Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Saruman.M - Odvrácená strana pustiny Nevím proč, ale vždycky jsem toužila po tom, stát se dobrodruhem. Snad za to mohla sláva, kterou tito hrdinové požívali, snad svoboda, které měli více něž kdokoliv jiný v pustině. Jiné důvody, které by mě k tomu snu mohly vést, jsem již buďto zapomněla, nebo jsem je ani nikdy neznala. Možná to byl jen pocit, podvědomá touha, netuším. Rozhlížím se po obzoru, opět nic, jako už poslední týdny vždy. Stojím na vrcholku ohromného kopce, vidím na míle daleko, ale nic, prostě nic. Nikde nikdo. Netuším, kde vlastně jsem a co si teď počnu. Zásoby pomalu docházejí a já už v batohu krom několika málo plechovek starých fazolí a uzeného masa nemám ani kousínek jídla. Tahle část pustiny je snad prokletá. Musel mě zmást, ten bastard, sledovala jsem ho tak dlouho a on mě nakonec ošálil. Jeho jméno budu proklínat až do konce života. Vyrazil s karavanou, to vím, společně se svými dvěma přítelíčky. Když byli asi tři dny od města, povraždili v noci zbytek výpravy a vše, co mohli unést, ukradli. Poté cestovali na východ, asi týden. Dál nevím, jejich stopy končili v kamenitému údolí, tam mi zmizeli. Vypadalo to tam všude tak stejně, k čertu. Mohla jsem teď být někde úplně jinde, v Aradu, mé rodné domovině. Proč já odtud jen odcházela, já hloupá. Vím proč, chtěla jsem být dobrodruh, tak to bylo. Nechtěla jsem žít pohodlný a bezpečný život, já musela být dobrodruh. Prodávát věci v krámku, to přece nebyl můj úděl. Moc se tak vrátit, dala bych svému mladému já pěkných pár facek. Vzpomínám si na ten den, kdy jsem se rozhodla. Začalo to tak nevinně. Otvírala jsem zrovna obchod, když za mnou přišla Helen, moje kamarádka. "Víš co je nového?," zeptala se mě. "Do města přijela karavana, má zboží ze severních osad. Zrovínka jsem si od jednoho strážce co s ní byl, koupila tohle," načež vytáhla nějakou bezcennou cetku a pyšně ní zamávala. "To ale není to hlavní," pokračovala. "Přijel s nimi i Derek Fyn, víš, ten slavný dobrodruh, ten co zachránil svoji rodnou vesnici a teďka putuje pustinou a pomáhá nevinným a bezbranným. Je v hospodě u Ohnivého geckona. Prý tam vypráví příběhy, co zažil na svých posledních cestách." Víc jsem vědět nemusela.Vyrazila jsem vpřed, při čemž jsem Helen téměř povalila na zem, a utíkala rovnou do hospody. Derek Fyn byl můj idol. S nadšením jsem poslouchala všechny ty tlachy, které o něm vykládali různí poutníci a obchodníci, téměř všechny jeho hrdinské příběhy jsem znala zpaměti. U Ohnivého geckona bylo v ten den opravdu živo. Ve vnitř se tísnilo snad třicet lidí a všichni se zaujetím poslouchali jediného muže, Dereka. Vyprávěl zrovna o tom, jak se skupinkou svých přátel osvobodili rodinu jednoho farmáře z rukou podlých banditů a potom jí ještě našli zatoulanou brahmínu. Tenhle příběh byl nový, ten jsem neznala. Se zaujetím jsem ho poslouchala a když skončil, tleskala jsem mu jako o život. Derek Fyn uměl skvěle vyprávět. Možná že právě to byl důvod, proč ho měli lidi tak rádi. Ano, na mé první dobrodružství se nedá zapomenout. Tehdy mi bylo devatenáct, teď je mi skoro třicet. Jak moc se toho od té doby změnilo. Blíží se noc. Slunce už zapadlo a na nebi se objevují první hvězdy. Asi to vážně nemá cenu. Utekl mi, zase, možná to byla poslední šance ho dostat, ale tím, že budu bloumat pustinou, to sotva napravím. Půjdu na západ, tam by to mělo být k civilizaci nejblíž. Vyrazím hned teď, procestuju celou noc a spát půjdu až ráno, tak to udělám. Toho zloducha chytnu jindy, snad. Vsadím se, že Derek by se nevrátil. Každé dobrodružství dotahoval až do konce. Za každou cenu, ať ztratil sebevíc lidí. Když to vezmu z dnešního pohledu, byl to v podstatě jen sobec. Nebýt jeho družiny, už dávno by ho pohltila pustina. Tehdy jsem to však ještě nevěděla. Všímala jsem si jen jeho a ti ostatní dobrodruzi, co tiše seděli u stolu na kraji místnosti, mě nezajímali. Můj obdiv patřil jen Derekovi. Když se uklonil, aby poděkoval za potlesk, skoro se mi podlomily kolena. A potom to přišlo. Derek Fyn se napil ze svého korbele a pronesl řeč, která mi změnila život. "Vážení posluchači, jak jistě víte, přicházím k vám, do krásného města Aradu, z divokého severu. Bandité a nájezdníci plundrují tamější osady, krutí samovládci terorizují nevinné. Mě a mé družině, jako největším hrdinům této oblasti, nezbývá, než zakročit. Ježto však při našem minulém dobrodružství zahynulo několik z nás, žádáme ty, jež svou odvážní, aby doplnili naše ztráty. Pevně věřím, že mezi vámi tací jsou." Po tomto proslovu se rozhlédl po lokále a hledal mezi návštěvníky první adepty. Ruka mi samovolně vystřelila vzhůru a já, plná nadšení, křičela. "Tady jednoho máte!" Všichni se smáli, dokonce i Derek, ale mou žádost neodmítl. "Každý musí nějak začít," řekl a lokál konečně zmlkl. Během hodiny se k jeho družině přidali ještě další tři lidé, dokonce i Helen, která přiběhla jen pár minut po mně, a potom začala velká oslava. Svítá. Asi už bych měla jít spát. Unavená jsem na to dost. Cestovat den a noc v kuse, to je skoro víc, než dokážu zvládnout. Nicméně, předtím neuškodí ještě trocha fazolí. Jsou sice hnusné, hnusnější něž jakékoliv jiné jídlo, které jsem kdy jedla, ale pořád lepší než hladovat. Zajímalo by mě, jak daleko to je k nejbližšímu městu. S lidmi jsem nemluvila už více než měsíc, ještě chvíli, a ta samota mi začne lézt na mozek. U Ohnivého Geckona bylo hodně jídla, a jak dobře chutnalo. Lidí taky víc než dost. Škoda, že si z té oslavy pamatuju tak málo. Strašně jsem se tehdy opila. Nikdy předtím jsem si nedala víc než sklenku, možná dvě, a najednou toho bylo tolik. Ani nevím, co jsem tam všechno vyvedla, vím jen, že mi hospodský strašně nadával a já se tomu smála. No, možná, že zapomenout bylo přece jen lepší. Když jsem se den nato probudila, dobrodruhové už byli pryč. Vyrazili časně ráno, a opilá žena, která ležela pod stolem, je nejspíš nezajímala. Kdybych to ještě tehdy zabalila, mohlo být vše opět v pořádku. Ale já nechtěla, chtěla jsem co nejdřív vyrazit za nimi a tak se i stalo. V poledne, když už mi bylo o něco lépe, jsem vzala všechny peníze, které jsem naspořila, a koupila si za ně pěkný plášť a zásoby na pár dní cesty. Derek Fyn přece říkal, že severní osady leží nedaleko. Letmo jsem od obchodníka, který mi zboží prodal, zjistila kudy na sever, zastrčila si zbylé peníze do kapes, a vyrazila. Pojem nedaleko se však různil v mé a Derekově mysli. Když jsem opouštěla město, ani zdaleka jsem netušila, jak náročná pouť mě čeká. Slunce pálilo, zem byla tak drsná a horká, tohle mi o pustině nikdy nikdo neřekl. Ve městě byl alespoň stín, tady vůbec nic. Nebylo se kam schovat. Prvotní nadšení během chvíle zmizelo, nahradila jej bolest nohou a neuvěřitelná žízeň. Půlku zásob vody jsem vyplýtvala za dvě hodiny a stejně mi to bylo málo. Tehdy jsem začala poprvé pochybovat. Stojí to vůbec za to utrpení, byla má první otázka. A to jsem nebyla ani v dvacetině. Cestou jsem strávila sotva pět hodin, ale měla jsem pocit, jako bych putovala týdny. Unavená jsem se svalila na zem a jakkoliv byla horká a drsná, během chvilky jsem na ní usnula. Civilizace pořád v nedohlednu. Týden strávený hledáním na tom nic nezměnil. Ale cítím, že se pomalu blíží, musí. Přece nemůže být všude jen pustina. Zásoby skoro došly, zbyly už jen ty prokleté fazole. A ani ty mi nevydrží déle než týden. Pokud v nejbližší době nenajdu město, či aspoň vesnici, skončím jako potrava mrchožroutů. Já, která považuje pustinu za svůj domov. I tehdy, když jsem se probudila s bolestí po celém těle, žíznivá a hladová, jsem myslela, že zahynu. Touha mě však opět vyhnala na cestu. Mým snem o dobrodružství neotřásl ani tento zážitek. V ten den jsem ušla daleko víc, než předtím. Večer jsem dojedla poslední zbytky, věřila jsem totiž, že do osady dorazím nejpozději v poledne dalšího dne, poté jsem klidně usnula. Další probuzení bylo strašné, snad ještě horší, než to první, tentokrát mě však vedla vidina blížící se osady a já se hrdě vydala vpřed. Čekalo mě zklamaní. Ač bylo již dávno po poledni, cíl své cesty jsem ani nezahlédla. Spát jsem šla bez jídla, unavená víc než kdykoliv předtím. Třetí a čtvrtý den následoval. Opět nic. I přes mou velkou snahu šetřit mi čtvrtý den odpoledne došla voda. Ovládla mě beznaděj a já čekala na nejhorší. Pátý den jsem nevydržela. Mé unavené tělo se již nedokázalo hýbat. Padla jsem k zemi, čekajíc na smrt. Možná za to mohla vyšší vůle, možná to byla náhoda, ale v tu noc šla kolem karavana, mířila na sever stejně jako já. Našli mé bezvládné tělo a ošetřili ho. Jejich vůdce byl laskavý postarší muž, který se pořád smál. Když jsem se konečně probrala, navrhl mi, abych se k nim přidala. "Slečinko, nemůžeš se jen tak sama toulat pustinou. Už si mohla být dávno mrtvá," řekl a káravě si mě prohlížel. "Takové pěkné holky by přece byla škoda." Chtěla jsem mu poděkovat, ale má vyschlá ústa mi nedovolily promluvit. "Nemusíš děkovat, starej Abe vždycky rád pomůže cizincům v nesnázích. Ale víš co, mám v karavaně jedno volný místo, kdybys měla zájem. Jedeme do Eugenu, na sever. Každá pomoc bude dobrá. Co ty na to?" Rukou jsem mu naznačila, že potřebuju pít. Kývl a vytáhl z kapsy svou placatku. "To ti rozváže jazyk, děvenko," zazubil se. Nevím, co to bylo za patok, asi silně řěděná whiskey, ale vypila jsem mu ji skoro celou. Moc ho to nepotěšilo. "Já, já musím jinam. Do Tharnu… teda, alespoň myslím." Hádala jsem. Ve skutečnosti jsem nevěděla, jestli mám jít opravdu tam. Název toho města mi utkvěl v hlavě z oslavy, tuším to vzpomenul jeden z těch dobrodruhů za stolem, ale, možná to řekl jen tak. Možná šli úplně do jiného města. "Do Tharnu? To je nebezpečné místo, děvče. Někdo tak nezkušený jako ty by tam mohl skončit opravdu zle. Každopádně to ale mám po cestě. Sice se tam nebudeme zastavovat, ale kousek odtud tě můžeme vyhodit," navrhnul on. "Tak dobrá," zněla má odpověď. Od té doby jsem cestovala s nimi. Konečně. Dnes, po dvou týdnech hledání, jsem zahlédla osadu. Je ještě daleko, možná i půl dne cesty, ale přežiju, smrt v pustině mě nepotká, určitě ne tentokrát. Netuším, co je to za město, asi jedna ze severních osad. Určitě to není Tharn ani Eugene, tam jsem byla a takhle teda rozhodně nevypadaly. I když tohle je asi tak vše, co o ní vím. Vypadá docela bezpečně, ale člověk nikdy neví. Asi bude lepší zkontrolovat pistoli, už dost dlouho jsem ji nepoužila. S pistolemi, s těmi jsem se naučila zacházet při cestě do Tharnu. Učil mě to Abe, stařičký vůdce karavany. Byl to správný chlapík. Na cestě s karavanou mě nic výjimečného nepotkalo, pár jeskyních krys a škorpiónů, to bylo jediné vzrušení. I když je pravda, že v tom čase jsem to viděla jinak. Zabití škorpióna dvěma ranami ze staré pistole, na to už nikdy nezapomenu. Nebo průzkum nebezpečné oblasti, tehdy jsem měla pocit, jako bych zachraňovala svět. Šli jsme, já, a dva Abeovi synové, Marek a Philip, okolo zlověstné ticho. Nikdo na nás sice nezaútočil, ale i tak to byl úžasný zážitek. Jinak však na cestě panoval klid. Marek, nejstarší syn, ve mně hned vycítil dobrodružného ducha, a sotva jsem se dala do pořádku, začal mě učit všechny možné triky na přežití v pustině. Díky němu jsem už nezakusila pocity, které mi znepříjemňovali putování, a to společně s uvyknutím na žhnoucí slunce způsobilo, že se mi cesta zdála tak bezproblémová. Teda, nějaké bolesti zůstaly, ale s těmi předchozími se nedaly srovnávat. Potom mě Abe začal učit zacházet se zbraní. Vytáhl starý revolver a ten mi daroval, používala jsem ho pět let. Střílení mi šlo, což jsem potvrdila na tom škorpiónovi. Vyhrála jsem dokonce i střeleckou soutěž, ale mám pocit, že v té mě zvítězit jen nechali. Nicméně, byly to skvělé časy. Bohužel jsem na to přišla až příliš pozdě. I přes to všechno jsem totiž toužila po jediném, přidat se k Derekovi a jeho výpravě. Věřila jsem, že zatím nic nepodnikli a že přijdu akorát včas. Každé ráno jsem vyhlížela Tharn, každou noc se mi zdálo o tom velkém dobrodružství, které mě čeká. Když je přece zabití pouhých škorpiónu a krys tak skvělé, musí být pravé hrdinství hotovou extází, nad tím jsem nepochybovala. Když se tedy, po tří týdnech putování, době více než desetkrát delší než jsem předpokládala, objevil Tharn, neváhala jsem ani na chvíli. Marek, který se za tu dobu stal mým nejlepším kamarádem, mě sice přemlouval, k čemuž se přidal i Abe, avšak já byla rozhodnutá. "Zůstaň s námi, v tom městě nepřežiješ, věř mi," začal. "Má pravdu, slečinko," souhlasil Abe. "V tom městě je opravdu nebezpečno. Hlavní slovo v něm mají zloději a bandité, kteří neumí nic jiného než ničit a zabíjet. I já, zkušený cestovatel, se do něj bojím jít. Radím ti, nechoď, nepokoušej osud." Mluvili pravdu, neměla jsem tam chodit, ale tak už to chodí. Prostě jsem to tehdy cítila jinak. "Byli jste na mě moc hodní, já však nemůžu zůstat. Čekají mě tam dobrodruzi, co když mě budou potřebovat, nemůžu je přece nechat jen tak," to jsem jim řekla, jako by na mně samotné záležel osud celé družiny. "Ale… ," chtěl namítnout Marek, Abe ho však přerušil. "Jak chceš, děvče, je to tvá volba. Jen tvá. Hodně štěstí, budeš ho potřebovat." Marek se mi upřeně zahleděl do očí a poté odešel. Rozloučila jsem se s celou karavanou, krom Marka, kterého jsem nemohla najít, a vyrazila. Abe mi ještě před odchodem dal odměnu za mé služby, váček mincí a menší zásoby jídla a vody. Vydala jsem se na cestu, opět sama. Do Tharnu jsem dorazila ještě ten večer. Bezejmenné město mě vítá tichem a prázdnotou. Trosky starodávných budov, špinavé ulice, všechno se zdá být opuštěné. Dostávám strach. Zásoby došly a prázdné město nové nenabídne. Smrt je opět nablízku. Ve chvíli, kdy ztrácím i tu poslední naději, se však přede mnou objevuje muž, asi žebrák. Ještě nikdy jsem žebráka neviděla tak ráda, znamená, že tohle místo není prázdné. Darovala jsem mu několik málo mincí a pokračuju v cestě. Důvodem prázdnoty první strany města je, že lidé tu žijí pouze na straně druhé, nejspíš kvůli tomu, že se zde nachází podstatně méně trosek a taky to tu méně páchne. I když ani tady nepřebývá příliš mnoho obyvatel. Ze všech severních osad, pokud to teda jedna ze severních osad je, musí být tahle nejmenší. Procházím uličkami a obchod nikde. Že by tu nebylo vůbec nic, tomu nevěřím. Žebráci, feťáci a ani jiní, co se zde pohybují, mi asi neporadí. Nejspíš sami nevědí, co tu vlastně je. Nad dveřmi jednoho domku stojí nápis "hotel", alespoň něco. Spánek v pohodlné posteli, to jsem nezažila už věčnost. Hotel se zdá být docela pěkně zařízen. Jsou tu sice oprýskané stěny a starý, poničený nábytek, ale tak to bývá všude. Má dvě patra a nejspíš i sklep, vypadá to tak. V přízemí, kde se nyní nacházím, bude nejspíš jen recepce. Za pultem stojí muž, v místnosti kromě mě jediný člověk. Je to postarší, usměvavý chlapík. Počkat, to může být jedině… "Abe, tebe jsem neviděla už roky," vyrážím ze sebe překvapeně. Kde se tu jen vzal? "Nazdar slečinko, opět se setkáváme. Kdy to bylo naposledy? Před pěti, šesti lety? Ano, před šesti lety to bylo, pamatuju si to jako dnes," upřesňuje a přitom se zazubí. Zubů má daleko méně, než posledně. "Co tady vůbec děláš?" vyzvídám, pořád udivená z toho nečekaného shledání. "No, cestování mě už omrzelo, děvče. Moje pravidelná trasa, z Tandiru do Eugenu a zpět, už prostě není co bývala. Pustina je sice pořád bezpečnější, ale s Eugenem to šlo z kopce. Kdysi, i přes ty hrozné otrokáře, to tam docela šlo. Ti zpropadení zloději svobody dávali městu pokoj a lovili jen mimo, ale potom se tam od nich odštěpila jedna skupinka a začala proti té původní bojovat. Zničili tím svým hloupým sporem skoro celé město a zotročili nejmíň půlku obyvatel. Když se mě jednou, dva roky zpět, pokusili chytit taky, rozhodl jsem se s tím přestat. Karavanu jsem přenechal Philipovi a usadil se tady," odpovídá v zamyšlení a poté si odplivne. "Vím o tom, lidé o Eugenu mluví na míle daleko. Je to škoda, severní osady se už docela vzmáhali a najednou tohle," říkám rozmrzele. "Ale, k čertu s tím. Philip to zvládá a víc vědět nechci," usekává rozhovor Abe. "Pořád mě zajímá, co děláš zrovna tady, Abe. Mluv," vracím se k původní otázce a opět si ho prohlížím. Za ty roky pořádně zestárl. "Jako proč zrovna tohle město, děvenko? No, je docela bezpečné a stranou. Ze všech měst, které jsem za celý svůj život navštívil, se mi zdálo nejlepší na strávení posledních let života. Zařídil jsem si tu hotýlek a vesele přežívám. Moc lidí ke mně sice nechodí, ale přežít se z toho dá. A co ty, děvče?" obrací téma na moji osobu. Pořád lovíš toho svého padoucha? "Pořád, s přestávkami. Strávila jsem většinu času z posledních let na jihu, cestovala s karavanama, ale poslední měsíce ho zase sleduju. Mám pocit, že to tak už zůstane navěky. Vždy mi nějak uteče," odpovídám zklamaně. "Víš, mám pro tebe překvápko, můžu pomoct," říká pomalu. "Procházel tímhle městem, dokonce tu i přespal, on a jeho banda." "Banda? Když jsem ho sledovala, měl sebou jen dva nejvěrnější parťáky," povídám užasle. "Jo, přesně tak, holka, celá banda s ním byla. Asi deset lidí, možná víc. Myslím, že se chystaj zpět do Tharnu. To městečko je teďka na tom, co jsem slyšel, dost zle. Měli špatnou úrodu a páč tam kvůli Eugenu nikdo nechodí, umíraj hlady. Farmáři se mezi sebou hádaj a řádí tam nepokoje. On toho určitě bude chtít využít, proto svolal zpět všechny ty své kamarádičky, co přežili vzpouru, a táhne s nima k osadě. Vyhnanství ho už nejspíš přestalo bavit," pokračuje s ustaraným výrazem. "Holt jdeš akorát včas." "V tom případě budu muset co nejdřív vyrazit. Prosím tě, nemáš nějaké jídlo a vodu? Došly mi zásoby a bez nich daleko nedojdu." říkam rozhodným hlasem. "Počkej chvíli, to není všechno," zastavuje mě. "Jeden tady zůstal, je v horním pokoji, číslo tři. Mám pocit, že na něco nebo někoho čeká. Před cestou by sis s ním měla promluvit, určitě bude vědět věci, které ti pomůžou." Nezbývá, než za ním vyrazit a donutit ho mluvit. S děkovným kývnutím odcházím od Abea a jdu ke schodišti. Potichu vykračuju schody, přicházím ke dveřím s číslem tři. Náhoda či osud mě dostaly na tohle místo, netuším co z toho, ale vím jistě, že tuhle šanci už promarnit nesmím. Zvláštní, v Tharnu jsem v pokoji číslo tři bydlela. Byl to odporný hotel, všude slídily krysy a páchla plíseň. Nikdy jsem už v horším nepřespala. Snad i pustina byla pohodlnější. Přišla jsem do něj hned po příchodu do města. Všude tma, uličky prázdné, nic lepšího mě nenapadlo. Hledání Dereka jsem přesunula na další den. Jeho majitel toho příliš nenamluvil, říkal pouze ceny a služby, při čemž se ještě zle šklebil. Na otázku o Derekovi mi vůbec neodpověděl. Jen nasadil tupý výraz. Věděla jsem, že pokračovat ve vyzvídání nemá cenu. Do nastavené ruky jsem mu vhodila požadovaný počet mincí a odešla do svého pokoje. Tam jsem ještě pojedla něco z Abeových zásob a poté usnula. Opět se mi zdálo o hrdinné výpravě, o tom jak střílím bandity, zachraňuji město a lidé mě oslavují. Byl to krásný sen. Další den ráno jsem se vydala na průzkum. Prošla jsem snad všechny uličky, vešla do každého většího domu, ale Derek Fyn a jeho družina nebyli k sehnání. Ty, které jsem se na to ptala, mlčeli. Zklamaná jsem se vrátila do hotelu a tam mě oslovil jeden muž. Byl to na první pohled docela šarmantní chlapík. "Ty prý hledáš Dereka a jeho družinu, že je to tak?" oslovil mě tajuplně. "Ano, hledám. Víš kde jsou?" zeptala jsem se nadšeně. Konečně uvidím Dereka, pomyslela jsem si. "Vím, můžu tě za nima zavést. Ve městě se necítili bezpečně, takže přesídlili do jedné opuštěné budovy nedaleko odsud," řekl a opatrně se rozhlédl okolo. "Dobrá, pojďme," souhlasila jsem a od radosti se mi chtělo křičet. Vyšli jsme z hotelu, opustili město, putovali pustinou. Trvalo to asi tři hodiny, už se i stmívalo, než jsme došli k cíli. Tím byla velká betonová budova s vyraženými okny a spadnutou omítkou. Vstup do ní hlídali dva muži, nikdy předtím jsem je neviděla, na oslavě určitě nebyli. I přesto jsem však vešla dovnitř. Tehdy se chlapík otočil a zakřičel. "Mám tady tu děvku!" V tu chvíli mě chytili tři další muži, co stáli poblíž. "Dobrá práce hoši," řekl poté ten, co mě přivedl. "Půjdem s ní k šéfovi, určitě ho to potěší." Táhli mě budovou a chechtali se, cítila jsem se tak hloupě. Prošli několika místnostmi a dlouhou chodbou, při čemž mě pořád vláčeli sebou, až nakonec zastavili před dveřmi s vysprejovaným názvem "boss". "Šéfe!" zařval opět ten chlapík, už mi vůbec nepřipadal šarmantní. "Mám tady něco, co vás určitě potěší." "Můžeš vstoupit," ozval se hlas za dveřmi. Ten lhář ostatním naznačil, aby šli s ním. Mě vzali taky. "Mám tady pro vás jednu děvku," začal a podle se usmál. "Náš starý známý hoteliér říkal, že patří k Derekově družině." "Výtečná práce, Zeku," pochválila ho osoba skrytá ve stínu. "Ale teď zase zmiz, nemám na tebe náladu! S tou ženskou si můžeš dělat co chceš, hlavně jí moc nepoškoď. Za takovou by nám Eugenští otrokáři mohli slušně zaplatit. Je ti to jasné?" "Jasné, šéfe," přitakal Zek. Opustili jsme, já a ti čtyři, pokoj toho, jemuž říkali šéf, a oni mě táhli dál. Zastavili až v jedné prázdné místnosti. Zase se chechtali, víc než předtím. Roztrhali mi šaty a zatímco mě ti tři drželi, Zek si vzal svoji odměnu. Znásilnil mě. A když se do mě udělal, nechal mě jim. "Užijte si, hoši," řekl a smál se. "Pak ji hoďte k ostatním." Vystřídali se na mně všichni tři, poté mě odtáhli, bezvládnou a poníženou, do podzemních prostor. Skončila jsem, přivázaná k topení, ve tmě a zimě. Mé sny o dobrodružství tehdy zemřely. Ponížení, bolest a nenávist je zabily. Už jsem nechtěla být hrdinou. Seděla jsem v koutě, neviděla na krok, a tiše plakala. Stýskalo se mi po rodném městě, po lidech co tam žili a i po obchůdku, ve kterém jsem prodávala knížky a časopisy. Pohltila mě beznaděj. Usnula jsem, až když mi došly poslední zbytky sil, jinak bych snad plakala až do rána. V tu noc už se mi o Derekovi a výpravě nezdálo. Vyrážím dveře a s vytasenou pistolí vcházím do pokoje. Ten chlap pozná můj hněv. Leží na posteli, překvapeně mě sleduje, asi jsem ho vzbudila. Natahuje se po zbrani, ale výstražná střela jeho ruku vrací zpět. Dostává strach, vidím mu to ve tváři. "Co, co sakra chceš?" říká ještě napůl rozespalým hlasem. Takovýhle budíček určitě nečekal. "Ty nevíš?" ptám se s rádoby užaslým výrazem. "Scháním tvýho šéfa, hlupáku! Řekni mi kde je, nebo tě zabiju! Teda, to udělám stejně, ale mezi rychlou a pomalou smrtí je přece taky rozdíl, nemyslíš?" Neví co říct. Zamyšleně mě pozoruje, nejspíš odhaduje svoje šance. "Dělej, spusť!" snažím se ho znervóznit. "Eh, tak jo," mluví s ustrašeným hlasem, vypadá, že to vzdal. "Šel do Tharnu, vlastně někam poblíž. Mám, mám to na mapě tady v kapse," pokračuje a přitom dává ruku do kapsy od kalhot. "Nic nezkoušej, jeden rychlej pohyb a sejmu tě! Rozumíš?!" křičím a jdu k němu blíž. Pomalu vytahuje papírek a ten mi podává. "Máš štěstí. Tak mě napadá, proč nejsi s ním, proč jsi tady? Mluv!" snažím se z něj dostat víc. "Čekám na posilu, jo, na posilu. Má přijít za několik dní, s ní mám potom vyrazit za ním. To je všechno," povídá, určitě nelže, na to má až příliš přesvědčivý tón. "Všechno, víc nevíš?" říkám s úšklebkem na tváři. "V tom případě mi už nic nebrání v tom, abych tě sejmula, bastarde!" "Ne, nedělej to… prosím," škemrá vystrašeně. "Já chci žít." Zabiju ho, prostřelím mu hlavu, žádné slitování. Je jedním z nich, je jeho poskokem, nezaslouží si žít. Zaciluju, mačkám spoušť… ne, nedokážu to, k čertu. Nedokážu zastřelit pitomého banditu. "Abe, pojď sem, rychle," volám nervózně. Čekám, už slyším vrzání schodů, už slyším jeho kroky na chodbě, a najednou tu stojí, v rukou drží brokovnici. "Co je, slečinko?" ptá se a přitom si prohlíží místnost. Nedokážeš ho zabít, že mám pravdu? Věděl jsem to." "Ale, co s ním teď? Není tu nějaký šerif či něco podobného?" ptám se, i když předem znám odpověď. "Není, holka," odpovídá a potom se zamyslí. "Hmm, šerif, to není špatný nápad. Počkej, vlastně tu jeden je, já jsem šerif," povídá vítězoslavně, ta představa jej nadchla. "Aha, takže Abe, teda vlastně šerife, kam s ním?" vracím se k původní otázce. "No, můžem ho dát do sklepa, tam je místa dost", navrhuje, pořád ohromen svojí představou o šerifovi. Bandita se mezitím ani nepohnul, tiše nás pozoruje s užaslým, překvapeným výrazem. "Dobrá, to není špatný řešení," přikyvuju. Odvádíme toho banditu dolů, nevzpírá se. Vypadá šťastně, nečekal, že přežije. Vcházíme do sklepa, je tady tma a vlhko. Abe ho přivazuje k topení, zatím co já mu dávám roubík, jeho případný křik by mohl způsobit problémy. "Čekal na posily," říkám Abeovi, když jsme opět v přízemí. "S nimi se chtěl vydat do Tharnu a pomoct mu. Počkám, až přijdou, potom si to vyřídím i s nima, tentokrát už doopravdy." "Ne," odmítá šerif Abe. "Postarám se o ně sám, navedu je špatným směrem a bude vystaráno. Ty musíš jít za ním, nechci, aby ti utekl i tentokrát, napáchal už dost zla. Rozumíš?" Přemýšlím, má pravdu, on je hlavní, poskoci bez něj neznamenají nic. "Rozumím, půjdu tedy hned." "Ne zas tak rychle," zastavuje mě v ten den už podruhé. "Jdi se vyspat a já ti mezitím seženu něco k jídlu. Nemůžeš jít do pustiny naprázdno." "Jak chceš," souhlasím odevzdaně. Ještě než půjdu spát, podívám se naposledy na toho banditu. Opět vcházím do sklepa a pozoruju ho. Neuteče, Abe jej přivázal dobře a… no, radši si už půjdu zdřímnout. Ten pohled mi nedělá dobře. Je přivázán dvojitým uzlem k topení, stejně jako já tehdy. Byla to první věc, které jsem si všimla po probuzení na tom děsivém místě. Ležela jsem u stěny v obrovské místnosti, možná bývalé skladovací hale, kam světlo vedlo jen pomocí dvou malých okének u stropu, a sledovala ten uzel. Nepřemýšlela jsem nad tím, jak ho rozvázat, beztak to nešlo, prostě jsem na něj jen zírala. Snažila jsem se tím unikat realitě. Nepomohlo to. Otočila jsem se a prohlédla si zbytek haly. Nebyla jsem tu sama. Kromě mě tu přežívalo ještě dalších pět lidí, mně známých lidí. Našla jsem družinu, kterou jsem tak dlouho hledala. Teda, pouze část. Hledala jsem i zbytek, očima těkala od stěny ke stěně, ale nikoho dalšího jsem nenašla. "Zbytek není tu, nehledej už," vyštěkl náhle muž schoulený ve špíně, kterého jsem považovala za mrtvého. Byl to jeden z dobrodruhů, kteří seděli u stolu. Přelétla jsem ho pohledem a chtěla se otočit zpět ke stěně, on však pokračoval. "Já Sade být, taky zavřený tu," představil se. "Chceš vědět, proč Sade tady?" Kývla jsem a on pokračoval. "My cestovat z Aradu, já a celá družina, Derek Fyn vést nás. Po týdnech dvou přijít do města, Tharn jmenovat. Chtít si odpočinout, ale vůdce ne říct, on muset hned zničit bandity. Celou cestu natěšený na to Derek být. My vyrazit, dojít sem a zaútočit. Banditi však porazit nás a uvěznit. Část zabita, část prodána otrokářům. Ty co zbýt, zůstat tady a být postupně zabíjeni. Každý den jednoho zabít," řekl a podrbal se na hlavě. Postřehla jsem, že má ruce potřísněné krví. Znovu jsem se na něj podívala a všimla si, že ta krev teče z hlavy. Asi při tom boji utrpěl zranění mozku. To nejspíš způsobilo jeho podivné chování. "To nic, pověděl. "Já stejně zabit zítra, nestihnout umřít takhle." Poté jsme spolu již nemluvili. Na tom místě jsem se opět setkala i s Helen. Nebyla to už ta veselá a věčně řečnící dívka. Ležela na zemi, drkotala zuby a plakala, tak moc plakala. Celou cestu do Tharnu jsem se jí chtěla zeptat, proč mě v to ráno, po oslavě, nevzbudila a nevzala sebou, ale ta otázka mi při pohledu na ní uvízla v hrdle. Banditi ji zřídili daleko víc, než mě. Zrakem jsem zavadila i o Dereka, muže, kterého jsem tak dlouho obdivovala. Byl domlácený a nejspíš i nemocný, přesto však ve mně nevzbudil žádnou lítost. Jeho chtivost a arogance, to nás přivedlo sem, na toto děsivé místo. Tehdy, když jsem na něj pohlédla v té temné hale, tehdy pro mě přestal být hrdinou. Žvatlal nesmysly a mlátil do stěny, nejspíš nedokázal přijmout porážku. Pocity, které jsem tam prožívala, byly tak smutné, plné beznaděje. Ti okolo, ti to jen umocňovali, všichni jsme byli ztraceni. Den prožitý v depresivních myšlenkách opět skončil spánkem. Z toho mě vytrhl rázný výstřel z pušky následovaný žuchnutím. Někdo umřel. Ustrašeně jsem se ohlédla po hale, do níž pronikaly první paprsky světla, a všimla si, že místo, na němž ležel Sade, je prázdné. Nakonec měl pravdu. Padnul tak, jak předpověděl. Další smrt jej následovala. Co ráno, to smrt jednoho z těch, kteří tu se mnou přebývali. Odvedli i Helen, ani se nevzpírala. Nejspíš se smířila se svým osudem. Společně s výstřelem, který ukončil její život, jsem si vzpomněla na chvíli, kdy jsme si ještě jako malé děti předpovídali budoucnost. Tehdy jsem jí říkala, že bude mít strašně moc dětí a umře jako stará babka. Děti neměla žádné a umřela mladá. Ještě nikdy mi tak nevadilo, že jsem se v něčem spletla. Jako posledního odvedli Dereka, ale jeho smrt jsem prospala. Když jsem se vzbudila a zjistila, že je pryč, spíš než smutkem mě to naplňovalo pocitem zadostiučinění. Padnul tak, jak zasluhoval. Jako ubožák. Když zmizel i on, zůstala jsem v temné hale sama. Věděla jsem, že mě nezastřelí. Byla jsem určena pro otrokáře, kteří sem nejspíš jednou za čas zavítali, ostatně to bylo jediné, co mě odlišovalo od ostatních, i přesto jsem však měla strach. Lepší skončit s dírou v hlavě, než někde v bordelu jako děvka, to jsem si v duchu dokola opakovala. Byla jsem na dně. Probouzím se, plná hněvu a nenávisti. Ne, žádné slitování nebude, ten chlapík zemře. A ostatní ho budou následovat. Scházím dolů po schodech, nejdřív do přízemí, poté do sklepa. Leží tam, klidně si spí. Však já ho uspím navěky. "Stávej, zmrde!", křičím na něj. "Nechci, abys chcípnul ve spánku, chci aby si trpěl!" Zírá na mě, mumlajíc skrze pásku. Nejspíš jsem ho opět překvapila. Vytahuju pistoli, zaměřuju, pálím. Jedna rána, druhá rána. A je to. Dvě přesné rány do hlavy už nerozchodí. Tohle asi Abe nečekal. O banditovi nemluvě. Vracím se na patro, spokojená sama se sebou. Když tě udeří do tváře, nemáš nastavovat druhou, říkám si v duchu, když sbírám svoje věci. Kdybych já nezabila jeho, zabil by on mě. Takové už jsou pravidla pustiny. V přízemí nikdo není, Abe je nejspíš pryč. Nicméně balíček s jídlem a vodou leží pod stolem. Ten staroch si nikdy nepotrpěl na bezpečnost. Beru balík a vycházím z hotelu. Prohlížím si mapku, kterou mi dal ten nebožtík, a počítám přibližnou vzdálenost. Hmm, nebude to dlouhá cesta. Je okolo poledne, do večera jsem tam. V té temné hale jsem ztrácela poslední zbytečky rozumu. Přestala jsem jíst tu odpornou břečku, kterou mi bandité nosily, a celé dny jsem jen ležela na dece, čekajíc na brzkou smrt. Avšak zemřít na tomhle strašlivém místě, to nebyl můj osud. Tehdy, ve chvíli totální beznaděje, se objevil on, Marek. V rukách pušku, na tváří usměv. "Koukám, že jsi v nesnázích," řekl a pomohl mi vstát. "Co… jak? Proč?… Banditi?" šeptala jsem zesláblým hlasem, sotva jsem stála na nohou. "Moc otázek, připadá mi," pověděl a zazubil se. "Prostě mám na tyhle věci čich, holka. A banditi jsou ztřískaný do bezvědomí. Dnes k nim přijela karavana s chlastem, a jak už to bývá, vykoupili ji do poslední láhve. Vím to, páč jsem přišel s ní. Stačí?" "Jo, jo," šeptám užasle. Když jsem se s ním loučila, byl to pro mě jen nezkušený chlapec. Ale tehdy, v té temné hale, už vypadal jako hrdina. Princ z pohádky, který mě přišel zachránit. Stačil jeden pohled na něj, a zamilovala jsem se. Už to nebyl Derek, ten chvástavý hlupák. Byl to Marek, pravý hrdina. To jsem si myslela, když jsme se plížili chodbami, překračujíc opilce a rozbité láhve. Během krátké chvíle jsme byli venku. Opět jsem vdechovala čerstvý vzduch, opět jsem se cítila svobodná. Naposledy jsem pohlédla na tu zchátralou halu a odplivla si. Mé sny o svobodě však náhle dostali trhlinu. Když jsem se otočila zpět, stáli před námi tři stíny. Tři bandité, připravení ukončit náš útěk. "Odhoď pušku!", vyštěkl tajemný, avšak již známy hlas. "Nebo sejmu tu děvku!" Jsem u cíle. Nedaleko, sotva pár desítek kroků přede mnou, stojí polorozpadlá barabizna, dům, který hledám. Slunce už zapadlo, stmívá se. Plíživou chůzí přicházím blíž a přitom nespouštím oči z budovy. U severní stěny domku posedává několik mužů, podle chování opilých, nepřipravených na jakékoliv nebezpečí. Používajíc keřů a stínu se bez povšimnutí dostávám na jižní stranu a následně rychlým pohledem kontroluju situaci za rohem. Dveře do budovy hlídají dva muži, nejspíš také mírně podnapilí. Vytahuju nůž a jediným pohybem jej zabodávám prvnímu do krku. Na všechny strany pryští krev. Zatímco druhý šokovaně sleduje, co jsem právě udělala, beru nožem i jeho. Nezmohl se na žádnou obranu. Zatímco pozoruju svoje vražedné ruce, jež potřísnila krev, plní se má hlava adrenalinem. Moje nenávist a touha po pomstě mě už úplně ovládly, nejsem více ta, která zná odpuštění. Zahazuju nůž, už ho nebudu potřebovat. Stačí mi moje pistole. Beru ji do rukou, pevně rozhodnutá, a vyrážím dveře. V místnosti jsou celkem čtyři muži, dva napravo, jeden nalevo a poslední, ten sedí na křesle uprostřed. Poslední, on je ten, koho hledám. To vše mi mysl zpracovává během jediné vteřiny. Dvěma vystřely odstraňuju muže na právé straně. Třetí se natahuje pro bouchačku, ale než stíhá zamířit, zdobí jeho tvář rána po kulce. Poslední ho napodobuje, avšak čas je na mojí straně. Střílím mu do ruky, brokovnice padá k zemi. On nezemře tak jednoduše, toho si musím vychutnat. Míříc na něj se pomalu přesouvám za jeho záda. "To je mi shledání," šeptám chladně, když se hlaveň mé pistole dotkne jeho hlavy. Ostatní banditi vtrhávají do místnosti. Tohle asi nikdo z nich nečekal. Marek tehdy tu pušku odhodil. S tvrdým nárazem dopadla na zem. "Koukám, že pro tebe mí služebníci nepředstavovali bůhvíjakou hrozbu, že mám pravdu?" řekl naštvaným hlasem. "Já již však ano, to mi věř." "Se mnou si dělejte co chcete, ale jí nechte žít," přerušil Marek jeho další řeč. "Pro tu zuboženou holku si ochotný se obětovat," zašeptal pohrdavě. Poté se otočil ke mně. "Slyšíš to, ty… eh, jak se vlastně jmenuješ?" pronesl s předstíraným zájmem. "Moje jméno je, jmenuju se Sendai," odpověděla jsem nervózně. "Slyšíš to, Sendai, ten hlupák je ochotný se pro tebe obětovat. Hmm, asi tě miluje," pronesl chladným hlasem. "Ale jak to vyřešíme… ano, ano, už vím. Jednoduše splníme to, co ten hoch chce." Poté zamířil na Marka a vypálil ze své brokovnice. Broky pronikly jeho srdcem, byl na místě mrtev. Zatím co jsem sledovala, jak z Marka odchází život, přistoupil ten hajzl ke mně a levačkou mi uštědřil takovou ránu, že jsem padla k zemi. "Tebe děvko nezabiju, ani nestojíš za tu námahu. Pamatuj ale, že nikdo! Slyšíš nikdo! Si nebude zahrávat s banditou Wekem! Je ti to jasný?!" vyštěkl a pliv mi do tváře. "A-ano, ano, je," zašeptala jsem vystrašeně. To bylo mé poslední setkání s ním. Brzo poté k hale dorazili rozbouření vesničané, a lehce pozabíjeli nepřipravené a opilé bandity. Nejspíš tenhle útok již dlouho plánovali. Nicméně Wek stihl utéct. Když jsem ho další den ráno hledala mezi mrtvolami, našla jsem sice Zeka násilníka i s jeho kumpány, nemluvě o dalších individuích. On však zmizel. Od té doby po něm pátrám. Putujíc od města k městu. Doufajíc, že ho jednou chytím. Dnes se to podařilo. Dnes jsem já ten boss a on ta děvka. Léta pátraní, strávených v samotě a bídě, konečně přinesly to, po čem jsem toužila. Přinesla pomstu. "Hele ženská, nevím kdo sakra seš a co tady děláš, ale určitě se můžem dohodnout," povídá Wek, marně skrývajíc strach. "Co řikáš?" Chvíli přemýšlím. Ne, v žádném případě se nerozoduju, jestli přežije nebo ne, o tom je jasno již od doby, kdy sejmul Marka. Spíš přemýšlím, jak mu to povědět. Jak mu to povědět tak, aby si vzpomněl. Způsobil mi velkou bolest a nemůže umřít bez toho, aby věděl, proč ji způsobím já jemu. "Vstaň hlupáku!" křičím místo odpovědi. "Vstaň a podívej se na mě. Nepoznáváš mě, Weku? Nepoznáváš malou Sendai, kterou jsi připravil o všechno, co kdy měla?!" A abych dodala svým slovům na důrazu, oplácím mu levačkou ránu, kterou mě kdysi povalil. I on padá, s tvrdým nárazem končí na zemi a překvapeně se na mě dívá. Teď si vzpomněl. "Sendai, já, já se…" Přerušuju řeč výstřelem. Kulka prochází jeho koulemi a on piští bolestí. Trhá sebou jako při záchvatu a z kalhot se mu řine krev. Občas, mezi křečemi, rychle pohlédne na své kumpány, prosebný výraz na tváři, ale oni na něj jen ztuhle zírají. "Sendai…" Pálím znovu, tentokrát do hrudníku. Schválně do míst, kde kulka okamžitě nezabijí, do míst, kde zvětší jeho utrpení. Rty se mi rozšiřují v úsměv. Ne, není to úsměv, je to spíš škleb, škleb prezentující mou zvrácenou radost. Čím větší je jeho bolest, tím větší je mé potěšení. Další kulka projíždí jeho tělem, spíše mrtvým než živým. Tentokrát to bylo břicho. Krev teče proudem a vytváří na podlaze malé stroužky. A najednou, najednou tu předem mnou leží, bez náznaku pohybu. Je po něm. Zklamaně kopu do mrtvoly, s hořkým pochopením, že zábava skončila. Pistoli schovávám do pouzdra, připravená na to, co mě bezpochyby čeká, připravená následovat Weka. Zvedám hlavu a s pocitem odevzdání pohlížím na tu zlodějskou chátru. Oni se však k ničemu nemají. Pořád tupě sledují Wekovo tělo, stejně překvapeně jako na začátku. Náhle se jeden z nich pohne a opatrnými kroky dojde až k Wekovi. Rukou zajede k jeho krku a prudkým pohybem z něj odtrhne náhrdelník. Zvláštní, že jsem si ho do té doby nevšimla. Teď, teď jde ke mně. Nepřichází s nepřátelskými úmysly. Nastavuje ruku, na dlani leží ten náhrdelník. Nejspíš mi nabízí vůdcovství. Já mám být jejich vůdce? Vždycky jsem stála na dobré straně zákona, vždy jsem pomáhala chudým a bezbranným, potírala zlo a špatnost. To přece nejde… ale, na druhou stranu. Co mi to dobračení přineslo? Jen bídu a zklamání. Poprvé jsem se zachovala zle, umučila jsem člověka, a je mi lépe než kdykoliv předtím. Proč u toho nezůstat… Natahuju prsty a beru si od něj tu cetku. Stávám se vládkyní banditů. Ano, to je můj osud. Už vím, proč jsem chtěla být dobrodruh, konečně mi to došlo. Byla jsem jen hloupá a nezkušená. Nyní, když jsem se naučila všechna pravidla, nastala změna. Ten, kdo příliš dlouho válčí proti zlu, pochopí, že lepší než být proti, je být pro. Pochopila jsem, že lepší je stát na té druhé straně. Stát na odvrácené straně pustiny.