Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Benny - Umřít jako voják...

"Chcípnětééé, ÁÁÁÁ!!!!!" Roger stál ukryt na pahorku za provizorním okopem, po kolena v bahně a pod vojenskými brýlemi mu z očí tekly slzy. Pevně svíral rukojeť M63 Stoneru upevněném na trojnožce a zoufale střílel po všem, co se tam pod ním dole hýbalo. Přes kouř z rozžhavené hlavně tam dolů stejně nebylo moc vidět a zmenšující se nábojový pás jako přesýpací hodiny odměřoval Rogerovi čas, který měl strávit na tomto světě.

Začalo to před dvěma měsíci. Roger byl členem velké armády podřízené Spojené republice. Po jaderné katastrofě se potomci Kanaďanů a amerických vojáků spojili a ač je to s podivem, založili Spojenou republiku. Ta zabrala část Jihovýchodní Kanady. Všechno by bylo docela ideální, až do doby, než se u města Chicago objevila podivná skupina obyvatel…
Organizace zvaná jako Bratrstvo oceli za pomoci moderních technologií začala rozšiřovat své teritorium až narazila na Spojenou republiku. A tak to všechno začalo. Pouhé hraniční přestřelky vysvětlované jako "chyby průzkumu" za čas propukly v otevřené vpády na kanadské území.
Bratrstvo oceli postupovalo rychle vpřed a za čas dorazila před kdysi velké město Ottawa, kde síly Spojené republiky narychlo vybudovaly své pozice.

Den první

"Hej, chlapi , naši četu právě přesunuli do obranné linie před městem. Už nebudeme střílet nájezdníky. Konečně opravdovej boj!!!" volal Jim a mával v ruce papírem strhnutým z oznamovací tabulky.
Jeho vpád na ubikace byl oslaven bujarým veselím a otevíráním lahví s chlastem.
Po mnoha měsících hlídání okolí města se konečně otevře možnost jak si prověřit svoje schopnosti v boji s nepřítelem, kterého nikdo z čety ještě neviděl.
"Hej, Rogere, co myslíš, jaký to bude, dávat jim na prdel?",křičel Jim na Rogera, ležícího na palandě.
"Asi dost těžký, jinak by se neprobojovali až sem, ne?"
Zavládlo ticho.
"Máš recht…",ozvalo se ode dveří, kde stál až doteď zcela nepovšimnut seržant Dark.
"Ostatně, přesunujeme se už za hodinu.",pokračoval.
Nadšení už zcela pominulo.
"Tak jedem, balíme…", huhlal si Jim zaraženě.

Na vojenské posteli spolu spali tři. Dole spal Roger. Nikdy ho zabíjení nějak extra nebavilo, ale udržovalo ho to alespoň ve zdánlivém pocitu, že dělá něco dobrého.
Uprostřed spal Alan. Byl to hromotluk měřící přes dva metry, typický nabuzený voják. Jinak tahoun celé čety a největší dříč. Přes záda měl obrovské tetování, lebku a zkřížené hnáty a pod tím nápis TVRDĚ A DESTRUKTIVNĚ. Jeho zařazení bylo jasné-kulometčík. Zrovna teď sedí na posteli, nohy mu visí dolů a on si v klidu čistí svůj kulomet. Tohle je jeho představa pohody. Z balením torny se nezatěžoval, všechno potřebné narval do kapes či jinak připevnil ke zbroji.
Úplně nahoře lehával Jim. Byl to veselý chlapík, taková ta psychologická podpora, které ale někdy máte chuť zakroutit krkem. Poté co přišel o celou rodinu se snažil uniknout realitě svými vtipy a žertíky a taky službou v armádě. Ostatně tohle měli všichni tři společné, armáda byla jejich domovem a oni považovali službu za něco víc než jen střílení a plazení v blátě. A ještě jednu věc měli společnou. Alan je přemluvil, ať se dají společně tetovat. A tak měli každý na pravém rameni nápis BOJUJ JAKO VOJÁK. Jak řekla Rogerova tehdejší přítelkyně: "Hnusné a kýčovité." Ale bylo to jejich.

"Jedem, jedem, jedem!!!! Postavte se tady na tohle místo, tak!!! Vyrovnat! Hergot vojáci, poručík je na cestě sem a vy nemáte upravený uniformy. Kurva, proti tomu co předvede poručík je to Bratrstvo určitě hadra!!!"
Za okamžik přijel před tuhle část obranného opevnění poručík Haxis a ani trochu nenadával. Mimoto sám vypadal, že týden nespal a ani se nijak neupravoval.
Rozhrnul mapu na kapotě jeepu a začal referovat.
"Situace je taková. Na jihu se nepříteli podařilo vyčistit ohniska odporu u jezera Ontario a na východě dobyli Montreal. Co z toho vyplývá? Že nikým nezadržován míří na Ottawu. Podle našich zpráv je těžce vyzbrojen, počítá se i z účastí pancéřovaných vozidel. Mimoto je vybaven technologií energozbrojí, která je u nás silně nedostatková. Váš úsek je Kota 34. Jste 500 metrů vzdálení od Koty 33, to je ten vyvýšený val támhle, a 650 metrů od Koty 35, což je série zákopů a kulometných hnízd tímhle směrem. Přibližně 200 metrů za vámi bude umístěno stanoviště minometů. Vaše pozice jsou oproti ostatním na pahorku a navíc jste silně zaminováni a opevněni. Nemusím vám určitě říkat, že jste strategický bod v oblasti. Pokud nepřítel obsadí tuto výšinu, budou to mít vaši sousedé a tudíž i ostatní velmi těžké. Proto je nutné tuto Kotu udržet za každou cenu. Nebudu vám lhát vojáci.
Nepřítel je silnější než my a mnohem lépe vyzbrojený. My ale bráníme svůj domov a své lidi. A tak škoda rány která padne vedle. Čekáme je tak za jeden dva dny. Mnoho zdaru. Bylo, ne, je mi ctí vám velet.
Poručík nasedl a odjel.
Chvíli tam ještě tak zaraženě stáli a koukali k obzoru, jako by snad měla smrt přijít hned teď. Poručíkovo závěrečné přeřeknutí si brali víc, než si byli ochotni připustit. Večer se opili a šli si do spacáků a dek užít poslední bezpečnou noc. Nížina rozprostírající se před nimi byla zatím klidná.

Den druhý

Ráno vstal první seržant a společně s hlídkou uvařil čaj a pak opatrně probudil vojáky. Jindy by křičel a poléval je vodou, ale tohle ráno bylo zvláštní. Byla zima a foukal vítr. Na východě už vycházelo slunce a tenkrát si i ti největší drsňáci uvědomili, že je to něco nádherného. Roger seděl v okopu a koukal do plechovky s čajem. Přemýšlel o tom, co z toho, když bude bojovat jako voják.
"Nad čím dumáš?", vyrušil ho Alan.
"Víš, to naše tetování. Říkám si, jestli to bude k něčemu dobrý, bojovat jako voják, když je to údajně prohraný…", přemýšlel nahlas Roger.
"Určitě to na něco je. A prohraný to určitě nejni. Beztak je zažene Jim těma svojima vtipama. Šak ty hajzly ještě nakopu.", děl přesvědčeně svým nářečím Alan.
"No jo, ale i tak, co bude potom? Budeš bojovat jako voják, a najednou co? Buď tě zabijou, nebo zajmou." řekl Roger a napil se.
"Nebo vyhrajem.", trval na své verzi Alan.
"No a co pak? Slyšel jsem, že kdysi dávno, se taky na tomhle světě bojovalo. Skoro pořád prej. A ti co se vrátili si užili pár minut slávy, ale nadosmrti prej měli depku a tak…"
"Hele, tak se mi zdá, že ti ten čaj nějak leze na mozek. Přestaň vykládat ty svoje rozumy a radši si uvědom, co nás učili v kasárnách."
K oběma vojákům přistoupil Jim.
"Hele, víte jaký je rozdíl mezi brahmínou a mutantem? Mutant má jeden blbej mozek a brahmína dva!! To je, co?!"
Roger a Jim se na sebe podívali, vzpomněli si na svůj rozhovor a hlasitě se rozesmáli. A naivka Jim byl rád, že se mu zas jednou povedl vtip…

K odpoledni se objevili na obzoru první uprchlíci. Na Kotě 34 viděli desítky lidí, prchajících od jezera Ontario. Od Montrealu se prý nevrátil nikdo. Teď už bylo něco cítit ve vzduchu. Vojáci se spolu moc nebavili. Každý se stáhl do sebe a přemýšlel o všem možném. Roger zase o tom, o čem včera.
I Jim přestal vtipkovat. Na Kotu 34 přidělili dalších asi dvacet ustupujících vojáků. Ostatní se kolem nich nahrnuli vyptávali se na nepřítele. Prošedivělý seržant, kterému však nemohlo být víc než čtyřicet, vyprávěl.
"Když zaútočili poprvé, nechtěl jsem uvěřit svým očím. Věřil jsem tomu, že zpevněná kevlarová zbroj je něco, chápete? Ale oni měli energozbroje, ale ne ty jako příslušníci našich jednotek u Montrealu. V těch svých zbrojích vypadali jako obrovská monstra. Drželi rotační kulomety, těžké kulomety, gaussovky, házeli plasmové granáty… A měli toho o mnoho víc než my. Já a mí muži jsme si za cíl vybrali jednoho a pálili do něj vším co jsme měli. Nejprve ho to zpomalilo ale šel a střílel dál. Až po deseti vteřinách jej to roztrhlo. A během těch deseti vteřin nám on a jeho spolubojovníci zabili osm našich chlapců. Ale zjistili jsme pár užitečných věcí. O boji s nimi- musíte se téměř pořád krýt, pak se objevit, rychle zaměřit cíl a vypálit dávku. Miřte buď na helmu, nebo taky na boky, tam mají vedení hydrauliky. Když je tam trefíte, za chvíli se už ani nepohnou. A ještě jedno, musíte se jich bát. Strach vás ochrání lépe než ta zbroj."

Večer byl zvláštní, na obzoru prý předsunuté stanoviště dalekohledy zahlédlo nějaké tečky na obzoru.
Je to nejlepší chvíle, kdy se ukazuje, kdo je opravdový přítel. Vojáci seděli kolem ohně, mlčky, každý koukal do plamenů a do tváří svých druhů. Za chvíli ticho pominulo a začalo povídání. Hloučky spolu mluvily o domovech, rodinách, někdy zase někdo všem řekl, co ho zrovna napadlo… Každý už to tak nějak tušil, měl to být poslední společný večer. Snědly se nejlepší konzervy, vypily vzácné Nuka-koly schovávané pro zvláštní příležitost.
"Jime, proč už neříkáš žádný vtipy?", obrátil se na Jima Roger.
"Není správnej čas. Jestli to přežiju, tak ti to řeknu. Je to fakt dobrej vtip. Nebo víš co, je hroznej. Jako většina mých vtipů.",sklonil Jim hlavu.
"Ale alespoň jsi ho vymyslel ty."
"Jo, to máš pravdu.",pousmál se Jim.
"Myslíte, že to bude tak hrozný, jak říkal ten serža?", zapojil se Alan do rozhovoru.
"No, když to sám viděl… Ale jsou to jenom lidi.",řekl Jim.
"To je na tom to nejhorší, že jsou to lidi…", smutně se pousmál Roger.
"Ste mý nejlepší kámoši.", pronesl Alan a stiskl oběma ruce.
Potom se mlčky zachoulil do deky a ten, kdo by se trochu pozorně díval, by viděl v očích tohohle obrovského vazouna slzy.

První výbuch se rozzářil do tmy a po něm další a další… Hlína prskala na všechny strany a k nebi létaly světlice. Roger koukl na Pipboye a bylo chvíli před půlnocí. Miny a granáty létaly všude kolem a nepřetržitě vybuchovaly. Světlice ozařovaly obraz zkázy. Každou minutou přibývaly další krátery a daleko vepředu se pomalým krokem sunuly k linii obrany temné postavy a několik obrněných vozidel…

Den poslední

Slunce už zase vycházelo a nikdo si jej nevšímal. Ukrývána v kráterech postupovala obrovská ocelová monstra kupředu a zběsilá palba ze všech stanovišť je zastavovala jen velmi těžce. Veliké ztráty a pořád se bojovalo. Létal granáty a rakety, kulky neustále bušily do kopce. Teď už nebyla žádná Kota 34.
Byla jen veliká rozrytá hrouda hlína a na ní trosky opevnění. Žádná bojová pozice, jen místo, kde se zoufalá lidská hráz snaží zastavit ocelový příboj. Jak řekl poručík, ubránit se za každou cenu.
Ta cena byla pro všechny jednotná, vlastní život. Roger pálil z M16, snažil se mířit podle rad šedivého seržanta. Zatím sejmul tři ty železné krámy, jak jim v duchu říkal. Vedle něj se o zbytek pytlů z pískem opíral Alan. Nabíjel další nábojový pás, aby se o chvíli později mohl vynořit, vypálit dlouhou dávku a zase se schovat. A tak to šlo pořád dál. Jim stál na u Alanova druhého boku a z brokovnice střílel pár metrů pod opevnění, kam už se přiblížili první nepřátelé. Snad každý už byl nějak zraněný, našlo se tomu vyhnout. Jim měl střepinu ve stehně, Alan už schytal pár kulek, krvácel ale na medika křičel, že je všechno v pořádku. Rogerovi zas plazmový výboj usmažil polovinu kevlarové zbroje. Obránců kvapem ubývalo, za chvíli přiběhli i lidé od minometů, nemělo už cenu střílet pod vysokým úhlem.A teď tam ti minometčíci stáli, údery o kámen odjišťovali miny a házeli je dolů na nepřítele.

Jim se zrovna vykláněl, aby zamířil a vtom ho zasáhla dávka z kulometu. Utrhlo mu to levou ruku.
"Doktora, doktora, doktora!!!!", ječel nepříčetně Alan a přitom dál střílel. Roger chvíli s neuvěřením koukal, jak doktor ze soupravy Paramedik tasí různé speciální stimpacky a vbodává je do třesoucího se Jima. Roger k němu přiskočil. "Jime, sakra, teďka nesmíš…"
Jim se ztěžka pousmál. "Chtěl ti říct ten svůj vtip, ale už asi nezbyde čas. Bolí to jak sviňa. Čau a dej na sebe bacha." Jim zavřel oči, párkrát to s ním cuklo a byl konec. Držel se dlouho. Ležel tam do pasu vysvlečený, jak ho medik oživoval a z ran mu vytékala krev. Mísila se z krví dalších, spojovala se v jednu velikou kaluž, ta se mísila se zemí, a v tom bahně co vzniklo, stáli poslední, co bránili svůj kus země a svůj kus života.
Dalších pár minut uplynulo.
"Podívej!!!" zařval Alan na Rogera a ukazoval ke Kotě 33.
Na jejím území právě stály postavy v energozbrojích.
Za další chvíli padla Kota 35.
Kotu 34 tvořila posádka dvou mužů. Roger a Alan zůstali jako poslední. Možná, že oba už v koutku duše mysleli na kapitulaci, ale ani jeden by to tom druhému nikdy nenavrhnul.
Vojáci v energozbrojích, už jich moc nezbylo, už dorazili pod okopy. První postava se právě sebejistě začala šplhat do kopce.
Alanův kulomet dostřílel. Roger se podíval, co se děje. Uviděl Alana, jak stojí nad mrtvým Jimem.
Okamžitě mu bylo jasné, co se bude dít dál.
"Alane, nedělej to!!!!!!!!!!!!"
Alan popadl Jimovu brokovnici. "Sbohem kluci"
Pak se rozběhl a seskočil dolů. Dopadl přímo na prvního ocelového vojáka. Ten si jej všiml, nakročil, aby odolal nárazu. Alan jej svou vahou srazil na zem a brokovnicí mu zblízka prostřelil helmu. Voják se složil. O sekundu později vedle něj dopadl prostřílený Alan.

"Chcípnětéééé, ÁÁÁ!!!!!!!! Roger stál ukryt na pahorku za provizorním okopem, po kolena v bahně a pod vojenskými brýlemi mu z očí tekly slzy…

Kulomet cvakl naprázdno. Roger dopadl na zem a zoufale mlátil rukou do země. Viděl jen jedinou možnost. Vzdát se. Náhle se podíval na Jima. Na holém rameni mu svítilo to kýčovité tetování.
A náhle dostal Roger odpověď na svou otázku ze včerejšího dne. Bojoval jako voják a napadlo ho, co potom. To potom bylo právě teď. A všichni mrtví spolubojovníci jasně ukazovali cestu. Teď už zbývalo jediné. Umřít jako voják. Nebylo pro co žít. Celá republika, kterou Roger tady bránil, se mu smrskla na malý kus rozbitého okopu. Ale pořád to byl jeho okop.
Popadl minometčíkovu krosnu plnou min, z kapsy vytáhl kostku Cordexu, a načasoval výbuch na třicet vteřin.. Hodil si batoh na záda, vstal a zvedl ruce nad hlavu.
"Ať mě teď nezabijou", mumlal si tiše.
Bez pobízení seběhl dolů ke svým nepřátelům. Seběhli se kolem něj, hrozní ve své velikosti.
"Prohledat", zašuměl hlas z malého reproduktoru na zbroji velitele. Srazili ho na zem.
Ozvalo se pípnutí, jakým Cordexová nálož označuje konec odpočítávání. Velitel sebou trhnul a pohlédl na batoh.
Plameny exploze je zabily všechny.

Umřel jako voják.

Věnováno všem lidem, jejichž hrdinství a nadšení pro správnou věc zneužívají politici k tak nehrdinským věcem…