Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Harley - Renegade 2: Thinking of revenge Kapitola 6.: Bouře Z minulých dílů: Lovec odměn Chris se cestou z města přidal ke karavaně, vedené novodobým kovbojem Winem. Když procházeli nechvalně známými Wertingskými kaňony, narazili na okradeného mladíka Sedmu. Win se nakonec rozhodl Sedmovi pomoci a tak se členové karavany vydali k táboru opilých a spících banditů. Při následném střetu byl Chris zraněn a opět se setkává s Liz, dávnou přítelkyní z Bratrstva. Když se však výprava vrací zpět k povozům čeká na ně nemilé překvapení. Sedma zmizel a zdá se, že ukradl jakési zboží, o kterém Win nechce moc mluvit. Win posílá jednoho člena karavany napřed za Sedmou a ostatní pokračují dál… "Vstávát! Proberte se sakra!" Zaznělo najednou odkudsi z pevniny. Opálené tělo krásky, jež si na pláži pohrávala s vlnami se najednou jakoby rozplývalo v zapadajícím slunci… "Noták," ucítil jsem šťouchnutí do ramene. Nejenže řev jakoby mě praštil přímo do hlavy, ale rukou mi najednou projela šílená bolest. "Do hajzlu!" Ulevil jsem si a pláž i s kráskou byla najednou pryč. Místo toho nade mnou stál Joy a vypadal vyplašeně. "Sorry… já zapoměl že máš tu ruku…" "Co sakra chceš?" Řekl jsem velmi nepříjemným tónem, čímž jsem chtěl zdůraznit jak moc nerad jsem že mě probudil. "Tam, podívej… Za deset minut je to tady!" Mával nervózně rukou někam za mě. Líně jsem si protřel oči. Liz zřejmě vstala dřív, protože se nenacházela nikde v dohledu pěti metrů, na které jsem byl schopen takhle brzy zaostřit. Měl jsem včera dřív usnout. Vlastně to nemůže být víc jak pár hodin co uhasl oheň. "Doufám že je to dost zajímavý na to abych vstával…," mumlal jsem si spíš pro sebe, když jsem se pracně zvedal ze země. Noc strávená v pololehu opřený o vůz, navíc se spící Liz na rameni, zanechala následky v podobě krásně rozlámaných zad, jež statečně sekundovala bolesti z prostřelené ruky. "Tak co tam sakra…" Pohlédl jsem přes vůz a zaostřil na horizont. Viděl jsem písek…, mrak písku… "Bouře?!" "Jo, pořádná podělaná písečná bouře!" Zaklel Joy a odběhl k ostatním. Stále jsem v dáli pozoroval příčinu mé mizerné ranní nálady. Mrak, nebo spíš stěna z písku, větrem hnaná pustinou a zahalující do žlutavé pokrývky vše co je v cestě. Vzal jsem trochu jemného písku do dlaně a nechal ho propadat mezi prsty. Joy měl pravdu. Bouře se žene naším směrem. "Chrisi! Nestůj tam a pojď svázat tyhle vozy… A dělej než je sakra rozmlátí vítr!" No bezva. Ještě tohle komandování od Wina. Jo jo, začíná nám další pěknej den. Vítejte v pustině… Svázali jsme všechny vozy k sobě a pořádně utáhli krycí plachty, na nichž teď záviselo všechno naše vybavení. Win tvrdí, že by to mělo vydržet. A Winovi se v téhle partě většinou neodporuje. Je to přesně ten charismatický vůdčí typ člověka, za kterým se celá jeho banda vydá i do pekla a nikdo nepochybuje, že je to dobře. I já jsem měl kdysi takového hrdinu… Vítr už zatím dost zesílil a ze země zvedal ten nejjemnější písek. Během chvilky jsem ho měl všude. Nesnáším ten pocit písku mezi zuby. Zatím se už každý kryl jak uznal za vhodné. Těžko říct co bylo nejlepší. Na volné pláni se není čeho chytit a silný vítr si s vámi může pohrávat a pohazovat. Ctíte se pak jako kus zmuchlaného papíru, šněrující si to ulicí ode zdi ke zdi. Nikdy nevíte kdy, kde a jak skončíte. A do toho všeho navíc ten písek. Mrak písku. Tuny písku. Tolik malilinkatých zrnek co se dostanou pode všechno oblečení, do sebelépe zavázaných bot, a když nemáte dost stěstí, nakonec vás klidně i zadusí. Možná je tedy přece jen lepší ukrýt se u svázaných vozů. Tedy pokud ovšem věříte, že na vás nápor větru nezvrhne celý náklad i s vozem. To pak zůstanete ležet uvězněný pod metráky plechu, beden a zbraní a pomalu pozorujuete jak vás za živa pohřbívá stále přibývající nános písku, než se naposledy nadechnete. Nikdo vám nepomůže. Ani kdyby chtěli. V prudké bouři, kdy oči neustále bičují zrnka písku není vidět absolutně nic… Opravdu krásná možnost volby. Nikdo netvrdí, že toulat se pustinou je nějaká extra sranda…. S Liz jsme si vybrali raději naší improvizovanou vozovou hradbu. Ostatně tak učinili všichni. Win přece říkal že to vydrží, tak čeho se bát? Tohle jsem si opakoval mockrát. Moc jsem tomu chtěl věřit. Nikdo už nemluvil. Nikdo už neuměl poradit, co teď. Jen jsme celí zakuklení proti největším návalům písku čekali co přijde. Trvalo to sotva pár vteřin. Pak se rychle setmělo a mrak písku se přihnal na nás. Zavřel jsem oči a pevně objal Liz, jak jen to dovolovalo mé zranění. Silný vítr hrůzostrašně hučel kolem nás a cítil jsem jak cloumá s povozy. Skřípění plechů, rachot beden a převalujícího se nákladu pod plachtou jen dotvářel už tak děsivou atmosféru. Cítil jsem, jak se Liz celá strachem rozklepala. Nebyla to má první bouře. Pár už jsem jich zažil, jenže jsem měl štěstí a přečkal ji v bezpečí města nebo jeskyně. Jenže tady uprostřed širé pláně jsme ji byli vydáni na milost. Kdysi červený pick-up, nyní náš jediný štít proti sílícímu větru se nebezpečně rozhoupal. Slyšel jsem jak se plachta nadouvá pod náporem větru. Znovu jsem se zaposlouchal do rachotu věcí pod ní ukrytých a problesklo mi hlavou co by se mohlo stát, pokud by v nich byly granáty. Musím přiznat, že jsem se po dlouhé době teď zase opravdu bál. Ozvalo se několikero kovové cinknutí. Prudký poryv větru se znovu a silněji opřel do plápolající plachty a karabiny jí už nedokázaly udržet. Vítr s ní ještě párkrát plesknul o vše co stálo v cestě a byla pryč. Už jí těžko někdy najdeme. Za plachtou prosvištělo těsně nad námi i několik dalších věcí. Co přesně nevím. Neodvažoval jsem se otevřít oči a snažil se chránit Liz vlastním tělem. I ona se mě držela vší silou. Škoda že takové objetí neprožívám za jiných okolností, pomyslel jsem si… Ale ne, už zase? Kolikrát už jsem si zakázal na takové věci myslet? Všechno to trvalo snad jen několik minut, které všem připadaly nekonečně dlouhé. Pak z ničeho nic ustalo to děsivé kvílení. Vítr je pryč. Stejně rychle jako přišel. Otevřel jsem oči a rozhlédl se kolem. Poslední zrnka písku se pomalu přesýpala po nově utvořené tváři pustiny, poslední slabé poryvy větru zacloumaly plachtami na vozech. Tmavý mrak se přesunul nalevo od nás. Díky bohu. "Měli sme sakra štěstí!" Řekl pomalu Win. "To hlavní nás určitě minulo… mohlo bejt hůř." Sám se ještě vzpamatovával z prožitého šoku a rozhlížel se po škodách na své karavaně. "Liz?" Stále se mě pevně držela. "Liz už je to dobrý, nemusíš se bát," uklidňoval jsem ji a vyplivoval poslední zrnka písku. Opatrně, jakoby stále ve strachu otevřela oči. "Vidíš, všechno je dobrý, je to pryč…," pohladil jsem jí po rozpuštěných vlasech, jež měla také plné písku. Povolila už téměř křečovité sevření paží a a upřela na mě ten svůj nevinný pohled. "Víš hrozně sem se bála a ty jsi můj…" "Joyi! Joyi co je sakra s tebou?!" Win se o pár metrů dál skláněl nad ležícím Joyem a shrnoval z něj nános písku. "Hej! Ty, doktoroko…" Zakřičel zoufale. Liz se okamžitě vzpamatovala a odběhla k němu. A je po romantice. Ještě že tak. Sebral jsem první lékárničku co se mi podařilo vyhrabat z převáženého zboží. Možná jí bude potřebovat. Nesl jsem jí ke stále ležícímu Joyovi. Teď se nad ním skláněla Liz a Win je přihlížel. V jeho tváři se dal vyčíst velký strach. Koněčně jsem došel blíž. Joy ležel stále bezvládě, zpola zavátý pískem. Na hlavě měl velkou otevřenou ránu z níž se po ošlehané tváři, mezi drobnými zrnky písku proplétaly potůčky krve. Liz už mu jen setřela krev z tváře a smutně se podívala na nás dva bezmocně přihlížející dobrodruhy. "Néééééé…." Rozlehlo se pustinou na míle daleko srdceryvné Winovo zoufalství… * * * * * Win dlouho nechtěl uvěřit, že Joy skutečně nežije. Liz jen bezmocně kroutila hlavou nad jeho prosbami ať ještě něco zkusí. Nešlo mu pomoct. Život z něj vyprchal stejně rychle jako se okolní písek zbarvil do ruda. Nezbylo než ho pohřbít tady na místě. Transport až na městský hřbitov nepřipadal v úvahu. Na hrob uprostřed širé pláně jsme navršili malou mohylu z posbíraných kamenů. Snad jako symbol, snad jako připomínku jedné tragické události. Je možné že hrob už za pár dní stejně pohltí neustále se přesýpající písek a pustina bude zase jen ničím nerušenou rovinou, ale víc udělat nemůžeme... Win zůstal ještě dlouho stát nad dokončeným hrobem. Z povzdálí jsem ho sledoval. Svůj starý kovbojský klobouk držel v rukou a s hlavou skloněnou k zemi jako by naposledy k Joyovi tiše promlouval. Vypadal, že ho Joyova smrt hodně vzala. Měl toho kluka asi hodně rád. Možná teď přemýšlel, jestli by nebylo lepší, když ho nachytal jak krade, dát mu radši pár facek a nechat ho jít vlastní cestou. Místo toho ho vzal s sebou. Chtěl mu pomoci, chtěl ho ochránit před nástrahami dnešního světa. Myslel si, že to dokázal. Myslím že byl pyšný, že z něj udělal férového chlapa. Ale teď… Nemohl jsem tam dál zůstat a koukat na něj. Nechtěl jsem se znovu zamýšlet proč už tolik lidí kolem mě zemřelo. Jako bych z nějakého důvodu přicházel o všechny přátele. Raději jsem se rozhodl posbírat věci, které vítr rozházel všude kolem v okruhu desítek metrů. "Nemám za ním jít?" Vyrušila mě Liz. "Co?" "Za Winem, nějak ho podpořit, promluvit s ním… Prostě něco." Win stále téměř nehybně postával nad hrobem. "Ne, radši ne. Nech ho, má o čem přemýšlet a neřekl bych, že by chtěl aby si ho viděla takhle naměko." Byl to drsňák a v tuhle chvíli chtěl být určitě sám. "Jak myslíš," pokrčila rameny a odešla. Z nenasytné náruče písku jsem sesbíral pár papírových krabic nábojů, stimů, zdravotnických potřeb, jídla a všelijakého obchodního sortimentu, jež vítr odnesl z odkrytého vozu. Ještě jsem se rozhlížel kolem, jestli najdu něco dalšího a o něco jsem zakopl. Odložil jsem věci a odhrnul trochu písku. Pod ním se ukrývalo víko dřevěné bedny. Byla téměř zasypaná pískem a utržené víko pootevřené. Hrabal jsem kolem rukama, až se mi podařilo jí z písku pracně vyprostit. Chtěl jsem jí odnést zpátky na červený vůz, odkud patrně přiletěla, ale skulinou pod uvolněným víkem jsem si uvnitř všiml kovového odlesku, jež upoutal mou pozornost. Zbraně? Ne, ty by přece v bedně rachotily. Co si pamatuji, nijak zvlášť jsme je určitě nebalili. Položil jsem bednu opět na zem, sáhl jsem pod víko a chtěl ho odklopit. Na ruce mě něco polechtalo. Piliny? Že by? Hmm, tak snad se konečně dozvím… "Tu bednu vezmu," ozvalo se za mnou. Geronymo mi tím svým neustále nepříjemným pohledem koukal přes rameno. "To je dobrý, já jí odnesu. Jen se asi trochu poškodila jak s ní vítr…" "Vem tamty věci, bednu vezmu sám... Musíš si šetřit zraněnou ruku," trval na svém a ani mě nenechal domluvit. Prát jsem se s ním nechtěl. Vzal jsem hromádku nalezených věcí a jemu nechal bednu. Uvolněné víko znovu přibouchl a věnoval mi ještě jeden nepříjemný pohled. Když poté zvednul bednu ze země, všiml jsem si na jedné hraně stop krve. Vida, tak tahle tajemná bedna je nejspíš Joyovým vrahem. Wine, Wine, Wine… Jestli je tohle další bedna s tvým velkým tajemstvím tak, jak si myslím, tak ta tvoje velká věc ti právě zabila přítele… Ještě chvíli jsem se rozhlížel po dalších věcech a ztracených bednách, ale bez dalšího úspěchu jsem se pak vrátil k povozům. Win už nechal rozjímání nad hrobem mrtvého přítele a mlčky s Geronymem připravovali karavanu na zbytek cesty do Wertingu. Liz se ke mně přitočila se svým zdravotnickým kufrem a převazovala mi hojící se průstřel. Ještě štěstí že pod obvaz se ten všudypřítomný písek nedostal. Slunce už bylo zase nepříjemně vysoko, pálilo a rozpalovalo všechno bez rozdílu a já se snažil nevnímat bolest. Chtělo by to teď myslet na něco hezkého, ale dnes mě nějak nic nenapadá… * * * * * Tentokrát jsme vyrazili klidným tempem. Do setmění už to do Wertingu stejně nestihneme. Win šel opět v čele naší oslabené karavany. Kráčel klidně, jako by zapoměl jak ještě včera pospíchal. Spíš teď přemýšlel. V tomhle člověku se těžko někdo vyzná. Nepokoušel jsem se ho dál pochopit a věnoval se svým problémům. Liz šla vedle mě také mlčky, i Geronymo dál mlčel a tvářil se nepříjemně. Ostatně jako vždy. Rázem jsme asi vypadali jako ta nejzamyšlenější karavana v pustině. Nutno dodat, že mě to štvalo. Zrovna teď bych si s někým rád popovídal. O čemkoli. Vůbec se mi totiž nechce přemýšlet. Vím že se mi v hlavě honí spousta otázek kolem života, smrti, Liz a Winových beden, ale nemám nejmenší chuť se s ničím z toho zabývat. Řešení je stejně někde "tam venku" a ne uvnitř mojí hlavy. Kdyby tu tak byl Joy. Určitě by měl nějakou zajímavou historku…