Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
Intro: Lovec odměn Chris se cestou z města, přidal ke karavaně, vedené novodobým kovbojem Winem. Když procházeli nechvalně známými Wertingskými kaňony, narazili na okradeného mladíka Sedmu. Win se nakonec rozhodl Sedmovi pomoci a tak se členové karavany vydali k táboru opilých a spících banditů. Při následném střetu byl Chris zraněn a opět se setkává s Liz, dávnou přítelkyní z Bratrstva…
Kapitola 5.: Záhada nebo paranoia?
Během pár minut Winovi lidé důkladně vybílili celé tábořiště. Mrtvým pušky moc neposloužily, tak teď mění své majitele. Další zbraně se našly poskládané ve dvou bednách, zřejmě připravené k prodeji. Ani všelijaké zdravotnické potřeby a jídlo tady nezůstanou pro náhodné kolemjdoucí a zaplnili další dvě dřevěné bedny. Drobné cennosti a malou peněžní hotovost vzal Win k sobě. Prý až se všechno ve Wertingu prodá, rozdělí zisk nejednou. Jeho chlapi mu asi věřili a mě to bylo jedno. Nešlo mi o peníze. Vždycky jsem měl dost na to, abych si žil podle svého a mít víc, asi bych ani nevěděl za co ještě utrácet… Už nebylo proč tu zůstávat. Nebude trvat dlouho a mrtvoly v tomhle horku začnou vábit potulnou havěť. Každý vzal jednu z beden a čekali nás dva kilometry cesty zpátky ke karavaně. Moje zranění začalo pomalu přicházet k sobě. Ať už mi to Liz píchla cokoli, ta dávka začala pomalu vyprchávat. V chemii jsem se nikdy moc nevyznal, ale další dávka už by prý mohla způsobit závislost. Nezbývá než vydržet. Škoda že je ten vazoun už mrtvý, klidně bych mu tohle dopřál prožít taky… Šli jsme s Liz pár metrů za ostatními. Měli jsme si toho tolik co říct. Z toho co mi vyprávěla o svém životě mimo Bratrstvo bych skoro řekl, že už jsme se dávno měli někde potkat. Přece jsem tou dobou byl ve stejném městě! I když… Možné je, že jsme se prostě akorát minuli. Kdo dneska sleduje co je za rok, měsíc natož pak den. Byla to prostě náhoda, smůla nebo snad osud. Ach osud, to abstraktní zaklínadlo všeho dění - kdo na něj může jen věřit? Podle mého soudu je osud blbost. Tedy vlastně není vůbec. Jen prázdné slovo, které si lidé vymysleli už dávno, aby měli svoje strasti na koho svalit. Ty! Ano ty za to můžeš, osude! … Jak snadné a spolehlivé. Všechna tíha našeho svědomí na jediné slovo a je to. Uleví se nám. A nemusíme se bát, "osud" se nám jen těžko kdy vzpříčí a zařve: "Mlč! Je to jen tvoje vina!" Moje vyprávění o letech potulného života nebylo tak zajímavé jako její příběh. Chtěla vědět všechno a tak jsem se opět s těžkým srdcem znovu vrátil až k útěku z Bratrstva a událostem, které bezprostředně následovaly a které mě dodnes občas děsí ve snech. Nevím, možná se mi při vyprávění chvílemi i třásl hlas. Být tu s námi někdo z chlapů, můj drsný zevnějšek a respekt by asi hodně utrpěl, ale s Liz to bylo jiné. Znala mě a rozuměla mi. Ani se mě nesnažila uklidňovat pustými frázemi, které jsem si sám už mnohokrát v mysli předříkal. Nepomáhá to. Tíha viny z minulosti na člověku zůstane až do smrti… Další léta mého života se dala shrnout do dvou krátkých vět. Najít a přivést hledaného, vzít odměnu, chvíli zůstat ve městě a pak zas dál. Občas nějaká přestřelka, pár lehkých zranění, spousta zabitých, pár zachráněných. Nic víc. Řekl jsem jí o všem co chtěla vědět. Jen události posledních dní a tip na Rydleyho jsem vynechal. Sám úplně nevím proč. Možná jsem ji nechtěl vtáhnout znovu do mého boje proti nepříteli, jehož nelze porazit. Možná jsem jí nechtěl dávat falešnou naději na pomstu a klidný život. Za to, co musela prožít by si obojí zasloužila stejně jako já. I když je tedy Liz nepochybně asi můj jediný spojenec, nechtěl jsem nikomu říkat nic o svých plánech dřív než to bude nutné… Blížili jsme se zpět k naší karavaně. Win s ostatními se už zastavili na kraji skály a rozhlíželi se po kaňonu. Za chvilku jsme dorazili i my. "Vidíš? Jsme tady," ukázal jsem Liz povozy dole pod námi. "A kde máte toho kluka?" "Asi si někam odskočil," odpověděl Win a pomalu scházel dolů. "Jen aby si neodskočil moc daleko," odvětila tiše. Slezli jsme dolů ke karavaně, ale po Sedmovi ani stopy, přestože ho Win několikrát volal. Zvuk se tady ve skalách šíří moc dobře. Kdyby byl Sedma poblíž, musel by volání slyšet. "Co to sakra má bejt? Ten parchant… snad zdrhnul?" Rozčílil se Win. "Řikala jsem vám jakej je…," utrousila Liz. "Nechávat ho tu samotnýho…" Win na ní hodil jen naštvaný pohled, což pro ni znamenalo být raději zticha. "Jestli něco vzal, tak ho…" rozhlédl se ještě kolem, jestli odněkud nepřijde. V zápětí se ale doslova vrhnul k jednomu z vozů. Plachtu odhodil a kontroloval přepravované bedny. "No to snad…" Další dřevěné víko letělo přes cestu. "Tohle ne!" Rozčileně řval a dál se přehraboval ve voze. Ostatní chlapi na sebe nějak divně tvářili. Je to přesně ten druh mimoslovní komunikace, který vás tak rozčílí, protože vy jako jediný ostatním nerozumíte. "Co je?" Chtěl jsem vědět o co jde. "Co sebral?" Šel jsem se podívat hlasitě nadávajícímu Winovi přes rameno. Zahlédl jsem jen prázdnou kovovou schránku obsypanou něčím jako piliny. "No co…, ukrad nám naše zboží," řekl nervózním hlasem a bednu co v ní hrabal, přede mnou zase přikryl plachtou. Divné. Připadalo mi to, jako by mě nechtěl nechat podívat se dovnitř. "Zboží? A to jako co? Za kolik?" "Tady není důležitý za kolik… Důležitý je toho parchanta dostat!" "Už může bejt kdoví kde," vložil se do rozhovoru Joy. "Musel jít na Werting, kam jinam sakra… Jinam tohle podělaný údolí nevede," Rozčiloval se Win a šel si opodál ubalit cigáro. Chtěl jsem jít za ním a zeptat se na pár věcí, ale Liz mě zastavila. "Nech ho ať se uklidní. Stejně ti do toho nic není. Radši ti převážu znovu tu ránu, sedni si." Měla sice pravdu, moje věc to nebyla, protože mých věcí se Sedma ani nedotkl. Ležely netknuté na jiném voze. Ale stejně mi na tom připadalo něco divného. Proč Win nezkontroloval i ostatní vozy? Jak věděl že z nich nic nezmizelo? Takových beden bylo v každém voze aspoň osm a on se tak rozčiluje kvůli dvěma? Viděl jsem ho, málem to s ním seklo, jak se rozčílil. "Jaááu! Sakra co to…" "Necukej sebou, dám ti tam trochu léčivýho prášku a musim to znova utáhnout… Ty hrdino," usmála se. "No víš, ty tvý drogy už moc nefungujou," odvětil jsem. Hrdina nehrdina, v tuhle chvíli to prostě strašně bolelo. Byla to pořádná díra skrz ruku. Už jenom z toho pohledu mi bylo špatně. Ne že bych nic podobného neviděl, ale na sobě je to jaksi něco jiného. "Ten prášek by měl zlepšit hojení," řekla když byla s obvazem hotova. Na tohle byla opravdu šikovná. Měla z ní být raději doktorka než voják. Kdyby se tenkrát mohla rozhodnout sama… "Večer to ještě převážem, teď sem hotova." Uklidila zbytek obvazu a podala mi košili. "Dík, si zlato." Oblékal jsem se a všimnul si jak se na mě dívá. "Co je Liz? Mám něco na čele?" Zavrtěla hlavou. "Ale ne, promiň…" Otočila se a rovnala věci v lékařském kufru. Tohle mi nedělej Liz, žádné významné pohledy, říkal jsem si pro sebe… Win se mezitím bavil v hloučku svých kumpánů. Mluvili mezi sebou tiše, jen sem tam někdo z nich hlasitě zaklel. Nakonec zřejmě dospěli ke společnému závěru a všichni přikývli. Hlouček se rozešel a Joy s Geronymem šli nakládat do vozu ukořistěné zboží. Troll si balil do batohu nějaké zásoby. "Tak co vy dva?" Povídá Win "Hrajem si na doktora…" "Co ruka Chrisi?" "No, brokovnici můžu na nějakej čas uklidit do báglu, ale snad jí budu moct zase brzo vybalit. A co vy ste tam vymysleli?" "Trol si něco sbalí a vyrazí po stopě toho podělanýho hajzla, no a my pokračujem do Wertingu. Doufám, že už tam na nás bude čekat Troll s tim hajzlem na řetězu…. Takže balíme!" Zavelel a rovnal bedny na voze. "Hej Wine, klid. Vždyť Sedma ukrad jen pár věcí ale díky němu si zase plný čtyři bedny získal. Takže se ti to nakonec stejně vyplatilo, ne? Nemá smysl se nějak hnát kvůli pár věcem…" Win třísknul s poslední bednou a přehodil přes ně plachtu. "Tak tohle neni tvoje starost! Ten hajzl nám sebral zboží a my ho chceme zpátky. Připadá mi to logický a taky to tak bude, tak se hlavně toho parchanta nezastávej!" Naštvaně mrštil nedopalek na cestu a šel pryč. Karavana se dala znovu do pohybu. Win šel první, balil a kouřil jedno cigáro za druhým. Wine, Wine, Wine. Copak si to měl v těch bednách pěknýho, že mi to nechceš říct? Pro pár stimů by ses přece takhle nerozčílil a dvě bedny plný zbraní by asi těžko Sedma unesl. Se svojí postavou by měl co dělat i s jedním gatlingem. A hlavně - Sedma musí mít asi dost odvahy, když se sám vydal skrz skály. Že by se nepoučil? Nebo musel ve voze objevit něco co by mu za to riziko stálo… Buď se tu děje něco divného, nebo jsem už zbytečně paranoidní. I to by bylo vysvětlení. Nesmím zkrátka ve všem vidět podraz… Myšlenky se dál proplétaly hlavou a celá věc mě zajímala čím dál víc. Docela rád bych toho Sedmu ještě někdy potkal. Ani ne tak pro odměnu, která na něm možná bude vypsaná, podle toho co říkala Liz, ale jen bych si s ním chtěl promluvit. Nemám rád záhady a tohle mi prostě nedává smysl… Win spěchal a tak jsme se už k večeru dostali ze sevření skal. Pláně zalité zapadajícím sluncem bez kousku stínu a supi kroužící v dálce nad mrtvou zvěří nás opět uvítali v pustině. Než slunce úplně zapadlo, rozbili jsme tábor. Večeři představovalo tradiční, nad ohněm pečené brahmíní maso. Chlapi se pak jako vždy jen tak povalovali nebo čistili své zbraně a brousili nože. Každý má holt svůj styl zábavy. Jen já s Liz jsme dál udržovali oheň. Seděl jsem na bedně, opřený o vůz, ona proti mě a trochu jsme vzpomínali. Společné zážitky z dob dávno minulých nás dokázaly znovu rozesmát. Na to dobré se vzpomíná snadno. Jen když přišla řeč na něco z nedávné doby, nebyla Liz moc sdílná. Vždycky jen odvyprávěla kus té své nešťastné historky. Na druhou stranu, není se co divit. Chápu že se jí o takových věcech nechce mluvit. Je lepší je zapomenout… Takhle jsme vydrželi dlouho. Liz pak naposledy přiložila na oheň a sedla si vedle mě. Chvíli jsme ještě povídali. Na něco se pak zeptala a opřela se o mě. Povídal jsem, povídal, a najednou… "Liz?" Nereagovala. Usnula mi doslova na rameni. Její vlasy splývaly po mé košili a já se nemohl hnout abych jí neprobudil. Byl to zvláštní pocit mít jí zase tak blízko… Opatrně jsem sáhl vedle sebe pro odložený kabát a přehodil ho přes spící krásku. V noci bude zima. Všichni už spali. Jen já jsem ještě dobu mlčky zíral do dohořívajícího ohně. Posledních pár plamínků poskakovalo po suché větvi a já se snažil vypnout. Nemyslet na Sedmu, nemyslet na Winovo zboží, nemyslet na Liz a hlavně nevytahovat staré vzpomínky. Nechci je dnes prožívat znovu ve snech…
|
