Když jsme doslova vystřelili z bran Wertingu a zdánlivě klidné město nechali za sebou, mohli jsme v klidu zpomalit. Byla to vlastně nutnost, protože pustinu zahalenou do tmy nám osvětloval jen intenzivní odraz slunečního světla v úplňku Měsíce. Nebylo kam spěchat. V celém Wertingu by nemělo být v současnosti další funkční vozidlo, kterým by nás kdokoli mohl sledovat. Aspoň malá dávka štěstí. Druhým důvodem rozvážné jízdy byla samozřejmě absence jakékoli "oficiální" silnice. Zbytky předválečné dálnice směřující na sever pohltila pustina hned po pár kilometrech za městem. Nutno říci, že pustině v tomto ohledu pomohli zpočátku rozhodující měrou sami lidé, když se veškeré tavitelné povrchy doslova roztekly v okruhu několika kilometrů od epicenter explozí atomového posledního soudu. Vzdálenější části dnešní pustiny pak smetla tlaková vlna, rolující před sebou koberec dálnice a všechno ostatní jako obrovská přílivová vlna.

"Řekne mi někdo co to mělo znamenat?" Zeptala se Liz, když se konečně usadila na zadním sedadle.
"Měla si je zabít!" Ozval se mechanik za volantem, stále ještě v šoku.
"A koho? Kdo a proč na…"
"Říkal sem ti, že jít se mnou není bezpečný," vztekle jsem jí přerušil. "Kdybys mě aspoň jednou poslouchala…"
"Nejsem malá! Rozhoduju se sama co chci a co ne, nepotřebuju tvý názory!"
"Fajn! tak co tady děláš? Proč si sakra chtěla jít se mnou? Proč si nezůstala v tý pitomý poušti na jihu? No jo, Win ti zabil kamarádíčky, ale myslim že by sis brzo našla nový. Poušť je plná takovejch hajzlů!"
Najednou jakoby neměla odpověď. Uhnula pohledem, přikrčila se na sedadle a i v pouhém světle Měsíce jsem si všiml, že se třese zimou.
Že mě to nenapadlo rovnou… Podal jsem jí svůj kabát. "Promiň… Já jen…"
Rychle si zakryla prokřehlé tělo. "Necháme toho… Asi máš pravdu…"

Stejně jsem nevědl co říct. Měl jsem na ní zlost, ale na druhou stranu mi jí pořád bylo líto. V poslední době si prožila svoje. Jen by mě zajímalo proč chce pořád být se mnou. Nebylo by jí objektivně lépe ve městě? Nebo že by se jí zachtělo dobrodružství? A nebo… že by chtěla jenom být se mnou? Sakra to ne… Přestal jsem na ní zamyšleně zírat a raději sledoval cestu.

* * * * *

"Mimochodem, mě říkají Chris a vzadu se krčí Liz," prolomil jsem po dlouhé době podivné ticho.
"Haager," odpověděl mechanik.
"Divný jméno."
"Norman Haager, ale na svý jméno už sem dávno přestal slyšet," pokračoval.
"Neměls moc přátel co?"
"Werting je není přátelskej. Lidi se tam střídaj, cizinci projdou…"
"Boháči tě maj za blázna a chudina je samej feťák," přerušil jsem ho. "Jo, myslim že sem si už udělal obrázek."
Haager chtěl něco dodat, ale na poslední chvíli si všiml velkého kamenu přímo před námi. Jen rychlé sešlápnutí brzdy a protočení volantu v Haagerových rukách zabránilo kolizi, která by mohla podvozek auta nenávratně poničit.

"Myslíte, že nás budou sledovat? Řekla bych že je těžko napadlo vydat se na noc jen tak do světa," poznamenala Liz držíc se za naražené rameno.
"Řek bych, že sme už dost daleko," přitakal jí Haager.
Za námi už skutečně nebylo vidět jediné známky města. Už je to pár mil, co poslední zář lamp za námi pohltila tma.
"OK, nejsem proti si trochu oddechnout," rozhodl jsem jako neoficiální velitel výpravy. "Celej den sem se těšil do postele," natáhl jsem se pro svůj batoh, "a teď abych si zase vybral mezi nepohodlnou sedačkou nebo vyprahlou tvrdou zemí… Paráda."
"Lepší než spát v bahně," prohodil bez jakéhokoli náznaku úsměvu Haager a stiskem tlačítka umlčel hučící motor.
Tak mě napadlo, že skutečné bahno jsem neviděl už dobrého půl roku. Naposledy někde u řeky na jihovýchodě. Tenkrát jsem tak daleko sledoval stopu jedné opravdu "velké ryby".

Rozhodil jsem spěšně své věci vedle auta, Haager se zařídil podobně a Liz se pohodlně schoulila na širokou zadní řadu sedadel.
"Co takhle konečně před spaním nějakou napínavou historku? Třeba o dvou dobrodruzích co se snaží prchnout z města…"
"Nech toho Liz, dneska už chci konečně na chvíli vypnout." Praštil jsem sebou na připravené lůžko a nechal samovolně zmizet reálný svět spadnutím těžkých očních víček. Dlouhým výdechem jsem bezděčně demonstroval příchozí úlevu. "Při troše štěstí máme před sebou celej další den a desítky mil cesty touhle mizernou krajinou. Na vyprávění se ještě určitě dostane…"
Té noci jsem usnul během pár minut. Znovu jsem se na chvíli přenesl někam do světa svěží zeleně a znovu mi cosi nedovolilo tu zůstat. Odněkud z neprostupného zeleného porostu se ozývala střelba, projektyly se zavrtávaly do kmenů svěžích stromů všude kolem mě a já musel zase utíkat. Poté, co jsem na chvilku rozespale zamžoural do tmy a přesvědčil se, že je všude kolem naprostý klid, už se sen neopakoval…

* * * * *

Ranní probuzení mi trvalo asi dvě a čtvrt vteřiny. Když jsem rozespalým okem teprve přes mířidla Desertu rozpoznal Haagerův vylekaný výraz ve tváři, znovu jsem zmoženě plácnul rukou s pistolí na zem.
"Promiň, jen sem si dozadu hodil věci…"
"Jo… Jasně. To bude dobrý," vymumlal jsem pomalu pár slov a dlouze zívnul.
"Ale si fakt dobrej, taková reakce," uznale poznamenal Haager.
"Mívám zlý sny. Někdy si říkám, jestli spát ozbrojenej neni nebezpečný pro mý okolí, Haagere…"
"Jasně, dám si na tebe pozor," řekl ironicky.
"Nedělám si srandu," odsekl jsem potichu. Znovu jsem zívnul a ještě chvíli si užíval odpočinek, než se začnu přemlouvat k nějaké činnosti.

Haagera nějak přešel humor a začal štrachat něčím na autě. Liz zkroucená na zadních sedadlech sice už asi též nespala, ale odmítala vystavit unavené oči vlezlým slunečním paprskům a tak se všelijak kroutila a protahovala, jako nějaká kočkovitá šelma.
"Zhasněte to pitomý světlo," zabručela když se jí poslepu nepodařilo nahmatat nic, čím by si zakryla obličej a mohla tak spát dál.
"Brý ráno," pozdravil Haager, "spalo se dobře?"
"Z tý tvý tvrdý sedačky mám pocit, že to stádo brahmín, co mě v noci ušlapalo nebyl jenom sen," odpověděla protivným tónem.
"Nech jí Haagere…, princezna je asi zvyklá na postýlku s nebesama a snídani až do peřin."
Liz se konečně donutila vstát a kysele se na mě zašklebila. "Ale když jsme u toho, něco bych snědla."
"To všichni… Takže až něco ulovíš, počítám, že nás pozveš."
"Fakt vtipný," zopakovala úšklebek. "Jak daleko je to teda do… Ehm… Kam že to vlastně jedem?"
"Resmond," ukázal Haager prstem na sever. "Není to daleko. V tomhle terénu bysme tam měli bejt do hodiny." Odkopl kámen, jímž v noci založil auto proti samovolnému pohybu. "Možná i dřív…"

* * * * *

Nepravidelná silueta, kterou jsme sledovali už od posledního kopce, se rychle měnila do podoby skutečného města. "Hodina deset," oznámil jsem dosažený čas při pohledu na hodinky. Pořád jdou. Snad i přesně. Už ani nevím kterému nešťastníkovi na špatné straně hlavně a zákona jsem je tenkrát sebral, ale bude to už dlouho. Sklíčko utržilo notně škrábanců, pozlacení kovu bylo už na většině povrchu úplně ošoupané, ale i tak vypadaly pořád pěkně. Vteřinovka na jednom ze tří malých ciferníků znovu proběhla okolo šedesátky a vzpomínku zase zakryl rukáv kabátu.

Haager zpomalil. Beze slov jsme projížděli mezi prvními domy a pozorovali reakce místních obyvatel. Unavený farmář bez mrknutí oka dál tlačil svou káru s plnou nezvykle velkých brambor, černý chlapík opírající se o výlohu místního obchodu nás jen upřeně sledoval a dál nerušeně přežvykoval dlouhé stéblo trávy, mladá žena v dlouhých šatech přestala věšet prádlo a podvědomý strach jí přinutil ustoupit několik kroků vzad. Zato místní malé děti v prostých ušmudlaných a potrhaných hadrech se k nám začaly sbíhat snad ze všech stran, toužící uvidět zase něco nového a možná vyžebrat od cizinců nějakou tu hloupost na hraní.

"Místní nejdou moc bohatí," podotkl první Haager. "Normální lidi tu většinou žijou z toho, co si sami vyrobí."
"Blbý místo pro život, ale dobrý pro trochu odpočinku, ne? Vypadá to tu klidně."
"Možná by ses divila Liz," pokračoval Haager, "ale co já vim, tak se o Resmondu vždycky říkalo, že je to taková malá zastávka pro všelijaký překupníky a různej šmejd z pustiny, kterej nepustěj do Wertingu."
"Moc nás nestraš Haagere," zlehčoval jsem situaci, "Já a Liz se tady chceme jen trochu v klidu najíst a prospat se na něčem co by mohlo připomínat postel. Než to tady večer začne žít, budem dávno pryč."
"To beru," spokojene prohlásila Liz a ospale se protáhla aby jemně zdůraznila jak moc touží po odpočinku.
"Dobrá, támhle máme hospodu… Ale připravte se na trochu vyšší ceny."
"Království za snídani, sem s tou hospodou…"

Haager nechal auto stát uprostřed ulice a za okamžik už jsme spokojeně mlaskali nad místní "Bárnyho specialitou"…

* * * * *

U Bárnyho jsme si taky rovnou pronajali pokoj. Stejně to vypadalo, že tady má Bárny na pohostinské služby monopol. Když jsem se za pár hodin probral abych se vydal trochu poznat zdejší život, Liz ještě spokojeně spala. Nebudil jsem jí, stejně toho tu nebylo moc k vidění. Shnilá dřevěná cedule na prázdném place lákající křídou obtaženým nápisem k návštěvě středečního farmářského trhu, obchod s pár zbraněmi a kdejakou veteší s neustále opřeným a nicnedělajícím černým chlápkem v popředí a velký dům kohosi vlivného pár kroků vedle. Naproti stál polorozbořený kamenný kostel, z něhož se kupodivu zachovala i původní štíhlá věž, která měla i se špicí na vrcholu dobrých třicet yardů. Nic tak vysokého už jsem opravdu dlouho neviděl. Uprostřed náměstí, dá-li se zdejšímu centru tak říkat, stála obrovská prkny zakrytá studna.

Jakmile člověk vyšel z centra, procházel už jenom mezi skromnými domky místních obyvatel, většinou zemědělců, kteří zbudovali své příbytky vesměs z pozůstatků starého venkovského městečka. Zdánlivě vše, co tu člověk může čekat… Až na tu plechovou stavbu támhle na samém kraji obývané části města. Hala s obdélníkovým půdorysem už svou velikostí srovnatelnou se třemi okolními domy nahlodala okamžitě mou zvědavost a nemohl jsem jinak, než se jít podívat blíž.

Kovová konstrukce opláštěná notně zkorodovanými a mnohde odstávajícími nebo zcela chybějícími pláty vlnitého plechu slabě zaskřípala s každým menším závanem větru. Zřejmě to tu kdysi sloužilo jako nějaké skladiště, možná i garáže, co já vím. Vraty otevřenými dokořán dovnitř pronikal velký výsek světla. Ačkoli se zveknu zdála budova opuštěná, podle stop na zemi bylo z blízka na první pohled jasné, že vrata někdo otevíral nedávno. Muselo to šíleně skřípat. Zvědavě jsem vstoupil.

Ocitl jsem se mezi spoustou pečlivě poskládaných beden a poloprázdných polic, zakrývajících výhled do dalších částí vnitřního prostoru. Četné zářivky zavěšené na dlouhých řetězech ani neblikly a tak veškeré osvětlení záviselo jenom na počtu odpadlých plechů ze stěn a světlu pronikajícího otevřenými vraty. "Je tu někdo?" Zeptal jsem tradiční hloupou otázkou, ale zatímco jsem to tu prohlížel, nic spontánějšího mě nenapadlo.
"Co je?!" Ozval se zezadu nervózní hlas. "Trochu brzo ne? Je zavřeno sakra!" Hrubý hlas pokročilého alkoholika působil v odrazech od plechu a tříštěn o regály ještě méně příjemně, než kdybychom se asi byli setkali tváří v tvář.
"OK, ale není tu žádnej nápis ani…"
Zpoza hromady krabic vyšel majitel hrubého hlasu a hned si mě přeměřil pohledem. Když to tak vezmu, musel jsem být aspoň o půl metru vyšší než on. Taky o moc štíhlejší. Zavalitý vousem zarostlý chlapík se přestal tak nepříjemně šklebit. "Seš tu novej?"
To vypadám tak divně? Přece musí být tisíce všelijakých těch tuláků a dobrodruhů co vypadají úplně stejně. Že by si všechny pamatoval? "Jo, dá se to tak říct... Myslel sem že místní ekonomika je na tulácích závislá?"
Tlusťoch svraštil zamyšleně čelo a podrbal se v kudrnatých vlasech. V takových momentech si člověk vzpomene na původ člověka v opici. "No, vlastně jo… Ale většinou to bejvaj známý firmy," dokončil svojí náročnou úvahu a okamžitě nasadil ten přiblblý unifikovaný obchodnický úsměv. Existuje snad pro všechny obchodníky nějaká příručka odkud se všechna tyhle gesta učí? "Tákže co to bude? Klidně se tu rozhlídni," pozval mě upaženou pravicí dozadu…

* * * * *

Od Speedyho, jak tlouštíka všichni ironicky oslovují, jsem odcházel přinejmenším se smíšenými pocity. Na jednu stranu se zdál jako neškodný příjemný kšeftař, ale jen do té doby, než jste poznali, že jeho království sestává s neuvěřitelného množství všelijakých drog, omamných a posilujících prostředků, jedů a protijedů a různě modifikovaných chemikálií o kterých jsem ještě neslyšel a ani nechci. Možná už víte, že k takovým věcem mám víc než odpor. Když chodíte po světě a vidíte všude tolik trosek závislých na všelijakém tomhle chemickém svinstvu jako já… Těžko tohle všechno jen tak přehlížet. Nejraději bych to tady celé podpálil. I když by to mělo v globálním měřítku pramalý význam. Prostě jen tak, pro dobrý pocit.

Raději jsem tedy odsud rychle zmizel a Speedyho, jež sám sebe považuje za malého kouzelníka ve světě chemie, jsem nechal svému osudu v improvizované laboratoři. Není potřeba utíkat z každého města pod deštěm žhavých kulek…

Úvahu o svištících kulkách jsem ještě ani nestačil vypustit z hlavy a už jsem zahlédl další podnět pro její opětovné rozvinutí. Stál jsem zpátky před hospodou a pozoroval Haagera, kterak se zamyšleně sklání u svého nejnovějšího díla.
"Co to sakra děláš?"
"Do pr…" zaťal zuby bolestí, jak se leknutím praštil do týla. "Co bys tak řek?"
"Oprav mě, jestli se pletu, ale vypadá to jako by někdo namontoval nějakou rezavou bouchačku na tvý auto, který..."
"Vlastně je to lehkej kulomet eL-šestaosmdesát-A-jedna eL eS Wé"
"Bezva, ale…"
"Ráže pět šestapadesát, šedesát vostrejch v rozšířeným zásobníku… Dvacet liber poctivýho poctivýho železa..."
"Hej! Můžu na chvilku?"
"Co?"
"Nechci ti kazit nadšení, ale… Tobě nestačilo to poslední střílení?"
"Právě proto…"
"Nech mě domluvit!" zvýšil jsem hlas. "Jak myslíš, že budem vypadat s tohle vopičárnou nad hlavou až někam přijedem? Každý pitomci co hledaj záminku se na nás sesypou… Všude je to teď samá hlídka kdejaký organizace a ty vymyslíš tohle…" Ach jo, lehký kulomet přimontovaný na kovovém oblouku přímo za hlavou řidiče. Copal takhle můžeme jezdit po světě? Možná by to nebyl až tak špatný nápad, ale… Potkat v takovym autě sám sebe, apriori se označím za nějaký prašivý nájezdníky… A co teprve… při nejhorším… potkat nás s něčím takovým hlídka Bratrstva? "A vůbec, kdes to vyhrabal? Dyť je to kus šrotu!" Při bližším pohledu jsem skutečně nabyl názoru, že tahle orezlá šílenost nám může leda ublížit než pomoct.
"V místním krámě, za ty prachy…"
"Divil bych se že za tohle chtěl vůbec někdo platit."
"Náhodou funguje skvěle," oponoval Haager, "prohlíd sem to a všechno uvnitř je namazaný a funkční. To jenom ten zevnějšek…"
"A to tam vážně chceš nechat?"
"Neboj se, problémy nebudou," řekl klidně a sáhl pro hadr co se válel na sedačce. "Tady tuhle plachtu napnu až dozadu," rozkládal maskovanou celtu, "a bude to docela normální střecha, ne?"
"Na půlce auta jo? No to je fakt výborný…"
"Přístřešek pro dámu?" pokrčil rameny. "Kdo by nad tim špekuloval?"
"Víš co… Jdu vzbudit Liz a za půl hodiny vyrazíme…" Neměl jsem náladu se s ním dál hádat. Navíc, je to přeci jen jeho auto a pěšky se mi moc nechtělo.

* * * * *

Celkem slušnou rychlostí jsme si to uháněli kamenitou pustinou už dobrou hodinku. Plachta zakrývající naše nové kulometné hnízdo se nepravidelně třepetala ve větru, což na jednu stranu způsobovalo na nervy útočící zvuk, ale Liz rozvalená na zadním sedadle v příjemném stínu byla spokojená.
"Tak mě napadá," začala najednou, "kam ty vlastně jedeš, Haagere?"
Nadechl se, jakoby chtěl nadšeně odpovědět, ale pak… Nic, ticho.
"Chce si otevřít bar, že je to tak?" pošťouchnul jsem ho.
"Ale kde?" opakovala Liz.
"Hlavně teď nevim za co."
"Neboj se, ještě ho dostavíš," poplácal jsem jeho "dítě" po palubní desce.
"Jo? A z čeho asitak myslíš?"
"Chtěls někam na sever, ne? Znám město na severu, Junktown. Je plný součástek."
"Junktown, to teda zní fakt povzbudivě," zašklebil se.
"Není to tak hrozný… No, jestli víš o něčem lepším…"
"Tak mě napadá, nebude on ten tvůj Junktown náhodou cílem vaší cesty?"
"No, skoro. Je to poblíž."
"Proč mě to sakra jen napadlo…"
"A kam bys teda chtěl? Chtěls na sever? No tak tam jedem! Hlavu vzhůru a buď rád že nejsi sám. Jen co se s náma rozhlídneš v Hubu… To je teď centrum, kam se hrabe Werting! Lidi se tam sjížděj za obchodem i zábavou, tak nevim proč by ses nemoh uchytit zrovna tam…"
"Slyšel jsem o takovm městě, prej… Au!"
"Nekecejte a sledujte, támhle!" drcla do nás Liz a upažila kamsi před nás doleva.

Za pár minut jsme byli blízko. Osamělá postava v pustině se nepotkává každý den. Utrmácený poutník na nás už z dálky přátelsky mával. Být v jeho kůži, asi by mi také nic jiného nezbylo, než doufat, že mě nikdo nechce zanechat za sebou ležet v poušti s dírou v hlavě. Jak jsme se blížili, jeho mávající ruka se zastavila a poutník rezignovaně upažil, jako by ho i to hrané nadšení nějak přešlo.
Liz ho napjatě sledovala vykloněná zpoza kulometu. "Vždyť je to…"
"Sedma!" všiml jsem si už také. Chtěl jsem na to sice zapomenout…, ale že bychom teď konečně rozlouskli Winovu záhadu? Má to vůbec nějaký smysl? Ta moje zvědavost…