Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Snikch - Čas NULA Džungle velkoměsta se rozestoupila. Muž kráčel temnou uličkou a viditelně něco hledal. Kráčel s jistotou jemu vlastní. Z povzdálí ho sledovalo několik stínů. Věděl o nich, ale nedal to najevo. Stále kráčel dál a sledoval dění okolo. Náhodný pozorovatel by viděl jen vysokou postavu kráčející nocí. Někdo mu zastoupil cestu, postava oblečená v kůži s pistolí v ruce. "Kampak jdeš Franku?" otázala se. "Co je ti potom." Odpověděl drsný hlas muže. "Mám pro tebe pozdravy od pana Marka." Pokračovala postava aniž by se nechala vyrušit poznámkou muže, který byl o dvě hlavy větší než je zdrávo. "A co vzkazuje ten parchant Marko." uplivl si muž. "Ale ale, Franku. Takhle se o panu Markovi nemluví. Budeme ti muset dát malou lekci slušného chování." pronesla postava žertovným tónem a jako na znamení vystoupily ze stínů další postavy. Teď jich bylo celkem šest. Každá měla v ruce pistoli nebo lehký samopal. Muž se pousmál. "Dobrá tedy. Zatancujme si." Pronesl. V následujícím okamžiku odněkud vytáhl dvě pistole Desert Eagle. Skupina útočníkú se nezmohla ani na ten nejmenší odpor. Dvě pistole chrlily smršť olova věštící blízkou smrt. Hluk utichl stejně jako začal, náhle a bez výstrahy. Ticho bylo přízračné. Jen sténání vůdce bandy jakoby obscénně rušilo klid noci. Frank došel až k němu a chytil ho za krk. Velitel hleděl z rozšířenými zornicemi do tváře člověka, který jen tak mimochodem rozprášil komando nejlepších střelců, které může člověk na ulici sehnat. A teď tomu člověku hleděl do očí. Poprvé za svůj život dostal opravdu strach. "Kde je Markus?" zazněla otázka "F…f.ranku…. ty ssi m..mys…lííš, ž…žže..ti tto ppovím? Ss…stej…ně ho n..nn.ne…dost..anešš…" "Ale no tak, stejně zemřeš, a je jen na tobě, jak dlouho to bude trvat," pronesl z ledovým klidem muž, a mírně pootočil taseným nožem v ráně po průstřelu nohy. Bývalý velitel se skroutil v agónii bolesti a zachroptěl několik nadávek. Pak se zhroutil a upadl do náruče bezvědomí. Frank zaklel a schoval nůž. Pak vstal a prostřelil posledním nábojem hlavu onoho velitele. Jeho mozek na zemi vykreslil podivné grafity. O zem zazvonily dva prázdné zásobníky. Pak pokračoval ve své cestě, jako by se nic nestalo. Svítalo a Jeff, černý rastaman, se vlekl domů po opravdu náročné noci. Jako jeden z mnoha dealerů pobíhal po různých pařbách a vydělával si na chleba. Ono dealovat není zase tak špatné řemeslo, obzvlášť v téhle době, kdy se většina lidí sjíždí jenom aby zapomněla na to, co se venku děje. Válka s Čínou, Mor, všeobecné násilí, policajti a energáči na každém rohu, z toho by zblbnul i ten nejotrlejší mozek. Opravdu si nemohl stěžovat na nedostatek klientely, stejně jako hodně dalších dealerů, jako byl on. Tak si to šinul uličkami, aby nebudil pozornost hlídek, kterých tu bylo opravdu dost. Byl by opravdu nerad, kdyby ho zabásli, protože mu ještě nějaký matroš zbyl. Těšil se na to, jak si dá sprchu a zaleze do postele, možná zbalí i nějakou štětku, aby se mu usínalo trochu líp. Když dorazil ke svému domu, bylo pomalu půl jedenácté. V další z mnoha uliček narazil na starého Bonese. Ten se začal šourat směrem k němu. Jeff už věděl, co bude následovat. Bylo to stejné, jako ostatně vždycky, když na sebe ti dva narazili. "Zdravím brácho," ozval se Bones. Potřásli si rukama. "Jak je stará vojno," zasmál se rasta. "Blbě jako dicky, ale jak tak koukám na tebe, měls asi děsně dobrou noc co?" "Že váháš brácho. Šlo to jako po másle. Prodal jsem pomalu všecko." Bones potřásl hlavou a jeho stoleté dredy zavířily ve vzduchu. "Hele, a nezbyla ti tam nějaká ganja pro starého kámoše?" zaprosil Bones. "Jasně brácho, že váháš, pro tebe dicky něco mám." Zalovil po kapsách a vytáhl sáček s ganjou na dvě až tři brka, kterou schovával právě pro tyhle případy. Teď jde sice málo na odbyt, ale něco porozdává většinou takovým staromilcům a rastamanům, jako byl on sám. Ganja je víra, Ganja je dar od boha, Ganja je bůh. "Díky brácho, moc díky." "Nemáš za co brácho, pro tebe vždycky něco najdu." Zase se zasmál a potřásl si s tím starým ptákem na rozloučenou. Děvku sice nesehnal, ale i tak usne jako špalek. Do ticha probouzejícího se města se ozvaly sirény. "Ále, jděte do prdele," zabručel si sám pro sebe a zavřel za sebou dveře svého bytu. Spin vyrazil za ostatními. Sirény dozněly, čož znamenalo, že cajti i ti ostatní budou nejmíň půlhodinu někde zalezlí. Wizl hodil cihlou a výkladní skříň obchodu s elektronikou se rozpadla na malé střepy. Celá parta naskákala dovnitř a cpala si kapsy vším, co by se dlao použít anebo prodat. Discmany, malé televize, baterie, a spousta dalšího, to všechno mizelo v batozích, pytlech a kapsách bandičky mladých, kteří ignorovali sirény. Když jim pak detonace podrazila nohy a tlaková vlna prošla kolem a vzala s sebou veškeré sklo, najednou si uvědomili, že něco není v pořádku, takže vyběhli po požárním schodišti. To, co uviděli bylo opravdu šokující. Na obzoru monumentálně tyčil obří hřib. "Kurva.." zaklel někdo z party. Všichni jako jeden muž seběhli zpátky dolů na ulici a tryskem se rozběhli ke vstupu do vaultu. Bylo pozdě. Velké okrouhlé dveře byly zavřené. Sarah začala do toho bloku oceli mlátit pěstmi. Když se vysílila, klesla na zem a brečela jako malá holka. Všichni postávali okolo a měli taky na krajíčku, ikdyž se to snažili skrýt. Spin si přisedl k plačící Sáře a něžně ji objal. "Neplač, notak, všechno bude dobrý, neboj, bude to dobrý." Snažil se jak uměl nejlépe, ale nepodařilo se mu přesvědčit ani sebe samotného. Frederick James Parson je obchodník s konexemi až v samotném senátu. Dnešní ráno si hodlal užít na terase s vyhlídkou na kvetoucí zahradu. Když si po snídani začal číst své oblíbené Timesy, nad sirénou jen mávnul rukou. Jako každý poslušný američan se účastnil nácviků. Po deseti planých poplaších začal pochybovat o jejich užitečnosti a po dalších pěti zavolal svému senátorovi, aby ho informoval, až bude opravdu hrozit nějaké nebezpečí. Od té doby sirény naprosto ignoroval. A protože se neozval telefon, bylo mu jasné, že se jedná o nácvik, a tak jen obrátil stránku a začetl se do burzovního zpravodajství. Kdyby ale věděl, že prezident a celý vládní a vojenský aparát se už nějakou dobu zabydluje na ropné plošině v bezpečné vzdálenosti od břehu, byl by na pochybách. Takže detonace a následná tlaková vlna ho vrátily do reality. Okamžitě sednul do svého nablýskaného auta a s nohou na plynu se hnal k vaultu, který už byl uzavřený. Naneštěstí, nebo naštěstí, záleží to na úhlu pohledu, tam nedorazil. Tlakovou vlnou narušený dům ho pohřbil pod svou tíhou. Někteří by takovou smrt uvítali, kdyby věděli, co je čeká v následujících týdnech. Bones si to namířil na okraj města. Odsud to bylo jenom dva bloky. Za zvuku sirén se posadil na zídku a usypal si na papírek polovinu sáčku a starými roztřesenými prsty obratně ubalil brko, které si strčil za ucho a během chvilky ubalil i druhé ze zbytku ganji. To si strčil do pusy a šmátral po všech možných i nemožných místech, aby našel zapalovač, nebo aspoň krabičku zápalek. Zapalovač po chvilce našel, ale byl k ničemu. Došla mu šťáva. Tak se vrátil ke hledání. Vítězoslavně se zakřenil, když v jedné kapse mezi zbytky všeho možného nahmatal hledanou krabičku. Vytáhl ji na světlo a zatřásl s ní. Pár zápalek mu ještě zbylo. Jednu vytáhl a škrtnul. Se zavřenýma očima pak po malých doušcích šlukoval skvělou chuť a opojnost marihuanového kouře. Byl zase volný jako pták. Když dokouřil, slastně se opřel o zeď a šáhnul za ucho pro druhý kousek. Dobré Ganji není nikdy dost, a tahle byla fakt klasa. Zapálil si a užíval si výhledu na vycházející slunce. Najednou se mu pod zadkem zatřásla zídka. Podíval se na obzor a spatřil záblesk bílého světla, které ho na okamžik oslepilo. Potáhl si znovu,ale pořádně a zamžoural na rodící se siluetu hřibu, který se mu objevil v zorném poli. Jeho udivený výraz mu zůstal i ve chvíli, když mu tlaková vlna zrozená detonací jaderné hlavice rozmáčkla hlavu o zídku, která mu sloužila jako opěradlo. Frank si to hnal ulicemi. Marcuse nenašel, ale zato našel další skupinu, která se ho snažila zabít. Měl vztek, ale s tím už moc nadělat nemohl. Marcus odjel do Kanady, asi za nějakým obchodem. Frank si tedy usmyslel, že se za ním vydá. Zvuk sirén ho zastihl na pár kroků od vaultu, tak si řekl, že si osvěží místo svého možného pobytu. V poklidu se vydal dovnitř. U detekčního rámu odevzdal své pistole a náboje. Strážní se ani neptali po jeho povolení. To měl teď naprosto každý. Zbraně mu uschovali a vrátí mu je až po skončení poplachu. Zvuk, který vyvedl Franka z míry šel od těžkých vrat, která normálně zůstávala otevřená. Jejich funkčnost se testovala v době mimo poplach, aby u lidí nevyvolával paniku. Teď se ale vrata zavíraly. Frank pokýval hlavou a vydal se do velkého sálu, kde se pokaždé konala nějaká instruktáž. Znal všechny ty filmy nazpaměť. V hlavě mu ale zůstávala otázka, co se to vlastně děje? Na poslední chvíli e ještě dovnitř stačili dostat rodiče se dvěma malými dětmi a v očích měli hrůzu. "Prosím vás, děje se venku něco divného?" zeptal se Frank okolo procházejícího muže. Ten popohnal manželku s dětmi a pokrčil rameny. "Nemám ani tušení. Myslíte, že…" "Ale blbost, to určitě bude nějaký test, aby lidi přestali kašlat na nácviky." Muž pokýval hlavou. Nebyl zcela přesvědčen, ale jiné vysvětlení ho nenapadlo. Všichni nastoupili do výtahu a sjeli dolů k ubikacím aby si v hale poslechli zase nějakou nudnou přednášku o bezpečnosti. Místnost byla zaplněna ze slabé čtvrtiny. Frank se posadil do poslední řady a nohy si položil na neobsazenou židli před ním. Když se dostavili strážní zezhora, přečetl si v jejich výrazech, že tady něco nehraje. Byli zamlklí a dívali se jakoby do prázdna. Nedalo mu to, ale než se stačil jednoho z nich zeptat, co se děle, odešli a posadili se na svá místa. Po čtvrthodině se na stupínek dostavil muž oblečený v divné modrožluté kombinéze, postavil se k mikrofonu a promluvil. "Vážení přátelé, Jmenuji se Roland Sharpstone a jsem velitelem tohoto vaultu. Nyní prosím zachovejte klid a neopouštějte svá místa. Je mlu povinností vám sdělit, že tento vault je uzavřen. Došlo k jadernému útoku." Do všech lidí jako když střelí. Někteří začali křičet, ženy se rozbrečely, děti se smály, protože to braly jako hru. Hodně lidí se něčeho domáhalo. Frank seděl na židli a nezmohl se ani na to. V hlavě se mu pořád obracela informace, která ho právě dostihla. Pak se najednou zasmál. Vypadalo to, že Marcuse už hledat nemusí. Když opadly největší vášně a většina lidí se utišila, dokončil Sharpstone svůj projev a nastínil, co bude dál. Vault se pomalu zanořil do chodu, který se neměl zastavit až do dne, kdy bude otevřen a lidé vyjdou na povrch aby znovu zabydleli svět, který tam najdou.