobu... Od začátku si jenom lhala!"
"Počkej přece! Musela sem to hrát, kvůli tobě! Pochop to, mohli nás oba kdykoli zabít! Celou cestu nás sledujou, Paladini, snipeři, ani nevím kolik jich je. Měli tě moc dobře pojištěnýho a stačilo by jim jediný podezření..."
"Počkej, počkej... To přece nedává smysl... To my sme přece ve Wertingskejch skalách přepadli váš tábor!"
"Jo, jediná chyba v tom jejich plánu. Nechali mě naverbovat mezi ty grázly a zaplatili jim, aby tě vystrašili a my se tak mohli setkat, nic víc..."
"Ale tu jejich náhodu jim podělal přítelíček Sedma."
"Taky trochu to, že ses dal dohromady s Winovou partou, ale o nich samozřejmě nikdo z tábora nevěděl. Když už to šlo všechno takhle, chtěli vás od začátku nechat celej gang pobít, jenom já se měla hned vzdát. Žádní zbyteční svědci, žádný problém. Díky Sedmovi se celá připravená akce obrátila, což ale nakonec vypadalo ještě víc věrohodně, takže jim vlastně nevědomě pomohl."

"Ale proč si měla jít se mnou? Mohla si přece kdykoli všechno prozradit."
"Měla sem je informovat... Co všechno víš, komu co vyprávíš, co si zjistil a kdyby sme se dostali až ke Sturgissovi..."
"Vyklopila bys jim všechno co bysme zjistili, hned potom co by mě a jeho sejmuli." Myšlenky a pocity o podlosti některých bezpáteřních členů Bratrstva, s nimiž jsem se celá léta potýkal jen ve své fantazii dostaly najednou nečekaně reálnou podobu.

"Chovala ses někdy tak podivně a já nic nepoznal... Ale proč si mi to sakra neřekla už dřív? Proč mi to sakra vyprávíš až teď? Co ti mám vlastně věřit?"
"Snažím se ti vysvětlit, že na tvý nevědomosti celou dobu závisely naše životy! Stačilo jim podezření a do pár minut bylo po nás."
"Skvělý... A co mám podle tebe dělat když to teď vim? Chceš říct, že sem za pár minut naběhne párek paladinů nebo co sakra?!"
"Kdybys mě nechal domluvit! Celou dobu ti chci říct, že se na tebe něco chystá! Najednou po mě totiž chtějí, abych tě prostě nechala odejít z města a zůstala tady v Hubu..."
"... Zdá se, že už mě asi nepotřebujou... Nemám pravdu?"
"Přesně tohle mě napadlo, je to jedna z možností..."
"Ale co chtěli udělat s tebou?"
"Snad za tu dobu uvěřili, že sem zase na jejich straně... Nebo je všechno úplně jinak a já jim mám posloužit třeba jako pojistka, kdo ví."

"Spousta věcí tu nedává smysl. Přece kdyby se rozhodli, že se mě zbaví, udělali by to hned, ne?"
"Možná se bojí udělat něco takovýho tady ve městě... Spousta lidí tě zná a tohle by nebyl moc politickej krok... Zato někde potichu v pustině..."
"Možná... Rozhodně bych se jen tak potichu nevzdal...."
"Nevzdali! I když si možná teď o mě myslíš leccos, pořád sem na tvojí straně."
Podíval jsem se do jejích smutných očí. Za posledních pár let, jsem se naučil nikomu nevěřit. Naučil jsem se získat odstup. Naučil jsem se bít se na život a na smrt. Nenaučil jsem se určitým věcem odolat...

"Hmm..." snažil jsem se nenechat pracovat emoce a v klidu přemýšlet. "Takže tenhle barák...," přehlédl jsem letmo okna, "...teď určitě někdo hlídá, jestli to dobře chápu."
Nejistě pokrčila rameny.
Vstal jsem z rozvrzané stoličky a s ignorovanou bolestí v zádech jsem chladně sáhl po pistoli. "Hmm... hmm... hmm..."
Z Liziny ustarané tváře jsem vyčetl zřetelné: "Co chceš dělat?"
"Víš..." Plný zásobník zaklapl do vyčištěného Desertu. "Někdy mě napadá, jaký to je - mít úplně nudnej život..."

Chcete-li se k dílu vyjádřit, směřujte svá písmenka SEM.