"Skvělá práce, synku," chválil starosta mého bratra Garyho. "Nebýt tvojí odvahy a vytrvalosti, tak bychom to stádo nikdy nenašly." Pověděl s bodrým výrazem ve tváři a poplácal ho po zádech.
Jak jinak, vždyť on je přece jednička. Nejhezčí, nejsilnější a nejchytřejší, to byl můj bratr. Každý ho zbožňoval, každý chtěl být jako on, každý chtěl být Gary.
Chtělo se mi z toho zvracet…
"Taky dobrý, Lanci," řekl starosta jako by mimochodem a poté zamířil k radnici.
To je jako všechno? Nic víc? Má hlava bouřila v návalu vzteku, jen s napětím všech sil jsem zadržel ruce před tím, abych toho starýho zmetka uškrtil.
Vyrazil jsem k domovu, zklamán a rozhořčen. Ať se o ty brahmíny postará Gary sám, když je to takovej frajer…
"Hej, Lanci, vždyť jsme ještě neskončili," křičel za mnou bratr.
"Naser si debile!" odsekl jsem mu a pokračoval v cestě.

Hledáním těch brahmín jsme strávili dva dny. Nějakej spratek otevřel branku ohrady, stádo uteklo do pouště. Byla to moje šance, šance ukázat se jako někdo větší než ten "malý bratříček". Samozřejmě, že Gary musel jít se mnou, ale i tak jsem doufal v alespoň malé zablesknutí, trochu uznání od těch buranů. Aby nebyl jen Gary, abych byl i já.
Vzali jsme pouze nejzákladnější potraviny a šli. Pouť nás vedla po kruté pustině, slunce pálilo a noc mrazila. Bylo to těžké.
Nakonec jsme uspěli, našli je. A co z toho? Gary se stal ještě větším hrdinou než kdykoliv předtím, já pořád nula. Kde je spravedlnost, kde se ta kurva skrývá?!

"Á, to jsi ty… Lanci," zdravila matka sotva jsem vešel do dveří. Předtím na mě úkosem pohlédla, ne zrovna nadšeně.
Nejspíš čekala svého miláčka.
"Večeři máš na stole," řekla suše a poté se vrátila ke své práci u plotny.
Usedl jsem k vychladlé obilné kaši, schňapnul dřevěnou lžičku a dal se do jídla. Nebyla moc dobrá, to teda ne. Spíš hnusná. Nicméně ji dělala moje maminka, proto mi chutnat musí…
Když jsem byl v půli, dorazil Gary. Matka nechala vše tak jak bylo, vrhajíc se mu kolem svalnatých, opálených ramen.
"Synáčku můj," laskala ho přesládle. "Díky bohu, že se ti nic nestalo."
Upustil jsem lžíci. Taková podlost a k tomu ještě kecy o bohu, to už bylo prostě moc.
Ráznými kroky jsem vyšel na verandu. Do hlavy mi proudila krev, rudnul jsem. Ruce se křečovitě třásly. Bylo tak zatraceně těžké neztratit sebekontrolu.
V té chvíli můj zrak dopadl na srp ležící v nářadí, čerstvě nabroušený, připravený vraždit… ne, to nemohu, to přece nejde, říkal jsem sám sobě.
Dlouhou dobu jsem sledoval zapadající slunce, jak paprsky světla dopadají na naší farmu, měníc jí v překrásný ráj hojnosti. Byla to krása.
Ten výjev uklidnil mou rozbouřenou duši a já mohl konečně opět rozumně přemýšlet.
Není to přece matčina vina. Upnula se na něj po otcově smrti, potřebovala najít oporu a tu jí Gary poskytl. Chránil jí a opatroval, miloval matku víc než já, zasloužil si její lásku.
Tyhle myšlenky vířily v mé hlavě, zatímco na nebi vycházely první hvězdy.
Vždyť i já mám svou lásku, Catryn, která mě miluje jako nic na světě.

Vykročil jsem do houstnoucí tmy, ta vzpomínka mi vnukla nápad. Navštívím Catryn, to bude správné zakončení dne.
Cesta nebyla dlouhá a už brzo jsem klepal na stěnu pokoje, kde bydlela. Otevřela síťované okno, i přes mráz okolo se dalo cítit, jak z ní sálá teplo.
"Ahoj… Lanci," řekla tónem až přespříliš podobným matčinu. Zamračil jsem se.
"Můžu dál?" vypadlo ze mě.
Nečekal jsem na odpověď a vlezl dovnitř.
Chtěl jsem jí políbit, ale ona ucukla.
"Musím ti něco říct, něco důležitého," zašeptala nervózně. "Už, už měsíc chodím s jedním klukem. Scházíme se na opuštěné farmě za vesnicí…"
Má tvář pobledla. Ona mě podvádí. Zase jsem ten, kdo je navíc. Ten přebytečný.
"Tak se s ním rozejdi… já, odpustím ti. Miluju tě," koktal jsem bázlivě. Strach ze ztráty tentokrát přemohl všechen vztek.
"Ne, to ty se semnou rozejdeš," odvětila rázně. Budu si ho totiž brát. Hned zítra."
Byla rozhodnutá, viděl jsem to na ní. Nic jí už nezastaví.
"V tom případě sbohem, Catryn," loučil jsem se, marně předstírajíc ležérnost. Oči mi vlhly a hlas se třásl…
Tak vzala i to poslední, na čem mi v životě záleželo.
Cestou domů jsem plakal, poprvé v životě. Tohle bylo prostě moc.
Usnul jsem doufaje, že ráno bude líp, že se z toho dostanu…

Nedostal. Trápilo mě to i po vzbuzení, spánek v neklidu a věčném zmítání nepomohl ani trochu. Včerejší den ve mně bublal jak vařící se voda.
Sešel jsem dolů, do kuchyně. Matka opět stála za plotnou, Gary do sebe futroval královskou porci hovězího. Na mém místě čekala obvyklá kaše. Beze slova jsem se posadil a začal jíst.
"Dobré ráno, bratře," zkoušel Gary navázat konverzaci.
Ignoroval jsem ho.
"Chci ti něco říct, Lanci," pověděl oznamovacím tónem.
"Dneska je můj velký den, budu mít svatbu."
Zakuckal jsem se. Několik kapek kaše mísené slinami dopadlo na stůl a okolní zem.
"Koukám, že tě to překvapilo," zasmál se. "Držel jsem to v tajnosti, vesnice je plná starých drben a víš, jak moc nesnáším řeči," dodal potichu. Poté chvíli mlčel.
Taky jsem držel svůj vztah s Catryn v tajnosti. Nikdo o něm nevěděl.
"Ale vymohla na mně slib," pokračoval. "Jeden hrdinský čin a poté svatba, tak to říkala."
Děsil mě následující okamžik, děsila mě představa toho, co bude následovat.
"Je to Catryn," zahalekal pyšně.
Chtěl jsem něco říct, ale slova mi uvízla v hrdle. Ta věta zasáhla jak vystřelená kulka.
"Gratuluju, Gary," vylezlo nakonec z mých úst, po dlouhé době úporné snahy promluvit.
"Na svatbu ale nepůjdu, čeká mě pole," pronesl jsem nepřesvědčivě.
"Ale… ," bratr zkoušel přemlouvat, můj ostrý pohled ho však odzbrojil.

Celý den jsem strávil na farmě. Kosil obilí a vázal ho do stohů. Práce mě vždycky uklidňovala, osvobozovala od šedi nelítostného světa, tentokrát však nepůsobila. Při myšlence na Catryn, která říká "ano" tomu hňupovi Garymu, při tom se nedalo zklidnit.
Oni si užívali svatbu, já se topil v depresích. Ten protiklad mě ničil, drtil jako když kameny drtí klasy pšenice. Nemohl jsem dál.
Odpoledne, v době kdy už slunce svažuje na západ, jsem přestal a odešel do pokoje. Tam jsem se skrýval až do noci, nedbaje výzev šťastného bratra ani matky, posílající mě k večeři. Temné myšlenky vířily mou hlavu, myšlenky smutné, lítostné. Ale také násilné, volající po krvi. Bránil jsem se, odolával.
Tu se však, asi kolem půlnoci, začaly ozývat hlasy. Šly z bratrova pokoje na protější chodbě.

"Přidej," křičela ta děvka. "Udělej mi to jako ještě nikdo!"
Cítil jsem chvění v jejím hláse, vzrušení, které jí přitom ovládalo. Catryn si to rozdávala s Garym, ten parchant mě dorazil. Má všechno, já nemám nic.
Poslední kapka padla.
Čekal jsem, dokud Gary nevyšel z pokoje. Vždycky se po milování oplachoval u barelu s vodou před domem, věděl jsem to. Při křiku ženštin, které se ho nemohly nasytit, by neusnul ani hluchý. I v posteli byl nejspíš lepší.
Jakmile vyšel, tiše jsem ho následoval. Došel za ním do kuchyně, proklouzl dveřmi ven. Zatímco se umýval, došel jsem pro nástroj své nenávisti, pro nabroušený srp.
Po návratu do rodného příbytku čekalo bratra překvapení. Zaklepal jsem levou rukou na jeho rameno, a když se otočil, sekl jsem ho srpem do krku. Vší silou. Krev vytryskla ven, štípala mě v očích. Stříkala do všech stran, na stěny a na podlahu. Rudé stružky vytvářely bizarní obrazce. Gary tiše zachroptěl a padnul k zemi. Svíjel se tam dlouho, vydával bolestivé skřeky, trpěl. A mě to dělalo radost, velkou radost.

"Co se to tu děje?" vykřikl náhle známý hlas. Byla to matka. Chvíli jí trvalo, než lampou osvětlila pokoj, její oči nebyly z nejlepších.
Rychle jsem k ní došel a vrazil jí svou zbraň do břicha. Poté vyndal a zaútočil znova a znova. Má nenávist neskončila smrtí Garyho, strach z prozrazení jí naopak ještě zvětšoval.
Když jsem skončil, ležela pode mnou schoulená mrtvola člověka. Ženy, jež mi poskytla největší dar, dar života.
Plivl jsem na ní za tento "dar" a vyšel nahoru.
Krátkou dobu jsem nevěděl, co si počít. Stal se ze mě vrah, krutý zabiják. Byl jsem v situaci, z níž nebylo úniku. Má chvíle však ještě neskončila.

Vrazil jsem do Garyho pokoje, s žádostivým úšklebkem na rtech. V bratrově posteli ležela Catryn, mé bývalé děvče a čerstvá vdova. Bála se, nejspíš tušila, co jí čeká. Chvíli hystericky křičela, ale brzo umlkla. Sama od sebe, věděla totiž, že odpor je zbytečný…
Vzal jsem si, co mi patřilo. Vzal si její tělo i duši. Znásilnil jsem jí.
Tiše sténala, se slzami v očích. Určitě trpěla. Trpěla však víc než já včera? Pochybuju…
Navíc, tohle byla moje noc, jen moje, a já si ji nehodlal kazit myšlenkami na cizí pocity. Nikdy jsem nikoho nezajímal, proč bych se já měl zachovat jinak?
Když splnila svůj účel, uškrtil jsem jí.

A nyní tu klečím, nad mrtvolou své milované, ruce poskvrněné krví bratra a matky. Jsem ztracen. Během krátkého okamžiku jsem přišel o všechny, na nichž mi kdy záleželo. Netrápím se však pro ně, vím, že bych to udělal znova, a ještě jednou, pokud by to bylo nutné.
Bojím se o svůj vlastní život. Za vraždu tří lidí mě čeká šibenice, takový je zákon vesnice. Můžu utéct, ale pustina venku je krutá a nemilosrdná, pošel bych tam žizní a hladem.
Po tváři mi opět tečou slzy, slzy beznaděje. Nemám se kam ukrýt, kam utéct, smrt číhá všude kolem. Jsem odsouzen, předurčen horoucímu peklu.
Koutky úst mi však náhle roztahuje úsměv. Cítím zadostiučinění, podařilo se mi to, o čem jsem celý svůj bídný život snil. Vím totiž jistě, že už nejsem jen ten druhý, tentokrát jsem jednička. Tento čin, ač strašný, mě učiní nesmrtelným…