Vault šílené brahmíny - největší stránka o sérii Fallout v češtině i slovenčine | Fallout 1, Fallout 2, Fallout Tactics, Fallout 3, Fallout New Vegas, FOnline, Fallout 4
.. vstup do vaultu .. orientace .. vaultmasteři .. kontakt .. poslat novinku .. kniha hostí .. fórum .. archiv ..

Fallout: New Vegas

novinky
recenze
hráčské recenze
návod
spolubojovníci
screenshoty
videa
zbraně
download
wiki
fórum

FOnline

novinky
faq
fórum
FOnline: 2238
status
server-boy 2238
manuál
mapy
instalace
screenshoty
gang VŠB
wiki-boy 2000
download
The Life After
status
manuál

Fallout

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
vault-boyové
holodisky
konce
texty ze hry
vychytávky
archiv zvuků
screenshoty
demo
wiki
fórum
download

Fallout 2

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
předměty
zbraně
brnění
automobil
holodisky
karmické tituly
konce
texty ze hry
kulturní odkazy
zajímavé sejvy
vychytávky
screenshoty
archiv zvuků
mapper
modifikace
wiki
fórum
download

Fallout Tactics

novinky
recenze
návod
charakter
mise
náhodné lokace
zbraně
brnění
vozidla
holodisky
drogy
screenshoty
multiplayer
hrajeme po netu
tipy a triky
editing
obličeje
modifikace
wiki
fórum
download

Společné

bible
časová osa
bestiář
pitevna
traity
perky
technologie
zbraně vs. realita
bugy
tajemná tajemství
technické problémy
licence

Fallout projekty

Fallout Online (V13)
Fallout 4
Fallout 3: Van Buren

Příbuzné hry

Arcanum
AshWorld
Fallout: BOS
Fallout 3
Fallout: PNP
Fallout: Warfare
Fallout Tycoon
Lionheart
STALKER
Borderlands

Hry naživo

Fallout LARP
Fallout RP
download

Soutěže

O brahmíní vemeno
screenshot měsíce
žebříček charakterů
žebříček kr. zásahů
masový hrob
rychlonožka

Zábava

povídky
poezie
knihy
komiksy
filmy
hudba
kvízy
humor

Různé

články
rozhovory
jak přežít
wallpapery
bannery
průzkum
srazy a setkání
IRC channel
odkazy

Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.


DJ Popelník - Na vlastní pěst



Kapitola 1


Mé jméno je John. Přesněji John Carvis, plukovník 16. pozemního praporu USA. Ale k čertu s tím! Má mnohaletá služba u armády je již minulostí, bojoval jsem, když ještě bylo za co bojovat. Bojoval jsem za Ameriku, za mír a svobodu. Nic takového už ale neexistuje. Pod názvem "USA" se teď skrývá jen banda nenasytných pijavic, zfanatizovaných touhou po moci. Proto jsem také odešel. Nerad vzpomínám na ty časy..

Se svou skupinou jsem opustil základnu, měli jsme jít do boje. Tou dobou jsme už byli rozhodnuti, všech třiadvacet mužů spolu se mnou se odchýlilo z kurzu směrem na východ. Zmizeli jsme mezi skalními útesy a v zádech jsme měli jen kouř z hořící základny. Oblaka dýmu stoupala k nebi jako delfíni, kteří plavou nahoru k hladině za vzduchem. Naši pevnost pravděpodobně dobyli, ale na tom už nezáleží, čekalo nás mnoho týdnů v poušti. Zásoby jídla a vody brzy došly a byli jsme odkázáni jen sami na sebe. Poušť je nehostinné místo, těžko říct, jestli je lepší ve dne nebo v noci. Sluneční žár a vyprahlá pustina okolo nebo chlad a zima a nebezpečí útoku predátorů? Několik nás odpadlo, buď zemřeli nedostatkem vody nebo je dostala některá z těch pouštních bestií. Sužováni hladem a žízní jsme však stále šli směrem na východ. Dál od všeho toho pekla.

Občas jsme narazili na místa, kde bylo trochu vody nebo se nám podařilo ulovit nějakou tu ještěrku, kterou jsme pak upekli na ohni. Stále jsme však šli dál a dál a hledali místo, kde se usadit. Nějakou lidskou bytost, osadu, místo. Asi po měsíci putování jsme v dáli spatřili kouř. Vydali jsme se tedy tím směrem. Bylo tam několik stanů a uprostřed záře - pravděpodobně táborový oheň. Opatrně jsme se blížili, v dáli byl slyšet řev, jenž každým krokem nabýval na intenzitě. Když jsme byli už jen pár metrů od ohniště, tiše ukryti za stany, naskytl se nám pohled na něco příšerného - několik žen a dětí bylo přivázáno ke kůlům. Kolem stáli nějací divoši, či snad bandité, kteří je bičovali a mlátili. Ano, byli to nějací nájezdníci nebo bandité. Ten, co stál nejblíž měl za pasem pistoli. I v té tmě to šlo zřetelně rozeznat. Byli sice v přesile, ale jejich zbraně se nemohly srovnávat s našimi. Pár pušek, brokovnic, několik pistolí. Zbytek byl vyzbrojen noži a oštěpy vlastní výroby.

Teď nebo nikdy - dal jsem povel ke střelbě a vzápětí byly slyšet jen rány a křik. V táboře banditů zavládl zmatek. Zranění pobíhali sem a tam nebo se zoufale rozhlíželi okolo ve snaze zjistit, co se děje, celý tábor zaplavil hluk výstřelů ze samopalů a explozí granátů. To je naše bitva! A nebude první, ani poslední !! Když padl k zemi poslední bandita, již vycházelo slunce, mí přátelé rozvázali zajatce a pomohli zraněným. Několik mých mužů přišlo o život, dodnes vzpomínám jak je ti hajzlové zabili. Stál jsem tam a nemohl nic dělat! Střílel jsem po dalších, kteří se po mě sápali…

Zajatci pocházeli z nedaleké vesnice. Před několika dny na ně zaútočili nájezdníci. Vesnici vypálili a vyrabovali, muže zabili, ženy a děti odvlekli do zajetí. Chtěli je snad prodat otrokářům, dvanáct žen a osm dětí různého věku. Putovali jsme dál na východ a pak na jih, než jsme dorazili do nádherného údolí, chráněného z obou stran skalami. Tam jsme založili vesnici a žili několik let. Nejstaršímu chlapci bylo 15 let a měl jméno Joshua. Staral jsem se o něj, jakoby to byl můj syn. Naučil jsem ho bránit se, zacházet se zbraní, lovit zvěř a po večerech jsem mu vyprávěl zážitky z našich misí. Říkal, že by chtěl být vojákem a bojovat za Ameriku, tak jako já …

Ach, Bože, Joshua. Kdyby teď byl se mnou.. Proč jsem jen na něj nedával větší pozor. Naši vesnici napadli vojáci. Hledali vojenské zběhy - nás. Dozvěděl jsem se, že na mou hlavu byla vypsána odměna a vesnici dobyli a zničili. Bránili jsme statečně, jako za starých časů.. Ale proti tankům a minometům nemá pár chlapů s puškama šanci. Ani nevím, jak jsem to přežil. Probudil jsem se a bylo již po všem. Prohledali celou vesnici, ale mě nenašli. Zřejmě dospěli k názoru, že jsem mrtvý a odtáhli. Ležel jsem asi dvě hodiny v troskách jedné z budov, než jsem se odvážil zvednout. Sakra, asi mám zlomenou ruku! Zabral jsem ze všech sil a odvalil kus ocelového trámu, pod kterým jsem ležel. Postavil jsem se a rozhlédl okolo. Všude bylo ticho. Z celé vesnice zbyly jen trosky a všude se válela mrtvá těla mých přátel, hledal jsem Joshuu a nakonec jsem ho našel. Ležel s vojenskou přilbou na hlavě a s MP5A3kou opřenou o kolena. Byl mrtvý… Ti bastardi!!! Zabili je všechny …

Se slzami v očích jsem pohřbil svého přítele a nad jeho hrobem jsem přísahal: "Já tě pomstím!"
Dal jsem dohromady všechny potřebné zásoby. Jídlo a vodu na několik týdnů. Pár drobností a hlavně svůj kvér, k tomu pár granátů a cordexovou trhavinu, co mi zbyla ještě ze starých časů vojenské služby.

Se zbraní v ruce a přilbou na hlavě vykročil jsem do pustiny s jediným úmyslem - najít a zabít ty vrahy. Nevím, jak budu soupeřit s desítkami tisíc vojáků, ale splnil jsem přísahu a na vlastní pěst se vydám po stopách těch vrahů …


Kapitola 2


Měsíc, dva měsíce, tři měsíce, už ani nepočítám, jak dlouho bloudím pouští. V tom příšerném horku ztratí člověk snadno pojem o čase. Široko daleko, kam jen oko dohlédne - pustá pláň, jen v dáli se tyčí jakési pahorky a jen podle hvězd mohu zjistit, kterým směrem právě jdu. Vody už moc nezbývá, proto šetřím, jak je to jen možné. Nevím, jak dlouho ještě vydržím ten žár, už aby byla noc, tma, chlad. V noci si opřu hlavu o vak s vodou, přikryji se dekou a sleduji hvězdy, často nemůžu spát. Neustále se mi vrací sny a vzpomínky na vesnici, na mého přítele Joshuu i na staré časy, kdy jsme trávili večery hraním karet v kasárnách. Možná lituji toho, že jsem zběhl od armády, nesplnil jsem své poslání, i když těžko říct, jestli je lepší ležet mrtvý na bojišti nebo být živý, ale sám uprostřed pouště.

Už se stmívá.. Jdu obhlídnout okolí, jestli nehrozí nebezpečí. Pokud by se poblíž skrýval nějaký predátor, je lepší rozdělat oheň, vypadá to ale, že žádné nečekané překvapení nehrozí, tedy doufám. Tady na poušti stejně téměř nic nežije, i pro hmyz a plazy je lepší ukrývat se ve stínu skal, než smažit se na slunci. Ještě chvíli pozoruji mraky na obloze, zda-li zítra nehrozí nějaká bouře a jdu spát …

Ráno mě budí ostrá záře slunečních paprsků, ten pocit v očích je jako rána bičem. Jak nečekané, že opět spatřuji modrou oblohu a nemilosrdné slunce, které je teď mým jediným nepřítelem. Žízeň, ani pocit hladu na sebe nenechaly dlouho čekat. Svlažím si vyschlá ústa pár kapkami vody a vstávám. Dnes mě čeká ještě dlouhá cesta, pokusím se dojít k tomu pohoří, co vidím na severu.

Navečer přicházím k prvním skalním výčnělkům, pouštní písek pomalu střídá suchá hlína a spousta kamenů. Nikde ani živáčka, alespoň ne na první pohled. Všímám si, že terén dále pokračuje skalní roklí, jdu tím směrem. Proplétám se mezi obrovskými balvany, přičemž ostražitě sleduji okolí.
Divné …. přísahal bych, že jsem teď něco slyšel! Trochu zpozorním, ale pokračuji v cestě …. Zase - opět jsem zaslechl ten zvuk, bylo to jako sesuv půdy. Tam nahoře na skále musí někdo být! Pro jistotu nabíjím zbraň a snažím se postupovat tiše a jen ve stínu rokle. Nejsem tady sám, ale kdo nebo CO se tam nahoře ukrývá? Je to blízko.. zatraceně blízko …

Po hlavě mi stéká něco mokrého …. sliny! Pohlédnu vzhůru a zírám do očí nepřítele. Vlk! Je to vlk, a není sám. Neváhám a bleskurychle uskočím dozadu, vlčí smečka se snaží seběhnout dolů do rokle. Útěk je marný … namířím, tisknu spoušť a už slyším onen libozvuk - "ratatatatata.." Dva vlci padají k zemi, ale zbytek běží na mě …. střílím! Vzápětí mě jeden z nich svalí na zem. Cítím jeho drápy ve své paži.. a vlčí zuby jako skalpel pronikají mou kůží. Zoufale se snažím nahmatat nůž za pasem. Mám ho … "a teď se ukaž, ty svině!" Napřáhnu ruku a ve zlomku vteřiny už nůž končí v huňaté vlčí srsti. Slyším zaskučení, ale stále mě drží .. A znovu, tentokrát do hlavy, vlk povolí a s žalostným zavytím lehne k zemi. Pokouším se zvednout, ale kolem jsou další… nemusím dlouho čekat a už jsou všichni u mě, nemohu se hýbat a jediné co cítím je bolest, bolest po celém těle. Vždycky jsem přemýšlel nad tím, co přijde po smrti. Nedokázal jsem si představit - nic, "něco" přece musí být. Nemůže být jen prázdnota a tma, to přece nejde! Nemohu ani pohnout rukou, zavírám oči a čekám co bude dál..

Slyším výstřel … je to sen? A další. Neodvažuji se otevřít oči.. Jsem snad na "onom světě"? Ne, já jsem tady, stále cítím ty vlky.. Další výstřel.. a další. "Pusť ho, ty hajzle! Nech ho na pokoji!!!" křičí někdo. Najednou tlak povoluje. Skutečně .. už necítím ty ostré drápy a zuby .. ale bolest, tu bolest ..

Necítím totiž vůbec nic, nevím, jak to popsat, ale opravdu tu nic není.. prostor a prázdnota.. všude kolem. Je tu bílé světlo.. najednou světlo ustoupí a já vidím strop, je dřevěný a na několika místech vyztužený kovovými podpěrami. A zase ty hlasy: "Bude dobrej, vrací se k sobě... Ten si asi dal, má pěkně tuhej kořínek.." Cítím už i povrch na kterém ležím. Je měkký a pod hlavou mám polštář..
"Co s ním, doktore?"
"Můžete jít, myslím se bude v pohodě.."
"Díky bohu, už jsem myslela, že je s ním nadobro konec."
"Podej mi stimpak, sestro.."
Pomalu přicházím k sobě …. jakmile ucítím ruce, snažím se vstát .. to se mi podaří a konečně se mi naskytl pohled na celou místnost. Vypadá to jako nějaká vesnická ošetřovna, podobná těm vojenským, které se vždy stavěly na bojišti formou stanů a každým dnem zde přiváželi další a další raněné vojáky.. Vidím stůl, lampu a skříň s nějakými léky. Já sedím na lehátku uprostřed místnosti. Nalevo ode mě stojí vyšší postarší muže s brýlemi a doktorskou rouškou na ústech, naproti něj je mladší dívka, které bych neodhadoval víc, než 17 let. Oba jsou oblečeni v bílém a s napětím sledují každý můj pohyb. Chvíli sedím a snažím se uvědomit si, co se právě stalo.. První promluví doktor: "Dobré ráno … jsem potěšen, že už jste v pořádku."
"Kde to jsem?" ptám se, protože smysluplnější otázka mě v tuto chvíli nenapadá.
"Jste na klinice v Gladeville, naši muži vás našli ve skalách, když vás napadli vlci. Těch už se bát nemusíte, protože s právě pečou v kuchyni. Měl jste štěstí, chlape, málem vás dostali!"
"To mi nemusíte říkat …"
"Stejně nechápu co jste tam hledal? Je to šílenství vydat se sám do hor."
"Kde je má zbraň?" uvědomil jsem si..
"Tady", řekla dívka a podala mi můj kvér. Kupodivu byl v pořádku a zásobník byl plný.
"Jak jste mě vlastně našli? Mám na vás tolik otázek …"
"Bude lepší, když si vše povíme u snídaně", odvětil doktor. "Teď si ještě chvíli odpočiňte, musel jste přijít o mnoho krve.."
Jeho poslední slova zapůsobila jako magická formule a já opět zavřel oči a usnul …


Miniaplikace


Staň se pomocníkem při tvorbě, nakrm Šílenou brahmínu!:)




Fallout Bible


Vývojářské memoáry

Fallout 3: Van Buren


Rychlé odkazy
České stránky
Templáři VŠB
ABCgames



Zahraniční stránky
No Mutants Allowed
Duck and Cover
Planet Fallout
Fo3 ofic.stránky
Bethblog
The Vault
Trzynasty Schron
Falloup Online

Modifikace
Vault-Tec Labs
Killap.net
Last Hope
Fallout:Resurrection
Fallout:BGE
Mutants Rising
Fallout:Yurop

Pro autorizaci
pište na e-mail


Sponzoři VŠB

TOPlist