Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Chekotay - Krátké zhodnocení prvního ročníku postapo festivalu Junktown

Takže Junktown. Co si pod tím představit? Nějak takhle jsme si fantazírovali Nukleární úder v dobách, kdy by nás ani nenapadlo, že si můžeme prostory pronajmout, nemusíme po nich pobíhat načerno. Což vám asi moc neřekne.
Takže Junktown. Přijedete autem do jakési díry na konci světa – je to až někde za Prahou – betonovou lesní cestou k branám bývalé raketové základny. Namísto obslužných vozidel komplexu S-125 Něva zde všude postávají osobní automobily a strážný sice má sapr, ale rozhodně nikoliv vojenský stejnokroj. Betonový plac za branou je také plný vozů, je zde nerezová umývárna, chemické hajzlíky a pod stromy se kulatí přepestré kupole hypermoderních stanů. Ve stínu pár týpků poslouchá nějaké tuctucárny z mobilů a vzduchem voní indické konopí. Kriste pane, tohle je ještě horší, než slibovali na Facebooku!
A pak z polorozpadlé ubytovny vyleze Chrome Red v parádním kostýmu a jeho zjev mne přesvědčí, že to nebude až tak zlé. A skutečně. Zóna mezi branou základny a branou vlastního Junktownu slouží jako přechodové pásmo, ve kterém si člověk vyřídí všechen ten neherní byznys, takže ve vlastním městě už může hrát na sto procent.
Takže Junktown. Bylo to super. A to pravím jako pesimista.

Co si tedy představit pod pojmem „postapo festival“? Něco jako pouť, jíž jste sami součástí. Není to LARP nebo bitva, nikdo po vás nic nechce, prostě jste se přišli bavit, na druhou stranu, máte kostýmovou povinnost a už jen tohle samotné svádí k drobnému, spontánnímu hraní, k zábavným interakcím s lidmi, které vůbec neznáte, ale kteří promlouvají svým kostýmem. Zalaškovat se spoře oděnou usměvavou prodavačkou červů, obezřetně se vyhnout ramenatému zabijákovi v krunýři z rozřezaných pneumatik, nahrát na smeč veselému panáčkovi, který je možná velký mudrc, nebo možná velký blázen, plivnout do piva týpkovi v tričku a keckách, který patrně jel na Divokýho Billa a na dálnici zahnul na blbém sjezdu...
O tělesné potřeby je postaráno. K pití je voda zadarmo nebo pivo za vlastní peníze, stejně tak jídlo. Na výběr má člověk normální junk food jen s postapo názvy, trochu divnou vegetariánskou alternativu a také správně bordelpunkové moučné červy, cvrčky a cikády. O opačný konec trávicí trubice pečují decentně umístěné toitoiky, což sice považuji za výrazně méně hygienické, než polní lopatku, ale při množství lidí je to plně pochopitelné. A když na jednoho dolehne únava, může se složit buďto do vlastního stanu na vymezeném území, nebo do vybydlených místností ubytovny – to již v oné zmiňované mimoherní zóně. Když přijde déšť, člověk prostě uteče z otevřených prostranství pod střechu. Všude se něco děje.
Abych to rozvedl. Celý areál je vlastně velice maličký, jednotlivé atrakce se lepí na sebe hůř než lokace ve Falloutu 3, ale díky výbornému rozvrhu to vůbec nevadí. Navíc je areál rozdělen umělým pahorkem na rušné náměstí a spíše klidnější zadní plácek, no a v tom pahorku jsou schována dvě hudební pódia a biograf, tedy věci dělající hluk, které tak absolutně neruší. Tohle mě fakt dostalo. Původně jsem se bál, že tam bude řvát imervére nějaké techno nebo co, ale nakonec jsem rušivé zvuky registroval jen skrze podrážky. Prostě geniální způsob, jak mít moderní audiovizuální techniku a její vychytávky po ruce, ale současně nenarušit ani v nejmenším postapo atmosféru rozpadu a stalkeření. Na různých lokacích probíhaly různé aktivity souběžně, takže si člověk mohl v klidu vyzobat to, co ho zajímalo. Někdy se dvě zajímavé věci překryly, což považuji za velký klad. Vyžadovalo to od člověka rozhodnutí a za svou volbu musel zaplatit, což zní jako drobnost, ale přijde mi, že taková atrakce pak chutná líp. Brání to upadnout do jakéhosi festivalování z povinnosti. Současně to umožňuje lidem své zážitky ne sdílet, ale předávat si je. Hovořit, gestikulovat, vyprávět. Ptát se i úplně cizích lidí. „Prosím tě, jaké to bylo?“ A současně snad žádní dva účastníci Junktownu nemohou říct, že by prožili totéž. Fakt dobrá věc.
Další věc, která zaslouží vypíchnout byla, jak návštěvníci vzali tenhle festival za svůj. Prakticky všichni měli kostýmy a chovali se tak, aby co nejvíce zapadli. Neviděl jsem žádný přístup „No tak mi teda ukažte, co mi za mé peníze nabízíte.“ Základním rysem akce bylo všepronikající a prudce nakažlivé nadšení a okouzlení. Tolik sluníčkových lidí pohromadě už jsem hodně dlouho neviděl. A, ovšem, ani tolik známých jmen české PA scény. Byli zde všichni (vyjma JaWa a pesuse), což mimo jiné znamená také nejvyšší koncentraci vaultmasterů v historii. Škoda jen, že se petruschka a Daemon o čtvrt hodiny minuli. Dále to také znamená, že většina kostýmů nebyla spíchnuta ve spěchu dvě hodiny před odjezdem na akci, ale má za sebou někdy i mnohaletou historii. (A v případě některých specifických kousků můžeme hovořit o dekádě služby v Pustinách.) A to je poznat. Když do toho vložíte tolik energie a umu a pak to ještě navíc tak dlouho nosíte po tolika akcích, najednou se stane ten zázrak a kostým si sedne, splyne s vaší rolí a najednou už tady nestojí chlápek v nájezdnickém, ale opravdový nájezdník. Ano, je to divadlo, ale atmosféru to přenáší do nových výšin.
Když už hovořím o kostýmech, bylo pěkné, že většina účastníků nenosila moderní maskáče. Stejně tak bylo poměrně střídmé užívání moderních autoplachet. Někde se to bez nich neobešlo, ale pokud to šlo, byly zamaskované. I to jsou pěkné detaily dotvářející celkový dojem.

Já byl na akci docela krátce a o všechny ty super ceremoniály a LARP jsem přišel, ale v krátkosti popíši jednotlivé lokace, jež jsem stihl navštívit.
Ještě před bránou do Junktownu je Dóm hromu, nebo spíš Jáma bolesti. Betonová díra v zemi, dva vejdou, jeden vyjde... ten druhý za chvíli, s trpkou pachutí porážky na rtech. S ničím jiným, zápasí se jekorovými zbraněmi a bojovníci mají ochranu hlavy.
Na samotném Náměstí je stánek s vege-stravou, kterou jsem bohužel nestihl ochutnat. Křížem přes náměstí byl stánek s vlákninou, buďto rostlinného, nebo živočišného původu. Banány, melouny, mouční červi, cikády. Třetím občerstvovacím stánkem byl normální fast food. Před tím se stály dlouhé fronty, někdy tak moc dlouhé, že se část lidí odvážila raději jíst vegetariánsky nebo moučnočervně. Tuto skutečnost nepovažuji za zápor, aspoň to lidem připomnělo, že tohle je postapo a dohnalo je to zkusit něco nového. Vedle junk foodu byl stánek s pivem, Svijany za tři pětky. I zde se stály dlouhé fronty (na ranní otevření čekali někteří vaultmasteři už od večera – tím myslím že čekali před stánkem celou noc a přepadli výčepního, sotva rozlepil oči), pivo se čepovalo, jak jen výčepní stíhali, takže točili spíš podmíráky. Opět to nehodlám hanit, za svůj výkon si ti dobří lidé pár korun navíc zasloužili (tím spíš, že se nemohli zahojit na tatrankách a cigaretách, jako v normální knajpě). Junk food i pivo se vydávalo v plastovém nádobí, což mne trochu mrzelo, poněvadž to rušilo styl akce. Jasně, sehnat pět set půllitrů a pět set talířů je asi nemožné... ale třeba někoho časem napadne, jak tohle ošéfovat.
Kromě stravy tělesné se z Náměstí vcházelo do galerie stravy duševní. Byl to jeden celý rozpadlý barák plný postapo kreseb, maleb a velkých fotografií z urbexu.
Dále měl na Náměstí stánek obchodník s hadry a cetkami a také jediný řemeslník, totiž kovář. Velmi oceňuji. Vedle něj stál informační stánek Fallout LARPu, kde si jeden mohl koupit kdejakou zajímavost od placky s obrázkem perku až po pip-boy. Do příště bude k mání i laserová ručnice.
Hned za branou stál stánek Lovců hlav, jakési místní policie. Byl polepen podobenkami hledaných lidí – účastníků akce, které pak hráči lovili: Museli je najít, pak sehrát kámen-nůžky-papír, pakliže vyhráli, ulovený jim dal svůj uříznutý prst (umělý). Za to získali nějaká víčka, za víčka se daly koupit lístky do tomboly. Poslední důležitou věcí na náměstí byl tank s pitnou vodou a vstup do Díry, kde se hrál rock and roll.
Na kopci nad náměstím stál oltář atomovému bohu a otevíral se pohled na zadní plácek, vpravo vchod do podzemního bunkru, kde se hrála divná muzika, vlevo vchod do bunkru jménem Futurograf, kde zářilo stříbrné plátno odlesky postapo filmů nebo fotek provázejících přednášky.
Pod velkým vojenským stanem se rozkládala kavárna kombinovaná s literárním koutkem, za ní byl druhý výčep a ještě za ním střelnice, kde byla k dispozici třeba vzduchovka vz.47. Ke kochání pohmatem sloužilo erpégéčko, ke kochání pohledem pak kanón na střelný prach vrhající proti terčům „podkaliberní“ munici vyrobenou z bajonetu.
Ještě dvě lokace uvnitř Junktownu byly zajímavé. Na spojce mezi pláckem a náměstím, která obcházela kopec, ležela radioaktivní bažina lásky, přes den tuctový ostrůvek orobince a jiného bince, ovšem v noci nasvícená UV světlem a vyzdobená fosforeskujícími barvami. V bažině kotvila stará pramice se sedátky, lákající k posezení a hlubokomyslným rozhovorům. Dobrá alternativa k sezení v kině nebo u ohňů na náměstí. Dále v lese se pak nacházela Golgotha, pohřebiště, místo klidu. Jednoduchá lokace, jejíž tichá poezie mi učarovala.
Poslední místo, jež jsem navštívil, leželo v podzemí ubytovny: Kotelna. Úniková hra, která spočívá v tom, že člověka zavřou do tmavého sklepa a on se musí dostat ven, aniž by cokoliv zdemoloval, přičemž má k dispozici jen svůj um, své společníky a jednu skomírající baterku (tímto důležitým prvkem se Kotelna liší od podobných her, které zná z vlastního dětství každý mladší sourozenec). Myslím, že jsme všichni viděli Pevnost Boyard, tak tohle je něco podobného, jen v malém a bez trpaslíků.
Na únik z Kotelny měli hráči vždy jednu hodinu, v limitu bez nápovědy to zvládl jeden tým, s využitím nápovědy asi polovina účastnících se týmů, zbytek (včetně Madbrahmíní grupy) byl sežrán lidojedy.
Takže tolik jsem toho stihl, určitě mi utekly tábory obou LARPových frakcí, Sirotků a Jednoty, a možná ještě pár dalších věcí, nevím.

Takže Junktown. To není festival, to je slavnost, my bychom řekli święto. (Nevím ani, jestli čeština má přesný ekvivalent.) Vyplatilo se to za ty peníze, něco přes dvě stovky ze začátku a něco přes pět set ke konci registračního období? Určitě. Junktown je bezpochyby úhelným kamenem československé postapo scény. Pokud následující ročníky udrží vysoko nasazenou laťku, pak se stane také katalyzátorem změn v oné rozvolněné para-komunitě. Junktown 2015 byl manifestací výsledků vývoje, jímž prošla naše postapo kultura přibližně od roku 2000 (starší prvky obsaženy nebyly, nebo jsem je minul), příští ročníky již budou formovat nové generace.
Jak bude vypadat postapo za pět let se dnes neodvažuji hádat, ale pokud to budu chtít vidět, už teď vím, kam se zajít podívat.