Napětí a nervozita zaplnila pokoj, vzduch jako by zhoustl způsobem, který jen tak nevyvětráte. Chvíli jsem z povzdálí koukal z okna. Nebylo vidět jinam, než na protější budovu a dolů do uličky na jedné straně zatarasené horou pytlů s odpadem a na druhé zalomené kamsi za roh. Vysypal jsem Haagerův bágl.
"Co chceš dělat?" pozorovala mě stále nechápavým výrazem Liz.
"Můžu ti věřit?"
"Říkala sem ti přece..."
Ten člověk cestou pořídil spoustu zajímavých věcí. "Fajn," nečekal jsem na odpověď a do prázdného báglu naházel svůj nejdůležitější majetek, včetně zbylých zapouzdřených chemikálií. "Nekoukej tak, můj bágl zůstal po přestřelce Winovi..."
"Já vím, jen bych ráda slyšela tvůj plán."
Haagerovi jsem na hromádku přihodil zbytek peněz z poslední odměny a vzal si za to pár užitečných věcí. "Počkej půl hodiny, vem si na sebe něco na spaní a sejdi dolů pro džbán vody. Víc ne. Naplň lahve a zabal je s sebou. Kdybys zahlídla někoho z nich, kup si jenom nějakej drink, prohoď pár slov s barmanem, třeba že nemůžeš usnout, a vrať se," přemýšlel jsem nahlas a znovu zkontroloval zbraně.
"A ty?"
Dotáhl jsem popruhy batohu jak to jen šlo a ujistil se, že kovové přezky nebudou cinkat. "Pak si obleč nějaký Haagerovy věci, počkej na znamení a hned vyraz za mnou. Nejlíp aby si tě nikdo moc nevšímal, všude můžou někoho mít. Jdi pořád směrem z města na sever, o dvě ulice na východ od hlavní." Znovu jsem vykoukl z okna. Nebylo vidět skutečně vůbec nikam.
"A vem si můj klobouk...?"
"Co chystáš? Jaký znamení?"
Na třetí pokus se mi podařilo hodit improvizované laso tak, aby se zachytlo o patro výš, kdesi na protější střeše.
"To ti teď neřeknu, ale poznáš to." Silně jsem trhl lanem, jestli pevně drží a uvázal druhý konec na torzo potrubí ústředního topení. Prorezivělé trubky nebudily příliš důvěry, ale nic lepšího nebylo. "Jestli je něco na tom cos říkala, čekají až vypadnu z města. Má to něco do sebe, jinak už tu byli. Ulici budou asi hlídat, takže bude lepší jít tudy." Rozloučil jsem se pohledem do ustarané tváře. "Ještě něco. Bude lepší, když tu to lano nezůstane, zvládneš to?" Vyhoupl jsem se z okna, abych svěřil celistvost svých kostí starému lanu a prorezlým trubkám.
"Dobře, ale..."
"Prostě udělej co sem ti řekl, Liz... Druhá ulice a klobouk... Buď tam."

Pár rychlých přitáhnutí a opatrně jsem se přehoupl přes hranu rovné střechy třípatrové budovy. I přes všechny ty zázračné léčivé prostředky o sobě nedávno zraněná ruka a teď ještě záda dávala náležitě vědět při jakékoli námaze. Starosti mi teď ale dělalo příliš mnoho jiných věci, než abych se mohl zabývat takovými detaily. S nejasnou představou, pro kterou by jakkoli zjemněné slovo plán bylo více než optimistické, jsem přikrčen přešel střechu a rozhlédl se po městě. Cosi se mi začalo rodit v hlavě. Potřeboval jsem získat lepší představu... Nejlépe... Hmm, skvěle, jediná stojící vyšší budova ve městě je jen kousek odsud.

Přikrčen jsem překonal střechu, přeskočil na druhou a spustil se na třetí, o patro nižší. Na její druhé straně nebylo moc vhodných objektů na uchycení zbylého kusu lana, takže nakonec sahalo dobrých čtrnáct, patnáct stop nad zem. Znovu jsem přehlédl ulici pod sebou, nenápadně se spustil a skočil. Bezpečná cesta zpátky do hotelového pokoje tím byla definitivně odříznuta. Přitisknutý na stěně jsem vykoukl na příčnou ulici. Klid, zdá se. Na město rychle padala tma, s níž se ovšem nehodlalo jen tak smířit nažloutlé světlo žárovek pouličních lamp. Zatracený reaktor. Nezbývá než doufat, že jestli na mě někdo čeká, tady by to být nemělo. V chabém krytu tenkých stínů a zákoutí vedlejších uliček jsem neslyšně a se sebeuspokojující dávkou elegance neviditelného lupiče překonal celý blok a opatrně nahlédl za další roh. Sakra...

V zápětí zpoza domu vyšly dvě postavy, letmo pohlédly na ubohou lidskou trosku, schoulenou a s prázdnou lahví v ruce, podřimující jen tak na zemi ve stínu reklamní tabule, načež bez projevu jakéhokoli zájmu zašly o pár kroků dál do jednoho z průchodů. Ještě že je všude tolik bordelu. Patrně nehrozilo reálné nebezpečí, ale zbytečný risk je pro mě luxus, který si zrovna nemůžu dovolit. Zanechal jsem láhev ve špíně ulice, oprášil kabát a konečně vykročil k vyhlédnuté budově.

Požární schodiště nebudilo příliš důvěry. Zábradlí na mnoha místech dávno odpadlo úplně, spousta schodů držela pohromadě snad jen špína, ale nosníky z ocelových profilů se zdály ještě dostatečně pevné, abych po nich vyšplhal na střechu. Od jedné z urezlých trubek přibyla na kabátu další skoba. Bude na čase začít se shánět po něčem lepším. Teď jsem ale zaujal místo pod velkou reklamní tabulí na střeše, z batohu vytáhl Haagerovu pistolovou optiku a zaostřil na centrum. Teď večer se nezdálo příliš rušné. Většina lidí je doma, nebo zalezlá po hospodách.

Přehlédl jsem hlavní třídu a zastavil se na místní předsunuté základně Bratrstva. Malá budova bude zřejmě jen vstupem do komplexu v podzemí, na to oni jsou mistři. Vedle stály zaparkované dva fúzní Hummery. Ten pokrytý silnou vrstvou jemného prachu zřejmě nedávno přijel z delší cesty. Dle Liziny poslední historky v něm možná přijeli naši tajní pronásledovatelé. Druhý měl odklopenou kapotu a postávali u něj dva vojáci v uniformách. S přehnanou gestikulací se o čemsi hádali. Vchod strážila jedna postava v energozbroji, nedbale třímající laserový gatling v rukou. Přes toho se nikdo nedostane. Přeostřil jsem vpravo na náš hotel. Na ulici vedle hotelu byl vidět cíp Haagerova auta. Prohlédl jsem každou stopu čtvereční v okolí a spatřil jen jednu postavu, která by mohla na auto vidět. V civilu, bez viditelně nošené zbraně. Nemusel to být zrovna on, přesto sázka na to, že auto někdo velmi pozorně hlídá by znamenala víc než jistou výhru. Hmm... hmm... hmm... Tohle chce nápad. Dobrý nápad. I když se zdá, že jakkoli dobrý nápad nebude bez rizika... Ale když si někdo myslí, že má všechno pod kontrolou, je nejlepší doba na trochu překvapení.

* * * * *

Stačí vzít kleště, rozbít sklíčko u hodinek, trocha jemné práce s několika dráty, připojit energetický článek, na druhý konec rozbušku a celý výtvor elegantně chytnout lepící páskou na poctivou kostku plastické trhaviny. Takhle se mi snad podařilo vyrobit časovanou bombu, zatím co jsem čekal na hlubokou noc. Stačí už jen ohnout jeden drátek na požadovanou pozici a jakmile se spojí s velkou ručičkou, nejspíš přijdu o hodinky. Tenhle kousek důlní trhaviny by měl už něco zvládnout...

Na město zatím padla tma. Uličky nedotčené svitem lamp z hlavní třídy přikryla černá rouška tajemna a skrytého nebezpečí, náladově zjemněná dorůstajícím měsícem a spoustou hvězd. Romantická noc. Jak pro koho, pomyslel jsem si, posbíral věci do batohu a vyplížil se z neónového svitu reklamy.

* * * * *

Jestli se města jako tohle ještě víc rozrostou a začnou znovu modernizovat, budou to mít lidi v maléru jako já dost těžký, napadlo mě když jsem neslyšně přeběhl další osvětlenou ulici a znovu zmizel ve tmě mezi blok nevalně rekonstruovaných budov. Cihlové zdi se při pohledu vzhůru výrazně sbíhaly. To nebude optický klam, ale spíš pozůstatek tlakové vlny. Vlastně ani nevím, jak daleko od tohohle města dopadly bomby...

"Hej!" ozvalo se za mnou současně s dvěma rychlými kroky. A sakra, dokončil mozek velmi obvyklou krátkou úvahu, kterou v takových situacích používá nezdravě často a na záda v mžiku poslal spršku studeného potu.
"Radil bych ti nic nezkoušet," pokračoval hlas bez tváře a běžné zakončení věty poklesem intonace podpořil dvojím kovovým zarachocením, všeobecně uznávaným jako průser ráže 12 gauge.
Mě tenhle zvuk paradoxně dovolil lehce si oddechnout. Na vojáka Bratrstva by brokovnice byla příliš malý kalibr.
"Nestřílíš, takže mi chceš asi něco moudrýho povědět, tak do toho..." navázal jsem prozatím slovní kontakt.
"Nehraj si na chytrýho," pokračoval, "Neni moc chytrý plížit se tudy teď po tmě, co? Radši naval ten bágl a vypadni..."
"Jo, taky sem se chtěl původně v klidu vyspat, ale znáš to. Vždycky se něco podělá..."
"Hehe... Hele celkem se mi líbí, žes neztratil humor a hned neblbneš jako vostatní... Ale už budu muset jít, takže naval ten bágl..."
"Obávám se," pomalu jsem se otáčel, "Že to není možný. Není to ani šestatřicet hodin, co sem o jeden přišel a tenhle budu ještě potřebovat, čili..."
"Dost srandy! Naval..." Pokračovala teď již pohublá silueta s neupraveně trčícími vlasy do všech stran.
"Víš," přerušil jsem ho, "Jdeš na to od začátku blbě. Zamysli se. Co za lidi se může v tuhle dobu flákat uličkou, jako je tahle? Já osobně bych se..."
"Co to kurva meleš? Nenuť mě to zmáčnout!"
"V klidu, střílení nebude třeba, akorát zbytečně vzbuzuje pozornost. Jen ti chci vysvětlit, co si o tom myslim." Šel jsem velmi pomalu vstříc špatnému konci zbraně s rukama tak, jak je rukojmí mívají, v pravačce třímajíce batoh.
"Ták, pěkně pomalu..." Zašklebil se protáhlý obličej.
"Ty nechceš střílet... Moh bys trefit ten bágl, kterej je mimochodem plnej trhaviny, takže..."
"He he, jasně... Sice mě celkem bavíš, ale zbytečně to zdržuješ..."
"Za druhý," pokračoval jsem klidně, "nemám na střílení zrovna náladu. Střílelo se po mě včera a neřek bych, že to musim mít každej den..." Vzdálenost mezi námi už vymezovala pouze délka hlavně, obsah batohu a očividná nervozita protivníka.
"Tak už to sem dej a nech si ty kecy..." potěžkával sebevědomě zbraň
"A za třetí..." levačka opsala oblouk, puška cinkla o všudypřítomné harampádí a pravačka s batohem uštědřila překvapenému obličeji omračující ránu.
"... Profíci jdou do akce vždycky s patronou v komoře ty podělanej amatére..."

Mohlo mu být tak pětadvacet. Mladická nerozvážnost? Zoufalá situace? Obral jsem ho o všechno. Lidi věci získávají, ztrácejí, a ta pořád dokola, napadlo mě s brokovnicí na zádech. Pustina není fér.

* * * * *

Konečně jsem se nepozorovaně přiblížil až k zadní, příkře se svažující stěně vstupního objektu do sálu s reaktorem na severozápadním okraji obydlené oblasti. Zatím to šlo, ale pokusit se dostat dovnitř dveřmi přes dva patrolující strážce by byla příjemně rychlá sebevražda. Ta pro dnešek v mém plánu nebyla, takže jsem raději prozkoumával okolí. Žádné větrací otvory ani podobné potěšující objekty tu nebyly. Jaké překvapení... Dobrá, tohle bude muset stačit...

Pohledem jsem se rozloučil s hodinkami napojenými na rozbušku a znovu zkontroloval nastavený čas. Čtvrthodinka na přesun bude stačit. Pak začne celá ta sranda. A snad i trocha zmatku. Vyplížil jsem se zpátky mezi první bloky neobydlených ruin. I tiché pohyby narušovaly mrtvolný klid v ulicích se sporadicky dopadajícími zbytky světla vzdálených nádražních lamp. Trosky pobořených domů, jež noví obyvatelé centra ještě nedokázali recyklovat k nové výstavbě.

S lehkou pochybností na mysli, zda můj balíček někdo neobjeví dřív než se projeví sám, jsem mimoděk pohlédl vlevo do uličky. Ke zbytkům rohového zdiva se tiskla mužská silueta pozorujíce město. Než jsem stačil domyslet co tu chystá, dotyčný v momentě vycítil, že není sám. Vysoká silueta se zřetelnými nárameníky na širokých ramenech se otočila. A sakra. Jednal jsem rychleji než přemýšlel a dotyčný strnule pohlédl přímo do hlavně brokovnice. S nábojem v komoře.
"Tak...," vykročil jsem těch pár yardů k němu. "Jestli si tu čekal na mě, tak sem tady... Překvápko..." další dva kroky. "Velmi dobře, taky preferuju ticho, ale pár věcí bych od tebe přecejen..." Zarazil jsem se na dva kroky od domnělého vojáka. "Rydley?"

"Co sakra chceš?" prohlížel si mě. "Nevypadáš... Chci říct... Mám u sebe dvě stovky, dám ti je, když zas potichu vypadneš..."
"Nepotřebuju tvý prachy," sklonil jsem zbraň. "Nečekal bych, že tady najdu zástupce starosty plížit se bordelem. Co tady sakra děláš?"
"Ehm? ... Tak se nestarej," odsekl zmateně.
"Jako bys měl strach se vrátit do města. Koho se tak bojíš? Jak nevypadám, že se ti tak ulevilo?" Všiml jsem si pistole v pouzdře na stehně. Zatím měl dost rozumu nechat jí tam kde je, ale vycvičený mozek vždy myslí na nejhorší.
"O co jde tobě? Nebo sem jen tak chodíš strašit lidi? Pokračuj zas někde jinde, na blbosti nemám čas."
"Jenom procházím, špatnej den. Zato tys mi teď dost zvednul náladu, nebudu se pro tebe muset vracet."
"Vracet? Co mi chceš?"
"Posílá mě za tebou tvůj brácha. Říkal že vypadáš stejně, ale asi zapomněl, že máš tak o padesát liber tréninku navíc...," podal jsem mu z kapsy památný přívěsek Rydlyho ze Southwallu.
"Cože?"
"Jo. Na dlouhý povídání... Ale tvrdil, že mi poradíš se Sturgissem."
"Nikoho takovýho ne..." kroutil razantně hlavou.
"Jasně, jasně... Podívej, sem Chris a v současný době se živim čištěním pustiny. Ta story je dost dlouhá, ale v podstatě jde o to, že mi jde tak trochu po krku pár lidí z Bratrstva a já bych se rád dozvěděl co za tim vším celou dobu je. Sturgiss je jedinej, kdo by mě moh třeba trochu nasměrovat, chápeš..."
"Znám tu pohádku o hrdinnym lovci odměn...," pokyvoval." Ale neřek bych, že to seš zrovna ty."

Tohle vypadalo na dlouho a do mého překvapení se povážlivě krátil čas.
"Dobrá, tak jinak. O co tu jde tobě? Problémy ve vlastním městě?"
"Už sem řek abys prostě zmizel..."
"Koho se tak bojíš, co? Bojíš se vejít do města, i když ulice máš plný svejch lidí... Ledaže... Že by problém s městskou ochrankou? Poslední dobou se stalo pár divnejch věcí, který by s tebou mohli celkem dost souviset, podle mých informací..."

Spěšně se rozhlédl za sebe. "Dobrá," přikývl souhlasně, "řekněme, že ty k nim nepatříš a ani by ses tu jen tak nepoflakoval. Řekněme, že můžeme mít podobný problém..., ale co ty s tím hodláš dělat?"
"Máš hodinky? Když zůstaneš tady, zhruba za deset minut mi budeš věřit, ale to už bude pozdě. Jestli máš zájem tohle vyřešit, buď nejpozdějc za dvanáct u posledního stojícího domu dvě ulice na východ od hlavní. Severní konec, chápeš? Teď už musim jít zachraňovat krk zas sobě. Buď tam!" řekl jsem ještě a zmizel za zdí. Zbývá devět minut, jinak je po plánu...