Vault šílené brahmíny - největší stránka o sérii Fallout v češtině i slovenčine | Fallout 1, Fallout 2, Fallout Tactics, Fallout 3, Fallout New Vegas, FOnline, Fallout 4
.. vstup do vaultu .. orientace .. vaultmasteři .. kontakt .. poslat novinku .. kniha hostí .. fórum .. archiv ..

Fallout: New Vegas

novinky
recenze
hráčské recenze
návod
spolubojovníci
screenshoty
videa
zbraně
download
wiki
fórum

FOnline

novinky
faq
fórum
FOnline: 2238
status
server-boy 2238
manuál
mapy
instalace
screenshoty
gang VŠB
wiki-boy 2000
download
The Life After
status
manuál

Fallout

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
vault-boyové
holodisky
konce
texty ze hry
vychytávky
archiv zvuků
screenshoty
demo
wiki
fórum
download

Fallout 2

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
předměty
zbraně
brnění
automobil
holodisky
karmické tituly
konce
texty ze hry
kulturní odkazy
zajímavé sejvy
vychytávky
screenshoty
archiv zvuků
mapper
modifikace
wiki
fórum
download

Fallout Tactics

novinky
recenze
návod
charakter
mise
náhodné lokace
zbraně
brnění
vozidla
holodisky
drogy
screenshoty
multiplayer
hrajeme po netu
tipy a triky
editing
obličeje
modifikace
wiki
fórum
download

Společné

bible
časová osa
bestiář
pitevna
traity
perky
technologie
zbraně vs. realita
bugy
tajemná tajemství
technické problémy
licence

Fallout projekty

Fallout Online (V13)
Fallout 4
Fallout 3: Van Buren

Příbuzné hry

Arcanum
AshWorld
Fallout: BOS
Fallout 3
Fallout: PNP
Fallout: Warfare
Fallout Tycoon
Lionheart
STALKER
Borderlands

Hry naživo

Fallout LARP
Fallout RP
download

Soutěže

O brahmíní vemeno
screenshot měsíce
žebříček charakterů
žebříček kr. zásahů
masový hrob
rychlonožka

Zábava

povídky
poezie
knihy
komiksy
filmy
hudba
kvízy
humor

Různé

články
rozhovory
jak přežít
wallpapery
bannery
průzkum
srazy a setkání
IRC channel
odkazy

Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.


Aaron - Vykoupení




Společnost

Všiml si jich za úsvitu. Několik mihotajících se světélek na samém horizontu pustiny. Mohly to být hvězdy, co spadly z nebe a svíjely se v bolestech, víříc kolem sebe horký prach pouště.
Zamhouřil oči. Reflektory vozů, příliš daleko. Nelze rozeznat, komu vozy patří, ani kolik jich celkem je. Může jich být tak pět, maximálně deset. Světla se míhají jedno přes druhé. Jsou tak daleko, že není slyšet ani zvuk motorů. Náhodní kolemjedoucí...

Ne. Tak hluboko v pustinách není nikdo jen tak.
Jejich pohyb se změnil...Nejspíš parkují, koneckonců je nejvyšší čas. Přestal si jich všímat. Na východě povstalo slunce. Za pár okamžiků se rozhřeje a další den bude kralovat poušti. Kdo vyleze ze stínu, tomu do patnácti minut sleze kůže z těla. Zamračil se a sklopil zrak na jámu. Srovnal své načiní a bagáž do péřového vaku a hodil jej na dno jámy. Zbylý prostor vystlal dekou z kožešin. Ulehl, zabalil své tělo do druhé deky
...ještě zkontrolovat paži....
...odmotal několik pruhů fáče z pravého předloktí.... sykl bolestí. Pravou paži pokrývali vlhké boláky. S nelibostí zaznamenal, že se od včerejška několikrát zvětšily. Dva největší puchýře pulzovaly, jako zadnice jejího veličenstva termití královny matky. S nelibostí a potlačovanou bolestí je převázal trojitou vrstvou žárem desinfikované bandáže. Přes jámu přehodil těžkou celtu v barvě pouště a zajistil ji drátem k dřevěným kůlům. Ocitl se v tmě.


Jáma

Jámu kope každé ráno. Před pár dny to trvalo dvě úmorné hodiny, dnes ji dokončí za půl. Tři stopy hluboký hrob. Rozměry má v oku, vždy ji vykope stejnou, zatluče čtyři kolíky do rohů na zajištění celty. Nalezl je druhý den své cesty, v pískem zavátém tábořišti. Od té doby je vláčí s sebou. Černá vojenská lopatka, ostré hrany, ostrá špička, tvrzená ocel. Přes den spí, od západu slunce cestuje. Za tmy urazí sotva padesát kilometrů, pak kope jámu. Poslední zásobu vody vypil včera, ale žízeň přesto necítil. Vyrazil před šesti dny, urazil tři sta kilometrů, vykopal šest jam.
Jáma je pronajatý hrob, nikdy nevíte, jestli usínáte nebo umíráte.
Proto vždy zašeptá svou modlitbu... děkuji Ti Bože za tento den, dej ať se probudím do nového, amen.
Poslední myšlenka před usnutím je pokaždé o .
A pak se opře slunce do pouště a vše, co nebylo pohřbeno umírá.



Rising

Do toho města dorazil před čtrnácti dny. Zemědělská základna východních provincií. Dvanáct velkofarm s automatickým zavlažováním, dýně, dobytek, hnůj, skladiště, pumpa, autoservis, a čtyři pevnosti kartelu Radenum. Končí tu stará dálnice. Za Risingem se rozpínají kilometry široká pole kukuřice a kde končí kukuřice, tam začíná pustina. Rising je jedno z těch měst, které se rozhodlo, že s nimi Raideři už nikdy nebudou vyjebávat. Před lety zažilo sérii zničujících nájezdů a Bratrstvo jej bůhví proč hodilo přes palubu. Přeživší obyvatelé klín vyrazili klínem a dobrovolně se vydali pod ochranu obchodníka Radena. Raden rozprášil dorážející Raidery a město i s jeho obyvateli prohlásil za svůj majetek. Vybudoval z Risingu svou sídelní pevnost, nedotknutelnou velkovýrobnu drog a potravin.
Kdo nechce umřít hlady, musí nechat Rising na pokoji.
Přehlížený Raidery i Bratrstvem, Rising upadl do nehybného, ospalého klidu.


Hráč

Rozhlédl se kolem sebe. Napravo od baru jsou tajné dveře. Vlastně nejsou vůbec tajné i když mají tapetu a tváří se jako stěna. Nebude se zbytečně ptát. Jestli je za nimi to, co hledá, tak se beztak otevřou samy. Podnik plnej špinavejch ksichtů. Každý z nich se tu cítí jako doma a rád to dá patřičně najevo.
Chlap, s obličejem zjizveným potyčkami s dobytkem, k němu ze zadu přistoupil a odstrčil jej od barového pultu. Jak cizinec zareaguje ho okázale nezajímalo, zato zbytek hospody je dychtivě sledoval. Chlap od dobytka objednal dvě piva, pro sebe a pro pochechtávajícího se kámoše, který ho k provokaci cizince vyhecoval.

Jen ať si poslouží. Koneckonců kdoví, kdy dostanou další příležitost, aby se mohli dotknout člověka odjinud. Ustoupil. Cítil na zádech ksichty ostatních, šepot, posměšky, uhýbající pohledy, hnané zpět zvědavostí, zda cizinec ukončí nesnesitelnou nudu městečka Rising, nebo je to jen další posera, stejný jako oni.

Cizinec se tiše vrátil na své místo k pultu. Naznačil staříkovi za barem, že si dá druhé pivo. Místní pálenka je ideální společník pro umírání v deliriu, a kdyby si dal čištěnou vodu vyzval by místní štamgasty k dalším posměškům a provokacím. Jiné nápoje tu nenabízí a co má barman pod pultem ho nezajímá.
Kukuřičné pivo se musí pít opatrně, koření ho jalovcovým lihem, který zostřuje tupou chuť nedokvašených klasů... a nikdy pořádně nevíte, kolik ho ve sklenici máte.

Otevřely se dveře, podnik ztichl. Do místnosti vešli čtyři unavení a ozbrojení muži, obličeje zpocené po dni stráveném na slunci. Místní zbystřili, napjatí, zda se Radenovi muži dají s cizincem do řeči. Barman cosi stiskl pod stolem a za stěnou se ozvalo cinknutí. Vzápětí se otevřely tajné dveře napravo od baru.
Ozbrojenci do nich beze slova prošli, cestou se kývnutím pozdravili s místními. Jeden z nich zůstal u baru, aby svým druhům objednal tři piva a láhev dýňovice. Změřil si cizince. Nevypadal podle něj nebezpečně. Neměl nájezdnickou zbroj, jen zaprášený cestovní oděv a sešlou leteckou bundu.

"Ty seš kdo?"
"Išmael." Ti kteří jeho jméno zaslechli si jen vyměnili otrávené pohledy. Divný cizinci mají divná jména, dalo se to čekat.
"Co děláš, a co děláš tady."
Tenhle bude jejich chytrej. Byl oděn v děleném pancíři, pevně vpasovaném do kožené vesty. Těžké boty. Automatické zbraně.

"Přišel jsem si zahrát," během řeči ukázal směrem k otevřeným dveřím, za nimiž cítil další, tentokrát ostřejší pohledy. "Mám peníze. Rád bych je utratil."
Ozbrojenec si jej nedůvěřivě přeměřil.
"Dvěstě na ruku, vstup a záloha jsou v ceně."
Cizinec vytáhl z kapsy balík nejnovějších kreditů, vydávaných Bratrstvem. Mohlo jich být tak osmdesát tisíc.
Svědci v hospodě zbledli a kdo se právě díval stranou, toho kámoši strčili loktem, aby taky viděl ty prachy a taky zbledl.
Išmael odpočítal dvě stě kreditů a nasypal je muži do dlaně.
Ten je rychle shrábl, vytáhl automatickou pistoli a namířil ji cizinci na hlavu. Místním se do bledých tváří draly pobavené škleby. Každý z nich si teď přál mít pistoli, kterou by tomu pracháčovi mohl strčit ke ksichtu.

"Starám se o bezpečnost tohodle města. Chlápka, co rozhazuje peníze nevidim rád."
Musí teď ukázat svojí autoritu, aby vedle těch peněz nevypadal méněcennej. Chce mě zabít, těžký dilema. Ozbrojenec v duchu zvažoval, zda má porušit Radenův zákon a nechat tu jednu blbou kulku, aby mu vydělala doživotní jmění... jenže kdyby zákon porušil, dlouho by doživotní nebylo.
"Dovnitř!"
Odstoupil cizinci z cesty a pokynul hlavní směrem do herny. Cizinec rychle dopil pivo, odložil kameninový pohár a vstoupil do herny. Ozbrojenec za nimi zavřel dveře.

Špatné zprávy se šíří rychle. Sál hospody se opět opilecky rozžvanil a do rána bude celý Rising vědět, že ten cizinec s divným jménem dostal na cestu hodně vysoké kapesné. A že je neozbrojený.


Liga lovců

V herně nebyl nikdo důležitý. Snažil se příliš nevyhrávat, ale neprohrával moc. Dbal na to, aby Radenovi muži viděli jeho peníze. Aby je ochutnali. Třikrát jim zaplatil pálenku, na jejíž etiketě byla vyhotovena neumělá kresba hořící rozesmáté dýně. Po několika doušcích se spolu spřátelili. Ozbrojenec, který jej pozval do herny se představil jako plukovník - byl vedoucím hlídek severního bloku druhé pevnosti. Išmael mu na závěr koupil extra kamarádskou láhev, aby opět posílil jeho autoritu. Svěřil mu také důležitý vzkaz, že by s panem Radenem rád uzavřel obchod. Odcházel k ránu.

Zaslechl za sebou kroky, rozhlédl se, ale nikoho neviděl. Nacházel se mezi dvěma velikými skladišti, okolo kterých se vršily vysoké hromady šrotu, zrezivělých zemědělských strojů a zbytků betonových tvárnic. Farma, která v Risingu nabízí dočasné ubytování cizincům, odsud byla dobrých pět set metrů daleko. S penězi, které nesl s sebou, se mohl ubytovat u kohokoliv v centru, ale chtěl, aby všichni věděli, kde ho můžou najít. Kde ho můžou přepadnout.

Pokračoval v cestě a podle sluchu se snažil odhadnout, kolik jich je. Pět nebo šest, hlasitě mezi sebou špitají, schovaní ve skladu. Dva se krčí vepředu za betonovými vývody potrubí. Jsou to buď amatéři nebo...
Teď na mně vyskočí. Teď.
...nebo to jsou děti.

Bylo jich šest, dva vyběhli zpoza potrubních vývodů a zahradili mu cestu. Čtyři odsunuli postranní plechové dveře od skladu a za hlasitého řevu se na něj vyřítili ze zadu. Špatné načasování a špatný odhad vzdálenosti způsobil, že se během unavili dřív, než se k němu vůbec přiblížili. Měl dostatek času, aby zacouval k veliké hromadě plechového šrotu. Obklíčili ho. Pokrčil nohy v kolenou a mírně se rozkročil. Má je pod kontrolou všechny.

Nejstaršímu mohlo být dvacet, nejmladšímu sotva čtrnáct. Obličeje mastné, trudovina, vychrtlá těla, podomácku vyrobené kožené obleky, v rukou mačety na kukuřici. Pomalovali se barvami, aby si dodali sebevědomí. Jejich kápo nosil skutečnou žoldáckou zbroj a v ruce rezavou pistoli. Synové místních dělníků, farmářů, techniků, vojáků, Radenových přátel. Děti Risingu.
Nemůže je zabít. Vražda dítěte je ve městě, jehož současnost i budoucnost je založena na dětské práci, hrdelní zločin.
Sakra.
Chtěl zabít někoho, kdo mu získá respekt.

"Co chcete...?"
Nikdo z nich se neodvažoval zasáhnout bez svolení vůdce. Ten na něj soustředěně mířil bouchačkou, mrkal a rychle se rozhlížel po okolí.
Bojí se vystřelit. Přivolal by taťku, nebo strejdu a měl by tejden zaracha.
"Prachy. Dělej..." Přes křečovitost s jakou na něj mířil, si zachoval pevný hlas.
Išmael zakroutil hlavou. "Když vám dám peníze, tak mě zabijete." V duchu se zasmál tomu co řekl, navenek zůstal smrtelně vážný.
"Naval prachy ty zasranej kreténe, nebo ti to našije do ksichtu!"
Promluvil chlapec snědé pleti, krčil se hned vedle kápa. Asi sedmnáctiletý, do obličeje mu splývaly dlouhé mastné vlasy a podle přimhouřených očí bylo znát, že když zrovna není v akci, tak nosí brýle.
Tohle bude jejich nejchytřejší. Nejsou na tom v Risingu nejlíp.

"Nechci přijít o život. Dám vám všechno, co mám." Cizinec sáhl do bundy a vytáhl jeden z šesti zatavených igelitových balíčků. Bylo v něm sto tisíc nepoužitých kreditů. Jeho protivníci ztuhli, ne snad pohledem na peníze, ale na rychlost cizincových pohybů.
Zahodil peníze do prachu.
"Vezměte si to a odejděte..."
Chytrej se nyní přihrbil, a připlížil se pro peníze. Prohlédnul balík.
"Ty vole! To stačí, padáme." Stále přikrčen se chtěl dát i se svou kořistí na útěk, ale kápo ho zarazil nohou.
"Dej to sem."
Chytrej několikrát naprázdno otevřel pusu, a rozhlédl se po ostatních. Nebyla vhodná chvíle diskutovat se starším kámošem, který drží bouchačkou cizince v šachu a nervy z toho má nadranc. Kápo si levačkou zastrčil peníze za opasek.

"To je všechno co máš?"
Neprodlužuj to. Měls dát na svýho chytrýho kámoše a zdrhnout. "Ano, to je všechno co mám u sebe. Přísahám."
"...Lehni na zem, dělej. Na břicho..." Ostatním pokynul, ať běží. Jako první ho poslechl nejmladší. Evidentně se mu ulevilo, že je propuštěn, a pelášil do skladiště až se mu prášilo za patama. Chytrej se k odchodu neměl, přimhouřenýma očima si prohlížel cizince. Ostatní tři opatrně couvali, svírajíc rukojeti mačet tak urputně, až jim bělely klouby. Po pár metrech se otočili a také prchli do skladiště.
Cizinec si lehl na břicho, čelem ke kápovi.

"Dělej vypadni," ucedil kápo k chytrýmu.
Chytrej pomalu, krok po kroku, couval. Cizinec se mu díval přímo do očí a on se od něj bál odtrhnout oči.
Išmaela ale nezajímal on, ale jeho starší kámoš. Vnímal jej pouze periferně, ale o to pozorněji. Zatvrzelost v jeho pohledu i křečovité sevření zbraně znamenaly příliš mnoho soustředění na příliš velké množství vyplaveného adrenalinu. Chystá nějakou hovadinu.

Chytrej utekl za ostatníma, nezaběhl ovšem dovnitř skladiště, zůstal ve dveřích a sledoval je. Kápo si dřepnul k cizinci a přiložil mu hlaveň na čelo.
Teď si bude chvíli masírovat ego, aby se mohl mladším kámošům chlubit, jak mi to nandal.
Kápo sledoval cizince, jak se chvěje. Neměl v obličeji výraz strachu, vlastně se netvářil nijak, ale přesto se chvěl. Hladil ho hlavní své zbraně po spánku. Pohrával si s kohoutkem spouště.
"Zmiz z tohodle města. Už se tu nikdy neukazuj. A nezapomeň, že tě dostala liga lovců. Sráči." Dlouze zachrchlal, natáhl hlen snad až z žaludku a dalších pár vteřin jej kloktal v hrdle. Nakonec ho plivnul cizinci do obličeje a potěšeně se usmál.
Teď se uspokojil. Už nebude střílet.
Kápo vstal a sebevědomým krokem se vydal za ostatními. Ruku s pistolí nechal volně spuštěnou.

Nesmíš je zabít. Jsou to děti.

Vymrštil se z prachu. Zapřel se o zem špičkami prstů na rukou i na nohou, jako veliký pavouk, co se chystá ke skoku. Chytrej ho od postranních dveří skladiště zpozoroval, otevřel pusu, aby varoval šéfa. Pozdě. Cizinec vyskočil kupředu s nadlidskou silou, odrazil se od země všemi končetinami naráz, jako zvíře. V jediném skoku objal kápovu siluetu, až mu vyrazil dech. Strhnul jej k zemi takovou silou, že když společně dopadli, kápo ještě půl druhého metru drhnul obličej v zemi. Inspirující. Išmael se okamžitě vymrštil do podřepu, pohyby více zvířecími než lidskými. Prsty na rukou roztažené a zaťaté, jako by to byly tygří drápy. Sevřel hlavu vůdce ligy lovců za zátylek a zaryl jí ještě prudčeji do země. Sunul ji prachem, jako by si jezdil s velikým lidským angličákem. Podíval se směrem ke dveřím. Spatřil chytrýho, jak vyděšeně zírá s pootevřenými ústy. Jen ať se dívá. Vůdce řval, slzel a krvácel z celého obličeje, kašlal prach, který se mu po hrstech dral do úst. Sotva dýchal. Išmael nepřestal dokud mu nesedřel kůži z obličeje. Krvavej štětec.

Nesmíš je zabít.

Přestal. Napřímil se a vrátil pro pistoli, která se povalovala několik metrů od kápovy rozechvělé tělesné schránky. Igelitový balíček s penězi vypadl zpoza opasku ještě v momentě, kdy mladíka strhnul na zem. Oprášil ho a založil zpět k ostatním do náprsní kapsy.

Řev.
Otočil se. Ze skladiště se vyřítili tři dorostenci s mačetami a pomalovanými obličeji, rozzuření neslavným osudem svého nejstaršího kámoše.
Třikrát vystřelil jejich směrem, do prachu. Zpanikařili a rozutekli se, každý jinam. Jejich kápo se při zvuku střelby vydatně pomočil. Asi se domníval, že už je po něm. Cosi tiše škemral a plazil se ke skladišti. Ještě byl moc zesláblý na to, aby se postavil na vlastní nohy a prchnul.

Výstřely přilákají Radenovy hlídky, budou tu do několika minut. Šel tedy dál svou cestou.
Chytrej se krčil u dveří skladiště, hryzal si rty a mhouřil oči cizinci mizícímu v dálce do zad.


Snídaně

Nikdo se jej nepokusil zabít ve spánku, proto se probudil až po poledni. Unavující horké slunce bylo právě v nejlepším. Snídal pražené kukuřičné housenky s dýňovým protlakem. "U nás v Risingu je umíme připravit na tisíc způsobů, ale nejlepší jsou jednoduše opražené a s džemem." Doporučovala mu paní domácí.
Raden za ním poslal dvanáct mužů.
"Pan Raden se omlouvá za nepříjemnost způsobenou nerozumnými dětmi, a cení si toho, že jste ušetřil jejich životy." Vyřídil mladý a snad i kdesi vzdělaný diplomat. "Pan Raden vás dnes může přijmout již po čtvrté hodině. Přeje si ovšem dopředu specifikovat objednávku."
"Vyřiďte mu, že přijdu a že obchod pro něj bude velice výhodný."
"A...vaše objednávka?"
"To je všechno."
Pražené housenky nechutnaly vůbec špatně. Rozmyslel si proto dušený kukuřičný klas, a požádal paní domácí o nášup jeho pražených škůdců. Mění se mi chutě. Podíval se na pravou ruku. Pokožka byla zarudlá a zpocená, za pár dnů ji bude muset obvázat.

Všech dvanáct Radenových mužů jej zaujatě sledovalo, jak pojídá housenky a kouká do prázdna. Diplomat se ještě dvakrát do ticha otázal...bez odpovědi. Nakonec jej všichni zdvořile opustili.


Obchodní jednání

Interiér hlavní pevnosti byl na tak malé město nevídaným unikátem, Raden dovážel mramor i dělníky tisíce kilometrů ze středozemí, aby v Risingu vybudoval palác, jaký byl doposud k vidění dosud jen na prehistorických fotografiích. Vůkolní chlad mramoru tu činil z každého nádechu doušek ambrosie. Radenovu přijímací kancelář tvořila hala vysoká jako chrámová loď, jeden mramorový stůl s vbudovaným funkčním prehistorickým terminálem a desítka luxusních kožených křesel. Na stěnách visely olejomalby v těžkých vyřezávaných rámech, zobrazovaly většinou příslušníky Radenovy famílie v heroických soubojích s mutanty, či s Raidery. Obraz visící nad Radenovou hlavou byl skutečný prehistorický originál. Zvláštní, čistý, pes, bílý s černými fleky, kterak sleduje odlétající kachny nad jezerem.
Raden vstal ze svého křesla a pokynul k obrazu. "Fascinující, že?" pronesl úsporným tónem. Byl jedním z hrstky lidí, kteří si mohli dovolit ztrácet čas s uměním. Išmael mu zdvořile odpověděl, "Je jako z jiného světa."
"Ano. Dělá to ta ...vlhkost...kterou prastaří mistři dovedli vložit do svých obrazů,"
odmlčel se. "Jmenuje se 'Dalmatine'. Už se nikdy nedovíme, jestli je to název jezera, jméno psa, či zda to je podpis mistra..."
"Staré obrazy skrývají ...různá tajemství."
Raden zbystřil.
"Předpokládám, že jste tu obchodně."
Išmael přikývl.
"Pak vás musím dopředu upozornit, že léčiva soukromým osobám neprodávám. Tedy pokud se nepodrobí adekvátní prověrce, samozřejmě."
Strážci uzamkli dveře do místnosti. Nikdo nesmí narušit jednání.
"Nemám zájem o... léčiva...ani potraviny. Mám zájem o jistý prehistorický artefakt, který vlastníte."

Raden byl starý tvrdý muž. Vypadal jako pirát, který se na sklonku života naučil vybranému chování. Měl obličej zabijáka a ve starých kostech dost sil na to, aby během jednoho nočního tahu vyházel všechny štamgasty zdejších výčepů z oken a ještě jim znásilnil ženy. Ani dnes nesvlékl exkluzivní vyleštěnou energozbroj, vyrobenou na zakázku podle nejlepších kousků Bratrstva.
Išmael seděl v koženém křesle naproti panu Radenovi, obklopen desetičlenným sborem jeho nejlepších zabijáků. Stáli ve špalíru podél stěn, byli hluší a slepí ke všem obchodům, které se v této místnosti kdy uzavřeli. Stačil by však jen prudký pohyb a z neukázněného hosta nezbude nic víc, než pár krvavých cucků. Nosili těžká dvacetimilimetrová děla přehozená přes ramena, jako by to byly jen lovecké pušky. Ochranka, co nosí kulomety odšroubovaný z tanků. Pod jejich pancířovými přilbami nespatřil žádný obličej. Úzkostlivě střežená anonymita.
Jistě mezi nimi bylo i několik zkorumpovaných důstojníků z Bratrstva, bok po boku se stíhanými hrdlořezy.

"Prehistorické artefakty neprodávám, pouze sbírám. Pokud si to zákazník může dovolit, tak je také...výjmečně... sháním."
Išmael si ho představil, jak pobíhá v úzkých chodbách vaultu a k nohám mu padají rozstřílená těla vyděšených lidí, jen aby se přes jejich mrtvoly dostal k zaprášené olejomalbě.
"Nabízím osm set padesát tisíc kreditů za prehistorický... ocelový kufr z malého severního vaultu C šedesát."
Na okamžik zavládlo ticho. Išmael cítil, jak se ze zadu tiše přiblížili čtyři elitní strážci.
"Nemohu sloužit." Raden své oči zabodl do cizincových. Zhluboka se nadechl a Išmael postřehl, že se pod zdánlivě klidným povrchem neuvěřitelně rozčílil.
"...co seš vůbec zač?" vykřikl nečekaně, "Odrbanej cizák, co v mým městě rozhazuje prachy, vyptává se na předměty, které neexistují a mlátí naše děti... kdo seš?"
Išmael ihned neodpověděl. Zatvářil se, jako by Radenovi jeho krátké selhání nervů svrchovaně odpouštěl. Cítil jak v tichu místnosti roste napětí. Ti chlapi nejsou zvyklí, aby takhle kdokoliv jednal s jejich šéfem.
"Předpokládám, že jsme tímto naše obchodní jednání uzavřeli. Nashledanou," pronesl Išmael a předstíral, že se chystá vstát z křesla.
Teď se do mě pustí. Dobrý Bože, dej ať tohle přežiju.
"Nikam nejdeš! Zatýkám tě!" zařval Raden a mávl ukazováčkem směrem k přítomným těžkooděncům.
Zločinec co patří za mříže mě právě zatkl. Je to tu stejný jako všude.

Všech deset stráží v naráz odjistilo pojistky z těžkých kulometů. Išmael využil chvíle, která netrvala déle než vteřinu a sklouzl z křesla na kterém seděl. Ozvaly se dva ohlušující výstřely a křeslo se rozlomilo na tři kusy, plivajíce do vzduchu kusy třísek a chomáče cupaniny. Išmael se sklouzl po zádech pod Radenův rozložitý mramorový stůl.
Jeden z strážců spustil palbu, Išmael cítil, jak se za ním otřásá země, jak projektily vytrhávají plné hrsti kamene z podlahy. Cítil dusot těžkých bot, kterak těžkooděnci obkličují stůl a snaží se ochránit svého vůdce. Pozdě. Byl rychlejší. Když se dostal pod Radena, který si sotva uvědomoval nastalou situaci, prudce se napřímil.
"Nestříleeet!" Zařval Raden. Visel ve vzduchu, špičkami nahou šátral po zemi. Išmael jej držel levačkou v rozkroku. Pravačkou ho chtěl chytit pod krkem a podusit, ale vyztužený límec energozbroje to neumožňoval. Namísto toho tedy zaťal prsty pravé ruky do Radenových očí a zvrátil mu hlavu vzad, jako by napínal luk.
Na okamžik zavládla patová situace, deset mastně černých hlavní mířících na Išmaela s rukojmím.
Raden má energozbroj, risknou to a budou střílet. Třesou se na to.
Prudce škubnul pravačkou vzad, jako by chtěl Radenovi vytrhnout hlavu. Zaslechl lupnutí roztrženého vazu. Oči bývalého šéfa narkomafie a starosty maloměsta uronily dva potůčky tmavě rudých slz, jen co z nich Išmael vytáhl prsty. Ozbrojenci opět spustili palbu, v domnění, že na záchranu vůdce ještě není pozdě. Išmael s sebou mrštil k zemi, zpět pod kamenný stůl. Mramorová zeď se za mrtvým Radenem proměnila v zjizvenou pavučinu kráterů, na zem dopadala vytrvalá sprcha kamenných úlomků. Několik střel zavadilo i o Radenovu energozbroj, ta však dále chránila mrtvolu svého pána. Raden zůstal po smrti stát na nohou, přestože s ním výstřely cloumaly jako s hadrovou panenkou.

Radenův pracovní stůl byl vytesán z jednoho gigantického bloku mramoru a vážil něco málo přes tucet metráků. Išmael jej s vypětím všech sil odhodil směrem k úzce semknuté skupině těžkooděnců na levé straně. Nezajímal se o to, co se s nimi stalo. Adrenalin v něm vyvolal obrovskou chuť zabíjet. Stolem nezasažená skupina pěti strážců konečně spatřila odhaleného Išmaela a spustila palbu do něj a do odhozeného stolu a do svých druhů za ním. Išmael se vrhl přímo proti palbě. Prvnímu strážci vťal napnuté prsty do těsné skuliny mezi přilbou a zbrojí takovou rychlostí, že projely živou tkání jako nože. Druhého současně použil jako štít, úderem jej otočil zády k sobě, uchopil za opasek a nadzvdihl několik centimetrů nad zem. S živým štítem učinil prudký výkrok a přiblížil se k jeho kolegům ve zbrani. Rozstříleli svého zmítajícího se druha na kusy dřív, než by je v panice mohl postřelit on. Išmael zpoza jeho těla dvakrát rychle vykopl pravou nohou a nejbližší strážce se za přilbou tlumeného řevu skácel k zemi s proraženými koleny. Zbývající dva střelci se rozestupovali každý opačným směrem. Išmael učinil několik krátkých rychlých kroků zpět. Snažil se při tom nahmatat zavěšený kulomet z něhož střílel jeho, nyní již mrtvý, lidský štít.
Může být zasaženej a nepoužitelnej. Dobrý Bože, dej ať je ten krám funkční.
Jeho protivníci jej kropili stovkami střel, ovšem kvantita ovlivňovala jejich přesnost. Stiskl spoušť, z hlavně vyšlehl krátký záblesk a kulomet vyplivl jedinou střelu směrem k zemi, umrtvil muže s prošlápnutými koleny. Druhý výstřel poslal strážci napravo. Přemířil na posledního žijícího strážce a opět vystřelil, jeden projektil, jeden cíl.
Ticho. Išmael ještě namířil k tiché pětici zavalené stolem. Leželi jeden přes druhého, s groteskně zkroucenými končetinami, beznadějně rozmačkaní mezi stolem, stěnou a podlahou. Bílá psací deska vypadala jako jejich obrovský náhrobní kámen. Šířila se zpod ní jediná široká kaluž houstnoucí krve. Zabudovaný terminál cosi nespokojeně pípal.
Krátká přestřelka zdevastovala místnost. Ze zdí spadaly obrazy, ve vzduchu se vznášel dým vyhaslé střelby a prach z rozlámaného mramoru. Na podlaze chladly těla ozbrojenců, jejich zbraně a stovky nábojnic.

Kdosi se dobýval do místnosti. Išmael se obrátil k obrazu Dalmatine, který jako jediný zůstal pevně na svém místě. Byl protržen pouze na dvou místech. Stiskl spoušť a tentokrát ji po dobu několika sekund neuvolnil. Výstřely rozcupovaly obraz, rozlámaly jeho rám, až konečně spadl ze stěny, jako pár cárů z hadru. Jeho mrtvý majitel postával u stěny bojiště jako vyřazený android. A na stěně za obrazem...
Staré obrazy skrývají různá tajemství
...se nacházel trezor vybavený robustním snímačem otisku prstu a zámkem na elektronický klíč. Obojí měl Raden u sebe. Jen prst musel Išmael nahřát zapalovačem, než jej snímač přijmul.
A za dveřmi trezoru byl ocelový kufr.
Pandořina hrací skříňka.


Zabíjení

Nadešel čas opustit Rising. Osvobodil mrtvého Radena z energozbroje. Byla dosti nepohodlná, neboť si ji Raden nechal upravit na míru. Svůj účel by přesto měla splnit. Kufr si přivázal řemeny na záda a na obličej nasadil přilbu čestného člena jednotky rozmáčknutých. Ozbrojil se desert eaglem, kterého nalezl šuplíku Radenova psacího stolu. Odešel postranními dveřmi.

Čekala za nimi skupina Radenových pořádkových sborů. Nahrnuli se do hlavní pevnosti, přilákáni střelbou. Išmael jich zastřelil čtrnáct na schodišti a osm jich zabil ručně cestou do garáží. Jedním z nich byl i Radenův sekretář, diplomat od snídaně. Oslovil Išmaela, jako by již byli starými přáteli. Možná chtěl vyjednávat, škemrat o vlastní život, nebo jen získat čas...Išmaelovi to bylo docela jedno. Vyrval mu kovovou energorukavicí hrst střev z břicha a nacpal mu je do obličeje, což diplomata celkem uspokojivě umlčelo.

Venku na něj čekala každým okamžikem rostoucí armáda, ozbrojenci se stahovali do Risingu z dalekých polí a posedů. Celé město ožilo, jako za starých časů, kdy se na obzoru objevovaly rychlá pouštní vozidla Raiderů. Išmael si proto nemohl dovolit ztrácet čas. Ukradl nejlepší vůz z Radenových garáží a vyrazil z hlavní pevnosti. Hodlal se dostat z města nejrychleji jak dokázal. Zběsile uháněl po hlavní třídě, po které zmateně pobíhali ozbrojenci, popojížděla auta i zemědělské stroje. Radenova mafie se ještě nestačila zmobilizovat. Několik lidí přejel, ozbrojení nebo ne, zkrátka nestačili uskočit. Několik duchapřítomných ozbrojenců zahájilo palbu ze střechy po jeho voze. Ti méně bystří naopak křičeli "Z cesty! Nestřílet! Jede pan Raden!". Dokonce v rychlosti zpozoroval, že ozbrojenci v jedné z postranních uliček zastřelili prchajícího muže o kterém si nejspíš mysleli, že má něco společného z rozruchem v hlavní pevnosti. Zaslechl výstřely vycházející ze všech částí města. Dezorientovaní obránci města stříleli téměř po každém, kdo běžel, aniž by byl oblečen do žoldácké zbroje...stačilo, aby se utíkal schovat, nebo si běžel pro pušku, nebo za rodinou... Zabíjení je jako orgasmus, jak jednou začne, nejde ho zastavit.

Řítil se z města. Projel kolem beznin pumpy, kolem poslední ohrady s brahmínama, kolem skladiště...když z něho kdosi vyběhl. Malá přikrčená postava vběhla doprostřed cesty a zastavila se. Jako srnka, znehybněná pohledem do reflektorů přijíždějícího auta. Poznal jeho oči. Tentokrát ovšem nebyly přimhouřené. Dívaly se strachem do široka otevřené, zvětšené skly brýlí. Nejchytřejší člen ligy lovců.
Mohl snadno uhnout, mohl strhnout volant a nechat ho žít.
Opřel se do plynového pedálu.
Zabíjení je jako orgasmus, jak jednou začne, nejde ho zastavit.

Benzín mu došel dvě stě kilometrů na východ v poušti. Počkal půl dne na kárnou výpravu z Risingu a vyřídil ji. Byla to jen tři auta, jedno sportovní, dvě nákladní, plné Radenových zabijáků. Řidiče sportovního auta odstřelil pistolí na dálku, pohodlně opřen o kapotu Radenova vozu. Neřízený vůz zatančil v prachu pouště a pak odjel kamsi na jih. Čtyři muže stejným způsobem sestřelil z nákladních vozů, ještě dřív, než zastavili. Prvním z nich byl plukovník z herny. Stál hrdě vztyčen na korbě vozu, ukazoval na Išmaela prstem a štěkal rozkazy. Dostal to do čela. Další mrtvej starej známej.

Radenovi mstitelé na něj byli dobře připravení. Použili nákladní vůz jako pojízdnou pevnost a snažili se ho dostat na dálku odstřelovacími puškami. Dlouho by nejspíš neměl šanci, kdyby nebyl Radenův vůz kromě pancíře vybaven i slušným arzenálem v kufru vozu. Sehnul se proto pro opakovací pušku s podvěsným granátometem a poslal jejich náklaďáky do nebe. Gejzíry písku a šrotu. Další vozy už nepošlou. Obrátí se na Bratrstvo se sepsanou žádostí o eliminaci výše popsaného muže a Batrstvo jim odpoví, že výše popsaný bude zlikvidován během několika následujících dnů, neboť podle výše uvedeného popisu je to ten samý již stíhaný pachatel, který vyvraždil posádku bratrstva na dvanácté východní kótě a odcizil osm set padesát pět tisíc nejnovějších kreditů. To všechno den před tím, než navštívil Rising.
A Bratrstvo za ním do pustin nikoho nepošle, protože pustiny nemají paměť a nelze v nich pátrat. Krom toho pustiny vykonají rozsudek samy, se zvráceností geniálního vraha - nejprve zahladí stopy a teprve pak usmrtí oběť. Slunce, vítr, písek, smrt.
Ráno toho dne vykopal první jámu.


Křivda

"Cítíš tu sílu? Svoji novou moc? Co? Zabije tě to..." zasmál se muž v černé uniformě, zavěšený hlavou dolů a odkašlal několik vazkých, krvavých hlenů. Stekly mu do nosu a do očí, kam v četných pramíncích tekla krev z celého těla. Išmael totiž jeho kotníky nabodl na řeznický hák, který teď trčel z nohy ven jako šíp z nohy bájného Achilla od Tróji.
"Chcípneš hůř než pes... do dvou týdnů. Jsi nepovedený, pamatuj si to... Začne to na paži, do které jsi dostal nejvíc vpichů. Budeš si ji moci vázat jak chceš, ale stejně ti... pukne." Při posledním slově se zasmál a vychrchlal další várku tělesných tekutin. Išmael jej dál trpělivě poslouchal.
"Bude tě to bolet, hůř než cokoli na světě, bude ti hořet každej nerv v těle....
...přijde to jako blesk z čistýho nebe, to mi věř.... pořád nic, nic a pak....angina pectoris je proti tomu nevinná jako škytavka....Zažiješ bolest tak nesnesitelnou, že se nebudeš schopnej ani zabít, aby ses z těch muk vykoupil. Budeš ....si slintat na košili a třást se a modlit se k Bohu, abys už konečně...konečně chcípnul." Při mluvení se zadýchal, Išmael mu dal čas ať si odpočine. "Kde najdu ostatní?" zeptal se.
"Nezlob se, ale tohle ti vážně neřeknu. Tak například mě, mě jsi našel. Dobrá práce. Proto si s tebou s takovou chutí povídám. Ale kde jsou ostatní od nás.. to ví jen Bůh."
Išmael se rozhlédl po černých uniformovaných tělech na podlaze temného sklepa až zahlédl jedno, z jehož zad trčel dlouhý skleněný střep. Místnost tu a tam osvětlil chuchvalec jisker z rozbitých přístrojů a zničených stropních světel. Vytáhl střep ze zad mrtvého vojáka, jehož tělo bylo, jako celý zbytek místnosti, posypáno rozdrceným sklem. Vbodl ho do břicha visícího muže a usedl na židli vedle něj, aby dál tiše naslouchal.
"Auuuuuu" obličej zavěšeného se stáhl bolestí. "O tom je věda, někdy se povede, někdy ne, nikdo za to nikdy nemůže. Kdybys nás nechal ať tě zabijeme, byl bys daleko šťastnější, to mi věř. Takhle to bude jen horší....ahhh....už brzo ti vykrvácím, kamaráde. Dopovíme si to v pekle, jo?...." usmál se. Jeho hlas výrazně zeslábl.
Išmael uchopil muže do náruče, jako by se nad ním náhle slitoval. Odtrhl jej z háku a něžně uložil na zem, mezi mrtvá těla v černých uniformách.
"Kdo to má na svědomí a jak ho můžu zabít. Odpověz. Můžu tě ještě dlouho nechat žít, a povídat si s tebou, dokud mi to nepovíš. Ochutnal si už svoje varlata?"
Muž s vlhkou unavenou tváří plnou hlenů, krve a špíny přivřel oči a nadechl se..
"Mluví z tebe zvíře...síla...instinkty...reflexy....jsi dobrej, je tě škoda. Ta elegance a rychlost, se kterou jsi vyřídil moje podřízený...impresivní...aah.....poslouchej, je to snadný. Seš experiment, jako celá tvoje rodina. Mamka, cerka. To je to, co tě dere vevnitř. No jo. Máš svý důvody, to respektuju. Nikdo nechtěl, aby umřely, vážně, nikdo nechtěl, aby se to celý takhle podělalo. Mno, ty seš experiment, a proto jsi neustále sledovanej, jasný? Dokud bolestí nezaryješ držku do hlíny, budou se jen dívat. A i pak se budou jen dívat, ale možná, že trochu víc z blízka. Nemůžeš se nikam schovat. Nikam. Vidí tě všude, ty je neuvidíš nikdy. Už tě ani nepůjdou zabít, tu šanci jsi propásl, když jsi zavraždil moje hochy. Mnohem radši se dívají až do konce. Už teď tě sledujou, nasranýho, prahnoucího po pomstě, ale ani se tě nedotknou. Dokud neumřeš. Pak rozpitvaj každej centimetr tvýho těla, tak jako to udělali s tvojí dcerkou, s tvojí ženou... víš, že jsem se koukal? Měls hezký kundičky, obě dvě......."
Mně nevyprovokuješ.
"...odeberou to, co se v tvý krvi urodilo a budou to konečně mít. Poslední díl skládačky, steroidy z nadčlověka, lék na mutace, na rakovinu, nová rasa, nový všechno. Narodil ses do světa, kterej je zkurvenej a nepovedenej. A řítí se do záhuby. Jestli se zabiješ rovnou, nebo chcípneš až za pár dnů, na tom jim nezáleží."
Išmael se znovu rozhlédl po místnosti. Podlahu pokrývaly mrtvoly v nových uniformách, jejichž součástí byla přilba a lehké titanovo-kevlarové exoskelety. Vše opatřené nápisem MESSA CORPS. Nedokázal si představit, kdo je dnes schopný něco takového vyrobit.
"Nedostanou mě."
"Chceš se polejt benzínem a zapálit? Nic jim nedaruješ? Heh. Posluž si. Oni tím ztratí jeden rok práce. No a co? Najdou si kohokoliv jinýho... pár injekcí jemu, pár injekcí jeho rodině, aby měli k mutagenům příbuzný variace...jsou trpěliví, počkaj pár měsíců a je to....co si o sobě vlastně myslíš? Seš stejnej jako mutanti, zvíře, dobrý zabijácký zvíře, ale furt jenom zvíře. A z těch si Raideři dělaj potahy... nic jinýho nejseš."
"Přísaháš, že mluvíš pravdu?"
"Vypadám, že blafuju? Co?"
Pak jsi mi řekl všechno, co potřebuji vědět.

Išmael se odebral do zářivkami osvětlené části sklepa, kde stály trosky provizorní laboratoře. Vytlučené skříně, skvrny od rozlitých chemikálií, rozsypané náčiní, rozbité lahve, rozházené léky, převržená lehátka a rozstřílené jiskřící přístroje.
Išmael se sehnul k zemi pro tenkou injekci s bezbarvou tekutinou uvnitř a vrátil se s ní k umírajícímu muži.
"Nevím, co v tom je. Jeden z vašich podřízených říkal, že to mám dostat, kdyby se mi výrazně přitížilo."
Umírající muž odmítavě zakroutil hlavou. Pak znovu a znovu. Dokonce učinil cosi jako pokus odplazit se.
"Ne. Neee. Neeeeeeeeee!"
Skučel.
Išmael aplikoval injekci. Muž řval dál a jeho řev byl neustále silnější a silnější, jeho spánky zběsile pulzovaly a všechny žíly z těla jakoby se draly rovnou pod kůži. Vypadal jako by měl každou chvíli explodovat. Zesláblou rukou se pokoušel uchopit střep, jehož rozechvělý cíp stále trčel z břicha, ale nedokázal to.
Išmael jej opustil. Odešel z tajného sklepa zpět na denní světlo a cestou vzhůru přemýšlel, jak může člověk, který má sotva litr krve v oběhu takhle vyvádět.


Odhalení

"Obvykle vyráží kolem šesté hodiny večer. Je půl desáté. Máme nejvyšší důvod se domnívat, že došlo k očekávané kolice."
Muž v plášti opatřeném náramenní páskou MESSA CONSULAR INTELLIGENCE sklopil triedr s digitálním analyzačním procesorem. O kus dál postávala jeho kolegyně opřená o jedno z osmi nastartovaných terénních vozů. Západní obzor pomalu opouštěly poslední růžové sluneční paprsky a z nebe již shlížely tisíce hvězd. Kolem dokola nic. Jen pustina. Od obzoru k obzoru.
Muž v plášti podal triedr své kolegyni. Byla jí drobná slečna s vlasy střiženými na krátkého ježka a ostře řezanými rysy ve tváři.
Zadívala se na jámu v dálce, téměř na samém východním horizontu.
"Jednoznačně již skončilo stadium samovolných svalových kontrakcí. Prožívá bolest na hranici mdlob, ale nemůže se ani pohnout" usmála se.
Muž v plášti se k mladé ženě otočil bez úsměvu. "V tom případě jsme se dočkali finální části operace." Nastoupil do vozu. Byl to černý vojenský terénní transport se zatemněnými skly, jaké existovaly jen v prehistorickém období. Dívka jej následovala. Za okamžik se všech osm aut rozjelo na východ. Nikam nespěchali.

Jáma je pronajatý hrob, nikdy nevíte, jestli usínáte nebo umíráte.
Išmael zašeptal svou modlitbu, byla docela krátká... Děkuji Ti Bože.
Slyšel je přijíždět. Zem se kolem něj chvěla.

"Vypadáš ustaraně." Dívka s vlasy na ježka, velikýma očima a ostře řezanými rysy ve tváři pohlédla na svého spolujezdce v plášti. Muž hleděl z postranního okénka kamsi za noční horizont.
"Ten incident v Risingu. Pořád jsme nezjistili...proč. Zaútočil na srdce Radenovy organizace a podle všeho jednal intencionálně. Tak jaká byla jeho motivace?"
"Byl frustrován z nevykonané pomsty. Hledal viníka, někoho mocného, koho by obvinil za smrt své rodiny. Autosugesce. Domníval se, že je s námi Raden spojený, neboť politicky nepodléhá žádné jemu známé enklávě."
"A celý ten nesmyslný pochod do pustin?"
"Paranoia. Domnívá se, že v pustině jej není možné sledovat. Sám sebe tak utvrzuje, že se mu doopravdy podařilo vykonat pomstu a uniknout."
"Jak myslíš. Je to tvůj projekt a ty mu velíš. Ale...poslal jsem do MCI žádost o prověření Radena."
"Raden nehraje žádnou roli. Jsme na místě."

Auta utvořila kolem jámy půlkruh v rozestupu zhruba čtyř metrů. Pustina ožila. Nejprve vystoupili uniformovaní příslušníci ozbrojených složek MESSA CORPS a neozbrojení lidé s podivnými přístroji v uniformách označených jako MESSA LOGISTIC. Zajistili jámu perimetrem bezpečnostních zařízení s termálnímě-pohybovými čidly.
Procházeli před reflektory vozů, které ozařovaly jámu.
Išmael slyšel jejich kroky a viděl jejich stíny, jak se míhaly po celtě, jeden přes druhý.
Bolest cítil nezměrnou, ale radost ještě větší.

"Odkryjte jej," přikázala dívka technikům. Dlouhými tyčemi se natahovali do perimetru, organizovaně uchopili okraje celty ve všech čtyřech rozích a naráz ji odkryli. Měli důkladně prostudované všechny jeho předcházející jámy, byli připraveni. Za okamžik se natahovali pro jeho deku.
"Je po něm!" prohlásil jeden z techniků.

K muži v plášti přiklusal příslušník MESSA CORPS.
"Máte zprávu z MCI pane."
Otočil se k blízkému vozu MESSA LOGISTIC jehož součástí byl veliký pojízdný terminál. Podíval se na displej se zaslaným materiálem. V hlavičce stálo:

Jméno, příjmení: Ariel Raden
Kódové označení: Raden
Třída: LAMBDA 11
Priorita: Nejvyšší


Pozdvihl obočí v údivu. Nejvyšší prioritou se mohou honosit jen špičky technologicky vyspělé organizace Bratrstva Oceli. Chtěl zobrazit detaily, ale terminál poskytnutí dalších informací odmítl.

Bližší údaje o osobách třídy LAMBDA 11 lze poskytnout jen při oprávnění třídy AAAA.

Oprávnění čtyři A mají velící důstojníci, jako je ona. Vyklonil se z auta a zavolal na svou mladší kolegyni.
"Můžeš sem na moment?"
Dívka se k němu otočila. Právě stála mírně rozkročená při okraji jámy, ruce v bok a v obličeji radostný výraz. "Vydrž. Věřil bys tomu, že se usmívá? Alespoň tak vypadá," veliké oči jí jiskřily vzrušením.
"Koho označuje třída LAMBDA 11?"
Z její tváře se vytratil spokojený výraz. Vydala se k vozu s terminálem.
"Jsi si jistý, že je to LAMBDA 11?" zašeptala.
Muž přikývl.
"To je divný. Protože LAMBDA 11 jsou držitelé atomových zbraní."


Noční slunce

Poslední myšlenka před usnutím je vždy o ní.
O vodíkové bombě v ocelovém kufru, kterou přinesl do pustin, aby zde vykonala boží vůli.
Kdysi jich prý bývaly statisíce než, kdovíproč, vybouchly.
Možná také z boží vůle.
Tuhle to teprve čeká.

Shořte parchanti...

...Teď!



www.falloutlarp.com


ANKETA

Miniaplikace


Staň se pomocníkem při tvorbě, nakrm Šílenou brahmínu!:)




Fallout Bible


Vývojářské memoáry

Fallout 3: Van Buren


Rychlé odkazy
České stránky
Templáři VŠB
ABCgames



Zahraniční stránky
No Mutants Allowed
Duck and Cover
Planet Fallout
Fo3 ofic.stránky
Bethblog
The Vault
Trzynasty Schron
Falloup Online

Modifikace
Vault-Tec Labs
Killap.net
Last Hope
Fallout:Resurrection
Fallout:BGE
Mutants Rising
Fallout:Yurop

Pro autorizaci
pište na e-mail


Sponzoři VŠB

TOPlist