Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
Mé kroky upadají do zeleného mechu, jehož přítomnost odhaduji kdesi pod změtí kůry, šlahounů a pro pohled do azurově nekonečného nebe se popínajících rostlin přes které se s lehkou námahou brodím. Tvář mi častují lehké poryvy jitřního vánku, přičemž se plně oddávám jeho podmanivé svěžesti. Postupuji hlouběji do čarokrásného lesa. Pociťuji hmatatelné všudypřítomné ticho, jež je sem tam protnuto veselým ptačím štěbetáním. Cítím se velmi příjemně a nezvykle odpočatě. Po chvíli bloumavé chůze a dávání větvím najevo své neoblomné přesvědčení jít dál, slyším hlasy. Neupadne mnoho písku času v zapomnění a dostávám se na místo odkud se ševel line. Tváře, tváře.. Všude.. Nezměrné množství lidí.. Nikoho neznám. Odvažuji se dál, prorážím si cestu davem a mé centrum sluchu odolává nenadálému zvýšení hladiny decibelů v dosahu.. Nemůžu dál, držím se za uši, mám pocit, že mi praskne hlava. Někdo mi položil ruku na rameno, pokouším se ohlédnout… Zastavuje se mi dech, marně se snažím neposlušné plíce probudit k životu.. Ty?! To snad ne.. Nevěřícně těkám očima po tváři přízračného zjevení a hledám si cestu do jejích očí.. Je to snad věčnost.. A poté… Pohled do tváře, který se mi naskytl vystřídal písek a ona zmizela s ním.. Všechno pojímá písek.. Stromy mizí v ničivé vlně vlezlých zrníček.. Tma.. „Ksakru! Debilní písek, já se na to..,“ než jsem dokončil tuhle peprnou nádavku měl sem v hubě jako na pískovišti.. Nic nového… Co mě na týhle planině může vůbec překvapit? Párek radškorpiónů s vervou se pasoucích na karavaně s pěkně blbým vedením? Mutant drtící okovanou hnátou nebohej šutr o kterej ten zelenej trotl díky svýmu scvrklýmu mozku smažícímu se v radioaktivní šťávě zakopl? Pochybuju.. Nechávám do cynicky šklebícího se ticha, největšího kámoše pustiny, doznít pár mých z řetězů utrhlejch myšlenek.. Pokouším se vstát, po chvilce jsem na nohou a můj pohled si to rázuje k obzoru a mně se znovu přehrává ten sen.. Byla to ona… Musela.. Proč? Ne, kašli na to.. Takhle se nikam nedostaneš a už vůbec ne, když se budeš litovat jako ten nejšpinavější feťák z Rena.. Prostě se to stalo.. Dohajzlu! Nejsem snad ňákej naivní zelenáč.. Je to moje chyba.. Sem ztracenej.. Pohodil sem hlavou v naději, že to všechno vytřesu a budu mít aspoň jeden všivej den na tomhle všivým světě v tomhle všivým čase chvíli klidu.. Protřel jsem si oči a líně zamžoural do provizorního ohniště.. Vážně umělecký dílo.. Zakroutil sem hlavou a začal se balit. Šlo to vcelku dobře, taky mě hnala vidina toho, že dneska konečně dojdu do Hubu, je tam pár lidí, kterejm prodám ty zajímavý věci z času, kdy jste neměli voči slepený zvětralým pískem a nebrodili se v brahminích sračkách den, co den.. Někdy mě chytaj tyhle filosofický úvahy o tom, jaký to tu bylo.. Jo, něco sem viděl.. Po větších městech je těhle zašlejch vzpomínek dost.. Ale planý představy jsou nic proti –šáhni si, spal se praxi-. Nezbejvá, než se snažit žít tak nějak na plnej plyn, avšak netvrdim, že je to nejlepší. Ono, když všechno míjíš ryhle jako hovado, nevšimneš si docela podstatnejch věcí, který tě pak můžou stát hodně ošklivej náraz.. A nejen tebe… Hodil jsem si bágl na záda, kde se po chvíli zápasení pohodlně usadil a na rameno jsem si pověsil svou věrnou kámošku-pumpovací brokovnici Benelli a vyrazil vstříc pustině.. „Konečně..,“ úlevně jsem si vydechl a prošel kolem pár stojících karavan čekajících na tuny písku, písku, potu, krve a písku.. Zmínil jsem se už o písku? Moje tvář čaruje ironickej úsměv.. Brahmíni express nechávám za zády.. Jsem neskutečně vyprahlej a unavenej, navíc se začíná šeřit, nejvyšší čas někam zapadnout.. Nemusím se rozhodovat dlouho a mířim k prvnímu baru, který se dostane do sféry mýho vidění..Pár kroků a ztrácím se v opráskanejch dveřích.. Už dávno si nedělám ňaký přehnaný nároky, proto mi tenhle zaplivanej bar s mastnejma sklenicema a rozviklanejma stoličkama bohatě stačí, vlastně jsem vděčnej za ten závan civilizace… Hned u vchodu si mě všíma podivínskej chlápek sedící v rohu, málokdy se po vás takhle někdo koukne.. Tady se nikdo do druhejch nesere.. Z důvodu, že nikdy nevíš, co je ten na protější straně lokálu zač a taky, že tu každýho svrbí prst na spoušti.. Teda aspoň dokud do sebe nehodí trochu tý mizerný pálenky.. Nějak si nevšímám toho, že ten chlap na mě pořád civí a vážim si cestu k baru.. Plešatej hostinské moc nelení a už mi plní “pohár zapomnění”.. „Díky..,“ odvětim suše a šoupnu mu pár zátek.. Vyklopim obsah do sebe a hodlám si poručit další, když tu na pultu přistane zlatka.. „To je na mě..,“ otáčím se a poznávám toho chlápka z rohu.. Co může chtít? Pochybuju, že je tu tak dobrosrdečnej každej.. O copak ti jde? Nechávám viset otázky ve vzduchu a kývám na něj.. „Fajn, ale tos nemusel… Nebo vypadám tak hrozně, že už mi musej kupovat pití?“ ušklíbnu se a složím si věci pod bar.. „A co když si chci jen zakonverzovat?“ ledabyle pokrčil rameny a nad jeho hustým obočím se rozbouřilo moře vrásek.. Plavý, dlouhý vlasy mu splývají s tváří, vypadá jako dobrák.. Ale není nejbezpečnější dát na první dojem.. „Takže nezávazný pohovořeníčko?“ netvrdím, že by mi kus tý řeči nepřišel po nekonečným bloumání pustinou vhod, navíc bych měl trochu upustit páru.. „Tak nějak..“ přívětivě se usmál a přisedl si vedle mě.. V tu chvíli se před námi skvěly sklenky… Napil jsem se a otočil se na chlapíka.. „Ah, promiň..,“ nevinně na mě vycenil žlutý usměv „..málem bych se zapomněl představit.. Já sem Shake…“ podal mi ruku.. „Mike..“ a pak už se celý večer stal jen změtí smíchu a nejrůznějších historek, ať již mých nebo jeho.. Moje životní pouť ho docela zaujala, i když sem záměrně vynechal pár časovejch úseků.. Prej, že nikdy nic podobnýho prej nezažil.. Ani toulky pustinou, ani boj o holej život, avšak paradoxně tu vo něj bojujem každej.. Jen všichni tak trochu po svym.. Vypadal docela mladě, ale ty práce, který za život vystřídal a to co zakusil ho docela zocelilo.. Říkal, že nikdy nic pořádnýho neudělal, nikdy nepomoh živý duši, asi pro ten strach z opuštění zaběhlýho životního stylu, možná se jen bál o kejhák.. „Hrdinství je na hovno, buď rád, že žiješ, jak žiješ..“ snažil jsem se ukončit naši debatu o patriotství.. „Tím mi chceš říct, že lituješ svýho života?“ s výrazem ubliženýho děcka se mi zadíval do očí.. „Tohle si podle mě nevybereš… Já neměl čas si to uvědomit, prostě jsem do toho všeho spad, tak ryhle, že nebyl čas stáhnout vocas a vypařit se.. Někdy jen lituju toho, co sem v tom životě posral..“ odmlčel sem se a rychle zapil rozpalující se žal… Teď ne! „Každý chybuje, jsme přece jen lidi..“ touhle větou mi chtěl očividně ulehčit, ale akorát mě to zabodlo kudlu ještě hloub do srdce… Místo odpovědi jsem jen pokýval… „Víš měl jsem sen..“ přetla jeho slova nit mlčení „.. chtěl jsem pomáhat lidem, dělat dobré věci, naplnit svůj život něčím lepším, než jen doufáním ve světlější zítřky.. Ale jsem prostě srab.. Měl jsem dost příležitostí něco změnit, vnést někam trochu dobrýho, ale zklamal jsem a hlavně sám sebe… Já…,“ gestem ruky jsem ho zastavil v dalším pokračování.. „Je to sakra pěkný někomu pomoct, to sakra jo.. Ale dokážeš přijmout následky? Víš jistě, že ten zbídačenéj chlápek na rohu není trnem v prdeli ňákýho místního bosse? Že ta holka je vážně čistá a nejde jí jen o podělanou dávku? A co ty? Dokážeš krvácet pro někoho, koho znáš pět minut? Nikdy nemáš jistotu a seš věčně sám, protože každej člověk, co se k tobě přidá většinou zemře.. KAŽDEJ! Sakra! Ser na hrdinství…“ tohle jsem asi přehnal, ale hrozně mi ji připomíná… Byla stejně naivní a bláhová, ale to jsem na ni miloval… Její sny a vize lepšího světa.. A pro ně taky umřela… Změnil se kurva svět?! NE! NE! Mohla bejt se mnou, chtěl sem s tim sbíráním těch cetek přestat.. Ale odkládal jsem to, protože se sypalo dost peněz a měli jsme se docela dobře… Zasranej kretén, měl jsem ho čekat… Obrátil jsem do sebe další skleničku a zahleděl do rýh na pultu.. Připomínají mi cesty… Cesty duší… „Musim na vzduch..“ vydechl jsem a vypotácel se ven… Byla chladná noc a nad tímhle tyjátrem se tiše skláněly hvězdy… Zbožňuju noční oblohu.. Slyšel jsem, že ještě před válkou bylo dost těžký něco takovýho spatřit, protože celej svět byl zahlecenej metropolema a svítící noční město sráželo viditelnost.. Vlasy mi jemně prohrábl vítr… Připomnělo mi to zase ji… Dop.. „Stalo se něco?“ zasáhla do mýho myšlenkovýho pochodu jeho slova.. „Ne.. Nech to bejt.. Já.. Chtěl bych..“ nadechl jsem se k omluvě, když v tom mi za zády zachraplal hlas.. „Pracky nahoru, žádný blbosti, zmetci… Doufám, že starýho Joea trochu podarujete..“ otočil sem se, abych v příšeří rozpoznal podsaditou postavu s nějakym kanónem u pasu.. Skvělý.. Instinktivně jsem chtěl šáhnout pro Berretu za pasem, ale moje čnící ruce mi to nedovolovali a díra v břiše nebyla příjemná vyhlídka… Navíc ulice zela prázdnotou a stejně pochybuju, že by nám někdo pomoh.. Dohajzlu.. A to sem cestou něco prodal, ty prachy mě teď hřejou v kapse a loučit se s nima nehodlám… Co teď? Ohlédl jsem se na Shakea.. Stál tam vzpřímeně a hrdě, jen ty ruce mu dodávali trošku komický vzezření.. Je na něm něco divnýho… Usmál se na mě a kývl… Co to sakra znamená? To jsem měl hned zjistit.. Ve vteřině skočil po tom chlápkovi, ten zaměřil hlaveň svý brokovnice na něj a do cesty mu poslal pár smrtonosnejch včelek.. „Sakra né!“ nevěřícně sem hleděl na to, jak odletěl pár metrů vzad… Nemůžu čekat.. Vytáh sem svou zbraň a vytřilel do toho zmrda celej zásobník.. Nemoh sem zastavit.. Vzpomínky a bolest mačkaly spoušť za mě… Pak už jsem jenom cvakal do temnoty.. Po tom, co běsnění mýho ukazováku začalo postrádat smysl, sem se sesunul na zem.. Nechtěl jsem se podívat směrem, kde sem hádal jeho zklíčenou duši.. Nechtěl jsem sehrát znovu tuhle roli.. Stačí někoho potkat, dát se s ním do řeči a za pár hodin plive krev a válí se ve vlastních střevech.. Sakra.. Otočil jsem se a sehnul se k němu.. Nezmohl jsem se na nic jinýho než na .. „Proč?“ něco mi, ale říkalo, že odpověď znám a to něco byla minulost.. Některý její pasáže nenávidím.. Zahleděl jsem se mu do očí, který se loučí s jiskrou života.. „Přijmul jsem následky…“ naposledy vydechl a já věděl, že si splnil sen… Nechal to všechno za sebou, jeho novej život skončil dřív než začal.. „Ty parchante…“ bezmocně sem mrštil pěstí do země a věřil bych tomu, že se než vykročil na poslední pouť, usmíval.. Made by Jacomo (meDoom@seznam.cz) |
