Mé jméno je John. Přesněji John Carvis, plukovník 16. pozemního praporu USA. Ale k čertu s tím! Má mnohaletá služba u armády je již minulostí. Bojoval jsem, když ještě bylo za co bojovat. Bojoval jsem za Ameriku, za mír a svobodu. Nic takového už ale neexistuje. Pod názvem "USA" se teď skrývá jen banda nenasytných pijavic, zfanatizovaných touhou po moci. Proto jsem také odešel. Nerad vzpomínám na ty časy..

Se svou skupinou jsem opustil základnu, měli jsme jít do boje. Tou dobou jsme už byli rozhodnuti. Všech třiadvacet mužů spolu se mnou se odchýlilo z kurzu směrem na východ. Zmizeli jsme mezi skalními útesy. V zádech jsme měli jen kouř z hořící základny. Oblaka dýmu stoupala k nebi jako delfíni, kteří plavou nahoru k hladině za vzduchem. Naši pevnost pravděpodobně dobyli, ale na tom už nezáleží. Čekalo nás mnoho týdnů v poušti. Zásoby jídla a vody brzy došly a byli jsme odkázáni jen sami na sebe. Poušť je nehostinné místo. Těžko říct, jestli je lepší ve dne nebo v noci. Sluneční žár a vyprahlá pustina okolo nebo chlad a zima a nebezpečí útoku predátorů? Několik nás odpadlo, buď zemřeli nedostatkem vody nebo je dostala některá z těch pouštních bestií. Sužováni hladem a žízní jsme však stále šli směrem na východ. Dál od všeho toho pekla.

Občas jsme narazili na místa, kde bylo trochu vody nebo se nám podařilo ulovit nějakou tu ještěrku, kterou jsme pak upekli na ohni. Stále jsme však šli dál a dál a hledali místo, kde se usadit. Nějakou lidskou bytost, osadu, místo. Asi po měsíci putování jsme v dáli spatřili kouř. Vydali jsme se tedy tím směrem. Bylo tam několik stanů a uprostřed záře - pravděpodobně táborový oheň. Opatrně jsme se blížili. V dáli byl slyšet řev, jenž každým krokem nabýval na intenzitě. Když jsme byli už jen pár metrů od ohniště, tiše ukryti za stany, naskytl se nám pohled na něco příšerného - několik žen a dětí bylo přivázáno ke kůlům. Kolem stáli nějací divoši, či snad bandité, kteří je bičovali a mlátili. Ano, byli to nějací nájezdníci nebo bandité. Ten, co stál nejblíž měl za pasem pistoli. I v té tmě to šlo zřetelně rozeznat. Byli sice v přesile, ale jejich zbraně se nemohly srovnávat s našimi. Pár pušek, brokovnic, několik pistolí. Zbytek byl vyzbrojen noži a oštěpy vlastní výroby.

Teď nebo nikdy - dal jsem povel ke střelbě a vzápětí byly slyšet jen rány a křik. V táboře banditů zavládl zmatek. Zranění pobíhali sem a tam nebo se zoufale rozhlíželi okolo ve snaze zjistit, co se děje. Celý tábor zaplavil hluk výstřelů ze samopalů a explozí granátů. To je naše bitva! A nebude první, ani poslední !! Když padl k zemi poslední bandita, již vycházelo slunce. Mí přátelé rozvázali zajatce a pomohli zraněným. Několik mých mužů přišlo o život. Dodnes vzpomínám jak je ti hajzlové zabili. Stál jsem tam a nemohl nic dělat. Střílel jsem po dalších, kteří se po mě sápali…

Zajatci pocházeli z nedaleké vesnice. Před několika dny na ně zaútočili nájezdníci. Vesnici vypálili a vyrabovali. Muže zabili. Ženy a děti odvlekli do zajetí. Chtěli je snad prodat otrokářům. Dvanáct žen a osm dětí různého věku. Putovali jsme dál na východ a pak na jih, než jsme dorazili do nádherného údolí, chráněného z obou stran skalami. Tam jsme založili vesnici a žili několik let. Nejstaršímu chlapci bylo 15 let a měl jméno Joshua. Staral jsem se o něj, jakoby to byl můj syn. Naučil jsem ho bránit se, zacházet se zbraní, lovit zvěř a po večerech jsem mu vyprávěl zážitky z našich misí. Říkal, že by chtěl být vojákem a bojovat za Ameriku, tak jako já …

Ach, Bože, Joshua. Kdyby teď byl se mnou.. Proč jsem jen na něj nedával větší pozor. Naši vesnici napadli vojáci. Hledali vojenské zběhy - nás. Dozvěděl jsem se, že na mou hlavu byla vypsána odměna a vesnici dobyli a zničili. Bránili jsme statečně, jako za starých časů.. Ale proti tankům a minometům nemá pár chlapů s puškama šanci. Ani nevím, jak jsem to přežil. Probudil jsem se a bylo již po všem. Prohledali celou vesnici, ale mě nenašli. Zřejmě dospěli k názoru, že jsem mrtvý a odtáhli. Ležel jsem asi dvě hodiny v troskách jedné z budov, než jsem se odvážil zvednout. Sakra, asi mám zlomenou ruku! Zabral jsem ze všech sil a odvalil kus ocelového trámu, pod kterým jsem ležel. Postavil jsem se a rozhlédl okolo. Všude bylo ticho. Z celé vesnice zbyly jen trosky a všude se válela mrtvá těla mých přátel. Hledal jsem Joshuu a nakonec jsem ho našel. Ležel s vojenskou přilbou na hlavě a s MP5A3kou opřenou o kolena. Byl mrtvý… Ti bastardi!!! Zabili je všechny …

Se slzami v očích jsem pohřbil svého přítele a nad jeho hrobem jsem přísahal: "Já tě pomstím!"

Dal jsem dohromady všechny potřebné zásoby. Jídlo a vodu na několik týdnů. Pár drobností a hlavně svůj kvér, k tomu pár granátů a cordexovou trhavinu, co mi zbyla ještě ze starých časů vojenské služby.

Se zbraní v ruce a přilbou na hlavě vykročil jsem do pustiny s jediným úmyslem - najít a zabít ty vrahy. Nevím, jak budu soupeřit s desítkami tisíc vojáků. Ale splnil jsem přísahu a na vlastní pěst se vydám po stopách těch vrahů …