Damian seděl opírajíc se o kámen. Na sobě měl starou neprůstřelnou vestu a helmu, v ruce držel revolver. Na hlavě měl nemálo čerstvých odřenin. Všude kolem něho byla jen krev a ohořelé kusy, to co zbylo z karavany. Dýchal ztěžka, ruce měl nehybně položené poděl těla. Díval se před sebe a asi deset metrů před ním si všiml vysokého člověka. Damian viděl rozostřeně, ale když se k němu postava přiblížila, uviděl odraz světla od dýky, kterou držel onen neznámý člověk. Náhle vše zmizelo a všude bylo světlo. Bílé světlo, které však neštípalo do očí, ale bylo pro něj jako jemné pohlazení. Postava ale zůstala. Nebylo poznat co je to zač. Náhle postava začala k Damianově překvapení měnit tvary, chvíli byla vysoká, ne-li přímo obrovská, chvíli byla malá jako pouštní krysa. Když se její tvary ustálili, postava se proměnila v podivnou bytost, černou jako tma. Bytost uprostřed bílého světla vypadala děsivěji, než co kdy Damian viděl. V ruce držela dlouhý meč, kterým namířila na Damiana a řekla: "Nyní tě budu soudit!" Damian zbledlý strachy ze sebe vydal jen jméno, kterého se tak obával,jméno v které věřil jeho lid : "Osud!"
Po chvíli ticha řekl tlumeným hlasem :"Chceš slyšet moji cestu?"
Osud nic neříkal, proto Damian začal:
"Mé jméno je Damian. Jsem z vesnice Troy daleko na severu na bývalé hranici s Kanadou, z vesnice,kterou nikdy nikdo neznal, o které nikdy nikdo neslyšel. Žil jsem tam do dospělosti, ale nechtěl sem být jen farmářem jako ostatní. Uměl jsem slušně střílet a myslel sem si, že na mě nečeká jen pole a tvrdá práce. Jednoho dne sem zaslechl o skupině lidí jménem Svobodné bandy, která sjednocovala zbytky Spojených států a roznášela spravedlnost a svobodu. Neváhal jsem ani chvilku a rozhodl jsem se, že se k nim přidám. Tušil jsem však, že v pustině bych sám dlouho nevydržel. Začal jsem proto cvičit,trénovat střílení, souboje, učit se ze starých předválečných knih. Získával jsem také informace o pustině od každého, kdo byl za hranicemi našeho bezpečného okolí. Rok poté nadešel ten Den, Den odchodu. Rozloučil jsem se a odešel vyzbrojen předválečnou puškou M16, kterou mi daroval otec i s třiceti náboji. Už v té době sem tušil, že se nikdy nevrátím, ale musel sem jít. Cítil jsem to volání,díky němuž zde nyní s tebou rozprávím. Půl dne po odchodu jsem měl podivný pocit,jako že mne něco sleduje. Chvíli poté mne přepadli vlci, ale já byl připraven. Dva jsem zastřelil a ostatní utekli. Alespoň sem získal něco málo masa a kůže,které měli. Putoval jsem dlouho a předtucha, kterou si mě obdaroval, mi mnohokrát zachránila život. Získával jsem mnoho zkušeností, ale stále jsem neobjevoval žádné známky po člověku, kromě opuštěných měst, předválečných benzínek a mnoha lidských koster a občas i nějaké náboje a nepoužitelné zbraně. Potkával jsem pouze vlky a obrovské brouky. Život mě naučil spát schován od úsvitu do poledne a putovat ve zbytku dne a také nelézt do velkých jeskyní, protože čím byly jeskyně větší, tím větší byla šance setkat se s tvory, o kterých se mi ani v nočních můrách nezdálo. Ale dlouho po mém putování jsem potkal lidi. Zdálky byly tak nádherní. Blížil jsem se k nim velmi rychle, ale díky předtuše jsem se zastavil. Byli to otrokáři, měli sebou několik ztlučených otroků, kteří byli spoutáni. Ihned jsem si připravil zbraň, ale přesto má zvědavost mě donutila k nim zamířit. Byl jsem tak dlouho sám a hlavně jsem potřeboval nasměrovat na nějaké usedlosti, či města. Otrokáři,dva muži a jedna žena, měli zbraně také připravené, ale tušil jsem že raději budou chtít něco vyměnit, než aby ohrozili své životy mužem s puškou. Když jsem k nim přišel, nabídli mi jejich otroky. Byli čtyři,tři muži a jedna žena. Byli silní, ale vyhublí a podvyživení. Řekl jsem jim, že o ty lidi v žádném případě nemám zájem, ale že bych uvítal nasměrování. Jeden z mužů zopakoval slovo "lidi", jak jsem nazval otroky a druhý se začal smát a silou kopl do jednoho z otroků. Já jsem se naštval a řekl mu ať ho nebije. Ale on se začal smát víc a aby mi ta svině předvedla, že "otrok není člověk" začal ho surově bít. Já…já…jsem byl rozzuřen a…vůbec jsem se neovládl. Z mé hlavně vyšlehli tři rychlé výstřely tak,že ani jeden z otrokářů nestihli zamířit. To bylo poprvé, kdy jsem zabil lidskou bytost, pokud se tak dají otrokáři nazvat. Ještě chvíli jsem prostě jen stál a díval se na jejich mrtvoly. Otroci leželi schouleni na zemi čekajíc na svůj rozsudek. Rozdělal jsem jejich pouta a dal jim zbraně otrokářů. Byli to jen pistole a ty jsem já nepotřeboval a oni je určitě upotřebili. Byli ale v šoku z nabyté svobody. Jeden z mužů, byl to statný snědý muž, nemluvil pouze svou barbarskou řečí jako ti ostatní, a tak mi řekl,že jsem Marút. Ještě mě nasměroval na blízké město a než jsem odešel, tak mne tak ještě mnohokrát oslovil. Nevím, co to znamená, asi nějaké náboženské pojmenování. Smrtí těch otrokářů jsem nelitoval. Ty zrůdy si nezasloužili nic jiného. Namířil jsem si to do toho osídlení, které jsem po dlouhé cestě vyhýbajíc se všem lidem, nalezl. Bylo to malé městečko Arkansas, pojmenované podle dříve protékající řece, s nelítostným systémem vlády. Bylo zde otrokářství, a celému městu vládl jakýsi rádoby prezident, muž, kterého sem dosadily Svobodné bandy. Hodně mě zklamalo, co jsem se o nich všechno dověděl. Bylo to samé obsazování nezávislých měst, nucené práce v dolech, plenění nepřátelských území, vyvražďování mutantů a podobné věci. Říkalo se jim nyní jinak, a to podle jejich vůdce Morgana, tedy Morganovci. Celou tu dobu jsem hledal ty, co rozdávali svobodu, abych nakonec uviděl to, co opravdu rozdávají. Bídu, hlad, strach a smrt. Chystal jsem se odejít pryč, kamkoliv, třeba zpátky do Troy, ale baronovi se doneslo, že se moc vyptávám. Hned při odchodu mne chytli stráže, vzali mi zbraň s vybavením a dotáhli mne za vůdcem, jménem Seran. Byl to tlustý,ošklivý a hloupý opilec, který si připadal velmi důležitý. Označil mě za špiona a chtěl vědět, proč se tak vyptávám. Polekal jsem se, že si usmyslí že lžu a abych unikl oprátce, kterou mi vyhrožoval, vymyslel jsem si, že budu hrát hloupého. Řekl jsem mu tedy co nejhloupějším hlasem,že se chci přidat k Morganovcům a že jsem o nich slyšel už zdaleka, odkud pocházím. Uvěřil, protože podle hlasu usoudil, že jsem moc hloupý na to abych mu lhal, ale nebyl tak naivní aby mě jen tak pustil z města. Poslal mě s mnoha nedobrovolnými rekruty, jako platbu za Morganovic "ochranu", do jejich hlavní základny s několika po zuby ozbrojenými muži. Putovali jsme mnoho dní a nocí s malými přestávkami až jsme nakonec dorazili do hlavní báze. Byla to veliká vojenská základna postavená před válkou. Překvapivě byla ve velmi zachovalém stavu. Byl jsem tam několik týdnů na výcvik. Utéct se od tamtu nedalo,byla to nejvíce hlídaná oblast, co jsem kdy viděl. Výcvik byl pro mě, pro zálesáka, velmi jednoduchý, samé běhání a střílení. Raději jsem se tam s nikým nepřátelil. Jednoho dne mě přiřadili k jednotce. Byli v ní samí hrdlořezové, vrahové a násilníci,dohromady asi dvacet. Velitel byl to největší hovado pod sluncem, jak všichni říkali. Ten muž byl vážně hovado, ale byl to také voják tělem a duší, takže jeho stálé buzerace přinášela výsledky. Náš úkol byl prozkoumat severovýchodní oblasti, bylo zde hlášeno pár ztracených průzkumníků. Vyzbrojeni zbraněmi všech možných druhů jsme před soumrakem odešli. Mnoho dní jsme kromě našich vlastních hlídek a několika průzkumníků nikoho nepotkali. Ta oblast byla naprosto vylidněná. Jen co jsme do ní vstoupili, začala mne bolet hlava. Ta bolest se dala přežít, ale byla neobvyklá, začala během chvilky a ztratil jsem svou předtuchu. Města byla prázdná, a přitom bylo na polích vidět obilí, nebo kukuřice. Bylo to moc divné, nacházeli jsme navíc vystřílené zásobníky a použitelné zbraně, prostřené stoly a na nich okoralé chleby, studny plné vody a spoustu dalších zlověstných věcí. Když jsme se po pár týdnech chtěli vrátit zpět, nalezli jsme malé údolí. Bylo tam mnoho zbraní a zbrojí, vypadalo to na naše lidi, ale přitom tam nebyla ani noha. Velitel rozhodl, že na tom místě zůstaneme, dokud nezjistíme, co se tu našim mužům stalo. Byla to ta nejstupidnější věc co rozkázal, ale na jeho místě bych se asi také rozhodl je najít. Hned ten den zmizelo několik mužů, zřejmě jim ta děsivá atmosféra nedělala dobře. Pozdě v noci hlídka začala střílet jako šílená a pak střelba ustala a zhaslo světlo hlídky. Všichni byli vzhůru a zbraň měli přichystanou. A vtom to začalo. Ze všech stran jsme slyšeli vrčení a nelidské řvaní, občas jsme zahlédli nějaké tvory podobné psům. Zaujali jsme obranou formaci kolem velkého ohně, který nám svítil na záda a před sebe. Po chvíli vše ustalo,bylo zlověstné ticho. Pak ty obludy začali útočit. Jeden z nich po mě skočil. Byl to obrovský skok, během kterého jsem měl čas si ho dokonale prohlédnout. Byl velký jako kluk, kolena u zadních nohou měl obrácené jako zvíře, měl ostré drápy a hlava byla k tělu připojená bez krku. Největší šok však pro mě byl, že celé jeho tělo neslo lidské rysy a jeho hlava byla skoro lidská. Neměl nos, měl černé oči bez bělma a jeho pokožka byla tak hrůzně lidská. Vystřelil jsem na něj a zasáhl ho mezi ty jeho démonské oči. Dopadl na mě již mrtvý, ale při své rychlosti a váze mne dokázal povalit. Když jsem se z pod něj vyhrabal, viděl jsem, jak někteří spolubojovníci se s hrůzou vrhají do tmy. Stříleli jak pominutí a já slyšel velitele řvát, ať všichni drží linii, ale ty zrůdy byli děsně rychlé a odolné. Poté velitel zakřičel bolestí a já ho zahlédl, jak jednoho z těch parchantů drží za nohu a bodá do něj svým nožem. V tom na velitele skočil další a pustil se do něj. Přiskočil jsem tedy a pustil jsem do toho zmrda dávku. Málem jsem zasáhl i velitele a dalšího muže, ale naštěstí se tak nestalo. Ostatní muži jen zbaběle pobíhali a starali se jen o sebe, vzal jsem tedy velitele, který byl vyřazen z boje přes záda, poté jsem z ohně vytáhl velký hořící klacek, jenž mi posloužil na odhánění těch dotěrnejch zmrdů a běžel jsem pryč. Celou dobu jsem mával kolem sebe tou pochodní a odháněl je. Zjevně se o mě přestali zabývat. Nevím čím to bylo, protože když jsem se párkrát otočil, viděl jsem některé bojovníky také s pochodní, ale rychle je smetla horda těch malejch parchantů. Je možné, že když jsem měl přes záda velitele, vypadal jsem pro ně hrozivě, a nebo možná jsi toho docílil ty a v tom případě ti děkuji. Pravdou ale je, že jsem utekl. Tak rychle jsem v životě ještě neutíkal a to jsem měl na zádech devadesát kilo navíc. Čím dál jsem byl, tím víc mé kroky zpomalovali, až jsem ráno s velitelem na zádech zkolaboval. Naštěstí už svítalo. Z té chvíle si pamatuji jen úsvit. Úsvit a strach. Odpoledne mne probudil velitel a chtěl vědět, co se stalo. Vysvětlil jsem mu co se stalo potom co byl odrovnán. Bylo to poprvé, kdy jsem ho viděl děkovat. Vlastně to bylo vůbec poprvé, kdy na nikoho nekřičel. Měl na sobě mnoho modřin, nehezky podrápanou nohu a velkou bouli na hlavě, nejspíš ho tato rána do hlavy knokautovala. Podle kopců jsme zjistili, že jsem běžel dobrým směrem. O předchozím dnu jsme nemluvili, vyspali jsme se a šli do hlavní báze. Šli jsme tou nejkratší možnou cestou. Ty hnusáky jsme naštěstí znovu nepotkali. Celou tu dobu jsem měl děsivý pocit, pocit že mne někdo nebo něco sleduje. Když jsme opustili oblast, byl jsem náhle v pořádku. Bolest hlavy ustoupila i s podivným pocitem během několika chvil. Po příjezdu do hlavní báze jsme byli chvíli vyslýcháni a pak jsem byl předvolán před vysoce důležitého muže. Byl to starší muž s mnoha dobře zahojenými jizvami a byl oblečen do podivné uniformy. K mému šoku se představil jako Morgan. Tento vzdělaný, inteligentně vystupující muž byl tou největší hrozbou v pustině. Jeho rozkaz by dokázal zničit celá města. Šel z něj strach i respekt zároveň. A v té chvíli stál přede mnou a vyptával se mne. Pověděl jsem mu všechno co chtěl vědět, i odkud jsem. O Troy v životě neslyšel, ale Troy přeci neznal nikdo. Potom dlouho poslouchal mé vyprávění o těch zrůdách. Poté někam zavolal, ať ho přinesou. Netušil jsem,že mluví o jedné z těch příšer. Bylo to mrtvé, ale zachovalé. Ruce měl divné, byli to jen náznaky prstů spojené v jeden, z kterého vyrůstal ostrý pařát. A neměl žádné genitálie, jako kdyby byl vytvořen jen k jednomu účelu. Potvrdil jsem mu, že je to jeden z nich. Řekl mi o nich, že to bylo už poněkolikáté co se s nimi naše jednotky setkali. Náš průzkum měl odhalit zda v té oblasti nemají svá města, či hnízda. Nic jsme sice nenašli, ale ten útok znamenal, že jsme se dostali někam blízko. Řekl mi také, že začali být velké problémy s nájezdníky někde na jihu. Prý již dokázali dobýt několik bezvýznamných měst. Zaujalo ho, že jsem zachránil svého velitele a dal mi velení jedné z okrajových základen ve městě Trees. Měl jsem být podřízen tomu, koho jsem tak nenáviděl. Ten člověk mohl za vyvražďování mutantů a za spoustu násilí. V té chvíli jsem si ale myslel, že mám tu moc něco změnit, něco udělat, aby byl život v pustině, nebo alespoň v jedné z jejích částí spravedlivější. Vzal jsem tedy tu práci. Cesta byla dlouhá, ale na tyto vzdálenosti jsem byl již zvyklí. Ve městě jsem byl přivítán s ostražitostí. Ti lidé netušili, co se jim snažím přinést. Muž který to tam vedl přede mnou byl krutovládný baron, který byl nalezen skoro sežraný v zamknuté místnosti se zdivočelým psem bojového plemena. Řekl jsem jim, že takovéto "nehody" se diktátorům stávají. Tuto reakci zjevně nečekali. Mým vojákům jsem rozkázal pomoci na poli pozabíjet škůdce a vyhubit divoké psy v okolí. Po pár týdnech mé vlády se vztahy ledy prolomili a lidé dokonce začali pořádat slavnosti, které mi byli věnovány. Na nich jsem se dozvěděl o těch nájezdnících. Slyšel jsem však samé dobré věci. Lidé si o nich povídali jako o osvoboditelích a o jejich vůdci kolovali zvláštní zvěsti. Musel jsem se s nimi setkat. Musel jsem však jednat rychle a obezřetně, abych neskončil na popravišti. Poslal jsem jednoho z mých nejlepších mužů, aby je vyhledal. Netušil jsem však, že moji činnost celou tu dobu sledují Morganovci. Byl jsem tak naivní! Pár dní potom, co odešel si totiž pro mne přišli velmi dobře ozbrojení, a dost drsní muži. Měl jsem být eskortován na hlavní bázi. Muži se mne ptali, zda se mají vzbouřit, ale to jsem nechtěl. Nechtěl jsem, aby do toho byli zapleteni i lidé z vesnice. Kdybychom byli poraženi, Morgan by je určitě nechal všechny povraždit. Smířil jsem se smrtí. Dokázal jsem totiž dost věcí. Ale zda budu zatracen, o tom rozhodneš až ty. Poté vytvořili karavanu, která vezla nějaké jídlo,pár neprůstřelných vest a jednoho odsouzence v řetězech, mne. Pár dní od města jsem měl děsivý pocit. Něco, co jsem cítil jen jednou a to na severu při boji s monstry. Zastavili jsme se, aby si krávy odpočali. Nenáviděl jsem tyto zastávky. Ti drsní muži mne vždy zmlátili tak, aby pro mne byla smrt vysvobozením. Tato zastávka však byla jiná nejen tou bolestí hlavy. Po chvíli totiž nedaleko začali výt vlci. Poté vyli ze všech stran. Všichni se otáčeli a připravili si zbraně. Ten muž vytáhl revolver, otočil se ke mne zády a začal ke mne couvat. Zřejmě zapomněl na tu trosku co za ním ležela. Rychle jsem mu vzal klíč a odemkl jsem se. A náhle začala střelba, překvapivě však z míst, kde vyli ti vlci. Z ruky jsem mu vytrhl revolver a zastřelil jsem muže přede mnou. Všichni si hledali úkryt a tak si mne nikdo nevšímal. Doplazil jsem se k přívěsu a vzal neprůstřelnou vestu s helmou. Vtom střelba přestala a začali dopadat granáty. Běžel jsem tedy k jednomu velkému kameni schovat se. Když jsem byl skoro u kamene, tak mne na něj něco obrovskou silou odhodilo. Všude kolem byla jen krev. A poté všechno bylo rozmazané. To byla celá má cesta." Bílé světlo najednou přestalo zářit a začali se objevovat barvy, které štípaly do očí a pálili. Damian se začal rozhlížet kolem sebe. Byl v šoku a cítil se jako právě probuzený. Ležel v posteli a všechny rány již měl ošetřené. U jeho postele seděl statný snědý muž, kterému neušlo Damianovo probuzení.
"Asi tě zklamu. Nebo také ne." řekl ten muž.
"Kdo jsi? Kde to jsem?" zeptal se Damian s překvapením.
"Ty si mne nepamatuješ? To je škoda ," usmál se " tehdy v pustině jsi mi daroval svobodu."
Damian překvapeně zaostřil. "Ty jsi…"
"Ano, jeden z těch otroků. Tvůj posel dorazil a řekl nám o co ti jde. Když nám tě popsal vzpomněl jsem si na tebe. Poté jsme se dozvěděli, že tě Morganovci popravili a tak jsme se rozhodli že je za to ztrestáme. Jaké bylo překvapení, když jsem tě já sám nalezl živého. V té chvíli jsi začal blouznit. Nazval jsi mne osudem a řekl mi celý tvůj příběh. Doufám, že nejsi zklamán, že si tě tvůj bůh nevzal k sobě. Určitě mu ale řekneš o něco delší příběh. Mám s tebou totiž ještě nějaké plány."
"Nejsem zklamán. To ty jsi vůdce těch nájezdníků?"
"Ne, vůdce nás, Šakalů je Masíh a já jsem jeho pravá ruka. Ale neboj se, s Masíhem se brzy setkáš. Poté se pokusíme zachránit pustinu. Teď se vyspi. Byl to totiž velmi dlouhý den."
Damian se usmál a ulehl. Věděl, že až nyní našel tu sílu spravedlnosti a svobody, co hledal. V jeho mysli však byla stále stejná bolest hlavy jakou měl, když vstoupil do vylidněné oblasti plné neznámých stvůr. Monstra asi dosáhla něčeho důležitého.
Dodatek:
Marút - anděl;
Masíh - Mesiáš, spasitel;
Pokud by to zaujalo alespoň pár lidí, napíši pokračování. Jinak dík za to, že jste tomu věnovali svůj čas. sten
