Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

s7en - Morbiduo

Před jeskyní v malém lesíku seděl muž v kožené bundě a kožených kalhotách, právě si opékal na malém ohništi jablko. Byl to tmavovlasý modrooký běloch hladově pozorující pomalu se opékající jablko. Vedle ohniště měl položeno dva batohy a raketomet. Štrúdlová vůně mezitím přilákala pár otravných brouků, kteří začali muže otravovat. Náhle zpoza stromu zašustili dva primitivně oblečení a po celém těle potetovaní muži, zjevně kanibalové a zírali na muže. Jeden byl svalnatý a podle jeho výrazu velmi hloupý, druhý byl menší a mrštnější.
"To být velké vonivé kouzlo." čmuchal primitiv. Muž se postavil a na hrudi se mu zablýskala zlatá hvězda, na které bylo vyryto "Morbid, lovec lidí."
"Co chcete čmuchalové?" zeptal se muž klidně.
"To být vůně moc, to nezažít. Ani šamana bylinka tolik nevonět! Ty dát jídlo kouzlo a povědět jak ty čarovat, my vyměnit za dobré maso." řekl menší primitiv a oblízl se. Mužovi zazářili oči vidinou masa, ale po chvíli pohasli.
"Já nejím lidský maso." odsekl.
"Ó né, my bohužel dnes nenajít nepřátel kmen bojovník, aby my hodovat maso duše. My najít jen velký ještěr, moc masa, pro ty moc dobré." vytáhl dva velké kusy bezpochyby ještěrčího masa, protože na jedné straně byla zelená kůže.
"Jsou to opékaná jablka." řekl muž.
"Opékaná jablka? To nebýt kouzlo! To nebýt dobrý obchod, to my nechtít!" rozčílil se primitiv.
"Hej, to je vaše věc, že jste tak stupidní. Tady máte jabko, dejte mi to maso!" podával opečené jablko.
"Ne, to ne. Dát nám za to něco. Třeba tam troubu!" ukázal do mužových věcí na raketomet.
"K čemu chcete rozbitej raketomet?" podivil se muž.
"Dát karetomet, my dát maso." řekl nesmlouvavě primitiv a zatvářil se důležitě. Můž se podíval na maso a zakručelo mu v břiše.
"Dobře, vemte si ho, ale je tam zaseknutá raketa, pokud víte, co to je." vzal opatrně raketomet a vyměnil ho za maso a sedl si k ohni. Kanibalové poodešli asi o deset metrů a zastavili se. Muž je pozoroval a položil svá masa na vyhřátý kámen vedle ohně.
"Koukat, to být dobrý obchod. To vyplatit." slyšel z dálky rozhovor primitivů.
"Ano, ano. To být dobrá zbraň. Tím bych nerad dostat." máchl jím ten svalnatější do vzduchu.
"To rozbíjet kameny. Koukat!" praštil s ním co největší silou do kamene. Raketomet explodoval a muž u ohniště byl zasypán lidskými ostatky, stejně jako celý lesík.
"Já si to myslel." usmál se krutě muž a čistil se od krve. Z jeskyně vyběhl další muž, mladší blonďák s hnědými oči, podobně oblečený. V ruce držel čutoru naplněnou vodou.
"Hej Morbido! Co to tady vyvádíš?" zakřičel na Morbida. Ten se postavil otočil se k němu a usmál se.
"Sehnal sem nám maso Jazzy!" řekl vítězně. Jazz si ho prohlídl a začal se smát.
"Máš na vlasech střevo!" smál se dál. Morbid vzal kus střeva z vlasů a zahodil ho.
"Doprdele, včera jsem si myl vlasy!" zatvářil se naštvaně. Jazz šel k ohništi a tam se zastavil.
"Ty debile, vždyť to je lidský!" ukázal na masa a zasmál se znovu. Morbid přišel k masům a zkontroloval je.
"Jsou v pořádku. Jen tohle sem před chvílí přilítlo." zkoumal maso s potetovanou kůží.
"Co se tu stalo, když jsem byl pro vodu?" podivil se Jazz.
"Vyměnil jsem nefunkční raketomet za kus žvance s kanibalama. Ty si ale spletli raketomet s kriketovou pálkou." kousl do jablka a očistil všechny masa od kousků spálených lidských škvarků.
"No nic, aspoň máme lehčí náklad. Ogriluj to maso." řekl Jazz. Morbid udělal mezitím malý gril z několika podpěrných kamenů a několika ocelových trubek. Za chvíli se již ještěrčí maso grilovalo a začalo vonět. Po chvíli přiběhl do lesíka na svůj druh obrovský vlk a začal nerušeně požírat zbytky kanibalů. Po očku ale stále sledoval, co se děje u ohniště.
"Vidíš ho? Ten je vysokej nejmíň metr a půl!" řekl překvapeně Jazz a pozoroval vlkovi hody.
"Jo to asi i má." vzal Morbid do ruky raději pistoli.
"Takovýho psa kdyby měl můj strýc. Ten magor by ho snad šukal od rána až do noci." zasmál se Jazz.
"Co myslíš, mají vlci rádi grilovaný maso?" pokračoval Jazz.
"Asi jo. Vzpomínáš na toho vlka, co za náma pořád chodil?" reagoval Morbid.
"Myslíš toho, kterýho zmasakrovali ty otrokáři, jak jsme je pak zato pozabíjeli?" přemýšlel Jazz.
"Jo, to byl on. Tak ten se mohl po něm utlouct." dal kus lidského masa na gril.
"Co to děláš?" divil se Jazz.
"Přece mu nedám to naše ještěří maso." vysvětlil.
"Jo, aha." a pozoroval dál vlka. Vlk mezitím chodil od jedné kupičce masa k druhé. Po patnácti minutách všechny hromádky zmizeli a vlk se postavil zhruba pět metrů před ohniště a sledoval už skoro ogrilovaná masa.
"Tohle doma nemáte vobludo, co?" řekl na vlka posměšně Jazz. Vlk na něj zavrčel a dál se věnoval pozorování masa.
"Jako kdyby rozuměl, že si z něj utahuju. Že jo ty blbej čokle!" zakřičel na vlka. Vlk na něj znovu zavrčel a znovu se díval na maso.
"Nech ho bejt Jazzy. Nechceš maso pejsku?" podíval se na už hotové ogrilované maso. Vlk se podíval na Morbida a oblízl se. Morbid vstal a hodil mu maso, vlk ho ve vzduchu chytil a odcházel.
"Ani ta metráková bečka nepoděkuje." řekl Jazz. Vlk se ještě otočil a zavrčel na něj. Poté vzal své maso a upaloval pryč.
"Vidíš, že rozuměl." usmál se Morbid a začal jíst maso. Jazz si vzal to své a kousl do něj.
"Nehodil jsi mu to ještěří?" zarazil se a otočil maso. Byly na něm ještě náznaky tetování.
"Doprdele! Málem sem sežral kus člověka!" plyval kolem sebe.
"Kurva, promiň! Já ti dám půlku toho svýho masa." omlouval se Morbid.
"No to je teda satisfakce! To jsi snad udělal naschvál!" pěnil Jazz a vyplachoval si hubu.
"Přísahám, že ne! Tohle bych ti fakt nikdy neudělal." řekl upřímně.
"A hele, jak si to vlastně poznal? Otočil jsi to až potom, co jsi do toho kousnul, ne?" zeptal se zvědavě Morbid.
"No, bylo to takový sladký. A docela měkký. Naštěstí mě to moc nezachutnalo." usmál se Jazz a odplivl si.
"Počkej, já ti dám půlku masa." začal něco hledat v kapse.
"Proč pořád používáš ten kapesní nožík?" zeptal se udiveně Jazz.
"Aspoň sebou nemusím nosit šroubovák, kudlu a další nutný věci. Mám jen jeden malí kapesní nožík!" usmál se a vítězně ho vylovil z kapsy. Byl celý červený, vypadal jako typický švýcarský nůž, kterým taky byl.
"Ale děláš s ním všechno. I tamtu věc." ukázal si Jazz na krk a potom na batoh ležící vedle ohniště.
"Hej, víš moc dobře, jak to vždycky po použití vydrhnu!" tvářil se Morbid dotčeně a podal Jazzovi čerstvě uřízlou porci tentokrát ještěrčího masa.
"Já vím, ale přece. Vždyť třeba tou mačetou by to šlo líp. A pak u toho nejsi tak zaflákanej od krve jako obvykle bejváš. Ono není prdel to z tvejch věcí drhnout." poučoval.
"No jo pořád, mě stejně neodnaučíš bejt praktickej. Dojez to maso, vyrazíme." rozhodl.

"Jéďte vy bráhmíni pómalé." křičela nechutně tlustá dvoumetrová žena v povoze karavany na dvě zapřažené, dvouhlavé krávy. Vedle ní seděl muž malého vzrůstu, to jest metrového a vzhledem doslova skřetího. Žena byla oblečená v oblečení, které nosili obrovské domény v jednadvacátém století. Skřet byl oblečen do dětských džínsů a svetru s medvídkem.
"Jé tí dóbře můj lůlánku?" řekla hlubokým silným hlasem, podívala se na skřeta a usmála se.
"Jo, je mi dobře prdelko!" řekl skřet skřípavým slaboučkým hlasíkem.
"Có vý zmrdi čůmíte?" zařvala na pět okolních ozbrojených mužů, kteří šli s karavanou. Byli to strážci karavany, ta tlustá žena byla velitelkou karavany a skřet, ten byl její lulánek.
"Já vás tády néplatím zá čůmendu! Jéště jédnou sé zásměj tý kréténe á já tí tén bíč vrázim dó prdéle!" pohrozila tomu nejmladšímu bičem. Ten se raději podíval na druhou stranu a pomyslel si svoje.
"Zástavte! Támhle jdóu ňáký dvá bánditi vý néschopný čůráci!" ukázala na stranu.
"Vémte zbráně á rózstřílejte jé!" poručila.
"Ale madam, můžou to být jen pocestní, můžou s námi obchodovat." ozval se ten nejstarší vousatý muž.
"Óni bý móhli mít práchy, žé. Vídíš, žé néjsi táková sráčka!" pochválila muže, který se na ní podíval, jako by ji právě porcoval kanibalům. Karavana zastavila a počkala na neznámé muže. Byli to Morbid a Jazz. Když přišli blíže, schovali zbraně.
"Jedete do Selmonu?" zeptal se Morbid.
"Jó jédeme, tý néchceš níc nákoupit?" podívala se na něj žena tázavě.
"Ne, rádi bychom vás doprovodili do Selmonu." odpověděl Morbid.
"Vý čůráci, ták vý chcéte jén s náma? Dóbře, ále žádný práchy nédostanete." změnila výraz svého nechutně tlustého obličeje. Jeli ještě několik hodin, než se dostali k propasti, známému rozcestníku. Předtím si ale Morbid a Jazz vyslechli od obrovité ženy nepřeberné množství urážek na jejich postavu, pleť, vlasy, rodiče a mnohem více. A protože drželi celou cestu hubu a každý z nich si jen představoval její smrt na všechny způsoby, oblíbila si je. Než postavili tábor, byla dávno tma. Morbid a Jazz se ještě nechystali ke spánku a stáli hned u propasti, zhruba dvacet metrů od tábora.
"Co myslíš, jak je hluboká?" zeptal se Jazz.
"Dost. Dost na to, aby ze skokana zbyla jen kaše." odpověděl a plivl do propasti.
"Koukni na tu bachyni!" ukázal na tábor, který nádherně ozařovalo ohniště.
"Ten trpaslík ji tam mrdá zezadu!" smál se Jazz.
"Tyhle dva se hledali dlouho. No, aspoň nemusíme poslouchat ty její nekonečný nadávky, ještě chvilku a už bych ji zastřelil." oddychl si Morbid.
"Možná by bylo lepší, kdybychom s nima nešli." poškrábal se na hlavě a pozoroval vlnící se stíny souložících protikladů.
"To jo, ale ta mrcha by nad náma zvítězila. Myslela by si, že sme z ní podělaný." odpověděl Morbid a znovu plivl do propasti. Jazz je chvíli pozoroval a pak dostal záchvat smíchu.
"Teď jsem si vzpomněl, jak naše brahmína po nocích divně bučela. Jednou jsem se šel na ní podívat. Stál za ní strýc a zezadu ji mrdal. Tu noc sem se málem posral smíchy. Tohle mi to hodně připomnělo." tlemil se. Chvíli se tam stíny ještě pohupovali, až nakonec se ozvali hrozivé řevy vyvrcholení.
"Ty strážci musej mít dost." řekl Jazz. Během chvíli se připotácela tlustá žena a podívala se dolů do propasti.
"Ná có tády čůmíte kókoti?" zeptala se. Morbidovi zrudly oči a na obličeji se objevil potrhlý výraz. Dal ženské pěstí a skopl ji do propasti. Jazz když to viděl, dostal záchvat smíchu. Po chvilce se uklidnil a po propasti se rozlehl zvuk nárazu něčeho neobyčejně těžkého o zem, což u Jazze vyvolalo další salvu smíchu.
"Proč si to udělal?" zeptal se vážně Jazz a uškleboval se.
"Heh, asi mě chytá rapl." odpověděl.
"Já to chápu, celej den nás buzeruje. Ale bylo to nečekaný. Ale mě bys to neudělal, že ne?" zeptal se už klidně.
"Ne, ty jsi přece kámoš." řekl a usmál se. V tu chvíli se objevil skřet, jakoby něco hledal.
"Neviděli jste tu moji prcinu?" zeptal se tím svým odporným hlasem. Morbid ho čapnul pod krkem a hodil ho dolů.
"Pozdravuj ji skřete!" zařval za ním. Jazz chytl další záchvat smíchu a sedl si na zem.
"Já se z tebe poseru!" řval smíchy.
"Hej, já vim, že jsme si slíbili, že budem zabíjet jenom zlý lidi. Ale..." řekl Morbid a odplivl si znovu do propasti.
"Tohle byl taky zmetek. Ten, kdo se drží zmrdů, ten je taky zmrd, ne?" uvažoval nahlas Jazz.
"Jo, asi máš recht. Sem rád, že to tak bereš." zasmál se. Najednou se u nich objevil ten nejstarší ze strážců, vousatý brunet.
"Viděl jsem, co jste udělali. Nechcete jít chlastat k ohni? Myslím, že máme důvod." od srdce se zasmál, když se podíval dolů.
"Jo, jasně!" řekl Jazz nadšeně. Když došli k ohni sedli si pili kořalku.
"Co budeme dělat? Když se bez nich dostaneme do města, pozavíraj nás." zeptal se nejmladší ze strážců.
"Ráno si rozdělte to, co bylo v karavaně, je toho tam dost. Všechno spalte, ať si myslí, že jste všichni mrtvý. Ve městě se už neukazujte, zkuste jít jinam." odpověděl mu Morbid.
"Nejspíš se ještě budeme chvíli toulat, třeba někomu prodáme brahminy. Máte hlad?" vstal vousáč a našel v povoze pár kousků masa.
"Tohle se nedá odmítnout. Jak často ste jezdili s tou tlačenkou?" zeptal se Jazz.
"Tohle bylo prvně. My všichni jsme z vesnice, kterou dříve vydrancovali otrokáři. Naše skupina byla právě na lovu. Když jsme se vrátili, nezůstal kámen na kameni. Od té doby hledáme práci a snažíme se vypátrat naše lidi." zesmutněl a podíval se do ohně. Dva muži mezitím dali do ohniště velké kameny, na které poté dali kusy masa. Chvíli se mlčky dívali do ohně. Po chvíli vousáč vstal, aby otočil masa. Když se namátkou podíval do pustiny, zhrozil se a přeběhl na druhou stranu a ukazoval do tmy. Na tom místě, kam ukazoval, svítili dvě oči obrovského zvířete. Morbid vytáhl hořící klacek a nasměroval ho směrem ke zvířeti. Stál tam obrovský vlk, nejspíš starý známí Morbida a Jazze.
"Si děláš prdel, že to obrovský ošklivý monstrum za náma bude dolejzat!" řekl Jazz překvapeně, vlk zareagoval zavrčením.
"To je démon pustiny." řekl vousáč vystrašeně.
"Prd, to je jen přerostlej vlk." rozhodl Morbid rázně.
"Démon pustiny. To je taková legenda o démonu v podobě obrovskýho vlka, který byl stvořen obrovskou zlobou při vypuštění raket. Obchází poutníky a prosí je, aby mu dali nažrat. Ten hlupák, který mu dá nažrat, je pak vlkem neustále sledován. Nechte ho jít, ať si najde někoho jiného." řekl tiše vousáč.
"Běž do hajzlu. Je to jen pořádnej hladovej vlk." vzal maso z kamene a hodil ho vlkovi. Ten ho hbitě chytil ve vzduchu a zmizel s ním pryč ve tmě. Vousáč jen stál a čuměl s otevřenou hubou na Morbida.
"Tak kvůli tobě za náma pořád běhá ten velkej, chlupatej a moc obludnej vlk. Skvělý, příště si krm třeba párače." chytal se za hlavu Jazz.
"Nebojím se toho, co vykládá tady náčelník Stažená Prdel." zasmál se Morbid a podíval se na vousáče, který si pomalu sedal.
"Můj problém to není, ty jsi mu hodil maso." ohříval si ruce.
"Fajn, doufám, že se ráno neprobudim mrtvej, protože tohle by mě zaručeně nasralo!" naštvaně Jazz.
"Snad to s váma nebude tak strašný. Tvrdí se taky, že to byl vědecký experiment. Zkoušeli vytvořit psa, který by byl velmi inteligentní a velmi silný. Prý měl pomáhat dřívějším šerifům. Po válce ale utekl a spářil se s vlky." řekl vousáč.
"Mě se zdá lepší ta druhá varianta." otočil se za sebe Jazz raději, aby zkontroloval tmu.
"Jo cokoliv, ale musíme jít brzo spát Jazzy. Ráno odejdeme s úsvitem, abychom byli odpoledne v Selmonu. Jak chcete noční hlídky?" ptal se Jazz vousáče.
"Nechte to na nás." kývl na své muže. Morbid a Jazz se uvelebili a usnuli. Jen Jazz se několikrát probudil ze spánku a zkontroloval, že to, co mu foukalo zezadu na krk, byl opravdu jen vítr.

"Pořád sem se budil ze spaní hrůzou, protože my furt něco dejchalo na krk. No jasně, že to byl jen vítr. Ale už jen ten pocit." vzpomínal Jazz. Oba stáli před starou cedulí, na které bylo napsáno "Vítejte v Selmonu." Pod tím bylo několikrát přeškrtaný počet obyvatel a pár nevyluštitelných znaků. Sto metrů za cedulí bylo malé městečko, domy byly z pneumatik, plechů a starých nepojízdných aut a ulice byly zaneřáděné odpadky. Oba šli rychlou chůzí k městu.
"Ještě chvilku a bude to za vodou." řekl Jazz a usmál se.
"Jo, jo. Ani nevíš, jak mě za těch pár týdnů boleli nohy." podíval se Morbid na potrhané kožené boty.
"Snad nebudou žádný komplikace a my si budeme v pohodlí sedět. Já si asi nezvyknu na ten obrovskej luxus." snil Jazz.
"No jo, hold budeš muset začít!" smál se Morbid. Před první budovou se zastavili. Byla velká, bytelná, stará a byl na ní nápis "Braunovo kutilství".
Oba vešli dovnitř. Uvnitř to vypadalo útulně a čistě. Za pultem stál mladý muž, který byl otočený a zarovnával věci v poličkách.
"Zdravim, kde je starej Braun?" zeptal se Morbid. Muž se ani neotočil a dál zarovnával věci.
"Hm, starej Braun tu neni Morbiďáku. Jestli něco chceš, tak si řekni mě." řekl muž po chvilce zamyšleně.
"Fajn Jamesi." řekl Morbid stroze a přišel k pultu. Sundal batoh, otevřel jej a vyndal z něj starou, pečlivě uříznutou hlavu, kterou položil na pult.
"Jsme tady pro odměnu, aspoň by ses moh otočit." řekl Jazz. James se otočil a jakmile uviděl zkrvavenou nazelenalou hlavu, skoro okamžitě se pozvracel. Jazz se hlasitě zasmál.
"Cos to měl k obědu, že to je tak dlouhý. To jsou špagety?" zeptal se po chvilce Jazz udiveně. James zareagoval pokračováním ve zvracení.
"To se ti ta hlava nelíbí?" zarovnal ji Morbid vlasy na jednu stranu. James se otočil a rozdýchával to.
"Co to proboha je?" pronesl vystrašeně.
"Vole, to je přece hlava." odpověděl Jazz a nechápavě se pousmál.
"Je to vrah Braunovi manželky a syna, nebo není?" zeptal se Morbid. James se jen po očku kouknul a znovu se otočil.
"Jo je, ale co tady dělá jeho hlava?" James na to.
"Tyhle posraný pokyny jsi mi před měsícem přece dal ty, ty magore. Vypsaná odměna na jeho hlavu, ne?" divil se Morbid a ťukal si na čelo.
"To sem ale myslel obrazně! Kdo měl vědět, že sem přitáhnete tu hlavu?" zůstal otočený. Morbidovi zrudly oči, chytnul Jamese, otočil si ho a přitáhnul k sobě. Pravačkou ho držel pod krkem a levačkou vzal za vlasy pečlivě odříznutou hlavu a dal jí k Jamesově hlavě.
"Ty mi chceš říct, že jsem mu dobrou hodinu pižlal hlavu kapesním nožem úplně zbytečně?" zařval Morbid a vycenil nepřátelsky zuby. Jazz vytřeštil oči na Jamese.
"Kvůli tobě sme museli tu hlavu takovou dobu táhnout v batohu?" zakřičel nepříčetně Jazz a praštil do pultu.
"Máš ponětí, jak dlouho sem dostával ty krvavý skvrny z jeho oblečení?" pokračoval rozzuřeně Jazz.
"Omlouvám se hoši, netušil sem, jaký nedorozumění se stane. Hele, já vám dám odměnu a ty mi s tou hlavou přestaneš mávat před obličejem. Chcete přece tu odměnu, ne?" klepal se strachy.
"Jasně, odměna!" hodil Morbid hlavu na zem a pustil Jamese.
"Jo, hned ty prašule vytáhnu ze sejvu." hledal nervózně klíček.
"To počkat! Se starým Braunem sme byli dohodnutý jinak. Měl nám za to dát ten jeho auťák, Solaris." zarazil ho Morbid.
"Tak to by mohl být problém." rozklepal se James.
"Jaký problém?" řekl Jazz a Morbid současně a jejich výrazy se změnili na ty nejvražednější, jaké u nich mohl člověk kdy vidět.
"Starej Braun před týdnem umřel ve spánku. A klíčky od auta má v peněžence." klepal se jak osika.
"No a? Kde je ta peněženka?" zeptal se Jazz nechápavě.
"No, oni ho ti idioti pohřbili s jeho věcma na našem hřbitově. Takže ta peněženka je metr a půl v podzemí, asi v náprsní kapse." řekl a nasadil výraz, jako by se omlouval.
"Doprdele práce! Kurva, kurva, kurva!" zuřil Jazz. Morbid se jen klidně zamyslel.
"Nemáš v krámě lopatu?" zeptal se Morbid a vychytrale se usmál.
"Ne, jedinou ve městě má nejspíš hrobník. Má malej barák u hřbitova." odpověděl. Jazz a Morbid se na sebe podívali a zazubili se.
"Hej, zapomněli jste si tady tu hlavu!" zavolal za nimi když vycházeli.
"Sežer si ji vole!" zařval na něj Jazz a šli doprostřed ulice, pokud se tomu špinavému kusu země dalo tak říkat.
"Tak se nám to trošičku zkomplikovalo." řekl Jazz.
"Jo, jo. Kdybychom uměli nastartovat bez klíčků, nebo alespoň někdo z tohohle posranýho města." rozhlížel se po prázdné ulici, kde se nehýbalo nic, kromě několika igelitových pytlíků vznášejících se ve větru.
"Takhle budeme muset starýho Brauna vytáhnout. Co se dá dělat, jdeme za hrobníkem." řekl ponuře. Šli chvíli městem, až se dostali na konec. Odtamtud viděli obrovský hřbitov a u něj malý temný baráček. Ještě chvíli šli až došli k baráčku, který zblízka byl ještě temnější a strašidelnější. Morbid zabouchal na mohutné dřevěné dveře. Dveře se pootevřeli a ve škvíře vykukovalo malé bledé, puchýři zošklivené děvčátko.
"Zavolej hrobníka, ty malá mrtvolko." řekl Morbid holčičce, která se ho lekla a zmizela uvnitř. Po chvíli otevřel dokořán dveře statný ošklivý chlapík z obličejem jak ropucha.
"Co chcete?" zeptal se bručivým hlasem.
"Potřebujeme lopatu." řekl Jazz.
"Jako k čemu potřebujete lopatu?" ptal se chytrácky hrobník.
"K tomu, abychom s ní pomlátili celý město asi. Prostě chceme vykopat jednu mrtvolu." odpověděl Morbid.
"Cože?" nechápavě hrobník a zašťoural se v nose.
"Chceme vykopat Brauna. Pohřbils ho s jednou naší věcí." vysvětlil Jazz.
"A máte to povolený od šerifa?" ptal se.
"No jo, jasně. To víš, že jo, přece se nenecháme zavřít kvůli takový kravině. Hele, radši už nekecej a dej nám tu lopatu." zle Morbid.
"Vypadáte hezky. Když mi ho jeden z vás vykouří, tak já vám půjčím lopatu." řekl a nechutně se usmál. Jazz a Morbid vytáhli naráz pistole a namířili na něj.
"A nechtěl bys mi políbit bouchačku?" zeptal se Morbid a chladnokrevně se zasmál. Hrobník polkl a poškrábal se na hlavě.
"Tak mi aspoň jeden z vás naštípe všechno dříví na zimu." rozhodl neústupně hrobník.
"Okej, to by šlo. Jeden bude kopat, druhej bude štípat dříví" souhlasil Jazz.
"Ale já budu štípat dříví!" rozhodl Morbid, Jazz na to kývnul. Hrobník na chvíli zmizel a po chvilce se vrátil se starou rezavou lopatou a starou požárnickou sekerou.
"Dříví je za domem. Pokud se na to vyserete, poštvu na vás celý město." řekl klidně hrobník a zmizel v domě.
"Okej, jdu kopat, ty sekej." řekl Jazz a šel hrabat, zatímco Morbid zmizel za domem. Během chvilky našel Jazz Braunův hrob a začal kopat. Za domem se zatím ozývalo zuřivé sekání.
"Zasraná tvrdá hlína!" nadával po dvaceti vyhrabaných centimetrech. Ještě chvíli pracoval, ale hned byl zpocený jako mezek.
"Ty vole, já blb si myslel, že si Morbid vybral to horší." zuřil Jazz a utíral si pot. V tu chvíli se za domem ozvala střelba a hrozný řev.
"JÁ TĚ ROZSTŘÍLIM TY POSRANĚ TVRDÝ DŘEVO!" řval na celou pustinu Morbid a ještě několik minut křičel. Jazz chytl záchvat smíchu a poté kopal hlouběji a hlouběji s pocitem mnohem lehčí práce. Po chvilce si všiml, že Morbid sedí asi dvacet metrů od baráku a něco tam kutí. Po chvilce odeběhl a začal na to místo tahat ty největší špalky dříví. Poté odeběhl a celá ta hromada explodovala a Morbid začal skákat radostí jako malé dítě, když kolem něj dopadali malé kousky dříví.
"Ten magor snad použije celej náš dynamit, aby nasekal plesnivýmu dědkovi dříví." nechápavě Jazz. Hrobník vylezl z domu a chvíli něco křičel na Morbida, ten jen natáhl ruku se vztyčeným prostředníčkem, jak Jazz usoudil ze té dálky. Poté Morbid znovu zalezl za dům a sekání se znovu rozeznělo po okolí. Jazz kopal a kopal, až v hloubce zhruba metr a půl narazil na něco podivného. Zabodl do toho lopatu a vytáhl kus starého rozežraného břicha s opravdu jen náznakem pupíku, celé břicho bylo jinak prolezlé červy.
"Á, starouš se vrací splatit dluhy!" zaradoval se Jazz. Chvilku hrabal rukama, až nakonec vybojoval peněženku. Zvedl se a chystal v ní najít klíč, ale najednou si všiml obrovského vlka který stál hned u hrobu. Podíval se na Jazze a poté se podíval směrem k hrobníkově domu.
"Padej pryč ty hnusná psí bečko. Už mě úplně sereš!" řekl a sedl si do hrobu a nahmatával pistoli. Vlk na jeho nadávky zavrčel a podíval se znovu k hrobníkově domě a zakňučel.
"Už mě sereš psi! Seš úplnej...serepes!" hmatal po bouchačce. Vlk jen znovu zavrčel, znovu se podíval na hrobníkův dům a někam zmizel. Jazz se postavil a podíval se tím směrem, kterým obrovské stvoření zmizelo, ale nic neviděl. Začal hrabat v peněžence, ale uslyšel vedle své hlavy nabití brokovnice.
"Tak kohopak to tu máme?" zeptal se mužský slizký hlas. Jazz se pomalu otočil a uviděl šerifa mířícího na jeho hlavu.
"Pěkný den, šerife!" řekl překvapeně Jazz a zatvářil se nevinně.
"Jo, to ještě bude. Chvilku si takhle sedim a poslouchám pustinu, když najednou slyšim od hřbitova nějakou explozi! Tak teda přijdu ke hřbitovu a všimnu si nějakého hrob vykopávajícího idiota. Přijdu blíž, a koho nevidim! Náš zvrácený známý. Kdepak máš svýho ještě potrhlejšího přítelíčka? To on štípe dříví? Ty exploze bych tipnul na něj. Má přeci občas takovou tu výbušnou náladu, ne?" řekl trpce.
"Hej, ten rozmláceném bar sme si přece naposled odpracovali, tak na to už zapomeňte!" vyčítal mu Jazz.
"Jo, jo, tohle už sem překousnul. Ale že mi tu na hřbitově vyhrabáváš jednoho z nejváženějších občanů, to už bude složitější. Na tu explozi se raději ptát nemám, že? A vylez z toho hrobu, když tě v něm tak vidím, mám nemalé choutky udělat něco špatného." řekl šerif se zalíbením.
"Zastřelit a omrdat mi prdel, nebo co?" odsekl Jazz.
"Ne, jen a pouze zastřelit a zakopat tě. A nepokoušej mě nasrat, nebo to taky udělám, blbečku. Pána Morbida zetím necháme sekat dobrotu, tak se opovaž na sebe hlasitě upozorňovat." zatvářil se kysele a pohladil svou dvouhlavňovou brokovnici. Jazz ještě něco načmáral na stěnu hrobu a vylezl.

"Posraná práce!" zařval naprosto spocený Morbid, když právě dosekl poslední prkénko. Utřel si pot a napil se z čutory.
"Posraná práce. Za zkurvenou lopatu toho chtěl teda dost, posranec hrobnickej! Aspoň už je všechno v klidu." oddych si Morbid a odplivl si. Vzal sekeru a šel na hřbitov, kde hledal Jazze.
"Ten krypl se na to snad vysral!" nadával a díval se na všechny strany. Couvnul krok dozadu, kde byl čerstvě vykopaný hrob, do kterého Morbid se řevem samozřejmě spadl.
"Tady něco ale hnusně smrdí." řekl a čuchal v hrobě. Vstal a podíval se na čem ležel. Byl tam rozežraný a okousaný Braun. Několik kousanců bylo viditelně od vlka.
"Tak ten vlk ho sežral a ještě se docpal starým Braunem!" podivil se. V tu chvíli se podíval na stranu kde uviděl nakreslenou šerifskou hvězdu.
"Když už problémy, tak pořádný. Tak si teda pokecám se šerifem." protáhl se a vylezl z hrobu.

Šerif seděl v houpacím křesle a kouřil doutník. Jeho oblečení a klobouk byly typické pro šerify z předválečného období, v tomto světě vypadal spravedlivě a přísně. Zase tolik ale bohužel šerif Rockers nebyl. Byl to typický maloměšťácký frajer, který se jen snažil problémy držet mimo město. Šerif se podíval na dveře, které byli ve vteřině vykopnuty. Morbid, který vstoupil do místnosti se potrhle usmíval.
"Hledám kamaráda, jestli o tom čirou náhodou něco nevíte šerife Rockersi." řekl klidně Morbid, ale stále se potrhle usmíval.
"No kohopak to tu máme? Náš nejzvrhlejší muž pouště, číslo jedna toho vašeho morbidního dua!" řekl šerif posměšně a podíval se na brokovnici, která ležela na stole.
"Tohle by vás mohlo mrzet šerife. Pokud teda nechcete příštích patnáct minut zvracet krev a prosit mě, abych vám tu díru v břiše sešil." mířil šerifovi na břicho.
"Jen zajímavé Morbide, že vás člověk nejraději vidí odcházet." podíval se na Morbida křivě.
"Takovou radost vám jen tak neudělám. Pusťte Jazze!" zle se podíval.
"To by šlo, kdyby tu ovšem byl." řekl šerif klidně.
"Tak kampak jste ho schoval?" zeptal se Morbid.
"Odvezli si ho otrokáři, kteří kempují asi deset mil za městem. Dáváme jim naše vězně, oni na oplátku dávají pokoj. Snad budeš tak hloupý a pojedeš ho zachránit z jejich nedobytné pevnosti." usmál se šerif. Na Morbidovi bylo vidět, jak jeho oči začínají pomalu rudnout a zabarvovat se krví. Ještě chvilku se díval na šerifa a pěnil, až nakonec po něm skočil a chytil ho pod krkem.
"Vy zasranej sráči! Tohle si vypijete!" zařval Morbid zběsile. Šerif se na něj vystrašeně podíval.
"Nemohl jsem nic dělat! On na hřbitově vykopával hroby, tak sem ho zašil. Když sem s ním přišel, byli tu otrokáři a vyhrožovali mi!" vymlouval se.
"Tak proč něco neuděláte s tou pevností? Proč nenajmete chlápky a nezavřete jim ten krám?" zuřil na šerifovu neschopnost a uvažoval, proč ho ještě nezastřelil.
"To není tak jednoduchý! Nikdo by na takovouhle sebevražednou misi nešel!" vysvětloval šerif.
"Tady se hlásím a ty mi pomůžeš všechny ty sráče vystřílet. Je to jasný?" rozhodl Morbid křikem.
"No ale..." zkusil šerif protestovat.
"Držte hubu! Prostě se mnou půjdeš a uděláš jednou něco dobrýho! Jazz měl u sebe klíčky od Solarisu, máte je?" zařval Morbid a přestal ho přiškrcovat.
"No jo, mám doprdele. Musíme si ale vzít lepší bouchačky a taky brnění." řekl rozhodně Rockers.

"Máš moc hezkou prdelku." řekl teplým hlasem muž stojící před bránou do otrokářské pevnosti. Pevnost byla veliká a děsivá, na zdech ze starých nákladních automobilů bylo přibitých několik vysušených těl.
"Už se těším, až tě večer nabodnu na můj špalíček!" řekl muž ještě teplejším tónem. Fialové nagelované vlasy, korzet, podvazky a minisukně z něj dělali homosexuála z nočních můr.
"To abych si po sraní nevotíral prdel." řekl pomlácený Jazz. Po stranách stáli dva muži, otrokáři.
"Jsi moc, moc zlý chlapeček. Zhnusil ses mi! Asi tě po použití odprásknu jako pejsánka." řekl teplouš nadrženě.
"Ser na to a pusť nás dovnitř kurva!" zařval otrokář. Teplouš se jen zamračil a zabouchal na bránu. Brána se otevřela a muži odtáhli Jazze dovnitř. Uvnitř byl prostorný dvůr, na kterém bylo několik stolů a na nich hromada plných flašek a u nich stála a chlastala hromada otrokářů.
"Tak to bude kalba století! Ještě že máme otroka." smál se na Jazze otrokář. Došli k velké ocelové desce. Jeden z otrokářů je pomocí kladky zavěšené nahoře zvedl. Světlo osvítilo sklepní prostory, kde se v podzemí tísnila strašná spousta lidí.
"Padej!" křikl na něj otrokář a hodili ho dovnitř. Velká deska se za ním zavřela jako jeho poslední naděje.

"Naloženej?" zeptal se Morbid šerifa. Morbid seděl za volantem černého pikapu, který měl na střeše solární panely a na stranách měl napsáno "Solaris". Vzadu byl šerif, který nakládal do vozu zbraně, náboje, granáty, trhaviny a zbroje, a to ve velkém množství.
"Teda nečekal bych, že jste takovej fajnšmekr do vojáků." podivil se nad tou hromadou Morbid.
"Před válkou tu byl sklad zbraní. Tak můžem vyrazit." sdělil mu šerif a vlezl do automobilu. V pustině začalo pomalu stmívat. Chvilku se Morbid snažil nastartovat, když tu náhle se automobil otřásl. Oba se otočili a šerif trochu zbledl strachy. Vzadu seděl mohutný vlk a s vyplazeným jazykem se díval na Morbida.
"No jasně, že jedeš s náma!" řekl Morbid a usmál se.
"To si děláš prdel Morbide, že to s náma pojede." řekl šerif vystrašeně. Morbid rozhodnutě kývl.
"Znáš ho aspoň?" zeptal se šerif.
"Jo, párkrát sem mu hodil maso." řekl a nastartoval. Jeli deset minut a šerif se pořád otáčel dozadu za vlkem, který jeho pohled vždycky opětoval s vyceněnými zuby.
"Pořád si myslim, že sem skočil, aby nás sežral!" řekl ustrašený šerif.
"Někoho sem zahlíd!" řekl Morbid a zapnul dálkové světla a v dálce uviděl pět blížících se postav. Oba vylezli z auta a připravili si zbraně. Když už postavy byli blíže, Morbid zjistil, že to jsou staří známí z karavany.
"Nazdar chlapi!" zařval na ně Morbid.
"A hele, to je přece ten, co naučil tu prasečí ženskou lítat!" zasmál se vousáč a zastavil asi pět metrů od Morbida a šerifa.
"Hej vousáči, kam jdete?" zeptal se Morbid.
"Jsem Jeremy. Jdeme na tu otrokářskou pevnost. Drží tam totiž pár lidí z naší vesnice." řekl naštvaně vousáč.
"Jo, mě tam držej kámoše. Právě sme tam taky jeli." řekl Morbid a usmál se.
"Co vy dva ste jim chtěli udělat?" zasmál se Jeremy.
"Myslíš si, že jeden z nejlepších střelců a jeden z nejkřivějších šerifů v pustině nenakopou prdel bandě otrokářům?" cítil se Morbid dotčeně.
"Bandě ožralejm otrokářům. Dneska tam mají nějakou párty. Koukám, že bude rozumný, když si nepolezeme do zelí a vlítnem na ně společně." všiml si nákladu automobilu, který hlídal vlk.
"Jo, jo, máme tu nějaký zboží. Když to uděláme společně, uděláme větší masakr!" zasmál se podivínsky Morbid.
"To je dobře. Asi sto metrů někde támle za převisem je údolí, tam je ta pevnost. Nechte tady auto, vyložíme zbraně a rozstřílíme je! Všichni otroci budou zavřený do půlnoci v podzemí, tak si můžem dovolit střílet na všechno!" zařval Jeremy a jeho muži souhlasně zamručeli.
"Ještě počkej, tady šerif vám rozdá pár dárečků." řekl Morbid a ďábelsky se usmál.

Teplouš stál před bránou a poslouchal párty v pevnosti. Uvnitř všichni řvali, chlastali a hrála tam příšerná muzika. V tom teplouš zpozorněl a všiml si, jak někdo přichází. Byl to Morbid a na sobě měl šedivé brnění, které policejní složky používali jen v těch nejnebezpečnějších případech. Morbid v něm vypadal velmi nebezpečně.
"Tak jdu na tu párty." roztáhl široce svůj úsměv.
"Nic ve zlým zabijáčku, ale nemáš vstupenku." zahuhňal se jak malá holčička.
"Neviděl jsi tu jednoho otroka? Takovej blonďák." zeptal se.
"Myslíš toho zlobíčka? Chlapec má nádhernej zadek, ale ty ošklivé výrazy. Až si s ním užiju tak ho zastřelím, už se strašňoučce těším! A co ty tady děláš, ty bouráčku?" prohlídl si zasněně Morbida.
"Jak pouštíš dovnitř lidi?" zeptal se zvědavě Morbid. Bylo vidět, že se musí držet, aby teplouše na místě nezabil.
"To, když zabouchám na bránu, tak se pootevře. Když před nima stojim já, tak v pohodě, když ne, tak strážci brány spustí střelbu. Ještě něco broučku?" zeptal se teplouš. Morbidovi začalo pomalu rudnout bělmo očí. Celkový efekt i s brněním byl opravdu děsivý, ale teplouš se tvářil ještě nadrženěji.
"A co hlídky? Jsou na věžích, nebo chlastají?" zeptal se zvláštním tónem ve hlase.
"Ne, všichni chlastají, vždyť je to ta největší párty v pustině. A o půlnoci si budeme užívat s otrokama. Nechceš si tady zatím zapíchat ty můj siláčku?" zkusil teplouš. Morbid ho ve vteřině srazil k zemi, nandal želízka, obrátil na břicho a sundal minisukni.
"Ano! Pořádně mi roztrhni prdel!" řval vzrušený teplouš, když mu Morbid něco dlouhého strkal do zadní části těla.
"Moc se neraduj, máš v prdeli tu největší rachejtli, co mi kdy prošla pod rukama!" řekl Morbid, zapálil vyčuhující šňůru a se smíchem utíkal pryč.
"Né, takhle né!" křičel teplouš a snažil se nějak uhasit šňůru. Následná exploze nejenže teploušovi pořádně roztrhala prdel, ale taky rozmetala bránu. Dovnitř vběhl Morbid, šest stejně oblečených mužů a jeden obrovský vlk.
"Chcípněte vy zasrani! Tancujte v rytmu olova, vy chcanci!" řval Morbid, když držel dvě uzi a střílel na překvapené otrokáře. Ostatní se činili podobným stylem. Šerif stál s plamenometem a jeho oheň pálil vše živé. Jeremy a jeho muži drželi M60 a dávali si záležet, aby z nikoho moc nezbylo. Když po deseti sekundách jatka skončila, přišel čas na obrovského vlka, aby si poradil s těmi zraněnými přeživšími. Morbid přišel k plápolající mrtvole a zapálil si o ni doutník.
"Tak otrokáři, musíte uznat, že tohle bylo velkolepé zakončení vaší párty!" řekl a natáhl z doutníku. Jeremy a jeho muži se postavili k poklopu do podzemí a pomalu ten rezivý těžký poklop sunuli na stranu. Šerif si toho zpozoroval a zamířil k bráně.
"Kampak, kampak šerife?" všiml si ho Morbid.
"Tam dole je určitě nejmíň pětka lidí, která mě asi ráda neuvidí. Domů to není daleko. A to co zbylo ze zbraní a nábojů, mi přivez do Selmonu. Myslím, že se ti tam pár lidí nesnášející otrokáře tučně odmění." odcházel šerif. Muži odtáhli poklop, a první kdo vylezl byl bledý Jazz. Když uviděl Morbida, rozeběhl se k němu. Náhle na něj skočil mohutný vlk a povalil ho na zem.
"Pomoc, žere mě ten Serepes!" řval Jazz vystrašený k smrti. Morbid se jen smál a koukal na ně.
"Vždyť tě líže! On tě má rád, ty jsi mu chyběl!" smál se Morbid a kouřil doutník.
"Slez ze mě ty tuno!" vzdychal pod tou vahou.
"Hele, co je ten Serepes?" zeptal se Morbid.
"Ále, když už za náma lez, tak sem vymyslel jeho jméno. Je to Serepes, jako že mě sere. Tam dole se prostě nedalo nic jinýho dělat." vstával, když už konečně byl osvobozen od té těžké váhy. Podíval se na otvor do země, ze kterého stále vycházeli zbídačení lidé.
"Tak už jdem. Nedaleko od pevnosti mám zaparkovanou káru, tak pojedem něco spáchat!" volal Morbid, když vycházel mohutnou bránou.
"Jo, jo, pojď ty metráčkovej Serepsi!" zavolal na vlka a následoval Morbida. Vlk zavrtěl ocasem a šťastně běžel za nimi.