"Měl to být slavný den. Všichni se na tu chvíli těšili. Zpráva, že náš vault byl po tolika letech kontaktován zvenčí, se rozkřikla hned. Celý vault slavil, že Spojené Státy přežily a že nás jdou vysvobodit. Pět hodin, doba, kterou jsme měli na vojsko čekat, byla naplněná radostí. Poznat se to dalo dokonce i ve věznici, kde jsem v tu dobu byl.
Život ve vaultu nestál za nic, nikdy jsem se s tou nudnou rutinou nesblížil. Měl jsem pořád dost problémů, neseděl jsem ve vězení poprvé. Tentokrát mě zavřeli kvůli alkoholu. Byl ve vaultu zakázaný, takže se samozřejmě nikomu nelíbilo, když se zjistilo, že jsem si tajně ve svém pokoji vyrobil destilační kolonu. Přišlo se na to tak, že jsem se příšerně opilej procházel po chodbě a když jsem narazil na Správce, pořádnou ranou pěstí jsem mu zlomil nos a pak ho ještě pozvracel.
Ale dobrá nálada byla prostě všude. I ve věznici. Stejně jako celý vault jsme i my mohli na obrazovce sledovat přímí přenos z kamer u východu. Nashromáždili se tam nejvýznamnější lidé vaultu, aby přivítali vojáky Spojených Států Amerických. Chyběl jenom Správce, který se rozhodl, že raději s přeraženým nosem počká na svém stanovišti. Teď se mi to zdá jako sen, ale opravdu jsem před tou hodinou cítil také trochu optimismu. Šance dostat se z vaultu, i když třeba jen do jiné cely, se zdála tak blízko.
A stejně jako celý vault i my ve věznici jsme viděli začátek konce. Obrovské vstupní dveře se pomalu otevíraly. Nikdy před tím jsem je ještě neviděl v pohybu, od narození mi připadaly jen jako další stěna držící nás pod zemí. Naši lidé vyšli ven, vstříc vojákům v obrovských černých zbrojích třímajících v rukách gatlingy. Ti bez jediného důvodu spustili palbu. Ve vteřině bylo po všech, co vyšli ven. Někdo uvnitř naštěstí dokázal reagovat neuvěřitelně rychle a rozhodně. Zadal počítači rychlé nouzové zavření vstupních dveří a vault se tak opět zapečetil. To bylo ale naše poslední štěstí."

Jack přestal na chvíli mluvit. Potřeboval si urovnat vzpomínky na všechno, co se dělo předešlou hodinu, aby mohl pokračovat ve vyprávění. Ale nezapomínal stále se držet svého rukojmího, poručíka Enklávy, a krýt se za něj. Stál v řídící místnosti vaultu, levou ruku kolem krku poručíka v kevlarové zbroji a pravou držel pistoli, kterou mu přikládat na spánek. Helma poručíkovi zbroje se válela kdesi na zemi. Jack byl v řídící místnosti vaultu. Mířilo na něj zbraněmi několik vojáků Enklávy v energozbrojích a za sebou měl pevné ocelové zdi vaultu. Nebylo kam utéct.
"Muselo vám být přece jasné, že proti nám nemáte šanci." Promluvil poručík.
"To si uvědomovali všichni, někteří si to možná jen nechtěli přiznat. Ale to na věci nic neměnilo." Odpověděl Jack vztekle a pak klidně pokračoval ve vyprávění.

"Do věznice přiběhl Peter, velitel ochranky, a poslal dozorce do prvního patra. Pak se zeptal, kdo bude bojovat. Vstali jsme všichni až na Curta.
"Seru na vás." Odpověděl na naše pohledy.
"Tak si tu chcípni sám." Řekl Peter a otevřel všechny cely, kromě jeho. Dal nám každému pistoli a nůž a vyběhl s námi do prvního patra.
Před vstupními dveřmi už byla provizorní barikáda a za nimi spoustu mužů i žen se zbraněmi připravenými střílet. Připojili jsme se k nim.
Stále jsme na monitoru viděli, co se děje venku. Bylo zřejmé, že vojáky naše rychlá reakce zaskočila. Až po chvíli si někdo z nich uvědomil, že je stále sledujeme a venkovní kameru zničil. Všichni jsme napjatě čekali, co se bude dít. Viděli jsme ten ohromný arzenál, který měl náš nepřítel k dispozici a zřejmě všichni očekávali, že se vstupní dveře najednou rozletí v obrovském výbuchu, ve kterém spolu s následnou palbou zahyneme. Jenomže dveře se najednou samy otevřely. Byli jsme tak překvapení, že nikdo nezareagoval, dokud střelba z gatlingů nezačala trhat barikádu spolu s jejími obránci. Palba z našich zbraní ale neměla na zbroje protivníka vůbec žádný účinek a tak, když ještě kolem nás dopadaly granáty, jsme se stáhli rychle do druhého patra. Moc nás nezbylo, nejvíce obyvatel zemřelo právě při útoku na první patro, který netrval ani minutu."

"Zjistili jste, že nejsme jenom daleko líp vyzbrojení, ale taky že máme i všechny kódy k vaultu, takže ho musíme i dobře znát. A tak přišel čas na zoufalá řešení." Zasmál se poručík.

"S tím nápadem přišel Peter a za dané situace to nebylo špatné. Nebo spíš, nikdo nepřišel s ničím lepším. Rozhodl pomocí ventilačního systému zaplnit druhé patro výbušným plynem. Nechal nás na patře dvacet a zbytek poslal do třetího, aby zkusili vybudovat ještě nějakou obranu. Obě strany věděly, že stačí jediný výstřel a celé patro vyletí do vzduchu. Připravili jsme si nože. Věděli jsme, že i tak proti vojákům v těch zbrojích nemáme šanci, ale pořád se to zdálo lepší, než se postavit před gatling.
Čekali jsme u výtahové šachty. Výtah už byl zničený po první bitvě. Za nějakou dobu se ozval příšerný zvířecí řev. Úplně jsem strachy ztuhnul na místě. Ze šachty najednou vyskočilo obrovské zvíře a přistálo přímo na Peterovi stojícího kousek ode mě. Jeho tělo doslova rozmázlo po podlaze a hned se svými drápy sápalo na ostatní. Uskočil jsem a uhnul jsem tak smrtící ráně. Skokem jsem dopadl tvrdě na zem, odkud jsem viděl, jak se další podobná zvířata sápají na ostatní. Zvedajíc se z podlahy jsem sledoval, jak se jedno z nich pokouší roztrhat ležícího Bruce a už jsme tušil, co se stane. Zvíře nad ním bylo skloněné, zuby mu trhalo pravou ruku, ve které držel nůž. Bruce zareagoval bleskově bez přemýšlení. Volnou levou rukou šáhnul po pistoli a vystřelil na tu zrůdu. To už jsme ale skákal do výtahové šachty. Ohromný výbuch celého druhého patra mě hodil kamsi do třetího a já na chvíli ztratil vědomí."

"Těm zvířatům říkáme párači. Perfektní geneticky upravení zabijáci." Prohlásil hrdě poručík.
"Drž hubu!" Odsekl Jack a přitlačil pistolí ještě víc na jeho spánek.

"Když jsem se probral, někdo už mi pomáhal vstát a sděloval mi situaci. Byl jsem tak mimo, že ani nevím, kdo to byl. Ale na tom nezáleží, stejně už je teď mrtvý. Řekl mi, že výbuch zavalil i několik místností na třetím patře a také výtahovou šachtu. Bylo ale slyšet jak se k nám vojáci provrtávají a nikdo nepochyboval, že se k nám nakonec dostanou. Všiml jsem si, že mezi zavalené místnosti patří i věznice. Pochybuju, že se někdo zajímal o Curta, který tam zůstal."

"Byli jste uvěznění v pasti."
"To jsme byli od samého začátku, nikdy nebylo kam utéct."

"Trvalo asi půl hodiny, než se k nám vojáci provrtali. V tom čase jsme se neflákali. Věděli jsme, že naše zbraně proti jejich zbrojím nic nezmůžou, ale našli jsme ve zbrojnici dost silné plastické výbušniny. Většinu jsme jich nastražili jako pasti v chodbě vedoucí od výtahu sem. Nikde jinde už stejně moc průchodno nebylo. Alespoň tak jsme vyřídili několik vojáků. Zbylo nás jen pár, zabarikádovaní zde v řídící místnosti, čekající na jistou smrt, ale stejně jsme se radovali při zaslechnutí jednotlivých výbuchů."

Jack se odvážil podívat na podlahu, kde byla rozstřílená těla posledních obránců vaultu. Poručík se smál, vůbec mu nevadilo, že má pistoli u hlavy. "Pět mrtvých a dva zranění. To je ztráta, která ani nestojí za řeč. Po třetí pasti jsem nařídil zastavit postup a poslat robota, který pasti bezpečně deaktivoval."
"Ano, viděli jsme to. Věděli jsme, že náš oddalovaný konec už nastal. Připravovali jsme se na poslední útok. Vrhnout se proti nepříteli a doufat, že ještě před svou smrtí někoho z nich dostaneme."
"No fajn. Ale proč mi to, sakra, vyprávíš?" Začal se vztekat poručík. "O co ti jde? Od začátku jsi věděl, že tu umřeš a víš to i teď. I kdybych to snad chtěl, oni tě nenechají odejít výměnou za můj život. Nejsem dost důležitý. Nikdo není dost důležitý."
"Možná by si mě to měl nechat dopovědět. My jsme se k tomu poslednímu útoku nedostali, jak ty si myslíš. Mezi námi byl i Správce. Jen proto, že jsem tomu parchantovi den před tím zlomil nos, byl tady a ne mrtvý před vaultem. Najednou mezi námi stál ověšený výbušninami a toužil před smrtí ulevit své duši. Řekl nám dost věcí. O tom, že celý vault je jenom jeden velký pokus, že jsme vlastně všichni byli jen pokusnými krysami. Přísahal, že ale nevěděl, jak to má skončit. A jen co to ze sebe všechno dostal, vrhnul se proti překvapeným vojákům a odpálil výbušniny, co měl na sobě. Využili jsme vzniklého zmatku a také jsme se vrhli do boje. Ostatní to sice schytali, ale mně se podařilo chytit tebe." Poprvé se usmál taky Jack. "A ještě jednu věc nám Správce řekl. Autodestrukční kód vaultu. Proto ti ten posranej příběh vyprávím. Aby jste neměli čas autodestrukci deaktivovat." Při těchto slovech odtáhnul poručíka kousek stranou a popostrčil mu hlavu tak, aby mohl vidět na počítačovou konzolu, kde odpočítávání oznamovalo, že do výbuchu celého vaultu zbývá 40 sekund.
"Proč, sakra? Proč se tak zatraceně snažíš? Nikdy si neměl vault rád, vsadím se, že na nikom zde ti nezáleželo. Proč ses tak snažil při jeho obraně?"
"Můj život stál vždycky za hovno a já jsem byl kdykoliv připravenej zemřít. Ale to ještě neznamená, že to jen tak vzdám, že chcípnu, abych udělal radost těm, kterým tolik překážím. Těm, kteří mi život dělají tak nesnesitelný. Ne, to ne. Oni si to pěkně odserou se mnou."
"Musí ti být jasné, že ani zničením celé naší skupiny ničeho nedosáhneš. Takových skupin máme spoustu. Enkláva bude žít dál a pokračovat ve svém poslání."
"Já zemřu s vědomím, že jsem vás zkurvysynů oddělal co nejvíc jsem mohl. Zemřu spokojen. A kdo ví, možná se sejdeme v Pekle."

Následoval výbuch atomového reaktoru, který zlikvidoval vault i s jeho okolím.