Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Shit.us - Deset duší

Dveře se s hlubokým zaskřípáním otevřeli a na prahu stanul člověk. Byl to muž, jehož historie není asi tak zajímavá, aby stála za zmínku. Ale mě to nepřijde. Aspoň vám ji trochu nastíním. Přece jenom, sluší se, aby vám představil svého kata.

Když spadly první bomby, byla jeho rodina ukrytá ve vaultu a tam žila po celé generace. On měl to štěstí, nebo smůlu, jak se to vezme, že byl vyslán, spolu s několika lidmi na povrch. Měli za úkol prozkoumat povrch a zjistit, zda se dá nahoře normálně žít. Odvedli svůj úkol dobře a tak lidé mohli vault opustit a bylo založeno městečko.

Náš muž dostal místo velitele stráže, pro jeho mohutnou postavu a umění v boji. Nicméně to nebyl dobrý člověk a žil sebestředně. Byl to krutý a přísný velitel a spousta lidí ho nesnášela. Je sice pravda, že svou práci odváděl dobře a jako válečník byl uznáván. Ale pro jeho agresivní povahu a fanatické nadšení v zabíjení byl vyhodnocen jako nebezpečný. Kdyby chtěl, tak by se svou hrstkou věrných a téměř stejně nebezpečných jako on sám, mohl svrhnout vládu ve městě.

Městská rada se proto rozhodla, že ho odstraní, ale dlouho přemýšleli jak. Nikdo z města to udělat nemohl, na to byl velmi dobře informován, co se tu děje. Neschválil ani to, že by na něj šlo víc lidí. Mohl by mít někde poblíž někde svoje lidi a neúspěch si nemohli dovolit. To by vyvolalo přímou spojitost s tím, že ho chtějí odstranit. Nakonec se usnesli, že počkají až do města zavítá nějaký zkušený bojovník a odvede špinavou práci za ně. A dočkali se.

Jenže to celé mělo háček.
Mne.

Byl jsem dosazen do rady se skrytou pomocí muže o kterém vyprávím. Byl jsem jediný z rady, který s ním sympatizoval. Jakmile sem se dozvěděl, co se chystá, musel jsem svého velitele varovat. Když jsem mu předal zprávu o chystané věci, rozhodl, že počkáme. Měl jsem za úkol dál podávat zprávy.

Asi za půl roku od naší rozmluvy do města zavítal cizinec. Když jsem ho uviděl, napadlo mě, že je to nějaký lovec, nebo tak něco. Měl celkem vypracované tělo a loveckou pušku na zádech. Přes rameno se mu houpalo pár kůží z gekonů. Jelikož jsem zrovna lelkoval před svým domkem, rozhodl jsem se ho uvítat.
"Dobrý den, příteli." řekl jsem, když jsem došel k němu.
"Dobrý." odpověděl.
Nelíbil se mi už od pohledu. Vypadal jako ti neohrožení hrdinové, kteří zachraňují krásné panny ze chřtánů draků. Prostě mi byl odporný. A právě proto, co jsem z něho vycítil, bych se měl držet blízko u něho. Co kdyby to byl podle rady ten pravý pro vykonání jejich plánu.
"Nechcete s něčím poradit?" zeptal jsem se, co možná zdvořile.
"Ne, děkuji, jdu sem za svým přítelem."
"Aha, a smím vědět jak se jmenuje?"
"Ne, nesmíš." odsekl a odešel směrem do města.
Jak odcházel, tak jsem si za ním odplivl do písku. Tihle lidé se mi od přírody hnusí. Jsou to přesně ty typy, kteří mají pocit, že by všechno ve světě mělo být dobré. A snaží se tuto svou ideu naplnit. Z toho prvního dojmu jsem získal pocit, že rada bude tohoto muže chtít použít proti mému veliteli. Schválně říkám mému veliteli, protože na jeho jméno ještě nedozrál čas. A navíc to tehdy opravdu byl můj velitel.

Poté, co ode mne odešel ten jezdec spravedlnosti, jsem se vydal k mému veliteli a řekl mu, co si myslím. Když mě vyposlechl, sdělil mi, že musím tedy být dvakrát tolik opatrný a snažit se o něm zjistit co nejvíce. Měl jsem tedy oči na šťopkách a nastražené uši. Přesně jak jsem předpokládal, hned příští schůzi se probírala možnost, použít toho nově příchozího jako atentátníka.

"Ale vždyť o něm nic nevíme, nemůžeme dávat na první dojem." oponoval jsem. Chtěl jsem skrze tuto otázku podnítit radu k tomu, aby si o něm sehnali nějaké informace, které bych mohl sdělit veliteli.
"Souhlasím, musíme si o něm něco zjistit. Zatím víme jen, že tady má nějakého přítele. Musíme zjistit kdo to je. Kdo se tohoto úkolu ujme?" řekl hlavní rada McGan.
Bylo přirozené, že jsem se na tento úkol přihlásil.
"Nesouhlasím, řekl bych, že je tento úkol nutné provést neprodleně. Už tak jsem dost dlouho čekali." řekl jeden radní.
"Možná máte pravdu, Joe nám říkal, že vypadá jako slušný člověk a možná se vyzná v zabíjení. Mohl by být tedy ideální." kontroval McGan
"Ano, ale to nic nemění na tom, že o něm nic nevíme, co když je to nějaký vrah? nebo zloděj? To jsme opravdu tak zoufalí, abychom najímali na tak důležitou práci někoho neznámého." protestoval další rada.
"Dost, dobrá tedy, budeme ho sledovat, musí to být někdo z nás, aby se to nikdo nedozvěděl. Kdo se tohoto důležitého úkolu zhostí?" zeptal se McGan.
pochopitelně jsem se o práci přihlásil já.
A naštěstí jsem byl tímto úkolem pověřen.
"Takže, musíš ho sledovat, co dělá a s kým se s týká. Jedině tak poznáme co je zač. Byl by ideální pro vyřešení našeho problému. Je to cizinec a možná tu nezůstane dlouho a když mu nabídneme dost zátek, mohl by to vzít.
"Ano, vrchní rado, nezklamu vás." řekl jsem a mírně se uklonil. Nesnáším ho, je mi nesympatický už jen podle jeho sebejistého vystupování. McGan je člověk, který je přesvědčený o tom, že cokoliv dělá, dělá to dobře. To se mu jednou vymstí. Má touhu dělat správné věci, i když je nasnadě,že by věci šli lépe trochu nečestnější cestou. Pokud vím, tohle plánování atentátu je u něj asi největší hřích, proti jeho přesvědčení.

Když rada skončila, odebral jsem se domů. Musel jsem promyslet plán příštího dne. Přemýšlel jsem, jak se dostanu na kobylku tomu neznámému. Nevypadal jako zelenáč. Krom toho, že jsem si hned domyslel, co je zač povahově, mě napadlo ještě něco. Měl vystupování jako voják, styl chůze, postoje i jeho pohled. Tvrdý a neústupný. Ale proč by tedy vypadal jako lovec kožešin? Nebylo to je jeho maskování? Nebo už nepatřil k žádné vojenské skupině?
Tohle mi vrtalo hlavou, do té doby než jsem usnul.

Ráno jsem se probudil a cítil, že něco není v pořádku. Neměl jsem dobrý pocit už když jsem vstával z postele a převlékal se. Měl jsem zlé tušení. Instinkt, že se dnes stane něco, co bych velmi nerad. Nasnídal jsem se a šel směrem k úřadu. Cestou jsem zahlédl hlouček lidí, kteří se tlačili k sobě a dívali se na něco na zemi. A vzrušeně si šeptali. Přišel jsem ke kroužku a podíval se, co je tam tak zajímavého.
A najednou se mi udělalo velice nevolno.
Na zemi ležel mrtvý Mc Gan.
Ruce a nohy rozhozené a tělo několikrát probodnuté. Zezadu. Musel to udělat profesionál a hlavně někdo, kdo nemá smysl pro fair play. Bodnout někoho zezadu je ta největší křivárna.
Hlavou se mi začali honit nápady, co se mohlo stát.. Kdo to mohl udělat? A hlavně proč? Velitel stráží už tam byl a já k němu zamířil. Něco zapisoval do notýsku a bavil se s jiným policistou. Jakmile mne uviděl, posunkem mi naznačil, ať se klidím, že si promluvíme potom. Dobře, šel jsem tedy k úřadu a cestou pořád přemítal, co to má znamenat.
Kdo by chtěl zabít hlavního radu? Možná velitel stráží, ale proč by mi o tom neřekl?

S těmito myšlenkami jsem vešel do hlavního úřadu a chystal se jít do své kanceláře. Vešel jsem do hlavní místnosti a tentokrát se mi udělalo opravdu hodně zle. Byli tam všichni. Celá rada. Všichni seděli na svých místech a měli v tělech díry po bodnutích. Vypadalo to na stejný styl vraždy jako u McGan, ale jak by vrah dokázal překvapit všechny členy rady najednou a bodnout je zezadu? Cítil jsem, že pode mnou ujíždí zem. Spadl jsem a pozvracel se.
V tu chvíli dovnitř vtrhly stráže s velitelem v čele. Jenom na mě ukázal a strážci mě zmlátily obušky a táhli mě směrem pryč. Poslední co jsem viděl, než jsem omdlel, byl úšklebek velitele.

Za nedlouho jsem se probral v páchnoucí cele. Nebylo tu ani okno, ani záchod. Seděl jsem v té temné cele několik hodin. Mezitím jsem přemýšlel, co tím velitel zamýšlel, když mě nechal zmlátit a uvrhnout do cely. A vtom mě to napadlo. Co když chtěl převzít vládu nad městem a chce to nahrát tak, že jsem všechny zabil já? Šílená představa. Ale jak by vyrobil důkazy? To není možné. Ale bylo mi jasné, že to nikdo řešit nebude. Když je teď celá rada po smrti, budou se všichni muset řídit podle velitele. Hrozná byla ta představa, že jsem mu několik let dělal poslíčka a donašeče a on mne jenom sprostě využil a odhodil.

Jistě, vím, že jsem nevedl zrovna čestný život, ale kdo dnes ano? Nikoho jsem nikdy nezabil a nikdo kvůli mně taky neumřel, tak proč tohle muselo potkat zrovna mě? Ještě chvíli jsem pokračoval v těchto chmurných myšlenkách. Dveře se s hlubokým zaskřípěním otevřely. A na prahu stál člověk.

Jeho jméno, ach ano, už bych vám mohl říct jeho jméno. Nuže dobrá. Jmenoval se Metzger.
Až o něco později jsem se dozvěděl, že dělal černý obchod s otroky. Ze začátku tohle své povolání musel hodně skrývat, když o tom skoro nikdo nevěděl. Později se přesunul do Denu a tam si prý založil něco jako pobočku.

Ale zpět do přítomnosti. Jen co vešel, snažil jsem se absolutně uklidnit. Třeba se to vysvětlí. A vysvětlilo. Bylo to zcela prosté. A přesně, jak jsem očekával.
"Byl jsi dobrý služebník, ale někdy je třeba obětovat i své nejlepší lidi. A navíc tě může hřát to, že jsi mi poskytl neocenitelnou službu. Po tvé smrti, už nikdo nebude pochybovat, že já jsem nejlepší pro vládu města. Vždyť jsem přece dostal toho hnusného vraha, který zabil celou radu." dunivě se zasmál.
"Řekni mi jednu věc, kdo to pro tebe udělal?" řekl jsem naštvaně.
"Tobě to nedošlo? Přece ten tvůj záhadný cizinec. On to ani tak cizinec nebyl. Byl to můj obchodní partner. Měli jsem to ale pěkně domluvené, že? On je všechny zabije, shrábne odměnu a vypadne z města. Tebe zatkneme, čímž se vyvrátí veškeré pověsti o tom, že jsem do rady dosazoval své lidi a po tvé smrti se stanu vládcem města. Prosté a dokonalé." dokončil proslov.
"A co uděláš teď?" řekl jsem naštvaně. "Zabiješ mě?" vykřikl jsem.
"Ano, bohužel, musí to tak být. Sbohem Joe."řekl a na rozloučenou vystřelil.
Nato, jak dlouho se známe, se se mnou nijak dlouho nevybavoval.
Ale mě se ještě umřít nechtělo. Jak vystřelil, tak jsem sebou trhnul a kulka mi urvala kus ucha. Zatraceně to štípalo a svědilo. Tenhle pocit mi prolétl hlavou asi za setinu sekundy. Pak už jsem asi neměl šanci přežít. Koneckonců, vždyť on má zbraň a je ode mne před dva metry a já ležím bez ucha na zemi. Nejspíš bude hned střílet. Co sakra teď? Další setino-vteřinová úvaha.
To poslední co mi prolétlo hlavou, byla opravdu jeho kulka.

Ale abych nelhal. Po té kulce jsem ještě stihl pomyslet na to, že sem si pěkně posral život. Paktovat se s takovým grázlem.
Pak už byl opravdu konec.

"Promiň, ale muselo to takhle skončit." řekl omluvně Metzger a odešel z cely. Po něm přišlo několik stráží a odnesly mé tělo pryč. To bylo to poslední, co jsem odsud, odshora viděl. Pak jsem se vypařil.
Pak jsem se zase zhmotnil.
Objevil jsem se před něčím, co vypadalo jako velká kovaná brána. Dýchl na mě ošklivý pocit. Něco mi říkalo, abych vešel. Tak jsem poslechl. Za branou stál nějaký malý podivný mužíček. Měl ošklivou, strhanou tvář a vypadal, že už tady stojí dlouho. Jakoby tu stál celé věky. Jenom mi pokynul, ať pokračuji dál, tak jsem šel.

Na konci cesty po které jsem šel, se tyčil trůn. To není možné, tady to snad vypadá jako-.
"Peklo." správně. Řekla postava, která se vynořila z dýmu kolem. Byla asi dvakrát větší než já a z očí jí šlehaly červené a žluté plamínky. Na zádech měl pověšený obrovský meč a za pasem sekyru. Kdybych věřil na peklo, řekl bych, že toto byl jeho nejvyšší vládce.
"A to taky jsem." řekl ďábel hlubokým hlasem.
Byl jsem, mírně řečeno, hodně ohromen.
"Co koukáš člověče?" podíval se tázavě dolů na mě.
Asi si neuvědomil, že se s pekelníky nesetkávám každý den.
"Ach ano, chápu tě. Ty si nevěřil, že existuje něco jako peklo nebo nebe, že? Tak to tě uklidním, protože existuje jen peklo. Na světě totiž není člověk, který by alespoň jednou nezhřešil, tak na co potom nebe?" opět to dunivé uchechtnutí.
"To se pak všichni hrozně diví, když sem přijdou." satan změnil hlas na pisklavý a vysoký:
"Ale já přece nikdy nikomu nic neudělala, jen jsem byla jednou nevěrná manželovi."
"Jen jsem jednou ukradl trochu peněz."
"Jen jsem, jen jsem." satan zase změnil hlas na svůj.
"A tohle poslouchám celé věky. Ale asi se divíš, proč se ti dostalo té pocty, že si se neodebral na věčná muka, ale že jsem tě tu pozval?"
"Ano, pane." na nic jiného se moje ohromená tělesná schránka nezmohla.
"Tak tedy, stručně. Ty si zemřel nespravedlivou smrtí, sice stejně jako dost lidí. Ale, ty jsi sloužil tvému pánu dobře, a on tě přesto jen sprostě využil. Né, že bych tě litoval, zasloužíš si to, co tě potkalo, ale dám ti jedinečnou příležitost. Jelikož jsem vždy rád, když naše končiny navštíví opravdu zlý člověk. Ty zase tak zlý nejsi a možná máš v sobě trochu spravedlnosti. Tak ti dám možnost vrátit se na zem. Ale má to podmínku. Potřebuji, abys mi za sebe sehnal deset opravdu zkažených a zlých duší. Abych měl do sbírky víš." tohle jsem trochu nepochopil. I když, popravdě řečeno, teď jsem nechápal vůbec nic.
"Je to i trochu věc prestiže a shledal jsem, že si vhodný kandidát. Chtěl bys mi tuto službu vykonat?" zeptal se nakonec.
"Ano, pane." na nic jiného jsem opět nepřišel. Byl jsem tak ohromený, že to jinak nešlo. A navíc odporovat pánu pekla, by se mohlo dosti nevyplatit.
"Jakožto vyslanec pekla, budeš obdařen nadlidskými schopnosti. Jako například létání, ohromná síla a výdrž. Ale střež se křížů a obyčejné vody.
"Ano, pane." už to začalo otravovat i mě, to že jsem nic jiného říct nedokázal.
Dávám ti rok. Rok na zabití deseti nejzkaženějších lidí, které uznáš za vhodné. Jestliže tento úkol nesplníš, zažiješ ještě něco horšího, než věčná muka. Naopak, splníš-li, dostane se ti poct, o kterých se ti ani nesnilo. Teď jdi a konej. Spoléhám na tebe." řekl nakonec satan a zase jsem se vypařil.
A zase zhmotnil.
Najednou jsem měl v hlavě čisto a přesně věděl, co dělat. Už nebyl žádný ubohý Joey, už byl jen posel ďáblův.
Probral jsem se a zjistil, že mé tělo někam nesou chodbou. Jak jsem se probudil tak to cinklo. Jak mi z náhle zahojené hlavy vypadla kulka.
Strážní, kteří mě nesli, si toho zvuku také všimli. Otočili se a nakonec pohlédli na podlahu.
"Co to je?" řekl jeden z nich, když mě hodili na zem a skrčili se k podlaze.
"Ty vole, vypadá to jako kulka. A už použitá, ale kde se tu vzala?
Ten druhý měl najednou zlomenou klíční kost a ruku o dost níž. A to jsem mu jen chtěl poklepat na rameno. Budu muset svou novou sílu teprve objevit.
Ale i to stačilo. Ten druhý strážný se na mě podíval a omdlel.
Ono, vidět na nohou člověka, které jste před chvílí nesly a který měl kulku v hlavě, na náladě nepřidá.
Ten, který měl tu špatnou ruku se už taky otočil. Tak jsem ho otočil zpátky, tedy jen hlavu. Bezbolestná smrt.
Dupl jsem na koleno tomu co omdlel a ten se trhnutím a s výkřikem bolesti probudil. Vypadal hodně vyděšeně, ale už si asi řekl, že zůstane při vědomí. Druhé koleno asi mít zlomené nechtěl nechtěl.
Mám donést satanovi deset opravdu zkažených duší. Dobře, udělám to, jak nejlépe budu moci. A vím kde začnu.
"Příteli, prozradíte mi kde se nachází pan Metzger?" zeptal jsem se stráže.