Vault šílené brahmíny - největší stránka o sérii Fallout v češtině i slovenčine | Fallout 1, Fallout 2, Fallout Tactics, Fallout 3, Fallout New Vegas, FOnline, Fallout 4
.. vstup do vaultu .. orientace .. vaultmasteři .. kontakt .. poslat novinku .. kniha hostí .. fórum .. archiv ..

Fallout: New Vegas

novinky
recenze
hráčské recenze
návod
spolubojovníci
screenshoty
videa
zbraně
download
wiki
fórum

FOnline

novinky
faq
fórum
FOnline: 2238
status
server-boy 2238
manuál
mapy
instalace
screenshoty
gang VŠB
wiki-boy 2000
download
The Life After
status
manuál

Fallout

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
vault-boyové
holodisky
konce
texty ze hry
vychytávky
archiv zvuků
screenshoty
demo
wiki
fórum
download

Fallout 2

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
předměty
zbraně
brnění
automobil
holodisky
karmické tituly
konce
texty ze hry
kulturní odkazy
zajímavé sejvy
vychytávky
screenshoty
archiv zvuků
mapper
modifikace
wiki
fórum
download

Fallout Tactics

novinky
recenze
návod
charakter
mise
náhodné lokace
zbraně
brnění
vozidla
holodisky
drogy
screenshoty
multiplayer
hrajeme po netu
tipy a triky
editing
obličeje
modifikace
wiki
fórum
download

Společné

bible
časová osa
bestiář
pitevna
traity
perky
technologie
zbraně vs. realita
bugy
tajemná tajemství
technické problémy
licence

Fallout projekty

Fallout Online (V13)
Fallout 4
Fallout 3: Van Buren

Příbuzné hry

Arcanum
AshWorld
Fallout: BOS
Fallout 3
Fallout: PNP
Fallout: Warfare
Fallout Tycoon
Lionheart
STALKER
Borderlands

Hry naživo

Fallout LARP
Fallout RP
download

Soutěže

O brahmíní vemeno
screenshot měsíce
žebříček charakterů
žebříček kr. zásahů
masový hrob
rychlonožka

Zábava

povídky
poezie
knihy
komiksy
filmy
hudba
kvízy
humor

Různé

články
rozhovory
jak přežít
wallpapery
bannery
průzkum
srazy a setkání
IRC channel
odkazy

Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.




Dikobraz - Methancity chronicles: Až na kostní dřeň (druhá část)

  Methacity Chronicles: Až na kostní dřeň V dobách, kdy byl všeho dostatek a lidé nemuseli pojídat hlínu a prach, v dobách, kdy se lidé nepřemáhali, aby se dožili dalšího dne, tenkrát, když byly vzácné látky vypouštěny do větru a vod jako odpady, se ze starých slují a štol odčerpával metan a unikal přes hloubkové vrty do ovzduší. Pro lidi představoval nebezpečí, které se pomalu sbíralo ve starých důlních chodbách a jednou za čas hrozilo výbuchy. Lidé se plynu báli a v městských ulicích stávaly plotem ohrazené trubice, ze kterých líně stoupal nepříjemně zapáchající dým. Po Válce lidé rozhrabali každý kousek ruin tam, kde měli šanci vývody z dolů nalézt. Když se jim to občas podařilo, plyn zapalovali a hřáli se o něj. Zvířené kamení, popel a prach na dlouhá léta zakrývaly slunce. Zapálené, osaměle hořící plyny ze starých štol představovaly pro mnoho skupin otrhaných uprchlíků jediné zdroje tepla a světla. Důlními stroji po desetiletí trýzněná zem se k lidem zachovala milosrdně a na povrch stále vypouštěla páchnoucí plyny ze svých zmrzačených útrob. Možná proto se v oblasti 31 udržel život. Když území obsadil protektorát, staré továrny a pece byly obnoveny, na jejich provoz se využíval právě plyn. Zem již lidem nemohla dávat černé zlato, ani mazlavý, tmavý jíl, který hořel, ale mohla je zásobovat výpary, které se v tmavých a teplých chodbách hluboko pod zemí stále uvolňovaly. Lidé přitáhli obrovské parní stroje, kterými plyny ze slují čerpali. Město bylo zanedlouho omotáno kilometry ocelového potrubí, které rozvádělo metan do továren a provozů. Trubice ale hřály a mnoho lidí si stavělo své chartče na rozvodech plynu, aby v zimních nocích a mrazivých, nukleárních bouřích neumrzli. Brzy objevlili způsoby, jak provrtat ocel a páchnoucí metan pálit ve svých příbytcích. Protektorát často zaznamenával pokles tlaku v potrubí a pak v největších slumech prováděl vražedné šťáry a přepady. Slumy plápolaly dlouho a ozařovaly bledým světlem ponuré město. Tam, kde plynem zbarvené ohně hořely nejdéle, technici protektorátu posvařovali díry a tlak metanu se v potrubí opět zvednul. Ve vypálených slumech se brzy usídlili další žebráci a uprchlíci, proces se za nějakou dobu znova opakoval. Nakonec ten, kdo chtěl z vládního potrubí čerpat, prosit o svolení místní mafianské gangy, které si od obyvatel slumů nechávali platit a sami kontrolovali tlak v potrubí, aby příliš neklesal a nedráždil protektorát. Okrajové části Methancity, jak bylo město Protektorátem pojmenováno, představovaly pro náhodného pozorovatele panoptikum potrubí, kolem kterého se lepily domky a chatrče z vlnitého plechu. Ulice pod potrubím byly úzké, utopené v blátě, smradu a černém kalu. Ani ten nejposlednější obyvatel squattů by se v nich dobrovolně neprocházel, protože ona místa již nepatřila lidem. Kdo se na společenském žebříčku onoho zrezavělého pekla propadal níž a níž, propadal se i doslova. Na ulicích pod squatty žily bytosti, které lidi připomínaly jen v hrůzostrašných náznacích.
   I přes hlasité oddechování a bušení vlastního srdce jsem slyšel střelbu, která u baru ještě neutichla. Zřejmě jsem svým malým konfliktem inspiroval okolí k dalšímu vyřizování účtů. Zbloudilé kulky nejsou mí oblíbení přátelé a já se nechtěl za žádnou cenu blíž seznamovat. V bludišti slumů naštěstí stačilo několikrát zabočit a člověk byl rychle mimo nebezpečí. Po chvíli kličkování a objevování nových a nových, čím dál hnusnějších uliček jsem pochopil, co mi v běhu překáží. Gaussova puška má na délku něco přes metr dvacet a v minaturních uličkách zatraceně překáží. Vzal jsem svůj kožený tlumok a během několika minut pušku rozebral na pár skladných částí. S ekektromagnety a pulzními rotátorovými urychlovači namontovanými v masivních ocelových koulích jsem zacházel zvlášť opatrně. Při práci jsem si uvědomil, že mám ještě jeden tlumok. Chlápek, kterému jsem ho nedobrovolně vzal ho už hledat nebude a mě může přivést na řadu dalších důležitých stop.
   Stačilo obejít dva menší bloky postavené kolem masivního potrubí a našel jsem něco jako malé náměstí. Mou pozornost přirozeně přitahovala budova, která měla jako vývěsní štít prostřílený sud od piva. Byl jsem unavený a doufal jsem, že tahle hospoda bude o něco klidnější, než ta předchozí. S majitelem, pomenším, poďobaným chlápkem s neobvykle napjatým výrazem jsem se domluvil vcelku snadno. Peníze kupodivu nechtěl a tak jsem za jídlo a nocleh v malé, ale za to slušně vytopené cimře zaplatil zachovalými kombinačními kleštěmi. V místnosti jsem rychle prohlédnul možné únikové cesty, kliku od dveří zajistil židlí, batohy použil místo polštáře a s nožem v ruce usnul. V podobných hospodách běžný postup. Probudil jsem se večer a šel si dát snídani do nálevny. Hospoda mimo jiné sloužila jako vývařovna a lokál byl plný unavených slévačů a horníků. Přisednul jsem si k ospale vypadající dvojici mužů, na jedno z posledních volných míst v místnosti. Žádné větší nebezpečí jsem neočekával, ale přesto jsem byl rád, že lavice je postavená zády k cihlové stěně. Horníci byli špinaví, měli černé šaty a ještě černější obličeje, které se už nedaly umýt. Někteří z nich měli za úkol těžbu posledních zbytků surovin, mnohdy i více než dva kilometry pod zemí, ti ostatní, muži s plynovými maskami, které pravděpodobně nesundávali vůbec, hledali větší ložiska metanu a jiných plynů. Ani na jedny z nich nebyl zrovna příjemný pohled, jejich hlasy připomínaly hloubku a temnotu štol, kde své životy trávili. Z rozhovorů jsem se dozvěděl, že ve městě je několik znova obnovených dolů. Podle všeho ale byl jeden z nich vytěžený úplně a protektorát ho používal jako vězení a blázinec v jednom. Díra, bývalý důl P.B. byl před válkou z části zasypán a uzavřen betonovou plombou. Když z něj o mnoho let později vytěžili i poslední kilogramy uhlí, jednoduše začali dolů spouštět nepohodlné lidi a vězně. Nemuseli vynakládat žádnou námahu, ani munici na jejich popravy. Zatopené chodby, chlad, žádné jídlo a důlní párači se většinou postarali o jejich efektivní likvidaci. Přesto kolovaly historky o tom, jak v Díře ti nejsilnější přežívají. Pokud byl Derek Kain tam, nezbývalo mi, než se vypravit za ním.
   V cimře nad nálevnou jsem na špinavé lůžko rozložil věci z batohu. Nebylo jich mnoho, ale stály za to. Kožené pouzdro páchnoucí naftalínem jsem zatím nechal stranou a pustil se do studia mapy, která pocházela ještě z předválečných časů. Už to, že zakuklenec vlastnil podobnou mapu napovídalo, že jsem zastřelil někoho docela důležitého. S rozporuplnými pocity jsem si prohlížel zachovaný plán města Ostravy a přilehlého okolí, v němž šlo s trochou fantazie rozpoznat obrysy Methancity. Díra - Důl P.B. byl na mapě zaznačený v oblasti zvané Slezská Ostrava, sevezovýchodní, mírně zvlněné části města. Dostat se tam znamenalo přejít území bývalé Bohumínské cesty. V současnosti pokrývaly místo husté lesy náletových dřevin, které maskovaly mnohdy zrádné komplexy budov obývané vším možným. Pečlivě jsem zabalil mapu do kusu igelitu a zavřel na zip do náprsní kapsy. Bylo to relativně nejbezpečnější místo a pokud by mě někdo střelil právě tam, bude zničená mapa jeden z těch lepších problémů. Dalším kouskem v batohu byla sportovní perkustní pistole z dvacátého století. Chvíli jsem zkoumal jednoduchý, masivní mechanismus umožňující po dlouhém nabíjetí vystřelit jeden náboj monstrózní ráže. Přemýšlel jsem, který tvor s pudem sebezáchovy by se vybavil jednoranou zbraní. Po chvíli jsem divnou zbraň hodil do batohu spolu s balíčkem nebezpečně vypadající munice a doufal, že se najde blázen, který ji bude chtít koupit, nebo vyměnit. Další zajímavostí byl kapesní geigerův počítač a hliníková krabička. V kovovém pouzdře na cigarety jsem našel několik malých injekčních stříkaček a pár jehel. Gumkou připevněný flakónek žlutavé látky půsbil jedovatě. Pár injekcí bylo již natažených a zajištěných pojistkou. Opatrně jsem je položil na postel k ostatním věcem a okamžitě uslyšel známé praskání. Geiger ležel hned vedle flakónku a zuřivě dával najevo, že se mu obsah nelíbí. Nechápal jsem, kdo by si mohl píchat radioaktivní kapalinu, ale na druhou stranu ostraváci jsou vcelku otrlí jedinci. Nad dvěma granáty jsem moc nepřemýšlel a hbitě je schoval do kapsy od kabátu. Posledním pokladem byly zásoby koncentrované nutrisoji a lahev s vodou vylepšená balíkem šumivých, vitaminových tablet. V nenápadném balíčku z alobalu byl pořádný kus sušeného masa. Chlapík musel být zatraceně bohatý. Pomalu jsem začínal cítil, jak mě přes podrážky pálí půda pod nohama. Bohatí lidí mají nezdravou vlastnost přitahovat problémy a o mrtvých bohatých lidech to platí dvojnásob. Rychle jsem všechny věci naházel do batohu, utáhnul šňurku a prohlídnul si poslední předmět, páchnoucí kožené pouzdro. Na první pohled nenápadný kus pořádné kůže ukrýval několik v sobě uložených skleněných baněk. V nejmenší z nich, skoro uprostřed zařízení byla nasypána filtrační látka. Trubičkami propojený aparát připomínal malou destilační aparaturu na výrobu nějakého koncentrátu. Na vnitřní straně pouzdra jsem našel vyražený monohram G.A. Pouzdro i s obsahem jsem zabalil do kusu hadru a přidal k ostatním věcem. Byl nejvyšší čas vypadnout a ztratit se z železáren pryč.
   Obloha byla zatažená ocelově šedými mraky, které se táhly kam až oko dohlédlo. Konec konců mi podobné počasí nevadilo, aslespoň nepršely kyselé a radioaktivní deště. Slunce jsem v životě nikdy pořádně neviděl.
   Dostat se z železáren nebylo tak těžké. Pokud člověk nechtěl mermomocí do vnitřního města, ve kterém bydleli lepší lidé, nemusel procházet žádnou kontrolou, ani překonávat betonové hradby s žiletkovými dráty. Vymotal jsem se s pomocí několika nuzně oblečených individuí z uliček a s pomocí mapy našel jednu z mála průchozích stezek na severovýchod. Byl jsem odhodlaný se ji držet, dokud neuvidím Haldu. Významný orientační bod všech tvorů žijících v Methancity byla devadesátimetrová hora navršené hlušiny z obnovených dolů. Jelikož vykopaná zemina a kamení hřálo i v zimě, brzy se na ni vytvořilo několik kolonií domků a slumů. Podle všeho byl důl P.B. někde poblíž.
   To, že mě někdo sleduje jsem poznal až po dvou hodnách chůze. Stezka byla dobře upravená a kromě několika poničených stavení vyhřezlých z lesa jsem nenarazil na nic podstatného. Přes fučení mrazivého větru jsem ale přeci jen zaslechl štěkání psa. Kousek ode mě se nacházela stará poštovní stanice. Oprýskaný nápis zdobil dvoupatrovou budovu, která se přímo nabízela jako ideální úkryt.
   Vylezl jsem na střechu a smontoval Gaussovu pušku. Když jsem založil první kazetu nábojů, ozvalo se uspokojivé zavrčení protáčejících se ložišek. Pro jistotu jsem zkontroloval i desert eagle a čekal.
   Přišli od železáren. Dva muži vedli na masivních řetězech několik pitbulů a doprovázela je skupinka dalších tří ozbrojených lidí. Měli oči na šťopkách a bylo vidět že jsou sehraná parta. „Říkám ti, že musel jít tudy Maveriku.“ Vítr ke mně donesl hlasy psovodů. Zněly unaveně a monotónně, muži museli být unavení. Psi tím pádem také.
   „Mi se to nezdá kurva. Ten vítr fouká špatným směrem, mohl jít i jinudy. Čokli mohli chytnout špatnou stopu.“ Odpověděl Maverik.
   „Ti žebráci ho viděli Mave. Pokud míří k díře, nemá moc na výběr kudy jít. Musíme to tady prohledat.“ Zachraptěl psovod.
   „Chlapi mi je zasraná zima. Pojďme už.“ Ozval se jeden z ozbrojenců.
   Maverik se po něm ohnal řetězem. Pitbul zavrčel.
   „Drž hubu Arche, jesti tohle poděláme tak nás Grygorij vykostí. Ten chlap je zasraná noční můra. Hledá Dereka.“ Vysvětloval Maverik. Informace měli, to zas jo.
   Viděl jsem, jak posunkama rozdělil skupinu na dvě části. Muži bez řečí začali pročesávat okolí. Psi mě museli každou chvíli vyčenichat.
   Vytáhnul jsem z kapsy granát a uvázal na něj šňurku. S kusem masa jsem připevníl provázek na pojistku a zabalil do staré košile. Celé jsem to umístil za dveře v prvním patře. Pak jsem se vrátil na střechu, upravil zaměřovač gaussovy ostřelovačky a vybral si posledního z chlápků kteří prohledávali vraky aut kousek za poštou. Když se sklonil ke kusu potrubí, vystřelil jsem. Mířil jsem na hruď, ale zasáhnul jsem ho do hlavy. Odletěl o kus dál, tělo zmizelo ve křoví. Další dva se okamžitě otočili, ale to už jsem měl na mušce rozkrok dalšího. Magneticky urychlená střela provrtala chapovi hrudník a odmrštila jej na na kus pobořené zdi. Rychle jsem nabil, ale pozdě – poslední stačil odvázat psa. S volným řetězem v ruce zkusil uskočit - už to nestihnul. Střela ho zasáhla do ruky a vzala sebou i kus hrudníku. V oblaku rozvířené krve a kusů tkání udělal piruetu a skončil jako jeho parťáci.
   Ozvalo se několik výstřelů a vedle mě prasklo pár střešních tašek. I když stopaři museli být unavení, měli docela přesnou mušku. Využil jsem můstku pro kominíky a přeskočil na další střechu. Periferním viděním jsem si všimnul psa jak vbíhá do domu. V další střeše bylo okno, které nebylo rozbité. Se zaťatými zuby jsem unikl několika střelám skokem přímo do něj, ale přepočítal jsem se. Podlaha prvního patra chyběla a za malý okamžik jsem se tvrdě seznámil s betonovou zemí. Cítil jsem ostrou bolest v noze, ale zvládnul jsem se postavit.
   „Zastřel toho zmrda!“ vřeštěl psovod a kropil samopalem porozbíjená okna do místnosti, kde jsem se chovával. V boji nikdy nekřičte, ani na sebe nijak zbytečně neupozorňujte, rada nad zlato. Zpoza starého barelu jsem po křiklounovi dvakrát střelil. Nedošlo mi, že mrtvola nemůže držet psa. Mezi výstřely jsem zaslechnul druhého muže, který se snažil dům obejít. Přebil jsem desert eagle a v tom okamžiku uslyšel výbuch. Stěny se zatřásly a tlaková vlna rozbila okna. První pitbul našel granát. Rukou jsem si zakryl obličej a s namířeným desertem proběhl mračny rozptýlené omítky. Bylo to nebezpečné, ale vsadil jsem na moment překvapení. Zahlédnul jsem siluetu muže a několikrát po ní vystřelil. Zmizel. Desert ještě nedozněl, ale najednou jsem uslyšel vrčení a v přístí sekundě na mě skočil pes. Instinktivně jsem si kryl předloktím obličej, cítil jsem, jak mi vlhká psí morda trhá rukáv. Druhou rukou jsem rychle zabořil hlaveň deserta hluboko do srsti na hrudi a stisknul spoušť. Střela pitbula přepůlila a s jeho hlavou odletěl i roztrhaný rukáv kabátu.
   Pískalo mi v uších a byl jsem celý zborcený krví. Najednou se ozvaly všechny staré rány včetně popraskaných cévek v nose a obličeji, netušil jsem, jestli je všechna ta krev psí nebo moje.
   V rychlosti jsem obešel celé bojiště a ujistil se, že nikdo nepřežil. U psovodů jsem našel několik plechovek masa a zeleniny, zbraně stopařů byly ale bohužel špatně udržované a jejich majitelé do nich neměli moc munice. Tipoval jsem, že šlo o špatně placenou nezávislou jednotku.
   Váhal jsem, jak mám naložit s mrtvými, ale už pár minut po střetu jsem si všimnul kojotů hladově pozorujích čerstvé mrtvoly. Moudře jsem se rozhodnul jim území přenechat, posbíral jsem své vybavení a pokračoval po pěšině dál. Myslím, že nakonec byli spojkojeni všichni. Kromě mrtvých, pochopitelně.
   Po dvou hodinách chůze náletovým houštím, které muselo v místech stezky růst i před Zánikem, jsem z vršku předválečné železniční stanice spatřil Haldu. V nasbírané kaluži vody na střeše jsem s uspokojením zhodnotil svůj zjev. Zkrvavený kabát s utrženým rukávem jsem ještě před tím vylepšil vyválením v prachu a obličej jsem na těch správných místech namaskoval opáleným korkem. Nikdo mě nemohl podezírat z toho, že bych na tom byl líp, než většina obyvatel Methancity. Po utažení popruhů a řemenů jsem se vydal na cestu k prvním slumům.
   Po několika kilometrech houštinami jsem spatřil mohutný, pevností střežený most přes říčku, která se pravděpodobně za širokým zákrutem vlévala do větší řeky Ostravice. Ta pak protékala centrem města. Prostudoval jsem mapu a zjistil, že opevnění, které most střežilo se tady nacházela mnoho staletí, vynalézaví Ostravané vylepšili prastarý středověký hrad o několik betonových zdí a střílen s kulomety, které měly vítat nezvané návštěvy. Voda v řece neměla zdravou barvu a plavat se mi v ní nechtělo. Mimo jiné i kvůli okolní teplotě. Most tak představoval jedinou cestu.
   Před branami se ježily kulomety a dohlížely na karavanu, která tam čekala, podle všeho již nějakou chvíli. Velitel stráží se domlouval s vůdcem karavany, oba muži se hádali o výšce mýtného. Řekl bych, že velitel se zbraněmi za zády měl pádnější argumenty. Šouravým krokem s pohledem sklopeným k zemi jsem předešel celou karavanu a obrátil se na jednoho s vojáků u brány mostu.
   „Nic k proclení.“ zahuhlal jsem a šel jsem dál.
   „Stůj!“ Křikl muž. Čekal jsem to.
   „Vrať se o dva kroky zpátky a dej ruce nahoru.“ Poručil hlasitě.
   Poslušně jsem se vrátil a nahodil jeden z blbých výrazů. Voják si mě nepřátelsky měřil.
   „Nepotřebujeme tu typy jako jsi ty.“ Krčil nos. „Otoč se a vrať se do žumpy, z které jsi vylez.“
   Otočil jsem se a pomalu jsem odcházel. Několik dalších poutníků zklamaně pozorovalo můj osud. Ještě chvíli před mostem váhali a pak se rozhodli to ani nezkoušet. Marně jsem si lámal hlavu, jak dál, když jsem najednou uslyšel ostrý hlas.
   „Kapitáne, ten muž právě řekl, že převáží výbušniny. To je v rozporu s protektorátním nařízením. Mám ho odvést?“
   Můj voják podešel stranou k vůdci karavany. Na jeho místo přišel o poznání mladší chlápek s vcelku přátelským výrazem. Rozhodl jsem se ještě jednou pokusit štěstí.
   „Pane, huh huhly, pustíte mě? Du navštívit bratrance.“ Zahučel jsem na vojáka.
   Ozbrojenec s přátelským výrazem vytáhnul pistoli a odjistil pojistku. Namířil mi hlaveň doprostřed hrudníku a chystal se vystřelit. Spletl jsem se, byl to větší hajzl, než vypadal. Psychologie nikdy nebyla moje silná stránka.
   Bleskurychle jsem mu strhnul ruku stranou. Padly dva výstřely, druhý se odrazil od blízké skály. Kulka nám hvízdla nad hlavou. Voják na mě překvapivě zíral.
   „Co to kurva…“ Vyhrkl velitel a pozvednul samopal. Vůdce karavany ale nečekaně hrábnul do záhybu svého pláště, zaburácel výstřel a kapitán se zhroutil v krvi na zem.
   Marně jsem přemýšlel, jak se to mohlo takhle posrat. Stále překvapenému vojákovi jsem zkroutil ruku s pistolí a do obličeje posadil dva tvrdé direkty. Uskočil jsem za první vůz karavany, abych se kryl prvním salvám protektorátních samopalů. Ještě zlomek vteřiny bylo ticho, pak se osádka mostu vzpamatovala a ozvalo se burácení samopalů, těžkých kulometů a granátů. Do vozu se po desítkách hladově zakusovaly salvy kulek, já se krčil za kovovou nápravou a začínal se modlit. Chlápka vedle mě smršť železa vyhodila do vzduchu a zkrvavené kusy jeho těla dopadly do zpěněné vody za mostem. Všude se ozýval nesnesitelný hřmot a hvízdání projektilů. Za nápravu vozu skočil jeden z poutníků, místo pro dva bohužel nebylo. Pokusil se mě odstrčil, ale byl jsem silnější. Ztratil rovnováhu a překulil se vedle vozu. Kulomet mu okamžitě rozrthal obličej a trup, obhodily mě kousky masa a sprška krve.
   Těla se ještě nepřestala škubat, když karavana zahájila protiútok. Zjevně měli v záloze plán bé. Za zátarasy protektorátu dopadlo několik granátů, z prvního vozu se vysunuly hlavně těžkých kanónů, spatřil jsem hlavici bazuky. Za mostem využilo pár útočníků přírodních valů a opětovali palbu z pušek a samopalů. Klid a ticho říčního meandru vystřídala intenzivní kakofonie války. Krčil jsem se urpostřed masakru a doufal, že náprava vozu vydrží.
   Vytáhnul jsem desert eagle a s pistolí v každé ruce čekal na ofenzívů protektorátních jednotek.
   Průrazné střely roztrhaly předek vozu, na chvíli kulomety umlkly. Vystřídal je dusot těžkých kanad ozbrojenců střežících most. Poutníci a zbytek karavany ustupovali, já se choulil u prvního vozu a předstíral smrt. Vojáci využili trosek vozů jako krytů a zpoza nich začali ostřelovat stahující se bojovníky karavany.
   Počkal jsem, až bude nejbližší voják přebíjet a z kleku jsem ho střelil do hlavy. Přepadnul přes okraj mostu. Nevšimli si mě hned. Dva muži se stačili otočit, ale okamžitě koupili několik střel. Skřípal jsem zuby a zběsile mačkal obě spouště. Zmasakroval jsem další tři protektorátní ozbrojence, ale došla ma munice v desertu. Přikrčil jsem se znova za nápravu vozu, a hledal nabitý zásobník. Karavana se chytla příležitosti a vyrazila. Obsadila pozice kolem vozů za pustila se do kropení protektorátních zátaras.
   Střela za bazuky zasáhla jedno z kulometných hnízd a to puklo. Vyvalily se oblaka černého dýmu a z betonové trhliny vyhřezlo několik zkrvavených těl.
   Druhý vůz v řadě dlouhé karavany se dal do pohybu a začal před sebou tlačit jako štít trosky prvního vozu. Jestli jsem neměl být na kaši, musel jsem změnit pozici. Bočnice prvního vozu byla roztržená a výstuhy podvozku zkroucené střelbou a žárem. Bylo to těsné, ale stačil jsem se protáhnout dovnitř.
   Začala palba protektorátu, tentokrát o pár mužů a kulometů slabší. Vnitřek prvního vozu byl tvořen pár železnými deskami, na které bylo nataženo několik kevlarových vrstev. Dokonalý štít. Dřevo, které mělo původně budit zdání, že první vůz slouží jako nákladní prostor, leželo rozstřílené všude kolem. Za zátarasem ležela mrvola střelce, bez půlky obličeje. Vykroutil jsem mu z chladnoucích rukou granátomet a zaujal jeho místo. Průzorem v krytu jsem sledoval sedm vojáků za mostem a nezničené kulometné hnízdo, které na nás zuřivě chrlilo proudy olova.
   Zacílil jsem a a pálil. Granátomet slabě kopal a flusal granáty směrem k mužům. Když došel k deváté ráně, vykouknul jsem zpoza krytu, abych spatřil dílo zkázy.
   Ze zčernalého betonu a pokrouceného kovu stoupala oblaka jedovatého, štiplavého dýmu. Z kulometného hnízda nezůstalo nic, okolí bylo poseto drobnými krátery a vytrhanými kusy země. Chvíli jsem si myslel, že za sebou slyším jásot, ale pak mi došlo, že je to panika. Lidé zběsile zachraňovali z hořících a rozstřílených vozů co se dalo a prchali do pustiny peřd hrozivou pomstou zdánlivě poražené protektorátní pevnosti.
   Až teď jsem měl čas si uvědomit, že náš odvážný útok nebyl nic jiného, než jen snaha zachránit si holé životy.
   Brány hradu se otevřely a z nich vyjely dva tanky doprovázené dvacítkou protektorátních těžkooděnců. Muži v černých uniformách s útočnými puškami se mísili s několika sonickými vojáky a vozidly s nainstalovanými děly. Chtěl jsem se obrátit a utíkat, ale odmrštila mě exploze vozu za mnou. Chvíli jsem ještě dokázal vnímat létající kusy mostu, vozů, zbraní a těl, ale pak jsem narazil na něco tvrdého a ztratil vědomí.
  
   „Co s nima šéfe?“ Zaslechl jsem zastřený hlas deroucí se z plynové masky. „Nemohli jsme je tam nechat hnít. Přitahovali by hyeny.“
   „Já vím, ty hlupáku.“ Odpověděl odměřený ženský hlas. „Ale máme málo ropy, abychom je mohli spálit.“
   „Hodím je zatím semka do chládku, aby se moc nezkazili. Zejtra by měl dorazit kombajn.“ Zahuhlal voják.
   „Do toho chlapi.“ Souhlasila žena. „Pozítří poputují do díry. Aspoň se párači jednou pořádně nažerou. Zatím ten smrad musíme vydržet.“ Odtušila.
   „Anopane!“
   Ucítil jsem pohyb. Vozík, na kterém mě vezli někdo vší silou tlačil po nepříliš rovné cestě. „A posypte je vápnem.“ Křikla zdálky žena.
  
   Pootevřel jsem jedno oko. Rozmazaně jsem dokázal rozlišit pohybující se cestu. Zahlédl jsem dokonce nějakou šedě omítnutou budovu a mohutné zdi s ostnatým drátem. Posbírali nás a odvezli do hradu.
   Necítil jsem nohy a levou ruku. Z obličeje mi někdo sedřel maso až na kost a hádal jsem pár polámaných žeber. Bolest se ale nedostavila, to vše mělo ještě přijít. Ležel jsem někde uprostřed hromady rozstřílených a roztrhaných mrtvol. Po odřených a bolavých zádech, do kterých se překvapivě rychle vracel cit mi stékalo něco vlhkého a slizkého, moje pravá ruka byla zabořená v něčích vnitřnostech. Nutil jsem se nezvracet, ani na sebe nijak jinak upozorňovat. Nebylo to snadné.
   Po nekonečně dlouhém drkotání nás z vozíku vyklopili dva vojáci v nějakém přístřešku na velkou hromadu. Tvrdě jsem dopadl na škváru a vyzdobil si obličej několika ostrými kamínky.
   „Ti u sebe ale mají věcí, hehehe.“ Zachrochtal voják.
   „Hele zlatý zuby!“ Ukázal druhý a vrhnul se k nedaleké mrtvole. Ozvalo se křupnutí a mlasknutí.
   „Paráda!“ zářil voják.
   „Co když ještě nějací nejsou mrtví?“ Váhal první. „Ty víš, jak skončili Friz a Helm.“
   „Friz byl cyp a Helm ještě větší. Zaloužili si to.“ Odpověděl muž, ale od hromady poodstoupil.
   Chvíli bylo ticho.
   „Co kdybychom je zplynili, aby to bylo sichr?!“ Navrhnul první. Koutkem oka jsem viděl, jak druhý pokrčil rameny.
   „Cyklon ještě máme. Hoď sem plechovku.“ Poručil druhý.
   Sledoval jsem, jak si muži nasadili plynové masky. Náhle mě pálilo celé tělo, chtělo se mi zvracet a kašlat. Zatínal jsem zuby bezmocností. Zaracené nohy, zatracená smůla, celá tahle zkurvená mise.
   „Hej počkej ještě.“ Uchechtl se první voják. „Dáme si ještě gé á power, ne?“ Navrhnul.
   Hlavou mi probleskl monogram G.A. na koženém pouzdře. Zbystřil jsem.
   „Di někam s tou sračkou. Nechi dopadnout jako zasraný ghoul.“ Odfrknul druhý muž.
   „Ale dej pokoj.“ Zabrblal první. Z taktické vesty vytáhnul malou stříkačku se žlutavou tekutinou a bez váhání si ji píchnul do krku. Opřel se o stěnu a slastně zavřel oči.
   „Fuj, kurva nemůžu ani vidět, jak si to pícháš, vole.“ Odvrátil se s hnusem první voják. Poodešel stranou a sebral z police plechovku. Oba muži si rychle nasadili plynové masky a začali posypávat hromadu malými krystalky. Na záda jsem vyfasoval štědrou dávku, která okamžitě začala nesnesitelně pálit.
   „Padáme, dělej.“ Houknul voják, kterého již přes výpary plynu nebylo dobře vidět. Ozvalo se zabouchnutí dveří a zastřečení západky.
   Rukama jsem se snažil odstrčil co nejdál od hromady těl, která se najednou začala na pár místech škubat. Dovlekl jsem se až k polici u stěny, měl jsem pocit, že mi někdo záda polil kyselinou sírovou, dusičnou, bezínem a zapálil. Na jedné z prvních příček jsem našel kanystr s bůhvíčím. Neměl jsem šanci přemýšlet, jednoduše jsem ho převrhnul, otevřel a neobratně vylil na záda. Chladivý pocit byl záhy vystřídán pálením, ale o něco menším, než předtím. Tekutina byla bez chuti a bez zápachu, dopřál jsem si několik loků, stejně na tom už nezáleželo, buď se otrávím nějakým jedem, nebo se udusím. Oblak plynu vražedně postupoval od hromady až do kouta, kde jsem se krčil já. Tvář se mi kroutila bolestí, po obnažené kosti mi strachy jezdily uvolněné šlachy a cáry kůže. Hmatal jsem po svém umírajícím těle a hledal spásu. V poudře u opasku jsem zázrakem našel kapsle, které mi už jednou pomohly a několik jsem si nasypal do úst.
   Byl jsem mrtvý, úplně mrtvý, život nevisel ani na tom příslovečném vlásku, spíš se vznášel někde nademnou ztracený v nekonečnu oparu cyklonu B. Chytal jsem jej a a toužil vrátit zpět, ale on unikal po vlnících se výparech, vysmíval se mi a hbitě uskakoval před mými máchajícími pažemi. Dostal jsem vztek a chtěl ho zabít, zničit, vlastní život, který plaval o půl metru výš a nastavoval mi svou ironickou tlamu, dosyta si užíval utrpení a bavil se mou - jeho nemohoucností. Prskal jsem kolem sebe krev a chuchvalce plic sprostých slov, kterými jsem zatracoval tu šklebící se bestii, která ještě nechtěla pryč, která se mě ještě držela, aby mě mohla mučit a trápit. Po chvíli jsem se vyčerpaně zhroutil a vyleptanýma očima hledal jediný důvod, proč se ještě o něco snažit.
   A pak jsem znova hledal, šátral, tentokrát v absolutní temnotě svého umírajícího těla. Na zemi najednou pod mými prsty vyrostla injekce, věděl jsem, že je plná žluté látky, stejně tak jako další stříkačky, kterých bylo plné pouzdro, o kus dál v mém batohu, který exploze servala z mých zad spolu s kůží a svaly.
   Drobné vpichy nebylo ani cítit, jen jsem vnímal opojný pocit brnění, svědění, exploze štěstí, ale zároveň smrtelného chladu. Sedmou, poslední injekci jsem si píchnul do krku, přesně tak, jak to udělal voják předemnou.
  
   Vracel se mi zrak, vracel se mi pohyb i cit, ale já věděl, že to je jen dočasně, jen s podmínkou, že pak odejdu a už se nevrátím. Život se snesl z mizejících oblak plynu zpět do mého těla, ale už ne jako já, ale jako něco cizího, co se usadilo ve mě jako parazit, aby to čekalo než vydechnu naposled. Jeho ironický výraz jsem mu oplatil vražedný šlebem. Oba jsme věděli proč jsme tady, proč ještě nemůžeme pryč.
   Kvůli G.A. jsem asi přišel o život, aby mi ho pak propůjčil zpět s podmínkou, že budu platit hrůzně vysoké úroky. Vstal jsem, sebral jsem u stěny ležící páčidlo a postavil se do stínu u dveří. Byl jsem připraven si vše nejdříve vybrat na těch, co mi tohle způsobili, abych pak sám mohl dluhy vyrovnat.
  
   (konec druhé části)
  
  
Miniaplikace


Staň se pomocníkem při tvorbě, nakrm Šílenou brahmínu!:)




Fallout Bible


Vývojářské memoáry

Fallout 3: Van Buren


Rychlé odkazy
České stránky
Templáři VŠB
ABCgames



Zahraniční stránky
No Mutants Allowed
Duck and Cover
Planet Fallout
Fo3 ofic.stránky
Bethblog
The Vault
Trzynasty Schron
Falloup Online

Modifikace
Vault-Tec Labs
Killap.net
Last Hope
Fallout:Resurrection
Fallout:BGE
Mutants Rising
Fallout:Yurop

Pro autorizaci
pište na e-mail


Sponzoři VŠB

TOPlist