Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
Fallout
Vipero´s collection Byl večer když se to stalo… Lidé začaly řvát a utíkat v panice. Bylo to příšerné já byl schován za tlustou stěnou ochranné bariéry před radiací ale to co jsem stihl vidět v kamerách nezapomenu. Lidé co se vám před očima rozpadají, co křičí a přitom vidíte jak se jim kousky masa nepředstavitelnou silou oddělávají od těl. Začalo to. Třetí válka světa začala náhle. Slyšel jsem zvěsti o tom jak se někteří schovaly do tajných protijaderných krytech kde mohou žít po několik generací ale nevěřil jsem tomu. Nikdo nevěřil tomu co je nyní. Lidé se schovávají a ti co se stihly schovat do bunkrů by chtěly raději zemřít křik dětí a žen které umírají velmi pomalu v ukrutných bolestech… Jen jsme mohly sedět vyčkávat a poslouchat. Najednou se jedna exploze ozvala blízko. Byla to tak silná exploze že jste si mohly myslet že je za vámi. Najednou vše zhaslo. My jsme v Bunkru zůstaly hodně dlouho. S potravinami maximálně na 30 let i když po atomové válce už pak není určitě o co bojovat. A lidé se snad poučí…… Snad…... Fallout : Hledání Vaultu
Po několika letech v podzemí Po 10 letech jsem se rozhodl opustit podzemí a pokusit se podívat co zbylo po válce. Po válce která skončila tak náhle jako začala. Blížil jsem se chodbou k zakázaným dveřím. Hlídka mně moc dobře neviděla a tak mně chtěly zastavit když mně poznaly raději my uhly z cesty a jen dělaly jako že si mně nevšimly. Byly to staří známí už mnohokrát jsem se s nimi bavil o tom že jednou opustím město pod povrchem. A věděly že by mně nezastavily. Jenom uhly a nechaly mně projít.Za chvilku jsem došel ke vchodu u kterého jsem před deseti lety poprvé viděl umřít člověka tou Nejbrutálnější a nejpomalejší smrtí co jsem kdy viděl. Protiatomový oblek Jsem si nasoukal pečlivě a vzal sebou přenosný scanner ovzduší. Nevím co jsem čekal, myslel jsme že nebudu moci dýchat. K mému překvapení jsem zjistil že vzduch se dýchat dá. Bylo to neuvěřitelné Vzduch nesmrděl tolik jako předtím byl o něco čistí ale zbytky po explozích byly všude. Shnilé bílé kosti v písku, obrané bůh ví jakými tvory se matně leskly. Kdysi veliké budovy, byly rozpadlé a zbombardované. Město ve kterém jsem chodíval na koupaliště, město ve kterém jsem mněl rodinu a přátele, Tohle město už není a nebude. Radiace udělala svoje místo krásných a zelených parků jenom uschlé stromy a písek nebo studený beton teplotou stavený do šedé řeky která se táhla po celém městě. Vyděl jsem v dálce dalekohledem zvláštní tvory nevím čím ale připomínaly my přerostlé ještěrky takový ten druh gekončíka. Budu jim asi říkat Gekoni. Jejich kůže vypadají tvrdě a zuby ostře, když jsem viděl jak si jeden ten gekon vyhrabal krysu, (zvláštní tihle živočichové asi přežijí všechno) a rozkousl ji jako tyčinku. Měli bílou až našedlou kůži s Černými pruhy podélně. Dalšího půl roku jsem sbíral informace o městě a o těch tvorech. Na začátku hledání jsem našel ve starém zdemolovaném baráku skladiště s pitnou vodou. Zvláštní ani sem nezasáhla radiace asi díky olověné barvě co byla v celé místnosti (To asi pro větší chlad). Když jsem si udělal solidní zásoby vody a potravin vrátil jsem se k pozorování gekonů. Jednou jsem se rozhodl že se na ně podívám zblízka. To byla asi moje chyba. Když jsem se přiblížil, vypadal mírumilovně, byl vysoký asi metr deset. Ale pořád mi připomínal ještěrku na dvou tlapkách. A na rukách drápy. Taky vypadaly pěkně ostře. Dokud jsem neudělal prudší pohyb a ten drápek mi neskončil pod mou koženou bundou. Jen tak-tak, jsem cukl zpět ale rýhu po drápech asi budu mít dlouho. Pak jsem ho zkusil zabít. To víte hlad je hlad a konzervy a podobné jídlo mi už leze krkem. To co jsem si myslel zprvu o jejich kůži byla pravda nechtěl jsem plýtvat náboji a tak jsem si z vyčnívajícího ocelového trámu vyrobil improvizované kopí, jenom s broušením byl trochu problém. Zvláštní bylo že mně z podzemí nikdo nenásledoval a všiml jsem si že dokonce zavřely přístup. Zevnitř. Řekl jsem si že se budu muset naučit žít v tomto zničeném světě. Kopí bylo sice po delší práci skutečně ostré a pevné nicméně s gekonem jsem se sral nejmíň hodinu než se mi povedlo ho zneškodnit a patřičně rozkuchat na příděly. Nakonec jsem si zkusil z jeho kůže vyrobit primitivní brnění i když jsem se s tím sral další měsíc, nakonec se my podařilo vyrobit něco, co částečně připomínalo koženou zbroj. Gekoni mají druhou stranu kůže naprosto čistě tmavě Zelenou. Rozhodl jsem se že ta zelená půjde ven. S bílou skoro šedou barvou bych byl asi jenom přece vidět víc. Jednou jsem se takhle díval co se dá v městě vše najít našel jsem nějaký starý a po desíti a půl roku zrezivělý nůž, na kamenu to jde špatně ale nakonec jsem ho opět nabrousil alespoň částečně. Mám sice vojenský nůž od doby co jsem se ukryl v krytu ale toho je škoda, zatím. Vyzbrojen kopím a nožem a koženou vestou s rameny jsem se rozhodl podívat se do jiných měst Já byl jenom v městečku kde bylo asi tak 30 zbouraných panelových domů a pár domečků ale nikdo zde nežil. Jediné co mně děsilo bylo to že po atomové válce nebylo moc poznat že by kdy nějaká bomba spadla. Vzduch byl až podezřele čistý a šance že se planeta vzpamatuje po 10 letech je 1:1 000 000. Ale bylo tomu tak, skutečně se dalo žít i když zeleni nebylo moc spíše žádná, vím že pokud někdo přežil bude akutní nedostatek potravy. Dva dny jsem se cloumal pustinou směrem na sever až jsem došel k jinému městečku. Dokonce zde byly i lidé. Když jsem k nim šel s radostí u srdce málem mně zatrnulo. Mladá žena co seděla u ohně a u pasu mněla měch s vodou byla před mýma očima zabyta a oloupena. Lidé asi zešílely. Vraždit pro vodu a pro potravu. Když jsem přišel do první části města už se mně pokusil jeden mladý hoch okrást málem jsem mu zlomil ruky. Byl jsem totiž před tím než jsem šel do krytu členem námořní pěchoty. Jak to mohl chudák vědět. Trochu se divil když jsem mu dal napít a trochu jídla dokonce my i poděkoval a tak dlouho třásl rukou div my neupadla zvláštní jak rychle si najdete přátelé. Ale v této oblasti jsem neviděl žádného gekona… a žádnou Gekonní kůži. Rozhodl jsem se že tohle město opustím po dalších třech přepadeních jsem se cítil jako ve středověku. Lidé tomuto místu začali říkat duna protože leželo na úpatí veliké písečné duny. Tak jsem si do bločku poznačil přibližnou lokaci kde jsem a vyrazil zase dál ale tentokrát na východ. Hned k večeru jsem si všiml že mně sleduje ten jeden hoch co jsem ho potkal v duně. Chvilku jsem se dal do běhu a hned za první betonovou zdí si na něj počkal. "Proč mně sleduješ?!" Zeptal jsem se ho výhružně on se na mně podíval a zbledl..pak asi omdlel… vzbudil se asi o hodinku později to jsem si už našel místečko kde jsem rozdělal i oheň a Přichystal i porci navíc. Hoch trochu znejistěl ale nakonec se mně zeptal zdali bych mu zbytek nemohl dát (Jak zvláštní v Duně mu lidé asi moc vstříc nešli) "ne zbytek ti nedám!" řekl jsem rázně a čekal co udělá. Neudělal nic. Jenom si sedl a díval se na Gekonní maso na špejli Nakonec jsem mu řekl že zbytky mu dávat nebudu že není zvíře a nabídnul mu celou porci hocha to povalilo. Asi moc lidí co se podělí nepoznal. Mohlo mu být takových 14 let byl děsně pohublý. A bylo na něm poznat že asi toho zažil mnohem více než já. Já moc nemluvil on taky ne akorát jednou když jsem se ho zeptal jak se jmenuje odpověděl že Harry. Pomalu jsem ho začal učit jak zabýt gekona ať nám to jde rychleji.. zbraně se nám o gekonní kůži dost tupí a tak jsme získaly i dost velikou praxi v broušení. Uběhly další tři dny než jsem začal přemýšlet co podniknout. Rozhodl jsem se že se pokusím získat nějaké informace o těch Vaultech. Náhodou jsem narazil na nějaké papíry ve městě odkud jsem, do mapky jsem si ho zapsal jako Staré Město. A v těch papírech byla zmínka o podzemních bunkrech schopných fungovat několik 10ti letí. Mají být někde na Jiho-Západní části Ameriky Od Starého města. Takže se zase vracet. Stejně jsem chtěl podat správu o svém nálezu. A tak jsme vyrazily zpět k mému prvnímu domovu. Zase jsme šli zpět. Tentokráte jsme se ale vyhnuly Duně. Při cestě "domů" jsme sundaly ještě jednoho gekona a Harrymu vyrobil taky jednoduchou koženou vestu. Zkontroloval jsem co u sebe mám. S cesty co jsem absolvoval my zbylo kopí vesta z Gekonní kůže, nůž (ten vyrobený jsem dal Harrymu) a láhev s vodou na jeden den. Pistoly baretu 9mm a dva zásobníky po 15ti nábojích. Tu jsem pečlivě zajistil a zabalil ve zbytku gekonní kůže. Kdo ví kdy ji použiji je sice zabalená a zajištěná ale je připravená k okamžitému použití.když jsme k soumraku dorazily ke Starému městu tak jsme si všiml několik rychlých stínů mezi betonovými zdmi. Harry se začal krčit a vyděšeně ukázal kdesi za roh. Já nic neviděl ale ať to bylo cokoli asi se toho Harry bojí opravdu hodně. Otevřel jsem u hlavní brány malou krabičku ve zdi a vytáhl baterku… Jak se dalo čekat zrezivělá a nefunkční. A tak jsem rozdělal rychle oheň. A vyrobil se starého stromu improvizované pochodně. Nic jsem neviděl ale Harry strnule ležel na zemi a kopí mněl připravené použít. "Co se děje?" zeptal jsem se ho konečně po dlouhé době mlčení. "To…Tam…Ono to…." Více jsem z něj nedostal.. Trvalo to asi tak dvě hodinky a pak jsem ty pohyby zaregistroval i já, byly zatraceně blízko. Nebyly to lidé ale divné potvory s kožichem. Jeden se najednou otočil na mně vyděl jsem ho celkem zblízka. Byl veliký jako člověk ale mněl asi tři obrovské drápy. "dráp Smrti!" Řekl Harry. "DeathClaw?" Zopakoval jsem po něm. "Ano jsou velice mrštní a opravdu silní!" řekl vyděšeně. Z pohledu co mněl ve tváři se s nimi nejednou setkal a asi se s ním setkaly i jeho rodiče když jsem se ho ptal na rodiče jenom se schoulil a nic neříkal… Takže "Deathclaw" řekl jsem a vytáhl baretu. Čekal jsem co se bude dít ale najednou se deathclawové rozprchli. "Co se děje?" Zeptal jsem se nahlas sám sebe. "Svítá oni zalézají" Řekl Harry. A Pak jsem s pokusil dostat do bunkru když otevřela hlídka nevěřila vlastním očím myslely si že jsem dávno umřel. Dounber a Gordn si mně nevěřícně prohlédly Potřebuji mluvit s velitelem. Řekl jsem když jsem se s nimi patřičně přivítal. "No, to bud problém" Řekl Dounber a smutně se podíval na Gordna. "Co se stalo?" Zeptal jsem se. "Vypukly nepoje Jacku, Lidé začínají mít nedostatek zdrojů" Řekl smutně. On byl jeden z těch se kterými jsem si hrával kdysi venku na písku, na koupališti. Ale teď je zněj nejlepší střelec jakého znám. "Velitel i Josua byly zabiti a potom si lidé uvědomily co provedly a tak se vše urovnalo" Dodal smutně Dounber. Musel jsem se tedy podívat po podzemí co se dá využít venku. Napřed jsem šel na hlavní stanoviště velícího a pak zapnul dlouho nepoužívaný reproduktor. "Přátelé!" Řekl jsem a pokračoval po utišení. "Byl jsem dlouho pryč z podzemí, venku se dá žít když se přizpůsobíte vzduch je o něco čistí je to zázrak že po 10 letech v podzemí máme znovu možnost vrátit se na povrch záleží ovšem jen na vás mohu vám ukázat kde seženete vodu a mám i pár informací o zvěři která zde žije bude i jídlo když nebudeme plýtvat a šetřit! Jenom jsem vám chtěl oznámit že byste mněly podzemí využívat jako domov a začít spolupracovat." Jeden muž se ke mně postavil a zeptal se mně zdali si nemyslím že jsem nový velící. "Nikoli příteli, já odcházím hledat podzemní kryt s názvem Vault" Řekl jsem a ostatní nechápaly proč chci odejít. Jediné co jsem si tedy vzal z podzemí, byla puška a 30 nábojů. Gordnovy jsem ještě řekl že jeho práce bude mít konečně smysl bude si muset dávat na nájezdníky kterých se určitě hemží celý svět a taky na Deathclawy kterých jsou v noci plné zbytky města. Věci jsme mněl přichystané, zbraně nabyté a zajištěné. Kopí připraveno a nože nabroušené. Vyrazily jsme směrem na Severo-Východ. Vyrazily jsme hledat Vault. Hledání Vaultu část první Konečně jsem vyrazil Harry mohl zůstat ve starém městě, nicméně chtěl jít semnou. Po 6ti hodinách se začalo stmívat a tak jsme zpomalily, nerad bych se setkal s Deathclawy v nepřipraveném stavu baretu jsem dal harrymu a naučil ho teoreticky jak se střílí, ale aby střílel opravdu jenom v nutnosti. Říkal jsem si že bych si zkusil vyrobit luk, ale není tu nikde vhodný materiál a ani možnosti vyrobit šípy, a tak mně to přešlo. Byl večer když na nás poprvé zaútočily Deathclawové. Zrovna jsem se chystal usnout, když Harry vykřikl. Vstal jsem, ale jediné co jsem mněl po ruce byl nůž, tak jsem skočil po Deathclawovy, který sekl Harryho do hrudi. Asi jsem si moc věřil, jenže mně Deathclaw nabral a odhodil jako kámen. Když jsem se vzpamatoval Harry už střílel do Deathclawa. Bylo to zajímavé, při každém zásahu se v měsíčním svitu objevil na zádech Deathclawa větší trychtýřek krve, a zasmrděla spálená kůže. Znovu jsem vstal ale tentokráte nabyl pušku zamířil a vystřelil. Nic moc se nestalo. Deathclaw sebou mírně škubl a jinak se vrátil k Harrymu. Tomu už nikdo nepomůže. A to jsem si ho i oblíbil. PRÁSK! Ozvalo se, a znova, a znova. Deathclawové se rozprchli. Otočil jsme se odkud vycházela střelba a uviděl jsem člověka. Byl asi tak metr šedesát vysoký a mněl blonďaté vlasy. V rukou držel pušku. A mněl na sobě černou oženou zbroj bunda s přidělanými okovanými rameny. "Zdravím, říkají my Thorax" Řekl přívětivě a sklonil se k jedinému mrtvému Deathclawovy a začal z něj stahovat kůži. (10 let je dlouhá doba a tak jsem se nedivil že je se vším smířený) "Jak dlouho jste na cestách?" Zeptal se mně. "Cestuji teprve šestý den a pocházím z města na Jiho-Západu. "Asi byste mněl vědět, že Deathclawové chodí večer na lov. Vybírají si živočichy kteří nejsou ve velikém počtu" "Vy jim říkáte taky Deathclawové?" Udiveně jsem se ho zeptal. "Ano, je to asi nejpřesnější označení a už jim tak říká dost lidí" Odpověděl s úsměvem. "Co jste to použil za náboje že se tak ti deathclawové rozprchli?" Začal jsem konverzací, a nabídl Thoraxovi místo u ohně. "Používám starou pušku na lov ale mám do nábojů udělané zářezy do půli projektilu" "Chápu" Řekl jsem. "Kde máte namířeno? Příteli?" Řekl Thorax. "Někde jsem četl že existují podzemní kryty, kde lidé žijí bez problému, a že mají možnosti jak vyrobit jídlo a jak očistit vodu. A tak je hledám, abych je požádal o pomoc" "Vskutku ambiciózní" Dodal Thorax. "A to teď půjdete sám?" Zeptal se když bylo dlouho ticho. "Asi ano, leda byste se nechtěl přidat?" "Mile rád!" Odpověděl Thorax na mou nabídku. Jenom jsem si vzal jídlo nůž a kopí od Harryho a přikryl ho jeho starým potrhaným gekonním brněním. Podal jsem Thoraxovi nůž on my na oplátku daroval pár nábojů pro baretu. Asi my věřil hodně, protože munice je asi opravdu drahá, když je jí málo. Daroval jsem Thoraxovy i Harryho kopí s radostí si ho vzal, prý alespoň ušetří náboje. Já si baretu schoval do improvizovaného batohu z gekonní kůže. Už jsem šel konečně s někým kdo boji rozumí a myslím že se nám i bude dařit. Jen doufám že se Thoraxovy nestane to co harrymu. Jsme zvědavý kde až se dostaneme Začalo se rozednívat a tak jsme vyrazily dál Severo-Východně. Hledat Vault. Místo kde nám možná pomohou s přežitím. To be continue
|
