|
Jiří „Beleven“ Bejlovec - Nový řád
Část třetí – Žít a nechat zemřít
„A teď pojďte dovnitř,“ prolomil ticho muž v kevlaru.
Všech šest lidí z Greenova družstva vešlo do místnosti. Byl tu nepořádek. Mezi postelemi ležely části výzbroje, náboje a jiné vybavení. Bylo tu docela dost lidí. Někteří vojáci byli v enerozbrojích, jiní v kevlaru. V rohu místnosti se zaníceně bavili dva vědci. Všichni něco dělali nebo alespoň vypadali, že něco dělají.
Dveře se za Greenovým mužstvem zavřely. Byly udržované, neozvaly se žádné nepřirozené zvuky.
„Heeej, seš to ty Greene?,“ usmál se zčistajasna chlápek v kevlaru, „chlape, po tom, co verbitydy volaly mayday, tak sem myslel, že už tě neuvidím.“
„Hmm, když se zamyslím, tak podle hlasu zníte jako poručík Venom,“ zapátral v mysli Green, „ale kdybyste si sundal tu helmu, byl bych si jistější.“
Zdánlivý poručík Venom odjistil úchyt helmy od zbytku zbroje. Potom šla již hladce sundat. Objevil se obličej poručíka. Byla to tvář ošlehaná větrem, měl přes ní starou jizvu.
„Poručíku Venome, hlásím, že Enkláva byla bohužel zničena. Útočníka jsme nedostali,“ začal Green.
„To už jsem taky pochopili, ale teď tu máme další problém,“ odpověděl Venom. „Durnan si to nahoře pěkně zabarikádoval. Víte vy vůbec co se stalo?“
„Tak částečně. Chris nám něco řekl. Jen co slyšel z vysílačky, pane.“
„No, když to říkáte pane, tak si skoro říkám, jestli v téhle chvíli hodnosti ještě něco znamenají. Seržant se ustanovil samovládcem i bez dostatečné hodnosti.,“ povzdechl si Venom. „A říkáte, že Chris žije? Tak to měl docela štěstí.“
„A co se tedy tady stalo, pane? Vím to jen útržkovitě,“ řekl Green.
„To je jednoduchý. Po odmlčení Verbitidů jsme se začali dohadovat co dál. Durnan mezitím nemeškal a začal manipulovat nižší důstojníky až dosáhl převahy. Pak nám ohlásil, že on bude novým velitelem, že vždycky stál za tím bývalým a byl jeho pravá ruka. Strhla se hádka. On na nás však namířil zbraně a řekl, že takhle to prostě bude. Chtěl nás vykázat. Naštěstí pár lidí ještě neztratilo soudnost a přidali se na naší stranu. No, a tak začaly boje. Nevim, co jim za to Durnan slíbil nebo jak je zastrašil, ale takhle bojují Enklávané s Enklávany,“ povzdechl si Venom. „Všechno jsme tak dlouho budovali... Ale Dornan za to zaplatí.“
„A co zbraně? Kolik máte výzbroje a jaké jsou taktické možnosti?“ zajímal se Green.
„Někteří z našich jsou na povrchu v bázi uvězněni. Občas se snaží dostat k nám nebo úplně ven ze základny. Jsou to ale spíš takové zoufalé pokusy,“ odpověděl poručík.
„A plazmové věže? Máte obsazené celé podzemí?“ ptal se dále Green.
„Naše je přibližně polovina podzemních místností. Některé chodby ale zasypali a také se nemůžeme dostat do zbrojnice. Výtahy v naší oblasti nefungují. Máme laboratoř doktora Schrebera, mimochodem, někdo ho zabil a my to zjistili až teď, byl to hroznej smrad. Taky jsme obsadili velitelovu kancelář, což je nám k celkem k ničemu, ale hlavně jsme získali přístup k hlavnímu počítači,“ vysvětlil Greenovi Venom.
„Ale věže se přece dají ovládat z hlavního počítače, ne?“ řekl desátník.
„To ano. Také jsme je zezačátku použili, ale ty parchanti nahoře rychle zjistili, co se děje a vypnuli nám prostě do věží energii. Generátor je, jak víte také v podzemí.ale je to oddělené podzemí. Dá se tam dostat jen z povrchu. Takže tudy také cesta nevede.“
„To znamená, že by stačilo nějak zapnout zase elektřinu do věžiček...“
„No, v případě úspěchu by bylo podle mě vítězství velice rychlé. Nenapadá mě však, jak to udělat.“
„Jaký je tedy plán? A kolik máte zbraní?“
„Musíme vyčkávat. Jsme tu v pasti. Mohli by jsme sice odejít, ale potřebujeme pro naší věc získat základnu zpět. A zbraní máme tak akorát pro nás. Spíš takové slabší než silnější. Zbroje nemáme ani pro všechny naše vojáky.“
„Tak ještě popřemýšlíme nad dalším postupem,“ řekl Green a obrátil se na své družstvo. „Zatím máte pohov, trochu si odpočiňte.“
„Ale nikam se moc nevzdalujte,“ dodal poručík Venom.
Vojín Johanson se rozhlédl kolem. Hledal, jestli nepozná někoho známého. Poznal pár tváří, oni si ho však příliš nevšímali. Lidi, které znal byli hlavně v jeho družstvu. Ostatní spíše od vidění. Snookie nikde neviděl. Cítil se hrozně. Doufal, že se tu s ní znovu setká.
„Hej, neviděl si, jestli je tu někde vojín Conellyová?,“ zeptal se vojáka sedícího na posteli. Ten jen zakroutil hlavou.
„Je nezvěstná,“ ozval se chlápek v kevlaru, který čistil svojí laserovou pušku.
„Ale není mrtvá, že ne?“ zeptal se Michael Johanson.
„To nikdo neví. To se neví o nikom na povrchu. Jsou tam uvěznění i další naši lidé a o nikom nemůžeme říci, co s nim je. Musíš prostě doufat.“
Johanson začal upadat do deprese. Z jeho zadumání ho vytrhl desátník Green.
„Johansone pojď, jdeme s Venomem k hlavnímu počítači. Ty umíš s tou elektronikou, tak se mrkneš, jestli nemůžem něco udělat.“
Johanson odešel s desátníkem do počítačového sálu.
Hlavní počítač byl moderní stroj vyrobený v Enklávě. Dokázal pojmout neskutečné množství informací a zajistit řadu důležitých procesů. Na počítačových konzolích tu pracovali vědci. Všude u zdí byly zabudované cívkové paměti.
„Jenom by nás zajímalo, jestli se nedá nějak na dálku zapojit energie z generátoru do věžiček. Nebo těm nahoře jakkoliv znepříjemnit život,“ řekl Johansonovi poručík Venom. „Nebudu tě rušit, pusť se do toho. Vědci to zkoušeli, ale třeba tebe napadne něco novýho.“
Pche, vědci, pomyslel si Johanson a hrubě odstrčil jednoho od hlavní konzole. Přepnul z uživatelského menu do administrátorského. Chvíli hledal, aby zjistil, že generátor je naprosto izolovaný. Zkrátka řídit energii na dálku nešlo. Takže ani zprovoznit výtahy, ani věže. No, tohle bude těžší. Zamyslel se.
„A co jít nahoru s mizíkama, když je máte?“ řekl Green.
„Nad tím už jsme také přemýšleli, ale nablízko je člověk s mizíkem stejně částečně vidět. Sice jako vlnící vzduch, ale může se stát, že se změní frekvence přístroje a to člověk v tu chvíli vypadá jako duch. Takový průhledný. Je to jen okamžik, ale nepřítel by našeho člověka mohl vidět. A nakonec máme tyto přístroje jen dva. Našli jsme je schované v kanceláři velitele.“ odpověděl poručík Venom.
„V tom případě doufám, že na něco přijde Johanson,“ povzdychl si desátník.
„Tak co? Přišel si na něco?“ oslovil poručík vojína Johansona.
„Náhodou mě něco napadlo,“ odpověděl Michael, aniž zvedl oči od zářícího monitoru.
„Hmm, a co?“ zamručel Venom.
„Trochu jsem se prohrábnul v informacích a našel jsem stavební plány Navarra. Generátor je umístěn těsně za zdí vaší noclehárny, nebo jak tomu chcete říkat. Stačil by nějaký chytrý nápad. Je to jen trocha zeminy, ale když by se to udělalo chytře,“ napovídal vojín Johanson.
„Nějaký výbušniny, co?,“ pousmál se na půl tváře poručík Venom. „Chris snad něco měl. Můžeme se ho zeptat, jestliže říkáte, že je naživu.“
„Dobrá, vyzkoušíme spojení vysílačkou,“ řekl desátník Green. „Johansone, dojdi pro ní.“
„Ano, pane,“ odpověděl Johanson a odešel z počítačového sálu.
Vrátil se po pár minutách a nesl vysílačku.
„Rich si s ní zase hrál. Prý údržba, ještě jí rozbije...“ ucedil Johanson a předal jí desátníkovi. Ten přístroj vyzkoušel.
„Tady je Green, Chrisi, slyšíš mě?“ zeptal se do vysílačky.
Nic se neozvalo.
„Chrisi, dělej vezmi to,“ zkusil ještě vysílačku.
Bylo slyšet jen praskání. Po chvilce vysílačka přestala praskat.
„Tady je vrchní velitel ozbrojených sil Navarra, Durnan!“ ozval se řev z vysílačky. „Okamžitě se vzdejte, nemáte nejmenší šanci, rozsekám vás na miniaturní kousíčky a ty hodim geckonům. Vy svině, když hned kapitulujete, možná vás nechám žít!“
„Dornane, kde je Chris?“ řekl naštvaně desátník Green.
„Tak se pojďte podívat, vy skety!“ zasmál se seržant z vysílačky.
Seržant Venom si vzal vysílačku od desátníka a řekl do ní: „Nevzdáme se, to ty seš ten, kdo by se měl vzdávat.“
Z vysílačky se ozval chraplavý smích a hned nato: „Ani náhodou. Připravte se na vaší zkázu.“
Pak znělo z mikrofonu už jen šumění a praskání. Nastalé ticho přerušil až hlas poručíka Venoma.
„Vyšlu na průzkum dva lidi s mizíky a uvidíme.“
Hodinu nato se špehové vrátili.
„Je to past,“ začal jeden z nich, „Pumpa hoří a všude kolem jsou strategicky umístění vojáci. A taky pročesávají les. Vypadá to, jako by hledali náš vchod. Je to jen otázka času. Oni mají i plán rozmístění min, takže pro ně není problém, procházka v mezi stromy.“
„Musíme vymyslet náhradní řešení, jak se dostat ke generátoru,“ otočil se Venom na Greena. „Nemáme sice výbušniny, jako takové, ale jsou tu nějaké náboje do raketometu., tak to zkuste nastražit. Odvařte svářečkou kov na zdi, potom můžete kus zeminy vykopat, zbytek odpálíme.“
„Dobře, je nás tu dost, takže do práce!“ dodal Green.
Odstranit plechy ze zdi šlo s vhodnými nástroji jednoduše. Zemina, která byla za kryty byla tvrdá, ale tam, kde nepomohly lopaty a jiné narychlo zkonstruované nástroje, plasma a laser fungoval dobře.
Práce přerušily až rány směrem od výlezu do lesa.
„Našli to! Jdou dolů!“ přiběhla hlasitě hlídka, která kontrolovala daný vlez do podzemí.
„Zablokujte dveře!“ komandoval poručík.
„Pane,“ přiběhl jakýsi vojín do místnosti s vybavením, „něco se děje i v chodbě s barikádami, snaží se na nás zaútočit z obou stran!“
„Do zbrojí, připravte si zbraně, jednotka čtyři až pět do severních chodeb!“ křičel dál do chaosu poručík Venom. Pak promluvil na desátníka Greena: „Energozbroje pro vás nemáme, ale kevlar by se snad našel, tak si ho vemte. Ostatní holt zůstanou bez zbroje, ale vy jste elitní tým.“
„Tak chlapi, slyšeli jste poručíka, tak konejte dle rozkazu!“ řekl Green svému mužstvu. „Kirsch tu zůstane a pomůže potom obsadit místnost s generátorem. Dveře z lesa snad chvíli vydrží.“
Johanson se cítil v kevlarové zbroji mnohem bezpečněji. Energozbroj to sice nebyla, ale aspoň něco. Ani laserová puška nebyla to nejlepší, Michael radši plasmu, avšak lepší než nic.
Nastával skutečný boj. Z temných chodeb byl slyšet hluk. Všichni vojáci se schovali za barikády. Odkudsi ze severu podzemí, který měl nepřítel, byl slyšet zvuk výtahu, který si nepřítel zapnul..
A pak přišla první vlna. Kromě zvuků laseru a plasmy vylétávající z hlavní nebylo slyšet absolutně nic. Méně šťastné už nějaký výboj trefil. Energozbroj vydržela docela dost. Nebožáci v kevlaru museli být vůči zásahům mnohem obezřetnější. Na zemi už leželi někteří méně šťastní.
Zelenočervené světlo zářilo všude. Do severní chodby nebylo přes výpary ze zbraní vůbec vidět. Šedá mlha se rozpínala po chodbě. Nepřátelé měli všichni energozbroje. Johanson se pokusil na jednoho vystřelit. Trefil ho přímo do prsou. Laser byl k ničemu. Zvlášť do zesílené části energozbroje na hrudi. V brnění sice vznikl vypálený kráter, ale na tělo se zbraň nepřítelovi nedostala.
První barikáda byla nenávratně ztracena.
„Nálože jsou nastraženy, všichni se schovejte, odpal TEĎ!“
Výbuch byl regulovaný a nastražený dobře. Udělal přesně co měl. Do doutnajícího otvoru ihned vběhla parta vojáků.
V místnosti s generátorem se snažili překvapení nepřátelé v energozbroji postavit opět na nohy, což byla jedna z nevýhod tohoto brnění. Vstávalo se v ní špatně. Jeden vědec ležící na podlaze měl ošklivě rozseknutou hlavu. Zpacifikování užaslých vojáků byla dílo okamžiku.
„Vypněte všechny výtahy!“ ozval se řev z druhé strany propálené chodby.
Kirsch, který byl také v místnosti s generátorem, se rychle zorientoval a bez většího rozmýšlení vyplnil prosbu. Jako další měl na programu věc, kterou chtěl udělat co nejdříve. Zapnul zdroj do plasmových věží na povrchu Navarra.
Nepřátelé postupovali chodbou. Johansonovi se zdálo, že jich je stále více a neubývají. Tenhle nápor nemůžou dlouho vydržet. Takhle defenzivně se nedá pokračovat do nekonečna. Nepřátelští vojáci byli samí muži v energozbrojích, žádný kevlar. Perfektně vyzbrojení. Zabít někoho z nich dalo hodně práce, jejich brnění byly v precizním stavu.
Za chvíli bude konec.
Pak se něco stalo. Něco bylo jinak. Nepřátelé vypadali zmateněji. Skoro to vypadalo jako by se stahovali.
Hned nato někdo zařval, aby šli všichni plnou silou do útoku. Michael Johanson byl v prvních řadách. Nepřátelští vojáci skutečně ustupovali. Boj se opět rozhořel naplno, ovšem nyní s opačným scénářem. Johanson se pokusil laserem zamířit na nejbližšího vojáka. Chtěl vypálit, ale plasmová střela ze severních chodeb mu odmrštila ruku od zbraně. Puška upadla na zem. Místo zásahu bylo naštěstí jedno z těch obrněnějších. Avšak rozpálená plasma se propalovala hlouběji a hlouběji. Vojín Johanson se snažil co nejrychleji tuto část zbroje strhnout. Povedlo se mu to dřív než mu plasma poranila kůži. Vzal pušku ze země a přidal se k ostatním zpět do boje.
První barikáda byla nazpátek v jejich rukou.
Poručík Venom vstoupil do místnosti s obsazeným generátorem.
„Všechna energie je pod naší kontrolou, pane,“ prohlásil vojín Kirsch.
„Tak, teď se mi to začíná líbit. Zhasněte těm mamlasům, co se snaží dostat k nám směrem od lesa,“ řekl Venom.
„Provedu pane!“ odpověděl Kirsch. „Chcete vidět záběry z bezpečnostních kamer na povrchu?“
„Tak ale rychle, čeká nás další práce,“ řekl trochu nervózně poručík.
Kirsch přepnul z jakýchsi statistik na jednom z počítačů generátorů. Obraz nebyl moc kvalitní.
Venku bylo vidět čistočistou zkáza. Plasmové věže, které ještě nikdo nezničil, pracovaly v pohotovostním režimu a skenovaly prostředí tím, že se pomalu otáčely. Na zemi ležely mrtvé energozbroje. Lidé v nich už živí jistě nebyli. Věžičky nechybovaly, zůstaly jen skořápky v podobě obrovských brnění. Budovy byly poseté řadou prohlubní a spálenin.
„Dobře vojíne.. vojíne..“ zapochyboval Venom.
„Kirsch pane,“ odpověděl pohotově vojín.
„Ano, takže Kirschi, věže vypni. Ty mašiny by jinak střílely i po nás. A zapni výtahy, kterými bychom se dostali na povrch. Ale jen ty v oblastech obsazených námi,“ rozkázal poručík. „A izoluj nepřátele v severních chodbách.“
„Provedu, pane,“ potvrdil rozkaz vojín Kirsch.
Poručík nabil svůj laserový gatling. „Jdu nahoru s váma.“
Výtahy v této oblasti již fungovaly. Vojáci jezdili na povrch po dvou nebo třech. Vypadalo to, že boje v podzemí skončily. Za nepřáteli v severních chodbách zapadly dveře. Naši asi obsadili generátor a zapečetili celý sever podzemí. Teď už se zdál boj poměrně zkoordinovaný, pomyslel si Johanson.
„Chlape, chybí ti kus zbroje. Nemusíš s náma na povrch,“ řekl desátník Green Johansonovi.
„Ne, já to zvládnu. Chci taky pocítit vítězství,“ procedil skrze zaťaté zuby Michael.
„Jak chceš, ale vezmi si lepší zbraň,“ pokrčil ramena desátník.
Johanson sebral ze země plasmovou pušku. Patřila mrtvému nepříteli a byla dost začazená. Ale fungovala. Dalším výtahem jel už i on.
Navarro bylo téměř dobyto zpět. Odehrávaly se zde už víceméně jen menší bojůvky.
V domě, kam se dostal poručík Venom, nebyl nikdo. Vojácí, co byli s ním, hned zaujali pozice po budově. Pak vyšli v bojových postaveních z budovy. Směrem od hangárů verbitidů zněly výstřely. Poručík rozkázal: „Jdeme k hangárům. Ať skončíme tyto směšné boje.“
Vojín Rich postupoval spolu s dvěma vojáky k jakési budově. Vypadala prázdně, přesto postupovali obezřetně. Dveře byly otevřené. Vojáci vešli dovnitř. Nikdo nikde.
„Je konec, zahoďte ty krámy,“ zahřměl Durnan, který vyšel z druhé místnosti budovy. Mířil na ně speciálně upravenou Gaussovou puškou.
„Dornane, ty odporn...“ vyřkl jeden z vojáků, ale už nedořekl, co chtěl. Energozbroj nevydrží všechno a Gaussovka je silný nástroj. Nyní v něm zela ošklivá díra.
Druhý voják to dostal plasmovou pistolí přímo do hlavy. Kevlar v tomto případě moc nepomůže. Rich si to ani moc nerozmýšlel, tu plasmovou pistoli měl připravenou už předem.
„Tak tady seš Richi, už sem myslel, že se s tebou nesetkám,“ pokoušel se řvát potichu Durnan.
„Seržante, to se vám teda vůbec nepovedlo. Kdybyste zaútočil hned, jak jsem vám radil vysílačkou, mohl bych teď já být hrdina v potlačení vzpoury a vy velký vojevůdce,“ nadhodil Rich.
„Tys mi taky mohl říct o tom, co chtějí udělat s tím generátorem, když už si měl tu vysílačku půjčenou,“ zamručel Durnan.
„Děláte si legraci? Bylo vůbec štěstí, když sem jí od Greena na chvíli získal. A jediný co se povedlo vám, bylo zajmout Chrise a po dlouhý době i najít v lese ten vchod. Ale všechno pozdě. A co ten párač, kterýho jste hodili pod tu pumpu. Chtěli jste mě snad zabít? To byla ale kravina, hodit tam párače,“ zanadával vojín.
„Když jsme tam dávali párače, tak jsme nevěděli, že přijde vaše skupina. Natož aby v ní byl někdo, jako ty, kdo by nám chtěl pomoct,“ odsekl Durnan. „Ale to tvoje informování bylo prostě pomalý. A teď, když je Navarro definitivně ztraceno, zapnem autodestrukci a pak odtud vypadnem. Všichni půjdou ke všem čertům...“ zamnul si ruce Durnan. „Na potom mám v PipBoyi nahranou lokaci nějaký vojenský základny nebo co to je. Získal sem to náhodou, ale mohlo by to stát za prozkoumání. Nyní se musíme dostat k nějakýmu důstojnickýmu počítači a odpálit to tady.“
Počítač fungoval. Durnanovi stačilo zadat přístupové heslo, které on jako důstojník znal. Nastavil tiché odpočítávání na půl hodiny. Pak se opatrně spolu s Richem snažili dostat k hlavní bráně. Většina boje zuřila teď kolem hangárů, takže tu byl relativní bojový klid. Občas zde někdo proběhl, ale Rich se seržantem se plížili kolem budov opatrně a nepovšimnutí.
Někdo si jich ale přece všiml. Peterson s Greenem a Johansonem, kteří procházeli zrovna kolem vyhořelé jídelny. Durnan o nich ani nevěděl. Peterson byl velice dobrý střelec. Stačilo dobře zamířit. Nechtěl však Durnana zabít, výstřel se bohužel poněkud nepovedl. Trefil seržanta do krku, ten se svalil a chytl se za něj. Snažil se na zemi zastavit krev, která tekla z rány.
„Nechte mě žít,“ prosil Rich, který vylezl po incidentu ze svého úkrytu za polorozbořenou zdí.
„Ty si ale hnusnej zrádce. To sem si mohl myslet, že nás zradíš ty. Jak si se s nima spojil?“ procedil skrze zuby Green.
„Já chtěl jenom usmířit strany. Vždyť to vypadalo naprosto beznadějně. Tak jsem použil naši vysílačku. Vůbec to nebylo namířené proti vám,“ kňoural Rich.
Ještě než Green stačil odpovědět, něco explodovalo za jeho skupinou. Byl to granát nebo střela z raketometu, která omylem doletěla z bojové vřavy až k nim. Greena, Petersona i Johansona výbuch nezranil, ale odmrštil je a naprosto dezorientoval. Když se Johanson zvedl, viděl už jen zavírající se dveře.
„Ten syčák nemůže utéct. Nedostane se z toho domu,“ promluvil desátník Green drápajíc se na nohy.
Rich vešel do tmavé místnosti. Vzadu někdo byl. Moc se nehýbal. Potom se vojín rozkoukal. Na druhé straně ode dveří byli vězni. Spoutaní a s roubíky, Durnan si na nich možná zkoušel karate, protože vypadali značně zuboženě. Richovi se v hlavě začal rýsovat další postup. Vyhlédl si jednoho z rukojmí a přestřelil mu pouta.
„Vstávej. Zahraješ si na živej štít, tak si tu roli nepokaž,“ řekl a hlavní plasmové pistole popostrkoval vojína Conellyovou směrem k východu.
Dveře se otevřely.
„Ne! Petersone, nestřílej, má rukojmí!“ poručil Green.
„Snookie, vždyť je to Snookie!“ zanaříkal Michael Johanson.
„Nechte mě odejít a já jí pustím!“ křikl na ně Rich.
„Klidně ty močko, ale nech jí na pokoji!“ opětoval křikem Johanson.
Rich šel pomalu a kryl se unavenou vojínem Conellyovou. Prošli skrze díru v plotě. a mířili směrem k lesu. Johanson je pozoroval a se značným odstupem šel za nimi. A pak vybuchli. Miny byly ve stoprocentní funkčnosti.
„Néééééé..!“ řval Johanson a sklátil se v křiku k zemi, na které dál nešťastně klečel.
„Zemřel?“ zeptal se poručík Venom.
„Zemřel.“ odvětil desátník Green.
„Asi je to dobře, ale mohl nám ještě prozradit nějaké informace. Jsem si jistý, že Durnan měl jistě nějaké zajímavé,“ řekl poručík.
„Z jeho PipBoye se dá ještě leccos zjistit, už na tom také pracujeme. Zdá se, že měl data o nějakých pozoruhodných lokacích. Možná dalších vaultů. Třeba v nich jsou ještě nějací příslušníci lidské rasy. Jak říkám, ještě na tom pracujeme,“ promluvil Green. „Když jsem se k němu dostali, byl už prakticky mrtvej. Vykrvácel z krku. Byl to asi dost bolestivé, ale seržant si to zasloužil. Ta svině když nám tu ta svině nechala puštěnou autodestrukci. Ještě že na ní hoši přišli včas.“
„A co Johanson. Musí být na dně, když viděl, jak jí to roztrhalo,“ ptal se dál Venom.
„Akorát sedí a zarytě mlčí. Ale je to tvrdej voják, čas to snad zahojí. I když je to pro něj velká ztráta,“ povzdechl si Green. „Taky sem se vás chtěl zeptat, jak to vypadá s celým Navarrem? Jak to bude dál?“
„Hodně plasmových věží bylo zničeno při posledním útoku, v plotě jsou díry, nemáme ani jeden verbitid. Celé vybavení je poškozené. Na druhou stranu, co se týče boje, tak všechny nepřátele už jsme porazili. Ti, co přežili, byli uvězněni. Ke konci už nekladli moc velký odpor,“ vychrlil ze sebe poručík Venom.
„Akorát jsem slyšel, že ti v té chodbě, co vedla do lesa, zdrhli,“ řekl desátník.
„Asi utekli úplně pryč. Nikdo je už neviděl, takže asi do pustiny.“
„Když si myslí, že je to pro ně takhle lepší,“ povzdechl si Green. „A Chris je v pořádku?“
„Byl trochu roztřesený, ale už je v pohodě,“ odpověděl Venom. „Jo, ještě k těm co utekli. Ono je to jedno. Škoda jen, že u sebe měli ty zbraně a zbroje, toho je mi jediného líto. I sem přemýšlel, že všechny zajatce propustíme. Vyženeme je ze základny. Nevěřím jim natolik, abych je tu mohl nechat a tady jsou zbytečná přítěž.“
„Jak myslíte. Opravit to tu bude těžké. Zvlášť bez podpory Enklávy,“ zamyslel se desátník Green.
Pak přiběhl nějaký voják. Byl udýchaný. Po chvilce ze sebe dostal konečně co chtěl.
„Pane, kolem pumpy se usídlili úplně cizí lidé. Zřejmě ze San Francisca. V životě jsem je neviděl, ale mají spoustu zbraní. Povětšinou obyčejné, žádná hi-tech, ale je jich docela dost. Byl jsem tam jako zvěd a předpokládáme, že plánují útok.“
„Znovu budeme muset bojovat za náš druh,“ řekl odhodlaně Venom.
Konec třetí části
ZPĚT NA POVÍDKY
|
