Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
Kapitola 26.: Naděje? "Tak mě si pamatuješ?" Řekla s úsměvem. "Já... vzpomínám si postupně na všechno tohle kvůli čemu sem odsud chtěl vždycky vypadnout...," zamyšleně jsem se rozhlédl po plechových stěnách ve kterých jsem byl uvězněn. "...Ale tebe sem měl pořád někde tady v hlavě, Liz...," prohlížel jsem si jí znovu a znovu. "Tyhle vzpomínky už nikdo nedokáže smazat..." "Řekli mi sice že si ztratil paměť, ale nikdo mi neřekl proč si vlastně odsud tak najednou zmizel... Víš, celou dobu jsem nad tím přemýšlela, jestli... No prostě jsem doufala že to nebylo kvůli mě..." "Neboj...," přerušil jsem jí. "Nešel jsem kvůli tobě... Ta naše hádka a rozchod mě sice ještě víc motivoval k tomu abych na tuhle hnusnou díru jednou pro vždycky zapomněl, ale než sem se stačil sám rozhodnout, náhoda to vyřešila za mě." Vzpomněl jsem si na své první probuzení na poušti. "Ale teď ses vrátil...," sedla si vedle mě na postel. "...Řekla bych, že kvůli Bratrstvu asi ne..., tak snad..." Podíval jsem se jí do očí. "Víš, venku se toho hodně stalo. Drží tady teď někoho koho dlouho hledám... Jen proto sem tady." Liz byla jednou z mála lidí, kterým jsem tady mohl věřit. Před tou nešťastnou hádkou a mým odchodem jsme byli dost dlouho spolu. Snad proto jsem jí povídal čistou pravdu o svém životě tam venku. Možná bylo dobře že se mi tohle stalo, protože tady vedle ní bych už asi žít nemohl... "Tohle všechno jen kvůli ní?" Řekla Liz poté co vyslechla celý můj příběh. "Kvůli ní a taky kvůli sobě... Kdybych nepřišel na to, co se s ní stalo, neměl bych klid..." "A... aha..." "Aha? Myslíš že sem blázen? Že... Že sem to měl nechat bejt a zapomenout?" "To ne..., já jen..., nikdy bych neřekla, že bys něco takového udělal...," zesmutněla. "Já vlastně taky ne... Nevim..." "Život tam venku člověka dost změní, viď?" Řekla už zase s lehkým úsměvem. "Jo, je to něco jinýho..." Na chvíli jsme se oba zamysleli. "Víš co Nicku? Možná jsem ještě tak trochu doufala že ses vrátil taky za mnou, ale..." Nadechoval jsem se a chtěl něco říct. "Ne, počkej, nech mě domluvit," zastavila mě. "I když je teď všechno jinak, chci ti pomoct." "Pomoct? ...pche... Leda bys mě odsud dokázala teleportovat někam zpátky na zem... A to asi nedokážeš, takže si pro mě za chvíli přídou a Starší mě odsouděj nejmíň za velezradu," žertoval jsem, ale v duchu mi něco říkalo, že nejsem daleko od pravdy. "Nevzdávej to! Naděje umírá poslední, ne? Zkusím něco zařídit... Věř mi, vrátím se." Vstala, ve dveřích se na mě ještě jednou usmála a byla pryč. Zase jsem tu zbyl sám se svými zmatenými myšlenkami. Co chce zařídit? Jak dlouho to bude trvat? Co když Starší přijdou první? Těch pár otázek pořád poletovalo někde nad mou hlavou a já koukal skrz ně na chladný strop z všudypřítomného stříbrného plechu... Nelhala. Sice jí to trvalo déle než jsem předpokládal, ale vrátila se. "Tak pojď!" Řekla rovnou ve dveřích. Vstal jsem z postele. "To už jako utíkáme?" "No jestli sis to zatim nerozmyslel, tak jo." "A co Chris?" "Hlídá na chodbě." "Jak si to sakra..." "Neptej se už a dělej... Stráže jsou v pohodě, ale nechtěla bych potkat zbytečně moc jinejch lidí." Liz mě opět hodně překvapila. Nečekal bych, že dokáže něco takového zařídit. I když byla pro svůj vzhled vždycky oblíbená a určitě musela za tu dobu ještě povýšit. Na chodbě skutečně čekal Chris. "Rád tě zas vidim, Nicku," usmál se. "Co si sakra celou tu dobu dělal?" "Dlouhý povídání příteli, vem si tohle a dem." Podal mi věci, se kterými jsem přijel. Mezi nimi byl i můj Desert. Proti energozbrojím nic moc, ale jestli se odsud někdy dostanem, bude se hodit. Liz vypadala nervózní. "Jdeme, máme dvacet osm minut, tak ať už odsud vypadnem." "Vypadnem? Ty jdeš s náma?" "Jo, Chris slíbil, že mě vezmete do nejbližšího města... Pak už nadobro vypadnu z tvýho života." Zadíval jsem se jí do očí. "Ale..." Chris do mě strčil. "To si nechte na potom! Teď do zasedačky. Jestli tam něco je, tak to najdem. Když ne, padáme odsud." "A co pak?" "Plán B... Než se zeptáš, ještě žádnej nemam." "Aha." Rozběhli jsme se k výtahu. Ve čtvrtém patře jsme vběhli přímo do stráží. Pro mě to byl trochu šok, ale oni šli prostě dál, jako by nic neviděli. "Dobrý, Liz." "To byl Steve s Lukem. Pamatuješ si na ně?" Ani nečekala odpověď. Dobře věděla že to byli jedni z mála našich společných kamarádů. Před zasedačkou nás Liz zastavila a s někým mluvila vysílačkou. Pak pokynula, abychom klidně vstoupili. Celá tahle akce mi připadala tak trochu jako útok speciálních jednotek. "Sme tady, tak začněte pátrat. Máte na to 23 minut," poznamenala Liz. "Chris se rozhlížel po místnosti. "Musej tu bej tajný dveře... Ten záhadnej zakuklenec se tady nevobjevil jen tak.. Liz, prohlídni tyhle stěny, já se mrknu támhle a ty se pohrab tady v těch věcech." Prohrabal jsem všechny stolky, šuplíky a skříňky, ale nikde nic zvláštního, co by nám pomohlo. "Máte něco?" Oba jen kroutili hlavou. "Hmm, já taky nic..." Odkud se ten parchant jenom vzal, probíhalo mi hlavou zatímco jsem se bezradně rozhlížel po místnosti. A pak jsem dostal nápad. "Chrisi vzpomínáš na Gizma?" "Jasně, ten tlusťoch... a jeho zázračná armáda!" "Přesně... Třeba to neni ve zdi, ale v podlaze." "Blbost, pod náma je jen další patro bunkru, ne?" Namítla Liz. Chris odhrnul kus koberce a v podlaze byl rozpoznat nenápadný poklop. "Blbost? No tak se na to mrknem..." Otevřel jsem poklop a nahlédl dolů. Byl vidět jen kousek tunelu. Bez dalšího váhání jsem slezl po malém kovovém žebříku dolů, následován přáteli. Cvaknul jsem nejbližším vypínačem a v tunelu se rozsvítila světla. Ukázalo se, že je jen kolem deseti metrů dlouhý a pak končí dveřmi. Nutno říci že zamčenými. "Sakra, co s tim?" Liz mě odstrčila od zámku a z kapsy vytáhla malou plastovou kartu. "Snad to zvládne dárek od Staršího Druckera... Napadlo mě, že by se to mohlo hodit." "Dárek?" Šibalsky se usmála "No..., neni na svý věci moc opatrnej." Karta skutečně odblokovala dveře a nám se naskytl pohled do rozlehlé místnosti. Okamžitě naskočila všechna světla. Nikdy jsem nic takového neviděl. Všude kolem zdí byly rozestavěné prosklené skříňky a police se spoustou lahví, lahviček i velkých nádob, ve kterých plavaly věci o kterých jsem radši ani nechtěl vědět z čeho nebo koho jsou. Už tak mi z tohohle prostředí bylo dost špatně. Na několika plechových, patrně operačních stolech se lesknuly lékařské nástroje. Spousty stříkaček, skalpelů, pilek, svorek a takových těch titěrných zahnutých nůžtiček kdoví na co. Vše pečlivě vyleštěno a srovnáno. téměř od všeho se odráželo to jasné světlo z mnoha zářivek pokrývajících většinu stropu. Nikde žádná šmouha, nikde snad ani smítko prachu. Tak čistou místnost jsem snad opravdu v životě neviděl. I podlaha se leskla. A to jsem si vždycky myslel, že na úklidovou četu bunkru jsou velitelé hodně přísní. Kapitola 27.: Vězni "Co to... kurva je?!" Pronesl velmi pomalu Chris, který se jako první vzpamatoval z překvapení. "Liz? Víš o tomhle něco?" Zeptal jsem se, ale z jejího taktéž překvapeného výrazu jsem sám usoudil, že ani ona o ničem takovém neslyšela. "Vypadá to jako laboratoř..., pitevna... nebo něco takovýho... Víc ti o tom asi neřeknu." Prohlížel jsem si záznamy v nejbližším terminálu. "Je to sice skvělá laboratoř nebo co, ale to nám ani trochu nepomáhá v našem problému." "Nebyl bych si tak jistej!" Ozval se Chris z druhého konce místnosti. "Mám tu dvě silový pole. Potřebuju tvojí kartu, Liz." Druckerova přístupová karta spolehlivě fungovala. Deaktivované silové pole nám otevřelo cestu k další místnosti v níž bylo několik cel. Rychle jsem prohlížel jednu po druhé s jediným cílem. První, druhá, třetí... "Sakra! Všechny prázdný...," konstatoval jsem výsledek. Chris se podíval na hodinky. "Zbejvá třináct minut... Ještě se tu porozhlídni, zkusim tu druhou místnost." Vzal si od Liz kartu a odběhl. Znovu jsem procházel jednotlivé cely a hledal nějakou stopu..., cokoli... "Nicku! Liz! Tady..." Ozval se Chris. Přeběhli jsme do druhé místnosti. Byla stejná jako ta předešlá. Spěchal jsem za Chrisovým hlasem a míjel další cely. Tentokrát nebyly prázdné, ale na lůžkách se v různých polohách krčili rozličné postavy ve zbídačeném stavu. Někteří z nich byli i v bezvědomí nebo snad už i mrtví. "Do hajzlu... co to ty svině udělaly...," zděsila se Liz a přiskočila k jednomu chudákovi, který se právě ošklivě rozkašlal. V celé místnosti se vznášelo lehké aroma dezinfekce smíšené se zápachem trpících lidských trosek. Šokován jsem se rozhlížel po chodbě a hlavou mi probleskla ta nejhorší myšlenka. "Bože to né... Chrisi kde si sakra?!" "Poslední cela!" Vběhl jsem do cely a málem zakopl o Chrise skrčeného u lůžka. "Suzy!" Vykřil jsem při pohledu na ležící dívku. "Je v bezvědomí Nicku! V bezvědomí! Nehejbe se! Ale... ale žije!" Opakoval zmateně Chris. Pohladil jsem její nádherné vlasy. "Sakra Liz... vstávej... musíme vypadnout..." V tu chvíli jsem se skoro rozbrečel. "Liz! Pojď sem rychle!" Okamžitě přiběhla. "Co se děje? ...To je ona? Ou, sakra pusťte mě k ní!" "Ona je doktorka?" Podíval se na mě Chris. "Tak trochu se v tom vyznám," odpověděla Liz, vyndala z batohu jakousi stříkačku a něco Suzy píchla. "Hned tak se neprobere, ale snad to s ní nebude tak zlý..." "Jakto snad?" Ptal se rozčíleně Chris. "Nevim co s ní je, nevim co jí to dali, takže ani nemůžu přesně vědět jak je na tom." Uklidila stříkačku zpátky do batohu. "Teď musíme pryč. Máme devět minut, takže jí vemte a padáme!" Vzal jsem Suzy do náručí a pospíchali jsme pryč. Liz se ještě zastavila v chodbě. "Jestli chce někdo z vás s náma odsud vypadnout, tak vstávejte!" Na chodbu vyšla čtveřice vězňů. Ti jediní byli asi schopni chodit. "Dobře, tudy!" Mávla na ně a všichni jsme pospíchali zpátky přes laboratoř, tunelem a zasedačkou Starších až k výtahu. "Tak jo, jeďte vy s ní a já pojedu dalším s nima... Až budete nahoře, máte tam připravený nabitý vaše auto, tak na nic nečekejte a hned jeďte! Já vezmu tady ty lidi Hummerem... pochybuju, že by někdo z nich uměl řídit." "Ale Liz, nemůžeš..." "Jeď! Za chvíli vás doženu... Jen kdyby s něco stalo, tak jeď třicet mil pořád přímo na východ a pak počkej..." Chtěl jsem jí ještě něco říct, ale dveře výtahu se zavřely a rozjeli jsme se vstříc svobodě. "Chris neřekl ani slovo. Stále jen sledoval bezvládnou Suzy a asi v něm rostla stejná touha po pomstě jakou jsem cítil já. V prvním patře jsme jen rychle proběhli kolem hlídky do druhého výtahu. Dva muži v energozbrojích nám jen pokynuli rukou. I když to asi byli mí kamarádi a rádi by se rozloučili, nemohli nic říct. Prozradila by nás vysílačka. Konečně se dveře se známým pískáním znovu otevřely a my mohli vyběhnout na svobodu. Znovu mě ovanul lehký pouštní vítr, který tu neúnavně již desítky let bělí kosti těch co neměli takové štěstí. Pocit znovunabyté svobody nutil k zamyšlení, ale na to teď nebyl čas. Uložili jsme Suzy na zadní sedadla připravené Corvegy a usedl jsem za volant. V motoru chvíli jen neochotně cosi rachotilo, ale nakonec naskočil. "Díky bohu... tak tu káru rozjeď ať sme pryč!" Nervózně pobízel Chris. "Kolik zbejvá času?" "Necelý dvě minuty! Tak dělej!" "Počkáme na Liz! Zachránila nás, tak chci vidět jestli se odsud dostane." "Neblbni, sama řikala že nemáš čekat... Musí tady bejt každou chvíli. Hummer je rychlejší, tak nás dožene." Naposledy jsem se otočil na vstupní dveře. "OK... Jedem." Přišlápl jsem pedál plynu až k podlaze a vyrazili jsme na východ. Kapitola 28.: Útěk Jel jsem pořád naplno, Suzy ležela na zadním sedadle a Chris se nervózně ohlížel jestli už se neblíží Liz. "Teda řeknu ti, prošlo nám to docela hladce, viď?" "Hmm, až moc. Nevim jak to Liz udělala, ale bylo to dokonalý." "Je dobrá... A myslim, že už nás dohání!" "Kde?" Ohlížel jsem se ale viděl jenom oblak prachu od našich kol. "Ty koukej radši na cestu! Ať nedopadnem jako s Ianem!" Zpomalil jsem aby nás Liz dojela. Hummer se rychle přibližoval. Podíval jsem se na palivoměr uprostřed přístrojové desky. Zřejmě byl funkční, protože jeho ručička byla zcela vpravo, tak jak Liz řekla. Z ničeho nic se však jeho sklíčko rozletělo všude po autě a po ručičce zůstala jen poměrně velká díra. V zápětí byly v autě takové nové díry tři. "To je špatný znamení! Něco mi řiká, že to asi Liz nebude!" Okamžitě jsem sešlápnul plynový pedál znovu až na podlahu. Pošramocená Corvega jen těžce snášela nerovnosti vyprahlé země a každá díra byla doprovázena skřípěním celé karoserie. Ačkoli jsem už jel na plný výkon, nedařilo se nám pronásledující Hummer setřást a tu a tam o zadní kapotu cinkla další kulka. "Je to pořád pomalý!" Znervózněl Chris, přelezl si na zadní sedadlo a držel Suzy, aby se při zběsilé jízdě ještě víc nezranila. Snažil jsem se těm největším dírám vyhýbat, ale byl jsem rád, že jsem dokázal auto uřídit v přímém směru. S každým dalším otřesem jsem se víc obával o přední nápravu... "Nicku něco se děje!" Vykřikl zezadu Chris. "Suzy má asi nějakej záchvat!" Na chvíli jsem se ohlédl na zadní sedadlo. Suzy se celá strašně třásla a byla snad ještě bledší než když jsme jí objevili. "Musíš nás z toho rychle dostat! Musíme už do nějakýho podělanýho města k doktorovi sakra!" Srdce se mi rozbušilo snad nejvíc v životě. Už několikrát jsem sice stál tváří v tvář smrti, ale teď, když nešlo jen o mě... Zadíval jsem se na přístrojovou desku a vzpomněl si na Iana. "Chrisi, teď jí pevně drž!" Sledoval jsem vypínač vedle startéru a v hlavě měl Ianova slova: "...na chvíli přepóluje kontrolér přívodu energie, což má v podstatě efekt podobnej turbu ve starejch autech..." Doteď jsem sice nevěděl co to znamená, ale velmi dobře si pamatuju tu zběsilou Ianovu jízdu, když tohle zapnul. Opřel jsem se do sedačky a cvaknul páčkou nahoru. Předek auta se lehce nadzvedl a následovalo očekávané zrychlení. Jeli jsme tak rychle že kola už ani nestačily zapadat do výmolů a auto bylo téměř neříditelné. Jel jsem prostě rovně. "Jak to vypadá v zadu?" "Se Suzy nic moc, ale ty svině se nám rychle vzdalujou!" "Tak to by bylo... Teď už jen kudy do města." Sledoval jsem horizont a marně hledal známky civilizace. "Jak je jí?" "Pořád to samý... Ale drží se...," říkal a pořád pokukoval po Hummeru Bratrstva. "Vypadá to, že sme jim definitivně zdrhli, Nicku..." Držel Suzy a celý ustaraný jí jen sledoval jak trpěla a nemohl nic udělat. "Teď je to na tobě holčičko moje... my už sme svý vyhráli..." Konečně jsem na obzoru spatřil známé pohoří. "Je to dobrý Chrisi, za chvíli dorazíme... Kurva!" Z dlouhé kapoty přede mnou vyšlehly plameny! "Do hajzlu! Hoříme!" Okamžitě jsem dupl na brzdu a auto se roztočilo v nekontrolovatelném smyku. Ve vteřině byl všude kolem vidět jen pouštní prach a písek, kterým prošlehávaly stále se zvětšující plameny... Hluk brzdících pneumatik utichl. Chvíli trvalo než se mi přestala točit hlava. "Rychle ven! Pořád to hoří!" Pomohl jsem šokovanému Chrisovi vyprostit Suzy a nesli jsme jí dál od hořícího vraku. "Dělej než bouchnou nádrže!" "...klid, na benzín už to dávno nejezdí, Chrisi." "...Tak jí tady položíme... Třese se pořád víc... Co sakra budem teď bez auta dělat?!" Do města to bylo bez auta dost daleko. Pořád jsme byli hluboko ve vyprahlé pustině, bez auta, bez zásob, s nemocnou Suzy a již téměř bez naděje. Zmateně jsme se rozhlíželi a přemýšleli co dál... "Mam asi strašně blbej nápad..., vzdáme se. Jedině voni jí teď pomůžou." "Vzdáme? Co to sakra blábolíš? Komu?" "Jim...," ukázal jsem do dáli na blížící se oblak prachu. "Při troše štěstí... jim zas utečem," usmál jsem se sám nad svojí z devadesáti devíti procent nereálnou větou. Chris se dlouze zadíval směrem odkud jsme vyjeli. "Fakt si myslíš že by nám něco takovýho znova vyšlo?" "Ne... a ty? ...Ale je to asi ta největší šance na její záchranu..." "Hmm.. Hned tak to asi nevzdaj, co...," řekl rezignovaně Chris. "Jo, uštvali nás..., teď už nic neuděláme... Je konec." Z trika jsem utrhl kus kdysi bílé látky a podal ji Chrisovi. "Mávej hrdě," řekl jsem mu a sám si vzal taky jeden cár. "Hrdě? ...To je ale kravina...," zabručel, nabodl látku na hlaveň pušky a zvedl jí svalnatou paží k nebi. Ušpiněný cár plápolal ve větru. Slunce nepříjemně pálilo a my čekali snad nekonečně dlouho než se Hummer přiblíží na dohled... Ve valícím se prachu už jsme rozeznali jeho obrysy. Zastavil. Oblak prachu kolem něj se za chvíli ustálil. Sledovali nás. Nastala depresivní chvíle ticha. Jak typická ohraná situace, ale na psychiku působí dokonale destruktivním způsobem. Říkal jsem si, že se každou chvíli musí něco stát. A stalo se. Hummer se znovu rozjel proti nám a ozval se výstřel, Chris se chytil za ruku a upustil vztyčenou pušku z praporem. "Svině! Dejte nám aspoň šanci!" Začal jsem po nich střílet z Desertu. Chris se rozzuřil, zvedl pušku a po obrněném Hummeru pálil jednu dávku za druhou. A tak jsme tam jako dva poslední svědci zrůdností Bratrstva klečeli, stříleli, měnili zásobníky a vědomi si definitivní ztráty jakékoli šance na přežití čekali na poslední kulku. Chris brzo vystřílel všechny tři zásobníky a pušku zahodil. Naši nepřátelé nespěchali. Jeli proti nám pomalu, jako by si užívali pohled na dva bezmocné odpůrce jejich systému. "Posledních deset," řekl Chris když tasil svou pistoli a natáhl závěr. Téměř rituálně se postavil, zamířil a vypálil celý zásobník. Pustinou se rozezněl výbuch, Hummer nadskočil a v plamenech se sesypal zpátky na zem. Lekl jsem se a zalehl k zemi. Jen co jsem se trochu vzpamatoval, vstal jsem a sledoval hořící zbytky vraku. "Jak... si to dokázal?" Nevěřil jsem svým očím. Chris pořád stál s namířenou pistolí. "A máš to... hajzle...," symbolicky odfoukl kouř vycházející z hlavně a rozesmál se... Vykročil jsem směrem k vraku zatímco se Chris už věnoval Suzy. Sotva jsem ušel pár kroků, zpozoroval jsem kus za Hummerem nějaký pohyb. "Co to sakra...," šel jsem opatrně kousek stranou, abych lépe viděl. Ale tohle jsem radši vidět neměl... K vraku se hrnula skupinka obrovských postav. Hned mi všechno došlo. Otočil jsem se a rozběhl se zpátky. "Mutanti! Byli to mutanti! Maj raketomet!" Řval jsem a mával na Chrise. Zvedl se od Suzy a nechápavě sledoval co se mi stalo. Pak už si pamatuji jen zpomalený záběr rakety dopadající vedle našeho auta a jak do mě něco neviditelného narazilo a odhodilo mě to zpátky... Kapitola 29.: Cena života "Když jsem se probudil, v pustině už bylo zase ticho. Vrak Hummeru už nehořel, ani na našem autě už nezbylo nic hořlavého. Bylo převrácené a vedle něj menší kráter v zemi. Přibelhal jsem se blíž a uviděl to nejhorší. Dvě bezvládná zkrvavená těla kousek od kráteru. Chris a Suzy... Už se jim nedalo nijak pomoct... Sesypal jsem se vedle nich. Už jsem neměl sílu nadávat ani brečet. Jen jsem tam ležel a mozek téměř vypovídal službu. Všude kolem se zase rozhostilo ticho. Absolutní ticho. Ani vítr nehnal po poušti všudypřítomný písek. Jen slunce tiše pálilo... Zůstal jsem sám. Sám v pustině..., tam bylo teď moje místo. Seděl jsem dlouho tam u toho vraku auta kupců s vodou z Hubu a přemýšlel o životě, o jeho smyslu..., teď když se mi zhroutil celý svět. Všechno, v co jsem kdy věřil, bylo pryč, celý můj život se mi najednou sesypal. Můj nejlepší přítel je mrtvý, mrtvá je i dívka, kterou jsem miloval, ačkoli jsem s ní byl jen krátce... V ruce jsem pevně svíral svůj ošoupaný Desert Eagle a detailně jsem si ho prohlížel. Prsty jsem přejížděl všechny jeho škrábance. Napadalo mě, kolikrát už mi zachránil život, od té doby, co jsem ho kdysi dostal od Chrise. Teď má poslední šanci zbavit mě všech starostí. Prohlédl jsem zásobník. Byl prázdný, ale v komoře zbyla ještě jedna poslední kulka. Jedna malá stříbrná věc, která všechno tohle trápení ukončí během chvilky a jednou pro vždy... Klepající se rukou jsem pomalu natahoval kohoutek, až jeho cvaknutí zaznělo do toho strašného depresivního ticha pustiny. Hlavou mi probíhaly tisíce myšlenek. Myslel jsem na Suzy, na naše první setkání. Měla v sobě něco, co jsem nedokázal nijak popsat, ale vím že právě proto jsem chtěl být jen s ní. Myslel jsem na Chrise, mého nejlepšího přítele a na to, co všechno jsme spolu za tu krátkou dobu prožili. Na všechno to cestování nehostinnou pouští, všechny ty lidi, které jsme potkali... Byla to ta nejzajímavější část z mého života, kdy jsem se toho od něj hodně naučil o životě, o lidech, o poušti. Zažili jsem spolu mnoho zklamání, pomstu, ale i pár veselých chvil. A teď je po všem. Chystám se stisknout spoušť... Ještě jednou jsem se rozhlédl kolem sebe. A pak... pomalu jsem vrátil kohoutek a sklonil zbraň. Proč? Možná jen proto, že jsem neměl dost odvahy vystřelit, ale chtěl jsem aby to udělal někdo jiný... Nebo možná proto, že jsem se prostě rozhodl dál žít... Nevěděl jsem přesně jestli pro mě má ještě nějakou cenu, ale dostal jsem chuť začít bojovat proti všemu zlu na světě, bojovat za všechny, co se sami neubrání..." Otočil jsem se do tmy a zahleděl se směrem, kde se teď povalují mrtvá těla nájezdníků. "A doufám že to teď plním..." Prohlížel jsem si udivené výrazy v obličejích poslouchajících poutníků, zahleděl jsem se do ohně a cítil, jak mi po tváři sjela slza. "Tak, teď znáte celý můj příběh..." Znovu jsem se zahleděl někam do tmy. Ačkoli jsem je neviděl, cítil jsem, jak si mě všichni prohlíží, zvláště pak ten mladík v podivné modré kombinéze. "Hrdina... jednou bych chtěl být aspoň trochu jako on...," zašeptal tiše do plápolajícího ohně. "A jak jsem přišel k tomuhle jménu...?" Podíval jsem se jim zase do očí. "Bylo mi jasné, že mě Bratrstvo nenechá jen tak chodit po světě a tak jsem změnil vzhled a hlavně jméno, na to jediné, které mě v tu chvíli napadalo..." Pomalu jsem vstal od ohně. "Budu už muset jít dál..., někde tam určitě někdo potřebuje mou pomoc..." Pohladil jsem naleštěnou pušku a odcházel do tmy..., znovu do té všeobjímající pustiny..., jako jeden z posledních hrdinů..., psanec, který loví psance..., lovec lidí Christopher... Konec... ...???
© Harley 2002 - 2003 Poznámka autora: snažil sem se, aby povídka co nejvěrněji zapadala do světa Falloutu, a teoreticky se vše mohlo stát bez vlivu na děj ve hře. V povídce byly použity hlášky z Falloutu a různých filmů...
|
