Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Shit.us - Cesta Spravedlivého

Kapitola 1 - Jen Větřík.

Lokace:Cesta mezi San Franciskem a základnou Navarro.
Čas:neznámý
Teplota:34,5 stupňů Celsia.
Roční období:Neznámé

Větřík jemně proudil okolím. Pohrával si s chomáčkem uschlých rostlinek, který vypadal spíš jako klubko provázků. Slunce pražilo na pustinu jakoby snad chtělo ještě více dokončit zkázu, kterou lidstvo způsobilo. Klubíčko rostlinek dolétlo k osamocenému kaktusu, zachytili se o jemné trny a dál povíval ve větru. Zpoza malého stínu kaktusu povylezl malý škorpión, aby se juknul, zda se něco za poslední hodiny nezměnilo. Rozhlédl se a zklamaně zjistil, že je vše při starém. Sklopil jemnou hlavičku a zalezl zpět za kaktus.

Najednou se pustinou něco zablesklo. Bylo to vidět už z dálky, právě díky blýskavému efektu.
Vypadalo to na skupinku nějaký tvorů. Dopady nohou vířili prach a ten zvolna ulétal po větru.
Skupinka dorazila ke kaktusu. Bylo to hejno krysokrtů. Tázavě očichali kaktus a vyměnili si tázavé pohledy.
„Čuňo, Čuňo?“ vyjádřil se jeden.
„Čuňo, kvík, kvík,“ odpověděl další.
„Kvík, čuňo?!“ přidal se větší z krysokrtů.
„CHŇO, KVÍÍÍÍÍK!“ zaburácel největší, patrně vůdce tlupy.
Krysokrti se ještě jednou podívali na kaktus, očichali ho a pak uháněli pustinou dál.

Nad pustinou zavládlo ticho. Jen stopy v písku naznačovali tomu, že kaktus měl návštěvu. Slunce pařilo dál a větřík se změnil ve vítr. Klubko rostlinek se prudce odtrhlo od kaktusu a uletělo v dál.

„Ugh?“ řekl Lenny.
„Vrr, skkkr, herrrr,“ řekl Carl.
Dva supermutanti stáli před kaktusem a koukali na něj jako na zjevení boží. Lenny si sáhl, ale hned ruku stáhl, když si pocítil bodnutí trnu. „Humpf!“ Zaklel vztekle.
„Chro, chro chro!“ Zasmál se Carl.
Lenny naštvaně kopl do kaktusu a ještě naštvaněji odskákal v dál, když mu hrst trnů pronikla silnou, ale překvapivě jemnou pokožkou. Carl se mohl uchechtat.
Nakonec se nad kamarádem slitoval a šel mu pomoci vytrhat trny z chodidla, aby mohli pokračovat v cestě.

Nad pustinou se opět rozhostilo ticho.

Pojednou se začal kaktus jemně otřásat a z nebe se snesl stroj.
Vystoupilo z něj několik těžkooděnců s těžkými zbraněmi a těžkými botami. Těžké úsměvy jim pohrávali v tvářích. Drsní hoši z Enklávy.
Všichni tři si sundali přilby, aby se nadechli "čerstvého" vzduchu a trochu osvěžili obličej jemným větříkem. Už od výstupu z Birdu jim zraky padli na kaktus.
Hele, kaktus, tuhle kyktu jsem už dlouho neviděl a navíc v úplný pustině." promluvil jeden z vojáků.
„Ježiš, kašli na blbou kytku, vím, že je to podivný, že tu takhle vyroustla, ale zastavovat si kvůli tomu nemusel." odpověděl druhý voják.
„Hele, já sem věděc, tak mě to prostě zajímá, jasný? Jak tu může takhle sama přežít? To není normální!" odporoval první „Dost, jestli chceš sebrat nějaké vzorky, tak prosím, jestli ses chtěl jenom podívat, tak ses podíval a pokračujem zpět na základnu," shrnul to třetí voják.
„Díky kapitáne, jenom si skočím pro špachtličku a kousek si odrýpnu, to mi bude stačit." Poděkoval voják-vědec a odkvačil do vznášedla pro vybavení.
Kaktus se malinko prohnul.
„Šéfe, viděl jste to?!“ křikl udiveně voják..
„A co jako?“ podivil se velitel.
„Ten kaktus, on se pohnul!“
„Co to plácáte? To vedro už vám nedělá dobře. Prostě s ním pohnul vítr no.“
„Ano, asi máte pravdu pane.“ Připustil voják.
Mezitím přiběhl vědec jal se nadšeně rýpnout do kaktusu. Špachtlička zajela kousek pod povrch a odrýpla kus květiny.

V tom se to stalo.

Kaktus se jakoby prohnul.
Vojáci po sobě zmateně loupli očima.
A z kaktusu jsem se vyřítil já.
John Smith.

V ruce jsem svíral dýku a ta vědci provětrala spojivky tak, že zánět už nedostane.
Moment překvapení je pěkná věc, ale někteří vojáci Enklávy jsou překvapivě rychlí.
Zbraně těch dvou se začali zvedat mým směrem.
V druhé ruce jsem držel malý colt.
„Hody hody doprovody, malá ráže, mnoho škody.“
Jen jsem doufal, že jsem nezastřelil toho, kterému říkali veliteli, protože ten je moje propustka do Navarra.
Zbraň posledního přeživšího (kapitána?) byla už v kolmém úhlu se mnou, čili jsem s sebou musel hodit. A to doslova.
Odrazil jsem se a plnou vahou skočil vojákovi na hruď. Moje váha, plus to, že měl na sobě těžkou zbroj mu na rovnováze moc nepřidalo.
Svalil se jako pytel shnilého ovoce.
Jak s sebou křápnul o zem, upustil zbraň a tím ho opustila veškerá odvaha.
Colt ke spánku byl už jen symbolický.
„Nééé, prosím, nezabíjej mě!“ ječel jak holka.
„Myslíš? Proč bych to neměl udělat?“ Zeptal jsem se naoko znuděně. Dobře jsem si všiml kapitánských frček na zbroji. Čili tenhle to přežije. Alespoň pro teď.
„Dám ti co chcéééš, jen mě prosím nezabíjej, prosíííím!“ Jeho ječení mi opravdu nedělalo dobře na bubínky, ale to, že nekladl odpor dělalo dobře mým plánům.
„Dobře, když uděláš, co ti řeknu, možná tu akci přežiješ,“ Oznámil jsem mu.
„Jakou akci?“ Zeptal se, strach v očích.

Kapitola 2

Letěli jsme nad pustinou, směrem na základnu Navarro. Kapitán řídil letoun a já se rozvaloval na sedačce vadle a pro sichr mu mířili na břicho. Ani to nebylo moc potřeba, vypadal, že se sesype. Anebo to z tohoto důvodu právě potřeba bylo.
Než jsem vlezli do Birdu, vzal jsem se země jeho spadnuvší zbraň a přilbu, kterou upustil. Poté mu pokynul ať nastoupí.
Hned jak jsme byli uvnitř, přikázal jsem mu se svléknout a vzal si jeho energozbroj. Když jsem se do toho všeho nasoukal, vydala jsem jako pravý drsný hoch z Enklávy. Zato kapitán vypadal jako seschlá hruška. Byl takové tintítko. Nechápu, jak mohl zbroj unést. I přes ty posilovače, které zbroj vybaví svého vlastníka.
Přilbu jsem zatím odložil na místo druhého navigátora a kapitánovi přikázal, ať si kecne na zadek k řízení.
Pohled po vnitřku letadla mi prozradil, že byl vyroben patrně nedávno. Bylo tu čisto, voňavo a celkově prostě příjemné prostředí. Dokonce tu měli i zrcadlo.
Přešel jsem k němu.
Prohlédl jsem se ze všech stran, bohužel jen od pasu nahoru, kvůli rozměrům zrcadla a usmál se.
„Vítejte na palubě, pane kapitáne.“ Zachechtal jsem se na svůj odraz.
Skutečný kapitán se na mě poděšeně podíval a hned zase stočil zrak k monitorům na palubní desce.
„Tak, mohli bychom vyrazit ne?“ Zeptal jsem se.
„A-ano, ale kam?“
„Kam? Přece do Navarra.“ Řekl jsem sladce.
Kapitán zaúpěl.
„Máš s tím problém? Jestli chceš, tak ti vystřelím mozek a doletím si tam sám…“ nechal jsem větu doznít.
„Ne, hned, už letíme, pane!“ Vykvíknul voják a už jsme startovali.
To, že bych tam bez něj nikdy nedoletěl, protože nevím jak ovládat Birda, jsem mu raději neprozradil. Čistě z tatkických důvodů.

Takže teď tedy letíme a do Navarra to máme už jen slabou hodinku.
„Takže, teď se tě na něco zeptám a je jen a pouze v tvém zájmu, zda budeš mluvit pravdu, jasný?!“
„Ano, pane, jistě!“
Dobře,“ řekl jsem a pokračoval.“ Když přilítá na základnu Bird, jaký je postup pro přistání? Prostě musí se něco udělat, aby nás pustili na přistání?“
„Ano…musíte se prokázat identifikačním číslem kapitána. Nikdo jiný sice Birdy nemá, ale jde o čistě bezpečnostní pravidla.“
„Dobře, takže mi ho řekni.“
„Ale pak už pro vás nebudu mít žadnou cenu a klidně mě zastřelíte!“ Vykřikl ublíženě.
„Pravda, ale být tebou, tak to risknu, protože když mi ho neřekneš, tak tě zastřelím stejně.“ Usmál jsem se na něj.
Trochu se z toho rozkoktal.
„Do-dobrá, věž se vás zeptá na idoti..identite..identifikaci a vy jí nadiktujete 1-9-8-9-9-4. Poté se vypnou střelecké věže a budeme moci přistát.“
„Ok, je to všechno?“
„Ano.“
„Určitě?!“ Vyjel jsem a namířil mu colt na hlavu.
„Anó, prosím, nedělejte to!“ Zafňukal zbaběle.
Pak bylo chvilku ticho.

Po chvíli mu to nedalo a zeptal se:
„Proč to vlastně děláte? Proč jste unesl Birda a proč se chcete dostat do Navarra?“
„Proč? Protože jí chci celou vystřílet a vyhodit do povětří.“ Řekl jsem suše a nasadil si helmu.
Pak bylo po zbytek cesty ticho.

Kapitola 3

„Tady řídící věž č.1, identifikujte se prosím.“
„1-9-8-9-9-4.“ Řekl jsem do mikrofonu a doufal, že kapitán nelhal.
To bychom tedy měli. Všechno šlo hladce. Teď nastane ta horší část. Dostat se do nitra základny a vyhodit ji do vzduchu autodestrukčním zařízením, které tu jistě je.
Kapitán nás navedl na přistání a už jsem viděl první problém. Vojáci, které jsem postřílel patrně letěli z nějaké zvláštní mise.
Jinak by se kolem Birdu právě neutvořilo něco, jako vítací výbor.
Pomalu jsme přistávali.
„A teď si v prdeli kamaráde, chachá.“ Zasmál se kapitán, který nalezl ztracenou odvahu.
„Drž hubu, připoutej se a letíme odsud!“
„Ale, ale ale.“ Zase koktal.
„ŠLÁPNI NA TO!“ Zařval jsem mu do ucha a doplnil to šíleným výrazem, takže poslechl.
Stroj se kopnul směrem vzhůru a vojáci se tvářili dost zmateně.
Kapitán podle (zrovna když jsem se koukal usadit do křesla a zapnout si pásy) začal ječet do vysílačky, že Bird byl unesen a pak-pak jsem mu „vypnul“ mikrofon pěstí do mluvítka.
V tom zmizeli z tváří vojáků dole zmatené výrazy a nahradily je jasné výrazy mířících pušek. I nějaké ty automatické věže se probudily.
Kapitán asi pochopil, že nás chtějí sundat a na něho se ohledy brát nebudou. Přece jenom, technologie létání je technologie létání a riskovat, že odletím někam, kde tohle půjde vyrobit ve víc kusech. Takže začal zase ječet.

Už mi to vážně jde na nervy.

Naštěstí pokračoval v pokusu o úlet ze základny.
Bohužel, opravdu to byl jenom pokus.
Dost chatrný, protože množství olova a jiných projektilů ve vzduchu se neslučoval s našimi únikovými plány.
„Nějak jste ty skla odflákly,“ řekl jsem, když kapitán schytal tři kulky do těla a jednu do hlavy.
No, a jelikož neumím pilotovat, jak jsem se již zmínil, šel jsem dolů.
Pardon, padal.
Sice jsme stačili vylétnout jen asi třicet metrů, ale ono i z té výšky je to docela šlupka.
Zvlášť pro ty dole.
Stroj se zřítil a naštěstí nevybuchl. Takže skla odflákly, ale nádrže asi něco vydží.
Odepnul jsem pásy a koukal vypadnou z vraku. Přistávací plocha byla poseta mnoha údy, vnitřnostmi a vůbec všelijakým humusem.
Jednu výhodu ten pád měl.
Už nestřílela automatická děla, která byla nastavena na teplotu motoru Birdu.
Ale stejně, i vojáci na ochozech nejsou nic, co bych rád.
Ovšem napadla mne spásná myšlenka.
Kapitán jim nestihl říct, že jsem mu vzal uniformu a že mi řekl heslo. A jak vidno, identifikaci hlasu tu nemají. Snad.
Čili já jsem přežil a znám identifikační kód…třeba mi to zblajznou. Taky mám ty frčky.

Přistoupila ke mně skupina vojáků a jeden z nich se zeptal:
„Heslo?“
„1-9-8-9-9-4.“ Řekl jsem já.
Vojáci chvíli koukali, zda si z nich nedělám žerty, protože tohle bylo očividně heslo jen pro vzdušný prostor.
Vzápětí se ukázalo, že mi plán asi tak jako tak nevyjde, protože nějaká autorita zařvala:
„Nestůjte tam jak blbci a dostaňte ho!“
Vojáci bleskově namířili zbraně.
Co jsem mohl dělat? Utíkat by nemělo cenu, vojáků i věží bylo tolik, že bych ani já nedoběhnul do nějakého úkrytu živý. Tak jsem zkusil něco, co ještě nikdy a doufal, že to vyjde.
Odhodil jsem zbraň a zvedl ruce nad hlavu.

ZPĚT NA POVÍDKY