Vault šílené brahmíny - největší stránka o sérii Fallout v češtině i slovenčine | Fallout 1, Fallout 2, Fallout Tactics, Fallout 3, Fallout New Vegas, FOnline, Fallout 4
.. vstup do vaultu .. orientace .. vaultmasteři .. kontakt .. poslat novinku .. kniha hostí .. fórum .. archiv ..

Fallout: New Vegas

novinky
recenze
hráčské recenze
návod
spolubojovníci
screenshoty
videa
zbraně
download
wiki
fórum

FOnline

novinky
faq
fórum
FOnline: 2238
status
server-boy 2238
manuál
mapy
instalace
screenshoty
gang VŠB
wiki-boy 2000
download
The Life After
status
manuál

Fallout

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
vault-boyové
holodisky
konce
texty ze hry
vychytávky
archiv zvuků
screenshoty
demo
wiki
fórum
download

Fallout 2

novinky
recenze
návod
města
náhodné lokace
postavy
spolubojovníci
předměty
zbraně
brnění
automobil
holodisky
karmické tituly
konce
texty ze hry
kulturní odkazy
zajímavé sejvy
vychytávky
screenshoty
archiv zvuků
mapper
modifikace
wiki
fórum
download

Fallout Tactics

novinky
recenze
návod
charakter
mise
náhodné lokace
zbraně
brnění
vozidla
holodisky
drogy
screenshoty
multiplayer
hrajeme po netu
tipy a triky
editing
obličeje
modifikace
wiki
fórum
download

Společné

bible
časová osa
bestiář
pitevna
traity
perky
technologie
zbraně vs. realita
bugy
tajemná tajemství
technické problémy
licence

Fallout projekty

Fallout Online (V13)
Fallout 4
Fallout 3: Van Buren

Příbuzné hry

Arcanum
AshWorld
Fallout: BOS
Fallout 3
Fallout: PNP
Fallout: Warfare
Fallout Tycoon
Lionheart
STALKER
Borderlands

Hry naživo

Fallout LARP
Fallout RP
download

Soutěže

O brahmíní vemeno
screenshot měsíce
žebříček charakterů
žebříček kr. zásahů
masový hrob
rychlonožka

Zábava

povídky
poezie
knihy
komiksy
filmy
hudba
kvízy
humor

Různé

články
rozhovory
jak přežít
wallpapery
bannery
průzkum
srazy a setkání
IRC channel
odkazy

Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.


Dreix - Černí škorpioni



3. část


Kapitola 16: Překvapení


Když jsem se ráno probudil, neměl jsem moc dobrou náladu. Sám nevím proč. A tak jsem výjimečně zašel na jídlo do jídelny a celý zbytek dne jsem proflákal. Když nastal večer, zašel jsem za trenérem. Řekli mi, že je v nejnižším patře komplexu. Ať prý jdu tam. "Už jsi očekáván" řekl mi na uvítanou s obrovským úsměvem. Odvedl mě do místnosti, kde byl jen můj spolužák. V místnosti byly dvoje dveře. Nic jiného. Spolužačka, jak jsem se později dozvěděl, zemřela. "Takže... nějak mi řídnete" pousmál se trenér. Nenávistně jsme se na něj podívali. "No jo, dělám si legraci" uklidňoval situaci. "Dnes budete mít zvláštní situaci. Budete mít dvě zkoušky najednou" Vyvalili jsme na něj bulvy. "No co, přiostřuje se" usmál se na nás. "Váš dnešní úkoly budou tyto. Budete muset projít jednou z těchto chodeb. V každé jsou jiné nástrahy, takže je jen na vás, kterou si vyberete. To bude test bolesti. Test umění boje vás čeká na konci chodby. Oukej?" zasvětil nás. Začal jsem být nervózní.
Pohlédl jsem na spolužáka a ten viditelně prožíval totéž. "Nuže, začněte" pokynul nám trenér. Přišli jsme ke dveřím a zastavili se. "Tak který bereš?" zeptal se mě spolužák. "Tyhle" odpověděl jsem a ukázal na pravé dveře. Oba jsme si stoupli před své a čekali co bude. Trenér zatleskal a nám se otevřela cesta do temné chodby. Nejistě jsem vstoupil. Dveře se za mnou s bouchnutím zavřely a já stál ve vlhké, neosvětlené chodbě. "No nic, jdeme na to!" řekl jsem si nejistě pro sebe. Dal jsem se do pohybu. Nic se zatím nedělo. Neměl jsem světlo, takže to bylo nadmíru obtížné. Šel jsem a rukou třelo zeď, abych alespoň trochu věděl, kam jdu. Někde jsem totiž slyšel, že když je člověk v nějakém bludišti nebo tak, tak že je nejlepší pořád se držet jedné stěny a že dřív, nebo pozdějc se dostane v východu. Zatím to šlo dobře, ale když jsem pomalu začínal mít pocit, že se nic nebude dít, událo se. Jak jsem třel rukou o zeď, zajela mi ruka do nějakých střepů zabodlých ve zdi proti směru mé chůze. Vykřikl jsem a chytil si poraněnou ruku. Pořezal jsem si celou dlaň a dva prsty. Měl jsem pocit, že jsem si ji uřízl. Utrhl jsem si tedy kousek trika, co jsem měl pod zbrojí a obvázal si jím zranění. Pak jsem si utrhl další, zmuchlal ho do velké koule a tou koulí jsem, namísto ruky, třel o zeď. Teď už to šlo celkem v pohodě. Sice jsem ještě několikrát narazil na několik stejných nástrah, ale triku to nevadilo. Začínal jsem litovat, že jsem sem kdy chodil. Nedostatek světla začínal být nesnesitelný. Šel jsem dál, ale v tom jsem narazil na problém. Chodba se šíleně zúžila a já jí nemohl projít. S klením jsem tedy sundal zbroj a zkusil se protáhnout. Byla to strašná bolest. Žebra se mi stlačovala a já měl pocit, že všechny naráz prasknou. S velkou bolestí jsem se nakonec protáhl. Na okamžik jsem měl příjemný pocit, že jsem zase něco zvládl, ale ten mi moc dlouho nevydržel. Když jsem se protáhl škvírou došlápl jsem a chtěl udělat další krok. Ale místo toho, abych šlápl na podlahu, šlápl jsem do prázdna. Zařval jsem a spadl asi dva metry do neznáma. Měl jsem pocit, že jsem si v sobě zlomil vše co se dalo. Chvíli jsem ležel a jenom lapal po dechu. Měl jsem vyražený dech. Začal jsem kašlat krev. Ikdyž jsem na sebe v té tmě neviděl, bylo mi jasné, že sem v žalostném stavu. S velkou bolestí jsem vstal a pokračoval jsem chodbou. Díky Bohu, že jsem nemusel šplhat, ale že byla další chodba pod úrovní té první. Pomalu jsem šel. Snažil jsem se být opatrný abych se zase nenechal zranit. Šel jsem chodbou v absolutní tmě. Polehounku jsem našlapoval, protože jsem tušil nějakou nástrahu. Jedna noha. Nic. Druhá noha. Nic. Jedna noha. Nic. Druhá noha. Cvak. Tento zvuk projel tím tichem jako nůž máslem. Seskočil jsem k zemi a to mě asi zachránilo. Nad sebou jsem uslyšel něco prolétnout. Ještě chvíli jsem ležel. Po chvíli jsem vstal a hledal co to bylo. Byla to malá kláda zavěšená na laně. Kdybych neuhnul, zasáhla by mě přímo do hrudi. To už bych asi nevydržel. Oddechl jsem si a pokračoval jsem dál. Už se celkem nic nedělo, jenom pár dalších střepů ve zdi a několik kamenů na zemi, o které jsem si vždy málem ukopl palec. Ta tma už začínala být nesnesitelná. Uvažoval jsem kolik už jsem ušel. Z přemýšlení mě vytrhl až malý proud světla. Bylo daleko, ale bylo tam. Nechtěl jsem se dávat do běhu a šel jsem ještě opatrněji. Další střepy ve zdi a několik ocelových kůlů v zemi. Měl jsem asi obrovské štěstí, že jsem se na ně nenapíchl. Pomalu jsem došel k pootevřeným dveřím, ze kterých vycházelo světlo a plně je otevřel. Světlo, které vydávaly lampy na stropě mě na chvíli úplně oslepily. Když jsem se vzpamatoval, prohlédl jsem si místnost. Byla obrovská. Byly v ní dvě žíněnky a tři muži. Dobelhal jsem se k nim. V jednom z nich jsem poznal trenéra. Jak se sem tak rychle dostal, to nevím. Asi jel autem na povrchu. Další dva byli od pohledu bojovníci. "Skvělé!" řekl mi nadšeně trenér. "Ani nejsi moc zraněný!" usmál se. Odpověděl jsem mu hrozivým úšklebkem. "Vyber si soupeře" řekl mi, když jsem se úplně vzpamatoval. "Cože?!" zeptal jsem se nevěřícně. "Ano soupeře. Čtvrtá zkouška, vzpomínáš?" V duchu jsem ho proklínal a celé Černé jestřáby s ním. Podíval jsem se pozorněji na bojovníky. Oba vypadali jako kombajn. "Tenhle" řekl jsem a ukázal jsem na jednoho. Byl to nějaký divoch s kostí v nose. Na hlavě měl několik tetování. Vypadal hrozivě, ale ten druhý ještě hrozivěji. "Dobře. Hodně štěstí!" popřál mi trenér. Můj soupeř mi pokynul ať jdu s ním. Došli jsme na žíněnku a stoupli si proti sobě. Podal mi ruku. Já ji přijal a tímto jsme se pozdravili. Pustili jsme se. On na nic nečekal a hned po mě vystartoval svou pěstí. Jen tak tak jsem mu uhnul. Vydal nějaký bojový výkřik a vrhnul se na mě. Chtěl jsem ho zblokovat a byť jsem to nezamýšlel, uhodil jsem ho svou zdravou rukou do brady. Nějak to v něm křuplo. Můj soupeř se zakymácel, otřepal se a opět vyrazil proti mě. Tentokrát jsem dostal pěstí já. Přímo zespoda do čelisti. Málem jsem si překousl jazyk a udělaly se mi mžitky před očima. Skoro jsem upadl. Už toho na mě bylo moc. Rozzuřil jsem se a na teď mírně vyděšeného muže přede mnou jsem spustil salvu úderů mých pěstí. Měl jsem zlost a zuřil jsem. Několikrát jsem ho udeřil do hrudi, obličeje a krku. Viditelně ho to překvapilo. Pokusil se mě zblokovat, ale já ho bil dál. Oba jsme teď byli vyčerpaní. Nakonec jsem se rozmáchl ke dvěma mocným úderům. Jeden do brady a druhý do spánku. Muž se svalil na zem jak dlouhý, tak široký. Já měl co dělat, abych stál na nohou. Přišel jsem k němu a místo, abych mu uštědřil poslední ránu a poslal ho do bezvědomí, podal jsem mu ruku. On ji přijal a já ho zvedl ze země. Usmál se na mě a poděkoval mi. Oba jsme přišli k trenérovi, který jen opět souhlasně kýval hlavou. "Výborně!" vykřikl po chvíli. "Další zkouška splněna!" dodal. "Tudy se dostaneš ven" řekl ještě a ukázal na velký výtah. "Suilk půjde s tebou" pronesl, když jsme byli skoro u výtahu. Nastoupili jsme a já jsem ještě uviděl mého spolužáka, který právě dorazil.


Když jsme vyjížděli výtahem nahoru, podíval jsem se na svou ruku. Ošklivě krvácela. Suilk mi podal malý váček nějakého prášku a řekl. "Pomůže to. Posypat!" A tak jsem ho poslechl. Byl to zvláštní pocit, takový uzdravující. Po chvíli jsem uviděl jak se rány zatahují a zápěstí se mi pomalu hojí. Podíval jsem se na Suilka, který se jenom usmíval. "Vyvolený kdysi dát mi to" řekl. Zajímavě mluvil. Po chvíli jízdy výtahem jsem si uvědomil, že jedeme nějak dlouho. Zeptal jsem se proto proč a Suilk mi řekl, že jsme byli celkem hluboko. Už když jsem vcházel do té chodby, tak jsem byl v úplně nejnižším podlaží komplexu Černých škorpiónů. Po chvíli jsme konečně vyjeli nahoru a já uviděl jen a jen pustinu. Musel jsem tím podzemím ujít pěkný kus cesty. Výstup z výtahu byl dokonale maskovaný jakýmsi keřem či co. Když jsme vystoupili, dveře se zavřely a celý výtah se automaticky zamaskoval. Nebýt toho, že jsem z něj před chvíli vystoupil, myslel bych si že je to spleť keřů. Nastoupili jsme do jednoho ze dvou Hummerů, které tam byly přistaveny a řidič se dal do jízdy. Po cestě pouští jsem si všiml, že Suilk ošklivě krvácí z pusy. Na nic jsem nečekal a utrhl si kousek trička a dal jsem mu ho. Tričko bylo už stejně potrhané, takže co. Viditelně ho to potěšilo. Asi by použil své, ale neměl nic než kalhoty. Po cestě jsme si začli povídat a já se dozvěděl, že kdysi cestoval s Vyvoleným, ale že je jednou přepadli a Vyvoleného zabili. No a tak prý utekl a náhodou narazil na několik vojáků z Černých škorpiónů. Dal se s nimi do řeči a oni ho ochránili před pronásledovateli. Odvedli ho do centrály a on se tu usadil. "Ty bila se moc dobře!" pochválil mě když jsme projížděli kaňonem. "Dík!" poděkoval jsem. Vjeli jsme do tajných dveří ve skále a vešli do centrály.


Kapitola 17: Ticho před bouří


Když jsme dojeli do centrály, byl už večer. Rozloučil jsem se se Suilkem a vyrazil jsem do jídelny. Po tomto dlouhém dnu jsem měl hlad jako vlk. Ač bych měl, nešel jsem na ošetřovnu. Ruka se mi díky Suilkovi téměř dokonale zhojila a žebra pomalu přestávaly bolet. Přišel jsem ke stolu a našel na něm, ostatně jako obvykle, spoustu jídla. Byla tam osmažená brahmína, nějaký ten leguán na špejli, několik mírně radioaktivních kusů zeleniny a spousta pití nejrůznějšího druhu. Usadil jsem se dal se do jídla. Nejedl jsem ani druhý kousek masa, když za mnou přiběhli Liz a Steve. Byli celí dychtiví a pořád se na něco ptali. "Jak jsi zvládl tu chodbu?" zeptal se mě Steve. "Měl si strach?" zeptala se téměř zároveň s ním Liz. "Který nástrahy tě dostaly?" "Byl jsi raněný moc?" Ani jsem nestačil odpovídat. Pořád se ptali na něco nového, ale já byl rád že je to zajímá. Dlouho mě někdo takhle nevyslechl. "Řekl bych, že máš to nejhorší za sebou" řekl mi po chvíli ticha Steve. "Jak to myslíš? Ty nevíš, co budu mít za tu poslední zkoušku?" zeptal jsem se s údivem. "Ne. Poslední zkouška bývá pro každého jiná. Já jsem třeba musel vykrást kancelář šerifa v Reddingu ukrást mu odznak. Málem mě tenkrát chytil, parchant" zaklel Steve. "Já zase musela jet až do Rena a tam ukradnout jednu laserovou pistoli, co mají jenom chlápci jednoho mafiánskýho bosse. Nikde jinde je nemají, protože oni si je prý dělají sami a nikomu je neprodávají. Bylo to docela o hubu" dodala Liz. Vzpomněl jsem si, že když jsem s Mikem šel do toho hotelu v Renu, ti chlápci co hlídali druhé patro měli nějakej divnej druh bouchaček. Možná to byli oni, kdo ví? Pomalu už jsem dojídal a měl jsem se k odchodu. Oba šli se mnou a povzbuzovali mně. "Hele na ten další úkol se nemusíš stresovat. Je z nich podle mě nejlehčí" řekl mi na křižovatce k pokojům Steve. "Neboj se, za chvíli bude po všem" dodala Liz. "Hele, kdy vlastně budu mít tu poslední?" zeptal jsem se. "Zítra" "Cože?!? zeptal jsem se téměř s děsem. "To mi chcete říct, že už zítra...?!" "No... ano. Já vím, je to drsný, ale je to jediný osvědčený způsob, jak zjistit, jestli vydržíš tolik věcí najednou" odpověděla mi Liz. Zastavil jsem se a opřel jsem se o zeď. "Ať to bude cokoli, určitě to nezvládnu. Ne v tomhle stavu" pomyslel jsem si. "Ale jo, zvládneš" povzbudil mě Steve jako by mi četl myšlenky. "Já si říkal to samé" dodal. Zase jsme se dali do pohybu a vešli jsme do chodby směřující k pokojům. Cestou jsme míjeli nezvykle velké hloučky lidí. "Nevěděl jsem, že je vás tady tolik" řekl jsem tak do větru. "Jo jo, nezdá se to, že?" pousmála se Liz. Dnes byla obzvlášť hezká. Její vlasy se mi dnes zdály ještě hezčí, než minule.
Pomalu jsem začal uvažovat, jak by asi vypadala rozcuchaná. Sám nevím, jaké to mám choutky, ale na dívkách co se mi líbí mě tohle přitahuje a působí to sexy. Tyhle myšlenky jsem rychle zapudil a snažil se nemyslet na nic. Celou cestu až k mému pokoji jsme už nikdo nepromluvil. Když jsme k němu došli, otevřel jsem dveře, rozloučil se a chtěl vejít dovnitř. Náhle se však ozvala Liz. "Neříkal náhodou jeden náš údržbář, že máš pokažené světlo? Prý nějak problikává" řekla z nenadání. Ani nečekala na odpověď a pokračovala dál. "No jo, máme tu bordel. Na to si budeš muset zvyknout. Počkej, pomůžu ti to zpravit. Ahojky, Steve!" skončila a zavřela dveře. Když je zavírala, všiml jsem si Steveho udiveného výrazu. Ten se ale po malinké chvíli změnil v úsměv a Steve odešel. Liz zavřela dveře a políbila mě. "Dnes nemám službu" řekla mi potichu. "Skvělé!" zajásal jsem. "Můžu tu zůstat?" zeptala se mě a usmála se tak, jak to umí jen ona. Políbil jsem ji. Správně to pochopila jako souhlas. Zhasla a oba jsme v objetí pomalu došli k posteli.


Kapitola 18: Bouře začíná


Když jsem se ráno probudil, nevěděl jsem kolik je hodin ani co se v noci dělo. Jediným vodítkem byla Liz, která mi nahá ležela na rameni a spokojeně spala. Ve spánku vypadala ještě krásněji. Pomalu jsem se pokusil vstát. Pomalu, abych ji nevzbudil. Po chvíli pohybu jako ve zpomaleném záběru se mi to nakonec podařilo. Vstal jsem chtěl jsem se obléknout. Jenže ouha! Kalhoty jsem našel, ale jaksi jsem zapomněl na to, že jsem si kvůli obvazům roztrhal triko. Potichu jsem zaklel. Chtěl jsem se jít podívat, co mám dnes k jídlu, ale jaké bylo moje překvapení, když jsem vedle jídla našel téměř nové triko. Byl na něm položený lístek se vzkazem. "Myslím, že se ti to bude hodit. Uvidíme se později. Josh" Tento vzkaz mě neskonale potěšil a já si oblékl to nové triko. Padlo mi jako ulité a já se v něm cítil opravdu skvěle. Mělo černou barvu a krátké rukávy. Potichu jsem se dal do jídla. Nechtěl jsem Liz vzbudit. Byl to nádherný pohled, když spala v takovém stavu. Dojedl jsem a vzal jsem si svůj Desert Eagle. Sedl jsem si na židli a pohledem jsem zkoumal jeho křivky. Ještě nikdy mě nenapadlo se na tuhle skvělou zbraň zahledět pozorněji. Byla z chladné oceli a měla dokonalý tvar. Pomalu jsem zasunul zásobník. Cvak. Zajistil jsem pistoli a strčil si ji za pás. Začal jsem přemýšlet o dnešním posledním úkolu. Mnohokrát jsem něco ukradl, ale teď to bude určitě v jiném měřítku. Pořád mě napadala otázka, jestli na to mám. Z tohoto přemýšlení mě vytrhlo až klepání na dveře. Rychle jsem vstal a šel jsem otevřít. Byl to nějaký muž v kožené bundě. Do tohoto komplexu mi nějak neseděl. "Tak co, mladej, si připravenej? Hm?" zeptal se mě s úsměvem. Nebyl o moc starší než já a říkat mi mladej, to mě dopálilo. "Úplně, starej" dodal jsem s úšklebkem. Jeho úsměv zmizel a z tváře se mu stala kamenná deska. "Vem si vybavení a poď!" řekl z ostra. Šel jsem tedy do pokoje a vzal si svou loveckou pušku, sniperku a munici. Liz pořád spala. Nechtěl jsem ji budit a tak jsem jí jenom políbil na tvář. Potichu jsem odešel z pokoje a zavřel jsem dveře.
Muž mě dovedl do jakési menší haly se třemi židlemi uprostřed a s jakousi tabulí na zdi. Řekl mi, že si mám sednout. Někam odešel a já si mohl pozorněji prohlédnout tu tabuli. Byla na něm nakreslená jakási mapa. Po bližším prozkoumání jsem zjistil, že je to mapa dalekého okolí základny. Byly na něm vyznačeny jen největší města až na jednu malinkou vesničku na západě. Jmenovala se Ayrro. Mnohokrát jsem o ní slyšel. Pocházel z ní přece Vyvolený. Dveře kterými jsem přišel se otevřely a vstoupil můj trenér, Suilk a nějaký muž kterého jsem neznal.
Trenér si stoupl před mapu a Suilk s tím neznámým mužem si sedli vedle mě, každý z jedné strany. "Takže..." začal trenér. "Jsem rád, že jsi se dostal tak daleko. Následující úkol bude tak nějak všehochuť toho, z čeho jsme tě tady zatím testovali. Hlavně se však bude testovat, jestli a jak umíš krást. Takže bez dalších řečí pojďme k věci" řekl a vytáhl kus klacku, kterým mi začal ukazovat na mapě. "Ty, Suilk a U1250 tě budou doprovázet a kdyby ses dostal do potíží, pomohou ti. Nijak ale nebudou zasahovat do tvé zkoušky. Tvým úkolem bude dostat se do této vesnice jménem Ayrro..." řekl a ukázal na mapě. "... a z jejich posvátného chrámu ukrást modrou kombinézu. Mají ji tam na počest Vyvoleného, který zahynul. Není pravá, ale pro ně má morální hodnotu. Možná se ti to zdá kruté, ale když jednou našli jednoho našeho muže polomrtvého v poušti, nechali ho tam a nepomohli mu. Ten muž kvůli tomu časem zemřel. Byl to můj přítel a tohle si nezasloužil. Není to pomsta, ale když jsme vymýšleli tento úkol, přišlo nám to jako skvělá odplata. Ale dost z historie. Suilk bude tvým konzultantem. Zná to prostředí a vyzná se v něm. U1250 vás bude krýt. Je to náš nejlepší ostřelovač. Ale opakuji, ani Suilk, ani U1250 nebudou zasahovat do tvého úkolu. Nějaké otázečky?" "Ani ne... jenom tu kombinézu?" "Ano, jenom ji. Jakým způsobem ji získáš, to je na tobě. Hodně zdaru!" domluvil a pokynul nám ať jdeme. Všichni tři jsme vyšli z místnosti a zamířili jsme k výtahu. Vyjeli jsme o patro výš a prošli jsme chodbou končící dveřmi zabezpečenými na heslo. Suilk ho zadal a všichni tři jsme se vydali ven. Venku na nás čekal Jeep a stál u něj Steve a Josh. "Tak jak ti sedne triko?" zeptal se s úsměvem Josh. "Padne jako ulité! Díky!" řekl jsem také s úsměvem. "Rád tě vidím! A jsem rád, že si už OK!" dodal jsem. "Jo jo, já taky!" "Tak hodně štěstí!" promluvil Steve a usmál se. "Dík!" poděkoval jsem a s těmito slovy jsem naskočil do Jeepu. "Hele, kdyby ti to nějak nevyšlo, nebo tak, tak chci abys věděl, že jsem ti vděčný, žes mě zachránil! Díky!" promluvil ještě Josh. "Není zač, jsme přece přátelé, ne?" usmál jsem se a nastartoval jsem jeep. "Nazdar a mějte se tu!" řekl jsem ještě nahlas, aby mě slyšel Steve i Josh. Po těchto slovech jsem nastartoval jeep a odjel jsem do pustiny.

Jeli jsme dlouho. Byl jsem celkem odpočatý a myslel jsem jenom na úkol. Po chvíli mě ale začaly napadat jiné otázky. Co když se bude Liz zlobit, že jsem ji tam tak nechal? Co když už se nevrátím? Co když mě nějaký divoch probodne kopím a já zemřu? Tyto myšlenky jsem se snažil zapudit konverzací. "Hele... proč ti vlastně říkají U1250?" zeptal jsem se muže s nepřítomným výrazem a přeřadil jsem na vyšší stupeň. "Jednou nás náhodou uviděli nějací lupiči. Viděli jak vcházíme do centrály no a snažili se na nás zaútočit, blázni. Neuspěli a dali se na útěk. No a on zbyl jeden jediný co utíkal nejrychleji no a toho sem dostal z tý plošiny nahoře hory kdes dělal první zkoušku. Bylo to zhruba 1250 metrů. ale proč mi k té přezdívce dali to M, to fakt nevím" domluvil a začal leštit svoji sniperku. Byla to puška s dlouhou hlavní a velkým kalibrem. Podle mě by stačila jedna rána i na mutanta, kdyby jste se dobře trefili. Projížděli jsme krajinou a já měl pocit, že ten písek nikdy neskončí...

Po několika dnech ničím nerušené jízdy jsme dorazili ke Klamathu. Bylo to malinké městečko se svými vlastními problémy. Nezastavili jsme se v něm a jeli jsme dál. K večeru jsme dorazili na kopec, od kterého bylo vidět Ayrro. Vystoupili jsme z auta a naposledy si normálně povídali. "Ty dát muset si pozor! Oni na mostě stráže mít!" pronesl Suilk. "Nezapomeň, my jako bychom tu nebyli, tak na nás v ničem nespoléhej. Objevíme se když bude nejhůř,OK?" "Ok. Tak já jdu. Držte mi palce!" s těmito slovy jsem se rozloučil a rychlým krokem jsem se blížil k dlouhému provazovému mostu, který jako jediný spojoval Ayrro a okolní svět. Zpomalil jsem a podíval se na druhý konec mostu. Byl tam jeden strážný ne nepodobný Suilkovi. Teda kromě těch kostí v nose. Přemýšlel jsem jak se dostanu na druhou stranu. Strážný vypadal bystře. Díky bohu, že z jednoho konce na druhý nebylo vidět úplně zřetelně. S tím černým trikem od Joshe jsem byl téměř neviditelný. Nenapadal mě způsob, jak se nepozorovaně dostat na druhý konec, kromě jediného. Přelézt most zespoda. Byl to šílený nápad, ale musel jsem ho zkusit. Pomalu jsem se doplazil ke kraji svahu a oběma rukama jsem se zachytil dřev z kterých byl most postavený. Pomalu jsem se nohama pustil svahu a v tu chvíli jsem se plně držel jenom rukama. Bylo to strašné. S puškami jsem vážil snad tunu. Pomalu jsem začal postupovat, bylo to úmorné, ale šlo to. Byl jsem zhruba v půlce, když jsem si zděšeně uvědomil, že nevím, jak se zbavím hlídače! Odjakživa jsem byl zbrklý, ale tohle byl vrchol blbosti. Posilněn touto myšlenkou jsem doručkoval na druhý konec mostu. Hlídač si mě naštěstí nevšimnul. Jediná věc, jak ho odlákat byla že někam něco hodím a on za tím půjde. Pustil jsem se tedy jednou rukou a druhou rychle vytáhl zásobník ze svého Desert Eagla. Moc dlouho bych se na jedné ruce neudržel a tak jsem rychle hodil zásobník směrem do tmy za hlídacím stanem, který stál kousek od mostu.
Hlídač něco řekl do tmy a šel hledat příčinu hluku. Já jsem mezitím zmobilizoval všechny své síly a vyškrábal jsem se na pevnou zem na místo, kde před chvílí stál hlídač. Hrozně mě bolely ruce. Skoro jsem je necítil. Náhle jsem si však všimnul, že hlídač to vzdal a vracel se na své místo. Rychle jsem tedy uskočil do stanu a tasil jsem nůž. Co kdyby, že? Hlídač ale prošel kolem mě a nevšiml si mě. Když se vrátil a stál zírajíc do tmy, pomalu jsem vyšel ze stanu a schoval se do tmy. Přede mnou se rozprostírala divošská vesnice plná plátěných stanů. Pomalu jsem se kradl tmou. Byl jsem za jedním stanem, když mě překvapili dva muži, kteří se před stanem o něčem vzrušeně bavili. Díky Bohu si mě nevšimli. Pokračoval jsem tedy dál a prošel jsem mezi několika stromy. Přede mnou se rozprostřel obrovský kamenný chrám s majestátními oblouky u vchodu. Rychle jsem přeběhl prostranství, které bylo před ním a vstoupil jsem do chrámu. Byl zatuchlý a s vlhkým vzduchem. Pomalu jsem kráčel menší halou, do které jsem vstoupil. Všude byly hořící louče, takže jsem skvěle viděl na cestu. Náhle mě vyrušil neznámý zvuk. Zastavil jsem se a poslouchal jsem odkud přichází. Přicházel z míst přede mnou. Šel jsem tedy prozkoumat, co to je. Jenže to byla chyba. Obrovský mravenec po mně vystartoval a snažil se mě kousnout svými kusadly. Jen tak tak jsem mu uhnul a stačil mu zasadit smrtelnou ránu nožem. Všiml jsem si, že za ním leží kopí. To mi připomnělo Mika... vzal jsem si ho a pokračoval jsem dál. Prošel jsem několika dalšími místnostmi a potkal dva další mravence. Utkal jsem se s nimi bez úhony. šel jsem dál a vstoupil jsem do místnosti s obrovským ohněm uprostřed. "Stůj! Kdo jsi? tebe neznám!" zařval na mě chlap jak hora, který ho hlídal velké kamenné dveře za ohněm. "Mám pro tebe vzkaz!" zalhal jsem. "A jaký?!" Přišel jsem k němu a dělal jsem, že něco hledám po kapsách. "Počkej, někde ho tady mám... kde jen může..." nedořekl jsem a místo vzkazu jsem ho jednou ranou řízl do krku. Pustil oštěp, který držel a chytil se za hrdlo. Všude se rozlévala jeho krev. Nemohl jsem se na to dívat tak jsem si od něj vzal klíč a otevřel dveře, které hlídal.
Za dveřmi bylo svatyně, nebo tak něco s modrou kombinézou nabodlou na několika ostnech. "A mám tě!" řekl jsem si s úsměvem pro sebe. Vzal jsem si ji a dal ji do batohu. Pak jsem se vrátil stejnou cestou, jakou jsem přišel. Dveře jsem zamkl a teď už mrtvého hlídače jsem i s klíčem odtáhl do ústraní. Stejnou cestou, jakou jsem přišel jsem se i vrátil a opět vstoupil do vesnice. Prošel jsem mezi stany a vracel jsem se k mostu, když jsem uslyšel hádku. Neodolal jsem a šel se podívat, co se děje. Nějaký divoch se hádal s nějakou postarší ženou. Byla to ostrá hádka, ale nevěděl jsem kvůli čemu a tak jsem radši odešel. Ještě však zbývala otázka, jak se bavit hlídače u mostu. Neměl jsem moc možností a tak jsem se k němu potichu ze zadu přikradl a omráčil ho. Poté jsem přeběhl most a utíkal jsem k našemu autu. "Ty být rychlý! Bohové říkati, že ty brzo zpět! Splněno?" těmito slovy mě Suilk přivítal. "Jo" řekl jsem a na důkaz jsem vytáhl kombinézu. "Dobrý" pochválil mě U1250. "Můžem jet, ne?" zeptal jsem se spokojeně. nasedli jsem do auta a oba se mě vyptávali jak sem to zvládl a tak. Byl jsem rád, že už to všechno mám za sebou. Po cestě jsem se také dozvěděl, jak a proč se radí Suilk s duchy. Bylo to docela zajímavé, ale já jsem tomu moc nevěřil. Nevěřím takovému duchovnímu spojení a tak. Jeli jsme tou samou cestou, jakou jsme přijeli. Cesta opět ubíhala rychle a my jsme se navzájem spřátelili a mnoho si o sobě řekli.

Po několika dnech, kdy už jsme se blížili k centrále jsem se těšil, až Stevovi a Liz ukážu moji ukořistěnou kombinézu. Moc jsem se těšil. Zastavili jsme kousek od skalisek a odpočinuli si. Byl to už jen sice malý kousek. Jedli jsme a já si povídal se Suilkem. U1250 pozoroval okolí svým dalekohledem. Zrovna když jsem chtěl Suilka poprosit, ať se poradí s duchy, co právě dělá Liz, U1250 řekl divným hlasem. "Kurva..." Oba jsme se se Suilkem na něj podívali co se mu stalo. "Koukněte se!" zakřičel na nás. Teď už neměl normální pohodový obličej, jako dřív, ale obličej vyděšeného člověka. Podal mi dalekohled a já se podíval směrem k centrále. Z nejvyššího místa hory, kde jsem dělal první zkoušku, stoupal hustý černý dým. Všude pod dýmem pobíhaly postavy a střílely. Po chvíli soustředěného sledování jsem uviděl, jak jedna velká postava přišla k jedné menší, odtlačila ji k okraji a jednou ranou do hlavy ji doslova sestřelila dolů. Na to už jsem se nemohl dívat a tak jsem podal dalekohled Suilkovi. Ten se po chvíli dívání zatvářil úplně stejně, jako U1250. "Co teď?" zeptal se U1250. "Musíme zjistit, co se tam stalo!" řekl jsem rázně a nastoupil jsem do Jeepu. "Počkej... nejdřív sundám ty nahoře. Uvidí nás a co potom. Ti určitě nejsou od nás..." řekl U1250. Po těchto slovech si vzal svou sniperku, nastavil si ji a zamířil na špičku hory.
Nad pustinou zaznělo několik výstřelů. Byl opravdu dobrý sniper, protože po výstřelu se vždy jedna postava složila mrtvá k zemi. Když už nahoře nebyl nikdo, nasedli jsme do auta a jeli do naší centrály. Vize o klidném chlubení se kombinézou vzala za své. Suilk si připravil svůj perlík a U1250 nabil svou pušku. Dojeli jsme ke vchodům. Oba byly rozstřílené, takže byly vidět na velkou vzdálenost. Stály u nich čtyři Hummery. Nikdo v nich nebyl, ale my si byli jistí, že naše nejsou. Přijeli jsme co nejblíže a seskákali jsme z auta. Pomalu jsme se plížili chodbou, čekaje co na nás vyskočí. První šel Suilk, pak já a zezadu nás jistil U1250. Držel jsem svůj Desrt Eagle a neváhal jsem ho použít. Pomalu jsme došli do míst, kde měly být dveře. Nic. Rotační kulomet už byl také minulostí. Všude z haly se ozývaly výkřiky a střelba. Zrychlili jsme krok a vstoupili jsme na plošinu, ze které jsem prvně spatřil halu s počítači. Všude dole pobíhali lidé a utíkali před obry v energozbrojích co je nemilosrdně odstřelovali. Bylo mezi nimi i několik vojáků v kevlarových zbrojích s plamenomety. "Vy dva, jděte dolů. Já vám je tady z vrchu zatím vystřílím. Pohyb!!!" řekl nám potichu U1250. Nepozorovaně jsme se plížili po drátěných schodech dolů. Už jsme byli skoro dole, když zazněl výstřel. Podívali jsme se na muže dole a uviděli jsme jak jednomu muži v energozbroji prasklo skleněné hledí a on se se zakrváceným obličejem skácel k zemi. Ostatní spustili palbu do míst, kde byl U1250. Byl dobře schovaný za troskami kulometu, takže nebyl skoro vidět. Pořád pálil. jeho terče dole padaly jeden za druhým. Na nic jsem už nečekal a skočil jsem do té krvavé vřavy. Suilk mě o chvíli později následoval. Přiskočil jsem k jednomu muži co chtěl plamenometem zaživa upéct ženu krčící se pod stolem s počítači a přiložil mu mého Deserta ke spánku a zmáčkl spoušť. Jeho mozek se rozlétl po monitoru. Otočil jsem se abych spatřil muže v energozbroji, kterému zásah U1250 prostřelil trubku, která mu po zbroji rozváděla olej a ten mu okamžitě zalil helmu. Nešťastník se utopil ve vlastní helmě. Uviděl jsem taky Suilka jak rozbíjí hlavu nějakému muži s dvěmi samopaly. V hale zbýval už jenom jeden muž s útočnou puškou. Klekl jsem si a začal jsem střílet. Kulky se mu zarývaly do brnění a některé, zaplať pánbůh, i do hlavy. Po několika ranách se sesunul k zemi. Rozhlédl jsem se po hale, která kdysi byla plná nejmodernější techniky. Teď z ní zbyly jenom trosky plné mrtvol. Mezitím přiběhl U1250 a kontroloval situaci. "Ste OK?" zeptal se nás udýchaně. "Jo...sem" odpověděl jsem mu. "Duchové říkati, že ano" odpověděl zase Suilk. Otočili jsme se k ženě, která se pořád krčila pod stolem. "Pojď sem!" řekl jsem jí rázně. Bojácně vstala a přišla. "Co se tu proboha stalo?!" zeptal se U1250. "Já... já byla jsem něco opravit, když... když nás přepadli... Bratrstvo... nějak nás vypátrali.... všechny tady pobíjí.... ještě je jich tu spousta... pomožte mi prosím!" řekla a rozplakala se. "Jdi tudy, dostaneš se ven. Je tam Jeep. Někde se tam schovej a počkej na nás. Běž!" řekl jsem jí a ona se okamžitě rozeběhla k východu. "My nalézt ostatní živé!" řekl po chvíli Suilk. Jenom jsme s U1250 kývnuli. Sulk zahodil perlík a vzal si plamenomet od mrtvého vojáka. Já jsem si vzal útočnou pušku od mé poslední oběti a vyrazili jsme. Kupodivu už jsme nic neslyšeli. Pouze občasné problikávání porušených světel. Šli jsme k místnosti rady. Nikde nikdo. Otevřeli jsme a uviděli jsme vojáka Bratrstva v energozbroji jak stojí zády k nám a střílí ze svého lehkého kulometu do bezmocné rady. Na nic jsem nečekal, dal jsem mu hlaveň své nové pušky mezi helmu a brnění na trupu a vyslal jsem dávku. Obrovi to téměř utrhlo hlavu. Svalil se na zem. Suilk mezitím zavřel dveře a U1250 běžel k radě. "Dreixi, pojď sem! Dělej! Jeden ještě žije!" zařval na mě U1250. Přeskočil jsem mrtvolu co jsem před chvílí vytvořil a běžel jsem k U1250. Šlapal jsem na cáry masa co zbyly z rady. Radši jsem nechtěl zkoumat, čí byly. Podíval jsem se koho to U1250 drží a snaží se mu zastavit obrovské krvácení. Čekal jsem kohokoli, jenom ne Steveho. "... je to zlý?..." zeptal se mě tentokrát bez úsměvu. "Ne... budeš v pořádku!" odpověděl jsem mu s falešnou nadějí v hlase. Bylo vidět, že tomu nikdo z nás nevěří. "Rychle! Nějaký kus látky!" zařval na mě U1250. Na nic jsem nečekal a vyndal jsem modrou kombinézu z mého batohu. "... taks to zvlád..." řekl Steve a pokusil se o úsměv. Když jsem mu přiložil kombinézu k obrovské ráně v břiše, vykašlal spoustu krve. "... byl to dobrej život... " řekl a křečovitě se usmál. To byla poslední věc, kterou v životě udělal. Vyprchal z něj i ten poslední kousíček života, který v něm zůstal. "Další voják" pokřikl na nás Suilk. Měl jsem obrovskou zlost. Nejradši bych zničil celý svět. Takovouhle smrt si zrovna Steve nezasloužil. Ve vzteku jsem popadl svou pušku a dal se do běhu. Ani U1250, ani Suilk mi nestačili zabránit. Vykopl jsem dveře a pořád za běhu jsem se otočil k překvapenému vojákovi co se blížil k místnosti, kde jsme stáli. Začal jsem pálit. Kulky se odrážely od jeho brnění i helmy, ale dřív něž stačil popadnout svou zbraň, má palba mu prostřelila hledí na helmě a on s velkým zaduněním spadl na zem. Ztěžka jsem oddychoval a byl jsem rozzuřený. Suilk i U1250 přiběhli a divili se. "Co blbneš? Chceš se nechat oddělat?!" zeptal se U1250. "Ty vůbec nebýt moudrá!" řekl zase Suilk. Pokračovali jsme chodbou k pokojům. Snad alespoň tam někdo přežil. "Myslíš, že tady ještě někdo žije?" zeptal se mě tiše U1250. Chtěl jsem odpovědět, ale něco za námi zahaštěřilo. Otočili jsme se a chtěli uskočit, ale raketa byla rychlejší. Dopadla kousek od nás. Sulkovi to utrhlo ruku i s plamenometem, U1250 to odhodilo na zeď o kterou si určitě polámal celé tělo a mě... mě to odhodilo daleko do chodby. Vše se mi najednou rozmazalo a slyšel jsem jenom takové divné pískání. Nemohl jsem se hnout. Určitě jsem měl zomené obě nohy a několik žeber. Viděl jsem jenom jak muž v energozbroji přichází k Suilkovi, dává si raketomet na záda a vytahuje pistoli. Jednou ranou ukončil Suilkovo trápení a vyrazil k U1250. Ten se vůbec nehýbal. Buď byl mrtvý, nebo se na to nechtěl dívat. Nevím. Záblesk a je o dalšího skvělého vojáka míň. Teď se voják Bratrstva otočil ke mně. Byl jsem od něj asi tři metry daleko. Vyrazil ke mně. Je to ironie, takový konec. Dva metry a půl. Zajímalo by mě, jestli alespoň Liz a Josh přežili. Alespoň oni. Necelé dva metry. Vědomí, že za minutu budu mrtvý se pro mě stávalo smutným faktem. Metr a půl. Alespoň jsem zvládl ty proklatě těžké zkoušky do Černých škorpiónů. Půl metru. Zavřel jsem oči. Říká se, že člověku v takové chvíli proběhne celý život před očima... Nic takového se mi nestalo... Asi jsem neměl život na který by se mělo vzpomínat...


ANKETA

Miniaplikace


Staň se pomocníkem při tvorbě, nakrm Šílenou brahmínu!:)




Fallout Bible


Vývojářské memoáry

Fallout 3: Van Buren


Rychlé odkazy
České stránky
Templáři VŠB
ABCgames



Zahraniční stránky
No Mutants Allowed
Duck and Cover
Planet Fallout
Fo3 ofic.stránky
Bethblog
The Vault
Trzynasty Schron
Falloup Online

Modifikace
Vault-Tec Labs
Killap.net
Last Hope
Fallout:Resurrection
Fallout:BGE
Mutants Rising
Fallout:Yurop

Pro autorizaci
pište na e-mail


Sponzoři VŠB

TOPlist